Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

PIP VAUGHAN-HUGHES

PIP VAUGHAN-HUGHES

KOSTNICE

Věnováno mým rodičům

Poděkování

Taře, Jonu Woodovi, Christopheru Littlemu, Emmě Schlesingerové, Genevievě Peggové, Angele McMahonové, Tabby Bourdierové a Paulu Wyncoopovi.

Prolog

Měsíc byl velmi jasný. Tak jasný, že mi jemné lístky a okolíky haluchy, pod níž jsem ležel, pokrývaly tělo křehkými, rozechvělými stíny. Pavouci se činili a pilně spřádali své sítě mezi dlouhými listy kosatců a každé nové vlákno připomínalo smutnou dráhu padající hvězdy. Zvedl jsem hlavu a vdechl jsem svěží, sladkou vůni rostlin. Z řeky se ozvalo ospalé plácnutí a já jsem se konečně probudil. Řeka. Táhla se přede mnou do dáli, rovná jako čepel damašské oceli a mířila k temnému pahorku města, které se krčilo severním směrem. Líně jsem se postavil a překvapila mě hlasitá kakofonie zvuků: probudil jsem volavku, která se teď s křikem a za mohutného plácání křídly zvedla do vzduchu a zčeřila hladinu řeky krátkými řadami neuspořádaných vlnek, které do sebe zmateně narážely a překrývaly jedna druhou.

Usnul jsem, tolik mi bylo zřejmé. Chytal jsem snad ryby? Nedokázal jsem si vzpomenout, ale pochopil jsem, že k uhašení žízně jsem musel použít i něco zcela jiného, než jen vodu, protože jinak bych neměl myšlenky tak zakalené. Pokud se budu chtít dostat zpět do Balecesteru, budu se muset vyhnout noční hlídce a musím to stihnout před úsvitem: Mistr Jens začíná se svou přednáškou ihned po večerní bohoslužbě a přijít pozdě znamenalo vysloužit si nemilosrdné láteření v jeho nesnesitelně trýznivé švábské latině. Rozhlédl jsem se kolem a hledal jsem rybářský prut nebo nějakou brašnu, ale nic takového jsem v uválené vysoké trávě nespatřil. Viděl jsem jen otisk svého těla v ní. Spadla rosa a zjistil jsem, že jsem úplně promočený. Studila mě hlava a přesně v okamžiku, kdy jsem si z vyholené tonzury stíral mokré kapky rosy, se země pode mnou otřásla mohutným výbuchem a temné město na obzoru vzplanulo obrovskm zábleskem. Byl to hotový gejzír zkázy, příliš jasný na to, abych se do něj odvážil podívat, ještě jasnější než řecký oheň, který hoří dokonce i na vodní hladině. Budovy města se na okamžik zjevily v jeho světle jako hračky na obrovské zapálené hranici: katedrála, hrad, biskupský palác, až je plameny zcela pohltily jako mohutný příliv. Kolem mě se prohnala vzedmutá vlna žhavého vzduchu a moje oblečení, které na mně ještě před krátkým okamžikem viselo celé zmáčené, se mi nyní lepilo na kůži jako roztavené olovo. Halucha hořela a její vějířovité listy a květy se mi před očima měnily na popel. Otevřel jsem ústa a horký vzduch se nahrnul dovnitř. Plameny mi rozkvetly v ústech, v plících i v břiše. Zuby se proměnily na žhnoucí uhlíky. Z posledních sil jsem rozhodil ruce a vykřikl jsem. Z úst mi vyšlehl oheň.

Dusil jsem se, a přesně v okamžiku, kdy jsem si tuto skutečnost uvědomil, hlas nade mnou promluvil: „Vždyť ho uškrtíš.“ Otevřel jsem oči a spatřil jsem mužskou tvář, která na mě shlížela. Muž mi tiskl předloktí ke krku a tlačil mě ke spálené zemi, ale když jsem se se škubnutím otočil, abych se podíval na spáleniště kolem sebe, místo popela spálené louky na okraji Balecesteru jsem uviděl jen zmačkané prostěradlo a ještě o kousek dál stěny pokoje ozářené svícemi a odlesky skomírajícího ohně v krbu. Muž mě pozoroval bedlivým, upřeným pohledem. Jeho tvář mi přišla povědomá: černé klenuté obočí, hnědé oči ve tvaru mandlí. Nedokázal jsem ho zařadit, a tak jsem nechal myšlenky sklouznout zpět na, jak jsem zjistil, potem zmáčený polštář. Zavřel jsem oči a chvíli jsem držel víčka sevřená, až se mi na okamžik vrátila představa řeky a všechno kolem bylo zelené a plné klidu a míru. Sladké lstky haluchy se skláněly a tancovaly.

„Klapko. Klapko! Slyšíš mě?“

Lístky se změnily v prsty, které mi mávaly jen několik centimetrů před nosem. Otevřel jsem ústa, abych se ohradil, ale ze rtů mi splynul jen přidušený skřek.

„Probouzí se. Piero! Běž pro kapitána.“

Nebyl to ani anglický hlas, ani anglická tvář. Zamrkal jsem a znovu jsem zaostřil. Ústa se na mě usmívala.

„Klapko, můžeš mluvit?“

Zavrtěl jsem hlavou. V tom okamžiku mi hlavu přizvedla silná ruka a na rtech jsem ucítil okraj poháru. Nechal jsem ledovou vodu sklouznout po spálené kůži jazyka dolů hrdlem, pak jsem zhluboka nabral dech, až jsem se zakuckal a poprskal.

„Kde to jsem?“ vydechl jsem.

ČÁST PRVNÍ – LONDÝN

1.

Konec prosince 1236

Do Londýna jsme dorazili 28. prosince, na Den neviňátek, po Temži, po jejíž zpěněné hladině nás přihnala sněhová bouře z Nizozemí. Nebyl to právě šťastný den, o tom nebylo sporu: den, kdy Herodes zmasakroval neviňátka, den, na který je lépe zapomenout; anebo naopak, který, po bezstarostném hodování Vánoc, stojí za to si připomínat. Já se však navzdory ohavnému počasí třásl vzrušením z představy, že poprvé v životě uvidím Londýn. Je to přece srdce celé Anglie a každý Angličan cítí, jak ho k sobě přitahuje, dokonce i ten nejubožejší vesničan, který se za celý život nepodíval dál než na hranice svého panství. Musím se přiznat, že jsem omámen vidinou toho, že již brzy spatřím toto velké město, běhal po palubě jako malé dítě a každému jsem jen překážel. Nakonec jsem se dobrovolně přihlásil ke službě ve strážním koši. Anglii jsem neviděl od onoho dne před více než dvěma lety, kdy jsem by
l jako zbídačelý, zraněný uprchlík přijat na palubu Kormorána. Bylo mi tedy úplně jedno, že mě ledové vločky bodají do tváří, a když jsem spatřil první domy, které se objevily v širokém meandru močálu Stepney Marsh, byl jsem radostí doslova bez sebe, ačkoli se jednalo o pouhé chatrče rybářů. A když se z šedivé dálavy vyloupla temná, špičatá silueta Toweru, sjel jsem ze svého bidýlka jako blesk a rozplácl jsem se na palubě.

Anna se po celou tu dobu choulila zabalená do kožešin v kajutě a četla si. Londýn ji, jak mi prozradila, ani v nejmenším nezajímal, a po celou dobu plavby z Brugg si mě pro moje dětinské vzrušení dobírala. A tak při mém křiku ani nepřišla na palubu, i když mnozí z mužů ihned spěchali na příď, neboť Londýn byl pro všechny námořníky bez rozdílu vítaným přístavem a ti naši měli navíc slíbeno dlouhé a toužebně očekávané volno na břehu. A nevyšla z kajuty ani tehdy, kdy jsme proplouvali pod zvednutým Londýnským mostem. Vyjít ven se uráčila teprve v okamžiku, kdy jsme byli již bezpečně uvázáni u přístavní hráze v Queenhithe Wharf. Nasála do sebe přístavní vzduch, nakrčila nos a podala mi ruku.

„Ach drahý,“ bylo jediné, co mi řekla, zatímco se rozhlížela po začouzených budovách, které lemovaly obvod nábřeží. To bylo pokryté blátem a páchlo, neboť právě tady se na břeh vykládaly všechny ryby, které se ve městě prodávaly. Zároveň, jak jsem zjistil později, sloužilo i jako obrovská veřejná latrína, kterou všichni Londýňané svobodně užívali. A tak jsem chápal, že Annin královský nos má právo protestovat, ale já sám jsem byl navzdory smradu a sněhu plný napjatého očekávání a netrpělivě jsem ji popoháněl kupředu po schůdcích na molo. K hostinci U Modrého sokola v Cheapside, kde jsme měli bydlet, to bylo půl míle, a tak jsme si našli nosítka se dvěma nosiči, kteří Annu za přísného dohledu Řeka Pavlose – bývalého osobního strážce východořímských císařů, nyní z celého srdce, těla i duše oddaného ochránce své Vasiliji, své princezny – unášeli rušnými ulicemi. A zatímco já k
lusal a žvatlal po jejím boku, Anna si znuděně otírala studené vločky sněhu z obličeje. V Anglii jsem byl psanec, ale tím jsem si hlavu příliš nezatěžoval, protože moje tvář již dávno nesla rysy dospělého muže a moje pleť byla sluncem opálená dohněda tak, že jsem se tomu vystrašenému mladému mnichovi, který před lety prchal z této země, podobal asi jako moučný červ překrásnému motýlovi.

První den na pobřeží proběhl ve zmatku zaplněném organizací, vítáním, zdvořilostními návštěvami a teprve následujícího dopoledne jsme si mohli trochu vydechnout, i když jen na hodinku, v prostorných, vybledlých komnatách, které jsme měli sdílet s kapitánem de Montalhacem, jeho poručíkem Gillesem de Peyrolles a Pavlosem, který Anně dělal nejenom osobního strážce, ale sám se jmenoval i jejím služebníkem.

Všichni naši druhové vyrazili na důležité obchodní či jiné schůzky a já s Annou jsme se usadili na nepříliš pohodlné židle, které tu U Modrého sokola měli, a pustili jsme se do bohaté snídaně, jež se skládala z čerstvého chleba, uzené ryby, racčích vajec, másla, teplého kozího mléka a studeného, hořkého piva. Já sám jsem byl po dobrém nočním spánku ještě poněkud rozespalý a malátný, a tak jsem jen líně pozoroval, jak moje milá jí a pije.

Dlouhé černé vlasy jí volně splývaly na ramena a záda. Opálenou tvář zdobily roztroušené tmavé pihy. Když jsem ji poprvé potkal, vysoko na skalnatém ostrovním útesu, byla celá bledá roky strávenými v nehostinném klimatu Grónska a několika týdny v temném podpalubí Kormorána, na který ji kapitán propašoval jako náklad velrybích kostí. Sluneční paprsky jí však rychle navrátily snědou barvu jejího lidu a jedinou připomínkou oněch ponurých dní tak zůstala mezera v ústech, kde jí kurděje, nemoc, jež nás všechny sužovala při naší dlouhé plavbě Mořem temnot, připravily o jeden zub. Malou mezeru měla i mezi předními zuby, a v té ráda dolovala jazykem pokaždé, když nad něčím usilovně přemýšlela. Obočí měla jako dva černé tahy štětcem nad hnědýma očima ve tvaru mandlí, v nichž se jako odraz oblohy na klidné vodní hladině odrážely všechny prchavé změny její nálady.

Pro tohle všechno jsem ji miloval: pro všechno, co měla navenek, pokožku, která ji pokrývala, vůni, která byla tak výsostně její, způsob, jakým jí vlasy, lesklé a černé jako kavčí peří, ležely na krku. Ze všeho nejvíc jsem však miloval to, co se skrývalo uvnitř, protože Anna se jako nějaké velké město vyznačovala mocnou a silnou spletitostí – vnitřním rozruchem, jak jsem již řekl –, která měla svůj původ částečně v tom, jak její život balancoval téměř neustále nad propastí katastrofy, a částečně v ní samé, protože Anna byla, alespoň tedy pro mě, stvořením, kterému nebylo rovno. V žilách jí žhavě a zběsile kolovala krev císařů, starých Římanů, a já pevně věřím, že přítomnost svých předků v sobě cítila nesmírně živě. A já je spatřoval v záblescích radosti či hněvu, ve kterých se jí v obličeji objevovaly tváře dávno mrtvých císařoven či válečníků, kteří se zmocnili je
jích rysů, aby na okamžik pohlédli do našeho podivného světa, odkud se ale rychle vraceli zpět do minulosti.

Dny ubíhaly v příjemné pohodě. Počasí se zlepšilo, vlastně se znatelně oteplilo a kanály, které probíhaly středem každé ulice, o sobě dávaly vědět ohavným puchem, před nímž nebylo úniku. Dobu, kterou jsem netrávil obchodními záležitostmi, jsem trávil s Annou a společně jsme objevovali všechna zákoutí města, obrovskou ohavnou masou katedrály svatého Pavla počínaje, Towerem na jeho vršku konče. Neodolali jsme pohledu na nabodnuté hlavy na Londýnském mostě, žasli jsme nad zbožím nabízeným kramáři na tržištích a ztratili jsme se v rozjásaných a bavících se davech ve Smithfieldu. Anna s bručením připustila, že Londýn si zaslouží alespoň jakýs takýs obdiv. Pokud šlo o to pochválit cokoli franckého, což bylo vše, co nepocházelo z jejího rodného Řecka, bručela pokaždé. Frankové pro ni byli barbaři, divoká zvěř, primitivové s krví na rukou. V mém případě učinila díkybohu výjimku, a stejně tak v pípadě většiny členů posádky Kormorána, ale obecně vzato proklínala osud za to, že ji přinutil žít na franckém území, a snila o tom – řekla mi, že dokonce každou noc –, že se vrátí domů do Nikaji a, dokonce, že jednoho dne znovu spatří město měst, Konstantinovo město zvané Byzantium, které ji jako nejsilnější magnet vábilo do své náruče.

V tomto duchu jsme strávili celý týden, načež mě kapitán požádal, abych se vypravil po Temži do Deptfordu a koupil tam novou kotvu pro našeho Kormorána. Budu pryč maximálně den, ne víc, a tak, když jsem se polibkem a vášnivým objetím loučil s Annou, věděl jsem, že již večer mě budou její paže znovu objímat a hladit. Dolů po proudu jsem se vypravil v najaté pramici a cestou jsem se těšil z umění, s nímž se můj veslař proplétal hustou dopravou na řece. V jednom okamžiku se dokonce zapojil do zběsilého závodu mezi pilíři Londýnského mostu. Byl příjemný slunečný den, a když uhodilo poledne, vystupoval jsem již na břeh v cíli své cesty. Stavil jsem se v taverně na korbel piva a něco teplého k jídlu, vyhledal jsem kovárnu a zaplatil za tu nejlepší kotvu. Kovářský mistr byl užvaněný chlapík z Kentu a ještě předtím, než jsme naši transakci zpečetili řádnou platbou, vytáhl odkudsi velký džbán zkvašeného
jablečného vína a v pekelné výhni kovárny jsme si několikrát mocně přihnuli. Kentské víno se v ničem nemůže rovnat vínu devonskému, a to jsem mu v dobrém rozmaru též prozradil. Tím jsem ale otevřel stavidla jeho výmluvnosti přímo dokořán a než jsem se nadál, ocitl jsem se v jeho vinném sklepě a pojídal jsem bohatýrské kusy tvrdého kravského sýra dovezeného z nížin Sussexu a degustoval jsem obsah všech možných soudků a beček. Ve stavu notně podnapilém jsem nakonec ustoupil a připustil jsem, že tohle husté víno z jeho rodného kraje, po kterém se mi kyselostí křivila ústa, snese čestné srovnání s lahodným a jemným vínem Devonshiru, objal jsem ho jako bratra a odpotácel jsem se vyhledat pramici, která by mě vzala zpět do Londýna.

Žádná pramice však nebyla. V kovárně jsem strávil příliš mnoho času a venku se mezitím setmělo, začalo sněžit a nastal příliv. S kletbami na rtech jsem zamířil k hostinci, prastaré hromadě proutí držící pohromadě díky jakési splácanině hlíny a omítky, kterou vlhký dech řeky již téměř rozpustil. Zeptal jsem se na loď do Londýna, ale dozvěděl jsem se, že další vyplouvá až zítra ráno. Neochotně jsem požádal o nocleh – volných pokojů měli nadbytek – a doufal jsem, že se na mě Anna nebude příliš zlobit. Hostinec byl k mému překvapení příjemné místo: s velkým krbem, ve kterém radostně syčelo a praskalo dřevo vyplavené řekou, dobrým pivem a svařeným vínem, kterým jsem mohl zahnat dotírající moštovou kocovinu. Do postele jsem se odebral časně a musel jsem se pevně zachumlat do navlhlého prostěradla. Trochu jsem se litoval, ale ne zas příliš: protože jsem si tak trochu připadal jako žák, které mu se podaří utéct na jedno odpoledne za školu, a to byl sám o sobě dobrý pocit.

Posluha mě probudil před čtvrtou ranní, kdy se nad Temží ještě stále vznášela hustá mlha. Na obloze zářily hvězdy a z mlhy nad vodní hladinou se ozýval osamělý zpěv vodního ptactva. Pikolík mi vysvětlil, že u řeky se právě chystá vyplout pramice, a když jsem se v poklusu dostavil na břeh, nalezl jsem rozmrzelého chlapíka, loď a příznivý proud. Ve chvíli, kdy zvony na věžích odbíjely osmou, hvízdal jsem si již vesele cestou vzhůru na Garlick Hill a k hostinci U Modrého sokola.

Překročil jsem práh a očekával jsem, že mě Anna zasype ječivým přívalem výčitek, ale když jsem vstoupil do salonu, seděla na vysoké židli před oknem, odkud mě přivítala měkkým, téměř nepřítomným úsměvem. Obezřetně jsem se usadil naproti a odříkal jsem omluvu, kterou jsem si v duchu připravoval již od okamžiku, kdy jsme minuli Psí ostrov.

„Těší mě, že ses dobře bavil,“ zastavila proud mé výmluvnosti a přitiskla mi ruku ke rtům. „Teď pro tebe ale mám hádanku. Dává ti to nějaký smysl? Přišlo to hned, jak jsi odešel.“ A s těmi slovy mi předala dopis, úhledně složený pergamen zapečetěný anonymní černou voskovou pečetí. Pečeť již byla zlomená, a tak jsem pergamen rozbalil a přejel jsem očima krasopisně napsaný text.

Jejímu Veličenstvu Vasilije Anně Dukině Komnenovně, uctivé pozdravy.

Poníženě si Vás dovoluji požádat, abyste přijala prosebníka, jenž vás připraví jen o zlomek Vašeho času. Pokud byste si přála vyslechnout slova pocházející z místa, které je Vašemu srdci snad ještě stále drahé, prosím, přijměte tohoto nejponíženějšího žadatele, který Vás navštíví zítra, hodinu před polednem.

Dopis končil přehlídkou květnaté zdvořilosti, která se marně pokoušela zamaskovat skutečnost, že se jeho pisatel nepodepsal.

„Kdo to přinesl?“ zeptal jsem se a Anna jen zavrtěla hlavou.

„Vysoký muž,“ odpověděla. „Alespoň tak to tvrdí pikolík. Když jsem na něj trochu zatlačila, přidal ještě, že se nejspíš nejednalo o žádného chudáka, alespoň soudě podle jeho šatů. To je všechno.“

Znovu jsem si dopis přečetl. Byl psán francouzsky, což mi v ničem nepomohlo, i když mě napadlo, že se může jednat o skutečnou francouzštinu z Paříže a nikoli z Londýna.

„Takže to nebyl Řek?“ nechápal jsem. „Chci říct, zdá se logické, že pisatel by měl být Řek. Místo drahé tvému srdci? Že by Nikaja?“

„Tohle jsem si… ach, svatá bohorodičko, Klapko, už to nevydržím! Kdo může znát moje skutečné jméno? Kromě našich dobrých námořníků? Nikdo! A co mají znamenat všechny řeči o mém srdci? Samozřejmě že je to někdo z… někdo, koho poslal můj strýc,“ dokončila myšlenku a téměř proti své vůli začala šeptat.

„O tom pochybuju,“ pronesl jsem konejšivě. „Jsou v Londýně nějací Řekové?“

„Jsou,“ odpověděla Anna. „Samozřejmě že jsou.“

„Tak je to jasné.“

„Tohle ale žádný Řek nebyl,“ trvala na svém Anna. „Ptala jsem se, jestli vypadal jako cizinec. Evidentně nevypadal. A tohle je francké písmo a francká stylistika.“ Vytrhla mi dopis z rukou a položila jej na sedačku mezi námi.

„Řekla jsi o něm kapitánovi?“ zajímal jsem se a pátral jsem v jejím obličeji. Měla svraštělé obočí a ústa pevně sevřená v tenkou linku. Odmítavě zavrtěla hlavou.

„Ne a nemám to v úmyslu.“

„Myslím, že bys mu to říct měla.“ Znovu zavrtěla hlavou a podívala se na mě pohledem, ve kterém se schylovalo k bouřce.

„Nechci mu přidělávat starosti. Snáší moji přítomnost na palubě velice statečně a já ho na oplátku nemíním obtěžovat bezvýznamnými otravnostmi jako je tato.“ Přibodla dopis palcem a dala mi pohledem najevo, že považuje celou událost za ukončenou. Znal jsem ji už natolik dobře, abych pochopil, že tomu tak zdaleka není. Prozatím jsem ji však nechal v klidu, protože moje milovaná Anna rozhodně nepatřila k těm, kteří by dokázali posoudit svět kolem sebe. Jeho nástrahami a záludnostmi se proplétala stejně hluše a netečně jako kočka.

„Co tedy dnes podnikneme?“ zeptal jsem se a byl jsem rád, že mohu změnit téma.

Bylo ještě brzy, hodiny neodbily ani devátou, ale Anna se kdesi doslechla o nějakém obchodníkovi s kořením v ulici kousek od hostince, který nabízel to nejčerstvější a nejpodivnější zboží z Indie a z Číny. Pak bychom se mohli stavit u jednoho obchodníka s hedvábím. Tyto výpravy nebyly ani tak skutečnými nákupy, jako spíše záminkou k tomu, abychom společně vyráželi na dlouhé a objevné exkurze, což byla vášeň, která nás oba spojovala. Kdykoli nás Kormorán dopravil na nějaké zajímavé místo, vrhali jsme se do víru křivolakých uliček a náměstí, povídali jsme si s obyvateli v přeplněných tavernách a jídelnách, dokud jsme neměli pocit, že jsme pronikli do samého srdce a duše místa. A Londýn byl ta největší výzva, která před námi v tomto ohledu stála a my jsme si v jeho bohatých, nekonečných vodách dosud smočili maximálně palce. Vyrazili jsme tedy vzhůru do města za kořenářem, jehož zboží bylo přesn
ě tak zašlé a předražené, jak jsme si v duchu představovali. Po chvíli jsme se ocitli kousek od špitálu svatého Bartoloměje a pokračovali jsme dál za hradby na velkou páchnoucí pláň Smoothfieldu, kam všichni farmáři z okolí přiháněli svůj dobytek na porážku. Dnes tu ale žádné krávy nebyly, jen udupaná a blátivá tráva pokrytá hnojem a starou krví. A také městečko chatrčí a několika větších staveb z proutí a cihel osídlené, jak se zdálo, špinavými dětmi, jejichž jedinou zábavou byly pranice a pokřikování těch nejsprostších nadávek, a pak ještě troskami mužů a žen zničených alkoholem či kapavkou. Páchnoucí hordy žebráků nás rychle zahnaly zpět za hradební zdi, kde jsme se znovu vypravili na toulky, beznadějně ztraceni v křivolaké spleti uliček, starobylých kostelů a paláců.

Nebo tak nějak jsem si to alespoň představoval až do okamžiku, kdy jsme vyrazili zpoza rohu, a já jsem zjistil, že jsme zpět v Cheapside, kousek od hostince U Modrého sokola, který byl hned na protější straně rušné, životem překypující ulice.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptal jsem se pln údivu. Anna neodpověděla, ale tvářila se prohnaně a moudře si poklepala prstem na čelo. Teprve pak jsem se dovtípil.

„Je skoro poledne, že?“ otázal jsem se.

„Nedokázala jsem odolat,“ přiznala se. „Nevadí ti to? Jestli nezjistím, kdo je ten náš tajemný prosebník, zešílím zvědavostí.“

„Ale…,“ pokusil jsem se něco namítnout.

„Ty mě přece ochráníš?“ ujišťovala se s úsměvem. „A jenom se podíváme, nic víc. Zůstaneme za dveřmi a vykoukneme, s kým máme tu čest. Ničeho se neboj: kdyby měly nastat jakékoli problémy, řeknu všechno kapitánovi. Slibuju. A sám už přece dobře víš, že když mají přijít, najdou si nás samy.“

S tím jsem nemohl polemizovat, a tak jsem jen mrzutě pokrčil rameny a vydal jsem se za ní. Znal jsem ji už velice dobře a věděl jsem, že když si něco umane, neexistuje nic, co bych mohl říct či učinit, aby svoje rozhodnutí změnila – pokud bych ji tedy nepřivázal k noze postele. V Cheapside bylo rušno a přelidněno. Ostatně jako vždy, ale teď v poledne se zdálo, jako by si tu dali dostaveníčko snad všichni lidé z celého světa – pěšky, v povozech, koňmo. Anna pospíchala vpřed a mířila k místu, kde byl do strouhy probíhající středem ulice položen velký nášlapný kámen, na který bylo možné stoupnout, protože strouha plná smrduté vody s výkaly a močí byla příliš široká na to, aby ji člověk přeskočil. Zastavila se a vyčkávala až kolem ní přejede žebřiňák naložený senem, a když se skřípěním projel, pokračovala rychle vpřed a jen těsně se vyhnula podsadité venkovance vláčející na ramenou vahadlo se
dvěma koši s mrtvými husami, jejichž dlouhé krky se pohupovaly přes okraj a z rozevřených zobáků jim visel tlustý růžový jazyk. Podíval jsem se před ni k Modrému sokolovi a zpozoroval jsem muže, který se na okamžik zastavil ve dveřích a který, jak se zdálo, se díval naším směrem.

Byl poměrně vysoký, s téměř oholenou hlavou a vypadal jako voják. Dokonce i z dálky jsem viděl, že jeho tvář došla v bitvě újmy, neboť polední zimní slunce vrhlo svůj stříbrný paprsek na dlouhou, starou jizvu, kterou jsem spatřil v okamžiku, kdy se k nám otočil čelem. Pokud Annu poznal, nedal to na sobě znát a dál postával ve dveřích. Pospíchal jsem za ní, protože teď už jsme rozhodně nemohli vejít do hostince hlavním vchodem, pokud jsme tedy do něj vůbec měli vejít. Už jsem ji málem dostihl, když v tom se šikovně protáhla kolem dvou tlustých kupců, kteří se uprostřed ulice handrkovali o peníze, a vyskočila na nášlapný kámen. Cestu mi teď blokoval muž s kolečkem, jenž se po mně ohnal několika sprostými nadávkami dokazujícími výrazovou pestrost jazyka londýnské spodiny. Chystal jsem se mu odpovědět v obdobném duchu, ale slova mi doslova uvízla v krku, protože ruch ulice byl náhle přehlušen pronikavým r
žáním koně, ke kterému se vzápětí připojil vysoký zděšený ženský křik. Odstrčil jsem ramenem muže s kolečkem a spatřil jsem Annu, již na druhé straně za kamenem, jak zvedá ruce nad hlavu, jako by se pokoušela zachytit obrovská kopyta, která se nad ní zvedala do výšky. Ta patřila nestvůrně velkému grošovanému koni, jenž se nad ní tyčil, a Anna vypadala ve srovnání s ním až žalostně nepatrná, a pak, v jediném okamžiku, se její štíhlá postava ocitla v sevření koňských nohou jako ve vězení, načež se zvíře znovu zvedlo na zadní, aby ji vzápětí srazilo kopyty do bláta ulice. Zdálo se, že jezdec marně zápolí s otěžemi, a když se kůň po dopadu opět vzepjal a na chvíli to vypadalo, že bude pokračovat po dvou nohách, vypravil ze sebe zděšený výkřik a visel mu na hřbetě jako bezmocná hadrová panenka. Kůň dopadl na všechny čtyři a prudce vyrazil vpřed.

Anna ležela zkroucená na zemi v blátě, zabořená do mazlavé směsice bahna a hnoje. Vlasy jí zakrývaly obličej, natlačené v mokré špíně jako mrtvá vrána. V panice jsem si klekl vedle ní a odhrnul jsem jí vlasy z čela.

Přitom jsem beze slov drmolil zmatená slova útěchy. Otočila se a podívala se na mě a já vydechl úlevou, protože naše pohledy se setkaly a Anna rozevřela rty, jako by mě chtěla ujistit, že je v pořádku, i když ji tu a tam něco bolí. Svět pro mě přestal existovat. Sklonil jsem se k ní a řekl jsem, ať se nehýbá, protože má zlomenou nohu; zasunul jsem jí ruku pod hlavu a přiblížil jsem se až těsně k ní, abych slyšel, co mi chce říct.

Pak sebou její zdravá noha škubla a její krk se v mé dlani zachvěl. Na okamžik na mě upřela pohled, ale po chvíli se odvrátila a já měl dojem, že si prohlíží plot zablácených nohou kolem nás. Ze rtů jí nevyšla žádná slova, jen přiškrcený, chrčivý sípot. Zvedl jsem ji z bláta a pokusil jsem se položit si její hlavu do klína. Přitom jsem zjistil, že mám ruce mokré krví. Cítil jsem, jak mi jako horký proud stéká na nohy. Její noha sebou opět škubla, jako sebou škube zvíře lapené do oka, a svět kolem mě se znovu lehkovážně roztančil, londýnské slunce zářilo na obloze, bledé jako chcanky a strouhou uprostřed ulice proplouvalo ztracené jablko.

Ještě žila, když jsme ji přinesli do Modrého sokola – já, páže, prodavač vajec a muž s kolečkem – a položili jsme ji na postel, kde jsme se ještě před dvěma dny objímali. Do místnosti vtrhl i kapitán de Montalhac a Gilles, kteří se právě vrátili z obchodního jednání. Poslali pro lékaře. Popisuji tyto události, jako bych si snad uvědomoval, co se kolem mě děje, což byla sice pravda, ale asi tak, jako si čtenář knihy uvědomuje písmena textu, který se mu odvíjí před očima. Anna se nehýbala, ani když jí žena z hostince omývala vlhkou houbou krev z čela a třela jí zápěstí, zatímco já jsem jí šeptal do ucha a hladil jsem její studené čelo. Ležela klidně a jen její hruď se zvedala a zase klesala, a to mlčky, ačkoli ze rtů jí unikal syčivý a chroptivý dech, který se v ničem nepodobal jejímu hlasu.

Přišel lékař, starý šedivý mnich z nemocnice svatého Bartoloměje, té samé nemocnice, kolem které jsme před necelými dvěma hodinami procházeli. Přistoupil k posteli a přejel jí rukou lehce po čele. Anna se ani nepohnula a ani její syčivý dech se nezměnil. Podíval se jí do uší, přiložil jí ucho na prsa a opatrně jí palcem nadzdvihl víčka. Pak mně poklepal na ruku, která spočívala na Annině klíční kosti, a povzdychl si.

„Tak kopnutí koně, říkáte?“ ujistil se. „Tady toho příliš nesvedu. Snad…,“ odmlčel se, zvedl ruce a já jsem si pomyslel, že se chce pomodlit, a srdce mi pokleslo hrůzou, ale kněz si jen propletl prsty a pokračoval. „Kosti lebky jsou pospojovány přesně tak, jako klenba kamenné střechy. Paní… má lebku v jednom místě rozdrcenou a klenba se hroutí a tlačí na mozek, který se zanítil a začíná otékat. Měla už nějaký záchvat?“ Pověděl jsem mu o křečovitých záškubech nohy. „Budou se stále zhoršovat, až…“

„To opravdu nemůžete nic udělat?“ vykřikl jsem chraptivě a snažil jsem se vyčíst z jeho pohledu naději, ale nalézal jsem jen odevzdanou rezignaci.

„Mohl bych se pokusit odstranit úlomky kostí, což by mohlo odlehčit tlak na mozek.“

„Tak to proboha udělejte! Na co čekáte!“

„Nemám tu sebou nástroje, mé dítě,“ pronesl měkce. „A obávám se, že kdybychom se ji pokusili převézt do nemocnice, ten pohyb…“ Podíval se na obličeje shromážděné kolem postele. „Přinesu si nástroje, ale mám strach, že toto nebohé dítě se nedožije mého návratu.“

Viděl jsem, jak kapitán celý zpopelavěl. „Běžte, pane,“ řekl. „Možná je silnější, než si myslíte. Přineste své nástroje, my… my všichni vás prosíme.“

Doktor vážně přikývl. Ještě jednou mi poklepal na ruku a vyšel z pokoje. Když odešel, v místnosti se rozhostilo naprosté ticho, které přerušoval jen Annin přerývaný dech. Položil jsem si čelo na studené prostěradlo a pokoušel jsem se zklidnit své trýznivé myšlenky. Pavlos hlasitě vydechl, a když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, že Anna otevřela oči. Sklonil jsem se k ní a pokoušel jsem se zachytit její pohled, ale k mému zděšení jsem spatřil, že její oči jen bezcílně bloudí po trámech stropu. Ale co, aspoň se probrala k vědomí! Kde je ten zatracený doktor s těmi svými nástroji?

Šeptal jsem jí do ucha a držel jsem ji pevně za ruku, ale ona jen dál tiše zkoumala pavučiny u stropu. Někde poblíž odbilo na věži čtvrt. Do místnosti nahlédla posluhovačka, ale když viděla naše strhané tváře, rychle se zase stáhla. Při klapnutí západky sebou Annina noha znovu škubla a prudce vykopla. Začaly se jí třást prsty a prudce se zarývaly do prostěradla. Pak se prohnula do oblouku a z plic jí unikl strašlivý vzdech. Oči měla nehybné a vytřeštěné. Upřené přímo na mě. Obě nohy se jí zběsile roztřásly a já se přes ně vrhl. Pavlos se přestal modlit, vzal ji za ramena a tlačil ji do matrace. Gilles poklekl vedle mě a vzal Annu za pravou ruku, zatímco kapitán uchopil levou. Anna znovu prudce vydechla a ještě jednou se vzepjala. V nohou měla strašlivou sílu, ale nebyla to síla, kterou by ovládala svojí vůlí. Nebyla její. Volal jsem na ni jménem a zasunul jsem ruku pod kapitánovu dlaň a sevřel jsem jí prsty. Kroutily se a třásly a nehty se mi zarývaly do dlaně. Pak najednou přišel klid.

Jedno oko měla dokořán. Vzdouvalo se zmodralými víčky jako zkrvavená perla, lesklá, ale bez života. Z uší i z nosu jí vyrazila krev a z úst se vyhrnula rudá pěna. Žádnou krev naopak neměla v obličeji, jen rudou šmouhu, která se táhla z natrženého pravého ucha ke koutku rtů. A pod maskou kůže jsem viděl všechny obrysy, všechny srázy a svahy, všechna údolí, která jsem si zakreslil do mapy svého srdce. Jenže byly najednou úplně jiné, špatné. Hleděl jsem na zničenou krajinu a k té jsem žádnou mapu neměl.

Ležel jsem tam nekonečně dlouho, jednou rukou jsem jí svíral ruku, druhou jsem ji držel pod bradou, která byla stále studenější a studenější. Tiskl jsem obličej do zabláceného hedvábí jejích šatů, zatímco z těla se ztrácela její vůně, nahrazována těžkým pachem smrti. Když jsem konečně zvedl hlavu, uchopily mě čísi silné ruce a pomohly mi vstát. Kapitán stál nade mnou a přitiskl mě k sobě tak pevně, až ze mne málem vymáčkl všechen vzduch. Pak uchopil moji tvář do obou dlaní a dlouze mě políbil na čelo.

„Je mrtvá,“ pronesl s rukama ještě stále na mé tváři. „Teď ji musíš na chvíli opustit, aby se o ni mohli postarat.“ Pátral jsem mu v očích, ale byly černé jako dva uhly a stejně tak tvrdé. A tak jsem od něj odstoupil a obrátil jsem se tam, kde do temné místnosti pronikalo mdlé zimní světlo.

„Mrtvice,“ slyšel jsem unavený hlas doktora za svými zády. „Mozek otekl a explodoval v klenbě lebky. Proto jí vyhřezlo oko…“

Kdesi ve mně se ozvala slova, která jsem nahlas nevyslovil již dlouhé roky, slova, která možná patřila k životu jiného muže: Deus, in adiutorium meum intende. Domine, ad adiuvandum me festina. Gloria Patri, et Filio, et Spiritui Sancto. Sicut erat in principio, et nunc et semper, et in saecula seaculorum. Amen. Aleluja. Slova noční modlitby: „Bože, prosím, vysvoboď mě, Hospodine, na pomoc mi pospěš!“ Já jsem ale veškerou jeho pomoc odmítl. „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, a na věky věků. Amen. Aleluja.“ Svět zahubil moji lásku, proměnil její ohnivou krásu v masku zkázy. To strašlivé, slepé a zírající oko se již nikdy nezavře, svět bez konce. Bez konce. Amen.

Gilles a ještě kdosi mi pomohl do vnější komnaty, posadil mě na židli a přinesl mi víno a navlhčeným ručníkem ze mne otřel Anninu krev. Mluvili se mnou, jako se mluví se zvířaty, konejšivá, prázdná slova, kterým jsem ale nenaslouchal, neboť jsem jen zíral na bílé zdi a moje myšlenky se svíjely jako zajíc stahovaný zaživa z kůže. Přišel Horst, Zianni a po něm mnozí další z Kormorána. Někteří naplněni hněvem, jiní žalem, někteří jen ochromeni bolestí.

„Muselo to být cvičené zvíře. Válečný kůň,“ prohodil Horst ke Gillesovi. „Klapka říkal, že ji nabral předníma nohama – to žádný nevycvičený kůň neudělá. Nebo jsi o něčem takovém snad slyšel? Vím, o čem mluvím: já na těch obrovských příšerách vyjížděl do bitvy. Vyděšený, splašený kůň vykopne zadníma nohama, to ano, ale… kristepane. Zřejmě to byl nezkušený kůň, který ještě nebyl v bitvě. Tahle zvířata by ale nikdy neměli vyvádět ven na ulici. Kdybych toho blázna dostal do ruky…“

„Byl tam nějaký muž,“ chtěl jsem říct, ale nedokončil jsem větu, protože ten chlapík s jizvou se na Annu ani nepodíval a zcela jistě tam ani nečekal na nás. Vlastně jsem už zapomněl, proč jsme se k Modrému sokolovi vraceli, protože jsem cítil, jak na mě padá noc, až na to že nebyla tma, obklopovalo mě jen stříbrné, zeboucí prázdno, a já se v něm topil, jako by mě ponořili do rtuti. Když pro mě kapitán přišel, vstal jsem jako muž oděný v těžké zbroji, potácel jsem se za ním a každý krok byl utrpením.

Anna ležela na posteli, kterou jsme ještě včera zahřívali spolu, oděná v bílém, lněném rouchu. V každém rohu hořela vysoká svíce, ale jejich světlo nebylo v pronikajících slunečních paprscích vidět. Tvář měla pokrytou čtvercovou rouškou z bílého mušelínu, opálené ruce složené na břiše svíraly zlatý kříž. Pavlos, její strážce, klečel v nohách postele s obličejem zabořeným do přehozu na posteli. Plakal a všiml jsem si, že si roztrhl roucho. Pohyboval jsem se jako člověk nadopovaný blínem, nekonečně pomalu prázdným prostorem, až jsem konečně spatřil obrysy její tváře pod rouškou. Ztuhlými prsty jsem ji odhrnul stranou.

Jedno oko měla stále otevřené. Vyčnívalo z roztaženého očního důlku, jako nějaká obscénní, neslušná věc. Strašlivá modřina na tváři a na spánku byla tmavší, okázale rudá. Zpod bílého proužku plátna, který jí držel bradu a díky kterému měla ústa sevřená v podivném, nesouhlasném výrazu, vykukovaly prameny černých vlasů. Něžně jsem se těch studených rtů dotkl prsty a pokoušel jsem se najít něco, co bych dokázal poznat, obraz skutečné Anny, její úsměv, ale nic takového jsem neviděl. I přesto jsem se sklonil a políbil jsem je, oči zavřené, abych se nemusel dívat na děsivou bílou kouli vyhřezlého oka. Kapitán mi něco vtlačil do dlaně. Podíval jsem se dolů: byl to tlustý proužek černých vlasů svázaný zlatou nití, ne větší než můj palec. Přesto ale svítily zářivým leskem, tím temným světlem, které Annu vždy obklopovalo: její bouřlivou gloriolou.

Chtěl jsem jí vrátit roušku zpět na obličej, ale dotkl jsem se prsty oka, a můj záměr zůstal nenaplněn. Zkusil jsem vzít její ztuhlé tělo do náruče, ale jestli se mi to povedlo a co jsem dělal potom, nevím, nepamatuji se. Vybavuji si jen hrozivý zvuk, který zřejmě unikl odkudsi ze mne, a zmatek spojený s nástupem trýznivé horečky, která mě zachvátila. Pak už nic. Povím vám všechno, co se odehrálo v následujících dnech, ale bude to jen chladný popis, protože já ničemu z toho nebyl ve skutečnosti přítomen. Všechno mi zahalovala šedá mlha. Annin podivný dopis byl odložen společně s ostatními věcmi a já jsem zapomněl, že vůbec existoval. Chodil jsem a mluvil, ale moje duše kráčela dál za Annou, i kdyby mě ta děsivá pouť měla přivést k branám samotného pekla, a neměl jsem v sobě víc života než přízrak či zjevení.

Pochovali jsme ji v kostele Svaté víry pod Svatým Pavlem. Kapitán u neochotného kněze, který si neustále mnul ruce, zaplatil pohřební obřad, protože jen peníze dokázaly přimět církev, aby posmrtným ostatkům neprovdané ženy, kacířky z východu, prokázala alespoň nějakou úctu. Jedinými účastníky obřadu byli členové posádky lodi, ale malý kostel ve stínu velké, ohavné katedrály byl i tak plný. Řekové nedokázali nebohého kněze naučit tomu, aby Annu pohřbil v jazyce její víry, ale každý muž ji políbil na rozloučenou a Pavlos ve stoje zazpíval nějaký řecký žalm, na jehož slova si již nevzpomínám, vím jen, že se vzdouvala a zase klesala jako vlny na rozbouřeném moři, anebo špačci vznášející se při západu slunce nad korunami stromů. Anna ležela v rakvi před oltářem k uctívání víry, kterou nenáviděla, a byla uložena do kamenné hrobky v srdci země, k níž vůbec nic necítila, obklopena kostmi zlořeč
ených Franků. Měla však překrásnou náhrobní desku s vyrytým řeckým nápisem podle zvyků svého lidu, a ta s ní zůstane již navěky.

Ať už jsme měli v Londýně na práci cokoli, zdálo se, že jsme svoje úkoly splnili, a o několik dní později, ale mohly to být i týdny, vyplul Kormorán opět na Temži a podél hnědých mokřadů, opuštěných plání ševelícího rákosu, námrazou pokrytých luk, na kterých se stále pásly ovce, kolem měst, ve kterých žili a umírali jejich obyvatelé, se přesouval vstříc studené a uklidňující náruči moře a truchlivého zapomnění.

ČÁST DRUHÁ – ŘÍM

2.

Řím, duben 1237

„Chceš říct: ‚Kde jsem‘, nebo snad ‚Kdo jsi?‘“ zeptal se muž. Zavrtěl jsem hlavou. Myšlenky mi vířily hlavou jako můry kroužící po setmění kolem rozsvícené lampy. Znovu jsem se napil. Myšlenky se mi jedna po druhé začínaly spojovat a vytvářet celek. Otáčely se stále rychleji, až se z nich stala jediná a v tom okamžiku se mi opět vrátil rozum.

„Ty jsi přece Izák,“ řekl jsem mu. „A já jsem…“ Mozek s sebou zuřivě zmítal. Přemýšlel jsem o zničeném Balecesteru. Ne, Balecester nebyl zničen, to všechno byl jen sen. Ale na těch lužních loukách za městem jsem už někdy byl, kdysi dávno. Omýval jsem se tam poté, co mi jeden šílenec zabil nejlepšího kamaráda – alespoň jsem o tom byl tehdy přesvědčen – a mě samotného srazil v bezvědomí do řeky. Jenže Balecester pro mě byl ztracený úplně stejně, jako by opravdu shořel při požáru. Ukradl jsem tam vzácnou relikvii a byl jsem obviněn z vraždy kněze. Konečně mi svitlo. Už vím, kdo jsem. Jmenuji se Petroc z Aunefordu a býval jsem mnich v klášteře v Buckfastu v Devonshiru a také student, uprchlík, psanec. A už dva roky nemám jiný domov než loď jménem Kormorán.

„Já vím, kdo jsem,“ ohradil jsem se. „A jsme… tohle ale není Londýn, že?“ Poslední věc, na kterou jsem si vzpomínal, bylo právě tohle obrovské, páchnoucí město, kde jsem se s princeznou Annou Dukinou po boku procházel po tržišti.

Muž odložil pohár s vodou a spráskl ruce, které pak obrátil dlaněmi vzhůru ke stropu. „Bůh budiž pochválen!“ radoval se. „Tohle je skutečný zázrak. Nevěděl jsem, jestli tě opustila horečka nebo rozum. Ne, opravdu nejsme v Londýně, ale v Římě.“

„Ale to je… ach.“ Pokusil jsem se posadit a zjistil jsem, že mám páteř slabou jako stonek tulipánu. „Jak dlouho jsem…“

„Deset dní. U pobřeží Oranu nás přepadla bouře a ty jsi spadl ze stěžně. Přistál jsi na hlavu – asi pěkně tvrdou, protože se ani nerozbila. Ale upadl jsi do mrtvolného spánku. Můj drahý příteli, já už se opravdu bál, že tě budeme muset pohřbít v těch modrých vodách kolem.“

„Deset dní? Z obyčejné rány do hlavy?“

Izák pokrčil rameny. „Dostal jsi mozkovou horečku.“ Zachvěl jsem se. Když jsem byl ještě malý, mozková horečka mě připravila o oba rodiče. „Tu jsem dokázal léčit a stejně tak bouli, kterou jsi měl na temeni. Ale myslím, že tebe ničilo ještě něco jiného. To si opravdu na nic nepamatuješ?“

„Ne,“ odpověděl jsem netrpělivě. Pak mi z paměti vyplul děsivý přízrak. „Kde je Anna?“

Dokonce i ve svém stavu jsem si všiml, že Izákovi ztuhly rysy. Zamračil se a předstíral, že ho svrbí nos. Prudce jsem se napřímil a hlava se mi divoce roztočila. Ale podařilo se mi chytit ho za rukáv a chabými silami jsem mu zatřásl rukou. Izák mlčel, ale tvářil se smrtelně vážně, asi jako když se vám lékař chystá oznámit, že na tuhle rýmu do druhého dne zemřete. Lehce se vymanil z mého sevření a přešel ke stolu v rohu komnaty. Nalil do poháru temnou tekutinu, k níž přidal ještě něco z malé lahvičky. Když mi pohár přiložil k ústům, zjistil jsem, že je to víno smíchané s něčím hořkým a ostrým. Ale víno to bylo silné a příjemně hřálo. Vypil jsem tedy polovinu číše a Izák, k mému překvapení, dopil zbytek, a pak s povzdechem klesl vedle mě na postel.

Víno mi zatemňovalo mysl, stejně jako se hustý břečťan omotává kolem starého dubu, a já jsem cítil, jak mi těžknou víčka, i když jsem se je ze všech sil pokoušel udržet otevřená. Napadlo mě, že jsem Izákovi špatně rozuměl a otevřel jsem ústa, abych se ujistil, ale on mi položil dlaň na čelo a jeho prsty mi jemně tiskly spánky.

„Trochu se prospíš a pak ti možná bude všechno jasnější,“ šeptal.

Pokoušel jsem se něco namítnout, ale mezitím mě již obklopila hluboká, měkká temnota. Přívětivá prázdnota a zapomnění a já se jí brzy přestal bránit. Ale ještě předtím, než mi v mozku zhasl poslední záblesk světla, jsem zahlédl obraz. Byla to Anna. Přes ramena měla tmavý plášť a z očí jí po tváři stékaly slzy zanechávající po sobě černé šmouhy líčidla. Odvrátila se ode mě. Otočila se a prošla velkou, kamennou branou, za kterou se černal jen stín. Temnota pohltila nejprve ji a vzápětí i mě.

Když jsem se znovu probudil, bylo už ráno. Anebo jsem si to alespoň myslel, protože světlo pronikalo oknem v ostrém úhlu a osvětlovalo stěny místnosti. Bez přemýšlení jsem se vyšvihl z postele, abych hned vzápětí zjistil, že v nohou nemám vůbec žádnou sílu. Zhroutil jsem se zpět do peřin a teprve potom jsem se opatrně postavil. Podél zdi, které jsem se přidržoval, jsem se přišoural k oknu. Ostrý sluneční svit mě na okamžik oslepil. Zamrkal jsem, a když jsem zaostřil, viděl jsem, jak se pode mnou táhne do dáli pláň roztroušeného kamene a poničených zdí. Srdce se mi sevřelo při vzpomínce na sen, ve kterém jsem viděl zkázu Balecesteru. Nebo to snad byla skutečnost? Ještě jednou jsem zamrkal a spatřil jsem kozy šplhající přes zhroucené balvany, a stříbřitě zelené olivovníky. Opřel jsem se loktem o chladivý kámen okenní římsy. Do suchých očí se mi vedraly slzy a kdesi za mnou se ozval šramot. Otočil jsem se
a zjistil jsem, že v místnosti nejsem sám. Na úzké židli tu s nohama nataženýma před sebe seděl kapitán de Montalhac. Spal. Anebo jsem tak alespoň usoudil z toho, že zívl a prohrábl si šedivějící vlasy.

„Dobré ráno, Klapko,“ pozdravil mě rychle. „Předpokládám tedy, že je ráno? Určitě ses vyspal líp než já.“

„Neviděl jsem… Jak dlouho tady už jste, pane?“

„Od okamžiku, kdy tě Izák uspal těmi nejlepšími kapkami na spaní, které má k dispozici. Což bylo včera krátce po západu slunce.“

„Izák si trochu té své medicíny dopřál také,“ poznamenal jsem mimoděk.

„A dobře udělal,“ souhlasil kapitán a vstal, aby se protáhl. „Dva dny a dvě noci se od tebe nehnul ani na krok. Už jsme si mysleli, že o tebe přijdeme, chlapče. Tvůj život se chvěl na vlásku a Izák u tebe bděl bez přestávky celou tu dobu.“

„Když jsem se včera probudil, nic jsem si nepamatoval,“ zašeptal jsem. „Ale teď… cítím jen bolest.“

„Skoro jsi umřel,“ řekl kapitán.

„A raději jsem měl!“ vykřikl jsem. „Vůbec nic nechápu, ale je mrtvá, to je jediné, co vím, zatímco já… opravdu ještě žiju? Bože, jak jsi to mohl dopustit?“

„Tvá bolest je pochopitelná. A Izák se mi svěřil, že bolest, kterou cítíš, je nejspíš mimo dosah jeho schopností. Vlastně jsme se oba ptali, je-li tvé tělo vůbec nemocné, protože se zdálo, že jsi nemocný mnohem víc, než by odpovídalo tvému zranění, i když ses pořádně praštil do hlavy. Izák měl strach, že jsi ztratil vůli žít.“

„Přeju si zemřít.“

„Jistě. Ale zatím stále žiješ.“

Ztěžka jsem dosedl na postel. „Vidím, jak se ode mne Anna odvrací a jak se za ní zavírají dveře. A pak už nic až do včerejška, kdy jsem se probudil. Ale přesto vím, že je mrtvá.“

„Vypadá to, že ti z paměti vypadly plné tři týdny života,“ pokýval hlavou kapitán. Pak se pokusil o úsměv. „Řekl bych, že to není špatný nápad. Byly to tři týdny strašného utrpení, věř mi, Klapko. Od chvíle, kdy jsme opustili Londýn, ses pohroužil do mrtvolného klidu.“ Úsměv mu zmizel z tváře a kapitán si složil hlavu do dlaní a jakoby bez života si mnul oči.

Neodpověděl jsem a natáhl jsem se na postel tváří ke zdi. Bylo mi jedno, že kapitán stále mluví, jeho hlas se proměnil v tenký šum přicházející odkudsi z velké dálky, nedokázal proniknout náhlou vlnou zničující bolesti, která mě znovu zaplavila. Vzpomínky na vše, co se stalo, se mi vrátily plnou silou a jako studený oheň se šířily každičkým nervem, žilou či kostí mého těla. Zatřásl jsem se, jako bych měl zimnici a z očí se mi vyhrnuly slzy a stékaly na prostěradlo a přikrývku. Třeba už konečně umřu, napadlo mě zoufale. Prosím, dej, ať je to smrt.

Smrt to však nebyla. Alespoň ne moje. Bodnutí nožem člověk nejprve pociťuje jako obyčejný tupý úder, bolest přichází až s vědomím skutečnosti, že má v těle ostrou čepel. A stejně tomu bylo i nyní. Omráčila mě připomínka ztráty, kterou jsem utrpěl, a pak mě naplno zasáhla čepel vzpomínek a otáčela a kroutila se mi v srdci. Zavřel jsem oči a přes slzy, které se mi dál řinuly z očí, jsem spatřil vše jako věštec v křišťálové kouli.

Když jsem se probral, v místnosti již kromě mě nikdo nebyl a světlo za oknem sláblo. Na římse štěbetali vrabci. Zvedl jsem tvář z promáčeného polštáře a spatřil jsem cosi, co kolem sebe vrhalo hřejivé světlo. Natáhl jsem k předmětu ruku.

Byl to Annin medailonek. Čtvereček filigrány zdobeného zlata ukrývající miniaturní destičku ze slonoviny, na kterou pečlivá ruka řezbáře z časů Konstantinových vyryla obrázek svatého Jiří s kopím, na jehož konci se svíjel drak. Na dotek byl chladný, jak jinak. Ještě nikdy jsem jej ale takto studený nezažil, protože jeho jediné pravé místo bylo v pihovaté úžlabince, nad kterou se zvedala její ňadra. Otevřel jsem jej. Uvnitř, jako neviditelné okno do tmy za hvězdami spočíval pramínek Anniných vlasů. Zvedl jsem si jej k obličeji a vdechl jsem vůni, která se v něm zoufale držela, silná jako život: fialky, vůně Annina těla.

Čas nikdy nestojí na místě, a stejně jej není možné vrátit zpět. Já ale na kratičký okamžik znovu pocítil dotyk jejích prstů, tak teplý na mé tváři, a slyšel jsem její pomalý, hluboký smích plný něhy a vášně. Pak se vrabci na římse pustili do malé války nad drobkem chleba a já znovu osaměl s éterickou vůní fialek.

Druhý den jsem se probudil polomrtvý bolestí a zmatkem a nedokázal jsem ani zvednout hlavu. Izák mi opět podal své hořké kapky, ale nic nezmohly, protože hořkostí jsem byl již přeplněný, jako by se mi krev proměnila v pelyněk. Nepřestával si pro sebe mumlat o rovnováze mých krevních tekutin a vzdálil se, aby konzultoval své učené knihy, neboť jsem již neměl horečku, jen mnou opět zmítala malátnost a melancholie a moje mysl, otrávená stejně hořkou žlučí, bloudila ve studené, páchnoucí mlze dalekého Londýna a pokoušela se najít Annu, abych jí mohl zatlačit její zírající oko.

A tak jsem ležel ve své temné komnatě a návštěvníci přicházeli a odcházeli jako přízraky či zjevení a jejich hlasy byly jen šuměním, které mi znělo v uších. Trýznily mě návaly úzkosti a bodavá bolest, ale nedokázal jsem se ani pohnout, protože mě nějaký neviditelný mrak, který mi ležel na prsou, tiskl k posteli jako těžká železná zbroj. Nevím, jak dlouho tento stav trval, ale v pokoji již hořely svíce, takže uplynul další den, a když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že se dívám do šedé tváře, která si mě upřeně prohlíží. Šedá kůže, šedé oči. Silné, naježené obočí barvy cínu. Černá kápě stažená těsně pod šedou, špičatou bradu pokrytou strništěm vousů.

„Jsi tu s námi? Chlapče?“ Hlas, který ke mně promlouval, byl silný, chraplavý. Jeho majitel mluvil anglicky, ale Angličan to nebyl.

„Kdo jste?“ řekl jsem. „Proč mě nenecháte být?“

„Vidím, že tě trápí sebelítost. To je v pořádku, chlapče. Co víc, je to vynikající. Opravdu báječné. Sebelítost je tou nejsilnější emocí, když nepočítám lásku, ale i tehdy… Dokážeš se aspoň trochu pohnout?“

Zkusil jsem to. A šlo to, i když těžko a připadal jsem si jako brouk převalený na záda.

„Ochrnutí již pomalu odeznívá. Zavři oči. Co vidíš?“

„Nic.“

„Vůbec nic?“

„Ne. Tmu.“

„Tma a nic není totéž.“

Otevřel jsem oči. Můj návštěvník na mě zíral přes jednu z Izákových lahviček na léky. Přičichl k ní, zašklebil se a nasadil klaunskou masku plnou předstíraného znechucení. Zasmál jsem se. Muž na mě okamžitě upřel oči a nepřestával se na mě dívat.

„Kdo jste, pane?“ zopakoval jsem svoji otázku.

„Michael Scot,“ odpověděl mi. Samozřejmě, je to Skot, i když jazyk, kterým mluví, má výraznou kadenci jiných, teplejších krajin.

„Kdo vás přivedl?“ chtěl jsem vědět. „Izák? Znáte Izáka?“

„Tvého ctihodného Žida jsem dnes viděl poprvé,“ prozradil mi. „I když toho máme jistě mnoho společného. Oba jsme se svému umění vyučili v Toledu, a zatímco jsi se vznášel ve své temnotě, strávili jsme příjemné odpoledne zajímavou rozpravou. Byl jsi ve vynikajících rukou a mě, troufnu si říct, zde vůbec nebylo zapotřebí.“

„Pak ale…“

„Jsem zde na žádost Jeho Svatosti papeže. Jeho Eminence se dozvěděla o tvé indispozici a chtěla vědět, zdali by ti moje skromné dovednosti nemohly být nějakým způsobem k užitku.“

„Papež? Co ho může zajímat… chci říct, že jsem neskonale vděčný, ale…“ Pokusil jsem se posadit a podařilo se mi opřít se o polštář a zeď. Michal Scot ze mě nespouštěl oči.

„Zaujímáš malý, ale důležitý kousek překvapivě malého světa, můj příteli.“ Přiložil si prst s dlouhým nehtem ze strany k nosu. „A vidím, že jsi v pořádku. Izák tě vyléčil. Jsi mladý a tvé tělo je silné. Pokud bys měl v důsledku svého pádu zemřít, už by se tak stalo. Přesto nejsi v pořádku.“

„Mám žal,“ vyhrklo ze mne. Vůbec jsem toho doktora neznal, pokud to tedy vůbec byl doktor, ale bylo v něm něco, co způsobilo, že mi slova sama vyskočila z úst.

„Žal. O někoho jsi přišel.“ Přikývl jsem a v duchu jsem se modlil, aby se již dál nevyptával.

„A koho jsi ztratil?“

„Svoji lásku,“ zamumlal jsem. „Svoji milou.“

„Jak se cítíš?“ Jeho oči jako by mi pronikaly rovnou do hlavy a nutily slova, aby vyskákala ven.

„Ani kdybych dokázal vyzvracet duši a držet ji v dlani jako zlatou minci, kterou bych pak zahodil do té nejhlubší a nejčernější studny, jaká kdy existovala, ani pak bych se necítil tak prázdný a osamělý,“ řekl jsem.

„Takže máš závratě, točí se ti hlava.“ Zdálo se, že ze všech sil přemýšlí, i když po pravdě řečeno jsem vůbec nechápal, co mu na mém případu není jasné.

„Poslouchejte, pane,“ spustil jsem. „Moje žena – jmenovala se Anna – je mrtvá. Ještě jí nebylo ani jednadvacet. Kopl ji do hlavy kůň a zemřela na mozkovou mrtvici.“

„A mohl jsi ji zachránit?“

Zhluboka jsem se nadechl. „Byl to osud. Kdybych byl rychlejší, kdo ví, možná by ten kůň kopl mě. O zlomek vteřiny dřív, o zlomek vteřiny později a kopyta by ji netrefila. Já… nejde o to, jestli jsem ji mohl zachránit, pane, ale o to, že jsem nebyl…“

„Zemřela sama?“

„Ne, ne, pane. Byl jsem u ní. Všichni jsme tam byli… jenže její zranění by nedokázal vyléčit žádný lékař na světě. Měla proraženou lebku…,“ nedokázal jsem pokračovat a celý jsem se roztřásl.

„Takže jsi ji viděl umírat?“

„Viděl.“

„A bylo to strašné.“

„Nenašla… ach, Bože…,“ polkl jsem další vzlyk. „Klid. Bylo to nejdokonalejší stvoření, které kdy oblažilo tento svět, a bylo zadupáno do země posraným tažným koněm v jakési smradlavé londýnské uličce plné hoven. A já už si ji nedokážu představit takovou, jaká byla, když ještě žila, ale vidím ji jen, jak leží, studená a ztuhlá, s rozbitou tváří, a její oko – pro Kristovy rány – a vy mi tady mluvíte o tom, že se mi motá hlava? To její oko se nechce zavřít, pane. Já ho nedokážu zavřít!“

Doktor se naklonil dopředu a položil mi obě ruce na ramena. Jeho pohled se do mě vpaloval jako rozžhavené železo. „Podívej se do toho oka. Co vidíš?“

„Ne. To nemůžu!“

„Podívej se tam!“

Zachvěl jsem se a vykopl jsem nohou při pohledu na bílou bulvu, slizkou a hebkou jako perla, která se přede mnou vzdouvala a nadýmala jako nějaká strašidelná houba, jako zeměkoule posetá sporami smrti; pak se z ní stal zimní měsíc a potom obrovský, zvířený mrak vznášející se nad mořem i zemí. Z úst mi vyšel kratičký výkřik, asi jako králík chycený do oka, a pak mi Scot již podával lavor a já se do něj vyzvracel tak, že ve mně už nic nezbylo.

„Tak, tak. A je to. Hotovo. Už je to v pořádku. Už je to v pořádku. Dokázal jsi to.“

Zalapal jsem po dechu a znovu se mi zvedl žaludek. Nakonec se mi podařilo znovu nadechnout. Zbroj, která mě tlačila na prsou, byla pryč.

„Nejsi nemocný, můj příteli, jen tě trápí zlá můra.“

„Zlá můra? Myslíte, že Anna…“ Pokoušel jsem se setřást ze sebe představu, kterou mi nastínil. V zemi, kde jsem se narodil, lidé věřili, že ti, kteří zemřeli ošklivou smrtí, nedokázali nechat své milované v klidu žít, ale pronásledovali je a trýznili tak dlouho, dokud také nezemřeli. Mladí, zdraví lidé náhle onemocněli, ztráceli se doslova před očima a nakonec bez jakéhokoli zřejmého důvodu umírali. Viděl jsem to na vlastní oči. Jako novic v klášteře jsem svoji první mši za zemřelého zpíval právě za takové tělo pronásledované duchem zemřelého. Ale vůbec jsem necítil, že by mi Anna byla nablízku. Necítil jsem vůbec nic. „Posedla mě?“

„Ne! Drahý Bože, to ne. Nic takového. Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout? To by bylo až příliš jednoduché vysvětlení. Alespoň pro mě. Jsi posedlý, to ano, ale strašlivou melancholií – věř mi, strávil jsem celý život studiem na těch nejlepších školách křesťanského světa a jsem si jistý, že vím, co říkám.“

Navzdory svému stavu jsem se dal do smíchu, který ve mě vyvolal další záchvat zvracení, takže do místnosti vtrhl vyděšený Izák.

„Dobrý Mistře Michaeli! Co se to tady děje?“ křičel nešťastně a popadl mě za zápěstí, aby mi nahmatal pulz.

„Dobrý doktore Izáku. Stanovil jsem diagnózu. Copak jsem říkal, že tě trápí, chlapče?“

„Podle všeho se jedná o melancholii,“ odpověděl jsem a trpělivě jsem snášel útok Izákových všetečných prstů, které mě ze všech stran prohmatávaly a zkoumaly. A po pravdě řečeno jsem se již cítil mnohem lépe.

„Bože, bože, bože,“ odpověděl Izák s naprostou vážností. „Kdo by si to byl pomyslel.“ Pak se narovnal a podíval se na Michaela. „Má k ní sklony,“ vysvětlil mu. „Jeden silný záchvat – i když ne tak silný jako tento – měl již před dvěma roky.“

„A tehdy jste ji léčil jak, vážený doktore Izáku?“ odpověděl Skot uctivě. Pak se oba muži k mému překvapení obrátili a začali si cosi vzrušeně drmolit v jazyce, kterým, jak jsem po chvíli zjistil, byla arabština. Jediným slovem, kterému jsem dokázal porozumět, bylo Aristotelés, které oba stále dokola opakovali, i když jsem vůbec nechápal, co měl tento starý obskurní Řek s mojí melancholií společného. Pln nečekané odvahy, jakou v sobě dokáže najít snad jen člověk, jemuž na klíně spočívá lavor přetékající jeho vlastními zvratky, jsem na ně zavolal, že nejsou ve filozofické akademii.

„Ach, Klapko. Můj drahý přítel Michael a já jsme tu jen diskutovali nad Aristotelovou teorií černé žluči a já mu oponoval učením velkého bena Majmona, kterého znáš spíš jako Maimonida. Líbí se ti zvuk loutny, drahý příteli?“

„Vím já? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Proč?“

„Protože Ibn Siná – znáš ho jako Avicennu – předepisuje na tvoji chorobu hudbu strunných nástrojů,“ vysvětlil mi Michael. „Mám tedy poslat pro hudebníky?“

„Proboha ne!“ vykřikl jsem.

„On se opravdu uzdravil,“ nepřestával žasnout Izák. „Co přesně jste s ním prováděl?“

„Pouze to, co nám Aristoteles sděluje ve své Poetice a co potom dál rozvedl Avicenna. Přesněji řečeno, postavil jsem se jeho temné náladě a nastavil jsem jí zrcadlo.“

„Jen to? To je neuvěřitelné.“

„Je to jen začátek. Pevně ale věřím, že ho nakonec dokážu zcela vyléčit, ale budu potřebovat určitý čas na přípravu. Mistře Petroku, na brzkou shledanou.“ Bez dalšího slova objal Izáka a pak se ještě jednou otočil ke mně a chvíli mě probodával svým pronikavým pohledem, načež se rychlým krokem odebral z místnosti. Teprve teď jsem si stačil všimnout, jak je vysoký, a i když mu jistě bylo šedesát, ne-li víc, kráčel vzpřímeně jako muž o polovinu mladší.

„A to je vše? Kdo byl ten podivný člověk?“ otázal jsem se Izáka hned, jak se za skotským lékařem zavřely dveře.

„Michael Scot,“ odpověděl a rozpažil, dlaně obrácené vzhůru k nebi. „Génius, dar z… vlastně ani nevím odkud.“

„Ale znáš ho?“

„Jeho sláva je, o tom není pochyb, legendární,“ konstatoval Izák a v jeho hlase jsem vycítil náznak jisté profesionální domýšlivosti.

„Nicméně…“

„Ne, ne, máš pravdu. Znají ho pouze lidé mého druhu. Když jsem studoval v Toledu, ještě stále se o něm mluvilo, ačkoli tomu byly již déle než dvě dekády, co z univerzity odešel. I tak je to ale divné, byl jsem si jistý, že zemřel.“

„Očividně nikoli.“

„V tom máš naprostou pravdu. Ale povídalo se to… a byly to důvěryhodné zdroje. Papež, ten současný, Řehoř, ať už je jakýkoli, ho doporučil na arcibiskupa z Canterbury, ale Angličané ho odmítli. Scot se pak údajně vrátil domů a zemřel zklamáním.“

„A proč ho nechtěli?“ zajímal jsem se a konečně jsem se cítil natolik silný, abych lavor se zvratky odložil na noční stolek.

„Hm. Nevzdělanci často… řekněme, můj milý příteli, že naše profese nenalézá u většiny lidstva porozumění. Naše služby jsou požadovány, nicméně obávány – neboť lidé se domnívají, že vládneme nad životem i smrtí. Kéž by tomu tak bylo,“ dodal a nalil mi další porci jakési ohavné, sirupovité tekutiny. „Ale v případě našeho ctihodného Scota, jehož nadání a zájmy sahají mnohem, mnohem dále než k pouhému léčení nemocných, zašli nevzdělanci ještě dál a očernili jej tím nejohavnějším nařčením. Po pravdě řečeno se není čemu divit: strávil mnoho let na dvoře císaře Fridricha a ten na všechny ty zbožné pánbíčkáře vašeho lidu působí jako červený hadr na býka. Jenže Scot, to je, milý Petroku, člověk, který se zná s těmi největšími mozky našeho věku, člověk, který rozumí Ibn Sínovi, Ibn Rušdovi, Maimonovi, muž, jehož intelekt dokáže cestovat proti proudu času, do pohanských dob, aby tam diskutoval s Aristotelem…“

„Ale z čeho byl obviněn?“ zachraptěl jsem, hrdlo stažené ohavností, kterou jsem právě polknul.

„Z čarodějnictví, z čeho jiného,“ odpověděl Izák a sebral ze stolu lavor, ponechávaje mě vlastním myšlenkám, které mi, již dále nezatěžovány zdrcující vahou melancholie, vířily hlavou jako rackové nad lodí plnou čerstvě ulovených sleďů.

Ať už se mnou Michael Scot provedl cokoli – a já si nedokážu vybavit, že by se mnou prováděl víc, než jen to, že mě přinutil zvracet –, začal jsem se zotavovat, protože mému tělu opravdu nic nebylo a můj podivný lékař zřejmě nějakým způsobem uvolnil moji přirozenou energii – alespoň tak jsem si své uzdravení vysvětloval. Opět se ve mně probudila vitalita a netrpělivost mládí. Již druhý den jsem poprvé opustil svoji komnatu a než uplynuly další tři dny, procházel jsem se po všech místnostech, které nám kapitán pronajal a které, jak se zdálo, zabíraly celé podlaží nějaké prastaré a spletité budovy. Většina členů posádky zůstala na lodi, ale Horst, Benátčan Zianni a pár dalších teď přebývali s námi, aby kapitánovi pomohli s obchodními záležitostmi ve městě. Usoudil jsem, že moje rázování po celém bytě jim začíná lézt na nervy, protože Zianni mi jednoho odpoledne, když jsem ho kvůli čemusi
peskoval, luskl před obličejem prsty a spustil: „Poslyš, ty náš malý mrzáčku, začínáš být otravnější než masařka nad rybím stánkem. Co kdybys šel už konečně ven na vzduch?“

„Já… nikdy jsem v Římě nebyl, nevyznám se tady,“ koktal jsem překvapen jeho návrhem. Proč mě to ale nenapadlo samotného? „A myslím, že vycházky mi musí povolit Izák, až budu úplně zdravý.“

„Fajn. V tom případě se postarám, aby to udělal okamžitě.“

A přesně to Izák ještě téhož odpoledne udělal, a navíc s úsměvem, ve kterém jsem rozpoznal úlevu. Poslal mě za kapitánem, kterého jsem našel v jeho pokoji, kde právě rozmlouval s Gillesem po jeho návratu z dvoudenní cesty do Ostie, kde kotvil Kormorán.

„Co se děje, chlapče?“ zeptal se kapitán.

„Vůbec nic, jen jsem vzhůru,“ pokrčil jsem rameny.

„Už jsi Gillesovi vyprávěl o tom svém tajemném doktorovi?“

„Nevyprávěl,“ odpověděl jsem a zasvětil jsem kapitánova pobočníka do celého příběhu. Když jsem skončil, Gilles zíral na kapitána a na tváři se mu zračil výraz nejhlubšího nepochopení.

„Michael Scot?“ vypravil ze sebe nakonec. „Ten je přece mrtvý.“

„To tvrdil i Izák. Nevypadal jako duch ze záhrobí, Klapko? Nebyl z něj cítit pach hrobu?“ zajímal se kapitán.

„Nic takového. Byl svěží jako hříbě.“

„Ale určitě z něj šel strach?“ tlačil na mě Gilles. „Jeho pověst – proboha – vždyť já o něm vím už od prvního okamžiku, kdy jsem se naučil číst.“

„Neřekl bych, že z něj čišel strach, spíš nějaká hodně velká síla. Měl jsem pocit, že vidí i ty nejskrytější zákoutí mé duše. A…“

Kapitán mě přerušil a musím říct, že naštěstí, protože mi tím zabránil, abych Gillesovi odvyprávěl to strašlivé vidění, které ve mně ten šedý muž vyvolal. „Poslal ho sám papež Řehoř. Nezdá se vám to pozoruhodné? Nikdy by mě nenapadlo, že bychom si zasloužili takovou pozornost.“

„To ani mě. Zvláštní ovšem je, že Jeho Svatost dokonce ví, že už jsme v Římě – ale je to náš zákazník, takže nás zřejmě očekává.“

„Tak to asi bude. Poslal jsem do Lateránského paláce zprávu o našem příjezdu,“ potvrdil kapitán, ale netvářil se příliš přesvědčivě. „Pochybuji, že by tam ten starý lišák vůbec byl. Samozřejmě, máme pár… pozoruhodných kousků, které jistě vzbudí jeho zájem, ale aby nám kvůli tomu posílal svého osobního lékaře…“

„V tom případě je zřejmé, že nás miluje,“ konstatoval Gilles. „Ale pokud bychom měli být přesní, Scot není jeho osobní lékař. Tím je… jak se ten chlapík jmenuje? Teď si nevzpomínám. Nějaký vypasený Kypřan. Ale co je mi známo, Scot býval spíš císařův člověk, tuším učitel, a samozřejmě i jeho čaroděj, jestli máme věřit tlachání davu. Což je pochopitelně nesmysl, ale… ne, už to mám. Umřel před pěti lety v Edinburghu.“

„Takže nějaký nový Michael Scot?“ navrhnul jsem. „Izák si byl ale jistý, že máme toho pravého. A copak mohl být čaroděj, když ho papež osobně doporučil za arcibiskupa v Canterbury?“

„Čaroděj, nečaroděj, Klapku nám uzdravil,“ pronesl kapitán a stiskl mi rameno.

Později, když jsme poobědvali ostře kořeněné býčí oháňky, nejrůznější podivné, přesto pozoruhodně delikátní vnitřnosti a spoustu druhů zeleniny, což jsme všechno zapíjeli bledým, poněkud řídkým vínem, si kapitán otřel omáčku z úst a podíval se na Gillese.

„A teď, milý Gillesi, máme nejvyšší čas, abychom našemu mladému příteli představili Řím.“

Poslední vzpomínky, které jsem choval v paměti, byly na šedé ulice Londýna plné špinavého, rozbředlého sněhu, a tak na mě teplé římské slunce zapůsobilo jako největší šok, jehož se mi dostalo od okamžiku, kdy jsem se probral ze svého dlouhého spánku a otupělé existence, kterou jsem prožíval od Anniny smrti. Řím pro mě byl po celý můj předchozí život snem a magnetem. Největší město na zemi, město, kde svoji mučednickou smrt nalezli Petr a Pavel a s nimi bezpočet dalších světců. Sídlo Svatého otce, místo, kde se procházeli Caesar, Nero, Cicero, Vergilius… A moje cesta sem se rovnala zázraku. Měl jsem pocit, že jsem se zde narodil, když jsem ležel ve svém bezvědomí a nevědomí, a moje probuzení bylo vlastně jakýmsi vzkříšením a zmrtvýchvstáním. Tyto a ještě další nabubřelé myšlenky mi vířily hlavou v okamžiku, kdy jsem čekal, až nám sluha v jednoduché livreji otevře velké pobité domovní dveře. Konečně se před námi rozevřely a my jsme vyrazili do ulic města.

Nevím, zda jsem očekával anděly s bílými křídly či upjaté Římany v tógách, ale v okamžiku, kdy jsem šlápl do čerstvé hromádky oslího trusu a kdy mě obklopila skupinka otrhaných dětí, které se mi věšely na ruce i na nohy a za hlasitého štěbetání ke mně vztahovaly prosebné dlaně, a když mě do nosu uhodila vůně připravovaného jídla a naplnila mě příslibem opékaného masa na česneku a bylinkách, zatímco obchodníci, které jsme míjeli, na nás pokřikovali jazykem, jemuž jsem nerozuměl – a bylo tedy nemožné rozpoznat, zdali nás přátelsky zdraví, nebo se vztekají, že jim překážíme v cestě – jsem pochopil, že i když je Řím opravdu středem světa, rozhodně to není v intelektuálním smyslu slova. Řím, jakkoli je domovem zástupce Boha na zemi, je především středem světa lidí, a právě zde se soustřeďuje všechna sláva, chaos, krása i špína, kterou člověk kdy stvořil.

„Panebože!“ vyjekl jsem.

„Něco tady chybí,“ konstatoval kapitán a setřásl ze sebe jednoho z uličníků, zatímco volnou rukou kývl na pozdrav obchodníkovi, který nás zdravil a nikoli proklínal. „Navzdory přítomnosti Kristova náměstka na zemi. Hoď těm klukům pár mincí, Klapko, ať se jich zbavíme, a pak už musíme pospíchat.“

A tak tedy začal můj život v Římě. Počínaje tímto dnem jsem se pustil do objevování jeho tajů a ulic, někdy s druhem z posádky, většinou ale sám, a nasával jsem do sebe jeho podivnou jedinečnost, věk a urputnou, horečnou živočišnost jeho obyvatel. Potřeboval bych celou knihu na to, abych vám popsal vše, co jsem na svých toulkách viděl a protože Mirabilia Urbis Romae, neboli Podivuhodnosti města Říma již byly napsány, nebudu vám opakovat už jednou vyřčené. Stačí, když řeknu, že jsem se ztratil v hlasitém povyku, špíně i kráse města a přitom jsem cítil, jak se mi zvolna obrušuje krutá hrana vzpomínek a že se pomalu smiřuji s tím, že hřejivé sluneční paprsky jsou stejně příjemné jako kdysi, i když jsou lidé, kteří se z nich již nikdy těšit nebudou.

Žádné zvláštní dobrodružství jsem nezažil, pokud nepočítám místní stravu, a netrvalo dlouho a v bludišti ulic jsem se vyznal stejně dobře jako kdysi v Balecesteru. Jednoho rána jsem se po návštěvě katedrály svatého Petra procházel po via Borgo a jako vždy jsem nepřestával žasnout nad myriádami stánků, které lemovaly ulice v blízkosti velké katedrály, sloužících jedinému účelu, totiž oškubání tisíců poutníků. Svatým údivem naplnění prosťáčci z Friska či Irska zde odevzdávali své poslední haléře za bezcenné olověné plakety, zatímco mazaní a úskoční Katalánci jim nabízeli flakony se splašky z Tibery, které vydávali za svěcenou vodou. Angličané a Welšané hlasitě remcali nad místním jídlem, Dánové ukazovali cestu Baskům, Maďaři se hádali se Švýcary. Připadal jsem si jako na obrovském tržišti, na kterém se sešli lidé z celého křesťanského světa, byl to karneval pro pestrobarevný a rozj
ařený dav věřících a já jej shledával hluboce fascinujícím. Vždyť dělali jsme snad my něco jiného než oni?

Unaven davy jsem odbočil z hlavní ulice, protože jsem si vzpomněl, že jen kousek odtud jsem při jedné ze svých toulek objevil před několika dny malé náměstí, kde prodávali vynikající venkovské klobásy, a rozhodl jsem se, že jich pár koupím domů k večeři. Tržiště bylo plné ruchu, i když dav zde netvořili poutníci, ale místní obyvatelé, ženy nakupující ovoce a všechnu tu ostrou zeleninu, kterou Římané tak zbožňují. Nakoupil jsem své zboží a otočil jsem se od prodavače, abych odešel, ale v tom jsem za sebou zaslechl rozhněvaný ženský křik. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ten hlas – a na to bych klidně i přísahal – nebyl anglický, a ještě navíc s londýnským přízvukem. Když se však ozval znovu, mluvil již italsky v dialektu, jemuž jsem nerozuměl. A pak jsem ji spatřil: štíhlou postavu se záplavou blond vlasů, na protilehlém konci náměstí. Čímsi mě zaujala, takže jsem se proti své vůli vydal jej
ím směrem. Stála s rukama založenýma v bok čelem k podsaditému muži v okázalém hedvábném obleku. Viděl jsem, že na muže vzdorně zavrtěla hlavou. Odpověď přišla rychle. Mužova ruka vystřelila dopředu tak rychle, že mi její pohyb málem unikl, a zasáhla ženu tvrdě z boku do tváře. Padla k zemi, jako by jí někdo přeťal podkolenní šlachy a chvíli zůstala na zemi pod nohama kolemjdoucích, kteří buď uhýbali do strany, aby na ni nešlápli, nebo se naopak tlačili blíž, aby jim nic neuniklo. Pomalu se otočila na všechny čtyři, i když hlavu měla stále volně svěšenou dolů a vlasy překrývající jí obličej se svými konečky válely v prachu kamenné dlažby.

Muž si ji seshora prohlížel. Měl hrubou, ale pohlednou tvář, lehce brunátnou – nejspíš z přílišného holdování vínu –, byl čerstvě oholen, jak dosvědčoval lesk oleje pod kotletami. Nad úzkýma očima se ježilo obočí jako cimbuří hradeb. Na jeho nose bylo poznat, že byl kdysi zlomený, a pyšná ústa směřovala koutky dolů; kudrnaté vlasy po módním způsobu spíš dlouhé než krátké. Bylo zřejmé, že je urozeného původu anebo přinejmenším bohatý bankéř, jak jsem usuzoval z drahého oděvu, který byl jistě tím nejlepším benátským zbožím – a právě pro tento střih jsem ho považoval za Benátčana. Stručně řečeno, na náměstí se vyjímal asi jako páv mezi holuby. I přesto ale působil dojmem hospodského rváče a tento dojem ve mně nebudil jen jeho přeražený nos, ale též lehce přikrčený postoj. V očích měl inteligentní, ale surový výraz, s nímž si nyní přehlížel okolní dav, jako by snad hledal n ěkoho, kdo by se mu odvážil postavit. Pak se otočil a zmizel.

Dívka si klekla a odhrnula si vlasy z tváře, která jí zčervenala, a kolem jednoho oka jí vyskočila hněvivá rudá skvrna, a začínala již modrat. Teklo jí z nosu a dívka si jej lhostejně otřela rukávem. Protlačil jsem se kolem dvou kluků, kteří ji hltali vilným pohledem, a chystal jsem se jí nabídnout ruku, ale než jsem tak učinil, sama se postavila a nepříliš důkladně si začala oprašovat ušpiněné šaty. Stáhl jsem se zpět, protože jsem ji nechtěl ještě více zahanbovat, a dav kolem se také rozptýlil a všichni se tvářili, jako by nikdo nic neviděl a jako by to celé byla jen další hádka mezi těmi bláznivými cizinci, která je ani v nejmenším nezajímá. Dívka – určitě nebyla starší než já – se lehce zapotácela, pak se ale posbírala a rozhlédla se kolem sebe. Oči měla modré jako pomněnky, i když jedno z nich se teď výrazně odlišovalo od druhého, obklopeno vystupující gloriolou fialové a zhmožděné kůe. Měla ostrý nos, který si teď znovu utřela rukávem, a široká ústa, která se třásla, jako by nabírala k pláči. Ale nic takového se nestalo. Dívka jen vzdorovitě pohodila hlavou, zvedla nos vzhůru a protáhla se mezi stánky již mimo můj dohled. Bylo zřejmé, že moji pomoc ani v nejmenším nepotřebuje. Musím ale konstatovat, že byla krásná – i když ne, spíš bych měl říct oduševnělá. Uvědomil jsem si, že jsem se právě nade všechny pochybnosti vyhnul tomu, abych tu ze sebe udělal hlupáka, a také jsem vyklidil pole. Když jsem pak dorazil do Palazza Frangipani, na benátského velmože a jeho holku jsem již ani jednou nepomyslel.

3.

A v podobném duchu se můj život odvíjel ještě přibližně asi měsíc – říkám přibližně, protože čas jsem tehdy vnímal velmi velkoryse. A i když mé dny postrádaly jak formu, tak smysl, věřím, že jsem vnímal každou minutu, jež uplynula, neboť vládcem mého dne byl žal, který mi čas odměřoval stejně nesmlouvavě jako skleněné hodiny či kalendář, a kdykoli jsem neměl nic na práci, trávil jsem jej přemítáním nad absurditou Anniny smrti. Čas ve světě kolem plynul svým normálním tempem, které se ničím nepodobalo tempu, jímž ubíhal v mé mysli. A v Annině studené hrobce bez srdce neubíhal vůbec. A tak to tedy nebyl přibližně měsíc nebo tak, ale přesně tři týdny a dva dny, když všechny zvony ve městě odbíjely k polední modlitbě a Zianni mě odchytil cestou z palazza.

„Náš drahý kapitán mě a Horsta dnes pozval na večeři v jeho oblíbené taverně. Je to kousek odsud. Výborné jídlo, vína co hrdlo ráčí, naši stateční přátelé. Půjdeš také.“

To nebylo pozvání, ale rozkaz. A mně nezbylo než poslechnout. Věděl jsem velmi dobře, že moji druhové z lodi – i když náš život na pevnině byl lehce odlišný a neřídil se tak přísným pořádkem, kterému je nutné se přizpůsobit na moři – snášejí mé nálady již mnohem déle, než jsem měl právo očekávat. Pokud šlo o moji užitečnost, byl jsem z jejich pohledu obyčejný darmožrout, neplatící pasažér. Nepracoval jsem – byť pro mě žádná práce nebyla, ale nedostatek práce nemůže být nikdy omluvou k zahálce – a já navíc nebyl ani dvakrát zábavný společník. Nadešel tedy čas ukončit toto období tragické sebelítosti a koneckonců co horšího mě mohlo potkat než dobré jídlo, pití a společnost?

Sebelítost ovšem vystřídaly úzkost a strach, což považuji za zvrácenost, která tak ráda přichází ruku v ruce s prudkými změnami nálad a rozpoložení. Znovu jsem se uchýlil do svého pokoje, kde jsem přecházel od jedné stěny ke druhé, dokud se nade mnou nesmiloval Zianni a nepomohl mi s přípravami. Osobně mi vybral šaty, protože Zianni byl do morku kostí Benátčan a svět rozkládající se za Rialtem pro něj byl pouhým rejdištěm neoděných, polonahých divochů, kteří nemají nejmenší tušení o tom, co se právě nosí.

„Ukážeme jim,“ mumlal si sám pro sebe a přehraboval se v mém lodním kufru, odkud vytáhl náruč světlého hedvábí. Při pohledu na ně mi pokleslo srdce v hrudi.

Byl to dar od Anny. Oblečení, které mi koupila v Bruggách: tunika z bílého damašku s černými a zlatými proužky a s rukávy, které se zužovaly tak, že mi těsně obepínaly předloktí, další tunika bez rukávů, které se říká cycladibus, ušitá z jemného, bronzově zbarveného hedvábí zdobeného od krku až po spodní lem širokými proužky té nejhlubší, půlnoční modři. Samotný lem byl zoubkovaný a stejně jako krk byl obrouben bronzovou stužkou a nutno říct, že byl až necudně vysoko. Následovaly kalhoty v barvě silného, rudého vína, jejichž látka byla utkána tak, že i když barva měla jediný odstín, kalhoty vypadaly jako proužkované, a vše korunovala lněná čapka barvy šafránu obroubená na krajích stříbrnou nití.

Onoho večera jsem tento drahocenný benátský oblek měl na sobě poprvé a také naposledy a po celou dobu jsem byl jako na trní, že mi každý okukuje lýtka, která přímo zářila v pruhovaných nohavicích. Dost možná, že jsem byl oděn podle té nejposlednější módy, ale rozhodně bych se cítil lépe v šatech, které by si na sebe vzal na trh zámožný devonský farmář. Od okamžiku, kdy jsme se vydali do Londýna, to byla první příležitost se takto obléci, obzvlášť pro mě, ale Zianni i přesto vytahal z truhlice jeden každý kousek, který mi Anna dala. Snad to bylo znamení. Zatnul jsem zuby a pokoušel jsem se nevnímat vzpomínky, které mi šaty přinášely. Oblékl jsem se a k pasu jsem si připásal šaúk, svoji maurskou dýku. Zianni se spokojeně opřel o opěradlo židle a uznale si hvízdl.

„Que bella figura! Téměř jako pravý Benátčan, můj drahý pasáčku. Budu se muset hodně snažit, abych tě něčím trumfnul, ale bude to krásný souboj!“

Nechoval jsem nejmenší obavy, že by se mu to nepovedlo, a když posléze sešel dolů za ostatními, viděl jsem, že Zianni si navlékl úbor ještě extravagantnější. Jeho nohavice zářily jako rozjásané plameny a chyběly jen dva palce, aby každému ukázal i obnažená kolena a stejně ohnivá byla i jeho krátká tunika – cycladibus –, která stejně jako kalhoty hrála ohnivými, vzájemně se proplétajícími odstíny rudé a oranžové. Málem jsem se na něj ani nedokázal podívat.

„Líbí se ti ta barva?“ zajímal se Zianni živě, jako bych byl stejný floutek a švihák jako on. „Říká se jí sakarlat – to je persky, víš.“

„Úžasná,“ odpověděl jsem a hodil jsem pohledem po kapitánovi, který na mě na oplátku téměř neznatelně mrknul. On sám byl jako vždy oděn v jednoduchou černou. Němec Horst, ve srovnání s námi ošuntělý, si netrpělivě odfrknul.

„Mám žízeň, co kdybychom už šli?“

Jeho návrh byl jednohlasně schválen a všichni jsme se hrnuli ke dveřím. „Doufám, že se mi kvůli těm nohám nebudou smát,“ svěřil jsem se kapitánovi šeptem. Vedl nás klenutým podloubím, které bylo tak nízké, až jsem cítil, jak se hlavou otírám o mech pučící na stropě, a dále do úzké uličky lemované kamenným sloupovím. Slunce teprve zapadalo, ale tady již panovala noc. Jako všude v Římě, i budovy kolem jako by se propadaly do měkké země, a když jsme došli až ke dveřím hostince, došlo mi, že tato část domu bývala kdysi nadzemní, ale nyní se ocitla celá pod úrovní ulice. Následoval jsem své přátele a dostal jsem se do dlouhé místnosti tvořené velkými kamennými kvádry medové barvy, kterou ze všech stran osvětlovalo světlo dlouhých, tenkých svící, olejových lamp a pochopitelně i oheň v obrovském krbu plném hrnců a rožňů prohýbajících se opékaným masem. Bylo plno a místnost kypěla hlasitým ruc
hem. Když nás majitel restaurace, zločinecký typ s vlasy na ježka a několikrát rozbitým zobákem nosu, spatřil, uctivě se poklonil a proplétal se davem, aby se s námi mohl pozdravit. Sevřel kapitána do náruče a vroucně ho políbil na obě tváře. Nás pak odměnil královsky povýšeným pohledem a odváděl nás k prázdnému stolu na protilehlém konci místnosti. Hned potom k nám poslal tři nevrlé kluky – číšníky, kteří nám měli splnit všechna naše přání. Hladem se mi málem točila hlava, stejně jako vzrušením z toho, že jsem v Římě a venku s přáteli, a když mi jeden z chlapců přinesl horký, mastný masový koláč plněný opepřenými dršťkami máčenými v octě, spořádal jsem ho prakticky na posezení, až se mi udělalo lehce nevolno, načež jsem se musel opřít o studenou kamennou stěnu za zády. Několik dalších minut jsem jen tiše pozoroval dění kolem, nevolnost přešla a já byl připraven vrhnout se zpět do života.

Od onoho okamžiku se večer odvíjel již jen příjemně. Ukázalo se, že náš hostitel kdysi sloužil v kapitánově družině – i když dlouho předtím, než do ní vstoupil kdokoli z nás, a jakkoli bylo obtížné si něco takového představit, dokonce ještě předtím, než poprvé vztyčili plachtu na Kormoránovi. Hostinský, jehož celé jméno znělo Marcho Antonio Marso, ale i přes dlouhou odluku i nadále zůstal důvěrníkem svého starého kapitána, neboť oba muži se hned poté, co nás Mario odvedl k našemu stolu, odebrali do nějaké zadní místnosti, z níž se po chvíli vrátili zpět se vzrušeným výrazem lidí, kteří byli pohrouženi do hluboké a vážné rozpravy. Zřejmě obchodní jednání, jak jinak, uvažoval jsem, a proč ne? Musel jsem uznat, že Marcho Antonio Marso má vynikající podnik. Víno bylo skvělé, i když na můj vkus trochu sladké, jídla bylo dosti a chutnalo báječně. Postupně mi docházelo, že Římané si svoje
zvířata dokážou vychutnat takřka beze zbytku, od čenichu až po koule, a jsem si jistý, že jsem během naší hostiny okusil od každého něco. Teď jsem se opíral lokty o stůl a vrtal jsem se v talíři s rýžovými kuličkami plněnými sýrem a pozoroval jsem hemžení a rej kolem nás. Nepřítomně jsem přitom naslouchal konverzaci svých přátel.

Zianni vysvětloval kapitánovi jemné záludnosti benátské etikety a Horst, jak se zdálo, se zamiloval do děvky jménem Clementia, se kterou se seznámil teprve včera. Její půvaby mi do nejmenší podrobnosti popsal nejméně šestkrát již cestou z palazza. Samozřejmě že jsem přitom myslel na Annu, ale pokoušel jsem se vytlačit tyto vzpomínky stranou, a tak jsem si odsunul židli dozadu a hlasitě jsem se protáhl, houpaje se přitom na jejích zadních nohách. A hned vzápětí jsem sebou prudce škubl a v zoufalém úsilí jsem se pokoušel zachytit stolu, protože šok, který jsem utrpěl, mě zcela vyvedl z rovnováhy.

Za Ziannim se totiž z ničeho nic objevili dva vojáci – usuzoval jsem tak z jejich opálených, ošlehaných tváří – a tyčili se nad ním jako strážní věže, ruce pevně na jílcích meče. Mezi nimi se jako zajíc vytažený z klobouku objevila další tvář. Velmi mladá tvář chlapce, hladká a uvolněná, jako by se jí ještě nestačily zmocnit loutkářské šňůry, kterými život ovládá náš vzhled a výraz. Budu jej nazývat chlapcem, protože tak mi vždy připadal, i když v době našeho prvního setkání mu bylo již dvacet, byl ženatý a dokonce již měl i syna a následovníka. Podíval se na mě a usmál se. Rukama svíral Ziannimu ramena a díval se seshora na jeho nakadeřenou hlavu.

„Pan de Sol, tak jsme se konečně našli,“ pronesl. Zianni seděl vzpřímeně jako mramorová socha.

„Buďte opatrný, můj milý lovčí, než odtroubíte konec honu,“ pronesl kapitán klidným, vyrovnaným hlasem. „Vaše kořist je dosud v lese a vy jste ji zatím ani koutkem oka nezahlédl. Dokonce ji ani neznáte.“ Pak se obrátil ke mně. „Jestlipak víš, jakého stavu je muž, který tu před námi teď stojí?“ zeptal se. Nebyla to otázka, na niž bych dokázal odpovědět, protože jsem se v daném okamžiku ještě stále houpal na zadních nohách židle a pokoušel jsem se získat zpět ztracenou rovnováhu. Balancoval jsem mezi bezpečím stolu, jehož hranu se mi podařilo uchopit levou rukou, a neznámou prázdnotou za zády. Pravou rukou jsem zároveň sáhl po chladivém, kamenném jílci šaúku. Kapitán mě chytil za vlající ruku a stáhl mě zpět ke stolu. V odpověď na jeho otázku jsem jen zavrtěl hlavou a nespouštěl jsem oči z mladíkovy tváře.

„Vlastně bych ho ani neměl nazývat mužem,“ pokračoval kapitán a lehce mi prstem zastrčil šaúk zpět do pochvy. Svět kolem sebou přestal zmítat a já s téměř bolestnou úlevou zaznamenal tiché cvaknutí kovu o kámen.

„Ne muž a také ne chlapec. Je to císař.“

Císař jen zamrkal očima. Měl je velké a modré a nevypadaly ani zle ani nevinně. Spíš mi připomínaly oči úskočného, zkaženého, rozmazleného fracka, který se vždy bude snažit, aby bylo po jeho. Teď jsem se do nich upřeně díval a mladík znovu zamrkal. Já ne.

„Císař čeho?“ zeptal se kapitána Horst a ani se nesnažil zastřít hrubost své otázky.

Chlapec si rukou přidržoval rukojeť meče – měl krátký meč, jak jsem si teprve teď všiml, a stejně se svých zbraní drželi i jeho dva průvodci. Horst si odsunul židli ke stěně. A Zianni měl úplně bílé klouby na rukou od toho, jak jimi křečovitě svíral okraj stolu. Kapitán se podíval dopředu, za mě, a ledabyle zvedl prst, jako by si objednával další džbán vína.

„Kdyby se Vaše císařská Výsost ráčila podívat kousek vlevo,“ pronesl nevzrušeným hlasem. Všichni jsme se podívali, kam ukazoval. Majitel hostince se klidně a soustředěně opíral o mramorový pult baru a mířil na chlapce v zeleném kuší. Tři číšníci uvolnili prostor kolem nás a stáli připraveni v bojovém postoji. Jeden držel kyj pobitý železnými hřeby, druhý pohupoval palicí, třetí pomalu máchal obrovským mečem. Kapitán se obrátil ke mně a já jsem cítil, že mi konečně pustil ruku, kterou jsem dosud svíral dýku.

„Říkal jsi, Horste?“

„Jen jsem se ptal, čemu že dělá císaře?“ odpověděl Horst úsečně.

Znovu jsem se zadíval na chlapce. Pustil Zianniho a spatřil jsem, jak mu přes tvář přeběhl stín hněvu, pýchy i strachu, který po chvíli vystřídala maska rezignace. Ne, to opravdu nebyl pohled muže, kterému na poslední chvíli ukradli jeho zasloužený úspěch. Spíš připomínal někoho, kdo hluboko v srdci dobře věděl, že úspěch je věcí, kterou od něj nikdy nikdo nečekal. Obrátil se na své společníky.

„Počkejte na mě venku, milí přátelé,“ zamumlal tiše francouzsky. Muži vycouvali jako dva obrovští, vzteklí psi a teprve potom se otočili a razili si cestu davem, který vše se zájmem sledoval, jako by se již schylovalo k velké pranici. Chlapec se obrátil ke mně.

„Nepřišel jsem za vámi, abych si tu vyměňoval pouhá slova,“ prohlásil. Mluvil vznešenou francouzštinou s téměř neznatelným přízvukem, který naznačoval končiny mnohem teplejší.

„Já o žádném obchodu ani nákupu nic nevím,“ prohlásil kapitán zdvořile. „A můj kolega by rád věděl, s kým má tu čest. Měl bych vás ale upozornit, že pokud se s touto informací rozloučíte, vůbec nic tím nezískáte, snad jen svůj život. Povězte mi, když nepočítám ty dva hřmotné chlapíky, které jste si přivedl s sebou, budete vůbec někomu chybět? A prosím, zvažte svoji odpověď opravdu důkladně.“

Chlapec se zhluboka nadechl a znovu zamrkal. Začínalo mi ho být skoro líto.

„Zřejmě jste zvyklý, že vás vždycky uvádí herold,“ poznamenal kapitán. Chlapec škubl hlavou a v jeho tváři se zrcadlil záblesk hněvu.

„Zdá se, že si v tomto ohledu musím vystačit sám. Dnes jako včera a kdykoli předtím,“ pronesl a napřímil se v celé své výšce, která ovšem nebyla nijak ohromující.

„Vězte tedy, že se jmenuji Balduin de Courtenay Porphyrogenitus, císař Říše římské (Latinské císařství) a Konstantinopole, markrabě namurský,“ deklamoval chlapec.

Spíš jsem vycítil, než opravdu viděl, jak si Horst vysunul z boty dýku a nyní ji zespodu držel přitisknutou k desce stolu. Podíval se na kapitána.

„Císař? Tenhle?“ zeptal se okcitánsky s německým přízvukem. Všichni jsme až dosud rozmlouvali francouzsky a slyšet najednou jazyk, kterým jsme mluvili na Kormoránovi, bylo zvláštní a podivné. „Kecá nesmysly, že?“

„Ani v nejmenším,“ ujistil ho kapitán. „Můžeme tedy říci, že ti odpověděl na tvoji otázku, můj milý Horste?“ Horst přikývl. „V tom případě ti poděkuji, když odložíš svůj nůž.“

Horst poslechl, ale nepřestával se mračit. I já jsem cítil překvapivý hněv, i když jsem si nebyl jistý, zdali směřuje proti chlapci, který se tu před námi naparoval, zlověstnému a hrozivému vzezření jeho společníků, nebo zdali je výsledkem zmatku, který mnou zmítal. Kapitán vážně pokýval hlavou a obrátil se k mladíkovi.

„V rozporu s vlastním úsudkem i proti dobré radě svých druhů jsem se rozhodl s vámi obchodovat, Balduine de Courtenay. A výměnou za vaše jméno vám nabízím místo u našeho stolu.“ Ještě jednou mávl na hostinského a číšník s mečem s třísknutím odložil svoji zbraň na barový pult a přinesl nám další židli. Všechny ostatní zbraně zmizely stejně rychle, jako se před chvílí objevily, a hostinský už zase ječel na svoje zákazníky, jako by se vůbec nic nestalo. V příštím okamžiku jsem si již mohl klást otázku, jestli se mi to celé jen nezdálo, protože hospoda se vrátila ke svému starému životu. Chlapec mezitím zvážil svoje možnosti a s patrnou úlevou se posadil na konec stolu. Za okamžik se před ním objevil pohár a na stole přibyl další džbán vína.

„Napijte se s námi. Nehrozí vám tu žádné nebezpečí. Teď už ne. A musím přiznat, že jsem potěšen, že se s vámi konečně setkávám, i když jsem lehce překvapen, že vás nalézám v Římě. Myslel jsem, že jste v Benátkách a svět se dokonce domnívá, že pobýváte ve Francii. Je to tak?“

„Promiňte, ale ještě stále nevím, s kým mám tu čest,“ pronesl Balduin de Courtenay. Chvíli váhal, pak ale pokrčil rameny a dlouze se napil. Trochu se uvolnil a dokonce se rozhlédl kolem stolu. „Myslel jsem, že jsem dostatečně maskován, ale byl jsem poznán dokonce i zde, vámi a majitelem… hospody. Předpokládám, že je to váš dům, pane?“

„Když o tom mluvíte, pak ano,“ připustil kapitán.

„Před chvílí jste pronesl, že jste potěšen, že se konečně setkáváme, i když nevím, co jste tím mohl myslet.“

„To je velmi jednoduché,“ odpověděl kapitán a prohlížel si chlapce pátravým pohledem. „Vlastně si neumím představit nic jednoduššího.“ Balduin nechápavě zavrtěl hlavou. „Hledal jste svého člověka. Je to tak?“ zeptal se kapitán pomalu.

„Hledal,“ přikývl Balduin. „A byl jsem si jistý, že jsem ho vysledoval až do této restaurace.“

„A koho jste hledal?“ pokračoval kapitán.

„Muže, který je znám pod mnoha jmény, alespoň tolik jsem zjistil. Ve Francii mu říkají Jean de Sol a právě tam jsem se o něm dozvěděl od jednoho svého drahého přítele.“

„A kdopak je tenhle monsieur de Sol? Copak dělá?“

„Je obchodník. Ne, ne, obchodník není ten správný výraz, urazil bych tím zboží, které je předmětem jeho zájmu. Spíš bych měl říct, že dodavatel, zprostředkovatel. Zajišťuje prodej…“ Balduin si téměř mnul ruce. Měl jsem pocit, že se buďto pokouší najít to správné slovo, nebo se stejně usilovně pokouší nějakému slovu vyhnout. „Delikátních, úžasných věcí,“ vypravil ze sebe nakonec.

„A vy, jako vládce Konstantinopole, jste znám vlastnictvím rozsáhlé – velmi rozsáhlé sbírky těchto věcí.“

„Dobrý pane, vy si ze mě děláte legraci!“ pronesl Balduin upjatě. „Kdybyste mě neměl ve své moci, ujišťuji vás –“

„Klid, klid. Já o vás přece nepochybuji. Toho jsem dalek. Jen nevycházím z úžasu, že jste mě dokázal najít.“

„Najít, pane? Vždyť já jsem se právě dopustil té nejurážlivější chyby. Myslel jsem, že jsem onoho Jeana de Sol nalezl zde v tomto pánovi,“ mladík zdvořile kývl hlavou na Zianniho, „který má nejnádhernější oblek v celé místnosti, a předpokládal jsem, bláhově a lehkomyslně, že právě on je tím mužem, kterého hledám. Teď vás ještě jednou prosím o odpuštění a rád bych se s vámi rozloučil…“ Vstal, ale kapitán k němu vztáhl ruku.

„Můj drahý pane, uklidněte se, prosím, váš lov byl úspěšný. Našel jste Jeana de Sol.“

Balduin vyskočil z místa. „On je tady?“ vykřikl a divoce se kolem sebe rozhlížel.

Na desku stolu dopadla tvrdá pěst, až všechny poháry poskočily. „Kurva, Vaše Výsosti, nebo kdo ve skutečnosti jste, poslouchejte, co říká.“ Byl to Horst a jeho děsivá francouzština krájela vzduch kolem nás jako tupá mačeta. „Tohle je Jean de Sol, tenhle člověk tady. Posaďte se, napijte se vína a poslouchejte.“

Balduin de Courtenay se s žuchnutím posadil. Červenal se až po konečky svých hustých blond vlasů. Teď už mi ho bylo opravdu líto. A zřejmě i kapitánovi, protože se natočil k mladíkovi a složil si ruce před sebou na stole a zeširoka se na nás na všechny usmál.

„A teď, pánové, připijme si na přátelství. Dokonce i nepovedená setkání mohou mít dobrý konec. Připijme tedy i na nové porozumění!“

Přiťukli jsme si poháry, i když musím přiznat, že trochu mrzutě a zasmušile. Jen Ziannimu to celé zřejmě připadalo zábavné. Zároveň jsem ani na okamžik nepochyboval o tom, že by to byl právě on, kdo by život mladého císaře ukončil o hodně dřív, než se mladík kdy domníval. Nosil totiž u sebe stiletto, typický benátský nůž, dlouhý a tenký jako stéblo trávy. Bylo to právě stiletto, anebo podobná zbraň, která ho před šesti lety přinutila k útěku z rodného města. Zianni byl šťastná a veselá duše, flamendr každým coulem, ale měl ty nejrychlejší ruce, jaké jsem kdy poznal, a jeho povaha byla jako rtuť smíchaná s ohněm. Chlapec měl větší štěstí, než si vůbec dokázal představit.

„Takže vás ke mně přitáhla záře sakarlatu?“ zeptal se Balduina. „Jako můru k ohni? Teď nevím, jestli bych se nad tím neměl trochu zamyslet. Ta vaše zeleň ale také není k zahození. Kde jste ji sehnal? Rád bych si nějaký ten kousek také pořídil.“

Když už nic, tak Balduin de Courtenay byl nadpozemsky zdvořilý a sloužilo mu ke cti, že potlačil svoji císařskou hrdost a umožnil takovéto škádlení. Jak jsem již řekl, začínalo mi ho být líto, a tak jsem se k rozhovoru také připojil.

„Tak pozor, mistře Zianni: já ji viděl první a zrovna jsem přemýšlel, kde bych štůček sehnal.“ Chlapec se k mé úlevě rozhodl na hru přistoupit.

„Pochází z Konstantinopole, kde máme to nejjemnější hedvábí na světě,“ vysvětloval. „A s radostí vám nějaké věnuji darem. Vám oběma, pokud tím mezi vás nezaseji sémě vády a hádky.“ Trochu stydlivě naklonil hlavu. „A nyní, monsieur de Sole, jsem tu ve strašlivé nevýhodě a snažně vás prosím, představte mě svým… kolegům.“

„S radostí. Tento vzácný pán, kterého jste si spletl se mnou – a je mi nesmírnou ctí vědět, že jste předpokládal, že bych mohl být tak elegantní – je signor Giovanni Canal. Tento pán je junker Horst von Tantow a tento mladý švihák vedle se jmenuje Petrus Zennorius.“

„Těší mě,“ pronesl Balduin laskavě. „A dovolte mi poprosit vás o prominutí nezdvořilosti, které jsem se před chvíli dopustil. Moje touha seznámit se s vámi byla silnější, než moje dobré způsoby. A já jsem opravdu dychtiv se s vámi seznámit, monsieur de Sole.“

„Už se mi to doneslo,“ odpověděl kapitán. „A pokud byste mi nyní chtěl blíže objasnit důvody této své dychtivosti, ujišťuji vás, že tito pánové jsou moji přátelé a mají mou naprostou důvěru. A svoje soukromé záležitosti bych před nimi nemohl zamlčovat, i kdybych sám chtěl.“

Balduin se zamyšleně napil. Horst k němu jako nabídku smíru přisunul talíř s rýžovými kuličkami a chlapec si jednu z nich vzal. Když do ní kousl, na tváři se mu objevil nepříliš nadšený výraz.

„Poněkud suché, že?“ pronesl jsem směrem k němu účastně.

„Tak trochu,“ souhlasil, ale když s kuličkou skončil, sáhl po další, takže bylo zřejmé, že má velký hlad. Pak pokračoval.

„Monsieur, řekl jste, že si svět myslí, že pobývám ve Francii a máte pravdu, takový už je můj osud – můj nešťastný osud –, neboť celý svět si zřejmě myslí, že mi může mluvit do mých záležitostí. Ve Francii jsem skutečně pobýval až do velmi nedávné doby, jako host svého bratrance Ludvíka. Soudím, že většina lidí předpokládá, že tam ještě stále jsem. Pod záminkou naléhavého jednání jsem ale z Paříže odcestoval na své léno v Namuru a odtud jsem následně proklouzl sem do Říma.“

„To musela být náročná cesta,“ poznamenal kapitán. „Jak se vám podařilo projet Lombardií? Císař Svaté říše římské drží ve své moci celé území od hor na severu až po břehy benátské laguny na jihu, a pokud je mi známo, císař a král Ludvík opravdu nejsou přátelé.“

„Fridrich Štaufský je zároveň můj bratranec,“ řekl Balduin s lehkou nabubřelostí. „Ale i tak jsem považoval za moudré cestovat raději inkognito. Proslýchá se, že jeho kapitán v tamní oblasti je hotový netvor.“

„Ach tak, Ezzolino da Romano. Dělat netvora je jeho práce, takže je jen opravdu dobrý v tom, co dělá.“

„Už si ze mě opět děláte legraci, pane. Kdybyste projel ta hořící města a viděl všechna zmrzačená těla, která nechává za sebou…“

„Ano, ano. Slyšel jsem, že kouř, který za sebou zanechává, je za jasných dní vidět na míle daleko,“ pronesl kapitán přezíravě. „Ale usuzuji, že vyhnout se armádě tohoto netvora nebylo jistě jednoduché.“

„Tak, tak, usoudil jsem, že by bylo příliš nebezpečné předstírat, že jsem pouhý ghibellin, neboť věrnost tomu či onomu se v těchto končinách mezi horami a mořem mění každých pár set metrů. Kromě toho, jak je vám jistě známo, se o mně všeobecně ví, že patřím ke guelfům, a pokud jde o moje osobní záležitosti, mohl bych si na šaty rovnou namalovat francouzskou lilii. Ne, to by byla příliš nebezpečná hra, a tak jsem raději předstíral, že jsem rytíř na cestě na východ, kde se hodlám zapojit do boje o záchranu Konstantinopole z rukou Turků. A to je celá pravda. Rozhodně jsem nevystavoval svoji nesmrtelnou duši žádnému nebezpečí.“

Nalil jsem si další víno. Tento večer nabral skutečně nečekaný průběh. Kdyby došlo k boji, považoval bych to za zcela normální ukončení večera; rvačky, ačkoli jsem se v nich nijak nevyžíval, mě už dávno nemohly ničím překvapit, naučil jsem se, jak se o sebe postarat. Ale tohle: něco takového bylo zcela mimo moje chápání, asi jako bych si chtěl představit, že nesedím u stolu v hostinci, ale někde na Měsíci. Vždyť tu vedle mě seděl sám císař, navíc pěkně hladový, a tlachal tu s námi o svých královských příbuzných a o velké válce, která přeměnila polovinu Itálie ve spáleniště, jako by se nejednalo o nic víc, než o pouhé posezení někde na venkovském jarmarku. O Latinském císařství jsem toho věděl žalostně málo: Anna dostávala záchvaty vzteku při pouhé zmínce o francké Konstantinopoli, ale vysvětlila mi alespoň, že zloději, kteří toto největší ze všech měst uchvátili, nejsou o nic lepší n
ež banda žebráků a ubožáků, kteří zahnali jejího strýce – jenž byl, jak jinak, jediným skutečným vladařem Římské říše, i když právě teď vládl z Nikaji – do úzkých jen díky vrtkavé přízni Štěstěny a tím, že se jako prostitutky nabízeli každému, kdo zachřestil měšcem, ať už to byl barbar či nevěřící.

Mátlo mě, že i když byl jak bratrancem Ludvíka Francouzského, tak Fridricha Štaufského, přidal se do tábora guelfů, to jest, stal se zastáncem papežského křídla proti zájmům císaře Fridricha, místo toho, aby se stal Fridrichovým spojencem, neboli ghibellinem, jak si nyní začínali říkat. Fleur de lys – lilie – a orel: tato válka mezi květinami a dravci prolila již více krve, než kolik by jí bylo zapotřebí k přetření všech vápnem nabílených zdí v Itálii. Vlastně jsem vůbec nechápal, proč by se jako císař měl přiklánět na tu či onu stranu. Nepřišlo mi ale moudré se na to ptát. Balduin dojedl rýžové kuličky a nyní se s chutí pohroužil do hromady šunky, a i když se snažil vypadat důstojně, bylo zřejmé, že hlad nad ním, alespoň v tomto okamžiku, nabyl vrchu. Kapitán ho nechal v klidu jíst, ale přitom z něj ani na okamžik nespouštěl oči. Měl teď výraz, který mi připomněl mého kamaráda Willa, vý
raz velké sovy, jež z trámoví pozoruje pobíhání myši na podlaze své sýpky, a dnes večer již poněkolikáté mi mladého císaře přišlo líto.

„Dobrý pane, zřejmě tuším, o čem byste se mnou tak rád pohovořil,“ spustil kapitán, jakmile se Balduin vypořádal se šunkou, kterou snědl do posledního kousku. Nyní si otřel mastné ruce do své nádherné tuniky a zatvářil se poněkud zaraženě. „Váš bratranec Ludvík je přece sběratel.“

„Monsieur, zapřísahávám vás! Mluvíte tu o králi Francie, dědici Karla Velikého, ne o nějakém… nějakém kupčíkovi z města!“

„Klid, drahý příteli,“ pronesl kapitán smířlivým tónem. „S Jeho nejzbožnější královskou Výsostí mě pojí dlouhá známost a troufnu si tvrdit, že ho znám dokonce lépe než vy sám.“ Zvedl ruce před sebe, aby zabránil dalším projevům nesouhlasu. „Ludvík Kapet není ani pyšný, ani arogantní či zpupný. A stejně tak si nepotrpí na žádnou zbytečnou obřadnost či pompu. Většinu našich obchodů jsme uzavřeli tak, že jsme spolu seděli bok po boku venku pod dubem, a jsem si jistý, že by se mu nelíbilo, kdybych předstíral něco jiného.“

Balduin si povzdychl. „Máte pravdu. Francouzský král má zvyky a způsoby, které přesahují porozumění…,“ nervózně se rozhlédl kolem stolu. „Moje porozumění tedy zcela jistě. Ale dost již o slušnosti, pane, přejděme raději k jádru celé záležitosti.“ Znovu si povzdychl a položil si obě ruce dlaněmi na stůl. Zdálo se, že o této záležitosti smutně přemýšlí.

„Balduine de Courtenay, jsem si jistý, že je mi dobře známo i jádro, které hledáme a které jak vidím, na vás spočívá jako těžké břímě.“ Kapitán se nakláněl dopředu a přese mne se díval Balduinovi přímo do očí. Chlapec ztěžka polkl. Oči měl vytřeštěné.

„Ve vašem paláci Bukoleon v Konstantinopoli je kaple. Jmenuje se Faroská. (Přesný název Theotokos Faros, kaple Bohorodičky u majáku) A já vím úplně o všem, co se v této kapli ukrývá. Znám jeden každý předmět, velký i malý.“

Balduin se na okamžik zatvářil, jako kdyby mu byl Zianni zabodl do srdce své stiletto. Pak, jako když se mrak přesune ze svahu kopce, který až dosud stínil, a ponechá ho opět zářivým slunečním paprskům, se jeho napjatý výraz zhroutil a vystřídala ho maska nezměrné úlevy. Ramena mu poklesla a chlapec sevřel dlaně, jako by se chtěl pomodlit, a políbil si konečky prstů.

„Věděl jsem to, můj milostivý Pane,“ zašeptal nakonec. „Věděl jsem, že mě přivedeš k tomuto muži. Děkuji ti, že jsi dnes večer vedl mé kroky.“ Chvíli jsem nevěděl, co si mám myslet, ale pak mi došlo, že chlapec se opravdu modlí. Už mnoho předlouhých dní jsem neviděl nikoho, kdo by se tak úpěnlivě modlil, a napadlo mě, že modlitba, která byla přirozeností, již jsem do sebe nasál společně s mateřským mlékem, a kterou jsem až do svého příchodu na palubu Kormorána vykonával stejně bezmyšlenkovitě jako dýchání, mi najednou přišla jako nějaký hodně podivný zvyk ze stránek Herodotových. Podíval jsem se na své druhy. Zianni se na Balduina shovívavě usmíval, i když trochu jako vlk na nevinné jehně; Horst se šklebil. Kapitán nasadil neproniknutelnou masku. Balduin de Courtenay dokončil modlitbu a extravagantně se pokřižoval. Mám pocit, že kapitán byl jediný z nás, kdo na sobě nedal vůbec nic znát.

„Jsem upřímně poctěn, že mě považujete za objekt vyslyšené modlitby,“ řekl. „Ve většině případů po mně však touží spíš obchodníci. I s vámi si tedy rád pohovořím obchodně – přijdu za vámi do vaší rezidence, pokud mi ráčíte sdělit kdy.“

Balduin překvapeně zamrkal. Dnes už je na něj těch překvapení zřejmě příliš, napadlo mě.

„Jak si přejete, monsieur,“ vykoktal zmateně, „ale já…“

„Prosím, zůstaňte ještě a objednejte si další jídlo, vlastně, postarám se o to sám. My teď musíme naneštěstí odejít. A zítra?“

„Ano, ano. Bydlím v Locanda della… di…“ luskl prsty v marné snaze vzpomenout si, „… ptejte se na znamení Bílého psa v Borgo, to bude stačit. A já tam na vás budu čekat…“

„O třetí hodině po svítání, pokud vám to bude vyhovovat.“

„Jistě, jistě.“ Balduin vstal a my jsme následovali jeho příkladu. Blesklo mi hlavou, že mě teď odsune a sevře kapitána do náručí, ale stál a nehýbal se. Byl mladší, než jsem si myslel, ale možná mu jen úleva změkčila rysy. Každopádně mi došlo, že kdybych prve jednal jen na základě svých rozhněvaných instinktů, zabil bych dítě. Když jsem odcházel od stolu, zdvořile jsem se mu uklonil. Podíval se na mě prázdným pohledem, který jsem nedokázal přečíst. Společně se Ziannim a Horstem jsme se protlačili davem a vyšli jsme ven na ulici. Pršelo, i když to bylo jen takové teplé mrholení. Balduinovi muži stáli na druhé straně ulice a kryli se před deštěm v ústí klenutého podjezdu. Když nás spatřili, napřímili se a vystoupili do deště. Horst zvedl ruku.

„Nic se neděje, hoši – váš císař je uvnitř a plní si břicho. Na vašem místě bych se přidal, nebo vám nenechá ani ohlodanou kost.“

Pokud svými slovy zamýšlel osladit dosažený smír, bylo ihned zřejmé, že se mu podařilo docílit pravého opaku. Oba muži se na místě zastavili, odhrnuli plášť a sevřeli jílce svých mečů. V následujícím okamžiku by jistě tasili, nebýt toho, že mezi nás vstoupil kapitán.

„Jsem člověk, kterého váš pán hledal,“ pronesl hlasem, jenž se odrážel od kamenných zdí kolem nás. „Teď mě tedy našel a domluvili jsme se, že se zítra ráno znovu sejdeme. Požádal mě, abych vás pozval ke stolu, kde naleznete dobré jídlo a víno. Jste mými hosty, drazí přátelé, a proto vás prosím: jezte a pijte do sytosti. Zítra se opět uvidíme a doufám, že mezi námi již nebude vády. Dobrou noc, pánové.“

A s těmito slovy rozevřel náruč, jako by je chtěl popostrčit do dveří taverny. Horst, Zianni i já jsme ustoupili stranou, abychom je nechali projít. Jeden z nich, ten vyšší s krátkým sestřihem vojáka, svému druhovi cosi pošeptal a vstoupil do dveří. Nakoukl dovnitř. Díval jsem se mu přes rameno a viděl jsem, jak chlapec-císař kůrkou chleba vytírá prázdný talíř. Voják se otočil a podíval se na nás pohledem, který byl spíše zmatený než rozhněvaný. Pak jen kývl na druhého muže, který s pevně sevřenými rty a očima zabořenýma do země prošel kolem nás, pak oba muži vstoupili dovnitř a ani jednou se již neohlédli.

„Je mi moc líto, že náš večer nabral tak rychlý konec, pánové,“ omlouval se kapitán, „ale okolnosti jsou takové…,“ odmlčel se a třel si nos. „Potřebuji si všechno promyslet. A děkuji vám, že jste to neopeřené císařské pískle neprošpikovali svými kinžály jako kuře na rožni. Rozhodně si ale dovolím tvrdit, že šťastnější setkání nás již do smrti nepotká, i kdybychom snad žili stejně dlouho jako Adam. A pokud byste si v paláci chtěli dát ještě pohár vína, prosím, s chutí do toho.“

Zianni kroutil hlavou a šklebil se od ucha k uchu. „Kapitáne, vy jste opravdu dítě Štěstěny, kterému není v celém širém světě rovno. Sedíte v klidu v té nejobyčejnější hospodě ve městě a ulovíte tu největší rybu, kterou si jen dokážu představit. Myslím, že vám popřeju dobrou noc a odeberu se schovat své vzácné kadeře. Necítím se na další ruce na ramenou.“ Kývl nám rukou na pozdrav a zamířil ke svému příbytku.

„Sbohem, přátelé,“ rozloučil se s námi i Horst. „Podívám se, zdali je moje malá Clementia ještě vzhůru.“

„Není na návštěvu u dámy již trochu pozdě?“ pronesl jsem jako mnich.

„Myslím, že jí nebude vadit, když ji vzbudím,“ pronesl vážně a pospíchal za Ziannim. „Počkej, starochu,“ slyšeli jsme, jak na něj volá. „Pojď se mnou. Seznámím tě se svou holubičkou.“

Dívali jsme se, jak zahýbají za roh. Nyní byla řada na mně, abych se rozloučil, ale kapitán mě vzal za paži a vykročil pomalým krokem kupředu. Několik minut jsme se mlčky procházeli, až jsme nakonec dorazili na náměstí. Bylo jako malá černá tůně obklopená džunglí vysokých kamenných zdí. Uprostřed stál prastarý mramorový balvan opracovaný do tvaru ryby, z jejíž tlamy vytékal tenký pramínek vody. Přestalo pršet. Náměstí končilo klenutým průchodem, za nímž po rušné třídě proudily tam a zpět davy lidí. V místě, kde jsme stáli, však panoval temný stín. Hlasy i smích, jež k nám doléhaly, neměly ani formu ani obsah a připomínaly spíš pískání netopýrů.

„Svět plyne kolem nás,“ zamumlal kapitán. Zvedl jsem k němu hlavu. Díval se do tmy. Nenapadlo mě nic, co bych mohl odpovědět, a dost možná, že po mně ani žádnou odpověď nechtěl, a tak jsem dál mlčel.

„Jsi hoch z venkova, Klapko,“ pokračoval po chvíli. „Určitě sis už nejméně tisíckrát všiml, jak se večer v létě vznášejí ve vzduchu celé roje komárů, jako nějaké obrovské mraky. A když jimi procházíš, je to, jako bys procházel oponou: rej se před tebou rozevře a za tvými zády se znovu spojí. A s výjimkou dvou, tří, kteří ti uvíznou ve vlasech, všechno zase vypadá, jako bys je nikdy nevyrušil. Stejně pohlížím i na svět kolem sebe.“

Podíval jsem se na něj. „Jako na komáry,“ poznamenal jsem opatrně.

„Podívej se tam dopředu – a úplně stejně to vypadá i jinde ve městě a všude po celé zemi – jak se rojí. Vstoupíš mezi ně a rozestoupí se před tebou. Projdeš a zase se spojí, jako bys nikdy neexistoval.“

„Jednou jsem měl úplně stejný pocit,“ řekl jsem tiše.

„To možná každý člověk. Lidé se snaží najít v tom bezejmenném roji nějaký vzorec, šablonu, která by jim odhalila smysl toho všeho. Myslím, že tomu říkají osud, předurčení. A zpravidla se rozhodnou, že ve víru, jenž však žádného smyslu nemá, uzří Boha. Nic z toho však nemá žádnou formu. Moje víra mě učí, že všechen život – veškerá hmota – je dílem ďábla a přemýšlet o ní je zbytečné a zkažené.“ Pokýval hlavou. „A vím, že tak to opravdu je. Ale pak, jakoby z nějakého hustého mraku sestoupí tenhle Balduin de Courtenay a drží v ruce klíče k Faroské kapli. Klapko, já si dnes připadám jako zklamaný a rozčarovaný alchymista, který čistě ze zvyku nakoukne do svého destilačního přístroje a nalezne v něm kámen mudrců. Ten velký cíl všech snažení, cíl cílů, za který by člověk položil život, i když nevěří, že by ho kdy skutečně uzřel… Faroská kaple je pro mne něčím takovým,
a klíč k ní je mým kouzelným kamenem. Svět se nechová, jak by měl, Klapko. Tohle celé zavání osudem a na ten já nevěřím.“

„Jsem si jistý, že se nejedná o žádnou tajuplnou mysterii, kapitáne,“ namítl jsem a pokoušel jsem se, aby můj hlas zněl lehce a bezstarostně, i když s mou dobrou náladou to šlo prudce z kopce. „Balduin vás hledal. A měl tolik štěstí, nebo umu, i když mi nepřijde pravděpodobné, že vás našel. Koneckonců, nijak se přece neskrýváte, alespoň ne tady v Římě.“

Povzdychl si. „Skvělá úvaha, Klapko. Jako vždycky. Máš naprostou pravdu. Mně však dělá starosti to, že události dnešní noci opravdu vyhlížejí jako odpověď na něčí modlitbu. A já se nemodlím.“

„Balduin ale ano,“ připomněl jsem mu. „Co budete dělat?“

„Dělat?“ Dal se do smíchu a najednou mi připadal znovu veselý a bezstarostný. „Co budu dělat? Co udělá alchymista, když najde kámen mudrců?“ Roztáhl ruce a jeho plášť se rozvlnil a vzlétl vzhůru jako křídla. Na okamžik vypadal jako černokněžník, který vládne celému městu. Pak se plášť opět snesl dolů a uklidnil a kapitán byl zase obyčejný člověk.

4.

Zvony všech kostelů čtvrti Campus Martius a společně s nimi i zvony na všech dalších zvonicích města začaly odbíjet devět úderů tercie.

Gilles mě probudil za úsvitu. Když jsem otevřel oči, civěl na mě jako chirurg v lidové taškařici.

„Už sis odpočinul? Nebo jsi ještě stále opilý jako žok. Dožaduje se tě kapitán.“

„Tak opilý jsem zase nebyl,“ bránil jsem se rozhořčeně, „vlastně jsem skoro vůbec nepil,“ pokračoval jsem koženým jazykem, který mě usvědčoval ze lži. Pak mi vše došlo. „Dožaduje se mě kapitán? A proč?“ zajímal jsem se přemožen zvědavostí.

„Chce, abys s ním šel za Balduinem.“

Málem jsem se udusil.

„Proč, Gillesi, proč si žádá právě mě? Tohle je přece až příliš vážná záležitost,“ protestoval jsem, když jsem se znovu dokázal nadechnout.

„Jasně,“ zasmál se Gilles. „Ta tvoje skromnost,“ zahihňal se. „Řeknu ti k tomu asi tolik, Klapko, víc prozatím nemohu: pravda je taková, že si tě kapitán opravdu oblíbil. Stejně jako já. Jsi mnohem bystřejší než většina z nás; a navíc jsi už několikrát prokázal, že máš pro naši práci předpoklady i odvahu. A jestli si kapitán přeje vzít tě s sebou na důležitou audienci, zřejmě chce, aby ses naučil něco nového. Musíš mít oči otevřené. Oči i uši, Klapko.“

„A pusu pro jistotu na sedm západů?“

Gilles se znovu usmál, a když viděl, že se mi ruce s pohárem třesou tak, až jsem na postel vybryndal několik kapek rubínové tekutiny, natáhl se ke mně, a pohár mi přidržel.

„Zkus na to tedy pohlížet jako na odměnu za to, že máš nejtvrdší hlavu ze všech na Kormoránovi. A také za to, že ses nám navzdory všemu vrátil,“ pokračoval Gilles. „A jen tak pro úplnost, budeš se opět jmenovat Petr ze Zennoru.“ Přikývl jsem. Bylo to jméno, které jsem přijal už v Londýně, kde by mě to moje skutečné mohlo lehce přivést na šibenici.

Gilles přede mnou nechal rozložit skvostné a drahé šaty. Rychle jsem se oblékl, ale ruce ani prsty mě příliš neposlouchaly. Za dveřmi byl slyšet hlomoz a ruch, ale byl jsem příliš nervózní na to, abych se připojil k ostatním, kteří si, jak bylo zřejmé, dopřávali veselou a hlučnou snídani. Když na mě kapitán konečně zaklepal, přecházel jsem tam a zpět před oknem a díval jsem se, jak dole mezi kameny dovádějí kozy. Hned poté jsem si i já konečně dopřál k snídani syrová vejce, sýr a dobrý chléb, i když si mě kapitán po celou dobu mého hodování nevšímal a listoval svazkem starých pergamenů. Nakonec nám oběma nalil do poháru trochu piva, s úsměvem mi připil a pak se sám napil.

„Hned se cítím líp,“ poznamenal a utíral si pěnu z vousů. „Jak jsi na tom, chlapče? Připraven vyrazit? Císař na nás již čeká.“

Následoval jsem ho ulicí, která byla již brzy po ránu plná kypícího davu. Prošli jsme přes Martovo pole a nakonec jsme se ocitli na břehu Tibery a moje srdce, i když jsem byl nervozitou téměř bez sebe, bušilo divokou zvědavostí z toho, až uvidím, jak se řítí korytem a poskakuje po ohlazených balvanech porostlých řasami. Nejspíš jsem očekával něco stejně mohutného a majestátního jako Temže, ale přede mnou proudil spíš potok, který se více než Temži podobal říčce Dart doma v Devonshiru. Řeka sama působila milým a přátelským dojmem, to, co stálo na břehu, už rozhodně nikoli. Procházeli jsme kolem temné, nízké budovy osázené houští šibenic, jejichž ramena obtížená umrlci se nakláněla nad řeku. Umrlci se pohupovali ve větru, zdánlivě nepovšimnutí lidmi procházejícími pod nimi. Přešli jsme přes velký kamenný most, jenž vedl až k podivné, kruhovité stavbě, která strážila protější břeh.

„Tohle je most svatého Petra, Klapko,“ vysvětlil mi kapitán. „Postavili ho Římané, mám na mysli ty staré, a ti postavili i tu věc před námi,“ pokračoval a ukázal na hrad. „Jmenuje se Andělský hrad a je to papežská pevnost. Jde z ní strach, nemyslíš?“

„To ano, ale ne tak děsivě jako z toho za námi,“ namítl jsem.

„Jistě, Tor di Nona. Místo, kde se Svatý otec zbavuje svých odpůrců. Nechává je v noci uškrtit. A tamhle nahoře,“ ukázal rukou na vrchol kopce za řekou, kde jsem dokázal rozpoznat pouze dlouhou střechu nějakého velkého kostela, „to je Svatý Petr, odkud církev šíří svoji moc nad dušemi svých věřících. Ale tady, kde právě teď stojíme, odsud šíří svoji moc nad jejich těly. Papež je i velký feudál, chlapče. Náš starý Řehoř je z rodu Ugolinů, hrabě ze Segni.“

Pod uhrančivými mrtvolami oběšenců, které se nám houpaly nad hlavou na Tor di Nona, mě znovu začínaly opouštět síly. Co tady vůbec pohledávám? Já, obyčejný venkovský balík, nedochůdče odkudsi z močálů a vřesovišť. Kráčel jsem za kapitánem jako spráskaný pes a společně jsme se vnořili do spleti uliček, které přímo pod kamennými stěnami katedrály svatého Petra vytvářely čtvrť zvanou Borgo. Svatý Petr! Pohupující se viselci z Tor di Nona mi představu velkolepého chrámu zcela vytlačili z mysli, ale teď už jsem nedokázal odvrátit oči od velkolepé kopule zvonice, dlouhého schodiště, po kterém se v dálce plahočili poutníci, a za nímž se pak k obloze majestátně zvedala samotná bazilika. Při pohledu na ni jsem se zastavil doslova na místě a s ústy dokořán a vytřeštěnýma očima jsem jako omámený zíral na zázrak před sebou, dokud mi kapitán nepoklepal na rameno.

Dům U Bílého psa nebylo těžké najít. Stál totiž hned na protilehlé straně náměstí před kostelem Santo Spirito in Saxi, největším kostelem v okolí, jehož zvony právě odbíjely a před jehož dveřmi sebejistě lelkovali oba francouzští vojáci ze včerejška, kteří se ze všech sil pokoušeli vzbudit dojem, že zde vůbec nehlídají. Poznali mě okamžitě: luxusní šaty, které jsem si musel z kapitánova příkazu obléct, nebylo možné přehlédnout. On sám byl jako vždy v jednoduchém černém oděvu, v černém plášti přehozeném přes ramena a s černou, přiléhavou čapkou přes šedivějící vlasy vypadal téměř jako kněz. Látka, která se na první pohled jevila jako hrubé, domácí sukno, se při bližším pohledu změnila v prvotřídní damašek zdobený motivy podivných květin a živočichů vyšívaných tenkou stříbrnou nití. Dnes ráno jsem to byl pro změnu já, na koho císařovi osobní strážci zaměřili svoje modré oči, a když si toho kapitán všiml, naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha.

„Netváří se o moc šťastněji než včera večer,“ konstatoval. „Tak běž a zkus si je získat na svoji stranu, Klapko.“

Naslinil jsem si náhle suché rty a nakročil jsem k oběma strážcům. Vyšší z nich si držel ruku připravenou na jílci meče, jak se na vojáka ve službě slušelo. Nedivil jsem se jim. Ani jeden z nich se netvářil nadšeně z toho, že nás opět vidí. Aniž jsem věděl, co přesně hodlám učinit, zamířil jsem pomalým krokem k nim. Hlavou mi vířily vzpomínky na chování urozených dvořanů získané při těch několika málo příležitostech, kdy jsem se ocitl v jejich blízkosti. Pár kroků před nimi jsem se zastavil, postavil jsem pravou nohu na špičku a celým trupem, od pasu, jsem se lehce uklonil. Když jsem se opět narovnal, rozpažil jsem zeširoka ruce a usmál jsem se úsměvem, který, jak jsem doufal, budou považovat za přátelský. Včera večer nade mnou získal vrch hněv, stáhl jsem se do sebe a nemohl jsem se dočkat, až vypukne – jak by řekl můj zesnulý přítel Will – pořádná mela. Teď jsem si přál, aby pochopili, že
jim ode mne nehrozí žádné nebezpečí, anebo, alespoň, že jsem v mnohem lepším rozmaru než včera. Naštěstí to vypadalo, že jsem si je opravdu získal, už jenom proto, že jim muselo být na první pohled jasné, že jsem zcela neškodný, a moje představení tak oba společně ocenili shovívavým úsměvem. Takže mě ještě ke všemu považují za zbabělou krysu, pomyslel jsem si. Přesto jsem si hlasitě a nápadně odkašlal.

„Dobré ráno, drazí pánové,“ řekl jsem francouzsky, kterýmžto jazykem jsem vládl vcelku obstojně – což bylo samo o sobě štěstí, neboť francouzština byla jedinou řečí, když nepočítám chatrné zlomky latiny, kterou Balduin a jeho doprovod hovořili. „Dostavili jsme se v hodinu určenou vaším pánem. Řekněte mi tedy, drazí pánové, je uvnitř?“

„Jeho Výsost císař římský je uvnitř a čeká na vás,“ (Balduin v listinách označuje svoje Latinské císařství jako říši římskou a sám sebe tituluje jako císař římský.) pronesl ten vyšší dvořanskou francouzštinou a teprve v tu chvíli mi došlo, že on a jeho druh nejsou vojáci, ale rytíři. Snažili se to svým oděvem i hrubým vystupováním maskovat, i když měli na rukou zlaté prsteny, což mi včera úplně uniklo. Zlaté měli i spony na opascích, které byly navíc zdobené výstředním východním způsobem. Vysoký muž zřejmě kdysi obdržel ránu hruškou meče nebo hranou štítu, protože na obličeji se mu od spánku až k ústům táhla stará jizva.

„Vítejte,“ ozval se menší z mužů, který se včera před hostincem tvářil tak divoce. Vlasy měl šedivé a věk nebo bitva ho připravily o dva přední zuby. „A prosím, omluvte naše neukázněné způsoby při našem včerejším setkání. Bylo to od nás nezdvořilé.“

„Ne, ne: jestli jsem se choval nevlídně, je to jen a jen moje vina,“ pronesl jsem velkoryse a snažil jsem se nedat na sobě znát úlevu, kterou mi jejich slova přinesla. „Mýlil jsem se ve svých předpokladech, špatně jsem odhadl situaci a byl jsem až příliš obezřetný, ale jsem tu jen krátce a příliš se zde nevyznám.“

„Staňme se tedy přáteli,“ odpověděl vysoký muž. „Včera večer jsem vás měl za rozeného Itala, ale teď bych řekl, že jste spíš Angličan.“

„Neznám vás odněkud, pane?“ zeptal jsem se zdvořile, protože mi přišel něčím povědomý, jen jsem nedokázal přijít na to čím.

„To si nemyslím, dobrý pane,“ odpověděl.

„Bruggy, není to možné?“ doloval jsem v paměti.

„Bohužel. Sice jsem tam jako mladé štěně vyrůstal, ale už dobrých dvacet let jsem nebyl doma,“ vysvětloval a smutně se přitom pousmál. Zřejmě mi jen připadl jako nějaký jiný Vlám, pomyslel jsem si a přestal jsem si tím lámat hlavu.

„Neztrácejme zbytečně čas,“ ukončil naši rozpravu jeho kolega. „Císař už netrpělivě čeká, až si s vámi bude moci promluvit, monsieur de Sole. A jménem Jeho Výsosti, císaře římského a konstantinopolského bych vás nyní rád uvítal. Pojďte prosím dál.“

Kapitán se na mě souhlasně podíval a oba jsme vstoupili dovnitř. Hostinec U Bílého psa jistě pamatoval lepší časy, ale nakonec nevypadal tak strašně, jak by člověk mohl usuzovat z prostředí, v němž se nacházel. Prohlížel jsem si dvě prosvětlené, bíle natřené místnosti s dlouhými stoly prostřenými k obědu, kolem kterých se v plné práci pohybovala hezká číšnice v čisté zástěře. Odvedli nás nahoru do patra, do bytu tvořeného několika skromně zařízenými pokoji, jejichž stěny byly obložené namořenými dřevěnými panely. Strop byl rovněž z tmavého dřeva. Na stěnách visely gobelíny – a protože působily pomačkaným dojmem a zdálo se, že byly pověšeny ve spěchu a nakřivo, měl jsem za to, že jsou Balduinovy – v oknech bylo sklo a na podlaze čerstvý rákos, který naplňoval vzduch v místnosti příjemnou sladkou vůní. U zdi stála zdobená, ale častým cestováním otlučená truhlice, a když jsem se pokra
dmu podíval do sousedního pokoje, spatřil jsem ještě jednu. Kromě ní byla v místnosti ještě postel a tapiserie poněkud větších rozměrů než ta v prvním pokoji. Zářil na ní motiv kříže vyšitý zlatou nití, umístěný v rudém poli a obklopený několika uspořádanými menšími, rovněž zlatými kříži. Balduin seděl na židli s vysokým opěradlem, zády k největšímu oknu. Za jeho zády visel štít – bitevní kříž v plné velikosti, na němž však nebyly nejmenší stopy toho, že by kdy prošel skutečným bojem – s vymalovaným znamením černého vlámského lva vzpínajícího se na zadních nohách ve zlatém poli s diagonálním rudým pruhem. Do pokoje svítilo slunce a bylo zřejmé, že mladý císař si své místo zvolil záměrně tak, aby svítilo do očí každému, kdo bude čelem k němu. Vysoký muž nám nabídl dvě stoličky postavené před Balduinovým rádoby trůnem, ale kapitán zavrtěl odmítavě hlavou, jako by h o trápily bolesti.

„Už nejsem žádný mladík a moje kosti nesou všechny známky mého věku,“ vysvětloval žalostně a přemístil se k další židli postavené kousek stranou. „Jestli dovolíte, budu vám jistě mnohem příjemnějším společníkem, když si budu moci narovnat záda.“ Přitáhl jsem si jednu ze stoliček blíž k němu a posadil jsem se. Balduin si natočil trůn tak, aby na nás viděl. Jeho rytířům unikl podrážděný povzdech. Balduin, když přišel o své dominantní postavení, přestal být stínem ve tmě i mužem, a stal se z něj rázem pouhý chlapec v pronajatém pokoji. Svému údělu však čelil statečně a objednal nám víno a jídlo. Pak k nám vznešeně zvedl svoji bledou ruku.

„Pánové, jste mými vzácnými hosty. Monsieur Jeane, včera večer jsme hovořili o mém Bukoleonském paláci. Ani nevíte, drazí pánové, jak moc bych si přál, abyste byli mými hosty tam a ne zde, ale okolnosti… co se dá dělat. A začínám být nedbalý. Dovolte mi, abych vám představil své nejvěrnější druhy,“ řekl a ukázal rukou na vyššího z rytířů: „toto je Fulk de Grez a tento pán se jmenuje Gautier de Bussac. Tito vynikající rytíři jsou po celou dobu mého putování z jedné studené severní země do druhé mými věrnými společníky – už se nám všem stýská po teple a slunci, viďte chlapci?“

Fulk de Grez nás odměnil pohledem, ve kterém se zračilo téměř ponížení a hanba. Oba tito muži jsou jistě ze Svaté země. Celý život nejspíš strávili v lítých bitvách s nevěřícími, chorobami, nemilosrdným pouštním sluncem a tohle byla jejich odměna: posluhovali nedorostlému císaři bez impéria. Své úlohy se však zhostili s dokonalou elegancí a vážností. Gautier de Bussac přinesl stříbrnou misku s vodou a čisté lněné ručníky a všichni jsme si umyli ruce. Za ním přišla číšnice se stříbrnou karafou s vínem a podnosem s medovými koláčky. Teprve když bylo všechno přesně tak, jak si to Balduin představoval, všichni se stáhli do vedlejšího pokoje.

„Konečně,“ pronesl císař, když už jsme všichni drželi v rukou sklenici. „Na tento okamžik jsem čekal opravdu dlouho.“

„Je mi ctí, že někdo tak vznešený tolik usiluje o setkání se mnou,“ odpověděl kapitán vážným a důstojným hlasem.

„Promiňte mi, ale jsem velmi netrpělivý člověk,“ pokračoval Balduin, načež se na chvíli odmlčel. Usrkl vína, které bylo spíš špatné, než dobré, a povzdychl si. „Nic takového není pravda,“ opravil se. „Vím o vás, že jste bystřejší než většina ostatních lidí a o mých záležitostech víte všechno. Takže vám je známo i to, že jsem víc než trpělivý. Celé roky jsem čekal, až mi regent předá můj trůn, anebo až konečně zemře, ale on se života držel jako starý Metuzalém. Teď je konečně mrtev, jenže já musím opět jen trpělivě postávat u trůnů svých bohatých bratranců a čekat, jestli se rozhodnou věnovat mi nějaký ubohý dar. A proč jsem tak trpělivý? Protože ty dary potřebuji pro svou říši. Předpokládám však, že tohle všechno víte. Stejně jako to, že moje císařství trpí zoufalou nouzí. Benátky si hned na počátku zabraly všechno pro sebe a drží tu nejkvalitnější půdu v zemi. Svrají všechny obchodní cesty svým smrtelným stiskem jako hladový vlk jehně. Když se křižáci zmocnili Konstantinopole, zřídili v ní své království, ale pak se odsunuli za další kořistí a říši nadále zásobovali jen planými sliby. Můj bratr Robert, pouhý pomatený blázen, zemřel před devíti lety, a kdyby tehdy nejmenovali regentem starého Jana z Brienne, říše by již dávno neexistovala. Jsme obklíčeni ze všech stran: bulharským carem Janem Asenem, Janem Vatatzésem z Nikaji, Tesalonikou.“ Zhroutil se do opěradla židle, jako by ho pouhý popis jeho neradostného osudu vyčerpal k smrti. „Moji baroni jsou mi věrní jen tehdy, když se jim to hodí. Moji řečtí poddaní mě do jednoho nenávidí a se mnou všechny vyznavače západní víry. A tak tedy potřebuji peníze. Spoustu peněz. A vojáky. Už dva roky cestuji po světě a ruce mám pořád prázdné – ne, pardon, ruce mám plné slibů,“ opravil se a zvedl zatnuté prsty a z atřásl jimi. Klouby měl úplně bílé.

„Ale o čem si přejete hovořit se mnou?“ zeptal se ho kapitán. „Nejsem ani Jindřich Anglický, ani Ludvík Francouzský. Nemám ani státní pokladnu, ani armádu. Máte můj soucit a také sympatie, ale obávám se, že žádáte víc.“

„Rovnou k věci, pane – chválabohu. Víte dobře, o co mi jde, takže můžeme mluvit na rovinu. O Faroské kapli víte.“

„Ano.“

„A víte také, co se ukrývá uvnitř?“

„Relikvie umučení našeho Pána, pokud je mi známo.“

Při jeho slovech jsem málem vydávil všechno víno, které jsem dosud vypil. Kapitán však svá slova pronesl nedbale a lhostejně, jako by se vůbec nic nedělo. Kdybych v ruce nedržel pohár, určitě bych se čistě intuitivně pokřižoval, ale neudělal jsem to, a v příštím okamžiku již zvyklosti mého nového života zvítězily nad zvyky toho starého. Balduin mezitím spojil dlaně a políbil si špičky prstů. Stejné gesto jsem ho viděl dělat už včera.

„Tyto zázraky jsou zde střeženy již od dob císařovny Heleny, která je před tisíci lety přivezla ze Svaté země. Je nepředstavitelné…“ Zavrtěl hlavou.

„Omlouvám se, ale jsem zmínkou o těchto vzácných relikviích pohnutý stejně jako vy,“ pronesl kapitán uvážlivě. „Tím největším zázrakem je koruna, je tomu tak?“

„Trnová koruna,“ vydechl Balduin. „Trny, které probodly Jeho tělo, které se koupaly v Jeho krvi. Ano, je to opravdu poklad pokladů, ale není jediný.“

Kapitán mlčel. Opíral se o opěradlo židle, klidný, jako by snad seděl na nepříliš zajímavé přednášce. A Balduinovi věnoval výraz, který bylo maximálně možné popsat jako výraz mírného zájmu. Pouze jeho lehce nakloněná hlava naznačovala, že mu věnuje pozornost.

„Ano, není jediný,“ opakoval Balduin, sám trochu opojený zázraky, o nichž tu byla řeč. „Koruna je tou nejvýznamnější relikvií, ale v kapli je uschováno i kopí, které mu probodlo bok, rákoska, hůl, houba, řetěz, jímž byl spoután, jeho povijan, tunika, sandály, část rubáše, do kterého byl zahalen.“ Balduin pokračoval jako kolovrátek a odpočítával relikvie na prstech. Musel jsem se přemáhat, abych se nedal do smíchu.

„… Osuška, kterou otíral nohy svatých apoštolů, pravý kříž – kousky z něj. Hlava Jana Křtitele, svatého Klementa, svatého Simeona, svatého Blažeje. Pravá Mojžíšova hůl!“

„Ale relikvie umučení našeho Pána,“ řekl kapitán. „Promiňte, Výsosti, ale nevycházím z údivu. Jak asi víte od svého bratrance Ludvíka, v posledních letech jsem pomáhal s přenesením mnoha vzácných relikvií ve prospěch celé řady klientů, krále Ludvíka nevyjímaje. Ale že bych byť jen slyšel o zázracích, o kterých hovoříte, navíc z úst někoho, kdo je viděl na vlastní oči…“ Kapitán si přejel rukou před obličejem. „A pokud je mi známo, měl by tam být i kámen, který uzavíral hrob, do něhož byl uložen. Je to tak?“

„Nejspíš… vlastně, ano, je to pravda. A je tam i sudarium…“

„Znovu se omlouvám, pane, ale jedná se opravdu o sudarium – roušku z evangelia svatého Jana? Nebo se snad mýlím? Není to spíš část rubáše, o kterém jste se také zmiňoval?“

„Ne, to si nemyslím. Rouška…“

„Na tom nezáleží, na tom nezáleží. Hovoříte tu o zázracích a já si hraji na malicherného puntičkáře. Není pochyb, že jste vlastníkem obdivuhodné sbírky. A předpokládám, že byste se rád seznámil s mým profesionálním názorem.“

„Přesně tak,“ pronesl Balduin a jeho hlas se chvěl zřetelnou úlevou.

„Tak tedy, Faroská kaple ukrývá tu nejcennější a nejobdivuhodnější sbírku svatých relikvií v celém křesťanském světě. To ale víte sám.“ Balduin přikývl. „A tak…“ Zvedl ruce vzhůru v gestu naprosté bezmoci. „Chcete můj profesionální názor? Máte ho mít: Nejsem schopen slova. Ale teď přejděme k podstatě věci. Je snazší mluvit o penězích.“

Balduin nafoukl tváře a zase je vyfoukl. „Páni. Vy si opravdu neberete servítky. Přesně tak, jak vás popisoval Ludvík,“ vypravil ze sebe. „Ale to je v pořádku.“ Balduin si odkašlal a jeho odkašlání přešlo v malý záchvat suchého kašle.

„Kolik? Jakou to má cenu?“ řekl nakonec.

„Všechno dohromady?“

„Všechno. Každý trn, každá nitka, každá kost. Jestli nezačnu jednat hned, přijdu o svůj trůn a z mých vazalů se stanou vyhnanci, pane. Takže, kolik?“

„Pro koho?“ zeptal se kapitán, klidný jako vždy.

„Pro kohokoli, kdo bude chtít,“ odpověděl Balduin. Na tváři měl úsměv, ale zároveň potřásal zlostně hlavou.

Kapitán si spojil ruce konečky prstů a dlouze si je prohlížel. V pokoji zavládla tíživá atmosféra, jako by zde někdo umíral. Pozoroval jsem pohyb prachových částic ve vzduchu. Ve slunečních paprscích, které pronikaly oknem, vypadaly jako roztančený zlatý roj. Pak se kapitán postavil, velký černý stín, který se tyčil nad mladým císařem. Chlapec se zachvěl.

„Žádáte mě, abych stanovil cenu, která je nevyčíslitelná,“ řekl a jeho hlas zněl ostře a tvrdě. „Nejsem zastavárník. Všechny ty relikvie, předměty, které se dotýkaly našeho Pána, které zraňovaly Jeho tělo, nemají vůbec žádnou cenu. Nemají hodnotu, tak jako ji nemají modlitby. Modlitba je pouhý vzduch. Lze však vyčíslit cenu té, která se donese až k uchu Všemohoucího? Ne, nemohu vám vaši sbírku ocenit. A pokud si vaše relikvie bude chtít někdo koupit, vezměte, co vám nabídne. Lepší radu vám dát nemohu.“ Naznačil mi rukou a já jsem také vstal. Nespouštěl jsem z něj ale oči, připraven na případné další znamení, které by mi napovědělo, co se bude dít.

„Děkujeme za vaši pohostinnost,“ řekl kapitán na závěr. „Je mým nejvroucnějším přáním stanout jednou uvnitř Faroské kaple a bylo mi nesmírnou úlevou slyšet, že nesdílela hanebný osud, který stihl zbytek vašeho města, když si jej pro sebe zabrali dóže Dandolo a Balduin Flanderský. Pomoci vám ale nemohu. Nejsem lichvář a nejsem ani bankéř. Pokud máte zájem o půjčku, ve městě je mnoho těch, na které se můžete obrátit. A ještě víc jich najdete po celém křesťanském světě i za jeho hranicemi, ať už jsou slušní či nikoli. A nyní, když dovolíte,“ pronesl a nakročil ke dveřím. Otočil jsem se, abych ho následoval.

Balduin hlasitě zasténal a do místnosti ihned vběhli oba jeho rytíři. Když spatřili, jak tam s kapitánem stojíme, až slavnostně vážní, zastavili se a podívali se na svého pána. Ten se k nim netrpělivě obrátil a rychle je poslal pryč. Pak se otočil opět k nám a bezradně rozhodil ruce.

„Prosím, pánové! Neodcházejte!“ vykřikl.

„A proč ne?“ otázal se kapitán stručně.

„Protože jste mě špatně pochopil! Urazil jsem vás, i když jsem nic takového neměl v úmyslu, ale teď už vím, že jsem se dopustil chyby. Zapřísahám vás, zvažte ještě jednou svoji odpověď,“ prosil nebohý chlapec.

„Vaše Výsosti,“ odpověděl kapitán k mému překvapení, protože jsem ještě nikdy neslyšel, že by někomu říkal jeho skutečným titulem, lhostejno, jak významného člověka měl před sebou. „Jsem obchodník, a tak snadno mě neurazíte. A vy jste se mě ani v nejmenším nedotkl, i když se obávám, že jste tu plýtval nejen mým, ale též svým časem. Přeji vám vše nejlepší, ale teď už musím opravdu jít.“

„Jeane de Sol, přikazuji vám… do prdele,“ zaklel Balduin a zhroutil se na svůj trůn. „Chtěl jsem jen, abyste za mě ztratil slovo u Ludvíka Francouzského,“ pokračoval. „To je všechno. Vůbec nic nemám! Rozumíte? Vůbec nic!“ Hlas mu přidušeně přeskakoval. „Říkáte, že není možné stanovit cenu modlitby, že? Ludvík s tím ale takový problém nemá. Za jediný Kristův prd v láhvi by zaplatil tolik, že si za to postavím hradby kolem celé říše! Tyhle relikvie jsou všechno, co mám, a vy mi tvrdíte, že nemají žádnou cenu? Má to snad být trest za to, že se snažím prodat něco, co by se prodávat nemělo? Proboha! Jsem křesťanský král!“ Svá poslední slova křičel vysoko ke stropu.

„Jsem si jistý, že o vaší zbožnosti nikdo nepochybuje,“ řekl kapitán měkčeji. „Ale pokud nabízíte trnovou korunu na prodej, jako by to byla role hedvábí anebo kus masa někde u řezníka na krámě, brzy vás někdo obviní. Církevní právo sice není v tomto ohledu zcela konkrétní,“ pokračoval a upravoval si rukávy jako učitel, „ale mohu vás ujistit, že Svatá stolice by vaše jednání považovala za svatokupectví, přesněji řečeno by usoudila, že je to simonia realis, a věřte mi, že by se našli i tací, kteří by vás prohlásili vinným již pro pouhé zvažování podobného činu. A svatokupectví, to je smrtelný hřích.“

„Ale vždyť za svatokupectví se považuje jen prodej odpustků a církevních obročí,“ namítal Balduin. Zdálo se, že se již trochu uklidnil, a dokonce se znovu usadil na trůn. V daném okamžiku jsem byl jediný, kdo ještě stál, a tak jsem si dolil pohár a posadil jsem se. „Přitom se to děje pořád. A pokud je mi známo, v mé říši není biskupství, které by nebylo koupeno, a kdo z nás kdy neutratil pár mincí za odpustek? Znám mnoho mužů, kteří by bez něj nikdy nevyjeli do bitvy.“

„Je to vždy záležitost měřítka,“ vysvětloval kapitán trpělivě. „Církev přimhouří oko nad mnohým prodejem církevních úřadů jednoduše proto, že je pro ni příliš obtížné s tím něco udělat a protože je snadné se penězi vykoupit z problémů. A stejně je tomu i s odpustky. Představují jednoduchý zdroj příjmů. Hodit ale na otevřený trh relikvie umučení našeho Pána je podle mého názoru na stejné úrovni, jako byste si chtěl koupit rovnou celé papežství. Za něco takového byste byl exkomunikován.“

„Opravdu?“

Kapitán pokrčil rameny. „Je to dost možné. Těžko ale říct, co by církev nakonec udělala. Jak vycházíte se Svatým otcem?“

„Jeho Svatost papež Řehoř byl tak laskavý, že o naši záležitost… projevil upřímný zájem,“ odpověděl Balduin. Jeho vyjadřování mi opět připomnělo dvorskou mluvu a uvědomil jsem si, že podobnou větu již za poslední dva roky pronesl mnohokrát. „Vyslovil se pro křížovou výpravu proti Janu Asenovi, prohlásil…“

„Otázka zní, poskytl vám konkrétní, hmatatelnou pomoc? Promiňte, že vás přerušuji, ale otevřel vám pokladnici svatého Petra?“

„Zatím ne, ale…“

„Když šlo o exkomunikaci vašeho bratrance Fridricha, dokázal být hodně rychlý,“ zdůraznil mu kapitán.

„Fridrich Štaufský je bezbožný a bezcitný prostopášník,“ vyštěkl Balduin upjatě.

„Ale Řehoř ho exkomunikoval jen za to, že si dával příliš na čas s křížovou výpravou,“ pokračoval kapitán. „A Fridrich je přes všechny vaše námitky stejně jako vy křesťanský král – omlouvám se, císař. Ne, domnívám se, že jestli se pokusíte prodat uvedené relikvie, starý Řehoř vám dá velmi rychle pocítit svůj hněv.“

„Co mám tedy dělat? Nemohu si dovolit riskovat, že se na mě rozzlobí. V celém křesťanském světě je naším jediným opravdovým přítelem.“

Jak podivné, přemýšlel jsem. Mladý Balduin strávil celý svůj život v područí starců. Jeho regent, Jan z Brienne, se dožil téměř devadesátky a devadesát už bylo i Řehořovi. Tento chlapec, který sám sebe považoval za lva, nebyl než vykastrovaným jehnětem v rukou strašlivě přestárlého pastýře. Zachvěl jsem se: Balduinův život neobsahoval nic, co bych mu mohl závidět.

„Přišli jsme sem, pane, protože máte na tyto věci, které nelze prodat, kupce,“ řekl kapitán. Bylo to konstatování skutečnosti a Balduin celý ztuhnul. „Ale je tu problém,“ pokračoval. „Ludvík vaše relikvie chce, ale koupit si je nemůže. A také je nekoupí, protože nehodlá riskovat svoji smrtelnou duši a zároveň by mu to nedovolilo jeho vychování.“

„To je přesně ono!“ vykřikl Balduin a plácl se do kolen. „Uhodil jste hřebíček rovnou na hlavičku. Moje říše by byla zachráněna, až na to, že můj bratranec si hraje na svatého! A přitom by za trnovou korunu dal půlku svého jmění, nemluvě o… o zbytku pokladu, ale nemůže. Připadám si jako Taranto v Hádu. Skloním se pro vodu, abych uhasil žízeň, a voda se pod mým dotekem změní v prach!“

„Myslím, že jste měl na mysli Tantala,“ poznamenal jsem dřív, než jsem sám sebe stačil zastavit. Naštěstí moji poznámku nikdo nezaslechl.

„Co vaše říše potřebuje?“ zeptal se kapitán. „Chci říct, jakou cenu jste si za svůj poklad stanovil?“

„Já… mám na mysli, moje říše… potřebujeme peníze a vojáky. Padesát tisíc mužů, to přinejmenším, a prostředky na jejich výzbroj, menáž, žold. A další peníze na vyplacení věřitelů.“ Zavrtěl hlavou. „A nemáme vůbec nic,“ zopakoval.

Kapitán se na mě podíval, jako by si přál, abych i já přispěl něčím smysluplným, takže jsem zvedl prst a naklonil jsem se dopředu.

„Mluvil jste o svých relikviích s Ludvíkem?“ zeptal jsem se.

Předpokládal jsem, že Balduina svou otázkou zaskočím a urazím, ale nejspíš mě považoval za kapitánova důležitého partnera a ochotně mi odpověděl.

„Samozřejmě! A mnohokrát,“ vysvětloval. „Je to téma, které je mu obzvláště drahé – i když asi ne tolik jako blaho jeho království, ale…“ Na okamžik zavřel oči, jako by se pokoušel na něco si vzpomenout. „Jednou mě vzal do své soukromé kaple ve Vincennes a ukázal mi sbírku svatých relikvií. Byla překrásná a já jsem byl upřímně unesen. Společně jsme se pomodlili a potom jsme se procházeli v polích, jak je jeho zvykem. Vzrušeně a plný nadšení mi vyprávěl o pokladech svého království: mléčném zubu Ježíše Krista, o dvou opatstvích, která tvrdí, že vlastní Ježíšovu…,“ diskrétně si odkašlal „… Jeho předkožku; roucho Panny Marie, to je pochopitelně uloženo v katedrále v Chartres. Ale žádná z těchto relikvií nesnese, a na tom trval, srovnání s poklady mého paláce. Jak mi záviděl! Cítil jsem se hrozně, to mi věřte, být tak najednou někým, komu můj drahý bratranec z celého srdce závid
í. Mám pocit, že mě král stěží považuje za něco víc než jen sotva odrostlého chlapce…,“ nesouhlasně si odfrkl a my jsme se ze všech sil snažili, abychom se tvářili soustrastně. „Ale pokud jde o můj problém, žádné velké ohledy ke mně nemá.“

„Promiňte, ale v jednom musím mít jasno: požadoval jste od krále nějakou pomoc?“ otázal jsem se opatrně.

„Ano. Velmi se mnou cítí: jako jeden křesťanský panovník s druhým. Učinil několik slibů a nabídl mi trochu peněz. Opravdu jen trochu, i když je to více, než kolik mi věnoval Jindřich, který… ale to není podstatné. Jenže všechny jeho sliby i dary stačí tak maximálně na to, abych se dokázal vrátit domů.“

„A proč se jednoduše neobrátíte na benátské banky? Povídá se, že jejich pokladnice jsou prakticky bezedné. Předpokládali jsme, že právě proto jste zde.“ Moje poslední věta byla pouhým nástřelem, ale z toho, jak při ní kapitán pokýval hlavou, jsem usoudil, že jsem položil tu správnou otázku. A Balduin nafoukl tváře a hlasitě z nich vydechl vzduch.

„Regent John podle všeho již celou říši zadlužil až po uši. A právě u Benátské republiky,“ odpověděl smutně. „Skutečný rozsah dluhů se dozvím, až se vrátím do Konstantinopole. Mezitím si musím dávat velký pozor, aby se Benátky nedozvěděly, že tu jsem. Tím, že jsem vás tu vyhledal, jsem dobrovolně strčil hlavu do lví tlamy – a mám na mysli toho benátského lva s křídly.“

Kapitán pomalu pokýval hlavou. Natáhl se pro medový koláček a opatrně z něj ukousl. Pak si ho chvíli prohlížel, jako by to byla nějaká vzácná drahocennost, a nakonec si zasunul do úst i zbytek. Zamyšleně koláček rozkousal a zapil douškem vína. Potom se znovu opřel o opěradlo.

„Dáte králi trnovou korunu darem,“ pronesl hlasitě a zřetelně.

„Cože?“ vyprskl Balduin.

„Věnujete trnovou korunu svému bratranci jako dar.“

„Ale proč? Nic takového neudělám!“

„Obdarujete ho nejcennějším pokladem svého království. A já se postarám, aby vám král Ludvík na oplátku věnoval dar stejně drahocenný.“

„Vy? A jak?“ chtěl vědět Balduin a bylo na něm poznat, že mu dochází trpělivost.

Kapitán vstal a Balduin znovu vyskočil, ale tentokrát si jen oprášil z oděvu drobky a zase se posadil.

„Máte představu, kdo jsem?“ zeptal se kapitán s lehkým důrazem v hlase.

„Zprostředkovatel,“ odpověděl chlapec a snažil se, aby jeho odpověď vyzněla kousavě, ale kapitán ho měl přesně tam, kde potřeboval.

„Správně. Jsem zprostředkovatel. Zprostředkovatel s velkým Z na začátku. A mýma rukama projde jedním či druhým směrem každá významná relikvie, která je v celém křesťanském světě prodávána či kupována. Nemluvím tu o lahvičkách s krví svatých mučedníků, o potrhaných hadrech, které se údajně dotýkaly jednoho z tisíců světců: ne, já obchoduji s relikviemi, nad kterými jsou stavěny katedrály, zakládají se města, za které si lze koupit kardinálský klobouk. A aby mezi námi bylo jasno: nic nekupuji ani neprodávám. Pouze se starám o to, aby byly vynalezeny a přeneseny.“

Balduin se zatvářil nechápavě, a tak jsem přispěchal s vysvětlením: „Existuje církevní dogma, podle kterého se objev relikvie označuje jako vynález. A přenesením se rozumí umístění relikvie do nového domova.“

„Takže svoje záležitosti konám pod záštitou platného dogmatu,“ pokračoval kapitán. „A duše zůstávají bez poskvrny. Pil jsem víno s papeži a přijímal jsem od nich jejich peníze. Znají mě i vaši četní bratranci včetně Fridricha Štaufského, kterého považuji za přítele.“ Balduin se při jeho posledních slovech zatvářil překvapeně, ale lehce vyveden z rovnováhy jsem byl i já, neboť to bylo poprvé, co se mi o tomto přátelství zmínil.

„Ludvíka Kapeta, jak jsem již řekl, znám velmi dobře. Trnovou korunu od vás nekoupí. A nekoupí ani žádnou jinou z vašich relikvií. Stejně tak je nekoupí ode mě a mě by ani nenapadlo mu je nabízet: protože nemají žádnou cenu, ale i to už jsem říkal. Jenže dar, královský dar, to je něco jiného. V tomto případě se mohu zaručit, že se vám dostane odpovídající odměny. A přesně o tom jsme spolu hovořili, když jsme spolu seděli pod dubem ve Vincennes. Vybavuji si úplně přesně, co mi tehdy říkal. ‚Můj milý Jeane. Pomysli na všechny ty poklady skrývané dosud za hradbami Konstantinopole. Všechny ty vzácné předměty, které byly svědkem utrpení našeho Pána.‘“

Ještě nikdy jsem neslyšel, že by kapitán hovořil jako nějaký pouliční prodavač, ale neuniklo mi, že mu Balduin doslova visí na rtech a že se mu do očí derou slzy.

„‚Kéž by tak bylo v mé moci vám tyto poklady přinést, můj, pane,‘ odpověděl jsem,“ pokračoval kapitán. „‚Ale obávám se, že benátští vlci při své loupežné výpravě ukradli ve městě již vše, co se v něm dalo ukrást.‘ ‚Ale ne, to ne,‘ odpověděl král. ‚Četl jsem spis nazvaný Příběh těch, kteří dobyli Konstantinopol, od šlechetného rytíře Roberta de Clari z Pikardie. Uvádí v něm seznam všech věcí, které si Benátčané odvezli, ale trnová koruna zůstává i nadále ukryta v paláci společně s ostatními relikviemi.‘ A pak mi odrecitoval všechny předměty, které podle tohoto rytíře Roberta unikly loupeživým choutkám Benátčanů. Je přesvědčen, že i nadále vlastníte jak korunu, tak hřeby z jeho kříže, rubáš, kopí, houbu, tuniku, hůl, kámen zakrývající hrob a dokonce i pravý kříž nebo jeho části. ‚Pokud by,‘ řekl jsem ihned, ‚všechny tyto předměty byly stále v držení cís
aře, považoval bych již jen to za zázrak, protože i já sám jsem je považoval za ztracené.‘ ‚Ne, ne,‘ nesouhlasil král. ‚Jsou stále ve městě a věřte mi, že bych dal všechny peníze svého království za to, kdybych je dokázal dostat do Francie.‘“

„Opravdu jste ta slova slyšel?“ vydechl Balduin přidušeně.

„A v průběhu let, která následovala, i mnoho dalších ve stejném duchu.“

Císař jen otevřel ústa a pak je znovu zavřel. Vztáhl ruku po džbánku s vínem a naplnil si pohár až po okraj. Většinu vypil a postavil pohár zpět na stůl. Ruce se mu lehce třásly.

„Můžete mi pomoct?“ zeptal se.

5.

Když nás oba rytíři vyprovodili ven z hostince, procházeli jsme mlčky náměstím. Kapitán se lehce mračil.

„Splnila schůzka vaše očekávání?“ zeptal jsem se bez sebe zvědavostí.

Kapitán se zastavil a u stánku nám každému koupil od staré trhovkyně broskev. Na broskve bylo dosud brzy a oba plody byly tvrdé jako kámen, ale i tak jejich sladká šťáva byla vítanou změnou po kyselém vínu u mladého císaře.

„Jen těžko mohla dopadnout lépe,“ odpověděl trochu odměřeně.

„Co tedy budeme dělat?“

„To nevím, Klapko. Nemáš pocit, že to bylo příliš snadné?“

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Mladý Balduin je ale zoufalý. Udělá všechno, co řeknete.“

„Říkáš mladý Balduin? Myslím, že je starší než ty. Vlastně to vím jistě. Tohle je okamžik, na který už mnoho let čekám: cena všech cen. A zdá se, že ten chlapec vložil vše do mých rukou. Nějak tomu stále nedokážu uvěřit.“

A víc už neřekl, ponechávaje mě tak ve stadiu horečného vzrušení. Byl jsem do všeho, čeho jsem byl svědkem a co jsem právě vyslechl, tak pohroužen, že jsem ani nevěnoval pozornost ulicím, kterými jsme procházeli, a moje představivost běžela naplno. Dokonce ani děsivá hrůza Andělského hradu mě nepřinutila k tomu, abych zvedl oči z dláždění, do kterého jsem se vpíjel pohledem. Moje snění ukončil až na mramorové dlažbě mostu svatého Petra kapitán, který mě zčista jasna popadl za ruku.

„Hm,“ zamumlal jsem.

„Dávej pozor, chlapče,“ pronesl hlasem, z něhož bylo slyšet napětí.

Ihned jsem pochopil proč. Cestu nám přehradila skupinka vojáků – rychle jsem jich napočítal osm.

Nelelkovali tam jen tak, přešlapujíce z nohy na nohu, jak mají vojáci ve zvyku, když chtějí nahnat hrůzu, ale stáli vzpřímeně jako sochy. Pět z nich drželo v ruce krátké kopí se širokým ostřím a všichni do jednoho byli opásáni jak mečem, tak dýkou, které jim visely přes červeno-žlutý plášť. Stejně tak měli všichni na hlavě přílbici ve tvaru hrnce, pečlivě vyleštěnou do zářivého jasu. Jedinou výjimku tvořil nejvyšší z nich, byl jen prostovlasý.

„Co to má znamenat?“ zasyčel jsem.

„Mají na sobě papežskou livrej,“ odpověděl kapitán téměř neslyšně. „Hlavně klid, Klapko. A je-li ti život milý, ať tě ani nenapadne sahat na nůž.“

Vysoký muž k nám přistoupil a imperiálním gestem zvedl ruku.

„Jménem Svatého otce stůjte!“ prohlásil zvučně, i když trochu zbytečně, protože jsme stáli jako přikovaní.

„Signor Michel de Montalhac?“ otázal se.

„K vašim službám,“ odpověděl kapitán pevným hlasem.

„Půjdete se mnou. Okamžitě. A vy také,“ dodal vysoký muž bez přílby a povýšenecky trhl bradou mým směrem. Aniž se otočil, luskl prsty a jeho muži vyrazili k nám. S nemalými obavami jsem si všiml, že kráčejí perfektně vyrovnaným krokem.

„Běžte prosím napřed,“ vyzval nás velitel, anebo jsem ho za velitele alespoň považoval, s dokonalou zdvořilostí.

„To jsou ale věci,“ pronesl tiše kapitán. „Dnešek bude ještě hodně zajímavý.“

„Co tím myslíte, můj dobrý pane?“ otázal jsem se šeptem. „Co se to děje?“

„Jen to, že jsme právě obdrželi pozvání od samotného papeže. Ale nedělej si starosti, chlapče, všechen tenhle humbuk je jen divadlo, aby v nás vyvolali patřičný dojem. Určitě teď myslíš na ty nebožáky, co visí za krk tam opodál?“ Přikývl jsem a kousl jsem se do rtu. „Neměj strach. Ti, kterým si papež přeje ublížit, jsou navštěvováni uprostřed noci. Pokud bys tedy uslyšel klepání na dveře, byly by tvé obavy na místě, ale vyleštěné helmy před polednem? Jen takový římský nesmysl. A kromě toho, Jeho Svatost je ve Viterbu, alespoň myslím.“

„V tom případě, co má všechno tohle znamenat?“

Kapitán jen pokrčil rameny. „Trochu rozptýlení,“ odpověděl bezstarostně.

A tak jsme tedy šli – mlčky a klidně, protože naše eskorta nás navzdory rozkazu nenutila ke spěchu – přes most, kolem Tor di Nona a dál do úzkých uliček za věží. Dost možná, že se opravdu jednalo jen o humbuk a divadlo, ale davy v ulicích se i tak před námi rozestupovaly, jako se voda rozestupuje před přídí lodi. Procházeli jsme přes široké třídy, přes náměstí, kde na nás trhovkyně zíraly s ústy dokořán, pod vysokými věžemi ověšenými prapory, kolem hloučků uličníků, kteří si nás s velkým umem dobírali, protože tropit si z lidí posměch je jejich řemeslem a oni jsou na ně velmi pyšní. Ničeho z toho jsem si téměř nevšímal a dál jsem se nořil pohledem do země a počítal jsem kroky, jež mě oddělovaly od neznámého osudu, který si pro mě Bůh přichystal, protože jsem se navzdory kapitánově radě necítil ani trochu klidný a bezstarostný. Věže domů šlechtických rodin se tyčily do výše všude ko
lem nás jako zlověstná torza stromů bez větví: vysoké cihlové příšery zakončené zubatým cimbuřím a křiklavě zdobené barvami a erby svých pyšných rodů. A pak jsme se ocitli ve čtvrti, kde starověké ruiny převažují nad stavbami dnešního věku, ale i ty byly přizdobeny dalšími cihlovými věžičkami a legračními pevnůstkami, které se na starobylém mramoru vyjímaly jako pomalovaná vrabčí hnízda.

Teď se před námi objevila mohutná stavba, přikrčená nad zemí, jako by byla obtěžkána všemi hříchy světa. Koloseum působilo ve dne téměř domáckým dojmem, a když jsme je míjeli, všiml jsem si, že z oken některých nahrubo zazděných oblouků tu a tam vykoukla lidská tvář či se v něm žalostně třepotal prapor čerstvě vypraného a vyvěšeného prádla.

Naše eskorta nás navigovala do části, kde jsem ještě nikdy předtím nebyl. Město za našimi zády zmizelo – nebo mi to tak alespoň připadalo – neboť za Koloseem se rozestupy mezi jednotlivými stavbami zvětšily a my jsme se najednou ocitli mezi poli. Anebo jako bychom vstoupili do obrovské zahrady, protože v dálce se po celé délce obzoru rýsovaly zubaté obrysy hradebních zdí. Stoupali jsme vzhůru svahem a míjeli jsme kostely a tu a tam i osamělou strážní věž, která z výše hrozila chatrčím chudých rolníků rozmístěným mezi poli se zeleninou a vinohrady, na nichž právě rašily první, rozjásaně zelené jarní výhonky. Po obou stranách rostly olivy a fíky a zvuk lidských hlasů tonul ve švitoření špačků a pěnkav. O kus dál vpravo od stezky – vlastně to byla spíš nezvykle široká cesta dlážděná lámaným kamením – se rozpínal vysoký cihlový most, který začínal již u Kolosea, ale táhl se až kamsi mimo dohle
d přes hřeben nejbližšího kopce, na jehož vrcholku se tyčil mohutný kostel obklopený celou vesnicí menších kostelů a klášterních budov. Ten podivný most jako by postrádal smyslu, neboť se neklenul nad žádným vodním tokem a nenesl žádnou cestu, ale to kam vedl, nebylo žádným tajemstvím. Ačkoli jsem ho nikdy předtím neviděl, také jsem věděl, jako každý správný křesťan, cože je to na kopci, těsně za hradbami města, za kostel: svatý Jan Lateránský, papežský kostel hned vedle papežského paláce.

Naší svižnou chůzí jsme na rozlehlé náměstí před kostelem dorazili mnohem dříve, než by se mi líbilo, a vojáci nás nyní vedli kolem širokého schodiště, které se zvedalo ke kostelu a dále branou na nádvoří. Byl jsem připraven na to, že nás na místě uškrtí ocelovou strunou, ale místo toho se nám velící důstojník jen zdvořile uklonil a vstoupil s námi do paláce.

V jakési vnitřní kapli nás přivítal kardinál, nemocně vypadající muž na sklonku středních let, nicméně i tak vůbec první kardinál, jakého jsem v životě viděl na vlastní oči, díky čemuž se mi rozklepala kolena posvátnou hrůzou a třásla se mi tak dlouho, dokud jsem si nepřipomněl, že jsem církev již dávno opustil a že se nemusím bát jejího panstva, alespoň ne z principu: neboť situace, v níž jsme se právě nacházeli, svědčila jasně o tom, že v reálném životě je nebezpečné všechno panstvo, ať už má světské nebo církevní roucho. Tento kardinál nevypadal jako někdo, kdo by byl dvakrát nadšen z toho, že nás vidí, a působil dojmem, že jsme ho právě vyrušili z modlitby nebo od snídaně, protože si netrpělivě odfrknul a sdělil nám, že si Jeho Svatost přeje hovořit s Michelem de Montalhac, což bude, jak předpokládá, jeden z nás. Jeho Svatost nyní pobývá ve Viterbu, než si obyvatelé Říma vyřeší
své problémy a přestanou se chovat jako zlobivé děti – tato poslední poznámka byla doprovázena obzvláště silným odfrknutím – a tak se omlouval a litoval et cetera et cetera, budeme tedy muset pokračovat dál, i když na koni. Hned teď. Otálení nepřipadá v úvahu. A s těmi slovy nás opustil zahalen oblakem svého purpurového pláště.

Čekalo na nás tedy další nádvoří a na něm i další eskorta – stejný velitel, jiní vojáci – a pár koní. Teď už jsem měl opravdu hodně nepříjemné pocity, protože jsem byl nucen přiznat, že jsem na koni naposledy seděl jako malý kluk v Dartmooru, a vlastně to ani nebyl kůň, jen poníci a muly. Vojáci si vyměnili pohled plný pobaveného údivu a dokonce ani kapitán se neubránil lehkému úsměvu, zatímco na kus narychlo sehnaného pergamenu chvatně sepisoval zprávu pro Gillese. Jeden ze strážců se nade mnou nakonec smiloval a nabídl mi, že mého koně povede za uzdu tak dlouho, dokud se na něm nebudu cítit lépe, a tak jsme tedy vyrazili na cestu. Bylo až divné dívat se na kapitána, s jakou lehkostí se vyšvihl do sedla, jako by celý život nedělal nic jiného než rajtoval, ačkoli jsem za celé dva roky neviděl, že by se třeba svezl byť jen na psím vozíku. Já sám jsem byl na vysokém hřbetě klisny bez sebe strachem, ale t
o byl strach vynucený okolnostmi – nebezpečím pádu a polámáním údů či přinejmenším posměchu – a umožnil mi alespoň na pár mil zapomenout na to, co si pro nás připravil osud. I když jsem asi míli seděl opravdu ztuhlý děsem, netrvalo dlouho a pochopil jsem, že mě to obrovské zvíře ani neshodí, ani nesežere, a začal jsem se cítit mnohem jistěji, takže za necelou hodinu jsem již uháněl vpřed zcela bez pomoci.

O cestě do Viterba toho nemám příliš co říct, snad jen tolik, že krátce poté, co jsme vyjeli z města, začalo pršet, a že celý den lilo jako z konve, stejně jako ten další, a že obloha nám visela nízko nad hlavou a cáry šedých mraků se dotýkaly zmáčené země. Můj svět se scvrkl na onen šedivý a mokrý kousek mizerie, který jsem viděl skrz staženou kapuci svého pláště. Jeli jsme celý den a zadek jsem měl od tvrdého sedla a promáčených kalhot již úplně rozedřený. Na noc jsme se ubytovali v Sutri, zastávce určené pouze pro bohaté poutníky, kde nám naše postavení hostů Jeho Svatosti zajistilo dostatek jídla i pohodlnou postel, ale ani to nám nikterak nezlepšilo náladu navzdory snahám naší eskorty, která se nás pokoušela rozptýlit. Kapitán se choval zdvořile, ale udržoval si odstup a já jsem se vznášel kdesi mezi pobouřením a hrůzou, takže jsem ze sebe nedostal víc než prázdné a bezobsažné fráze.

V hostinci neměli dostatek volných postelí, protože právě procházeli velmi rušným obdobím sezony, a tak bylo určeno, že kapitán bude sdílet lože s kapitánem eskorty – kapitán s kapitánem, napadlo mě a odpřísáhl jsem si, že pokud se živý a zdravý vrátím na Kormorána, složím na tohle téma písničku. Já se musel spokojit se slamníkem na chodbě, kde mi společníky dělali vojáci našeho doprovodu a skupinka poutníků, a ti všichni chrápali, prděli a smrděli jim mokré šaty a nohy. Jinak to ale nebylo o nic horší než na lodi v podpalubí, a když jsem se zbavil svého zimničního třesu a trochu jsem se pod pokrývkou zahřál, přišlo mi, že nám papež možná opravdu nechce ublížit, protože kdyby chtěl, jeho muži by nám jistě nedopřáli cestou do jeho nory tolik svobody. A tak jsem nakonec usnul, i když ne příliš dobře, a když jsem se probudil, bolelo mě za krkem a navíc jsem zjistil, že mi jeden z poutníků ve spán ku objímá nohy, jako bych byl jeho žena.

Vyjeli jsme znovu do deště a přibližně v polovině doby mezi obědem a večeří jsme dorazili do Viterba – čas jsme pouze odhadovali, protože za celý mokrý den jsme ani na okamžik nezahlédli jediný kousek slunce. Město samo mě nikterak nenadchlo. Ukrývalo se za hrozivými hradbami z nějakého nevlídného šedého kamene a domy tísnící se uvnitř hradební zdi působily stejně nevlídným a šedým dojmem. Venku v ulicích nebylo ani živáčka a déšť, který stékal ze střech, přetvářel ulice v koryta potoků. Těmi jsme se probrodili až ke zdem podivné budovy, zpola kostela a zpola pevnosti, která se mezi šedými domy krčila jako poražený Titán.

„Papežský palác!“ zvolal důstojník a zcela jistě se pokoušel dodat svému hlasu majestátní tón, ale jeho zvolání bylo spíš vlhké a mrzoutské.

„Třeba už pro nás rozdělali oheň,“ zamumlal kapitán, a když spatřil můj zděšený výraz, rychle mě uklidňoval: „Nemyslím hranici, Petroku! Jsme tu v bezpečí, to ti slibuji.“

Vrata se za námi mokře přibouchla. Rozhlížel jsem se kolem a viděl jsem velký, otevřený prostor, který vypadal jako staveniště: zřejmě se tu rozbíhal nějaký velkolepý projekt a všude kolem se povalovaly bloky a nalámané kusy depresivního šedého kamene, kusy dřevěného lešení, stavební vrátky, kbelíky a necky. Rozloučili jsme se se svými koňmi, já s velkou radostí a úlevou, neboť jsem jen stěží dokázal chodit, tak rozbolavělý jsem měl rozkrok. Hlavní vstup do paláce střežili vojáci v nablýskaném brnění, kteří nám, když jsme kolem nich procházeli, nevěnovali ani pohled.

Uvnitř byla ještě větší tma než venku, protože nikdo dosud nezapálil pochodně trčící ze stěn, ale alespoň tu bylo sucho. Dokonce takové, že jsem vzadu v krku pocítil suché pálení a málem jsem se dal do kašle. Vzduch slabě voněl kadidlem, včelím voskem a prachem. Než jsem se stačil zorientovat, zavolali nás stranou, do jakési strážnice a odtud pak nahoru po jednoduchém schodišti a dále nevyzdobenou kamennou chodbou do rozlehlé místnosti stejně prosté a střízlivé jako všechno, co jsem v paláci až doposud viděl. Na velké posteli z tmavého dřeva byly rozloženy dvě soupravy oblečení a když jsem je spatřil, srdce se mi rozbušilo, protože vypadaly jako kněžská roucha: jednoduchý černobílý oděv. Je to snad nějaký nepovedený vtip? Roztřásl jsem se strachem, ale kapitán se jen v klidu vysoukal ze svých mokrých šatů a oblékl si suché. Teprve potom jsem si uvědomil, že se vůbec nejedná o kněžský ornát, nýbrž
jen o obyčejnou tuniku a kalhoty, sice trochu staromódního střihu, ale zato z dobré látky.

„Jak pozorné,“ poznamenal kapitán. „Mně to docela padne. Jak jsi na tom ty?“

„Ujde to,“ konstatoval jsem. Bylo až rozkošnicky příjemné moci se po dvou dnech promáčené mizerie převléknout do suchého. „Nejprve mě napadlo, že jsou to kněžské hábity. Přišlo mi to jako nějaký nejapný žert.“ Polkl jsem. „Anebo ještě něco mnohem horšího. Slyšel jsem, že do takových šatů oblékají inkvizitoři své oběti předtím, než je…“

„Petroku! Máš úžasnou a bohatou představivost, ale teď se prosím uklidni. Pokud by s námi měl náš hostitel neblahé úmysly, už bychom dávno viseli na Tor di Nona. O tom nepochybuj.“ Kapitán si za řeči přičísl prsty vlasy. „Budeme nakrmeni, ne upečeni. Sedni si.“ Ukázal na postel. Poslušně jsem si na ni vyskočil. Stál přede mnou, ruce zkřížené na prsou.

„A teď mě poslouchej. Nemluvil jsem o tom od té doby… kdy jsme byli pozváni na cestu sem, neboť náš doprovod, i když milý a příjemný, měl zcela jistě uši stejně ostré jako meče, a kromě toho jsem byl pohroužen do vlastních myšlenek, za což se ti omlouvám. Mám pro tebe ale něco, co jistě rozptýlí tvé chmury. Vzpomínáš si na náš rozhovor s Balduinem?“ přikývl jsem. „Samozřejmě, že si na něj pamatuješ. A v tom případě si také vzpomeneš, že jsem tomu bláhovému chlapci řekl, že večeřím s papeži a císaři. A to nebyl žádný chlubivý blábol, Klapko. Pravda je taková, že se se starým Ugolinem de Segni, jenž si nyní říká Řehoř, již devátý tohoto jména, Pontifex Maximus, et cetera, et cetera, znám… vlastně se s ním znám velmi dobře.“

„Vy se znáte s papežem?“ nevěřil jsem vlastním uším.

„Pozoruhodné, nezdá se ti? Ve skutečnosti na tom zdaleka nic pozoruhodného není. Znali jsme se již dlouho předtím, než se stal opatrovníkem klíčů svatého Petra. Jak asi víš, býval diplomat a cestoval po všech zemích křesťanství a dával dohromady aliance proti německým císařům. A znáš snad lepší způsob, jak takovouto alianci mezi církevními hodnostáři zpečetit, než darem vzácné relikvie? Stal se ze mě důvěryhodný a spolehlivý dodavatel a čas od času i společník při večeři. Náš starý Ugolino je nesmírně vzdělaný člověk. Snažím se sice při rozhovoru vyvarovat náboženských rozprav, ale naštěstí sdílíme zájem o filozofii. Jsem schopen pohovořit krátce – zatímco on dlouze – o Aristotelovi a záležitostech, které s tímto tématem souvisejí, a tak nějak jsme se začali považovat za přátele. Tohle přátelství pochopitelně nestojí na žádných logických základech, je to přece papež, a papežové
již jen z definice svého titulu žádné přátele v pozemském smyslu slova nemají. Bude ti zřejmě připadat trochu starý, ale pozor, myslí mu to jako nikomu. Buď proto zticha a nic neříkej. Mluvit budu já.“

A to byl konec našeho rozhovoru, neboť v tom okamžiku se ozvalo klepání na dveře a do pokoje vstoupil kněz v rouchu naznačujícím významnou církevní hodnost. Nastal čas naší audience.

Teprve později jsem si uvědomil, že je věčná škoda, že si toho o papežském paláci nepamatuji více. Jen matně si vybavuji silně ozbrojené stráže v papežském stejnokroji – bylo jich mnoho a střežily mnoho dveří na koncích mnoha kamenných chodeb. A i když místo samé připomínalo spíš klášter – bylo stejně chladné, přísné, strohé a velmi staré – měl jsem pocit, jako bychom sestupovali kamsi do hlubin země, zdálo se, že nástupce svatého Petra nutně přebývá v nějaké jeskyni osamělý jako starý pavouk. Vnímal jsem především ponuré přítmí a vnitřní neklid, i když jsem si byl zároveň dobře vědom toho, že armády poutníků, jež do Říma každoročně přicházejí, by za toto privilegium, kterého se mi dostalo, zaplatily vším, co mají. Jenže všichni tito poutníci by pak o svých zážitcích vyprávěli doma svým rodinám a přátelům a já žádný domov ani rodinu neměl. Zaslechl jsem klepnutí dalšího
páru halaparten a trhl jsem sebou. A pak už se před námi otevřely poslední dveře a my jsme vstoupili do světla tisíců svící.

Papež Řehoř IX. byl skutečně starý. Scvrklý stařec, který jen stěží vyplňoval roucho, v němž byl oblečen, o velkém trůnu postaveném na rudém stupínku ani nemluvě. Papež se v něm ztrácel, nehybný jako loutka a na první pohled ani nevypadal jako živý. Když jsem ale na koberci vedoucím k trůnu napodoboval kapitánovu uctivou šoupavou chůzi, napadlo mě, že mi spíš než loutku připomíná dobře zachovalou relikvii. Bližší pohled mi ale vzápětí napověděl, jak moc jsem se mýlil, pokud jsem se domníval, že toto shrbené stvoření na trůně již opustil život. Protože i když měl víčka svěšená a z očí mu na svraštělé tváře v tenkých pramíncích vytékaly slzy, oči samotné hořely jako dva rozpálené uhlíky. Neuniklo mi, že kapitán starci projevoval jen tu nejnutnější úctu, čímž si od kleriků, kteří nás obklopovali, vysloužil nesouhlasné a odsuzující pohledy – nebo alespoň mi to tak přišlo. Já ovš
em neměl kapitánovu vůli a ploužil jsem se za ním s přihlouplým úsměvem, a když se pak zcela nečekaně zastavil, vrazil jsem mu do zad. Papež zvedl ruku s prstenem – spíš to byla pracka, jen jakési zdání lidské ruky – a shlížel na nás pohledem plným nespoutaného vzteku. Nervózně jsem se podíval na kapitána, ale ten se široce usmíval a já jsem si teprve nyní uvědomil, že to, co jsem mylně považoval za zuřivý hněv na tváři Svatého otce, je ve skutečnosti laskavý a přátelský úsměv, či spíš to, čeho byly mrtvolné rysy starcova obličeje v tomto ohledu maximálně schopny. Následovalo další mávnutí kostnaté pracky a dva kněží přistoupili s židlemi a postavili je na koberec před nás. Pracka nás kývnutím vyzvala, abychom se posadili.

„Vítejte, signore Montalhaku. A vítejte, Petrusi Zennorie.“ Papež k nám promlouval hlasem, který vůbec neodpovídal nekrotické podobě jeho těla. Byl to hluboký a sytý hlas. A kdybych před sebou neměl tělo, z něhož vycházel, klidně bych si mohl myslet, že patří muži na vrcholu sil.

„Jsem přešťastný, že jste svoje nekonečné putování světem přerušil na dostatečně dlouho, abyste naše město poctil svou návštěvou, ale jsem si plně vědom, že moje prosté pozvání na malý oběd bylo proměněno v nucený pochod za doprovodu ozbrojené eskorty! Omlouvám se, upřímně se omlouvám.“ Ať jsem se ale snažil sebevíc, nezaslechl jsem v papežově omluvě ani náznak upřímnosti. „Jistě mi odpustíte,“ pokračoval a bylo zřejmé, že se nejedná o pouhé přání. „Naše setkání mi byla vždy tak příjemná.“

„Tak jako mně, Vaše Svatosti,“ odpověděl kapitán zcela upřímně. Nestačil jsem se divit. Tak tohle je tedy kapitán Jean de Montalhac. Muž, kterého jsem si vážil a obdivoval víc než kohokoli jiného na světě. Muž, jehož živností se staly – nač zastírat pravdu, vždyť ani on tak nikdy nečinil – krádeže, podvody a klam, lichva a svatokrádeže, a jenž tu nyní promlouval se samotným zástupcem Boha na zemi tak, jako by to byl jeho milovaný strýček.

„Jsme přece staří přátelé, nebo snad ne?“ hlaholil Řehoř, jako by mi snad chtěl potvrdit myšlenky, kterými jsem se právě zaobíral.

„V to doufám,“ odpověděl kapitán stručně.

„Nepochyboval jsem o tom. A právě s ohledem na naše staré přátelství, a protože si tak cením – zpět, protože tak obdivuji vaše znalosti a zkušenosti v jistých oborech, které jsou tak blízké našim srdcím, bych si s vámi rád promluvil o jisté záležitosti, která se donesla k mému sluchu. Jedná se o záležitost, která se mě v jednom ohledu hluboce dotýká, a měla by se, doufám, stejně hluboce, i když v jiném ohledu, dotýkat i vás. A nyní, jakkoli mi bylo potěšením seznámit se s vaším mladým kolegou, myslím, že by bylo vhodnější…“

„Vaše Svatosti, Mistr Petrus tu zůstane, pochopitelně s vaším svolením. Požívá mojí plné důvěry, a to jak pokud jde o jeho integritu, tak diskrétnost. A navíc mám stejně v úmyslu mu náš rozhovor slovo od slova zopakovat.“

Papež naklonil hlavu na vyzáblém krku a dal se do lehce zajíkavého smíchu. „Ta vaše upřímnost je šokující, Montalhaku.“ Náhle se přestal smát, naklonil se dopředu a upřel na mě svůj pohled. Zachvěl jsem se.

„Mistře Zennorie. V této dlani držím milion a možná ještě více duší.“ Vztáhl ke mně rozevřenou dlaň a náhle ji prudce sevřel v kostnatou pěst. „Pokud vás signor Montalhac poctil svou důvěrou, učiním tak i já. Jste si vědom toho, co to znamená?“ Přikývl jsem.

„Ani císař nepožívá mé důvěry, dítě, většina lidí v tomto sále nepožívá mé důvěry. A vy mi tvrdíte, že víte, o čem mluvím?“ Řehořovy oči se do mě nesnesitelně vpalovaly.

„Vaše Svatosti, chtěl jsem jenom říct, že jsem si vědom té nezměrné cti, které se mi dostalo,“ vykoktal jsem ze sebe. Tolik tedy k tomu, že mám držet ústa na zámek. Měl jsem pocit, že mě již velmi brzy zradí střeva a provalí svůj obsah.

„Ach tak, ale tady jde o víc. Pověz mi, na co teď myslíš, chlapče.“ Byl jsem si jistý, že úplně cítím, jak po mně jeho pohled klouže. Neměl jsem nejmenší představu, co bych měl odpovědět a najednou se mě zmocnil šílený strach o vlastní život. Zavřel jsem oči a myšlenky se mi rozběhly do všech směrů, ale pak, zčistajasna, mi v hlavě vykrystalizovala jasná, devonská odpověď. Je to papež, ty zabedněnče, hovořil jsem sám k sobě v duchu. Tak mu řekni co si, kurva doopravdy myslíš. Otevřel jsem oči. Na Řehořových seschlých rtech si pohrával lehký úšklebek.

„Vaše Svatosti, dnes ráno jsem stál na mostě svatého Petra a díval jsem se na vaše vězení, vaši pevnost, vaši katedrálu. A někde mezi těmito třemi body se nalézá i vaše důvěra.“ Sklonil jsem hlavu a čekal jsem, až mě papežští ozbrojenci odvlečou ze sálu.

Zaslechl jsem hluk, jako by o sebe pleskla suchá křídla a vzhlédl jsem vzhůru. Papež si tlesknutím spojil ruce a nyní ukazoval kostnatým prstem na kapitána.

„Jak vy ty svoje žáky učíte, de Montalhaku? Jakou mocí je ovládáte, že klidně vloží hlavu do lví tlamy. Ten chlapec má kuráž a mluví pravdu. A ví, jak se věci mají. A v tom zase já vidím vás. Velmi dobře, mé dítě,“ pochválil mě papež, „ale pověz mi ještě jedno. Bojíš se mě?“

„Nesmírně, Vaše Svatosti,“ odpověděl jsem empaticky.

„To je dobře. Už jsem o tobě slyšel, chlapče. O nesmírné ztrátě, která tě postihla.“ Zamrkal jsem a papež se neznatelně pousmál. „Můžeš zůstat,“ řekl a zanořil se zpět do křesla a bylo to jako škrábání suchých větví po okenním skle.

K papeži na znamení přistoupil úředně vyhlížející muž a přijal od něj šeptem pronesené rozkazy. Následoval lehký zmatek a sál se rázem vyprázdnil. Sluhové, kráčející v řadě za sebou, nám přinesli zákusky a víno. Kapitán si odkašlal a gestem mi naznačil, abych si vzal od každého trochu, ale byl jsem tak nervózní, že jsem se téměř nedokázal pohnout. Kapitán s papežem spolu nenuceně konverzovali, ale o tématu jejich rozhovoru mohu říci jen tolik, že mi jeho slova připadala naprosto nedůležitá a nepodstatná.

„A teď do práce,“ pronesl papež, když si i on dopřál několika doušků vína. „jak jste dopadli s tím mladým Courtenayem? Pohostil vás dobře?“

Kapitán opatrně odložil pohár a dlouze si prohlížel nehet na palci.

„Nemohu si stěžovat, Vaše Svatosti, i když jeho tabule byla ve srovnání s vaší pochopitelně trochu skromná, ale podávalo se něco, co bylo mnohem zajímavější než jakékoli jídlo.“

„Jistěže. A kvůli tomu jsem si vás zavolal. Považuji tuto záležitost za nesmírně důležitou a stejně důležitá by mohla být i pro vás, Montalhaku. Budu stručný, protože už se cítím unavený. A vám doporučuji, mladý muži,“ obrátil se ke mně s úsměvem, „abyste se úskalím stáří raději vyhnul.“ Doufal jsem, že jeho úsměv znamená, že svá slova míní žertem, protože v opačném případě mi dal jasně najevo, že stačí mrknutí oka a postará se, abych byl výše uváděných trampot stáří ušetřen. Pokusil jsem se o poněkud servilní smích, ale podařilo se mi vyloudit ze sebe pouze zvuk, který připomínal havrana stiženého zácpou.

„A teď,“ pokračoval papež, jako by si mého vstupu nevšiml, „setkali jste se s takzvaným římským císařem. A proto snad pochopíte, proč mi to tak trochu přidělává starosti. Když můj strýc, papež Inocenc, dovolil Benátčanům, aby obsadili Konstantinopol, nezpůsobil tím nic než problémy. Každý vládce se rovnal katastrofě a každý následující byl ještě horší než ten předchozí. A tento poslední, tenhle Balduin, rozhodně nevypadá na to, že by něčím vybočoval z řady. Jeho vlastní rodina ho považuje za prosťáčka. Už jsem se s ním setkal a teď ho tedy znáte i vy. Podle mě to žádný prosťáček není, ale má velké problémy a je si jich vědom. Jeho říše“ papež opovržlivě ohrnul rty, „je na pokraji finančního zhroucení a pod neustálými útoky Řeků, Slovanů a Turků. Pokud se mu nedostane pomoci zvenčí, neudrží se.“

„Když zdědil trůn, byl zrovna v cizině, ne?“ zeptal se kapitán.

„Byl – dokonce tady v Římě. Pokoušel se ze mne vymámit nějaké peníze.“ Papež si povzdychl. „Má tady na Západě hodně příbuzných a prosil už u každého z nich. A protože můj strýc učinil z instalace těchhle franckých šašků – latinců – na konstantinopolském trůně jakýsi svatý podnik, ocitl jsem se i já pod tlakem, abych něčím přispěl.“

„Fascinující,“ pronesl kapitán, ale jeho tvář byla jen nečitelná maska.

„Vůbec ne,“ odsekl papež. „Strašně mě to unavuje. Musel jsem za něj i proti své vůli orodovat. Vyzýval jsem ke křížové výpravě proti Bulharům. Vyzýval jsem evropské panovníky, aby mu poslali vojáky i peníze, ale nic takového neučinili. Pochopitelně! Proč by měli něco takového dělat? Celý ten podnik je určen k zániku a všichni, kteří mají všech pět pohromadě, to dobře vědí. Otevřel jsem pokladnici svatého Petra a nabídl jsem mu nějaké drobné, ale Balduinova nenasytnost je poháněna zoufalstvím a nemá tedy hranic.“

„Rozhodně bych nechtěl být v jeho kůži,“ poznamenal kapitán.

Papež si znovu povzdychl. „Dělám vám tady zbytečnou přednášku. Měl bych…“ Narovnal se a rozhlédl se kolem sebe a v tom jediném okamžiku, jako by z něj spadlo jeho stáří a on vypadal zase mladý, silný, nebezpečnější. Pak se ale opět zhroutil do sebe. „Ten odporný Balduin klesl až příliš hluboko. Příliš hluboko. Pokusil se mě uplatit – mě, Kristova náměstka na Zemi!“

„A čímpak?“ zajímal se kapitán a netrpělivě se naklonil dopředu.

„Obsahem Faroské kaple v jeho paláci v Konstantinopoli,“ zasyčel Řehoř.

„Můj ty světe,“ odvětil kapitán s očima navrch hlavy, i když na tváři ani teď nedával znát nejmenší pohnutí. „A co s tím Vaše Svatost učinila?“

„Odmítl jsem. Jak jinak,“ odpověděl Řehoř a vztekle uhodil dlaněmi o kolena. „Nic jiného jsem dělat nemohl.“

„Jistěže, ale i tak…,“ začal kapitán.

„Myslíte si snad, že jsem tu jeho nabídku odmítal bůhvíjak šťastně?“ otázal se Řehoř. „Kolikrát jsme spolu my dva, vy a já, o Faroské kapli mluvili? A já ani na okamžik nepochybuji o tom, že její poklady patří sem, do Říma. Ale aby se mě Balduin pokoušel koupit takovým…,“ zavrtěl hlavou. „Kdybych na jeho nabídku přistoupil, byl bych větším hříšníkem než kouzelník Šimon. Dobrý Bože,“ pokračoval, „učinil jsem za svého života mnoho skutků, kterých bych mohl litovat, ale tenhle by byl jedním z největších.“

„Neměl jste jiné volby, Vaše Svatosti, a cesta, kterou jste zvolil, je jen dokladem vaší síly a moudrosti.“ Kapitán se odmlčel, jako by byl lehce zaskočen vlastními slovy. „A co podle vás teď udělá Balduin?“ zeptal se.

„Bude své poklady nabízet po celém křesťanství jako nějaký podomní obchodník,“ vyštěkl Řehoř. „O tom jste spolu přece jednali, ne?“

V duchu jsem se modlil, aby se pode mnou rozevřela zem, ale kapitán se jen pobaveně pousmál. „Přirozeně,“ odpověděl.

„Je to mimořádně otravná záležitost. Ze všeho nejraději bych ho za tu jeho drzost na místě exkomunikoval, ale potřebuji ho. Donesly se ke mně jisté náznaky, že osina, která mě momentálně píchá za krkem ze všeho nejvíc, mluvím teď o Fridrichu Štaufském, který se tak pyšně honosí titulem císaře Svaté říše římské, jaký to výsměch našemu Pánu, přemýšlí o možnosti spojení s Janem Vatatzésem, jenž je bezesporu velkým panovníkem a strašně rád by získal zpět svůj konstantinopolský trůn. Jsou tedy s Balduinem nepřátelé. Něco takového ovšem nemohu připustit. Musím podpořit Franky, Latince, i když jsou to pouhé vycpané loutky. I kdyby to mělo být jen proto, aby se ta Fridrichova rakovina nešířila dál na východ.“

„Přitom ale doufám, že Vaše Svatost si je dobře vědoma, že pro Balduina nemohu udělat zhola nic, jakkoli bych z toho mohl mít prospěch,“ pronesl kapitán chladně. „Ledaže by…,“ málem jsem přestal dýchat.

„Ne tak zhurta, Montalhaku, ne tak zhurta,“ odpověděl papež a jen tak sám pro sebe se usmíval. „Je vám snad jasné, že po vás budu něco chtít. Ostatně jako vždy.“ A pak, očividně zaujat nějakou vlastní myšlenkou, si zastrčil prst do ucha a dlouze a intenzivně si je prošťoural. Následně si pohybem ruky poslal pro další víno.

„Hodně jsem přemýšlel o tom, jaký osud bych si pro Balduinův poklad vlastně přál, pokud se tedy smířím s tím, že ho nemohu mít sám,“ pronesl posléze. „Tím nejhorším možným řešením by bylo sbírku rozdělit tak, že by se roztrousila po celém světě jako nějaká válečná kořist. Cena každého jednotlivého kusu je nevyčíslitelná, a to jak ta duchovní, tak i cena vyjádřená v penězích. O kolik vyšší by ale byla cena duchovní v případě, že by celý poklad zůstal pohromadě?“

„Žádáte mě, abych vstoupil do hry jako zprostředkovatel?“ zeptal se kapitán.

„Možná. Ano, žádám vás o to.“

„Je to pro mě čest a přijímám. Přeje si Vaše Svatost prodiskutovat ihned i detaily? Můžeme…“

„Ne, ne,“ odpověděl rychle Řehoř. Na okamžik si přitiskl klouby rukou ke spánkům a zhluboka se nadechl. „Balduin si již vhodného příjemce našel. Pokud bych chtěl zkusit hádat… ale ne, milý Micheli, možná byste mě toho mohl ušetřit. Povězte, kdo to je?“

„Ludvík Kapet.“

Papež si hlasitě vydechl a uhodil dlaní o opěrku trůnu. „Bůh budiž pochválen!“ zaskřehotal.

„A smím se otázat proč?“ zeptal se kapitán diplomaticky.

„Protože Ludvík je dobrý a zbožný člověk. A protože je velkým přítelem církve svaté. A již brzy ho budu potřebovat proti té masařce Fridrichovi Štaufskému. Přeji si, abyste tuto záležitost zprostředkoval. Ale nenechte se mýlit: přesně takto jsem si to představoval od samého počátku. Každopádně se ale hodí, že Balduin dospěl ke stejnému závěru. Všechno se tím zjednoduší. Ludvík je velký sběratel, jak je známo, a shodou příznivých okolností touží po věcech, o kterých tu právě hovoříme.“

„Toho jsem si vědom,“ odpověděl kapitán.

„Jistě,“ odtušil Řehoř. „Mělo mě to napadnout. Vy a král jste si tak blízcí, nemám pravdu?“

Kapitán jen skromně pokrčil rameny. „Měl jsem již tu čest s ním mluvit a těšit se z jeho přízně – při několika příležitostech,“ zamumlal. „A ano, rozmlouvali jsme spolu i o tomto tématu – o otázce Faroské kaple.“

„Tím lépe, tím lépe, Montalhaku! Bude to pro vás snadná záležitost. Musíte najít způsob, kterak Balduinův poklad přeložit do Francie, a zařídit, aby se Balduinovi od Ludvíka dostalo náležitého vděku, který by odpovídal jeho potřebám. Za tímto účelem si přeji, abyste se nejpozději zítra vydal do Paříže.“ Uchopil okraje trůnu a s námahou se postavil. Bylo zřejmé, že naše audience je u konce. Pokradmu jsem si oklepal z košile drobky a postavil jsem se vedle kapitána.

„Bylo mi nesmírným potěšením, tak jako vždy,“ pronesl papež. „Kéž by nám Nejvyšší dopřál ještě pár takových setkání, než si mě povolá k sobě.“

Kapitán se hluboce poklonil a já jsem udělal to samé. Řehoř k nám vztáhl svoji svraštělou, seschlou ruku a oba jsme se sklonili, abychom políbili velký prsten, který se třpytil na mrtvolně bledé kůži, nejprve kapitán, hned po něm já. Byl jsem připraven k odchodu, ale kapitán se ještě zastavil.

„Jestli mám být zprostředkovatel, Vaše Svatosti, kdo bude mým klientem?“ zeptal se. Papež se vypjal v celé své výšce: byl mnohem větší, než jsem si myslel, a tyčil se nad námi jako vysoká věž.

„Pro živého Boha!“ zaburácel a zvedl ruce k temnému stropu.

Kapitán jen lehce, naklonil hlavu.

„Kdo mi vyplatí moji provizi?“ zeptal se pevným hlasem.

Řehoř IX. několikrát zamrkal jako sova a pak se začal hihňat. Sáhl si do záhybů roucha a vytáhl z něj dva štíhlé svitky pergamenu zapečetěné velkými koláči rudého vosku a podával je kapitánovi.

„Jsem si jistý, že se o vás náš Pán postará,“ řekl a v tom okamžiku nahradil jeho hihňání záchvat dusivého kašle. Těžce se posadil a rukou nám naznačil, že můžeme jít. Kapitán mě zlehka uchopil za paži a bok po boku jsme oba kráčeli po koberci ke dveřím. Halapartny se před námi rozevřely, dveře zaskřípaly v pantech a my jsme se ocitli zpět ve spleti studených, kamenných chodeb papežského paláce.

6.

Jen co jsme opustili audienční sál, musel jsem téměř klusat, abych kapitánovi stačil, neboť kráčel stále delšími kroky a nezpomalil, dokud jsme se neocitli zpět v našem pokoji. Jakmile za námi zaklapla západka dveří, přešel k oknu a kývl na mě. Opírali jsme se o širokou římsu a pozorovali jsme mihotavou clonu deště, která byla v ubývajícím denním světle tmavší a tmavší.

„Jsi opravdu bystrý, Klapko,“ polichotil mi. „Kdyby po mně starý Řehoř vyjel jako po tobě, nevím, jestli bych dokázal přijít s něčím lepším.“

„A je pravda, že by mě…,“ ponechal jsem větu bez dokončení.

„Ne, alespoň si to myslím. Papež a já jsme, jak jsi to již slyšel od nás obou, staří přátelé. Nejspíš si myslel, že omdlíš hrůzou, ale tys mu místo toho nabídl inteligentní odpověď.“

„K čertu se mnou!“ zaklel jsem. „Měl jsem mu spíš poděkovat za to, že mi zapůjčil svého lékaře. Jsem já to ale bezohledný tupec!“

„Nedělej si s tím starosti. Je možná lepší, že ses o tom vůbec nezmiňoval. Mohl ses ho z nějakého obskurního důvodu dotknout. Teď se ale podívejme, co tady máme, co ty na to?“ A s těmi slovy vytáhl oba dokumenty, které mu papež Řehoř předal. Jeden z nich byl zdoben těžkým olověným diskem – bulou svatého Petra. Kapitán si ji prohlížel.

„Tenhle je pro Balduina,“ konstatoval. „Je to papežská bula: předpokládám, že ho v ní vyzývá, aby se ve věcech relikvií podrobil papežské autoritě, a nejspíš mu ještě přikazuje, aby mi svěřil pravomoc vést jednání jeho jménem a jménem jeho říše. Budeš mu ji muset doručit, protože se zřejmě musím bez otálení vydat na cestu do Francie. Ale copak je tohle. Vidím zde svoje jméno.“

Druhý dokument byl tlustší než předchozí, ale zapečetěný byl pouze rudým voskem. Kapitán nesmírně opatrně rozlomil pečeť a vysvobodil pergamen z jejího sevření. Ukázalo se, že se jedná o jediný, i když mnohokrát přeložený list. Na okamžik se nad ním mračil, pak se mu ale na tváři objevil pomalý, téměř omráčený úsměv.

„V něco takového jsem se ani neodvážil doufat,“ pronesl měkce a podával mi pergamen. Vytáhl jsem mu ho z ruky a držel jsem ho opatrně v rozechvělých prstech. Pak jsem se na něj podíval. Byl to obyčejný, nezdobný list psaný střízlivým stylem úřední ruky. Inkoust byl černý až na několik rozptýlených zelených pasáží. Přečetl jsem si nadpis.

INVENTARIUM svaté kaple panny faroské v Bukoleonském paláci v Konstantinopoli

„Faroská kaple,“ zamumlal jsem. Rychle jsem přeběhl text očima. A pak jsem jen s ústy dokořán zíral. Díval jsem se na text psaný jednoduchou latinou, který se na první pohled ničím nelišil od obyčejného nákupního seznamu. A viděl jsem:

Trnová koruna

Povijan Ježíše Pána

Paže Jana Křtitele a část jeho hlavy

Část pravého kříže, a ještě jedna obdobná část

Svaté kopí

Houba

Řetěz

Mléko Panny Marie

Rákoska

Krev našeho Pána

Nachová tunika našeho Pána

Krev našeho Pána ze svatého obrázku

Vítězný kříž

Kámen z hrobu

Plátna

Sudarium

Osuška, která osušila nohy svatých apoštolů

Hlava svatého Blažeje

Hlava svatého Klementa

Hlava svatého Simeona

Mojžíšova hůl

Snad jsem na seznam zíral příliš dlouho, protože když jsem se opět podíval na kapitána, opíral se již znovu o parapet a pozoroval šedivé provazce vody za oknem. Odkašlal jsem si a kapitán se otočil.

„Měl jsem dojem, že ses proměnil v solný sloup. Co o tom soudíš?“ Místo odpovědi jsem se zmohl jen na to, abych zavrtěl hlavou.

„Inventarium dokáže zapůsobit opravdu silným dojmem,“ konstatoval kapitán a vzal si ode mne pergamen, který opět svinul a zastrčil si jej do záňadří. „Na většinu z těch, kterým se dostane do ruky. Na ty důvěřivé, zbožné, či jen pouhé zvědavce, ale samozřejmě i na takové, jako jsme my, kteří jsme vedeni profesionálními zájmy.“ Byl jsem rád, že mu mohu naslouchat, neboť se mě zmocnil dojem – a okamžik jsem se skutečně bál –, že do mě uhodil blesk. Ale kapitán do mě zabořil svůj upřený pohled a mně se konečně vrátila řeč.

„Všechny ty věci: Všechny ty svaté věci.“

„Teď se chováš jako nějaký benediktin,“ poznamenal kapitán, ale jeho hlas zněl laskavě.

„Omlouvám se, ale… ale býval jsem mnich a všechny ty předměty na seznamu byly pilíře mé víry a víra to byl tehdy celý můj život. Vidět je teď srovnané jako nějaký inventář stodoly…“

„… je šokující?“

„Ano. Přiznávám. Jsem v šoku.“

„Srovnané a zkatalogizované jako seznam zásob. A přesně tím i jsou: z pohledu Řehoře, Balduina, i z mého a dokonce i tvého, můj milý Petroku. A stejně tak i pro tisíce dalších.“

Seděl jsem mlčky, neschopen slova. Kapitán měl pravdu: tolik jsem chápal. Nevloupal jsem se snad já sám do kostela, abych z něj odnesl tělo světice? Nestal jsem se na vlastní oči svědkem strašlivé vraždy spáchané jen proto, aby se vrah zmocnil ruky svaté Eufemie? Bezvýznamné světice uctívané v jednom malém anglickém městě?

„Nedokážu uvěřit, co jsem to právě četl,“ zašeptal jsem.

Kapitán přikývl. „Před dvěma dny jsme spolu mluvili o kameni mudrců. Ty věci na seznamu jsou přesně tím, co jsem měl na mysli. Mají moc proměnit základní kov důvěřivosti – nazývejme ji třeba vírou, je-li ti to tak milejší, můj milý benediktine – v ryzí zlato. A to je vše,“ zvolal a tleskl rukama o sebe. „Máme za sebou kus poctivé práce. Mám dokonce pocit, jako bych si na okamžik zdříml pod stromem, a když jsem se probudil, leželo mi v klíně zlaté jablko.“

„Takže ten úkol přijmete?“

„Přijmu? Svatá prostoto, chlapče…,“ zaklonil hlavu a smál se s pohledem upřeným na stropní trámy. „Pro člověka, který se živí tím, čím se živím já, není na celém světě větší mety než Faroská kaple. Takže odpověď zní ano, úkol přijímám.“

„Řehoř si ale myslí, že by se mohlo jednat o dosti obtížnou záležitost, pane.“

„Vím, že je trochu nervózní, jenže já to tak černě nevidím. A,“ kapitán ztlumil hlas do tichého šepotu, „přinese nám to hotovou řeku zlata, neskutečné bohatství, opravdu. Zatím… upřímně řečeno, Klapko, tohle je něco úplně jiného než dosud a já sám si nejsem vůbec jistý, co to pro mě, pro tebe, pro nás pro všechny bude znamenat.“

Kapitán již byl sdílnější a společně jsme se pohroužili do příprav a plánů, jež tak rády bývají plody rozrušené mysli, na které však zapomínáte v okamžiku, kdy se vám vrátí předchozí klid. Prostředí, jež jsme obývali, se nám najednou zdálo o hodně příjemnější. Bylo jasné, že nejsme vězni. Zároveň jsme ale nebyli ani svobodní, už jenom proto, že jsme neměli kam jít. V našem případě jsme obdrželi pozvání na večeři ještě předtím, než nám naše jemné zajetí přišlo příliš únavné. Následovali jsme majordoma chodbami paláce do dlouhé jídelny, jakou bych si s klidem dokázal představit i v nějakém klášteře doma v Anglii. Do paláce se ale nehodila, i když byly podniknuty kroky, které měly napravit strohý dojem zlatými a stříbrnými doplňky a zavěšenými tapiseriemi. Na jednom konci stál oltář, na němž se tyčil mohutný, starodávným dojmem působící kříž. Zlaté svícny na jednoduchých
klášterních stolech působily nepatřičně, ale já jsem se zde poprvé po dvou dnech na cestách cítil alespoň trochu jako doma. Pochopili jsme, že nebudeme večeřet společně s Jeho Svatostí, protože jídelna zcela jistě nebyla určena pro nejvyšší hodnostáře a oficiální příležitosti. A skutečně, místnost již plnili příslušníci nižšího kléru, což říkám jen s ohledem na okolnosti, protože jinak by mě nikdy nenapadlo mluvit o opatech a biskupech jako o nižším kněžstvu, ale dnes kolem vířily hned celé roje kardinálů. Zdálo se, že mnohé z těchto vzácných duší již znaly svá místa a sedaly si ke svým přátelům a druhům. Rozhlížel jsem se kolem a pokoušel jsem se najít dvě volná místa, ale majordomus nám vážným gestem ukázal na trojici prázdných křesel na konci stolu téměř u samotného oltáře. Podíval jsem se na kapitána, ale ten jen pokrčil rameny a následoval majordoma.

Sotva jsme se stačili usadit, objevil se po mém boku další muž. Byl štíhlé postavy a nebýt vychytralého pohledu přivřených očí měl by jistě veselou a příjemnou tvář. Černé vlasy měl na temeni hlavy vyholené do tonzury. Oděn byl v bílé roucho bez ozdob, které mu propůjčovalo až strašidelnou vážnost, ale ta se rychle rozplynula v okamžiku, kdy kapitánovi lehce poklepal na rameno a usmál se na něj.

„Vypadá to, že nám bylo určeno strávit tuto večeři pospolu,“ pronesl. „Alespoň mi to tvrdí tento vzácný muž.“ Majordomus se upjatě uklonil a otočil se zpět k davu za našimi zády. Bíle oděný muž se posadil vedle kapitána, natáhl se pro ošatku s chlebem a nabídl nám.

„Jsem Petr z Verony,“ představil se. „Prosím, vezměte chléb. Je to přece rarita, když vám žebravý mnich nabízí potravu.“

Ze slušnosti jsem se zasmál a stejně učinil i kapitán, i když jeho úsměv působil tak trochu nuceným dojmem.

„Vítejte, bratře Petře,“ odpověděl jsem. „I já se jmenuji Petr: Petrus Zennorius z Cornwallu.“

„A já jsem Michel Corvus Marinus,“ řekl kapitán.

„Věčně hladový kormorán a žebravý mnich u jednoho stolu – v kuchyni se budou muset pěkně otáčet, aby udrželi náš stůl plný,“ smál se Petr. I já jsem se zasmál: na kněze mi to přišlo jako docela dobrý vtip. V tom okamžiku začali roznášet jídlo a musím uznat, že bylo vynikající. Naplnili jsme si žaludky a já měl bradu již notně pobryndanou omáčkou, než jsme se opět dokázali vrátit k přerušené konverzaci. Ze všech sil jsem žvýkal vynikající, i když trochu houževnaté pečené kůzle, a úplně mi uniklo, že nás Petr znovu oslovil.

„Tím se všechno vysvětluje,“ slyšel jsem ho říkat.

„To jistě,“ souhlasil kapitán.

„Vysvětluje co?“ zeptal jsem se poněkud nezdvořile.

„Důvod, proč jsme se všichni sešli u tohoto báječného stolu,“ odpověděl mi bratr Petr. „Náš Pán – tedy přesněji, jeho náměstek na zemi – si nejspíš přál, abych měl na své pouti společníka, neboť hned zítra se vracím do svého rodného města a pokud vím, váš přítel má namířeno do Francie. Jeho Svatost mi sdělila, že nebudu cestovat sám, nýbrž že pojedeme ve dvou. Alespoň tedy část cesty, přinejmenším den nebo dva.“

„Jak nečekané požehnání,“ pronesl kapitán s pro něj až neobvyklou zbožností.

„Ty nejvzácnější dary jsou vždy ty, kterých si nežádáme,“ odpověděl mu Petr.

„Amen,“ nezbylo mi než souhlasit. „A jakýpak je účel vaší cesty, milý bratře, pokud smím být tak smělý?“

Mnich rozhodil rukama a prudkost jeho gesta způsobila, že jsem sebou trhl. „No přece kázání,“ radoval se jako dítě. „Před třemi lety – když jsme tu mluvili o nevyžádaném požehnání –, když náš milovaný Řehoř zahájil svůj útok proti kacířské nákaze, dostalo se mi od Jeho Svatosti osobně té cti, státi se nejvyšším inkvizitorem severní části Itálie, ale běda! Práce a povinnosti mě až příliš často přivádějí sem na jih. Svoji vlast ale miluji, i když je to kraj plochý a plný močálů, to přiznávám. A ještě víc miluji, když mohu svým krajanům zvěstovat slova našeho Pána.“

Večeřeli jsme s inkvizitorem. Není divu, že na mě kapitán působil jako na jehlách. Pokusil jsem se zachytit jeho pohled, ale veškerou svoji pozornost věnoval mnichovi, jenž nyní klepal kozlí kostí o stůl, aby zdůraznil význam svých slov.

„A přesně tohle jsem měl na mysli,“ zopakoval mi. „Pokud je nezachráníme, ty nešťastné duše klidně dopustí, aby je jejich hříchy přivedly až do ohně pekelného! A pokud je zachránit již nedokážeme? Co se dá dělat, nechť shoří!“

K mé nezměrné úlevě obrátil kapitán již brzy tok rozhovoru od kacířů a jejich předurčeného osudu, a všichni jsme se pustili do nezávazné, bezobsažné konverzace, abychom se nakonec rozloučili jako staří přátelé. Petr se ještě předtím domluvil s kapitánem, že se zítra po snídani vydají v klidu na cestu. Jakmile jsme byli opět sami, kapitánův úsměv vystřídaly pevně sevřené rty. Celou cestu zpět do našeho pokoje jsme absolvovali v hlubokém, mrazivém mlčení. Když jsme za sebou zavřeli dveře na petlici, kapitán přešel ke krbu a k mému překvapení rozfoukal žhavé uhlíky na roštu, i když venku panoval teplý večer a pokoj již zdaleka nebyl tak vlhký a studený. Přesto oheň znovu vzkřísil, a když se rozhořel, přiložil do plamenů další polínka, až vystavěl hranici hodnou bájného Fénixe. Plameny vesele poskakovaly a praskaly a v komíně hlasitě hučelo. Pak se posadil na židli a pevně se opřel. V pokoji teď
bylo nepříjemné vedro a já jsem cítil, jak se mi na spáncích perlí krůpěje potu.

„Je příjemné, nahřát si trochu své staré kosti,“ začal hlasitě, a když jsem se otočil, viděl jsem, že i on je ve tváři celý červený a zpocený. „Ale připouštím, že jsem to s tím topením trochu přehnal,“ pokračoval již mnohem tišeji a pokynul mi rukou. „Pojď blíž,“ řekl. Přisunul jsem si židli až těsně k němu a on mi nalil trochu bílého vína, které začínalo být nepříjemně teplé.

„Nemyslím, že by to bylo opravdu nutné,“ prohodil a kývl hlavou směrem k ohni, „ale jsme v papežském paláci a tady i stěny mohou mít uši. Ó ano,“ zopakoval mi, když viděl můj zděšený výraz. „Je velmi jednoduché zabudovat do stěn duté trubky, které pak přenesou zvuk až k pozorně naslouchajícím uším. A kdoví, možná právě teď klečí za dveřmi postava v černém a zírá do klíčové dírky. Nechceš se přesvědčit?“ Zavrtěl jsem hlavou. „To je rozumné. Ale praskání ohně snad zamaskuje naše slova, omlouvám se, že mě nenapadl nějaký lepší způsob. Je to však nutnost.“

„Já jsem si ale myslel, že jste s papežem přátelé!“ divil jsem se.

„Papežové nemají přátele. Právě proto se stávají papeži,“ odpověděl kapitán. „Řehoř je můj zákazník, známý a někdo, pro koho je moje profese zdrojem nekonečné fascinace – tedy, to, co myslí, že je moje profese. Kdyby znal pravdu, byl by zřejmě fascinován z úplně jiného důvodu.“

„Tak tomu jsem ochoten věřit,“ poznamenal jsem a převaloval jsem v ústech již hodně teplé sladkokyselé víno.

„Ach, Klapko,“ pokračoval můj společník s povzdechem plným neskrývané melancholie. Překvapeně jsem k němu vzhlédl. Tvář měl zachmuřenou a soustředěnou, jako by se chytal vstoupit do běsnící vánice. Místo toho mě vzal za ruku a pevně ji stiskl.

„Je tu jedna věc, o které jsme spolu již jednou, byť jen velmi letmo, hovořili. Měl jsem s tím přijít už dříve, ale když je člověk tak pevně svázán s vnějším světem jako my, je těžké hovořit o věcech, které patří spíš do světa duše. Oba toho máme hodně co zapomínat, já i ty, ale teď, teď je čas si pamatovat. Jistě by se našla i vhodnější příležitost než tady v jámě lvové, ale budiž.“ Odmlčel se a přihodil do ohně další zkroucenou větev. Uschlé lístky olivovníku se prudce vzňaly a rozhořely jasným plamenem.

„Jsou ti známa všechna tajemství naší… řekněme mužů z Kormorána. A tím vůbec největším, alespoň pro ty, kterým na těchto věcech záleží, je skutečnost, že někteří z nás – Gilles, já, Rassoul, ostatní muži z Toulouse jsme dobří křesťané. Jsme tedy těmi, kterým se říká kataři, uctívači kočky, protože církev nezná nadávku, která by pro nás byla dost ponižující. Pro svět jako takový jsme pouhými kacíři. K tomu bych měl asi dodat, že to platí pro většinu z nás, protože někteří, včetně mě samotného, nejsme v dodržování víry nikterak horliví. Jsme psanci, a snad všichni v sobě stále cítíme hněv a bolest, které doprovázely naše vyhnání. Tady uvnitř nosíme strašlivé věci,“ pokračoval a poklepal si na hruď, „a také tady,“ řekl ještě a dotkl se prsty obočí. „Protože ti, které jsme zanechali za sebou, byli zahubeni, Francouzi a papežskými pohůnky: a ano, i pohůnky tohoto papee stejně jako těch před ním, a je klidně možné, že Řehoř bude nakonec tím ze všech nejhorším.“

„O tomhle již vím,“ řekl jsem tiše.

„To jsem rád,“ odpověděl kapitán. „Možná ale nevíš, že lidé naší víry se dělí na dva druhy vyznavačů. Většina z nás si odnepaměti říká crecientes nebo také věříci: jsou to ti, kteří vyznávají zásady naší víry, ale nevykonávají všechny její rituály. To jsem já, Gilles, my všichni na lodi. Ti druzí, ti jsou elitou naší víry. Říkáme jim perfecti, dokonalí. To jsou ti, kteří se našemu Pánu oddali celou svou duší i tělem.“

Překvapeně jsem zamrkal: bylo naprosto neobvyklé, aby kapitán o Bohu hovořil tímto způsobem.

„Dokonalí jsou ti, kteří přijímají consolamentum, což je naše jediná svátost. Jeho přijímáním se zříkají světa a všech jeho pokušení. Je to trochu složité, na takovou obyčejnou rozmluvu,“ pronesl omluvně, „ale esenci našeho učení bych ti vysvětlit mohl. Bůh je dokonalý; nic na světě není dokonalé; tudíž, nic na světě nebylo stvořeno Bohem. Náš hmotný, viditelný svět stvořil zlý duch – jemuž většina z nás říká Ďábel – a jenž je v knize, kterou znáš jako Starý zákon nazýván Bohem, protože kdo jiný než Ďábel by mohl své dílo používat tak krutým způsobem? Ne, Bůh stvořil nehmotný, neviditelný svět. Takže jak vidíš, je to celé velmi jednoduché,“ usmál se téměř neznatelně. „Právě z tohoto důvodu jsme tak skvěle předurčeni k našemu povolání: pro nás totiž nemůže být žádná relikvie svatá, neboť veškerá hmota je dílem Ďábla.“

„A Spasitel?“ vydechl jsem, neboť to byla otázka, kterou jsem mu již dlouho chtěl položit, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu, protože i když jsem svoji víru dávno ztratil, takto zjevné kacířství mi ještě stále nahánělo strach, zároveň mě však přitahovalo.

„Ježíš byl Duch svatý.“

„Tedy ne člověk?“

„Jak by mohl, když všechno tělo je Ďábel? Ježíš byl Duch a každý člověk, který Ducha svatého přijme, se sám stává Kristem.“

„Ale ukřižování…,“ pokoušel jsem se namítat.

„… bylo jen podvodem, šaškárnou. Trikem, který měl podvést lidstvo. Duch svatý nemůže zemřít.“

„Takže tento svět kolem nás je nic?“ naléhal jsem. „A co Písmo svaté?“

„Nový zákon je i naším zákonem,“ odpověděl. „Ten starý vypráví o Ďáblovi, protože nikdo by se ke svým lidem nemohl chovat tak jako on.“

„Takže Bůh – můj Bůh, chci říct Bůh všech křesťanů…“

„Je ve skutečnosti sám Ďábel,“ pronesl kapitán pevně. A já jsem jen zalapal po dechu.

„Takže vy jste tu vaši svátost nepřijal?“ zeptal jsem se po dlouhé odmlce. Bylo možné, že jsem jeho výkladu katarské víry vůbec neporozuměl.

„Ne. Nedokázal bych žít životem…,“ opět se odmlčel a prohrábl si rukou vlasy. Sundal si čapku a ve světle plamenů jsem si všiml, že se v nich začínají objevovat první stříbrné pramínky šedin. Nikdy jsem o tom příliš nepřemýšlel, ale teď mě napadlo, kolik je kapitánovi vlastně let. Ještě nikdy jsem ho ale neviděl tak unaveného a vyčerpaného. Napil se vína a zvedl svoji skleněnou číši. „Nemohl bych například pít víno. Nemohl bych jíst maso, mléko, ani vejce. Nemohl bych žít v krásných domech. Neustále bych musel pobývat v přítomnosti jiného perfecti. Je to náročná cesta, i když pochopitelně dobrovolná. Většina z nás, credentes, přijme svátost teprve na smrtelné posteli, nebo když víme…“

Kapitán působil hodně přepadlým dojmem. Jeho ruce si neklidně pohrávaly s číší. Chvíli si hrál i s pohrabáčem a rozhrabal rozpálené uhlíky tak, až se vedro v místnosti stalo téměř nesnesitelným. Nakonec si hluboce povzdechl a zvrátil se zpět do opěradla židle.

„Můj milý Petroku. Známe se už dva roky a já, tím jsem si jistý, toho o tobě vím neskonale víc než ty o mně. Nikdy ses mě ale na nic neptal, a to je dobře. O minulosti nemluvím rád – učinil jsem z ní pouze svoji soukromou záležitost –, ale události dnes dospěly k náhlému a nečekanému konci. Jestli budeš tak laskav a poctíš mě ještě chvíli svou trpělivostí, povím ti o své minulosti, či spíše o oné události v mém životě, která nyní tak těžce dopadá na naši přítomnost. Dovolíš mi to?“

Přikývl jsem. Kapitán mi stiskl ruku a opatrně ji položil na dřevěný stůl. Pak se ještě jednou napil vína, odstrčil stranou svůj podnos a spustil.

„Asi jsem ti už řekl, kde jsem se narodil, že? Tenkrát v Gardaru. Každopádně jsem na svět přišel jako dědic velkého panství Aupilhac, které se nachází asi den pohodlné jízdy na severovýchod od Toulouse. Abych svoje vyprávění příliš neprotahoval, moji poddaní stejně jako většina lidu těchto končin patřili k dobrým křesťanům. Já… ale na tom nezáleží, všechno lehlo popelem už před mnoha a mnoha lety. Strýc mého drahého přítele Řehoře a jeho předchůdce Lotaria de’Contiho – kterého nejspíš znáš jako papeže Inocence, což, jak jistě víš, znamená latinsky nevinný, jenže byl nevinný asi jako liška uprostřed kurníku – vyhlásil křížovou výpravu proti našemu lennímu pánovi hraběti z Toulouse. V průběhu této nanejvýše svaté války se na naši zem snesli francouzští šakalové a zničili, co mohli. A co nezničili, to ukradli. Moji přátelé zemřeli, když vrchní velitel francouzského vojska, Simon
z Montfortu dobyl a vypálil náš hrad. Byl jsem tehdy ještě mladý a plný odvahy a podařilo se mi uniknout plamenům… jak už jsi jistě pochopil.“ Na chvíli se odmlčel a lehce si opřel špičky ukazováčků o zavřená víčka. V této pozici setrval ještě dlouho a já celou tu dobu jen čekal a přitom jsem nevnímal ani syčení a práskání ohně. Místo toho jsem si představoval, že se i stěny našeho pokoje naklánějí, aby jim neuniklo jediné slovo kapitánova vyprávění. Konečně otevřel oči a unaveně zamrkal.

„Zuřivost římské církve opadla krátce poté, co si Ludvík Francouzský podrobil i Avignon. Ano, byl to tentýž Ludvík, po jehož boku jsem sedával a jehož považuji za jemného a laskavého muže, ale který přesto poslal tisíce mých krajanů na smrt. Teď už je to jedno: nikdo z nás z tohoto boje nevyšel bez poskvrny, dokonce i ti, kteří si říkají nevinní. Teď už se ale dostávám k jádru svého příběhu. Není tomu tak dávno, kdy se na obzoru vynořilo nové nebezpečí, svým způsobem ještě horší než křižáci, neboť se šíří krajinou jako hniloba starým domem. Když tehdy Simon z Montfortu vyplenil můj domov, byl s ním i jeden kněz. Jmenoval se Dominik Guzmán a pocházel z Kastilie. Dominik dobré křesťany z celé duše nenáviděl a snad jen Bůh ví, kde se taková nenávist v lidech bere. Byl to Montfortův nohsled – nehnul se od něj na krok a po boku svého pána se kochal dobýváním měst a krveprolitím. Samozřejmě nec
hyběl ani u Lavaur a v Béziers… nevynechal jediná jatka té strašné války. Ani nevíš, jak těžce se mi říká, že ho před dvěma lety prohlásili svatým. I když posmrtně – nenech se ale mýlit, zemřel v klidu v posteli. Ještě předtím ale stihl založit řád kazatelů…“

„Dominikánů, ano: v Anglii jim říkáme Černí mniši. A náš nový přítel Petr z Verony je…“

„Ano, jedním z těch Řehořových černých ďáblů.“

„Jeden takový byl nějakou dobu i v Balecesteru,“ vzpomněl jsem si. „Přijel, rozdmýchal zaběhlý klid – pamatuji se, jak kázal na tržišti a před katedrálou. Byl hubený a měl strašně bledou tvář. A hrozně se potil. Obyčejní lidé z něj upadali do vytržení a klidně by se mu váleli v blátě u nohou. Rozhodně se v ničem nepodobal našemu příteli z Verony.“

„Ale přesto je tento navenek tak veselý člověk naplněn nenávistí, o tom vůbec nepochybuji,“ pronesl kapitán trpce. „Stejně tak nepochybuji, že tato nenávist směřuje výhradně proti lidu mé země. Říkají si domini canes: Boží psi – a jsou ztělesněním temného zla. Nedokážu se podívat na ty jejich černé pláště aniž by se mi zvedl žaludek, neboť je nosí, aby zesměšnili a ponížili naše perfecti. Vysmívají se živým i mrtvým bez rozdílu. Víš, Klapko, že papež Řehoř zřídil inkvizici už v době, kdy jsi ještě býval kněz?“

„Něco se k nám doneslo,“ odpověděl jsem, „ale mně to tenkrát příliš neříkalo, to přiznávám. Jenže když tady teď sedím…“

„Nepřipadá ti to praskání plamene zdaleka tak přátelské,“ dokončil za mě kapitán.

„Pane, chcete snad tvrdit, že vás Jeho Svatost záměrně vydala do rukou toho Petra? Kolik toho o vás ví?“

„Neví, že jsem… credenti,“ odpověděl kapitán a svá slova pronesl téměř neslyšně. „Tím jsem si jistý. Jen moji muži znají mé tajemství a ještě ne všichni. My všichni máme svá tajemství, a ta nás spojují, ale to už sám víš. Věřím – chci věřit – že je to celé jen shoda náhod. Jenže dominikáni vědí o víře své.“

„Nedokážu si představit, že by byl člověk více vzdálen představě ďábla než právě bratr Petr,“ poznamenal jsem. „A i když je pravda, že jsem žebravé mnichy nikdy neměl v lásce, přiznám se, že by mi bylo vůbec nevadilo, kdybych měl strávit pár dní na cestě v jeho společnosti. Chci říct…“

„Já je vedle sebe nesnesu,“ pokračoval kapitán. „Zesměšňují moji víru, to je jedna věc. Ale oni se také rozlézají po celé zemi, žebrají a předstírají, že žijí stejným životem jako Ježíš, když ve skutečnosti jen čmuchají, špehují a zasévají nenávist v duších prostých lidí. Ale…“

Kapitán si ztěžka přejel rukou po obočí. „Neměl bych o nich mluvit tak nenávistně.“

„Vždyť oni přece vraždili vaše lidi!“

„Můžeš je nenávidět stejně, jako je nenávidím já, jenže já celý život usiloval o to, abych se nenechal otrávit jedem nenávisti,“ povzdychl a znaveně sklonil hlavu.

„Možná je to nakonec jedno,“ zamumlal jsem. „Ani ta nejhlubší nenávist vaše mrtvé už nevzkřísí. Ale je stejně silná jako láska, nemyslíte? A myslím, že z ní lze ukovat to nejlepší brnění.“

„Ale obchodu zrovna neprospívá, milý Petroku,“ odpověděl a já jsem ještě nikdy neslyšel, aby někomu splynula ze rtů smutnější slova, a stejně tak jsem neslyšel, aby někomu znělo v hlase tolik prázdnoty.

„Kdyby to bylo na mně, klidně bych je nechal všechny shnít v pekle,“ řekl jsem hořce.

„Copak jsi neslyšel nic z toho, co jsem ti říkal?“ zeptal se Michel de Montalhac měkce. „Tohle je peklo, můj milý příteli.“

Ještě chvíli jsme si povídali, i když jsme si již vybrali snazší témata. Oheň v krbu dohořel, ale nad celým večerem jako by ležel stín, a já jsem si brzy zalezl do postele. Chvíli mi trvalo, než jsem usnul, ale pak jsem si přece jenom na chvíli zdříml. Když jsem znovu otevřel oči, viděl jsem, že se kapitán krčí před doutnajícími uhlíky a píše. Škrábání brka na pergamenu i tichý sykot a prskání ohně zněly jako dech umírajícího muže. Znovu jsem usnul a znovu jsem se probudil. To už bylo ráno a husí brk ještě stále škrábal.

„A je to, všechno je připraveno,“ řekl kapitán a obrátil se ke mně, oči potažené temnými stíny. „Sepsal jsem pokyny pro Gillese včetně všeho, co se tu odehrálo. Vezmeš je do Říma a počkáš na další rozkazy – protože těch se ti dostane, Klapko! Máme práci. Není to báječné?“

„Jistě, pane,“ odpověděl jsem zdvořile. Pak jsem se protáhl a neuniklo mi, že mám na noze sérii kousanců, které mi tam zanechala nějaká papežská blecha.

„Já už se nemůžu dočkat, až vyrazím,“ pokračoval kapitán. „I když vím, že pojedu se samotným Ďáblem.“

„Buďte opatrný,“ řekl jsem a málem jsem se kousl do jazyka, protože mě napadlo, že tím jen přivolávám zlo.

„Budu. A ty se neboj. Tento náš Petr vlastně žádný ďábel není. Alespoň ne ten pravý. Je přesvědčen, že koná dobro. I když mě tak napadá, že právě to jeho dobro mi bude na cestě větším utrpením než případné zlo. Navíc, naše cesty se rozejdou již ve Fidenze, což je jen pár dní cesty.“

„I tak se o vás ale budu bát do té doby, než se dozvím, že jste v bezpečí dorazil do Francie,“ řekl jsem.

„Myslím, že jsem již seděl u jednoho stolu s většími šelmami, než je Petr,“ usmál se kapitán. Vypadalo to, že ho již opustila temná nálada včerejší noci. Potřásal svými dlouhými, šedivějícími vlasy jako pes, který se již nemůže dočkat procházky. Nebylo o čem se dál bavit, a tak když mi kapitán předal tlustý svazek dopisů a objal mě, zmizel, ponechávaje mě mým vlastním přípravám na cestu. Z dlouhé chodby paláce ke mně ještě dlouho doléhaly jeho pevné, rozhodné kroky. Přešel jsem k oknu, abych se po něm podíval, ale okno směřovalo na nějaký vnitřní dvůr, na kterém seděla pouze tlustá stařena a cpala husu. Začalo pršet a Viterbo se znovu zahalilo do mokrého, šedého a studeného pláště.

7.

O dva dny později jsem dorazil opět do Říma, když jsem stejně jako při cestě do Viterba strávil noc v Sutri, ale tentokrát jsem alespoň nalezl palandu u krbu, takže jsem si po probuzení nepřipadal jako utopená ovce. Počasí ovšem zůstávalo beze změny, a když jsem se drápal vzhůru po schodech Palazza Frangipani, cítil jsem se spíš jako selkie, bájná žena, která na sebe brala podobu lachtana, než jako člověk. Ulice byly jedna velká louže, kterou jsem se musel brodit – protože už od okamžiku, kdy jsem překročil Tiberu a vstoupil do města, se déšť proměnil v nekonečný příval vody, jaký jsem až dosud zažil jen na širém moři. Doklopýtal jsem do kuchyně a zuřivě jsem ze sebe začal strhávat zmáčené šaty.

„Můj drahý Petroku, jak se vede?“ hlaholil Rassoul.

„Stojí to za starou bačkoru,“ odsekl jsem nevrle. „Mám vodu až v uších a vsadím se, že na mně začínají růst šupiny. Proboha živého, nemáš tady něco horkého k pití?“

„Nic jednoduššího,“ odpověděl můj přítel a naplnil velký pohár červeným vínem, do kterého pak strčil rozžhavený pohrabáč z krbu. Z poháru se vznesl oblak aromatické páry. „Kdepak je kapitán Montalhac? To jsi rázoval tak rychle, že jsi ho nechal za sebou?“

„Ne,“ odpověděl jsem zdvořile. Byl jsem teď úplně nahý a třásl jsem se chladem. Teprve teď mi došlo, jaké jsem se dopustil chyby. Rychle jsem se otočil a přeběhl jsem přes chodbu do svého pokoje, kde jsem popadl deku a starou košili, kterou jsem před svým odjezdem nechal na posteli. Když jsem se vrátil, přivítal mě hlasitý smích, protože v kuchyni mezitím přibyli i Gilles a Horst, kteří mě slyšeli přicházet. Nezbylo mi, než smát se s nimi, a přitom jsem si dřepl ke krbu, abych se konečně zahřál a zbavil se husí kůže, která mi vyskákala po celém těle.

Dopřál jsem si několik dlouhých, hřejivých doušků a teprve potom jsem se cítil na trochu konverzace, ale moji druhové se již všichni shromáždili kolem a netrpělivě vyčkávali. Jako první prolomil ticho Gilles.

„Co se stalo, Klapko? Kde je kapitán. A kde… kde jste byli?“

„Na návštěvě u papeže,“ odpověděl jsem, jako by to byla ta nejobyčejnější věc pod sluncem.

„To už víme,“ přispěchal Rassoul s odpovědí. „Navštívil nás tady totiž ozbrojenec z Lateránského paláce a sháněl se po vás. Pak nám sdělil, že si vás žádá Jeho Svatost. Měli jsme za to, že vás zřejmě zatkli, ale pak přišel kapitánův dopis a ten nás všechny uklidnil.“

„Kde se ten starý lišák Řehoř teď schovává?“ zeptal se Gilles. „V Rieti? Nebo snad v Trevi?“

„Ve Viterbu,“ odpověděl jsem a popsal jsem jim naši cestu, i když jsem toho k popisu příliš neměl, ať už šlo o cestu či město, snad jen s výjimkou toho, že neustále pršelo. „Pokud jde ale o to, co se dělo dál, budete si muset přečíst toto. Kapitán to psal celou noc a doufám, že jsou suché.“ Vytáhl jsem svazek kapitánových dopisů ze zmáčené brašny a ke své úlevě jsem shledal, že tlustá promaštěná kůže tašky udržela obsah v suchu.

„Ale kde je kapitán, Klapko?“ pronesl Horst sevřenými ústy.

„Ach tak, ten teď pospíchá na sever a já se jen modlím, aby měl lepší počasí. Řehoř, chci říct, Jeho Svatost mu přikázal vydat se bez prodlení do Francie za králem Ludvíkem. Máte to všechno v tom dopise,“ dodal jsem v naději, že tomu tak skutečně je.

„Do Francie?“ zvolal Rassoul, jako by nevěřil vlastním uším.

„Přesně tak,“ pokýval hlavou Gilles. „Je to tady. A zároveň i rozkazy pro nás. Je po klidu, chlapci.“

„Já tedy do žádné Francie nejedu, to je jisté,“ durdil se Rassoul. Horst nic neříkal, ale tvářil se sklesle.

„Nic takového se po nás nechce,“ uklidňoval je Gilles. „A stejně bychom odsud museli nejpozději do měsíce zmizet. Nebo jste si snad přáli tu strávit i léto? Počkat si na zimnici? Dívat se, jak skládají mrtvé poutníky na hromady a přemýšlet, kdy přijde řada na vás? To si opravdu nemyslím.“

„Má pravdu,“ připustil Horst váhavě. „V létě z řeky stoupá otrava, jakmile se přihlásí první vedra.“

„Jo, když si Orion přivolá svého psa,“ dodal Rassoul. Souhlasně jsem přikývl. Žádný soudný člověk, pokud mu byl život milý, v Římě v období tak zvaných psích dní nezůstával. A také jsem až příliš dobře věděl, že jedovaté výpary, které se zvedají z řeky, jsou pro Angličany obzvláště smrtelné.

„S tím si ovšem nemusíte dělat starosti, protože odjíždíte do Benátek, do Ca’Kanziru – ne, ty ne, Klapko. Není vám hned líp?“

Ostatní spokojeně přikývli, ale já jsem vyskočil, až ze mne spadla deka, do které jsem se zahalil. „Mně tedy rozhodně líp není!“ zvolal jsem. „Proč tady musím zůstat zrovna já? Určitě tu zimnici hned chytím!“

„Uklidni se, Klapko. A schovej si ten nahý zadek. Nikdo tě nikde nenechává.“

„Co tedy bude se mnou?“ zeptal jsem se a znovu jsem si deku omotal kolem těla, zatímco ostatní se při mém počínání hihňali.

„Dopřej mi trochu času, abych si všechno pořádně srovnal,“ řekl Gilles. „Co kdybychom si o všem promluvili u večeře. Jen ty a já? Rassoule, byl bych rád, kdyby ses ihned vydal do Ostie Anticy a začal tam s přípravami na vyplutí. Kapitán si přeje, abychom nejpozději do týdne vyrazili.“

Jakmile Rassoul odešel, aby si sbalil věci, a poté, co nás opustil i Horst, kterého odeslal do kuchyně s rozkazy pro kuchaře, začal Gilles dlouhým krokem přecházet po místnosti, pohled zabořený do kapitánova dopisu.

„Co je to Ca’Kanzir?“ zeptal jsem se.

„Kapitánův palác. Místo, kde má posádka Kormorána svůj domov na souši. Ale teď mě chvíli neruš, Petroku. Kapitán škrábe jak kocour a já se musím soustředit.“

Přemístil jsem se tedy do svého pokoje, abych se oblékl a trochu si všechno promyslel. Už jsem slyšel, že kapitán má dům někde v Benátkách, ale nikdy mě nenapadlo, že by naše skupina, kterou jsem vždy rád přirovnával k ptákům buřňákům, jejichž osud je kroužit celý život nad divokou hladinou oceánu, z kteréhož údělu je vysvobodí pouze smrt, mohla mít i stálý domov na pevné zemi. Teprve v tom okamžiku mi došlo, že jsem vůbec nevnímal, co se kolem mě dělo. Že jsem si na palubě stvořil svůj vlastní svět, který byl spředen jen z mých snů a obav a v jehož středu se pochopitelně nacházela Anna. Pro všechny ostatní jsem musel zcela jistě být hodně otravný a možná dokonce i nudný chlapík. Omráčený poznáním jsem našel láhev Izákova hnusného, ale zázračného životabudiče a přinutil jsem se ho trochu vypít. Zahřál mě a já jsem se připravil k večeři, před kterou jsem si najednou připadal velmi, velmi m ladý a nedokonalý.

Co nejpodrobněji jsem Gillesovi popsal všechno, co se u papeže odehrálo. Neuniklo mi, jak se celý napjal, když jsem mu vyprávěl o společné večeři s dominikánským mnichem Petrem z Verony a o tom, že kapitán teď nejspíš ještě stále trpí v jeho společnosti, v níž bude muset vydržet přinejmenším do té doby, než dorazí na otevřené pláně Lombardie. Pokračoval jsem ale dál, neboť jsem se domníval, že tohle všechno se Gilles dočetl v dlouhém dopise, který jsem mu od kapitána předal. Náš malý únos do Viterba byl nyní, když bylo po všem, spíš veselým příběhem, a Gilles se ze mě pokoušel vymámit i ty nejmenší podrobnosti toho, jak probíhala naše audience u papeže.

„To mi připomíná: neměli bychom si prohlédnout dar, který nám Jeho Svatost věnovala?“ zeptal se Gilles, když mi konečně došla slova. Vytáhl do čtverce poskládaný pergamen, ve kterém jsem ke svému údivu poznal ten, který Řehoř svěřil při audienci kapitánovi. Rychle jej přejel očima a tvář mu samým vzrušením celá zčervenala. Nakonec zvedl hlavu a oči mu zářily jako dvě hvězdy.

„U… u koulí svatého Petra. Já nevěřím vlastním očí. Tohle je opravdu Bukoleonské Inventarium!“

„To nepochybně ano,“ souhlasil jsem.

„A jak se Jeho Svatost k tomuto zázraku vlastně dostala?“ vydechl Gilles a pečlivě si pergamen prohlížel. „Slyšel jsem, že nějaký takový seznam opravdu existuje, ale…“

„Dal mu ho Balduin de Courtenay,“ zodpověděl jsem jeho otázku.

„A proč by, u všech rohatých, něco takového dělal?“

„Protože se pokoušel papeže podplatit.“

„A…“

„Nepovedlo se mu to. Řehoř se teď pokouší, aby Balduin těmito poklady podplatil – pardon, aby je ze své vůle věnoval darem francouzskému králi Ludvíkovi, který mu na výraz své vděčnosti pomůže zachránit rozkymácený trůn jeho říše,“ vysvětloval jsem.

„A my u toho máme asistovat jako ponížení prostředníci?“ zajímal se Gilles a smál se jako malé dítě.

„Taková jest vůle Boží,“ odvětil jsem vznešeně a pak jsme již svým hlasitým smíchem probudili všechny pavouky podřimující u stropu.

V noci na mě čekal neklidný, nepokojný spánek, jakého je možné se nadít, jste-li opravdu k smrti vyčerpaní: což je další z veselých šprýmů, kterých se na nás příroda dopouští. Byl jsem tedy vzhůru a oblečený hned časně zrána, připravený na cestu k hostinci, v němž přebýval císař Balduin, abych mu odevzdal Řehořův dopis. Gilles mě zastihl v okamžiku, kdy jsem si připravoval chléb a slaninu k snídani. Vysvětlil jsem mu, co mám v úmyslu, ale on jen s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Kdepak, nic takového. Tohle je vysoká, vysoká státnická záležitost. Nemůžeš Balduinovi jen tak vpadnout do dveří a jako by se nechumelilo mu předat papežskou bulu. Jak by to vypadalo. Kdepak, nejprve tam pošleš Piera, aby mu oznámil tvé záměry. Požádej o naléhavou audienci. Trochu mu polechtej tu jeho pýchu. Je to přece náš zlatý poklad.“

A tak jsem tedy odeslal Piera v jeho nejlepším šatu, aby se za necelou hodinu vrátil s otravnou zvěstí, že Balduin a jeho družina – pokud je tak možné říkat doprovodu pouhých dvou mužů – odjeli na lov s hrabětem z Tivoli. Vrátí se nejdříve za deset dní.

„A co s tím mám teď dělat?“ otázal jsem se Gillese a mával jsem mu před obličejem dopisem s absurdně těžkou pečetí. „Nechat ji domácí, ať mu ji dá, až se uráčí vrátit? To si samozřejmě dělám legraci.“

Gillies si podrážděně odfrkl. „Máš pravdu: je to mimořádně zapeklité a otravné,“ souhlasil. „Posaď se vedle: připravil jsem pro nás pro všechny plány podle rozkazů od kapitána.“

„Tak mi, prosím, řekněte, co mám dělat. Strašně rád bych totiž věděl, jestli je mi opravdu souzeno, abych své křehké anglické zdraví vystavil letní římské zimnici.“

Gilles se dal do smíchu. „Ne. A poslouchej mě už konečně. Já musím odjet do Byzantia, kde mám zahájit jednání s Balduinovým novým regentem, jistým Anseauem de Cayeux. Mezitím to tady rozpustíme. Rád bych vyrazil co nejdřív – klidně i zítra – nejprve do Brindisi, kde musím najít nějakou hodně rychlou loď do Řecka. Zároveň odešlu v souladu s kapitánovými rozkazy Kormorána do Benátek, kde nám Rassoul zajistí zimní ubytování. A teď k tobě, Klapko. Posledních pár týdnů jsi toho na práci příliš neměl, je to tak?“

Smutně jsem přikývl.

„Takže možná by se ti líbilo, kdybys nám mohl být opět trochu užitečný, co říkáš?“ Znovu jsem přikývl, tentokrát ale dychtivě a s nadšením. „Výborně. Potřebuji tedy, aby ses už s předstihem vypravil do Benátek a připravil vše nezbytné pro příjezd Kormorána. Bude toho hodně a přitom se naučíš mnoho užitečných a důležitých věcí. Vlastně to až doteď bývala moje práce, takže si piš, že je pěkně zodpovědná. Cítíš se na to?“

„Jistě,“ odpověděl jsem hrdě. „A děkuji vám za vaši důvěru. Slibuji, že vám ji mnohokrát vrátím.“ Byla to sice jen květnatá slova, ale já jsem se zalykal radostí. Poslední dobou jsem se stal spíš přítěží a Gilles mi nyní nabízel šanci dostat se zpět do víru dění. „Jsem vám k službám, pane.“

Gilles smrtelně vážně přikývl. „O tom jsme s kapitánem nikdy nepochybovali. I proto toho po tobě budu chtít víc. Rádi bychom si tady v Římě zřídili stálou základnu, Klapko. Řím je v samotném srdci našeho podnikání, jak už jsi asi pochopil. Bylo by tedy nanejvýš prospěšné, kdybychom tu měli svého zástupce. Až skončíš v Benátkách, chtěli bychom – a rád bych tě ujistil, že to takto plánujeme už nějakou dobu –, aby ses postaral i o tuto záležitost.“ Musel jsem teď lapat po dechu jako ryba vytažená z vody, protože Gilles mi položil ruku na rameno a přátelsky mi je stiskl.

„Všechno má svůj čas, Petroku. Tyhle záležitosti možná působí trochu děsivým a ohromujícím dojmem, ale ne vždy tomu tak nakonec je. Byli bychom rádi, kdyby sis trochu protáhl kosti, porozhlédl se po světě a, v ideálním případě, si v něm našel i své místo. To je vše. Co tvůj optimismus. Ještě stále tě neopustil?“

Zatahal jsem se za ušní lalůček. „On o tom přemýšlí!“ zvolal vesele. Uhodil jsem rukama o stůl.

„Ne, pane. Všechno je jasné. Jsem váš bez ohledu na úkol, kterým mě pověříte. Dlužím vám a kapitánovi život a ten vám nabízím k vašim službám.“

„Dohodnuto,“ odtušil Gilles. „Výborně. Tohle místo tady opustíme. Horst ti teď hledá ubytování v anglické části Borga. Pár dní tam teď budeš bydlet.“

„Ale já myslel, že mám vyrazit ihned,“ podivil jsem se.

„Ale, ale. Nejprve přece musíš doručit mladému Courtenayovi dopis od papeže, nebo jsi na to už zapomněl? A pokud jde o Benátky, máš vůbec představu, kudy se tam jede?“ Zavrtěl jsem hlavou. „To snadno napravíme. Kapitán má pochopitelně mapu. A pak je tu také otázka, jak se tam dostaneš,“ pokračoval. „Předpokládám, že umíš jezdit.“

Cítil jsem, jak mi rudnou uši. „Jen na mulách,“ zamumlal jsem vyděšeně. „Ale do Viterba a zpět už jsem jel na koni,“ dodal jsem chvatně v naději, že si tak zachráním alespoň zbytky nějaké důstojnosti.

„To přesně jsem myslel,“ poznamenal Gilles. „Michel se ve svém dopise zmiňuje, že jsi byl v sedle trochu… nesmělý, to jsou jeho vlastní slova. A protože jsi teď povýšil, nemůžeme tě vyslat do světa na nějakém starém mezkovi, chlapče. Pojedeš hezky na koni, jak se na muže tvého postavení sluší – a o významnosti tohoto postavení ani na okamžik nepochybuj – a pojedeš na něm dobře. Horst tě všechno naučí. Aspoň doufám.“

„Horst?“

„Když byl ještě doma v Německu, byl opravdový rytíř,“ vysvětloval Gilles. „Válečník, který se na koni zúčastnil mnoha bitev. Naučí tě jezdit, i když tuším, že tě toho zřejmě naučí mnohem víc, než budeš kdy vůbec potřebovat. A teď se pokusme najít tu mapu.“

Zbytek dne proběhl ve znamení příjemných a známých rituálů příprav na cestu, plánování denních rozpisů jízdy a všech těch dalších nezbytností, kterými se člověk snaží vnutit své bezcílné pouti obsah a řád. Můj život opět nabyl smyslu. Měl jsem se stát kapitánovým zástupcem v Římě – a to už přece byl smysl, pro který stálo za to žít – i když se mi zdálo, že mi ho kapitán a jeho pobočník hodili tak trochu jako psovi kost, byla to kost, k níž jsem se neustále vracel a pokaždé mi přišla chutnější a voňavější.

Moje nové ubytování, jak se záhy ukázalo, tvořily dvě prosté místnosti ve druhém patře domu v úzké uličce anglické části čtvrti Borgo. Tuto čtvrt jsem si zamiloval. Její prastaré, rozpadající se budovy, živý, kosmopolitní ruch jejích obyvatel, kteří mluvili snad všemi jazyky světa. Jako v celém městě, i v této čtvrti jste měli pocit, že tu stojí od počátku věků, a že tu pokojně stárne, omílána časem, jako nějaká velká skála vystavená po staletí působení živlů, zatímco lidé kolem přicházejí a odcházejí, nezanechávajíce po sobě významnějších stop než mravenci v trávě. I opak byl samozřejmě pravdou a někdy dokonce v impozantním měřítku. Budovy kolikrát zmizely doslova přes noc, když se ve tmě zhroutily v beztvarou hromadu prachu a sutin, které se ihned stávaly zdrojem kamení pro nové budovy, které kolem vyrůstaly jako houby po dešti. Všude kolem panoval hluk a shon, ulice byly plné hlasů, kt
eré se smály, křičely, nebo se hádaly. Nazýval jsem tuto část anglickým Borgem, protože ale ve skutečnosti byly ještě tři další – francké, fríské a langobardské –, i když je pravda, že národy severu se zde promiskuitně mísily jeden s druhým, alespoň tedy v tom smyslu slova, v jakém se mohou mísit poutníci a klerici.

Tohle všechno mi působilo radost. S potěšením jsem naslouchal hlasům své vlasti, neboť já sám jsem zde byl ve vyhnanství a vyhnanství je choroba, na kterou není lék, jen balzámy a masti, které mohou zmírnit tu nejhorší bolest. Byl jsem nucen přijmout falešné jméno, protože – jak jsem ke své nemalé hrůze stačil zjistit již během svého krátkého pobytu v Londýně – zločin, z něhož jsem byl v Balecesteru obviněn, mi dopomohl ke slávě a pověsti onoho druhu, která přiměje mladé panny k tomu, aby se rděly, jejich otce k hlasitému běsnění a matky k tomu, aby si povolovaly korzety. Díky Bohu jsem se zatím nedočkal toho, že by o mně někdo složil baladu, ale získal jsem alespoň přezdívku Velký pes z Balecesteru, nesmírná bestie, která rozervala biskupovi hrdlo přímo na oltáři jeho vlastní katedrály, a pak nahá a zkrvavená utekla a na svém úprku ulicemi dál vraždila a mrzačila nevinné, dokud navždy nezmizela ve t
mě. Velký pes je totéž zvíře, které lidé v mém rodném Dartmooru nazývají Pekelným psem a kterého považují za honícího psa samotného ďábla, jehož spatření je znamením jisté smrti.

Přiznám se, že jsem nebyl skutečností, jak moje legenda rostla, dvakrát nadšen a představa toho, že mě moji krajané považují za netvora a ďábla v jednom, mi naháněla hrůzu. Samozřejmě mě rovněž zajímalo, jakým způsobem vzpomínají lidé v Balecesteru na Hugha Kervezeyho, neboť to byl přece on, nemanželský syn balecesterského biskupa a chladnokrevný, ďáblem posedlý vrah a intrikán – s nímž mě, jak jsem se tehdy naivně domníval, svedla dohromady pouhá náhoda, v noci, v hospodě ve městě, kde jsem studoval – kdo před mýma vyděšenýma očima podřízl hrdlo nebohého jáhna Jeana de Noirot. Utekl jsem tehdy z katedrály celý zmáčený horkou krví oběti a Kervezey, předstíraje nevinného, se vrhl po mé stopě a divoký hon, v jehož čele stanul, mě po dlouhém a strastiplném útěku přivedl nakonec do náruče a pod ochranu kapitána Montalhaca. Teprve mnohem později mi došlo, že jsem byl pouhým pěšákem v Kervezeyho z
dlouhavé a vychytralé hře, jejímž cílem bylo vlákat kapitána do léčky a připravit ho o jeho podnikání i moc. Osud – budu tomu i nadále říkat osud, i když na něj již dávno nevěřím, a stejně tak bych mohl mluvit o předurčení, či náhodě případně chybě v jinak bezchybném plánu šílence – mě i Kervezeyho přivedl na osamělou pláž na jednom z řeckých ostrovů, kde nakonec zemřel mou rukou, zabit svým vlastním nožem. Tím jsem si zachránil život a zároveň jsem pomstil smrt mého nejdražšího přítele Williama z Morpethu, jenž byl vlákán do Kervezeyho osidel společně se mnou, ale na rozdíl ode mne z nich již nevyšel živý. Dýku, kterou jsem ukončil Kervezeyho život a které říkám šaúk, teď nosím u pasu, aby mi připomínala jak mého mrtvého přítele, tak i toho mladého novice, který kdysi dávno, když se vracel od řeky, kam si odskočil, aby se vymočil, potkal muže světlých očí, jenž ho jediným mávn
utím úzké, ostré dýky ze surové oceli, proměnil v toho, kým je dnes: Velkého psa, Petra Zennoria a Klapku pro ty, kteří mě znají opravdu dobře. Petroc z Aunefordu zmizel z tohoto světa.

A tak to tedy byl Petrus Zennorius, kdo si nyní razil cestu Borgem a městem, které tuto čtvrt obklopovalo. Bylo to dobře zvolené jméno, a pokud šlo o moji přezdívku Klapka, mohla se stejně dobře vztahovat jak k Petrovi, tak k Petrokovi, takže v tomto ohledu jsem si připadal zcela v bezpečí. Při mých častých a zvědavých výpravách, kdy jsem pronikal i do těch nejstarších a nejzapadlejších koutů čtvrti a hledal vše staré či pozoruhodné, jsem mnohokrát zapředl hovor s ostatními Angličany, a i když jsem měl pochopitelně radost, že si mohu s krajanem zanadávat na počasí u nás doma (mnohem horší než tady v Římě), případně s lítostí zavzpomínat na poctivé anglické jídlo (mnohem lepší než ty jedovaté blafy, které musíme jíst zde), ze všeho nejraději bych se otázal na Balecester a jeho strašlivého psa. Bylo mi samozřejmě jasné, že toto téma je mimo diskuzi, tak hloupý jsem nebyl, a tak jsem se spokojil s tím, že
jsem vyhledával poutníky z Devonu a Cornwallu jen pro tu radost z toho, že slyším hlasy krajanů, neboť to mi přinášelo větší osvěžení než doušek vody z Jákobovy studny. V tavernách a jídelnách Borga jsem strávil nejeden večer, ale dával jsem si pozor, abych se staral především sám o sebe, a tak jsem spíš jen naslouchal a vyhýbal se případným problémům, protože i mezi poutníky může dojít k hádkám a sporům a nebylo zdaleka řídkým jevem, když se po rozbřesku dlažba v ulicích červenala prolitou krví.

Je pravda, že jsem ve městě již jen čekal na návrat Balduina de Courtenay z lovu, ale to neznamenalo, že bych své dni jen tak bezcílně promarnil. Gilles dodržel stanovený plán a odjel hned druhého dne po našem rozhovoru. Já se vystěhoval hned následujícího dne, protože společnost vyklízela Palazzao Frangipani. Horst, můj braniborský přítel, dorazil ještě dřív, než jsem si v novém bytě stačil rozbalit. Pokoušel jsem se přijít s nějakou výmluvou, která by mi umožnila vyvléknout se z nepříjemné povinnosti, ale stačil jediný pohled na jeho pevně sevřenou, rozhodnou čelist, abych pochopil, že moje první jezdecká hodina je na spadnutí, ať se mi to líbí či nikoli. A to se mi rozhodně nelíbilo, co víc, měl jsem z toho upřímnou hrůzu. Jedna věc byla jezdit na staré, tlusté opatské mule, a úplně něco jiného bylo vyšplhat do sedla opravdového koně, kterého teď držel Horst za uzdu dole pod okny, zatímco na mě křiel, abych za ním sešel na ulici. Jeho čtyřnohá bestie vypadala i z výšky tří pater obrovská a nebezpečná. Natáhl jsem si cestovní boty, připnul jsem si opasek – ve své hrůze jsem se domníval, že bez něj to nepůjde – a zcela proti své vůli jsem se pustil po schodech dolů.

„Jmenuje se Iblis,“ informoval mě Horst, který si dnes odpustil obvyklé zdvořilosti a rovnou mi hodil uzdu. Ochromen strachem jsem ji chytil. „Je to saracénský kůň, krasavec, jakému není rovno. Co ty na to?“ zeptal se koně, který souhlasně přikývl a odhalil obrovské zuby. „Na něm by mohl jezdit i princ, Klapko, takže ho nesmíš zklamat. Je menší než franští váleční koně, ale je to bojovník tělem i duší. Budeš na něj pyšný.“ To nebylo konstatování, ale rozkaz pronesený se vší pomořanskou rozhodností.

„Iblis… mohu aspoň vědět, co to znamená?“ zeptal jsem se a opatrně, na zkoušku, jsem poklepal obludě na čenich, který byl měkký a vlhký. Kůň znovu pohodil hlavou a já jsem ucukl.

„Myslím, že musulmani tak říkají ďáblu,“ odpověděl Horst nepřítomně. „Tohle nedělej, Klapko. Kousne tě.“

„Co? Nesmím ho hladit? Ale ty sám…“

„Ne! Nesmíš se k němu chovat, jako by to byl lev nebo vzteklý kanec nebo co všechno sis to v té své hlavě stačil uplést. Je to kůň, laskavé a jemné zvíře, které ti chce být přítelem. Klidně si mysli, že je to pes, když ti to pomůže.“

„Pekelný pes,“ zamumlal jsem.

„Co říkáš?“

„Nic. A teď po mně tedy chceš, abych na něj vyskočil?“

„Tady ne. Byl bych nerad, abys slítl na tvrdý.“ A s touto povzbudivou poznámkou se vydal ulicí a já s koněm na uzdě klopýtal za ním. Musím přiznat, že se mnou spolupracoval, ale podezíral jsem ho, že si šetří energii na nějaký opravdu hrozivý kousek, který mi předvede později.

Opustili jsme Borgo a stoupali jsme na pahorek Janiculum, podél rozvalin starověké zdi a dále mezi zahradami a loukami – loukami v římském slova smyslu, tedy rozlehlými plochami vyschlé trávy, bodláčí, prachu a kamení, obývanými stády divokých koz – kde jsme se konečně zastavili a moje první lekce mohla začít.

Co následovalo, teď i v následujících dnech, ponechám raději zahaleno tajemstvím, abych své vyprávění příliš neprotahoval a abych si zachoval to, čemu možná poněkud směšně říkám důstojnost. Spokojím se jen s tím, že jsem se večer kulhavě plížil zpět do města s otlučeným zadkem plným modřin i ostrých jehliček bodláků a navíc, pokud mě paměť neklame, ještě pokousaný od koz, byl jsem zlomený na duchu stejně jako každý divoký kůň, kterého poprvé přinutí k jízdě pod sedlem. Naplněn zoufalstvím jsem druhý den ráno opět vyslyšel Horstovo nesmlouvavé pozvání k další lekci a stejně tak i ráno následujícího dne a tak dále a tak dále po celý týden plný bolesti a utrpení. Nevím, kolikrát jsem z Iblise spadl. Lkal jsem do jeho drsné, ostře páchnoucí hřívy, moje přání byla lhostejně ignorována, jindy zase plněna s přehnanou horlivostí. Iblis mi dupl na nohu a vykousl a spolykal mi pořádný chomá
č vlasů. Nakonec, sedmého dne, jsem projížděl improvizovaným slalomem z roztroušených balvanů a uschlých olivových větví, když v tom Horst hlasitě zatleskal rukama. Iblis se vyděsil, postavil se na zadní a já, místo toho, abych jako vždy vylétl ze sedla s dopadem na některou z nebohých, nic netušících koz, jsem mu pevně zabodl kolena do slabin, zkrátil otěže a nevybíravými, přesto však jasně srozumitelnými slovy jsem mu přikázal, že se má okamžitě uklidnit a přestat vyvádět. A pak jsem ostrým cvalem dojel k Horstovi, který se pobaveně šklebil od ucha k uchu.

„Nechceš mi náhodou vysvětlit, co to mělo znamenat?“ dožadoval jsem se. Už jsem toho měl tak akorát: koně, koz, tvrdé italské půdy plné pichlavých bodláků a především neoblomného, tyranizujícího Horsta.

„Jen to, že jsi právě složil závěrečnou zkoušku v jízdě na koni. Už to, kurva, umíš,“ prozradil mi. „A teď se půjdeme ožrat.“

„Amen,“ vydechl jsem. Zpátky do města jsem jel v sedle Iblise, Satanova koně, a Horst von Tantow kráčel po mém boku dolů po svahu Janicula a ulicemi Borga až do stáje, kde jsme koně ponechali džberu plnému ovsa a ječmene. Horst věděl o jedné hospodě, která patřila nějakému Sasíkovi, jenž v ní vařil to nejlepší pivo, a po hlavě jsme se vrhli do jeho husté pěny.

Dali jsme si každý dva kousky, když v tom si Horst otřel pěnu ze rtů a téměř mimochodem se mě zeptal: „Nebolí tě to, když jezdíš na Iblisovi?“

„Myslíš jako koule?“ zeptal jsem se. „To ano, ale už je to lepší.“

„Ne, ne. Myslel jsem… po tom, co se stalo v Londýně.“

„Myslíš Annu…,“ odmlčel jsem se a chvíli jsem přemýšlel. „Možná zpočátku, ale teď už se Iblise tolik nebojím a… a to, co se stalo Anně, se mohlo stát komukoli.“

„Hmm. Tak o tom přemýšlím, kudy chodím, Klapko. Vzpomínáš si, jak jsem dnes odpoledne tleskl a přinutil Iblise, aby se postavil na zadní?“ Už už jsem se mu chystal přátelsky vynadat, ale Horst zavrtěl hlavou. „Poslouchej. Kdybych mu v tom okamžiku ležel pod kopyty, nestoupl by na mě. Uskočil by stranou, nebo… jde o to, že je to vycvičený jezdecký kůň. I kdybys ležel na zemi a já se proti tobě rozjel tryskem, buď by tě přeskočil, nebo by se ti vyhnul. Jezdečtí koně prostě člověka nezraní, pokud se tomu mohou vyhnout.“

„Co mi to říkáš?“ zeptal jsem se, protože jsem mu vůbec nerozuměl.

„Jen to, že kůň, který se postaví na zadní a pak opakovaně zasáhne člověka předníma nohama, je buďto divoké zvíře, v kterémžto případě by nemělo být ježděno na veřejnosti, anebo je to válečný kůň, a takové zvíře je zbraň stejně jako meč či kopí.“

„Pak to tedy byl kůň nějakého rytíře, příteli,“ řekl jsem se vzrůstající netrpělivostí, protože jeho slova ve mně začínala vyvolávat znepokojení.

„Jenže takový kůň neuhodí, pokud mu k tomu jeho jezdec nedá příkaz. Jednou možná, ale rozhodně v tom nebude pokračovat, ledaže… poslouchej, Klapko, a promiň mi to. Neměl jsem to tahat na světlo. Ale na těch koních jsem jezdil a znám je až příliš dobře…“

„Byla to nehoda,“ trval jsem na svém, protože mi bylo jasné, že můj přítel sám sebe zbytečně mučí. „Byl to osud.“ A i když jsem na osud už dávno nevěřil, zoufale jsem si přál, aby to byla pravda.

„Kdo ví,“ pronesl Horst jemně, ale celý přitom zbledl a zdálo se, že se pokouší najít něco v mém obličeji. Nakonec jen luskl prsty a objednal další pivo.

Přišlo a po něm další a další a já je do sebe obracel jedno za druhým, jako bych se pokoušel spláchnout semínko pochybností, které mi můj přítel zasel v mysli. Pili jsme natolik bohatýrsky, že mi na onen večer utkvělo v hlavě jen pramálo vzpomínek: na Horsta, jak mi zmožen pivem vypráví o bitvě s modloslužebnými Lotyši na hranicích své vlasti. A z tohoto vyprávění si vybavuji jen obraz čerstvé krve rozstříkané po sněhu. Pronásledoval mě i celou noc plnou opilých snů, kdy se sníh změnil v londýnské bláto s černými vlasy, a když jsem se druhého dne probudil, byl jsem pevně zachumlaný do přikrývek, ačkoli kolem již panoval horký den.

8.

Při pokusu vstát jsem zjistil, že mě ve spánku schvátila nesmírná únava, jejíž tíha mi přilnula k údům jako drátěná košile. Cítil jsem se, jako bych přes noc ušel sto mil, a neměl jsem ani sílu, ani vůli vstát. Moje domácí, vdova se srdcem laskavějším než většina majitelů penzionů, rozhodla, že jsem chytil rýmu, a pojala jako svůj osobní úkol se o mě starat poté, co se u mě ještě téhož dne stavil Izák a nalezl mě vyčerpaného a v horečkách. A tak jsem tedy ležel v posteli a pozoroval praskliny na stropě a pil jsem vdovinu vynikající polévku, jež mi však nechutnala o nic víc než voda v Tibeře, a pokoušel jsem se odhadnout další pohyby malých ještěrek, které se proháněly po stěnách ve snaze ulovit nějakou mouchu. Izák se nakonec rozhodl přinést mi něco na čtení, a to výtah z Plinia Staršího a tu samou mapu, kterou jsme luštili již v Palazzu Frangipani.

„Plinia máš na rozptýlení, ale poučí tě zároveň o zemi, kterou budeš projíždět,“ vysvětloval mi. „Ale tohle –“ pokračoval a mávl mi před očima mapou, „tohle je práce. Kormorán vyplouvá zítra do Ostie a ty bys měl vyrazit do Benátek hned, jak se trochu posbíráš.“

„Balduin se už vrátil?“ zeptal jsem se chabým hlasem.

„Dnes ráno tu ještě nebyl,“ odpověděl Izák, „ale teď už možná je. Co kdyby ses tam skočil podívat?“

Posadil jsem se. Popravdě řečeno jsem se necítil vysloveně zle, ale byl jsem o hodně slabší, jak si Izák povšiml, než by odpovídalo vážnosti mé choroby. Napadlo mě, že se jedná o přetrvávající následky mého pádu, ale Izák jen zavrtěl hlavou a nesouhlasně mlaskl.

„Ještě stále se opájíš marnou nadějí, příteli,“ pronesl jemně.

„Neopájím! Jsem nemocný!“ protestoval jsem.

„Nesmysl,“ odpověděl laskavě. „Vidím ti to v očích.“ Odfrkl jsem si. „Ne, ne,“ pokračoval. „Dokážu rozpoznat, zdali trpí duše či tělo. A v tvém případě je to především duše.“

Zamumlal jsem něco neuctivého, ale Izák se jako vždy trefil zcela přesně. Celý den jsem sledoval praskliny na stropě, jak jsem již řekl, ale každá z nich byla v mé fantazii cestou, která vedla k Anně, ať už byla kdekoli. Měl jsem čas vzpomínat a byly to šťastné vzpomínky. I když pokaždé jen do okamžiku, než přede mnou vyvstalo její vyhřezlé oko, jako měsíc, jehož studený svit mi proměnil srdce v kámen, a to se stávalo pokaždé. Teď jsem ji viděl před sebou v našem pokoji v Londýně. Nikdy jsem se nedokázal nabažit objevování její tváře, i když jsem ji pochopitelně znal lépe než rodná vřesoviště v Dartmooru. Onoho rána jsem tedy neměl jediný důvod prohlížet si ji nějak obzvlášť pozorně, ale kdybych tušil, že je to náš poslední den, zapamatoval bych si každičký vlásek, každou pihu.

Ležel jsem v posteli a uvědomil jsem si, že si nepamatuji jediné slovo, které tehdy řekla. Místo toho se moje horečkou zmítaná mysl vracela stále dokola k jemnému, tmavému chmýří, jež bylo za určitého světla možné spatřit nad jejím horním rtem. Přejížděl jsem v myšlenkách vrásku, kterou měla mezi obočím, i dvě další, jež se jí táhly na čele. Celé hodiny jsem se vydržel dívat na místo, kde jí zlatý drátek náušnice pronikal do ušního lalůčku.

Dnes, čtvrtý den mé bolestné letargie, jsem tuto cestu podnikal znovu a znovu, ale to už jsem opravdu nebyl nemocný a zdálo se, že si ve své malátnosti spíš hovím, než bych jí trpěl. Nečinná mysl plodí choré myšlenky a mně se teď vrátila Horstova slova. Jak je možné, že někdo jel na těžkém, nebezpečném válečném oři na jedné z nejrušnějších tříd Londýna? A co se stalo s jezdcem? Nikdy se nepřihlásil a ani koronerovi muži ho nedokázali najít. Všechny tyto myšlenky byly nesnesitelné. Protože by znamenaly, že Anna byla zavražděna. Bylo to to, co se mi Horst pokoušel sdělit? Samozřejmě, že tomu, co říkal, i sám věřil. O tom nebylo sporu. Nedávalo to ale žádný smysl, protože proč by si někdo měl přát Anninu smrt a ještě ji tak chytře naplánovat. A chytré to jistě bylo, i když kruté a krvavé. Na předem připravený plán až příliš. A tak jsem začal dumat a soužit se myšlenkami, až jsem se začal v
posteli zmítat ze strany na stranu a nakonec jsem jako lev v kleci rázoval z jednoho konce místnosti na druhý. To mě unavilo natolik, že jsem znovu ulehl a celý proces mohl nastat nanovo. Zaplatil jsem malému synovci své bytné, aby dával pozor, jestli se Balduin již nevrátil, v kterémžto případě mi měl dát bez prodlení vědět, ale dosud jsem od něj nedostal žádnou zprávu. Můj den nabyl podoby horečného přecházení střídaného záchvaty strnulé apatie, a tak to bylo až do příchodu noci, kdy jsem byl naštěstí již tak unavený, že jsem dokázal usnout. A přesně v okamžiku, kdy jsem cítil, jak se na mě počíná zvolna snášet spánek, ozvalo se hlasité škrábání na dveře. Myslel jsem si, že se mi to jen zdá, neboť mi to připomínalo ony podivné zvuky, které sice dokážou člověka vzbudit, ale přitom vznikly pouze v jeho představách. Jenže tentokrát se škrábání ozvalo znovu a bylo ještě silnější, jako by mi něk
do dával rozkaz. Zmateně jsem přemítal, že to může být jen domácí, protože všichni přátelé již město opustili, ale zvuky byly tak neodbytné, že jsem vyděšeně vstal a tasil šaúk. Pak jsem si přes sebe přehodil plášť, připlížil jsem se ke dveřím a zlehka jsem je otevřel. Vytvořenou skulinou jsem vyhlédl ven.

A díval jsem se do šedých očí Michaela Scota.

„Dobrý den, chlapče. Neříkal jsem snad, že se ještě uvidíme? Obleč se a pojď se mnou.“

„A kam, můj dobrý pane? A kolik je vlastně hodin?“

„Jsi nemocný a já jsem tě přišel jednou provždy vyléčit. Lékaři pracují v nejroztodivnější hodiny a tahle je jedna z nich. Pojď.“

Za normálních okolností by mě ani ve snu nenapadlo, abych se uprostřed noci vypravil s neznámým mužem do římských ulic, ale slova Michaela Scota nesnesla stejně jako prve odmítnutí. A tak jsem na sebe již vzápětí oblékal své svršky a dotahoval si tkaničky bot.

„Ten nůž nebudeš potřebovat,“ ujistil mě Scot.

A tak jsem zastrčil šaúk pod polštář a jako jehně na porážku jsem se vydal za ním. Vyvedl mě ven na ulici a já tiše zaklel, že jsem se tak snadno vzdal zbraně. Zrovna jsem se chystal vymluvit se na svoji nemoc či přijít s nějakou jinou, stejně průhlednou výmluvou, ale v tom jsem uslyšel zakašlání, a když jsme zabočili za roh, spatřil jsem skupinku mužů oblečených v černém úplně stejně jako Michael Scot. Drželi v rukou halapartny a čekali. Srdce se mi prudce sevřelo úzkostí, ale můj společník mě rázně umlčel. „Náš doprovod,“ pronesl do tmy. „Vatikánské stráže. A tady, tady jsou naše zvířata.“

Strážci ustoupili stranou a v jejich středu jsem spatřil dvě muly. Srst se jim třpytila jako cín ozářený měsíčním svitem. Muly jsou ta nejmírumilovnější zvířata pod sluncem a tito dva tvorové v barvě pavučiny a chmýří bodláku působily natolik přátelským dojmem, že jsem se téměř zasmál úlevou.

„Neztrácejme čas,“ pronesl Scot. „Čeká nás dlouhá cesta a noc má již na kahánku.“

Hbitě vyskočil do sedla jedné z mul a opět se tím vysmál svému pokročilému věku. Já jsem se vyškrábal na druhé zvíře. Po týdenním výcviku s Iblisem bylo až legrační hovět si nyní na tak malém zvířeti, ale Michael již bez dalších slov pobídl svoji mulu kopancem do rychlého klusu a mně nezbylo než ho následovat. Překvapilo mě, jak rychle mě opustila moje horečná strnulost, která mě pronásledovala celý den. Strážci nás obklopili a dali se do tichého běhu a lehce nám stačili, i když jsme rozhodně nejeli pomalu. Jejich boty měly zřejmě hodně měkké podrážky, protože běželi zcela nehlučně. Netrvalo dlouho a přejeli jsme Tiberu a pokračovali jsme stále v poklusu tichými uličkami na druhém břehu. Přejeli jsme přes Campo dei Fiori, propletli jsme se několika postranními uličkami a najednou jsme se vynořili pod majestátním pahorkem Kapitolu. Drželi jsme si ho vpravo a vyrazili jsme po jeho úpatí, až jsme se oci
tli v údolí vyplněném shluky antických zřícenin a novějšími, přesto však stejně zchátralými brlohy, které se rozprostíraly mezi Kapitolem a pahorkem quirinálským. V dálce před námi se tyčilo přikrčené a nestvůrné Koloseum. Z ničeho nic jsem ucítil tiché bodnutí strachu a otočil jsem se ke svému společníkovi. Měsíc mu svítil přímo do tváře a propůjčoval mu škleb masky.

„Co máme v plánu a… a kam přesně máme namířeno, můj pane?“ zeptal jsem se a snažil jsem se, aby můj hlas nezněl příliš plačtivě a naříkavě, ale bylo mi jasné, že se mi to nepovedlo.

„Kam asi, nevidíš?“ odpověděl nevzrušeně. „Copak jsi ještě nikdy nenavštívil noční Koloseum?“

„Ne, a stejně tak by se o to nepokoušel nikdo, kdo je jen trochu při smyslech!“ vybuchl jsem. „Co je to za bláznivost, pane? Každý Říman přece dobře ví, že tohle není místo pro ty, kdo ještě žijí.“

„A jsi snad Říman? Ne, a já také ne. A pokud jde o to, proč tam jdeme, pak věz, že právě tam chci zakončit tvoji léčbu.“

„Ale copak nejsem už vyléčený… myslím z toho, co mě tehdy soužilo?“ vypravil jsem ze sebe, protože moje stará choroba již byla dávno za mnou a já si na ní stěží vzpomínal. „Teď jsem jen nachlazený.“

„To sotva. Tvé tělo si vede dobře, můj milý chlapče, ale duše, ano, ta si ještě žádá léku. A ten se pokusíme najít dnes v noci.“

Jeho skotský přízvuk byl náhle o poznání výraznější, ale na mne v daném okamžiku působil uklidňujícím dojem, neboť mé srdce, které mi ještě před chvílí zběsile bušilo, se zvolna utišilo. I tak jsem se pro jistotu podíval na naše průvodce. Ti si ale stáhli přes obličej kápě a ukrývali se přede mnou ve tmě. Kopyta mul prázdně duněla o kamenné dláždění. Byli jsme jako procesí mrtvých.

Koloseum je i ve dne místem, které nahání hrůzu. Kameny stavby se koupou ve slunci s jakýmsi lhostejným sebeuspokojením a obří stavba ohromuje svou velikostí každého zvědavce, jenž se odváží nahlédnout do jeho bludiště obývaného smečkou divokých koček. Při toulkách městem jsem se dozvěděl, že ještě před pár lety sloužilo jako pevnost, ale zemětřesení vyhnalo jeho obyvatele a ponechalo Koloseum na milost a nemilost zlodějům, kteří kradli mramorové obložení a spalovali ho ve svých vápenných pecích. Jak ale každý věděl, bylo vystavěno ještě v pohanských dobách jako chrám zasvěcený všem bohům, které staří Římané vyznávali, a když pak matka církev ukončila nadvládu těchto božstev nad zemí, zůstali uvězněni v jeho zdech jako zlí duchové a upíři vylézající z temnot, aby šířili mor a přivolávali na město neštěstí. Brali na sebe zvířecí podobu a bylo mnoho takových, co je viděli vynořovat s
e na světlo pod velkými oblouky, vedeni přízrakem obřího býka rudého jako krev a plivajícího kolem sebe oheň a kouř.

Dnes si již Římané dávají pozor, aby mezi kameny pobořené stavby nevkročili, i když si dál dopřávají piknik ve stínu jejích zdí, pod nimiž si milenci i nadále domlouvají schůzky, ale na rozdíl od jiných velkolepých ruin se neodvažují dovnitř, aby se procházeli v chládku prostorných sálů a zákoutí, jak je tomu v případě jiných zřícenin a uliček, neboť toto místo má divnou atmosféru, vzduch v něm je těžký a každého odrazuje, aby v jeho zdech pobýval jen tak pro nic za nic. Jsou to především poutníci ze severních zemí, kdo vchází dál a ruší holuby v jejich klidu. Štěbetají stejně jako ptáci a vzrušeně pobíhají po zdech a galeriích a spřádají pošetilé historky plné krve a hrůzy z dávné minulosti. Ale i oni podléhají tísnivému duchu místa a nakonec se jen zoufale snaží najít cestu ven, a je vidět, jak se přeskupují a pobíhají – bledí a přesycení jako hosté u tabule překypující velkolepo
u hostinou ze zkaženého masa – na rozpáleném slunci, zatímco je Římané pozorují s nadřazeným pohrdáním.

V noci to ale musí být úplně něco jiného, přemýšlel jsem. Nemilosrdné římské slunce dodává strašidelnému prstenci oblouků zdání lenivé zloby, měsíc, pokud není zastřen mraky, je mění v přízrak se stovkami očí. Ve dne působí budova nakrčeným dojmem, v noci se tyčí a blýská, a pokud ve dne, omývaná slunečními paprsky, zcela nepochybně vypadá jako dílo smrtelníků, kteří ji svoji brutální silou a dovedností vyzvedli z prachu země, v noci vzbuzuje dojem nadpřirozenosti a stovky oblouků a oken ve vás vyvolávají představu strakaté, stříbřité tváře měsíce. V tuto noční hodinu nebylo kolem ani živáčka a my jsme projížděli přes pole uschlé trávy, které stavbu obklopuje, a pokračovali jsme dál po obvodu, chvíli ve stínu, chvíli v plném měsíčním svitu, až jsme se na Michaelův signál nakonec zastavili a seskočili ze sedel. Naši strážci se chopili otěží a uvázali muly ke štíhlému mramorovému s
loupu opodál. Pak mě vzal Michael jemně, ale přesto pevně za paži a kývl hlavou. Jen jednou, vážně a obřadně. Všiml jsem si, že v druhé ruce drží dlouhou tenkou hůl z tmavého dřeva opracovanou tak, aby neodrážela světlo. Lehce ji naklonil a ukázal směrem k oblouku, v němž visely nakřivo zavěšené obrovské dveře pobité železem. Za nimi číhala neproniknutelná tma černá jako Michaelova hůl, jež nám nyní ukazovala cestu vpřed pod impozantním kamenným obloukem vchodu.

„Víš, co o tomhle místě pronesl Bede?“ zeptal se mě Michael. Jeho hlas přicházel z těsné blízkosti mého ucha. Vedl mě neproniknutelnou temnotou, v níž jsem nedokázal rozpoznat vůbec nic, ačkoli jeho kroky zněly stejně jistě, jako bychom zde kráčeli za plného denního světla. Vlastně jsem ten spisek slavného a ctihodného mnicha četl, ale v daném okamžiku jsem si jeho slova nedokázal vybavit, neboť jsem byl až příliš zmaten z toho, že jsem se odevzdal do rukou muži, jehož jsem vlastně vůbec neznal, pokud nepočítám všechny možné zvěsti a nepříliš slibné pověsti, které o něm kolovaly. Nedalo se ale nic dělat, byl jsem zde, vtažen do útrob nejděsivější a nejstrašidelnější stavby v celém tomto městě plném budov stíhaných duchy minulosti, a vůbec mi nebylo jasné, jak jsem to mohl vlastně dopustit a proč jsem se ani teď nepokusil o útěk. A tak jsem jen potřásl hlavou, protože jsem si byl jistý, že moje ge sto nikdo neuvidí.

„Nevzpomínám si,“ vydechl jsem náhle zděšen strachem z toho, že moje slova vyruší všechny ty legie strašlivých duchů, kteří se mohou ukrývat v té neproniknutelné temnotě kolem.

„‚Quandiu stabit coliseus, stabit et Roma,‘“ recitoval Michael. „‚Quando cadit coliseus, cadet et Roma. Quando cadet Roma, cadet et mundus.‘“

„Dokud stojí Koloseum, stojí i Řím,“ vybavil jsem si slova, která jsem četl před tak dlouhou dobou, jednoho jarního rána v Devonu, kdy se můj život přede mnou rozprostíral jako rozkvetlá louka a sliboval mi bezpečí a nudnou jednotvárnost.

„Výborně,“ pochválil mě Michael uznale. „‚Když padne Koloseum, padne i Řím; když padne Řím, padne celý svět.‘ Předpokládám, že to znamená, že toto místo tvoří samotný střed světa – a střetávají se v něm všechny jeho cesty: všechny, které vidíme i ty které ne.“ S těmito slovy jsme znovu vstoupili do měsíčního svitu.

Nacházeli jsme se na okraji hluboké jámy, která díky hře stříbrného světla mezi stromy a troskami vzbuzovala dojem kotle plného žhavé rtuti. Nic z toho, co jsem viděl, mi nedávalo žádný smysl, neboť kolem byly jak budovy staré, tak i novější a zahlédl jsem dokonce i pokřivenou věž malého kostela, která se nakláněla v hodně nebezpečném úhlu. Ze rtů mi splynul pištivý výdech, spíš ale na znamení úlevy než čehokoli jiného, že jsem ještě stále na této Zemi, protože když mě Michael vedl temnotou, cítil jsem, jak se ve mně vzmáhá strach, že mě vede do místa-nemísta, stanice na nikým nespatřených cestách, o kterých kdysi hovořil. Na další úvahy jsem ale neměl čas, protože můj průvodce mi pokynul, abych ho následoval, a sám začal sestupovat klesajícím bludištěm komolých stěn a chodeb se zřícenými střechami dolů do středu Kolosea, které se mi jevilo jako jakési oválné pole udusané země a trávy, n
a níž byl vystaven nesourodý shluk chatrčí a chýší, z nichž většina již spadla nebo lehla popelem. Rostly zde i stromy: olivovníky, zakrslé borovice a trnité koruny jalovce. Kráčel jsem za ním s očima upřenýma neklidně na konec hole, kterou si Michael držel před sebou jako prodlouženou ruku temnoty otevírající dveře do noci ještě černější. Vpravo ode mě se ozval naléhavý šramot a já jsem ztuhl děsem, ale byla to jen kočka, která se škrábala na hromadu sutin. Její kamarádka byla již nahoře a prohlížela si mě přivřenýma očima s neskrývaným opovržením. Uvědomil jsem si, že pokud jsem se domníval, že Koloseum je prázdné a opuštěné, rozhodně jsem se mýlil, protože kam jsem se podíval, tam byly kočky. Nejprve mě zjištění, že jsou tu jen kočky a nikoli démoni a býci, kteří by kolem sebe dštili oheň a síru, uklidnilo, ale než jsem se dostal až úplně dolů, kde na mě čekal Michael, moje fantazie se p
ustila do díla, neboť kočky mají opravdu mocný pohled, a pokud se síla pohledu znásobí tisíckrát, jde z něj docela strach.

Rychle jsem došel k Michaelovi a pokoušel jsem se tvářit svěže a nikoli vyděšeně. Michael nalezl samotný střed oválné plochy na dně Kolosea. Rozhlédl jsem se kolem sebe: nacházel jsem se uprostřed obrovského vřícího kotle, jehož černý okraj – někdy perfektně rovný, jindy zubatý či zdobený cimbuřím – vytvářel vysoko nade mnou oválné okno oblohy.

„Ve středu všech věcí,“ pronesl Michael a podíval se na mě. Mluvil klidným, hlubokým hlasem – vlastně jako kněz. Pro mě však bylo těžké si ho jako kněze představit, i když jsem věděl, že jím skutečně byl. Jenže co za kněze by v noci vyhledávalo tak podivné místo?

„Všiml sis, že jsme vlastně v takové míse?“ zeptal se mě. „A viděl jsi už, jak se voda ve žlabu, z něhož vytáhneš zátku, začne při vytékání vířit? Anebo když dítě upustí do misky kuličku, ta začne kroužit po stěnách, až se nakonec zastaví přesně uprostřed misky? To všechno je zde, v srdci světa. Všechny věci, které cestují po neviditelných cestách země i nebes, mohou být právě zde uvedeny do klidu. Jen je musíme přivolat.“

„Co musíme přivolat?“ otázal jsem se a zmocnil se mě pocit, jako by mi na břicho sáhla miniaturní ruka s ostrými pařáty, studená jako led, a pokoušela se zavrtat dovnitř.

„Koho, můj chlapče: koho,“ řekl muž, jenž se málem stal arcibiskupem v Canterbury.

Přikázal mi, ať počkám, a zmizel v jedné z chatrčí. Vrátil se s náručí polen – byla svázaná a nezdálo se, že by je tam jen tak našel – a pečlivě je rozložil přede mnou, přičemž se obracel ke všem světovým stranám a pak rozložená polena upravoval tak, aby co nejlépe splňovala nějaký skrytý účel. Když skončil, stáhl mě za ruku zpátky a holí opsal kolem polen kruh v prašné zemi. Pak obrátil tvář k nebi a mumlal cosi ke hvězdám, načež nakreslil do prachu, na každý vrchol pomyslné růžice kompasu, čtyři symboly, jejichž význam mi nebyl znám. Vypadaly tak trochu jako arabská písmena, ale také jako pokroucené obrázky něčeho, co jsem nedokázal uchopit. Nakonec se rozkročil nad poleny. Tmu rozřízl hluboký povzdech, asi jako když spíte a zdá se vám něco hodně ošklivého, a dřevo se mu pod rukama vzňalo jasným plamenem. Ustoupil zpět a plameny vyšlehly výš než jeho hlava a vychrlily k obloze proud ohnivch jisker.

„Postav se sem,“ řekl a vzal mě za rameno, aby mě umístil do požadované pozice před jedním z jeho symbolů, jako bych byl nějaký manekýn, já ale už od okamžiku, kdy mě probudil, nebyl svým pánem víc než obyčejná loutka. Myslím, že mě natočil směrem k západu. „A teď se podívej do plamenů,“ přikázal mi. „Dívej se!“

Beze slova jsem poslechl, protože jinou možnost jsem neměl. Dřevo rychle a burácivě hořelo a vycházela z něj výrazná a ostrá vůně. Michael si opět něco mumlal a mávl rukou k ohni, ze kterého ihned vytryskl další roj fialových jisker. A po něm přišel kroutící se mrak černého, mastného kouře. Když se pročistil, díval jsem se do čistého, průzračného a zlatého ohně. Připadal jsem si, jako bych byl zase malý chlapec, co se zrovna probudil a otevřel dveře do nádherného letního rána. Kolem panoval naprostý klid. Ten ale neměl dlouhého trvání: nejprve se zdálo, že se vrátil kouř, protože mezi plameny se zformovala ošklivá skvrna, ale ta se před mýma očima změnila v obraz.

Už jste někdy viděli jantar, uvnitř kterého je zakleté tělo nějaké mouchy, mravence či hmyzu? Člověk má pocit, že se dívá dírou v čase na stvoření, jehož nožičky jsou nehybné, ale přesto vypadají jako živé, protože na nich není patrná ani známka hniloby či rozkladu. Není to obraz, ale skutečnost, jen se nachází mimo náš dosah, zvětšená čočkou svého blyštivého sarkofágu. A stejně jsem se díval i do plamenů a jen kousek od rozžhaveného ohniště jsem viděl kroužící vír černých vlasů vznášejících se jako ve vodě. Zalapal jsem po dechu a cítil jsem – nebo jsem si alespoň představoval, že cítím – jak mě Michael Scot drží za hlavu, protože jsem se ji pokoušel otočit, ale nešlo to. A to jsem se opravdu snažil, neboť mi už bylo nad slunce jasné, co bude následovat.

Přímo do očí se mi upřeně dívalo Annino zdravé oko, nehybně, bez mrknutí. To druhé jí viselo na tváři, obživlé a nepatřičné jako zastřené vejce. S nesnesitelnou jasností, která někdy přichází ve snu, jsem před sebou viděl každičký detail její tváře, jako bych se na ni díval zvětšovacím sklem: každičký pór, drobnou jizvičku v prohlubni nosu, vrásky v koutcích úst. A především strašnou, nesnesitelnou přítomnost oka, mrtvého stejně jako tohle stvoření v plameni. Jenže tato dvojnice mojí nejdražší Anny byla živá, o tom jsem nemohl pochybovat. Zíral jsem na ni – protože teď už jsem se nedokázal odvrátit i kdybych chtěl – a viděl jsem, jak se ze žhavého popela vynořují její ruce. Zdálo se, že po mně sahají, a ačkoli nikdy neopustily zář plamenů, cítil jsem, jak mě drží za zápěstí, ale jejich dotyk byl studený, a já se díval, jak si přikládá moje ruce k obličeji, a připadal jsem si jako b
ych stál pevně na zemi, a přitom byl i součástí onoho světa uvnitř plamenů. Přitiskla si moje dlaně na tvář a moje levá ruka zavadila o kouli visícího oka, které před ní uhnulo. Chtěl jsem vykřiknout, ale její prsty mě svíraly pevně a tlačily ruku stále výš. A tak jsme tam stáli, z poloviny v tomto světě, z poloviny v tom druhém, a vůbec netuším, jak dlouho, protože jsem nevnímal nic jiného než tichý šepot plamenů a téměř teplý dotek jejího těla. Pak jsem ucítil, jak její sevření povoluje a to, co jsem považoval za moje ruce, mi zmizelo z dohledu. Ruce mi už opět visely podél těla, zpět v tomto světě, ale to jsem spíš jen tušil, pohlcen obrazem, který se přede mnou odvíjel. I Anna spustila ruce a ještě jednou mi dala pohlédnout do tváře, ale tentokrát jsem v ní spatřil dvě nádherné hnědé, jako mandle tvarované oči, které si mě prohlížely. Anna zamrkala a usmála se na mě a já jsem ještě jednou,
naposledy, uviděl i mezeru mezi předními zuby, protože obraz se začal rychle ztrácet v záři plamenů, čistý jako požehnání.

9.

Probudil jsem se z hlubokého bezesného spánku, který mi poprvé po mnoha týdnech přinesl skutečný odpočinek. Den již uplynul a venku za okny se hromadily stíny. Otevřel jsem oči, a když jsem nad sebou spatřil pavučinami ověšené trámy stropu, téměř v šoku jsem se zprudka posadil, protože jako poslední věc jsem si pamatoval, jak stojím v Koloseu a kdosi přede mnou zapaluje oheň. Vedle postele stála na stolku karafa s vodou. Třesoucí rukou jsem si ji přiložil k ústům a vypil jsem ji až do dna. Přitom jsem si vybavil, že mě tu navštívil Michael Scot a že mě vedl nočními ulicemi až na ono příšerné místo. Vzpomněl jsem si i na obraz, který vykouzlil z ohně. Došlo mi, že jsem se stal svědkem jakéhosi čarodějnického aktu, jehož podstata mi nebyla příliš jasná, a vše, co následovalo, mi v hlavě splynulo v jeden zamlžený sen. Se značným úsilím, nikoli nepodobným tomu, které člověk vynakládá při pokusu vzpomenou
t si na podrobnosti prohýřené noci, v jejímž průběhu se zpil téměř do němoty, jsem si ještě vybavil, že mě Michael vedl po skončení seance tunelem černým jako hrob a že jsme vyšli ven do ulic, kde na nás čekaly muly a doprovod. Domů jsme jeli mlčky, a když jsem byl zpět ve svém pokoji, dovolil jsem Michaelovi, aby mě uložil do postele. Napadlo mě, že Michael možná seděl u mé postele, dokud jsem neusnul, ale na nic přesnějšího jsem si nedokázal vzpomenout. Skutečnost, že si na události uplynulé noci nedokážu vzpomenout, mi kupodivu nedělala velké starosti, protože když jsem se dnes pokoušel si je vybavit, vše, co se na první pohled zdálo jako zlověstné a hrůzostrašné, ve skutečnosti takové vůbec nebylo. Michael se mi najednou jevil jako moudrý přítel a naše noční exkurze jako zajímavé dobrodružství. A to, co jsem viděl v plamenech – respektive koho –, zcela jistě nebyl ani duch ani démon. Může se to zdt divné, ale bylo mi již tehdy jasné, a věřím tomu i dnes, že přede mnou bylo otevřeno okno a byl mi poskytnut úžasný dar spočívající v tom, že jsem mohl nahlédnout za hranice tohoto světa a přitom jsem se zároveň vyléčil ze svého žalu a truchlivé bolesti. A i kdybych chtěl za tím vším vidět kouzla či snad dokonce ruku Satanovu, nemohu, protože jsem se cítil čistý a svěží, jako bych se vykoupal doma v potoce, a věděl jsem s naprostou jistotou, že Anna ode mne odešla jako zraněný duch, ale vrátila se znovu ve své celistvé kráse a jako taková teď žije v mém srdci.

Přešel jsem k oknu. Nastupující noc měnila stíny za okny do modra a vzduch se zvolna ochlazoval, i když římsa ještě stále hřála teplem, které do sebe nasála. Podíval jsem se dolů na ulici. Byla plná lidí. Někteří se pohybovali pomalým krokem, jiní někam pospíchali a někteří se jen tak poflakovali. Zhluboka jsem se nadechl a protáhl. Ke svému překvapení jsem se ihned cítil lépe. Tam, kde ještě včera sídlila ostrá, bodavá bolest, byl dnes jen tupý tlak kdesi hluboko na duši a svíravá, nestálá syrovost čerstvě zhojené rány. A přede mnou vyhlídka cesty, která na mě čekala. Nastal čas opustit alespoň na čas město. Na dveře mi zaklepala domácí a oznamovala, že lidé, na které jsem čekal, dorazili k Bílému psovi. Její zpráva byla poslední kapkou, jež mi vrátila ztraceného ducha. Požádal jsem ji o čerstvou vodu, ona mi ji přinesla a přitom se rozplývala nad mým zázračným uzdravením, jako bych snad unikl ze
spárů smrtelné choroby, a odnesla s sebou i moje špinavé šaty na vyprání. Spláchl jsem si z těla zatuchlou únavu, převlékl jsem se do čistého a vyrazil jsem ven, abych se někde navečeřel. Když jsem otvíral dveře do ulice, domácí proti mně vyskočila ze dveří svého bytu a na okamžik mě opravdu vyděsila.

„Úplně jsem zapomněla!“ křičela. „Váš francouzský přítel tady pro vás něco nechal,“ pokračovala a vytáhla si ze záňadří tlustou obálku. „Ach, a ještě nějaké peníze; spíš hodně peněz,“ dodala chvatně. „Máte to… máte to všechno tam.“

„O tom vůbec nepochybuji,“ ujistil jsem ji a počkal jsem, až se stáhne za dveře. Teprve potom jsem si potěžkal malou tobolku. Byla naditá mincemi, které, jak se ukázalo, byly všechny zlaté, a byl jsem si jistý, že mi jich domácí odevzdala naprostou většinu. Zastrčil jsem si obálku do náprsní kapsy, ale zjistil jsem, že tam už něco mám. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl jsem svinutý kus pergamenu, jistě starého a zažloutlého barvou podzimního listí. Zvědavě jsem ho rozmotal. Nebylo na něm napsáno víc než jen několik řádek v řečtině, podle všeho načmáraných kostrbatě a ve spěchu. Celou minutu jsem na obsah zíral, ale potom jsem konečně zaostřil a slova mi počala dávat smysl. A když se tak stalo, zalapal jsem po dechu, protože na tom, co jsem měl přímo před očima, stálo:

Mandylion z Edessy

Keramion

Trnová koruna

Povijan Ježíše Pána

Sandály našeho Pána

Kříž Basilea Konstantina

Část pravého kříže

Další část pravého kříže

Zázračný rákos

Longinovo kopí

Řetěz, který poutal našeho Pána

Houba, z níž pil

Kámen pocházející ze svatého hrobu

Plátna

Svatá tkanina v posvěceném obraze

Pohřební šat našeho Pána

Ježíšův syndon

Zázračná tunika našeho Pána

Osuška, kterou použil k osušení nohou apoštolů

Krev našeho Pána

Mléko Theotokos

Maphorion Theotokos

Hlava svatého Blažeje

Hlava svatého Klementa

Hlava svatého Simeona

Paže Jana Křtitele a část jeho hlavy

Mojžíšova hůl

Zcela zmaten jsem zíral na pergamen v ruce. Vypadalo to, že držím kopii Inventaria Faroské kaple, ale tohle nebyl ani Balduinův seznam, ani seznam, který nám věnoval papež Řehoř. A pergamen nepocházel ani od Gillese a zcela jistě mi ho do kapsy nestrčila ani bytná. Vzpomněl jsem si, jak nade mnou Michael stojí přesně v okamžiku, kdy jsem se propadal do náruče spánku. Takže to musel být on, ale proč mi dával takový dar?

Ještě jednou jsem si seznam prostudoval. Některým slovům jsem rozuměl: theotokos znamenalo Panna Marie, syndon, předpokládal jsem, byl výraz pro něco jako sudarium, rouška, kterou měl mrtvý Ježíš přes obličej, tolik jsem si pamatoval z Evangelia svatého Jana, a ta byla i na Balduinově seznamu. Co je ale keramion? A co znamená mandylion? Jako náměsíčný jsem vstoupil do chladivé římské noci. Najedl jsem se a ještě chvíli jsem se procházel hlučnými davy, hlavu plnou podivného seznamu a cesty, která mě čekala. Když jsem se vrátil do bytu, zůstal jsem vzhůru a studoval jsem mapu rozloženou na posteli. Ke spánku jsem se uložil teprve tehdy, až hodiny na věžích odbily třetí hodinu noční. Spočítal jsem peníze od kapitána – bylo jich opravdu požehnaně, jak mě již upozornila moje domácí. Chtěl jsem si ještě přečíst kapitánův dopis, ale když jsem se k tomu chystal, přemohl mě konečně spánek a já jsem si položil h
lavu na polštář a ve spánku mě pronásledovaly povrchní sny plné znepokojujících obrazů: koňských zubů, šibenic na Tor di Nona a kouře z mastného, plápolajícího ohně, který stále rostl až celé město zahalil obrovským černým oblakem.

10.

Když jsem se druhého dne probudil, byl jsem svěží jako zmije, která právě ponechala svoji starou kůži na vyhřátém kameni. Vyjedu zítra, uvažoval jsem, jakmile mi bytná vrátí vyprané šaty a mezitím bych měl tomu otravnému a prokletému Balduinovi de Courtenay doručit papežův dopis.

Tentokrát nestáli před Bílým psem žádné stráže. Bez zamračených soch urozených pánů Greze a Bussaca se hostinec zdál až příliš všední a obyčejný, a tak jsem přemýšlel, jak je možné, že člověk, který sám sebe nazývá císařem, přijme tak ubohé ubytování. Služebná, stejná jako při mé poslední návštěvě, se hezky zarděla, když mě spatřila, ale tlustá žena, kterou jsem považoval za majitelku hostince, ji odstrčila stranou, prohlédla si mě od hlavy až k patě a netrpělivě mávla rukou směrem ke schodišti.

„Jsou nahoře,“ oznámila mi krátce. Předpokládal jsem, že mě poznala, protože jsem na sobě měl svoje okázalé benátské šaty jako minule, takže jsem mlčel, ale napadlo mě, jak svízelná asi musí být situace, do které se mladý panovník dostal. Vyšel jsem po schodech, a když jsem dorazil do mezipatra, vytáhl jsem papežův dopis, abych svému vstupu dodal na vážnosti – pranic se mi totiž nelíbila představa, že bych se před samolibě se usmívajícím Balduinem a jeho dvěma gladiátory přehraboval v brašně. A tak jsem tedy stál před zavřenými dveřmi císařských pokojů a upravoval jsem si dopis v ruce tak, aby mi papežská bula visela majestátně – nebo jsem si to tak alespoň představoval – na předloktí, a teprve potom jsem rázně zabouchal na dveře.

Dřevo znělo dutě a mě napadlo, že dveře asi nejsou zavřené na petlici. Lehce se přede mnou pootevřely. K mému překvapení jsem zevnitř neslyšel žádné zvuky: nikdo na mé klepání neodpovídal, nikdo mi nepřikazoval, ať vejdu. Připadal jsem si jako nějaký nevychovaný neurvalec a na okamžik jsem zaváhal. Přišlo mi divné, že císař římský by si nechal jen tak otevřené dveře. Možná to učinil záměrně, uvažoval jsem. Bože, náhle jsem netoužil po ničem jiném, než mít tento protivný úkol co nejrychleji za sebou.

„Vaše Výsosti,“ pronesl jsem co nejhlasitěji a znovu jsem zabouchal na dveře, tentokrát dostatečně silně na to, aby se téměř celé otevřely, což bylo přesně mým úmyslem. Někdo by to mohl sice považovat za poměrně nepatřičnou nehodu, ale přinejmenším jsem o sobě dal vědět.

Jenže v okamžiku, kdy jsem překročil práh, jsem si uvědomil, že tu něco nehraje. Pokoje byly prázdné: nemyslím v pravém slova smyslu, nábytek byl stále tam, kde předtím, ale pryč byl štít s černým lvem, pryč byly tapiserie na stěnách. U zdi nestála žádná truhlice. Zamrkal jsem, oslněn sluncem, které pronikalo nezastřenými okny, a naklonil jsem hlavu na stranu. Z místnosti, jež Balduinovi sloužila jako ložnice, vycházel nějaký zvuk: pravidelný a syčivý. Ve zmatku, který mi ještě stále panoval uvnitř hlavy, jsem jej nedokázal ihned zařadit, ale nezdálo se, že by v něm byla obsažena hrozba, a tak jsem tiše přešel ke dveřím a nakoukl jsem dovnitř.

Blonďatá pokojská s dlouhými copy, jejichž konce se ráchaly v rákosí, tam na kolenou drhla dlaždice pod oknem. Všiml jsem si, že rákosí měla plný pytel, a nyní se činila s kartáčem, který držela oběma rukama a dlaždice ještě před chvílí tmavé a plné skvrn, byly najednou čisté a jasně oranžové. Její ruce však nevypadaly jako ruce obyčejné služky, rudé a rozmočené vodou a louhem: ne, byly krásně bílé s dlouhými prsty a upravenými dlouhými nehty. Když jsem si této podivné skutečnosti stačil všimnout, zvedla hlavu a spatřila, jak na ni zírám.

Měla dlouhý nos, nepříliš rovný, ale zato půvabně zakřivený. Při pohledu na mě zvedla překvapeně obočí, zpod nějž se dívaly doširoka rozevřené pomněnkové oči. I ústa měla široká, byť lehce stažená dozadu úsilím, s nímž drhla podlahu. Špulila horní ret a její kůže byla bílá jako sníh. Blond vlasy měla žluté jako čerstvé máslo. Vlastně to byla docela divná tvář, štíhlá, zároveň však plná a smyslná. Téměř zvířecky smyslná. Cítil jsem, jak se červenám. A vtom jsem ji poznal: byla to ta žena z tržiště. Byl jsem tehdy svědkem, jak ji její neurvalý partner srazil k zemi. Aniž ze mě spustila oči, zvedla ruku a svým dlouhým prstem si roztržitě rozmázla kapku potu, která jí stékala po spánku. Hned u nosu se jí dělal uher. Pomalu se narovnala, takže teď přede mnou dřepěla na bobku. Byla bosá a já jsem ucítil pnutí v podbřišku.

Jako služka nebyla ani oblečená: tuniku měla z jemné, stříbrošedé látky, která se na světle lehce třpytila, asi jako pavučiny na louce za úsvitu. Když mi toto všechno proběhlo hlavou, zaslechl jsem šustění slámy přicházející odkudsi zleva za postelí. Odtrhl jsem pohled od ženy a spatřil jsem muže stojícího ve stínu velkého kužele světla, který pod šikmým úhlem pronikal oknem. Stál ukrytý za velkým rojem zvířeného prachu, a i když jsem mu neviděl do tváře, vytušil jsem, že je podsadité střední postavy se širokými rameny člověka, který je navyklý těžké práci. A nepotřeboval jsem ani vidět jeho přeražený nos a ruměnou tvář, aby mi bylo jasné, s kým mám tu čest.

„Copak to máš, chlapče?“ dožadoval se: plochou intonací severoitalštiny. Bylo to, jako by na mě promluvil Zianni, ale z jeho hlasu čišela navíc panovačnost a sebevědomé zdání převahy.

„Hledám zde Jeho císařské Veličenstvo Balduina,“ odpověděl jsem a vypjal jsem se v celé své výšce ve snaze vypadat jako skutečný papežský posel, i když nikoho takového jsem nikdy neviděl.

„Není tu. Odjel. A já se tě znova ptám, copak to máš?“

„Zprávu od Jeho Svatosti papeže Řehoře,“ zněla moje odpověď. Nehodlal jsem mu umožnit, aby se ke mně choval jako k nějakému slouhovi a rozhodně se mi nezamlouvalo naduté vystupování, s nímž se mi pokoušel nahnat strach, ať už byl kdokoli. „A kde, mohu-li se otázat, se Jeho Výsost nalézá, pane?“

„Rozhodl se odcestovat do Benátek – povolaly ho tam naléhavé zprávy. Jsem jeho zmocněnec a je mojí pravomocí ho zde v době jeho nepřítomnosti ve všem zastupovat a uzavřít všechna dosud neukončená jednání.“ V jeho hlase nebylo slyšet nic než pohrdání.

„Jenže v tomto případě se nejedná o účet od hokynáře,“ odsekl jsem a okamžitě jsem svých slov litoval.

„Na tom nezáleží. Necháš to u mě,“ odpověděl muž zcela klidně. Vystoupil na světlo a nebylo pochyb: zploštělý nos, úzké oči, zářivá, čerstvě oholená tvář. Ústa měl až podivně jemná, úhledná a tvarovaná jako rty sochy na sarkofágu, jen podrážděná a krutá. Proti své vůli jsem ustoupil o krok vzad.

„S prominutím, pane, ale to nemohu,“ řekl jsem sveřepě. „Moje rozkazy zněly jasně: doručit tento dopis pouze do rukou císaře a nikoho jiného. Pokud mi sdělíte své jméno, jsem si jistý, že vše bude snadno napraveno.“

„Copak jsi zač, chlapče? Nevypadáš jako poskok z paláce, ledaže by si teď Jeho Svatost najímala na doručování chátru z ulice.“ Svá slova volil opatrně a pečlivě, a když promluvil, každé z nich znělo jako bodnutí vražedného nože. Mrazivá uhlazenost jeho hlasu byla v podivném kontrastu s jeho mohutnou postavou a silou a já jsem si stísněně uvědomil, že jsem ho podcenil. Asi jako si neopatrná opice může splést plížícího se tygra se smrtícími úmysly s pruhovanou kočkou na odpolední procházce. Začal jsem se potit. „Jmenuji se Nicholas Querini,“ oznámil mi. „Považuješ to za dostatečnou nápravu, můj ctěný chlapče?“

„Já…,“ všiml jsem si, že mě žena na podlaze stále upřeně pozoruje a podle toho, jak jí cukaly koutky úst, jsem usuzoval, že se dobře baví. „I já odjíždím do Benátek,“ trval jsem na svém a znovu jsem ucítil, jak se před ženou červenám, i když jinak jsem byl téměř ochromen strachem.

„Opravdu? V tom případě si ušetři dlouhou a nebezpečnou cestu a odevzdej mi ten dopis. Osamělý poutník dnes není na cestách v bezpečí.“

„A Jeho Výsost císař Balduin ano? Můj drahý pane, zřejmě nejsem ten, za koho mě máte,“ odpověděl jsem a ihned jsem své uštěpačné poznámky litoval.

„Naopak, můj milý chlapče. Tím jsem si naprosto jistý,“ pronesl a poslední slova jen syčivě procedil mezi sevřenými zuby. Znovu se posunul o krok blíž ke mně a vzduch v místnosti náhle ožil, jako by oknem pronikl dovnitř bouřkový mrak.

„Jistě mě teď omluvíte, pane, ale už musím jít,“ vykoktal jsem. Otočil jsem se na podpatku a vědom si toho, že se mi do zad zapichují dva páry očí, jsem odkráčel z místnosti, poháněn jak pochroumaným sebevědomím a pocitem zahanbující trapnosti, tak strachem, neboť jsem si byl jistý, že tento muž, jenž o sobě tvrdil, že je císařským zmocněncem, se mě chystal srazit rychlým útokem k zemi. Pošlete chlapce vyřizovat úkoly mužů a tohle je vaše odměna, promlouval jsem sám k sobě. Vmáčkl jsem se do přeplněných uliček Borga a spílal jsem Balduinovi všemi jmény, která mě jen napadla. Jak se ten pošetilý, přelétavý a bezvýznamný blázen vůbec odvažuje tvrdit o sobě, že je císařem říše římské, ať už tím myslí cokoli. Pochyboval jsem i o tom, jestli se dokáže posadit sám aspoň na nočník. V brašně mě tížila papežská pečeť. Bylo to těžké břímě a to nejen s ohledem na její hmotnost. To mi teď
bylo nad slunce jasné, stejně jako to, že budu teď muset mladého Balduina na cestě do Benátek dohnat. A až ho dostihnu, budu se muset hodně ovládat, abych mu tu jeho hloupou tvářičku neozdobil několika pádnými fackami.

Teplé, prosluněné ulice města na mě měly blahodárný vliv, protože jsem již záhy zjistil, že dokážu držet hlavu hezky zpříma, a pokud šlo o moji náladu, v nejlepším rozmaru jsem sice nebyl, zároveň mě však netrápil žádný splín. Naslouchal jsem směsici hlasů kolem, všechny byly hlučné a vzrušené, všichni kolem se handrkovali a smlouvali o cenu tretek a suvenýrů. A čím více pozoruhodných výjevů jsem kolem sebe viděl, tím lépe mi bylo, a nakonec jsem si svůj volný den začal nepokrytě užívat. Jednou se na mě usmála hezká prodavačka pomerančů, jindy jsem se usmál já sám, třeba při pohledu na dva psy, kteří se za hlasitého kvílení a chňapání pářili uprostřed ulice a vláčeli jeden druhého tam a zpět, a všechny tyto jednoduché zvuky každodenního života mě zvolna naplňovaly hřejivým teplem. Balduin byl šašek a mně byl ukradený i s tou jeho směšnou říší. Jenže do Benátek jsem musel tak jako tak
a Balduina zcela jistě během jednoho či dvou dnů dostihnu, protože se bude vznášet bezstarostně jako motýl ve větru. Ale co. Nakonec: měl jsem před sebou volný den a nemusel jsem vůbec nic dělat, jen se těšit na cestu. Svět mi najednou připadal neskonale blažený. Souložící psi od sebe náhle odskočili a začali si zběsile olizovat intimní partie lhostejni k davům lidí kolem. Jejich pozorování mě rozesmálo natolik, až jsem si vysloužil pohled plný hlubokého pohoršení od skupinky procházejících mnichů. Dokonce se i pokřižovali. Jen se mračte, přátelé, pomyslel jsem si. Neboť jsem to já, hříšník, vyděděnec a vyhnanec, kdo teď slouží papeži, a vy, ctnostné, voskové tváře, nikoli.

Přešel jsem Campo di Fiori a zamířil jsem k židovské čtvrti, protože jsem dostal chuť na dobrou smaženou rybu, a takovou, jak jsem věděl, jsem mohl dostat právě tam. Kromě toho jsem tuhle část města zbožňoval. Se vším, co zde bylo k vidění, pro všechny její pachy a vůně a především pro její odlišnost, která mi připomínala Kormorána. Našel jsem stánek, kde prodávali ďábelsky okořeněné filety z bílého masa nějaké ryby, a pak jsem se už jen tak toulal ulicemi, opatrně jsem uždiboval ostrá sousta a pozoroval líně život kolem sebe. A tak mě nohy přinesly až k jedné z mých nejoblíbenějších atrakcí, rybímu trhu na schodech kostela U svatého Anděla, který stojí ve stínu paláce Savelli. Nad oběma se tyčí majestátní mramorové zříceniny kapitolského vršku. Ctihodní kanovníci pronajali své schodiště římským prodavačům ryb, a dali tak vzniknout tomu nejpodivuhodnějšímu obrazu, jaký jsem si jen dokáza
l představit. Byl jsem tady již několikrát a vždy jen proto, abych se bavil pohledem, který se mi zde naskýtal: ryby všech tvarů a velikostí rozložené na omšelém mramoru; hromady ulit a krunýřů, džbery kroutících se mladých i starých úhořů, bedničky a koše těch nejpozoruhodnějších tvorů z hlubokých a nekonečných mořských pastvin. Vzduch byl prosycen pachem rybích vnitřností a zmatkem hlasů, které se vítaly, hádaly, protestovaly, smlouvaly. Přišlo mi to jako naprosto vynikající a zcela logické využití kostelního schodiště. Když jsem sem dnes ráno dorazil, byl všechen chaos a zmatek v plném proudu, a tak jsem se posadil na patku starého sloupu a začal jsem se rozhlížet kolem.

Divadlo mě opět nezklamalo. Jakási děsivě tlustá ženská oblečená jako zámožná vdova se do krve hádala s malým, snědým trhovcem. Oba stáli rozkročení s rukama v bok a vypadalo to, že by jeden ze druhého nejraději sedřel kůži. Sice jsem neslyšel, o čem se dohadují, ale zdálo se, že jejich spor má co do činění s rybami. Žena se po chvíli unavila marnými slovy a rázně si vyhrnula rukávy a obnažila mohutné, tučné paže. Potom se sklonila kamsi k zemi, a když se znovu napřímila, držela v rukou velkého a legračně vyhlížejícího tvora, něco jako obřího křížence pavouka s krabem, velekraba, jehož tělo bylo stejně velké jako trhovcova hlava a jehož chlupaté, klepety zakončené končetiny se natahovaly dopředu a míhaly v prostoru jako by se pokoušel obchodníka pozdravit. Na okamžik to vypadalo, že žena hodí děsivé stvoření rybáři na hlavu, ale ten v zápětí jen rozhodil ruce a oba se dali do hlasitého smíchu.
V příštím okamžiku již muž omotal marně protestující nohy nebohého kraba drátem a opatrně ho uložil ženě do košíku.

Tohle představení bylo lepší než loutkové divadlo. Prohlížel jsem si vystavované zboží. Tu byl hrnec plný sépií, perleťové bláto s vystouplýma inkoustovýma očima, tu zase mísa plná tvorů připomínajících úhoře vybavené dlouhými zobáky mečovitého tvaru. Obdivoval jsem zlatě zbarvené cejny a pruhované makrely. To už ale stačilo, protože mě znovu přepadl hlad, a napadlo mě, že bych si mohl ještě naposledy projít Campo Vaccino s jeho zříceninami. Ve vzduchu se vznášela vůně pečených ryb a mně se podařilo objevit zdroj: stánek u paláce Savelli za mými zády. Vypravil jsem se prověřit situaci. Sardinky: čerstvé a šťavnaté, informoval mě majitel stánku. Podával jsem mu požadovanou minci a spíš jen náhodou než s úmyslem jsem zavadil pohledem o stinné oblouky paláce. Skupinka hlučných a dětsky krutých uličníků tam s křikem naháněla vypasené místní kočky a jejich halas se odrážel od kamenných oblouků
. Lenivě jsem sledoval jejich počínání, když v tom jsem zachytil ženskou tvář ozářenou šípem slunečního paprsku, jehož kužel dopadal na její blond vlasy, špičku nezaměnitelného nosu a náznak oka. Byla to žena z Balduinova pokoje u Bílého psa.

Srdce mi poskočilo a hlavou mi v rychlém sledu proběhlo několik myšlenek: je to jen shoda náhod; sledovala mě; přišla si koupit rybu, jak jinak. Zamrkal jsem a položil jsem na stůl minci, a než jsem si stačil vzít list s rybou, žena mi zmizela. Že by to celé byl jen přelud? Řím, jak jsem již stačil zjistit, si s myslí svých návštěvníků dokáže hodně pohrávat, obzvlášť když jimi cloumá nově probuzený chtíč. Smutně jsem pokýval hlavou a přešel jsem až k paláci, jen abych se ujistil. A samozřejmě. Pod podloubím připomínajícím klášterní chodby nebyla jediná blond žena, zato zde ale byla spousta pištících dětí, které se hnaly za příslibem kočičí krve, a tak jsem pokračoval v cestě.

Následující hodinu jsem strávil mezi troskami na Campu Vaccino, v srdci světa v době, kdy v Římě vládl Caesar, které bylo dnes jen plevelem zarostlou prázdnotou a dobytčím trhem. Zároveň i místem, do něhož nemilosrdně pražilo slunce, takže jsem se brzy unavil prodíráním se ostružiníky, které se tu pnuly při zemi mezi pobořenými zdmi a sloupy. A protože jsem neměl nic jiného, čím bych svoji mysl zaměstnal, vrátil jsem se ve vzpomínkách k dívce z Balduinova pokoje. Neustále jsem si v hlavě převracel její obraz a pohrával jsem si s ním, jako si kotě pohrává s hrabošem: nejprve se ho jen tak dotkne, pak do něj šťouchne packou, následně mu udeří pořádnou ránu, olíže ho a nakonec spolkne. Byla to představa natolik živá, že byla podobná dennímu snění, a mě z něj vytrhlo až zakopnutí o zpola pohřbený kus sloupu, jehož vinou jsem upadl a poškrábal si ruce. Řekl jsem tedy starověkým ruinám sbohem a vyšplhal js em na pahorek Campidoglio a dále do důvěrně známé spleti Martova pole.

Chtěl jsem před odjezdem ještě naposledy navštívit svoje oblíbené místo, a krátce před polednem jsem tedy stanul před kostelem Svaté Marie všech mučedníků. Z Mirabilie jsem věděl, že se původně jmenoval Panthenon a skutečně, velkolepé sloupořadí s věnováním Agrippovi ničím nepřipomínalo vstup do žádného jiného kostela, který jsem znal, dokonce ani v tomto městě plném překvapivých a ohromujících objevů. To, co mě sem však v posledních týdnech znovu a znovu lákalo, nebylo venku, ale uvnitř za těžkými bronzovými vraty.

Uvnitř bylo téměř naprosté prázdno, když nepočítám jeptišku, která drhla podlahu, a kostelníka, jenž na protějším konci hovořil se dvěma mnichy. Jako vždy jsem se na okamžik zastavil na prahu a teprve po chvíli jsem se vydal do obrovského prostoru vyplněného světlem prosyceným poletujícími částicemi prachu. Kráčel jsem po mramorové podlaze a cítil jsem, jak se kolem mě zvedají zaoblené stěny. Zvrátil jsem hlavu, zastavil jsem se v samotném středu a zíral jsem vzhůru k perfektní kružnici kopule. Stál jsem tam a nevnímal jsem nic než průzračně modré oko zavěšené ve špičce klenuté střechy. Obklopovaly je čtverce uvnitř dalších čtverců, které celou kopuli vytvářely, vytesané z kamene, přesto však zdánlivě nehmotné. V kuželu světla, jež pronikalo šikmo dolů, se zatřepetal holub. Mezi sloupy tlumeně cvrlikali vrabci. Vdechoval jsem chladivý vzduch a cítil jsem, jak se mi lehce zježily vlasy, jako vždy, kd
yž jsem se ocitl na tomto místě. Protože tady, a tím jsem si byl naprosto jistý, jsem stál ve středu celého světa, v místě, kolem něhož se všechno otáčelo. Panoval zde klid, naprosté ticho, zatímco kolem se míhaly roztančené obrazy rozbouřených oceánů, obrazy zemí ve válce i v míru, mraků i hvězd vysoko na obloze.

Jeptiška za mnou se dala do strašlivého, zničujícího, vlhkého kašle. Povzdychl jsem si a podíval jsem se k podlaze. Mramorové stěny kolem sebe vrhaly barevné odlesky. Promnul jsem si oči: dnes už jsem toho ušel hodně a byl jsem unavený. Jeptiška znovu zakašlala. Podíval jsem se na ni. Krčila se nad svým koštětem a ramena se jí chvěla prudkým záchvatem. I kostelník si ji prohlížel nevraživě. A ještě o kus dál, podél kulatých zdí jsem zahlédl ženu v šatech ze stříbřitého plátna s blond vlasy, které jí spadaly dolů na záda. Tentokrát to nebyl žádný přelud: dívali se na ni i mniši. Zachytila můj pohled a počala se sunout podél zdi k východu. Kráčela opatrně, krok za krokem. Země pod mýma nohama se pootočila. Ještě stále jsem se nacházel pod bdělým pohledem nebeského oka. Ona plula zlatým polosvětlem, kolem prázdných výklenků a náhrobních kamenů, kolem jeptišky, která se již zotavila; obrátil jsem se, žena dospěla ke dveřím a vyklouzla ven.

Magické oko mě uvolnilo ze své moci a já vyrazil ven za ní nedbaje hlasitého reptání jeptišky. Ale venku na náměstí jsem našel jen šedohnědé houfy poutníků obklopené smečkou bystrozrakých římských vlků. Zmateně jsem se rozhlížel kolem: kam se poděla? Zcela náhodně jsem si zvolil jednu z uliček a běžel jsem po ní, až jsem dorazil k malému kostelíku, kde se ulice rozdělila do tří směrů. Bylo to beznadějné: nejspíš zamířila úplně jinam, uvažoval jsem. Ale zcela určitě mě sledovala, protože taková náhoda se přece nemůže přihodit během pouhých dvou hodin hned dvakrát. Proč ale? Opřel jsem se o zeď a pokoušel jsem se vydýchat.

A pomalu, jako smůla stékající po dřevěném boku lodi na mě dolehlo poznání, a já jsem si uvědomil, co musím udělat – okamžitě ukrýt papežův dopis. Ta blond žena nebyla žádná pokojská ani pradlena a to, co tak usilovně drhla z podlahy císařova pokoje, byla krev. A už vůbec se mi nelíbil hlas muže ve stínu, ani to, že mi neukázal svoji tvář. Nelíbil se mi ani způsob, kterým se do mě provrtával jeho panovačný a povznesený benátský hlas. Pokud mě ti dva sledují, není to kvůli mně, protože já jsem pouhé nic. Sledují mě kvůli tomu, co mám u sebe.

Měl jsem poměrně dobrou představu o tom, kde právě jsem, a tak jsem se rychle stáhl do postranních uliček a těch nejužších průchodů a pokračoval jsem západním směrem na náměstí v Agoně. Dlouhé, široké náměstí jsem obešel ze severu, opět postranními uličkami, ve stínu věží, které se na sebe šklebily kdesi vysoko nad mou hlavou. Myslel jsem, že by se mi mohlo podařit přejít nepozorovaně přes most a dál do svého bytu v Borgu, ale to by zřejmě bylo příliš průhledné a muž od Bílého psa byl zvyklý rozkazovat, takže měl k dispozici zcela jistě víc lidí než tu blonďatou štětku, o tom jsem nepochyboval, a stejně tak mi bylo jasné, že nechal sledovat i mosty.

Měl jsem vůbec šanci požádat někoho o pomoc? Začínal jsem cítit únavu, protože den byl opravdu horký a já byl od rána na nohou, aniž bych se pořádně najedl či napil. Pohár chladivého vína by mi jistě pročistil hlavu. Přemýšlel jsem o nějakém pohodlném sklípku a přátelském soudku bílého vína z Albánských vrchů, když vtom mě napadla spásná myšlenka: Marcho Antonio Marso, kapitánův starý kamarád a bojový druh.

Uličku krytou podloubím jsem nalezl s jistými obtížemi, protože jsem se k ní blížil z opačné strany, ale nakonec jsem ji přece objevil a pach moči mě podél křivých oken a mezi kopkami hnoje přivedl až ke dveřím Marchova hostince. K mému rozčarování jsem nebyl navzdory časné hodině jediným zákazníkem. V rohu nálevny se hlasitě, i když přátelsky handrkovali dva již notně opilí formani a u pultu flirtovala prostitutka s číšníkem, bezpochyby v naději, že z něj vymámí něco zdarma k snědku. Kývl jsem na něj, vsunul jsem mu do dlaně stříbrnou minci a objednal jsem si jídlo a víno. Když přede mne postavil džbánek s vínem, otázal jsem se co nejpřirozenějším hlasem, je-li přítomen majitel. Místo odpovědi si mě dlouze, pozorně a zvědavě prohlédl. Než jsem se ale stačil podruhé napít, hrozivá postava hostinského se objevila po mém boku.

„Nemám moc času,“ oznámil mi krátce a vyzařovala z něj neskrývaná zloba a rozmrzelost.

„Můj dobrý Marcho Antonio, jsem společník kapitána de Montalhaca. Poznáváte mě? Byl jsem tu již mnohokrát hostem.“

„A co má být?“ zavrčel muž, i když se mi zdálo, že jeho zlověstný vzhled nepatrně změkl.

Nechtěl jsem plýtvat časem a přál jsem si, abych měl celou záležitost co nejrychleji za sebou, ať už to dopadne jakkoli. Postavil jsem se a objal jsem ho rukou kolem krku. A nedbaje jeho podrážděného pohledu jsem se naklonil až těsně k němu a pošeptal jsem mu do jeho zjizveného ucha:

„Marcho Antonio Marso, jste dobrý křesťan? Chci říct, jste credenti?“

Muž ztuhl, jako bych mu mezi žebra vrazil dýku. Nemínil jsem ho ale jen tak pustit.

„Jen hádám, signore Marcho. Ale požíváte důvěry mého pána a já vám nyní dávám i tu svoji. Vyslechněte mě: plním kapitánův úkol a celému tomu podniku hrozí nebezpečí. Potřebuji vaši pomoc.“

Marcho přerušovaně vydechl. Podíval se na mě, ale ve tváři byl najednou celý bílý a na čele se mu nad obočím vytvořila kapka potu. Pak trhl hlavou. Bylo to z poloviny kývnutí, z poloviny křečovité škubnutí.

„Vzadu,“ zasyčel a zvedl hlavu k chlapci u výčepu. „Hej, Lodovico! Budu vzadu a nepřeji si, abys mě rušil. Je to jasné?“

Prošel jsem za ním zadními dveřmi. Hned za nimi sestupovalo kamsi dolů krátké schodiště. Vstoupili jsme do sklepní místnosti s nízkým stropem, udusanou hliněnou podlahou a stěnami z tenkých cihel a kusů mramoru. Všude kolem byly sudy. Ze stropních trámů visely šunky a klobásy a celé místo bylo ozářeno měkkým světlem dvojice tlustých svící, které zvolna odtávaly na potlučeném stole na protějším konci místnosti. Marcho se zastavil uprostřed a otočil se ke mně. Ruce si pevně založil na prsou.

„Co to má všechno znamenat, chlapče?“ zeptal se mě. Z jeho hlasu čišel mráz a mě najednou napadlo, jestli jsem se nedopustil tragické chyby. S roztřeseným srdcem jsem ale pokračoval.

„Plavím se s kapitánem de Montalhacem už dva roky,“ začal jsem rozhodně, i když jsem si byl dobře vědom, jak dutě můj hlas v této jeskyni zní. „Zachránil mi život. To on dělá, že? Zachraňuje lidi, nežádoucí a pronásledované? Nepatřím k dobrým křesťanům. Jsem… jsem nikdo, odpadlík z vlastní církve, vyhnanec z domova. Nechtěl jsem se vás nijak dotknout a určitě jsem vás nechtěl vyplašit, protože jsem si vědom…“

„To už by stačilo, chlapče.“ Marcho najednou působil k smrti vyčerpaně. Ukázal na jeden ze sudů. „Posaď se. Vypadáš, že se každým okamžikem zhroutíš.“ V jeho hlase teď byla slyšet dokonce něha, i když jen hodně nepatrný náznak. „Ano, jsem jeden z těch, kterým občané Toulouse říkají dobří křesťané. Mí bratři a sestry si říkají patarani. A teď už víš všechno, abys mě mohl nechat upálit, tak jako byli před šesti lety upáleni moji bratři a sestry. Na náměstí před Santa Maria Maggiore. Řím se ještě stále nevzdal svých lidských obětí.“

„Je mi to moc líto,“ vydechl jsem a klesl jsem na sud s vínem.

„To není nutné: měli krásnou smrt, navzdory tomu štěkání a vytí davu.“ Marcho jen pokrčil rameny a bylo to stejně odevzdané gesto, jaké jsem již předtím tolikrát viděl u kapitána nebo Gillese. „A teď mi řekni, co tě trápí.“

„Kapitán de Montalhac jedná s…“

„Ne! Nechci žádné podrobnosti. Jedná se o obchod?“ přikývl jsem. „Tak mi jen pověz, co máš za problém.“

„Někdo mě sleduje. Mám u sebe něco, co ti lidé…,“ na okamžik jsem zavřel oči a znovu jsem před sebou spatřil ženu se žlutými vlasy a pronikavým pohledem. „Myslím, že jsou to Benátčani. A mám u sebe něco, co chtějí. A řekl bych, že jsou připraveni kvůli tomu i zabíjet. Pokud mě ale mají zabít, bylo by asi lepší, kdyby to u mě nenašli. Alespoň tedy z obchodního hlediska,“ dodal jsem na vysvětlenou. Marcho se mé poznámce nezasmál a smát jsem se nedokázal ani já.

„Máš to v té brašně?“ zeptal se Marcho. Přikývl jsem. „Dej mi to.“

Chtěl jsem svůj vak rozvázat, ale Marcho jen zavrtěl hlavou. „To nedělej. Je to pořád to samé: nepotřebuji vědět, co je uvnitř. Nemám v úmyslu dívat se dovnitř. Co chceš dělat?“

„Potřebuji to předat muži, jemuž je to určeno, a pokud se mi to nepodaří, odevzdám vše zpět kapitánovi,“ odpověděl jsem. „Vyrazím k severu a pak do Benátek, protože tam teď míří i Kormorán. V Římě už pro mě není bezpečno.“

„A nemůžeš odjet ještě dnes?“

Ve stručnosti jsem mu vysvětlil, že mám byt v Borgu, kde se nalézají jak peníze, které mi svěřil Gilles, tak i můj kůň. Je ale jisté, že mají hlídky na mostě Svatého Petra, a dost možná, že sledovali i dům samotný, i když pochybuji, že by věděli, kde přesně se nachází. Budu si muset bleskově vyzvednout koně a peníze. Pak nechť se děje vůle boží.

Marcho po mém výkladu nespokojeně zavrčel. „Nejprve budeš muset na jih,“ poradil mi. „Přes Židovský most nebo přes most Panny Marie. Pak se proplížíš zahradami pod Janiculem a kolem Svatého Petra. Pokud rozestavili hlídky, budou je mít ve směru z města, ne z venkova.“

„Ale budu se muset vrátit pro…,“ ukázal jsem hlavou k brašně.

„Ne. Vracet se sem by nebylo bezpečné. Dokonce ani na koni.“ Zašklebil se na mě, jako by ho trápil bolavý zub. „Přinesu ti ji,“ pronesl nakonec. „Z Borga vyrazíš na sever. Pojedeš podél řeky a já na tebe počkám v místě zvaném Saxa Rubra, hned za Milvijským mostem.“ Musel si všimnout zděšení v mých očích, protože se vůbec poprvé usmál. „Něco Michaelovi dlužím. Nedělej si se mnou starosti: vezmu to procházkou po Via Lata. Ztratím se v davu venkovanů, ostatně jako vždy, když jdu na obhlídku svých vinohradů. Mám u Tolfy takovou hezkou farmičku. Až jednou pověsím živnost na hřebík. Jestli mě někdo uvidí vycházet z města, a co? Není na tom nic podezřelého.“

Tohle bylo víc, než jsem se odvažoval doufat, byl jsem z jeho nabídky tak naměkko, že jsem ani nedokázal najít dostatek slov, kterými bych mu poděkoval. Nenechal mě ale domluvit, vystrkal mě ze sklepa a vedl mě zpět ke dveřím do hostince.

„Vidím, že jsi ozbrojen. Víš jak ten nůž použít?“

„Trochu,“ kývl jsem hlavou.

„Chceš znát můj názor? Nepoužívej ho. Jestli tě chytí, budou chtít tohle.“ Poklepal na brašnu. „Neublíží ti, pokud jim k tomu nezavdáš důvod. Vím… a určitě to víš i ty, chlapče, že jsou lidé, kteří jsou vděční za každý důvod, který jim umožní prolít krev. Takže domluveno. Zítra, Saxa Rubra, kolem osmé.“

„O jaké místo se to jedná, Marcho?“ zeptal jsem se.

„Je to pár červených kamenů za mostem. Neznáš dějepis, chlapče? In hoc signo vinces. Doufejme, že ti přinesou vítězství. A ještě jedna věc. Víš, co je tam uvnitř?“ Ukázal znovu na moji brašnu. Zaváhal jsem a zavrtěl jsem hlavou.

„Dopis… pro někoho jiného,“ řekl jsem.

„Jestli kvůli němu hodláš riskovat život, přečetl bych si jeho obsah. Kdybych byl na tvém místě,“ dodal. „Třeba za to ani nestojí.“ Zamračeně vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlel a nakonec jsem dopis opatřený velkou olověnou bulou vytáhl z brašny. Byl zapečetěný rudým voskem a já jsem jej opatrně otevřel šaúkem tak, abych pečeť neporušil. Svíce vrhaly svůj žlutý svit na iluminace a písmena vyvedená překrásným, klikatým rukopisem. Text byl plný zdvořilostních a právnických frází a já jsem se rychle pokoušel dobrat skutečného smyslu. Jednalo se o papežský příkaz, mandamentum, tolik jsem pochopil, a měl co do činění s Balduinem. Určen mu však nebyl. Vypadalo to – až tak přesně jsem všem těm právnickým kličkám a obratům nerozuměl –, že je adresován přímo kapitánovi anebo lidem z Kormorána.

Je úkolem papeže postarat se o zájmy Latinského císařství konstantinopolského, četl jsem, neboť bylo se souhlasem papežské stolice odňato schizmatickým Řekům a představuje východní baštu papežství proti Řekům a nevěřícím.

Následovaly další zdvořilosti a potom:

Na pomoc této východní provincii, kromě odpuštění hříchů, které slibujeme každému, kdo se na vlastní náklady vypraví do této země, a kromě papežské ochrany, kterou poskytneme každému, kdo této zemi pomůže, tímto vyhlašujeme, vedeni otcovskou láskou k Tobě, že kdo nabídneš k prodeji, prodáš, pokusíš se koupit nebo koupíš všechny, nebo některé, svaté relikvie našeho Pána a jeho svatých, jež se dosud nacházejí v Konstantinopoli a na jejím území, pod záštitou tohoto příkazu a z moci nám svěřené, máš zmocnění k vykonání těchto transakcí a odpuštění hříchu svatokupectví, tak, aby východní provincie mohla získat prostředky k zajištění své ochrany a naplnit tak vůli Boží.

Připojen byl podpis papeže Řehoře. Opřel jsem se o pavučinami pokryté cihly a srdce mi bušilo jako na poplach. Bylo mi rázem jasné, proč je o mě takový zájem. Našel jsem na stole šídlo a nahřál nad plamenem svíce jeho hrot. Rozpustil jsem vosk a znovu jsem dopis zapečetil. Marso na mě čekal nahoře na schodech. Podíval se mi pozorně do tváře, ale neřekl ani slovo a vzal si ode mne brašnu. Pak ustoupil a nechal mě projít.

Plížil jsem se k jihu. Těmi nejužšími a nejsmradlavějšími uličkami, jaké jsem dokázal najít, a přitom jsem k nebi vyslal snad tisíc němých modliteb – ke komu přesně jsem nevěděl, protože katarský bůh mi byl stále záhadou a Bůh, jehož jsem kdysi znával, přestal mým modlitbám již dávno naslouchat – snad tedy k Marchovi Antoniu Marsovi. Nepochyboval jsem o tom, že na mě bude ráno čekat i s brašnou a papežskou bulou. Úplně jinou otázkou bylo, zdali se na naši schůzku zvládnu dostavit já sám. Teprve teď mi zvolna začínala docházet nepříjemná situace, v níž jsem se ocitnul, i když podrobnosti ještě stále tonuly v temnotách. Každopádně bylo jasné, že toho nešťastného, smůlou pronásledovaného Balduina postihlo něco zlého. Nepředpokládal jsem, že by byl mrtev: nikdo nezabije císaře, jakkoli bezvýznamného, a nezůstane na místě činu, aby po sobě umyl krev. Je možné, že ho unesli, nejspíš proti jeho v ůli, proto ta krev.

Muž ve stínu byl Benátčan. Co jen to Balduin onoho dne řekl? Pátral jsem v paměti a pokoušel jsem se z jejích záhybů vydolovat vzpomínku na poslední společné setkání. Kapitán seděl stranou na své židli a Balduin se celý kroutil a ošíval. Vybavil jsem si, jak vypadal mladě a zoufale. Konečně jsem našel, co jsem hledal. „Jsme až po uši zadluženi u Benátské republiky,“ prozradil nám. A musí si dávat velký pozor, aby se Benátky nedozvěděly, že je v Římě, anebo měl možná na mysli celou Itálii. Takže ten muž je věřitel. Ale proč Balduina hned unášet, pokud… Povzdychl jsem si. Muž měl zřejmě v úmyslu držet si císaře jako záruku za dluh, anebo za něj hodlal požadovat výkupné. Při Kristově předkožce: Benátky zabavily Balduina de Courtenay.

V těchto úvahách jsem se blížil k rybímu trhu, protože jsem se znovu ocitl v židovské čtvrti. Pro někoho, kdo chtěl zůstat neviděn, to bylo vynikající místo plné lidí neustále proudících tam a zpět. Byla zde spousta ruchu a handrkování. Našel jsem si tržiště hadrářů a uchýlil jsem se do stinného rohu. Potřeboval jsem přemýšlet. Byla zde lavice, na které vyspávali dva starci, s plnovousy slepenými slinami a chrchly. Posadil jsem se vedle nich a opřel jsem se zády o zeď.

Papežská bula: nebyl důvod si myslet, že o ní Benátčané vědí. Balduin nic takového neočekával a ani kapitán o její existenci nevěděl do té doby, než nám ji Řehoř předal. Pro toho, kdo Balduina unesl, měl však každý dopis podepsaný papežem příslib peněz, a proto za mnou vyslal své pochopy. Anebo se snad domníval, že jsem se stal svědkem jeho zločinu, ať už se dopustil čehokoli, a rozhodl se mě umlčet. Pokud ano, hrozilo mi smrtelné nebezpečí, protože v tom případě by mě zabili hned, jak bych se jim dostal do rukou. Raději jsem tedy věřil tomu, že jim jde o dokument, i když jediným důvodem byla nejspíš touha potlačit mrazivý strach, který se mi usadil v útrobách.

Bylo pozdní odpoledne a malé náměstíčko se propadlo do stínu. Dával jsem pozor na hlavní vstup, ale neviděl jsem přicházet ani odcházet nikoho, kdo by ve mně vzbudil nějaké obavy. Hadráři zvolna balili své krámky a já si při pohledu na ně uvědomil, že jsem ve svém pestrobarevném benátském šatu příliš nápadný, a tak jsem si za pár drobných koupil ošuntělý cestovní plášť a přehodil jsem si ho přes ramena, což mého prodejce, muže s pronikavým, orlím zrakem, očividně pobavilo. Nabídl mi také stříbrnou minci za můj cycladibus a tuniku a nabízel ještě víc, pokud bych k obchodu přihodil i kalhoty. To už jsem ale odmítl, protože to všechno byly dary, které mi věnovala Anna, a muž jen zklamaně zavrtěl hlavou.

A tak jsem se zahalil do nového pláště, jenž ve svých záhybech přechovával vůni vlhké noční země a já se v něm cítil, jako bych se najednou stal někým jiným: takže zřejmě představoval dokonalé maskování, neboť zatímco jsem se plížil ulicemi, se mě zmocnil dojem, že se nořím kamsi do podzemí tohoto města, kde na zemi leží – pro mě dosud neviditelný – lidský odpad, spodina, tak jako tlející listí v lese, zatímco nahoře pobíhají s nosem vzhůru v každodenním shonu takzvaní lepší lidé. Bloumal jsem ulicemi a držel jsem se ve stínu. Zastavil jsem se jen na okamžik, abych si poblíž řeky koupil v rybářské taverně pohár vína, ale ani tady jsem se neodvážil vstoupit do otevřeného prostoru mezi budovami a řekou. Už dříve jsem se rozhodl, že na druhou stranu přejdu přes Židovský most, protože mosty na Tiberský ostrov nejsou tak plné a navíc se mi nelíbily věže, které je hlídaly. Našel jsem si další h
ospodu, i když označení hospoda si snad ani nezasloužila. Zákazníky tu byli ti nejbědnější, zkrachovalé trosky, jimž můj páchnoucí, potrhaný plášť zcela jistě připadal jako královský hermelín. Hospoda smrděla nevypranými dršťkami a zapomenutými hnijícími rybími hlavami. Dostal jsem kyselé, octovité víno, které mi přinesla mladá holka se zplihlými bělavými vlasy a dvojitou bradou. Dělala na mě oči, a když mi nalévala, vrazila mi kozy téměř do obličeje. Ze svého místa jsem ale viděl na konec mostu, na němž bylo stále a v obou směrech živo a rušno. Natahoval jsem krk a pozoroval jsem dění na mostě, který se zvolna nořil do stínu zapadajícího slunce, obtížen davy, jež se vracely do svých domovů v Trastevere. Myslel jsem, že se mezi ně vmísím a přejdu na druhou stranu, ale teď jsem si uvědomil, že už je pozdě, že jsem promeškal tu správnou chvíli. Chtělo to víc odvahy, ale já se místo toho jen zahal il do svého pláště po mrtvém. Teď budu muset počkat, až přijde noc.

Předstíral jsem, že popíjím své víno, ale pak – abych si koupil ještě trochu času – obrátil jsem do sebe pohár, načež jsem si objednal další. Víno mi kroutilo vnitřnosti a střeva v břiše se mi sevřela strachem a napjatým očekáváním. Začínal jsem se cítit dost mizerně. Ale slunce již naštěstí zapadalo za Janiculem a stíny na březích řeky byly stále temnější. Ještě jeden pohár tohoto ďáblova vína a mohu vyrazit.

V břiše mě pálilo, jako by mi do něj někdo nasypal hořící uhlí, a bolest mi málem vehnala slzy do očí. Prudce jsem sevřel víčka a bojoval jsem s dalším náporem agonie. Když jsem je zase otevřel, díval jsem se do tváře ženy od Bílého psa.

„Hodláš to dopít?“ zeptala se a ukázala na pohár, který jsem křečovitě svíral v rukou.

„Cože?“ vyjekl jsem a nejspíš jsem se překvapením tvářil jako úplný trouba.

„Já bych to už nepila. Opravdu. Myslím to upřímně.“ Do mých strachem stažených útrob pronikla informace, že ke mně hovoří anglicky. Čistou londýnskou angličtinou.

„A proč ne?“

„Protože tě ty patoky zabijí. Teď už bychom ale měli jít. Pojď.“

Podíval jsem se na ni, neschopen slova.

„Copak, víno ti snad vypálilo jazyk? Jsi nějaký zamlklý. Měla jsem tě za chytrého.“ Studenými prsty mi vytáhla pohár z ruky. „Je to úplně jedno. Není nač čekat.“

Postavil jsem se, neboť mi blesklo hlavou, že jednu ženu snad přemůžu, anebo jí přinejmenším uteču. Nespouštěla ze mě oči. „Kde máš brašnu?“ zeptala se s lehkou zvědavostí v hlase. Aspoň tak mi to připadlo. Chvíli jsem si ji prohlížel.

„Zanesl jsem ji zpět do papežského paláce,“ odpověděl jsem. „Když jsem se vrátil z Panthenonu. Měl jsem strach, že mě chceš oloupit a nebylo na mně, abych v této věci…“

„Nahnala jsem ti snad strach?“ zeptala se sladce. „No tak, ty přece nepracuješ pro kurii. Tebe platí Jean de Sol.“

„A jak jsi na to přišla? A kdo to vůbec je, ten Jean de Sol?“ přidal jsem chvatně.

„Muž, v jehož společnosti jsi před několika týdny navštívil Jeho Výsost Balduina Římského.“

„Nikoho takového –“

„Prosím. Co kdybys toho už nechal. Hospodští tak rádi mluví. A sluhové taky nikdy nezavřou pusu. Dokonce i ti francouzští mrzouti, když je na ně člověk hodný. Jednoduše to víme, jasné?“

„Nevíte. Nemůžete. A co jste s Balduinem proboha živého udělali? Co to bylo za krev, kterou jsi tam drhla z podlahy?“

„Ne že by ti do toho něco bylo, pochopitelně, vždyť přece nic nevíš, viď můj milý? Ale nedělej si starosti. To jen někomu trochu teklo z nosu. Balduin je náš host. A teď pryč odsud. Rušíme tady ty hodné lidi.“

Nic takového se mi nezdálo až na to, že číšnice se na nás dívala pohledem, který by dokázal srazit mléko. Dobrá, pomyslel jsem si. Půjdu s ní ke dveřím a pak se dám na útěk. V těch sukních mě nedohoní. A ještě pořád u sebe mám svůj nůž.

„Konečně,“ zareagovala, „a nezapomeň zaplatit!“ plísnila mě a hodila po mně pohledem svých modrých očí. Zmateně jsem nasypal na stůl hrst drobných, otočil jsem se a zamířil jsem ke dveřím. Slyšel jsem, jak za mnou šoupe židlí, ale to už jsem míjel číšnici, u které jsem definitivně upadl v nemilost, a když jsem zvedl petlici dveří, vstoupil jsem do teplého podvečera. Až na to, že to již nebyl podvečer. Zatímco jsem popíjel uvnitř, na město venku se snesla noc. Zaváhal jsem a zmateně jsem si pokoušel uspořádat myšlenky. Vlevo ode mě si rybáři zapálili na břehu oheň. Rozběhl jsem se k řece a doufal jsem, že se mi podaří přesprintovat přes most na druhou stranu, ale v okamžiku, kdy jsem vybíhal zpoza rohu taverny, vrazil jsem hlavou do čehosi tvrdého a upadl jsem tvrdě na zadek.

„Zvedni ho, Dardi,“ zavolala zezadu modrooká žena čistým benátským přízvukem. Zaklonil jsem hlavu a díval jsem se do široké, vousaté tváře, která se na mě nemilosrdně usmívala. Pod pažemi mě popadly ruce jako lopaty a vytáhly mě vzhůru na nohy.

„Salve,“ pozdravil mě Dardi, ale jeho ruce mě stále svíraly jako kovářské kleště. Další ruka mi přejela kolem pasu, otřela se mi o rozkrok a zbavila mě nože. Žena si ho obdivně prohlížela.

„Je nádherný, můj urozený pane. Děkuji vám.“

„Aby ses neřízla,“ procedil jsem mezi zuby anglicky.

„Pokusím se,“ pošeptala mi v odpovědi a postavila se přímo přede mě. Viděl jsem, že ji doprovázejí dva muži: první z nich, jménem Dardi, mě konečně pustil, a druhý, vysoký a štíhlý, v tom samém okamžiku vytáhl vlastní, dlouhý a tenký, oboustranný tesák.

„Odevzdej nám, prosím, papežský dokument,“ pronesl mírně a laskavě. „Proti tobě osobně nic nemáme, chlapče.“

„Nemám ho,“ odpověděl jsem chraplavě. „Zeptej se jí.“

„Je to pravda, slečno Leticie?“

„Tvrdí, že ho zanesl zpátky do paláce, ale nevěřím mu ani slovo. Pravda je, že ho u sebe nemá,“ odpověděla blondýna.

„V tom případě nám ho budeš muset přinést,“ pronesl muž s nožem již o poznání méně příjemně.

„Nepřinesu. Nemůžu,“ zamumlal jsem.

V tom okamžiku se ode mě Dardi lehce odtáhl a praštil mě pěstí tvrdě do žaludku. Zlomil jsem se v pase a do očí se mi nahrnula stříbrná mlha. Vrávoral jsem a pokoušel jsem se udržet na nohou.

„Přineseš,“ zavrčel Dardi.

„Přines si ho sám,“ vyštěkl jsem. V hlavě se mi totiž zrodila nejasná představa, že když mě jen bijí, nejspíš mě nechtějí zabít. Aspoň ne hned. Jen kdyby se mi podařilo udržet se na nohou.

„Přestaň, Dardi,“ rozkázala žena netrpělivě. „A ty mě dobře poslouchej, hochu. Plýtváš naším časem. Vlastně ne,“ pronesla pomalu, přešlápla z nohy na nohu a odevzdaně si zkřížila ruce na prsou. „Plýtváš tu časem našeho pána. To je mnohem horší.“

„A kdopak to je, ten váš pán? Snad ne ten vzteklý hejsek Querini?“ vydechl jsem.

„Nicholas Querini z Benátek. To rozhodně není člověk, kterého bys mohl nazývat vzteklým hejskem: je to nesmírně bohatý a vážený muž. Můžeš se na něj zeptat. Třeba Jeana de Sol.“

„Není to ten, co tě onehdy praštil tak, že sis ustlala na ulici v blátě?“ vyštěkl jsem. „Tenkrát mi tě bylo líto, krásná panno. Jak ses tam rozplácla na tržišti.“ Opatrně jsem se narovnal. Žena se vztekle mračila. „Málem jsem ti tenkrát nabídl ruku.“

„Nepotřebovala jsem ji,“ zasyčela.

„Leticie ale není tvoje pravé jméno, viď?“ Pokračoval jsem a mlel jsem páté přes deváté, jen abych se udržel na živu alespoň o minutu déle. „A nejsi z Benátek. Pocházíš z Londýna. A klidně se vsadím, že tvůj jazyk k té své štiplavosti přišel někde v okolí Nové brány. Krásná čtvrt.“

„A co ty? Kdopak se nám tu skrývá pod drahým benátským suknem? Není to snad obyčejný pasáček, co ještě nedávno píchal ovce ve Wessexu?“ Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale měl jsem pocit, že se jí v očích objevily jiskřičky veselí.

„V Devonu, paní,“ odpověděl jsem co nejpyšněji. „A neznám nikoho jménem Sol. Jsem jen poslíček jedné tlusté svině v kurii, která mi slíbila stříbrnou minci, když ten dopis doručím, zatímco on si odskočí zašukat se svou konkubínou. Teď nemám ani tu minci a vy se mi chystáte vykuchat střeva. Povedl se mi docela špatný obchod.“

„Co si přejete, slečno Leticie?“ zeptal se muž, kterému říkali Facio. Zvedl nůž a přitiskl mi ho špičkou na krk.

„Dávej pozor,“ pronesla ke mně. „Můj pán je velký přítel malého Balduina de Courtenay. Troufnu si dokonce tvrdit, že jeho nejlepší přítel. Císař potřebuje někoho, kdo ho ochrání před lumpy jako je de Sol. Máš poslední šanci. Dopis – prozraď nám, kde je.“ Zavrtěl jsem hlavou a předstíral jsem nevědomost, nikoli však zoufalství. Naklonila se ke mně, až se mi bradou málem dotýkala ramene, a zašeptala londýnským přízvukem. „Je to tvoje poslední šance. A tam na tom náměstí jsem si tě všimla. Bylo to od tebe laskavé. A mě jsi odhadl docela dobře, i když jsem ze Smoothfieldu, ne od Nové brány.“ Dech jí voněl semínky fenyklu. Pak ode mne odstoupila a zamyšleně se poškrábala na nose, kde, jak jsem si všiml ráno, jí vyrazil uher. Ráno – najednou mi to připadalo jako celá věčnost. Usmála se.

„Jak myslíš. Bylo to příjemné setkání, pane z Devonshiru,“ pronesla věcně. „Určitě jsi byl ten nejlépe oblečený nápadník, jakého ty tvoje ovce kdy měly. Jaká škoda, že jsi nezůstal doma na nočníku, nemyslíš?“ Prošla kolem mě, sevřela Faciovo ucho do kornoutu dlaně a něco mu šeptala. Když skončila, otočila se a najednou byla pryč, jako by se rozplynula ve tmě oddělující město a jeho řeku.

„Allora,“ vydechl Facio mile a poklepal Dardimu na rameno. Pak mu hlubokým, hrdelním hlasem vydal benátsky nějaký rozkaz. Hned vzápětí mě Dardiho noha zasáhla tvrdě mezi nohy a já jsem se zhroutil na ruce a na kolena a začal jsem zvracet. Jediné, co jsem dokázal vnímat, byla zdrcující bolest a žluč, která mi naplnila nos i ústa. Opět mě uchopily medvědí tlapy, které mě před chvílí zvedly ze země, a já jsem zpola kráčel a zpola jsem byl vlečen k řece. Matně jsem cítil, jak se mi nohy zachytávají v ostružinovém porostu. Na konci cesty se Dardi postavil za mě, zatímco Facio stál přímo přede mnou. Nevnímal jsem jeho tvář příliš jasně, ale zdálo se mi, že se usmívá. Pak jen krátce kývl hlavou a položil mi svoji levou dlaň na hrudní kost. Druhou ruku, tu s nožem, napřáhl k úderu. Měl jsem sotva čas zalapat po dechu, ale to už mě v levém prsním svalu zasáhla ostrá, mrazivá bolest. V hlavě mi vybuchl gejzír j
isker a já jsem padal a padal a zleva i zprava do mě narážely tvrdé údery, ale to už jsem svoje tělo necítil, neboť jsem již nebyl nájemcem této poničené schránky z masa a kostí. Rozpouštěl jsem se v temnotě noci. Smrduté, bahnem páchnoucí noci.

11.

A byl to opět zápach, který mě přivedl k vědomí. Vlastně to nebyl ani tak zápach, jako spíš smrad, jako nějaké silné bahenní výpary. Otevřel jsem oči, či spíše jsem si představoval, že jsem něco takového udělal, protože kolem byla jen černočerná tma. Na okamžik mě zachvátil nesnesitelný, rozechvívající strach z toho, že dýchám svoje vlastní, dávno mrtvé a rozkládající se maso. Nedokázal jsem se ani pohnout, ani prstem, a puch, který mě zahaloval od hlavy až k patě, mě dusil a lepil se na mě jako zaschlý chrchel. Hrdlem jsem nedokázal protlačit ani ten nejmenší doušek čerstvého vzduchu, i ten nejtišší zvuk byl nad moje síly. Pomalu a dusivě jsem se opět ponořil do tmy.

Když jsem se znovu probral, ležel jsem na zádech na něčem tvrdém. Blesklo mi hlavou, že spočívám na dně rakve, ale otevřenýma očima jsem viděl, že nad sebou nemám černou temnotu hrobu, nýbrž bíle natřené oblouky klenutého stropu matně ozářené blikajícím světlem lampy. Ještě jednou jsem zavřel oči, protože jsem nechtěl věřit obrazu, který mi nabízely. Když jsem je znovu otevřel, spatřil jsem, jak se nade mnou sklání hlava s vyholenou tonzurou. A tvář, která, když pominu laskavé oči, byla jen obrovský nos a tučné, masité rty. Konečně jsem ze sebe dokázal vypravit zvuk. Slabý sten, protože tohle byla jistě ta nejhorší varianta: čeká na mě trest za všechny hříchy a špatnosti, kterých jsem se dopustil, protože proč jinak by tu byl mnich? A byl tu i v okamžiku, kdy jsem se na něj odvážil podívat podruhé, ale tentokrát již otevřel ústa a promluvil, ale nebyl to ani hlas soudce, ani démona, nýbrž klidný, uklidňující hlas Římana.

„Už jsi vzhůru, můj synu? Jak se jmenuješ?“

„Je tohle peklo?“ zeptal jsem se.

Mnich se pobaveně pousmál. „Jenom, když má opat svoje dny,“ pošeptal. „Ale to jsem neřekl. Ne, jsi v hospici svatého Bartoloměje.“

„V Londýně?“ zaskřehotal jsem a se škubnutím jsem se posadil.

„Ne, ne!“ zavrtěl mnich hlavou a jeho zvednuté obočí naznačovalo pobavení i starostlivost zároveň. „Na Tiberském ostrově. Je snad stejný hospic i v Londýně?“

Přikývl jsem, ale neměl jsem v úmyslu vysvětlovat mu, jak to vím. „Našli tě rybáři a přinesli k nám. Ležel jsi pár metrů od mostu,“ pokračoval.

Znovu jsem si lehl a pokoušel jsem se vzpomenout si na to, co bylo, ale moje snaha vyzněla naprázdno. Na něco jsem si ale přece vzpomněl. „Bodli mě do srdce! Jak…“

„Říkáš, bodli? To jsou mi ale věci. Ne, nikdo tě nebodl, můj synu.“

„Ne, sám jsem viděl…“ Podíval jsem se dolů a uvědomil jsem si, že ležím nahý pod přikrývkou z drsného lněného plátna a že nepáchnu mrtvolným smradem, jak jsem si myslel, nýbrž octem. I přes bolest, kterou mi působil ztuhlý krk, jsem pátral po zranění na svém těle, protože jsem si byl jistý, že mám na prsou hlubokou ránu, ale místo ní jsem spatřil jen velkou modřinu, dva nebo tři malé škrábance a jeden dlouhý, tenký jako vlas pod paží. „Ale já jsem opravdu viděl nůž! Cítil jsem, jak mě bodl,“ protestoval jsem.

„Kdo?“

„Tam na cestičce. Byli dva,“ koktal jsem nechápavě.

„Ano, oloupili tě,“ informoval mě mnich zamračeně. „Nenašli jsme u tebe žádný měšec. A museli jsme ti vyprat šaty v octě, bratře, a stejně tak jsme museli odrhnout i tebe samotného, protože jsi ležel v obrovské mrtvé rybě, samý sliz a červi.“ Předvedl mi gesto naznačující ten šílený puch.

„Musím jít,“ řekl jsem. „Přineste mi, prosím, moje šaty, bratře. Zdá se, že mi nic není a já musím…“

„Ne, ne,“ nesouhlasil mnich a přidržel mě za ramena. „Dostal jsi ránu do hlavy, už jen kvůli tomu.“

Ale já jsem byl rozhodnutý a protestoval jsem sice zdvořile, ale neoblomně, až se ten nebohý, nechápající mnich nakonec odšoural, aby mi přinesl můj oděv, vydrhnutý a zbavený hrůzy rozteklé ryby, ale zato prosycený výpary octa. Šaty byly stále vlhké a ocet, kterým byly napuštěny, způsobil, že mě moje škrábance začaly ihned pálit. Předpokládal jsem, že chrabří rybáři mi ulehčili od váčku, ale považoval jsem tyto peníze za dobře investované. A věděl jsem, kdo má můj nůž. Teprve když jsem se belhal ven z budovy – spěchal jsem, aby je náhodou nenapadlo přivolat stráže anebo mi klást otázky, na které bych nechtěl odpovídat –, si mnich, jenž až dosud jen tiše hartusil po mém boku, povzdychl a pronesl: „Tato noc nepřinesla cizincům v našem městě štěstí. Ale ty od nás alespoň odcházíš po svých.“

„Co tím chcete říct?“ zeptal jsem se, i když jsem mu naslouchal jen na půl ucha.

„Při západu slunce jsme z řeky vytáhli jednoho Franka,“ vysvětloval. „Francouze. Ty jsi měl štěstí, můj synu. Tenhle nešťastník už byl mrtvý.“

Zůstal jsem, jako by mě polil ledovou vodou. „Mrtvý?“ zopakoval jsem po něm. „A Francouz? Jak víte, že to byl Francouz?“

„Měl u sebe dlužní úpis na jméno namurského markraběte. A Namur je, tuším, ve Francii.“

„Máte pravdu. A byl spíš menší postavy, šedé vlasy, bez předních zubů?“ Mnich se na mě pobaveně podíval. „Tak dobře, byl vysoký, vyšší než vy, s přeraženým nosem a starou jizvou na tváři?“ Přejel jsem si prstem od levého spánku až dolů ke rtům.

„Byl. Opravdu, to je on! Můj ty Bože, ty jsi ho znal?“ Hodný mnich byl bez sebe úžasem. Rychle jsem zavrtěl hlavou.

„Ne,“ zalhal jsem. „Ale můj druh, také Francouz, hledal jednoho svého přítele, rytíře z Namuru, který se mu ráno kdesi ztratil. Mohu ho sem poslat, aby se podíval, není-li to on?“ pokračoval jsem nevinně.

„Ach prosím, to jistě udělej,“ vypravil ze sebe mnich a spěšně se pokřižoval. „Jaké to neštěstí ti zřejmě kráčí v patách, můj synu! Co kdybys přece jenom ještě chvíli zůstal. Rád si vyslechnu tvoji zpověď. Anebo by ses mohl pomodlit v našem kostele…“

Ale to už mi mluvil do zad, protože jsem co nejrychlejším krokem mířil přes most do Trastevere, kde jsem se ihned schoval v temných a úzkých uličkách, ponechávaje zmateného mnicha i jeho hospic daleko za sebou. A za sebou jsem ponechal též tělo Fulka de Grez, zesnulého druha císaře konstantinopolského. V hlavě se mi jako duch, který se vynořil z mlhy nad řekou, vybavil příběh, jejž mi kdysi dávno vyprávěl otec jednoho deštivého dartmoorského odpoledne. Dívali jsme se, jak jeho psi nahánějí houf urousaných ovcí do ohrady, a já jsem vykřikl ve strachu, že psi ovcím ublíží, protože jim s nesmírnou zuřivostí chňapali po nohách. Jenže otec mě ujistil, že nic takového nehrozí. „Jen si představ, k čemu všemu používáš ruce a prsty: vážeš s nimi uzly, dloubeš se v nose. Pes ale žádné ruce nemá a tudíž musí vše dělat tlamou. A zuby jsou pro něj, to co pro nás prsty. Ví zcela přesně, jak s nimi nakládat. Ovce
nepokouše. Když nám pes chňapne po ruce a mine, myslíme si, že nás chtěl kousnout, ale že se mu to nepovedlo, jenže tak to není. Pes nás pouze varoval, protože kdyby nás chtěl skutečně kousnout, tak by nás kousl.“ O jeho slovech jsem teď přemýšlel v souvislosti s Benátčany. Nůž je pro ně jako pro psa zuby. Pokud si benátský rváč usmyslí, že vám jediným švihem zápěstí vyvrhne střeva, nic mu v tom nezabrání. Tito lidé neminou. Byl jsem ušetřen – ušetřen a varován.

Dostat se do Borga bylo vcelku snadné, i když mi to zabralo zbytek noci. Objevil jsem pěšinu mezi úbočím Janiculského pahorku a řekou, podél níž mají místní své zahrady a plížil jsem se mezi hlávkami zelí a mladými fazolemi, přičemž jsem budil slepice a králíky uzavřené v kurnících a králíkárnách. Neviděl jsem nic a nikoho, když nepočítám jednu lišku, která se ovšem ani neobtěžovala přede mnou utíkat a jen na mě civěla za záhonem artyčoků, a tchoře, jehož jsem překvapil na střeše kurníku a přinutil k tichému ústupu. Bránu do Borga nikdo nehlídal. Přesněji řečeno, hlídal ji jediný strážník, ale místo služby tiše souložil za stromem, a tak jsem nepozorovaně proklouzl kolem přesně v okamžiku, kdy ho jeho partnerka tlumeným hlasem vyzývala, aby ji proklál svým velkým kopím.

Dostal jsem se až domů a poslední část cesty jsem strávil pod dohledem hubených koček, které se ve zdejší čtvrti stahovaly na noc do průchodů a ke dveřím jednotlivých domů. Hlava mi třeštila bolestí. Před vchodem do domu na mě polekaně vybafl tlustý, zarudlý kněz a já jsem před ním ustoupil o krok nazpět, protože se mi na okamžik zdálo, že má čtyři nohy. Jeden pár v sandálech spočíval na kamenných schůdcích směrem ke mně, druhý byl bosý a obrácený opačně k prvnímu, spodní stranou chodidla vzhůru. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou, ale pak mi došlo, že ty bosé nohy patří prostitutce, která klečí před ním, a jeho sutana jako by nad ní vytvářela jakousi polní zpovědnici a zakrývala ji od kolen nahoru. Ze zpovědnice se ozývaly tlumené zvuky.

„Tomu říkám zpověď,“ poznamenal jsem. Mužovi téměř vylézaly oči z důlků, ale pořád se snažil, aby se vyhnul mému pohledu. „A řekl bych, že tahle je tak za tři roky o chlebu a vodě,“ dodal jsem a zavřel jsem za jeho roztřesenými zády dveře. Tohle město mi začínalo lézt na nervy: poděkoval jsem tedy hvězdám, že mu již zítra dám sbohem.

Byl jsem si jistý, že je dům sledován, ale nebyl, alespoň jsem nespatřil nic podezřelého. Předpokládal jsem tedy, že mi přinejmenším prohledali pokoj, ale všechno bylo v pořádku a na stejném místě. Chvatně jsem se převlékl – šaty jsem měl úhledně srovnané na posteli – a svůj octem páchnoucí oděv jsem si nacpal do sedlové brašny. I zlato bylo tam, kde jsem je zanechal, v otvoru pro čep v jednom ze stropních trámů. Vzrušení, které jsem jako vždy cítil před cestou, bylo kompenzováno vtíravou předtuchou, jež mi nádavkem k ráně do hlavy a dlouhé, probdělé noci, kroutila údy jako záchvat tance svatého Víta.

Nakonec jsem ty nervy už nevydržel a vypil jsem pintu sladkého, silného vína své domácí, které jsem si schovával pro nejhorší případ a které jsem ale z duše nesnášel. Dnes mi však dobře posloužilo. Žaludek se mi zklidnil a já se tak zbavil nutkání běhat každých pět minut na záchod. Nakonec jsem všechny přípravy zdárně dokončil a na chvíli jsem se ještě opřel o chladivý mramor okenní římsy. Vzduch venku byl příjemně svěží a chladný, úplně jiný než suchá, ale ostrá směsice vůní sluncem rozpáleného psince: typický dech prastarého římského kamene. Na východě již svítalo a červené květy, které v kaskádách visely z oken a střech, získaly zlatavý nádech prvních paprsků vycházejícího slunce. Čas vyrazit na cestu. Připnul jsem si meč a přehodil jsem si přes rameno tašku.

Rozbřesk již rozjasnil oblohu nad městem, ale dole v ulicích byla ještě stále noc. Stál jsem ve dveřích a rozhlížel jsem se nalevo i napravo. Nikoho jsem ale neviděl, ani neslyšel, přinejmenším do okamžiku, kdy se na špinavé dlažbě rozlehly moje vlastní kroky – na můj vkus pochopitelně hrozně hlučné. Pokoušel jsem se příliš nepospíchat, a když jsem zabočil za roh do průchodu za penzionem a tep se mi trochu zklidnil, zpomalil jsem, obzvlášť když jsem se ujistil, že jedinými svědky mé přítomnosti v ulicích jsou šedobílé kočky. U vchodu do stáje svítila lucerna a ve dveřích mě přivítal zamračený pohled mrzoutského a nevlídného pacholka v kožené zástěře. Můj kůň měl hlavu zabořenou hluboko do žlabu s ovsem, a když jsme ho vyrušili od snídaně, vycenil na nás své velké bílé zuby. Jakmile mě ale poznal, projevil se velkodušně a kývl mi hlavou na pozdrav a měl jsem dokonce pocit, že se na mě usmál. P
odíval jsem se na pacholka a významně jsem zvedl obočí, ale zdálo se, že je mu úplně jedno, jakou úctu u zvířete požívám, a místo patřičného obdivu mi předložil hezky tučný účet, který tu pro mě zanechal jeho pán, a já jej na římské poměry až příliš ochotně a bez reptání zaplatil. Hoch odstoupil stranou a kritickým okem sledoval, jak si připínám sedlové brašny a jak nepříliš přesvědčivě zápolím s uzdou a podpěnkou. Hodil jsem mu ještě jeden čtvrťák, aby zmizel, a když jsem si byl konečně jistý, že se nedívá, poplácal jsem koně na nose a zamumlal jsem mu do ucha: „Nic na mě nezkoušej, ty jedna potvoro.“

Kůň – ještě stále jsem se nedokázal přimět k tomu, abych mu říkal Iblis, neboť to mi pro tuhle šedivou herku přišlo jako příliš exotické a tajuplné jméno – si mě prohlížel nenávistným okem. Nikdy předtím jsem si nevšiml, jak dlouhé mají koně řasy, ale když na mě teď Iblis těmi svými zamrkal, hned jsem se ho bál o poznání méně. Vyšvihl jsem se do sedla. Nastal okamžik pravdy; ujistil jsem se, že se kluk ze stáje nedívá a lehce jsem koně popohnal patami. Kůň si souhlasně odfrkl a zamířil ke dveřím. Získal si tak nadosmrti moji vděčnost.

Došlo mi, že mě Horst vyučil opravdu dobře. Teď, když jsem byl odkázán jen sám na sebe, jsem si uvědomil, že jízda na koni vlastně vůbec není tak strašná, jak jsem si představoval. A co víc, než jsem se vymotal z křivolakých uliček Borga, kdy jsem se po celou dobu snažil udržovat Andělský hrad po pravém boku, už jsem si opravdu nepřipadal jako kentaur, ale téměř jako normální člověk. Stráže před branou pevnosti na nás shlížely se zlověstným nezájmem. Svítání rozsvěcovalo oblohu stále jasnějšími barvami a těla oběšenců visící na druhém břehu ze šibenic na Tor di Nona, dostaly pěkný, narůžovělý nádech. Odplivl jsem si a popohnal jsem koně do klusu.

V Římě nejsou rovné, přímé ulice, to jsem již věděl, a tak jsem se vnořil do zmateného klubka ulic a uliček a snažil jsem se dávat si pozor, abych měl vycházející slunce neustále na pravé straně. Obří město se probouzelo k životu, a čím hlouběji jsem se v něm ocital, tím hustší byly davy lidé kolem. Někteří se chovali přátelsky, jiní ne, ale všichni do jednoho byli hluční a plní energie jako hejno strak. Vzduch naplnila vůně jídla a sváděla přitom úpornou bitvu s páchnoucím smradem výkalů. Několikrát jsem byl v pokušení u některého ze stánků zastavit, ale pospíchal jsem a rozhodl jsem se držet svůj vzpouzející se žaludek zkrátka. Teď už jsem byl z obou stran sevřen řekou mužů a žen, kteří tlačili trakaře, vláčeli za sebou jednoduché vozíky nebo se sami ohýbali pod všemožnými ranci a všichni do jednoho směřovali na most Svatého Petra.

Jejich náklad tvořila zelenina, ovoce, květiny, vše dosud vlhké ranní rosou. Projížděl jsem kolem čehosi, co mi připadalo jako obživlý a pochodující keř růží, ale když jsem se podíval dolů, uviděl jsem malou holčičku klopýtající pod tíhou obrovského svazku růží, jejichž růžové okvětní lístky a zlaté tyčinky květů byly tak svěží a čerstvé a vydávaly natolik opojnou vůni, až se několik ospalých městských včel rozhodlo na nich posnídat. Dívenka zvedla na okamžik hlavu, a když se naše pohledy střetly, vyplázla na mě jazyk a zahihňala se. Bylo to to nejšťastnější stvoření, jaké jsem onoho rána potkal, a strašně rád bych jí byl hodil pár mincí, ale viděl jsem, že má obě ruce plné a že potřebuje veškerou svoji sílu k tomu, aby to nádherné, voňavé břímě udržela na zádech. Všiml jsem si také, že trnité stonky už jí poškrábaly holé paže a že z uříznutých konečků stonků stékají
kapky krve. Zachvěl jsem se. Z Říma se mi jako vždy lehce motala hlava, ale ještě stále jsem nedokázal rozhodnout, zdali je to hnusem či radostí.

Přišlo mi, že jedu celou věčnost a začínal jsem se bát, že jsem se ztratil! Vtom se temná úzká ulička, kterou jsem nyní poháněl Iblise a jež se mi zdála jako jediná mířící k severu, konečně otevřela do volné krajiny. A najednou jsem byl z Říma venku. Budov prudce ubývalo a zvláštní krajinu kolem tvořily již jen ubohé chatrče, políčka zeleniny a prázdná pustina s osamělými bloky pobořeného travertinu roztroušenými nepatřičně tu a tam. Všude, kam jsem se jen podíval, vyrůstaly ze země zakrslé borovice s korunami jako houby, rostly tam, kde lidé opustili byť i sebemenší kousek římské půdy.

Na mé straně řeky se krajina vlnila nízkými kopci hustě posetými terasami. Každá z nich byla osázena olivovníky a vinnou révou a všechny korunovalo houští římských borovic. Z okolních stromů či keřů se ozýval hlasitý a rozmanitý bzukot hmyzu. Čas od času jsem spatřil velké trsy rozkvetlých janovců, jejichž pronikavá vůně vyplnila suchý vzduch kolem. Začínalo být horko, ale měl jsem dobrý čas a urazil jsem již notný kus cesty. Cesta z města byla mnohem snazší, než jsem očekával. A zdálo se, že den ubíhá stejně příznivě i ostatním cestujícím – projížděl jsem nepřetržitým proudem vesničanů pospíchajících do města. Vypadalo to, že jsou všichni v tom nejlepším rozmaru, smáli se, zpívali si a hlasitě se zdravili s těmi, kteří kráčeli v opačném směru. Bylo nemožné nenechat se strhnout všeobecnou radostí a dobrou náladou, takže netrvalo dlouho a zářil jsem stejně jako oni. Proč být kyselý?
Nad hlavou se mi rozprostíralo průzračné a nekonečné nebe, s větvemi olivovníků si pohrával lehký, osvěžující větřík a jejich šedivé lístky se třepetaly proti modré obloze. Neměl jsem před sebou nic strašnějšího než tuto cestu a co víc, spřátelil jsem se se svým koněm.

A on, jak se zdálo, se rozhodl spřátelit se se mnou. Nesl mě čile a vesele, takže jsme míjeli většinu těch, kteří mířili stejný směrem, ale činil tak s úžasnou jemností a můj zadek – nezvyklý dosud tvrdým obrysům sedla – tak nezažíval žádné nadbytečné příkoří. Postupovali jsme vpřed tak rychle, že jsme již za hodinu a půl, dle mého odhadu, byli znovu u Tibery –, když jsem se již předtím dvojice venkovanů, tlačících před sebou káru se svázanými husami, zeptal na cestu k Saxa Rubra. Nyní jsme se ocitli před pochybně vyhlížejícím, rozpadajícím se mostem, který tu zcela jistě stál již dlouhé věky. V hlavě mi vytanula slova Ponte Milvio, jež jsem již několikrát zaslechl od těch, kteří se jej chystali překročit, a došlo mi, že stojím před Milvijským mostem, o němž jsem si před dlouhými roky četl ve školní knihovně ve svazcích Eusebia. Právě zde se císaři Konstantinovi před bitvou s Maxenti
em, která mu vyhrála římské impérium, zjevil ohnivý kříž a slova našeho Pána. Zvedl jsem hlavu vzhůru, ale obloha byla čistá a nevinná a nikde ani stopy po kříži či nějakém nápisu. In hoc signo vinces, v tomto znamení zvítězíš, dozvěděl se tehdy Konstantin z nebes. Zde, když jsem se rozhlížel kolem, zvítězil především čas. A také lidská bída a neštěstí, jak bylo možné usoudit ze skupinky malomocných, kteří dřepěli opodál a čekali, až se v proudu poutníků uvolní místo, aby i oni mohli přejít a nepohoršovali svou přítomností ty, jejichž těla byla dosud čistá a nedotčená. Podíval jsem se na řeku klikatící se přede mnou a doufal jsem, že zachytím alespoň náznak Boží přítomnosti anebo alespoň něčeho přinejmenším vzdáleně tajuplného, ale bylo to stejné jako se všemi starověkými svatými památkami, které jsem v Římě navštívil. Necítil jsem v jejich blízkosti nic než úpadek, zmar a ru
šivou přítomnost našeho věku. Pokrčil jsem rameny a poškrábal jsem Iblise za ušima. Popohnal jsem ho a rozhlížel jsem se kolem, zdali někde nespatřím známou tvář Marcha Antonia Marsa.

Rubra Saxa nebyla zdaleka tak oslnivou stavbou, jakou jsem si v duchu představoval. Vlastně to byla pouhá hromada červeného kamene, která mi ale připomněla stejně červenou půdu kolem Totnes, daleko v Devonu. Marcho Antonio se vynořil z dubového hájku a seděl v sedle zvířete, které se s jeho děsivou hmotností smiřovalo s výrazem trýzněných křesťanských mučedníků.

„Kdopak to sem jede?“ volal na přivítanou. „Je to Maxentius nebo sám Konstantin?“

„V daném okamžiku jen podělaný hlas bez těla,“ halekal jsem v odpověď. „Nebo z něj alespoň nic necítím.“ Zasmál se a podal mi moji náprsní brašnu.

„Odolal jsem pokušení Pána temnot a neporušil jsem pečeť Antikristovu,“ oznamoval mi. „A musím říct, že to pokušení bylo značné. Pokud k tomu budeš mít ještě příležitost, požádej Michaela, ať mi to jednou celé vysvětlí. Budeš tak laskav?“

Ujistil jsem ho, že ano, a Marcho se ke mně k mému překvapení naklonil a sevřel mě v objetí. Připadal jsem si, jako by mě sevřel v náručí medvěd, který se právě vykoupal v kádi vína a vetřel si do kožichu pár kilogramů česneku, a byl jsem jeho gestem tak dojatý, až jsem se rozplakal.

Na noc jsem se zastavil ve vesnici jménem Rignano. Vesnička leží přímo pod horou Soracte. Měl jsem za sebou lehkou, ale dlouhou cestu, a když jsem svého unaveného ale stále poslušného a neodmlouvajícího oře popohnal do kopce v úzké uličce, která vedla nahoru k hostinci, byla již tma a nad hlavou mi zářily hvězdy. Cestu mi poradil nějaký místní sedlák, který se nejprve zděsil mého ohavného římského přízvuku, ale pak mi přátelsky ukázal odbočku z nyní již zcela opuštěné ravennské silnice. Padal jsem únavou, a tak jsem ve společné místnosti ani nevnímal klábosení ostatních hostí, poutníků jako já, a rychle jsem snědl své kuře, vypil džbán ředěného vína, načež jsem se odklidil do postele, ale ne dřív, než jsem služebné odevzdal svoje octem páchnoucí šaty, aby mi je vyprala, jak nejlépe bude umět. Iblise jsem ponechal ve stáji, kde ihned zabořil hlavu do plného pytle ovsa. A jako čerstvě zrozenému jezdc
i, jenž právě bez úrazu přežil svůj první den v sedle, mi snad prominete, že jsem Iblise v návalu vděčnosti políbil na jeho kostnaté čelo a že jsem zcela šokovanému štolbovi vložil do dlaně stříbrnou minci, aby mému novému příteli věnoval tu nejlepší péči.

Zajistil jsem dveře svého pokoje a svalil jsem se na postel. Bylo načase přečíst si Gillesův dopis a já jsem jen doufal, že neobsahuje nic, co bylo nutné zařídit ještě dřív, než jsem opustil brány města. Netrpělivě jsem rozlomil pečeť. Hlavní součástí dopisu – tou, která jej činila tak tlustým – byla další mapa, jednoduchá kopie té, kterou jsem již měl, tvořená jen hlavní cestou, po níž jsem se měl ubírat, včetně měst a orientačních bodů. Vše ostatní bylo vynecháno. Potěšilo mě, že jsem tam našel i malé Rignano, vyznačené na mapě jako miniaturní věž s cimbuřím. Zabloudil jsem pohledem vedle a přečetl jsem si slovo štěnice, několikrát naškrábané vedle obrázku a tlustě podtržené. Rázem mi bylo jasné, že jsem měl dopis otevřít již včera. Podíval jsem se blíže a zjistil jsem, že mapa je hustě popsána mnoha různými rukopisy. Rozpoznal jsem Gillesovo písmo, ale byla tu i další, mně dosud
neznámá. Všichni tito neznámí průvodci však nabízeli užitečné rady: sladká voda, banditi, hostinský-zloděj, odporné víno. Vedle jména jedné z vesnic o hodně dál na cestě napsal kdosi, nejspíš sám kapitán Ochutnej ovčí nohy!. Někde byla jen střídmá varování, jako například tiskacím písmem zdůrazněné VYHNI SE. Obrátil jsem svoji pozornost k druhé části dopisu.

Petru Zennoriovi, poutníku, předvoji a zástupci lodi Kormorán. Zdravím!

Předpokládám, že Tě můj dopis zastihl již opět při plném zdraví. Věřím, že nám promineš náš spěšný odjezd, ale obdržel jsem zprávu z lodi, kterou již čekají v Brindisi, a stejně jsem se ve městě zdržel příliš dlouho. Pevně doufám, že Ti moje hrubá mapa přijde vhod a že ti zpříjemní cestu. Ujišťuji tě ovšem, že já i ostatní, jejichž škrábanice na mapě najdeš, jsme po těchto cestách putovali, spali v postelích, v nichž teď budeš spát i Ty, mnohem později než Tvůj starý Plinius.

Jedna věc. Byl bych rád, kdybys nám cestou prokázal malou službičku. Až projedeš Narni, odboč z ravennské cesty – je to ta odbočka vpravo hned za městem – a pokračuj dále až do Spoleta. V tomto navýsost zajímavém městě se pak ubytuj v hostinci U Bílého lva. Poslal jsem tam i Horsta. Nechá ti tam nějaké dokumenty, akreditivy z jisté obchodní transakce, kterou jsme uzavřeli ve Florencii. Kapitán si přeje, abys je uložil u naší banky v Benátkách. Pokud tam Horsta ještě zastihneš, ať Ti koupí večeři, protože se mu dostane tučné provize (ale neříkej mu prosím, že to víš!). To je všechno. A teď už pospíchej do Benátek. Tvým cílem, pokud bys snad zapomněl, je Palazzo Centranico v ulici Rio Morto, hned vedle kostela svatého Cassana ve čtvrti Santa Croce. Jsi očekáván a čekají Tě tam další podrobné pokyny.

S trochou štěstí tam najdeš i čerstvé zprávy ode mne a možná též od kapitána de M. o dalším vývoji našich záležitostí. Pokud vše půjde, jak má, shledáme se tamtéž dřív, než nastane příští jaro. Ale o tom všem si promluvíme mnohem podrobněji, neboť, můj milý Klapko, po Tobě požaduji, abys psaní dopisů věnoval teď mnohem více času, než jsi činil doteď.

Přeji Ti tedy hodně štěstí a příznivé počasí. Na shledanou.

Gilles de Peyrolles.

12.

Druhý den jsem se probudil celý pokousaný od štěnic, venku za okny mrholilo. Paže i holeně jsem měl samý kousanec a ty zpropadené potvory za sebou zanechaly krvavě rudé stopy. Jedno ucho jsem měl horké a nateklé. Proklel jsem je nevybíravou devonštinou. Večer, i když jsem byl k smrti unavený, jsem si pro jistotu zastrčil pod polštář meč pro případ, že by hostinec nebyl tak přátelský, jak se mi jevil na první pohled. A k přepadení skutečně došlo, i když zločinci byli mnohem menší a meč mi proti nim nebyl nic platný. Alespoň že mi vyprali a u ohně usušili oblečení. Můj ohavný plášť, zbaven nánosů letité špíny neuvěřitelně prohlédl a jak se zdálo, patříval kdysi někomu zámožnému, neboť byl ušit z drahé, prvotřídní látky a jeho lemy byly dokonce protkány stříbrnou nití. S reptáním jsem zaplatil účet a vyrazil jsem zpět na ravennskou cestu. Ranní vzduch byl ještě stále příjemně chladný.

Doufal jsem, že další noc strávím již v Narni, ale bylo to dál, než jsem předpokládal, a tak jsem se zastavil ve Vigne, kde jsem se pro jistotu uložil ke spánku na zemi svého pokoje. Časně ráno jsem se probudil, aniž by mi na těle přibyly nějaké čerstvé štípance, a vyrazil jsem směrem k Narni. Když jsem se konečně přehoupl přes vrchol hřebene a spatřil jsem město usazené na vrcholku strmého skalnatého kopce nad Tiberou, bylo již pozdní odpoledne. Ze dne už toho příliš nezbývalo a možná jsem měl zůstat tam, kde jsem byl, ale město, vystrčené na holém skalisku, působilo pochmurným, zlověstným dojmem, a tak jsem pobídl Iblise dolů svahem a k mostu. Krajina na druhém břehu se mi jevila bohatá a přátelská a předpokládal jsem, že tam bez větších nesnází najdu příjemné místo k přenocování. Stráže – vůbec první vojáci, které jsem na své cestě potkal – si mě prohlížely kyselými pohledy, ale nedělal
y žádné potíže. Zaplatil jsem mýtné a přejel jsem přes most na druhou stranu. Bylo tu opravdu příjemně a představa večeře mě naplnila sebevědomím, a tak jsem popohnal Iblise nejprve do klusu a nakonec rovnou do cvalu. Řítili jsme se cestou a vířili jsme kolem sebe oblaka prachu, za což nás stíhaly jak kletby, tak nadšené povzbuzování, obojí zhruba stejnou měrou, od lidí, kteří se plahočili pěšky, protože cesta byla opět plná.

Jakmile jsme ale docválali na nejbližší vrchol, proudící davy zřídly a my jsme byli opět jen sami. A přímo před námi, rudě ozářený zapadajícím sluncem, se tyčil mohutný horský štít, který mi bránil ve výhledu na sever i na východ. Bylo to, jako by se nad něžnou krajinou kolem rozpínala obrovská kamenná vlna, která se na ni šklebila zlovolnou tváří strmého převisu a roztroušených balvanů. Cesta nyní klesala podél tohoto děsivého netvora a dole pode mnou se černalo pochmurné šero. Zíral jsem do dáli a pokoušel jsem se zahlédnout hostinec či farmu, kde bychom mohli s Iblisem složit hlavu, ale neviděl jsem nic než olivovníky a tu a tam nějakou barabiznu. A tak jsme nepříliš ochotně strávili noc v háji prastarých olivovníků kousek od cesty a trochu nad ní. To, že se jednalo o prastaré stromy, bylo jasné na první pohled z mohutných spletenců zkroucených kmenů, které jako žebroví gotické klenby podporovaly vě
tve obtěžkané listím a nezralými plody, kořeny vystupovaly vysoko nad povrch a vytvářely dutiny vystlané suchým listím, přírodní postele, které přímo vybízely, abych do jedné z nich ulehnul. Naštěstí jsem si ve Vigne koupil chléb, tvrdý sýr, trochu cibule a plný jsem měl i měch s vínem, takže večeře nepředstavovala žádný problém. A spát na holé zemi, ani to pro mne nebylo ničím novým. Nejprve jsem se ale ujistil, že Iblis má kolem dostatek čerstvé zeleně, na které se mohl pást. Hned potom jsem si upravil zavazadla jako polštář, vedle jsem si položil meč a pokusil jsem se usnout.

Je-li člověk mrtvý únavou, usne pod stromem stejně snadno jako v měkké posteli vystlané peřím. Když ale máte strach z divočiny, budete se s otevřenýma, zarudlýma očima převalovat ze strany na stranu a zírat do tmy, v níž vám vaše fantazie vykreslí všemožné duchy, vlky, vrahy, šotky a rarášky. Pokud ale, jako já, nejste ani k smrti unavený, ani se pranic neobáváte noci, zůstanete ještě celé hodiny vzhůru a budete naslouchat jejím zvukům a zírat vzhůru ke hvězdám. Dnes v noci mi nad hlavou svítila Mléčná dráha a z ní na mě shlížela všechna její hvězdná stvoření: medvědi, draci, dávno mrtví bohové a hrdinové, kteří si vydobyli nesmrtelnost v podobě velebného, stříbrného svitu hvězd. V houští opodál se ozval slavík a pak se přesunul o kus dál a pak ještě, až se mi jeho zpěv ztratil v dáli. Kdesi zahučela a vykřikla sova a všude kolem, pod každým kamenem a za každým stéblem trávy bylo slyšet zpě
v brouků a hmyzu, neodbytný jako šplouchání vln na pláži plné oblázků. A tak jsem tam ležel a pomalu upíjel ze svého měchu a přitom jsem vzpomínal na poslední noc, kterou jsem strávil takto pod širým nebem: byla to noc mnohem méně šťastlivá než ta dnešní a já ji tenkrát trávil v hustém dešti pod promoklým tisem na hřbitově v Dartmouthu. Tehdy jsem byl ještě vyděšený chlapec, za sebou jsem neměl nic než smrt a před sebou ne víc než pouhý záblesk naděje. Probudil jsem se tehdy hladový a oloupil jsem dva nebohé hrobníky o snídani, ale ještě téhož večera jsem se poprvé ocitl na palubě Kormorána.

Jak jsem řekl, ponořil jsem se do vzpomínek, pln vína a příjemné únavy, a pomalu jsem začínal ve svém hnízdě vystlaném suchým šustivým listím klouzat do náruče spánku, když v tom si Iblis krátce odfrkl a potom ještě tiše zaržál. Vyděšeně jsem se posadil, ale neslyšel jsem nic než bzukot cikád a vřískot netopýrů, a tak jsem si znovu lehl. Zřejmě ucítil lišku nebo jezevce, pomyslel jsem si. Není to jen báječný kůň, je to i vynikající hlídač. Opět jsem zavřel oči a cítil jsem, jak propadám dřímotě. Ani tentokrát mi ale nebylo souzeno usnout. Dole na cestě se ozvalo hlasité dunění kopyt. Rozhodně to nebyl jen jeden kůň, ale nejméně tři nebo čtyři – zběsilou rychlostí uháněli směrem k Narni. Iblis si znovu odfrkl a ještě jednou, mnohem hlasitěji zaržál. Těžko říct, zdali ho projíždějící jezdci slyšeli, rozhodně kvůli němu nezastavili, ale dost o tom pochybuji, protože přes dusot vlastních
kopyt mohli jen stěží slyšet cokoli jiného. Každopádně mě překvapili natolik, že jsem odhodil přikrývku a uchopil jílec meče, ale během těch několika málo okamžiků, které jsem k tomu potřeboval, mě jezdci minuli a dusot kopyt jejich koní se zvolna ztrácel ve tmě a za chvíli ho zcela pohltil sborový zpěv cikád.

Ještě chvíli jsem seděl a čekal, až se mi zklidní srdce, a naslouchal jsem, jestli neuslyším další noční pocestné. Ale na cestě již opět panoval klid a netrvalo dlouho a já jsem znovu ulehl a – s vydatnou pomocí vína – jsem se definitivně pohroužil do hlubokého spánku. Když jsem se druhý den ráno probudil, brněla mě hlava a ústa jsem měl plná titěrných mravenců. Našel jsem opodál potok a nechal jsem Iblise, aby se napil. Sám jsem si opláchl obličej a pak už jsme znovu vyrazili na cestu.

Po několika hodinách jízdy se ravennská cesta vrátila zpět do příjemně zvlněné, přátelské krajiny a já jsem si zde připadal tak trochu jako doma v Devonu s jediným rozdílem, že tady místo jabloní rostly olivovníky. A aby byl můj zmatek ještě větší, po obou stranách cesty začaly jeden po druhém vyskakovat sady. Nepříliš daleko přede mnou se tyčily další hory, hnědé stěny poseté tečkami stromů, a na každém kopci kolem se zdál sedět hrad nebo opevněná vesnice. V jedné z nich jsem si dopřál oběd – vynikající grilovanou klobásu – a teprve potom jsem pokračoval dál na Spoleto, kam jsem se navzdory skeptické předpovědi hospodského v předchozí vesnici dostal ještě dlouho předtím, než se slunce rozhodlo zajít za další hřeben hor.

Pakliže mi Narni přišlo lehce pochmurné, nebylo to nic ve srovnání s prvním dojmem, který ve mně zanechalo Spoleto. Přejel jsem po hřebeni kopce, odkud se cesta – vlastně jen pouhá pěšinka – prudce svažovala do širokého údolí mezi pásmem hor, k němuž jsem mířil, a kopci, které jsem právě zdolal. Na dně údolí, které se zvolna nořilo do stínu, tekla řeka. Míjela surově vyhlížející pevnost a pokračovala po mé levici širokým, plochým a podmáčeným údolím, jež se táhlo až téměř k horizontu, kde se mu postavila do cesty vysoká hora s kulatým vrcholem, která jako by vyrůstala přímo z podlahy údolí. Mnohem blíž přede mnou se však rozkládalo město usazené rovněž na vrcholku kopce zvedajícího se rovnou z plochého dna údolí. Říkám kopec, ale spíš to byla další hora, tak prudké a skalnaté měla svahy. Dolů po svahu jako by stékal oranžový pramen – pomalý výtok připomínající zlatou pryskyřici n
a kmeni borovice –, ve skutečnosti však podivné uskupení medově zbarveného kamene, který se před mým zrakem pomalu ztvárnil do kostelů, věží, domů a ulic, a to vše se tisklo k boku hory a vyráželo v houfcích vzhůru všude tam, kde se nacházel byť jen kousek rovné plochy, na které bylo možné stavět. Město působilo v ubývajícím světle až neuvěřitelně staře, jako by ani nebylo z našeho světa, jako by je snad ani nevystavěly ruce obyčejných lidí. Se stále silnějším pocitem neblahé předtuchy jsem sjížděl dolů k bráně.

Slunce se ještě stále drželo kousek nad obzorem a stráže, oděné v uniformě barvy staré krve, mě bez problémů propustily dál, i když si mě prohlížely podezíravými pohledy. S Horstem jsem se měl setkat v hostinci U Bílého lva někde poblíž katedrály. Zeptal jsem se stařeny vyklánějící se ze dveří, kde by to asi tak mohlo být, a ona mi beze slov ukázala vzhůru. Předpokládal jsem, že mi tím chce říct, že musím vyjet až na samotný vrchol kopce a vybavil jsem si, že jsem tam opravdu zahlédl minimálně jednu kostelní věž, a tak jsem se z celého srdce omluvil Iblisovi a popohnal jsem ho do neuvěřitelně strmého svahu.

Město Spoleto mělo bílého lva v erbu a předpokládal jsem tedy, že se Horst ubytoval v nejlepším hotelu ve městě a v duchu jsem se už těšil na večeři a pořádnou koupel. Zatímco Iblis pomalu s hlavou skloněnou stoupal vzhůru dlážděnou cestou, já jsem se v duchu opájel představami bohatě prostřeného stolu. Po chvíli se mi ho zželelo, a tak jsem seskočil a společně jsme se pak cik-cak drápali vzhůru, neboť ulička se před námi klikatila jako hodně nepovedený steh. Musím přiznat, že navzdory své předtuše se mi město jevilo jako hezké a příjemné. Většina ulic, snad jen s výjimkou té naší, vypadala jako schodiště do nebe, byla vytesaná přímo ve skále a pulzovala čilým ruchem. Lidé se zde procházeli, děti si s výskotem hrály s obručemi. Ve vzduchu bylo cítit jídlo, obyvatelé městečka na sebe přátelsky pokřikovali z oken a ze dveří. Záhy jsem se dostal až k velkému, mechem porostlému průchodu na milosrdně
rovinaté prostranství kde – jak jsem usuzoval podle vyzáblých psů, kteří se zde prali o hnijící zbytky ovoce a zeleniny – se nedávno pořádal trh. Přímo před sebou jsem spatřil velký kostel a doufal jsem, že je to katedrála, ale zakuklený mnich, jenž kamsi pospíchal přes tržiště, mi vysvětlil, že místo, které hledám, je ještě o kus dál doprava. Jak jsem předpokládal, znamenalo to vyvláčet naše zmožená těla vzhůru po další téměř kolmé ulici, cestou jsem proklínal celý svět, když vtom se domy nalevo ode mne rozevřely a já se díval na široké schodiště vedoucí na rozlehlé náměstí ze zlatavých cihel, na jehož protilehlém konci se k nebi vzpínala mramorová katedrála, jejíž stěny se v zapadajícím slunci leskly narůžovělým třpytem. Nebylo sporu, tohle opravdu byla katedrála, ale kde je ten zpropadený hostinec? Sesul jsem se k zemi na posledním schodu, abych si trochu odpočinul a Iblis mi přitom horkýc
h dechem dýchal na krk. Kdesi za mnou se ozvalo klubko vzrušených hlasů. Otočil jsem se a spatřil skupinku mladíků, kteří pospíchali ulicí směrem ke mně a hlasitě na sebe pokřikovali. Za nimi, na vrcholku kopce, se neméně hlasitě hádali velice tlustý, plešatý muž a nějaký další mladík, jenž nakonec jen vztekle mávl rukou a pospíchal za svými druhy. Tlusťoch ho s rukama založenýma na tučných bocích pozoroval, načež zavrtěl hlavou a zašel zpátky do dveří, nad nimiž viselo domovní znamení s bílým lvem v krvavě rudém poli. Našel jsem svůj hostinec.

Jeho majitel, tlustý gentleman, který se před chvílí hádal venku s neznámým mladíkem, byl očividně navyklý tomu, že k němu hosté přijížděli ve stavu naprostého vyčerpání, a nezvedl proto ani obočí, aby se podivil, že jsem od hlavy až po paty zmáčen potem a ještě stále nedokážu popadnout dech. Samozřejmě, že pro mě má postel. A prosím nechte Giovanniho, ať se postará o vašeho překrásného koně. A samozřejmě, signor Horst z Kormorána dorazil již před čtyřmi dny; a prosím, prosím, jen račte dovnitř.

„Tohle tu pro vás nechal,“ oznámil mi hostinský, otevřel zásuvku svého stolku a podával mi dopis. Podíval jsem se na obálku a viděl jsem, že je na ní napsáno Petrus Zennorius. Zrovna jsem se chystal zeptat majitele, kde se Horst vlastně nachází, jenže přesně v tom okamžiku prošla kolem služebná a nesla džbán něčeho tak studeného, že se jeho kameninová stěna úplně orosila. Zřejmě jsem působil hodně zoufalým dojmem, protože hostinský téměř neznatelně kývl na jinou dívku, a ta mi vzápětí vložila do rukou pohár s ledově studeným bílým vínem. Na okamžik jsem si pomyslel, že se mi to jen zdá a že jsem si víno ve své ruce stvořil ve svých vyprahlých, žíznivých představách. Tak rychle mi je přinesla. Zhluboka jsem se napil a tlusťoch mě s pochopením pozoroval.

„Je dobré, že?“ zeptal se posléze. Přikývl jsem, i když mě náhlým chladem brněly zuby. „Máme hluboké sklepy, nejhlubší v celém Spoletu. Římané je vykopali ve studeném srdci země. Jestli chcete, můžete se teď najíst, ale byl bych rád, kdybyste si tenhle džbánek vzal nahoru do pokoje a na chvíli se tam natáhl. Vypadáte – promiňte mi to, vzácný pane – jako byste předchozí noc strávil v nějakém nehostinném příkopě.“

„Ve skutečnosti to bylo pod stromem,“ vysoukal jsem ze sebe přes zeboucí zuby.

„Bože! Moje poznámka byla míněna žertem! Kdepak byl ten strom? Jsem bez sebe radostí, že se vám podařilo vyváznout živý a že vás nyní mohu přivítat pod svou střechou, protože věřte, naše cesty nejsou v noci bezpečné. Ani trochu, vzácný pane.“

„Mě ale obtěžovali pouze komáři a mravenci,“ ujistil jsem ho a vyprázdnil jsem i zbytek poháru. „A mám-li říct pravdu, vaše končiny mi připadají opravdu přátelské.“

„To ale rozhodně nejsou, můj neuvěřitelně šťastlivý pane. Rozhodně ne. A jestli si teď nepůjdete lehnout vy, zcela jistě to budu muset udělat já, abych se vzpamatoval z toho šoku, který jste mi právě připravil. Drudo!“ křikl na dívku, která mi před chvílí přinesla víno. „Odveď mladého pána do jeho pokoje – do toho dobrého, s červenou markýzou. Přines mu ještě víno a řekni mu, že ho musí vypít a pak že musí spát.“

Zdálo se, že nemám jinou možnost. Druda, podsaditá dívka s hustými vlasy svázanými do uzlu na temeni mě postrčila do pokoje a o minutu později se vrátila s oroseným džbánem. Chvíli si mě prohlížela a na své pihovaté tváři přitom měla natolik nesmlouvavý pohled, že jsem to nakonec vzdal, přestal jsem se přehrabovat v brašnách a zalehl jsem do postele.

„Tak,“ pronesla spokojeně a položila vedle mě džbán a pohár. Pak si mě ještě jednou přeměřila, aby se ujistila, že jsem bezezbytku splnil její rozkazy, a odkráčela z pokoje. Musel jsem uznat, že postel – byla to opravdová postel, masivní záležitost z černého dubu se čtyřmi sloupci a nebesy z lehce ošuntělého sametu – byla nadmíru pohodlná. Seno v matracích bylo čerstvé a povlečení vonělo květinami. Poslušně jsem vypil pohár vína, po něm ještě jeden, a složil jsem hlavu na polštář.

Hostinský se nemýlil. Když jsem znovu otevřel oči, v pokoji už byla naprostá tma. Zajímalo mě, jak dlouho jsem spal, vyskočil jsem proto z postele a přeběhl k oknu. Bylo pozdě: voskově žlutý měsíc, který mi byl společníkem včera v noci, odplul kamsi na druhý konec oblohy a hvězdy na obloze zářily jasně a sytě. Z města ke mně ale ještě stále doléhal hluk a já jsem doufal, že jsem nezmeškal večeři. Hlavu jsem měl čistou a všechna únava z dlouhého dne ze mne jakoby zázrakem spadla. Slastně jsem se protáhl.

Pak jsem si vzpomněl. Čeká na mě Horst. Vyběhl jsem na chodbu, ale uvědomil jsem si, že mám u pasu nějak volno, a když jsem si tam sáhl rukou, zjistil jsem, že jsem si pod polštářem zapomněl zbraň. Rychle jsem se vrátil, připnul jsem si ji k pasu a s ní i váček, který jsem také stejně neprozřetelně zapomněl. Když jsem za sebou zavíral dveře, ke svému nemalému překvapení jsem si všiml, že v zámku vězí velký, kroucený klíč. Otočil jsem jím a zastrčil jsem ho do váčku. Seběhl jsem dolů po schodech, kde mě přivítalo zvednuté obočí a shovívavý úsměv hostinského. Ve svícnech, které byly v hojném počtu rozvěšeny po kamenných stěnách, mihotavě blikaly svíčky a služebnictvo unaveně chvátalo z místa na místo.

„Tak jste se nakonec přece prospal, pane,“ zářil hostinský. „Až jste promeškal večeři,“ pokračoval a přátelsky mě pokáral prstem. „Ale jsem si jistý, že tady pro vás určitě najdeme něco chutného k zakousnutí.“

„Ach, to by bylo vynikající,“ zaradoval jsem se. „A jen tak náhodou, můj přítel Horst se už vrátil?“

Hostinský se zatvářil zmateně. „Nevrátil!“ odpověděl. „A čekáte ho snad?“

„Samozřejmě. Je zde přece ubytován.“

„Ne, ne. Nic takového, pane. Přespal u nás pouze jednu noc a pak hned časně ráno odjel. Pokud chcete znát můj názor, domnívám se, že měl velmi naspěch.“ Zamračil se. „Dal jsem vám přece jeho dopis, nedal?“

„Ano, dal, ale ještě jsem ho…“ Vytáhl jsem dopis a hostinský pohlédl na neporušenou pečeť. Ihned se rozzářil.

„Já věděl, že jsem nezapomněl! Ale pane, co to vidím? Proč se tváříte tak zmateně? Co kdybyste si ten dopis přečetl? Třeba vám pak bude všechno jasnější.“

Teď jsem se zamračil pro změnu já a najednou mi bylo jasné, že si Horstův dopis nehodlám číst před zvídavými zraky tohoto neznámého muže. Ale naléhavé nutkání mě přinutilo pečeť rozlomit – poddala se mi velmi snadno – a rozložil jsem pergamen, v němž se ukrýval ještě jeden složený vzkaz, napsaný na kvalitním bílém papíře. Otevřený dopis nesl Horstův podpis a text dopisu byl téměř nečitelný. Naklonil jsem si jej blíž ke světlu a podíval jsem se na hostinského, jenž doslova hořel zvědavostí a nakláněl svoje tlusté tělo co nejblíže ke mně. Zachytil můj pohled, zdvořile si odkašlal a stáhl se zpět za svůj stůl. Vrátil jsem se k dopisu. Vzkaz byl napsán chvatně a bezpochyby špatně seříznutým brkem. Předpokládal jsem, že Horst zřejmě nestál jako písař za moc, i když nespěchal, ale s trochou světla a pořádným nádavkem snahy mi jeho klikyháky a kaňky pomalu začínaly dávat smysl.

Petroku Petru Zennoriovi, ve spěchu!!!

Minul jsem Tě, příteli, i když jsem Tě vyčkával a hledal celý den a noc. Ve Florencii na mě čekal dopis od kapitána de Montalhaca: situace se zkomplikovala, tvrdí. A přikázal mi, abych Tě místo do Benátek nasměroval do Ancony, kde M. de Peyrolles čeká na loď – proboha živého, jak to, že ještě žádnou nenašel? Myslel jsem, že na Tebe počkám tady ve Spoletu, ale dál už čekat nemůžu. Za dva dny budu ve Folignu, to je dál po cestě. Pokud Tě tento dopis zastihne, počkej tam na mě! Já zítra před úsvitem vyrážím do zmíněné Ancony.

Vyjeď za mnou, co nejrychleji to půjde. Uvnitř tohoto dopisu najdeš ještě vzkaz od kapitána. Já už více zpráv nemám. Pospíchej, příteli, a dávej na sebe pozor, protože cesty teď pro nás nejsou BEZPEČNÉ.

Budeme na tebe čekat u Tří delfínů. POSPÍCHEJ!!

(Pane na nebesích, viděls ty holky tady, a my nemáme ani trochu ČASU). Horst von Tantow ex Cormaranus.

Obalil jsem dopis opět kolem kapitánova vzkazu a oba jsem si je zastrčil do tuniky. Překvapení se mi muselo zřetelně zrcadlit na tváři, protože hostinský se přímo tetelil zájmem, já jsem ale rychle nasadil výraz, který, jak jsem doufal, působil otráveným a znuděným dojmem.

„To na mě sakra nemohl počkat, pacholek jeden,“ povzdychl jsem si. „Co se dá dělat. Ale teď bych vás, milý pane, rád požádal o něco k večeři, byť by to byly pouhé zbytky, protože jak to tak vypadá, na další cestu budu muset vyrazit v hodně nekřesťanskou hodinu. Můj bláznivý přítel se domnívá, že mě tu zmeškal a teď pospíchá, aby mě dostihl…“ Rychle jsem si v hlavě představil Gillesovu mapu a vybavil jsem si jméno dalšího města na ravennské cestě. „Ve Folignu,“ řekl jsem nakonec. „Čeká na mě ve Folignu. To snad není příliš daleko, aspoň doufám.“

„Příjemné dopoledne v sedle,“ pronesl můj hostitel a na tváři se mu zračila upřímná úleva z toho, jak snadno se vysvětlily všechny moje problémy. „Můžete si v klidu pospat a pak si hezky užít dne, pane.“

„Bohužel, musím pospíchat,“ namítl jsem rychle a v hlavě mi zněla Horstova slova. „Je to blázen a nepočká. Rozhodně nemám v úmyslu nahánět ho až někam do Ultima Thule, takže udělám nejlíp, když tomu jeho bláznovství učiním přítrž. Vyjedu se svítáním, i když bych se samozřejmě milerád zdržel a těšil se z vaší úžasné pohostinnosti.“

A tím jsem naši rozpravu uzavřel. Odebral jsem se na večeři, která se skládala z nekonečného sledu těch nejúžasnějších pochoutek, jež, pokud se opravdu jednalo o pouhé zbytky, musely pocházet z hostiny bohů kdesi na Olympu. Dával jsem si pozor, abych příliš nepil, protože jak bílé, tak červené víno bylo hutné a silné a sloužící mi je více než ochotně dolévali. Nakonec jsem se lehce nejistým krokem, s břichem naplněným k prasknutí dopravil zpět do svého pokoje, když jsem ještě předtím vydal sloužícím jasné pokyny, aby mě vzbudili před svítáním. Zamkl jsem se v pokoji, natáhl jsem se na postel, a protože jsem si vzpomněl na Horstovo varování, uložil jsem si pod polštář ještě zbraň. Pak jsem znovu vytáhl dopisy, odhodil ten s Horstovým škrabopisem na stranu, a jal jsem se studovat menší z obou dopisů.

Kapitánův sebejistý, vypsaný rukopis jsem dokázal přečíst i v matném světle svíce. Chystal jsem se zlomit pečeť, ale v tom mě vyrušilo diskrétní klepání na dveře.

13.

Povzdychl jsem si a lenivě jsem své nafouklé břicho zvedl z postele. Odemkl jsem dveře, za nimi se mi zjevila Drudina pihovatá tvář. Přiznám se, že jsem se nejspíš začervenal, protože mě při večeři, při níž mě obsluhovala, napadaly nejrůznější myšlenky, zejména, jak asi vypadá bez toho svého pečlivě upraveného oděvu. I ona sklopila plaše pohled, ale pak ten okamžik nejistoty rychle zahnala a předala mi vzkaz, který mi po ní posílal hostinský: můj přítel se vrátil a čeká na mě. Celý zmatený jsem se za ní vypravil dolů. Tam na mě už čekal hostinský a zdálo se, že je v tuto pozdní hodinu již trochu unavený přemírou jídla a pití. Vrávoravě se škrábal na hlavě.

„Můj milý pane! Váš přítel se vrátil… ne, ne, to jsem popletl. Nevrátil se, ale poslal vám vzkaz po jednom pánovi.“

„Pánovi? Je ten pán tady?“

„Ne. Čeká venku. Evidentně si už zajistil nocleh někde jinde…,“ zavrtěl hlavou, jako by něco takového považoval za naprosto nemyslitelné. „Platí za koně, kterého jsme mu nakrmili, ale přitom nedovolí, aby se k tomu zvířeti pacholek vůbec přiblížil. Tihle seveřani! Ach promiňte, vzácný pane: ten je ze severních krajů naší země, ne z vaší statečné a krásné vlasti,“ pokračoval a podařilo se mu získat zpět trochu své staré úlisnosti.

„To je opravdu divné,“ zamumlal jsem. Nechtělo se mi ven, ale zdálo se, že mi nic jiného nezbývá, a tak jsem otevřel těžké dveře hostince a chystal jsem se vstoupit do noci, ale hostinský za mnou zoufale zavolal: „Můj ty bože, ctihodnosti, přece nepůjdete ven jen tak bez pláště! To povětří vás zabije! A ten člověk, co vás hledal: pro Kristovy rány, měl tuniku sotva po kolena!“

Mávl jsem nad jeho starostlivostí rukou, protože směšnější představa ho snad ani nemohla napadnout. Kluk z Devonu, kterého by složil chladný větřík italské noci. To se povedlo. Vyšel jsem ze dveří, ulice venku byla tmavá a samozřejmě prázdná. Chtěl jsem zajít zase dovnitř, ale v tom jsem zaslechl odfrknutí a nezaměnitelný klapot kopyt o kamennou dlažbu přicházející odkudsi zespodu. Návštěvníka, ať už to byl kdokoli – já jsem se nicméně domníval, že by se mohlo jednat o někoho z Kormorána, nejspíš Zianniho, protože kdo jiný by se tady na venkově promenoval v cycladibu – zřejmě již nebavilo čekat, a vydal se hledat si nocleh. Za těchto okolností mě napadlo, že návrat do tepla hostince by byl něco jako prohra a nechtěl jsem té ufňukané bábě, která se z hostinského vyklubala, dát za pravdu, a tak jsem se rozhodl svého návštěvníka stíhat. Pokud byla zpráva, kterou mi přinášel, opravdu naléhavá, ušetř
ím nám alespoň čas a navíc, noc přímo vybízela k procházce. Po tak náročné večeři mi udělá jen dobře.

Kopec byl opravdu strmý a kameny dláždění již byly vlhké rosou, takže jsem kráčel pomalu a opatrně, přesto však s jistotou, že muže, který vede za uzdu koně, brzy dohoním. Došel jsem až k místu, kde ulice ve směru od hostince končila schodištěm dolů ke katedrále, ale ještě stále jsem nikoho ani nezahlédl a neslyšel jsem jediný zvuk, který by mi napověděl, kam se mám obrátit. Pokrčil jsem rameny. Zřejmě jsem svého hosta opravdu zmeškal. Bylo jasné, že jeho zpráva, ať už obsahovala cokoli, mohla vyčkat do zítřka. Vlastně jsem se kvůli tomu necítil nijak provinile a byl jsem rád, že si mohu v klidu užít zbytek večera. Přepadla mě náhlá radost z toho, že jsem venku, a rozhodl jsem se trochu projít a prohlédnout si katedrálu, protože zítra už na to určitě nebudu mít čas.

Sešel jsem po širokém schodišti a pokračoval jsem přes náměstí. Hvězdy mi poskytovaly dostatek mdlého světla, abych viděl na sochy na sloupech a stěnách katedrály: zvířata a ptáky z kamene, vyřezané v podivném, předimenzovaném stylu minulého století. Zaklonil jsem hlavu a díval jsem se vzhůru na špičku vysoké věže a přitom jsem hladil po hlavě kamenného lva. Pomalu jsem připouštěl, že je opravdu chladno a rozhodl jsem se vrátit. Přešel jsem náměstí a položil jsem nohu na první schod. A v té chvíli se přihodily hned dvě věci současně. Zaslechl jsem klapot koňských kopyt, a když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem na vrcholku schodiště stojící postavu. Zvedl jsem ruku a doufal jsem, že to není noční strážce – i když, třeba si přivolal pomoc, protože kdo jiný by teď šplhal střemhlav vzhůru do toho pekelně příkrého kopce? Přesně v tom okamžiku se v mém zorném poli objevil v oblaku jisker kůň. Strážce,
pokud to byl on, se otočil a mávl rukou. Následoval záblesk studeného světla a kůň pokračoval v úprku, i když se zdálo, že do kopce spíš šplhá, než že by do něj běžel. Dunění se zvolna ztrácelo v dáli, ale já jsem před očima ještě stále viděl jiskry odskakující od koňských kopyt. Ve tmě na vrcholku schodiště se ozval další zvuk: dutý úder, a další, a ještě jeden a pak jsem spatřil, jak se strážce sesul k zemi. Podivný zvuk ale neustával, bylo to, jako když házíte do kbelíku starou řepu. Chtěl jsem vyběhnout vzhůru, ale v té chvíli mi už bylo jasné, že ten předmět, který se kutálí a poskakuje dolů ke mně, není míč, ale lidská hlava. Ještě poslední úder o zem a spatřil jsem ji na vlastní oči.

Stále jsem tomu odmítal uvěřit, a tak jsem si přidřepl, abych měl jistotu, ale hned vzápětí jsem ucítil, jak se mi zvedá žaludek a hrdlem mi stoupá žluč, protože jsem i ve tmě rozpoznal lidské vlasy a bledé ucho. S bolestnou nechutí jsem se přinutil lehce pootočit hlavu špičkou boty. Ze tmy se na mě se sevřenými zuby šklebila tvář mladého stájníka Giovanniho. Viděl jsem, jak mu z úst unikají bubliny černé krve, odvrátil jsem se stranou a začal jsem zvracet. Když jsem se uklidnil, spolykal jsem zbytek žluči v ústech a s nimi i kletby, které se v nich zrodily, a vyběhl jsem po schodech nahoru, kde v beztvarém spletenci nehybných údů leželo to, co z Giovanniho zbylo. Po vrahovi nebylo nikde ani památky, i když kopyta jeho koně zanechala na dlažbě nepřehlédnutelné jizvy a ve vzduchu byl ještě stále cítit spálený pach železných podkov narážejících na tvrdý kámen dlažby. Pach, který se mísil s nasládlou vůní kr
ve a vyprázdněných střev. Najednou jsem si připadal strašně unavený a zmoženě jsem klesl na zem vedle mrtvého chlapce. Přitom jsem si všiml, že si na sebe před smrtí vzal moji oblíbenou, modrou jezdeckou pláštěnku.

Ztropil jsem poplach, ale to ani nebylo nutné, protože jezdec již dříve probudil celou ulici a nejspíš i celé město. Hostinský byl celý bez sebe a hostinec se záhy naplnil pláčem a nářkem, když do něj čtyři strážní přinesli na desce stolu Giovanniho mrtvé tělo, jehož hlava mu až groteskně spočívala na prsou. Bylo vysvětleno – nejprve hlídce, potom mně a nakonec stále dokola a dokola celému shromáždění –, že hostinský, stižen strachem o moji bezpečnost a ve snaze zabránit tomu, aby mě venku zahubil mráz, vyslal za mnou Giovanniho s mojí pláštěnkou pověšenou na věšáku u dveří, kterou si ten nebožák – kéž jsou mu všichni svatí milosrdní – musel obléct. Venku byla přece zima a co kdyby se třeba nachladil. A tak se stalo, že ten zloděj nebo bandita, ať už tu strašlivou věc spáchal kdokoli – nechť se až do soudného dne smaží v pekle – ho zastihl v jinak liduprázdné ulici.

Skutečnost, že měl na sobě právě moji pláštěnku, z nějakého důvodu unikla jinak bystré pozornosti strážných. Já a se mnou i všichni ostatní hosté jsme byli rychle zapomenuti ve zmatku, který v hostinci zavládl. A stranou byl odsunut i posel, který se po mně v hostinci vyptával. Přesto jsem ale vyčkával na místě, protože jsem si nebyl jistý, jestli se mě nepokusí zatknout. Když ale dorazily čtyři černě oděné babizny, mlčenlivé, ale přesto tak nějak temně vzrušené, aby mrtvého připravily, vyklouzl jsem pokradmu z místnosti a vrátil jsem se do svého pokoje. Tam jsem za sebou zamkl dveře a ještě jsem k nim přitáhl jednu ze židlí, obludnou sesli vyřezanou z dubového dřeva a pro účely, k nimž jsem ji nyní použil, naštěstí též těžkou jako žulový balvan. Takto zajištěn jsem roztřesenýma rukama vytáhl z tuniky kapitánův dopis.

Označen byl velkým ozdobným P a nesl pečeť z černého vosku, do níž bylo vytlačeno znamení letícího ptáka s dlouhými, ostrými křídly. Vzal jsem si nůž a otevřel jsem pečeť tak, abych ji neporušil. Rozbalil jsem dopis a ihned jsem se zděsil, že ho snad někdo upustil do vody a že se inkoust slil dohromady, tak temný byl pergamen, na kterém byl napsán. Při bližším pohledu jsem ale zjistil, že je všechno v pořádku, to jen kapitán pokryl každičký volný kousek svým úhledným rukopisem. Tiše jsem zaklel. Nemohl jsem si dovolit čekat až do rána, ale zároveň mi bylo jasné, že v tomto mizerném světle nedokážu nic přečíst. Rozhlížel jsem se po pokoji a objevil jsem v zaprášeném rohu tři primitivní svíce – dříky napuštěné tukem – a když jsem je zapálil a uspořádal všechny čtyři plameny do kruhu na podlaze, lehl jsem si sám na chladnou dlažbu a zjistil jsem, že se mohu pustit do čtení.

Michel de Montalhac zdraví Petroka z Aunefordu!

Dopis začal jako obvykle zdvořilostními frázemi a já jsem doufal, že je to slibné znamení. A také nebyl šifrován, svatá Lucie budiž pochválena. Kapitán těmito záležitostmi naštěstí opovrhoval, protože, jak říkal, v dnešních nevzdělaných dobách je i obyčejné písmo nepřekonatelnou šifrou. Oči mi v protestu začínaly slzet, ale pokračoval jsem ve čtení:

Z celého srdce doufám, že Tě tento dopis zastihne ještě v Římě. Pokud ne, jeho posel Tě bude muset stíhat napříč celou Itálií, neboť je naprosto nezbytné, abys tuto zprávu dostal. Jsem teď v Imperii, asi týden jízdy od Benátek. Dopis jsem svěřil tomu nejrychlejšímu jezdci, ale je docela možné, že dorazím již brzy po něm. To ale není podstatné. Ke svému spěchu mám dobré důvody a je stejně tak nutné, abys pospíchal i Ty.

Nemám čas Ti vše dlouze vysvětlovat. Moje vlastní cesta byla krátká, protože se mi doneslo, že Ludvík Kapet je u Marseille, takže jsem se nemusel trmácet přes Alpy. Ludvík byl dychtivý, co říkám, šílený touhou po předmětech, o nichž jsem mu přinášel zprávy. Celou hodinu jsme, jak má ve zvyku, strávili sedíce pod olivovníkem a projednávali spolu náležitosti transferu: pomoc Balduinovi de Courtenay ve formě finančních prostředků výměnou za zmiňované předměty. Již následujícího dne roztočil král kola osudu a odeslal mě na východ, spolu se dvěma dominikánskými mnichy, kteří jsou oprávněni mi výměnou za zmiňované předměty – už se opakuji – nabídnout velkou část královské pokladnice. Dosud to celé vypadá slibně, ale když jsme se chystali vyrazit, zjistil jsem, že banky v Marseille doslova bzučí zvěstmi: francouzský král vybírá všechny své finanční zálohy, čerpá úvěry a žádá o nové tak, aby
z důvodů zcela neznámých posbíral obrovskou, nevídanou sumu peněz. Výborně, pomyslel jsem si. Jenže zprávy bankéřů létají na křídlech chamtivosti, protože teď se ke mně dostalo ještě tohle.

Není náhodou, že používám stejný bankovní dům jako Benátská republika. V tom nekonečně tvárném městě má všechno svoji cenu, zejména informace, a zástupce banky v Marseille měl jednu i pro mě: mladý Balduin de Courtenay je až po uši zadlužený právě u Benátské republiky a dóže začíná být netrpělivý. Chystá se co nejdůrazněji požadovat na regentech v Konstantinopoli, aby mu poskytli odpovídající záruku – možná to už udělal, to zatím není zřejmé. Jenže co asi tak může taková záruka představovat v království, které je finančně úplně na dně? Olivový olej? Domnívám se, že nikoli.

Petroku, bojím se, že naše příjemná, snadná procházka je náhle hodně trnitá. Teď Tě nepotřebuji v Benátkách, ale v Konstantinopoli s Gillesem. Horst pojede s Tebou. Jako bych Tě teď slyšel, proč to musím být právě já? Tuším, že s Tebou Gilles již mluvil o větší zodpovědnosti, kterou bychom Tě rádi pověřili. Jak to tak vypadá, musíme Tě k těmto novým úkolům povolat dříve, než jsme mysleli. Jak Ti Gilles asi také vysvětlil, rád bych Tě vtáhl do samotného srdce našeho podniku. A právě teď pro něj na celém světě není důležitějšího místa než Faroská kaple v Konstantinopoli. Gilles potřebuje silného společníka. Neboj se, Klapko: jsi žádán kvůli svému důvtipu a inteligenci a také kvůli perfektní řečtině, kterou Ti vtloukla do hlavy Anna Vassilija. Tato záležitost bude bojována slovy, nikoli meči, Klapko.

Milionkrát se Ti omlouvám, že jsem přerušil Tvoji, jak alespoň doufám, příjemnou cestu přátelskou krajinou, ale zázraků ještě uvidíš, můj příteli, a já, o tom nepochybuj, budu požadovat, abys mi je do nejmenšího detailu popsal, tím si můžeš být jistý! Do té doby Ti přeji rychlou a bezpečnou cestu. Gilles Ti všechno vysvětlí, ničeho se neboj.

Na shledanou!

Michel de Montalhac, v Lyonu

Klapko: Buď opatrný!

Pro Kristovy rány. Žaludek se mi sevřel náhlou úzkostí. Dovlekl jsem se k oknu a měl jsem pocit, že zbytek své večerní hostiny vyzvracím do tmy, ale teplý a pryskyřicí vonící vzduch mě rázem ztišil a já jsem zjistil, že úzkost vystřídal podivný, povznášející klid. Zdálo se, že Benátčané jsou všude kolem. Kapitán mi zdůraznil, že moje poslání nebude nebezpečné. Tato záležitost bude bojována slovy, nikoli meči, Klapko. Bylo zřejmé, že jeho slova již dávno neplatí. V tomto ohledu mám čerstvější zprávy než on. Benátky si vzaly Balduina jako rukojmí a záruku za nesplacené půjčky. A já měl v rukou papežský dekret, který Balduina zbavoval hříchu svatokupectví. Kdokoli teď měl Balduina v moci, mohl s tímto dokumentem vybrakovat jeho říši do poslední svaté relikvie a pak je všechny prodat tomu, kdo nabídne nejvíc. Situace se trochu zkomplikovala, Horste? To tedy ano. A řekl bych, že nejen trochu.

S jasností, jakou jsem nepociťoval již od okamžiku, kdy jsme přistáli v Londýně – ne, již od doby, kdy jsem se na jednom zapomenutém řeckém ostrůvku vypravil do noci ukrást kosti svaté Korduly –, jsem se nyní obrátil k východu. Nad cimbuřím hradeb se vznášel poloviční srpek měsíce a jeho pronikavá zář mě přinutila, abych se zadíval do jeho tváře. Všude okolo panoval klid, pokud tedy nepočítám bzukot hmyzu a pískot netopýrů. Vyjedu okamžitě, rozhodl jsem se. Znovu do noci a ráno mě zastihne zmáčeného rosou. Uvidím, jak přede mnou bude vycházet slunce a budu pokračovat dál k moři. Zvedl jsem ruku. Ve světle ubývajícího měsíce, který se právě vyhoupl nad vrcholky střech a vrhal na římsu ostrý stín, se lehce třpytila. Zavřel jsem oči a představoval jsem si, že mi svou silou zvedá krev, stejně jako si pohrává s vlnami oceánů a nezadržitelně mě táhne na východ. Viděl jsem moře bílého roztančeného světla a za ním dlouhé podivně vyhlížející, bachraté věže Konstantinopole.

Oblékl jsem si plášť zakoupený u vetešníka a přitáhl jsem si k tělu opaskem meč. Plášť byl černý, což se mi báječně hodilo, a navíc ošuntělý a samá záplata, takže na sebe nebudu zbytečně upozorňovat. I tak jsem ale v duchu zanadával na Giovanniho, že mě připravil o novou pláštěnku, i když vzápětí jsem se okřikl, protože jsem tomu nebožákovi měl být spíš vděčný, neboť mi nade všechny pochybnosti zachránil život, byť za to zaplatil svým vlastním. Byl jsem si jistý, že Iblise teď ve stáji nikdo nehlídá, protože všichni jsou ještě dole a lamentují nad mrtvým tělem; jenže jak se kolem nich protáhnout, aniž by mě někdo spatřil? Chvíli jsem přemýšlel. Určitě by se mi hodilo, kdybych se odsud nepozorovaně dostal a vložil mezi sebe a Benátčana, ať už je to kdokoli, pár poctivých mil dřív, než přijde na svůj omyl. Vykoukl jsem z okna a zvažoval jsem možnost, že bych seskočil dolů na stříšku
pode mnou, ale byla celá porostlá mechem a zřejmě tedy i kluzká a také tašky nevypadaly příliš pevně. Tudy cesta nepovede. Vyhákl jsem si meč z opasku a přivázal jsem ho k sedlové brašně, kterou jsem si přehodil přes rameno. Postel, tak pohodlná a čistá, na mě lákavě vzhlížela a děkovala mi za zlatou minci, kterou jsem položil na polštář – což byla více než dostatečná platba za krátký pobyt. Pak jsem odsunul židli u dveří a vykoukl na chodbu.

Nikdo tam nebyl a také světla již téměř dohořela. Zespodu se stále ozývaly zvuky, nešťastný nářek a pláč, ale také vzrušené mužské hlasy. Po špičkách jsem scházel ze schodů a naklonil jsem se přes zábradlí. Vstupní hala byla prázdná, všechen hluk tedy přicházel ze zadního traktu hostince, protože Giovanniho uložili v jídelně. Vyslal jsem k nebi tiché poděkování a zamířil jsem k hlavnímu vchodu. Než jsem ale stačil otevřít, napadlo mě, že hostinec bude zřejmě sledován. Anebo také ne, přemýšlel jsem a ruka na petlici se mi začínala potit. Vrah přece uprchl. Ale co když ne? Rozmrzelý z přehnané opatrnosti, která mě zachvátila, jsem se otočil zpět. Ke kuchyním se šlo tudy. A nezmizel právě tím směrem i štolba s mincí, kterou jsem mu dal s příkazem, aby mému koni dopřál toho nejlepšího ovsa? Měl jsem dojem, že ano.

Kuchyň byla také prázdná, a tak jsem si vzal ze stolu kus slaniny a z podlahy láhev vína. Za dveřmi na protilehlém konci bylo slyšet oddychování spících koní. Ve stáji byla tma a musel jsem si opatrně rozsvítit a dávat si přitom pozor, aby mi žádná z jisker neupadla do slámy. Iblis se netvářil ani trochu nadšeně z toho, že se k němu blížím se sedlem, dovolil mi sice, abych ho osedlal, ale cenil na mě přitom zuby a potřásal hlavou.

„Vůbec netušíš, co se stalo,“ ujistil jsem ho. A jako na omluvu jsem před nosem zamával brašnou plnou krmení. „To máš na později, zvíře. Teď musíme spěchat.“

Odhadoval jsem, že ještě neuhodila půlnoc. Vyvedl jsem Iblise na ulici, nikde v okolí nebylo naštěstí ani památky po někom, kdo by mě z povzdálí sledoval na koni. Neměl jsem v úmyslu upoutávat na sebe pozornost a navíc jsem si byl dobře vědomý toho, že si jako jezdec rozhodně nemohu dovolit klusat či dokonce cválat dolů příkrými ulicemi. Napadlo mě tedy, že bych se mohl dostat z města opačným směrem. Pokračoval jsem dále do kopce, kolem kostelíku na malém náměstí a pak dál, přes volné prostranství vyplněné zříceninami nejrůznějších staveb a spícími kozami. Terén se následně zlomil a padal do zalesněné rokle, tak hluboké, že jsem jen stěží slyšel šumění potoka na dně. Otočil jsem tedy Iblise nazpět a kráčeli jsme dolů tichou ulicí, která nejspíše probíhala souběžně s tou, po níž jsme večer vystoupali vzhůru. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se v prastarém podloubí, které mi bylo povědomé, a tak js
em vzal oba naše životy do svých rukou a spustil jsem se dolů strmou příkrou uličkou. Ta se však stočila a nyní se ubírala vpřed po vrstevnici, takže jsem po několika strašidelných okamžicích klopýtání a škobrtání na vlhké dlažbě narazil na hlavní třídu, jíž jsem se pokoušel vyhnout. Vzdal jsem svoji marnou snahu a vyšvihl jsem se do sedla. Brána již nebyla daleko. Pokoušel jsem se vzpomenout si, jestli jsem už slyšel troubení oznamující zákaz vycházení, ale měl jsem pocit, že nikoliv. A brána byla skutečně otevřená, ale byl zde i houfec ozbrojenců postávajících okolo železného koše s ohněm. Meč jsem měl již znovu připoutaný u pasu a přemýšlel jsem, jestli si budu muset cestu ven probojovat, když v tom si jeden z nich opřel halapartnu o zeď, poškrábal se na zadku a vydal se mým směrem. Vztáhl ke mně ruku, ale jeho gesto mi přišlo spíš přátelské než výhružné.

„Copak tě přivádí, příteli?“ pozdravil mě.

„Nic vážného,“ odpověděl jsem nejsilnějším římským přízvukem, jakého jsem byl schopen, a doufal jsem, že tak zamaskuji svoji bídnou italštinu. „Za úsvitu musím být v Assisi a to je ještě hezký kousek cesty, nepletu-li se.“

„To rozhodně nepleteš, ale proč hned cestovat v noci. Měl bys být v teple u ohně.“

„To jsem také byl,“ ujistil jsem ho a naklonil jsem se k němu s rádoby spikleneckým úsměvem na tváři. „Trochu jsem zaspal, v dobré společnosti, chápeš? Měl jsem vyrazit už ráno, ale…,“ rozhodil jsem rukama, abych zdůraznil sílu okolností, které mě přemohly. „Jenže, můj pán je kněz a pěkně důležitý. Kdyby se dozvěděl, že jsem strávil celý den v náručí holky, stáhl by ze mě kůži zaživa. A pak by si z ní udělal vazbu na ty svoje knihy. Tak to raději risknu a pojedu za tmy,“ dokončil jsem a ještě jednou jsem na něj mrkl. Opětoval moje mrknutí a na zarostlé tváři se mu rozhostil chápavý úsměv.

„Tebe bych si nechtěl vzít na svědomí,“ pokýval hlavou. „Jeď si tedy, spánembohem.“

„Děkuji ti, příteli,“ odpověděl jsem šťastně. „Ale jen tak mimochodem. Určitě sis všiml, že nejsem zdejší, tak se chci jen ujistit. Musím dál na sever, je to tak? Jak daleko je to na křižovatku?“

„Když si pospíšíš, měl bys to stihnout do východu slunce,“ vysvětloval mi strážce. „Tahle cesta tě zavede až na konec údolí. Ještě není půlnoc, takže kolem čtvrté hlídky bys měl být ve Folignu. Jestli ne, uháněj jako o život, příteli. Ve Folignu odboč tak, abys měl Spello po pravici. Když to zvládneš, zachráníš si kůži.“

Rozloučil jsem se s ním a dokonce jsem ještě zamával jeho druhům, kteří mi však nevěnovali pozornost. Cesta pokračovala údolím mezi dvěma horskými hřbety, jedním nízkým, druhým vysokým. Dal jsem se do klusu, dokud jsem neměl bránu dostatečně daleko za sebou. Pak jsem Iblise pobídl do trysku. A tak jsme plnou rychlostí ujížděli mezi vrbami. Chtěl jsem Horsta chytit už ve Folignu, pokud tam tedy byl, protože dvěma se cestuje bezpečněji než jednomu, a Horst si bude jistě, lépe než já, vědět rady s neblahým vývojem událostí. Poháněl jsem tedy Iblise dobrou míli tryskem, pak jsem chvíli kráčel po jeho boku, a dál znovu, jak nejrychleji to šlo. Měl jsem oči i uši nastražené, ale nezdálo se, že by mě někdo pronásledoval, cesta přede mnou i za mnou byla zcela opuštěná a prázdná.

Naše cesty nejsou v noci bezpečné. Ani trochu, vzácný pane, vybavila se mi slova hostinského a snažil jsem se udržet nervy pod kontrolou, i když mě cesta vedla krajinou, která byla za bílého dne zcela jistě překrásná, ale teď v noci, ve svitu měsíce, působila strašidelně a hrozivě. Jel jsem po rovině, kde ji křižoval bezpočet potoků a příkopů. Vrby a topoly po obou jejích stranách vrhaly temné stíny, ale vpravo se na svazích hory blýskala světla vesnic, a já jsem si díky tomu nepřipadal tak osamělý. A protože jsem se ničím nezdržoval, věže Foligna jsem spatřil ještě dřív, než začaly hvězdy na východě blednout. Teprve teď jsem si dopřál krátký oddech. Stráže ve Spoletu byly sice hodně nedbalé, ale ty u bran přede mnou jsou možná ostražitější a noční pocestný jistě nebude vítán. Našel jsem si tedy kousek od cesty břečťanem porostlou zříceninu, nabídl jsem Iblisovi dlouho slibovanou snídani, já js
em se napil vína a pak jsem se s obnaženým mečem po boku natáhl u pozůstatků starého krbu.

Dlouho jsem si ale nepospal, protože hned po rozbřesku mě probudila dvojice holubic, které kdesi v trámoví zapředly časnou ranní konverzaci. Zvedl jsem se ze země a přešel jsem k jednomu ze zbývajících oken, které mi nabídlo výhled na jezero mlhy, z něhož se nořilo úbočí hory ozářené růžovým světlem vycházejícího slunce. Posnídal jsem studenou slaninu a vyrazil jsem do Foligna. Zřejmě zde musel probíhat trh, protože brána byla ucpána venkovany s kárami, povozy a pěšími s velkými vaky a koši na ramenou. Zařadil jsem se za rodinu venkovanů táhnoucích za sebou vozík naplněný koši, v nichž rozčíleně kdákaly a syčely vypasené husy. Foligno bylo k mé radosti město vystavěné na rovině a já jsem zamířil rovnou do centra, k němuž mi ukazovala cestu nejvyšší kostelní věž.

Pro všechny z Kormorána bylo zvykem ubytovat se vždy v tom nejlepším hotelu ve městě, a tak jsem se zeptal na cestu ke Zlatému rounu, které zřejmě všichni považovali za to nejluxusnější ubytování, jež město nabízelo. Hostinec jsem našel za náměstím, v úzké uličce lemované velkými domy nejbohatších kupců. Už na první pohled vypadal pohodlně. Vešel jsem dovnitř a přemítal jsem, jestli bych se vůbec odvážil ulehnout do některé z jeho zcela jistě luxusních postelí. Než jsem se stačil rozhodnout, do místnosti vstoupila bočními dveřmi hezká kulaťoučká žena. Když mě spatřila, začala si mnout ruce.

„Máme plno, drahý pane. Dnes máme úplně plno. Moc se vám omlouvám!“ lamentovala vzrušeně.

„Já ale žádný pokoj nežádám,“ ujistil jsem ji a neuniklo mi, že je bledá jako křída a že má pod okem něco, co vypadalo jako modřina. „Pouze tu hledám přítele. Možná tu dnes nebo snad včera v noci přespal. Horst z Kormorána. Vysoký, jedno ucho napůl useknuté, Němec?“

„Ach můj Bože!“ povzdychla si žena a téměř se zhroutila na stůl. Rychle se začala ovívat dlaní a já jsem na okamžik dostal strach, že omdlí. Z ničeho nic jsem cítil, že se o mě také pokoušejí mdloby.

„Copak se vám přihodilo, dobrá paní?“ zeptal jsem se rozechvělým hlasem, protože jsem již zřejmě tušil pravdu.

„Váš nebohý přítel!“ vybuchla. „Proboha živého…“

Přesně v tom okamžiku k nám chvatným krokem zamířil po chodbě nějaký mladík a objal ji kolem ramen. Úkosem se na mě podíval.

„Kdopak to je, moje paní?“ dožadoval se.

„Petrus Zennorius, k vašim službám,“ informoval jsem ho a zdvořile jsem se mu uklonil.

„Jen jsem se ptal na svého přítele, kterého jsem zde doufal najít, ale jak se zdá, dopustil jsem se velké urážky.“

„Říkáte přítele?“

„Přítele, kamaráda, společníka.“

„Je mrtvý,“ vyštěkl muž.

„Já…,“ musel jsem se opřít o zeď a cítil jsem, jak se mi o dlaň otírá bílá, vápenná malba. Horst přece nemůže být mrtvý. Slanina v žaludku jako by se mi náhle změnila v páchnoucí, shnilou hmotu.

„Poslyšte, pane. Nechci působit nezdvořile, ale celé dnešní ráno a velkou část včerejšího dne jsem strávil tím, že jsem se pokoušel dostat z peřin a podlahy jeho krev, a to, jak jistě chápete, není pro podnik zrovna nejlepší vizitka. Celé se to má navíc tak, že váš… váš přítel u sebe neměl žádné peníze, nebo jsme alespoň žádné nenašli, takže je toho na nás už trochu příliš. Nejprve ta tragédie – moje paní se z ní doteď nevzpamatovala – a ještě ke všemu na tom všem potratíme jmění. Tak to vidíte.“

„Milý pane hostinský, s platbou si, prosím, nelamte hlavu. Všechno vyrovnám,“ řekl jsem rázně a narovnal jsem se. V duchu jsem zatoužil po tom, abych se mohl vyzvracet, ale i na to dojde. Muž se ihned rozzářil, a tak jsem pokračoval: „Co se tu přihodilo a kde je?“

„Svatí bratři ho odvezli do márnice,“ oznámil mi hostinský, ale bylo na něm vidět, že se ještě stále vzteká, i když jsem nedokázal říct, zdali na mě či na svůj nešťastný osud. Vytáhl jsem tedy váček a našel jsem odpovídající minci.

„Vynahradí vám to vaši námahu?“ zeptal jsem se stručně a bez okolků. Teď už se rozzářili oba dva, žena si ode mne vzala minci a zmizela s ní v postranních dveřích. „A teď bych se rád dozvěděl, co se stalo mému příteli?“ dožadoval jsem se.

„Nestalo se to dnes v noci, ale včera,“ začal hostinský konečně. Odvedl mě do jídelny a nalil mi pohár chladného vína. Jeden hned nalil i sobě. „Pan Horst přijel ze Spoleta a vzal si jeden z našich nejlepších pokojů. Vypadal velice urozeně, vybrané způsoby…“

„To on opravdu byl,“ souhlasil jsem a napadlo mě, jak trefné je, že ten vysoký, strohý pruský rytíř Horst po sobě zanechal právě takový dojem.

„Povečeřel zde a zůstal ještě dlouho vzhůru, protože mu zachutnalo naše víno…,“ opět jsem přikývl. O tom nepochybuji, pomyslel jsem si. Stejně tak jsem si užíval já svoji večeři ve Spoletu. Tu, která měla být mou poslední. A zatímco mě zvolna strhával do své náruče žal, blesklo mi hlavou nemilosrdné poznání. Ta past byla nastražena na nás na oba. A já z ní unikl jen zázrakem, nahodilou hrou osudu. Můj přítel takové štěstí neměl, „… a do postele šel až někdy po půlnoci,“ pokračoval muž. „Řekl nám ještě, že za ním možná ještě téhož dne nebo nazítří přijede přítel, a když tedy dorazil ten druhý pán, nepřemýšleli jsme o tom a poslali jsme ho nahoru do pokoje vašeho přítele.“

„To čekal mě,“ vysvětlil jsem mu. „Nechal mi ve Spoletu vzkaz. Původně jsme se měli sejít už tam. Ale stalo se…,“ odmlčel jsem se. „Na tom už nezáleží. Kdo byl ten druhý muž?“

„Benátčan,“ odpověděl přesně tak, jak jsem čekal.

„Jak jste to poznal?“

„Podle hlasu – mluvil nosem. A taky podle toho, jak byl legračně vyfintěný,“ vysvětloval mi hostinský s opovržením. „Věřil byste, že měl úplně holá kolena?“

„To věřil,“ zamumlal jsem.

„A pak jsme slyšeli rány a mlácení, ale dělali jsme, že neslyšíme, protože si zakládáme na naší diskrétnosti, a pak navíc přišel smích, a tak jsme na celý ten rámus zapomněli. Tedy až do rána, kdy ho pokojská našla.“

„Našla Horsta…,“ řekl jsem nahlas a v hlavě se mi rázem stvořil i obraz. Pokoušel jsem se ho zaplašit, ale nedal se odbýt.

„Našla vašeho přítele na posteli, celého pořezaného. V životě jsem nic takového neviděl. Krev byla úplně všude – ach, pane. Omlouvám se,“ dodal rychle a nalil mi ještě víno. „V našem podnikání musí člověk s občasnou smrtí počítat, ale z důvodů mrtvice, horečky. Nikdy –“

„A Benátčan?“ skočil jsem mu do řeči.

„Zmizel. Nejspíš utekl oknem. Nebyl by to problém.“

„A všechno ostatní zmizelo také? Všechna Horstova zavazadla?“

„Ten muž mu vysypal brašnu. Oblečení se válelo všude po zemi, nic jiného jsme ale nenašli. Žádné jiné věci, žádné dokumenty, žádné…“

„Peníze.“

„Přesně tak. A tak jsme vůbec nevěděli, co bychom měli dělat. O mrtvé se v našem městě starají svatí bratři. Koho jiného jsme měli tedy zavolat. Pan Horst teď leží u nich.“

„Proboha živého!“ vykřikl jsem a mnul jsem si horké, přesto však suché oči. „Teď by měl být pochován do nějakého bezejmenného hrobu, je to tak?“

„A tak tedy poděkujme nebesům, že sem dorazil jeho přítel, aby ho tohoto údělu ušetřil,“ pronesl hostinský chvatně.

Vzal mě nahoru do pokoje, ale už zde nebylo nic než jen holý rám postele a čisté dlaždice, které ještě čpěly louhem. Stěny byly čerstvě nabíleny a místo mi nemělo co říct. Podíval jsem se na Horstovo oblečení, neboť to bylo jediné, co tu po něm zbylo. Jako omámený jsem zvedl tuniku a nějaké kalhoty, o kterých jsem věděl, že je nosil, a do nichž jsem chtěl jeho tělo obléct k pohřbu. Řekl jsem také, že zbytek může hostinský věnovat chudým. Pak mě provedl hlučícím rušným tržištěm ke klášteru černých bratří, kteří si ho vzali na starost. Jeden z nich, přátelský mnich se zdravou červenou barvou v obličeji – vlastně vypadal úplně jinak, než jsem si představoval, neboť práce s mrtvými mi vždy přišla jako osamělé a temné povolání –, nám přišel otevřít. Vedl nás bíle natřeným vnitřkem kláštera až do dlouhé místnosti s řadou stolů – mohlo jich být tak deset nebo dvanáct – s mramorov
ou deskou. Všechny až na jeden, na němž ležel dlouhý obrys lidského těla přikrytý bílým prostěradlem, byly prázdné.

Horst byl mrtvý, to už bylo jasné, ale jako každý, kdo tak náhle stojí tváří v tvář této zřejmé skutečnosti, i já jsem hledal nějaké znamení, že tomu tak není. Jenže jeho kůže byla voskově bledá a zuby se již stačily stáhnout dozadu ve žlutém šklebu smrti. Měl prořízlé hrdlo, což musela být, jak jsem předpokládal smrtelná rána, ale bylo vidět, že se svým vrahem bojoval, protože jeho tělo neslo stopy mnoha ran: dlouhý řez přes obočí, bodné rány do břicha a vedle hrudní kosti. Pořezané měl i ruce, na dlaních byly přes hluboké řezy vidět dokonce i kosti.

„Jste obchodníci?“ zeptal se mě bratr. Přikývl jsem a polkl jsem stoupající žluč. „Tolik loupeží, je to hrozné,“ pronesl mnich téměř omluvně. „Žijeme v těžkých dobách.“

„Loupeží ano, bratře, ale vraždy?“ zeptal jsem se pro změnu já. Mnich si nepřítomně hladil tonzuru.

„Vraždy, jistě. Ti, kteří milují Jeho Svatost, jsou vražděni stoupenci císaře a musím připustit, že i naopak.“

„Tohle je císařské město,“ přidal se hostinský s jistou hrdostí v hlase.

„A jak jsem řekl, žijeme v těžkých dobách,“ pokračoval mnich diplomaticky. „Jenže takováto strašná vražda jen kvůli obyčejné loupeži?“ znovu se poškrábal na hlavě. „Musím přiznat, že mě to samotného překvapilo.“

„A to přitom vidíte tolik mrtvých těl,“ pronesl jsem zvědavě navzdory svému žalu.

„Takové už je poslání našeho domu,“ odpověděl a sklonil hlavu. Bylo to znamení zbožné úcty, ale zdálo se mi, že mnich je spíš praktik než světec, natož pak nějak mimořádně ctnostný. „Ano, mrtvých vidíme hodně a jak jsem řekl, časy jsou zlé, ale jen se rozhlédni kolem, synu. Už jsem zažil, že všechny ty stoly tady byly plné a těla dalších nebožáků ležela na zemi. Války, mor – Pán je zřejmě rád, že máme práci, ale přesto jsem ještě nezažil, že by zloděj napadl svoji oběť tak krutým způsobem. Ale váš přítel se jen tak nedal: to je vidět na jeho rukou.“

Přikývl jsem a znovu jsem ucítil, jak se mi dělá špatně. Víc už jsem toho ale udělat nemohl. Poděkoval jsem bratrovi, zaplatil jsem nebohému Horstovi vznešený pohřeb a přidal jsem ještě štědrý dar klášteru. Navíc jsem pro zachování dojmu připlatil i za mši za duši zemřelého, i když jsem si byl poměrně jistý, že Horst by s něčím takovým rozhodně nesouhlasil. Když jsem vše vyřídil, obrátil jsem se ještě jednou k ležícímu tělu.

Byl to můj přítel. Přítel a druh. Pili jsme spolu, pracovali bok po boku, na dlouhých hlídkách na moři jsme spolu sdíleli příběhy a naděje. S jakou trpělivostí mě, svého nešikovného přítele, naučil jezdit na koni! A teď už si ho navždy musím pamatovat jako nahé tělo ležící na řeznickém stole. Protože se to ode mne očekávalo, pokřižoval jsem se a pak, jak bylo zvykem na Kormoránovi, jsem se k mrtvému sklonil, abych ho na rozloučenou políbil na jeho studené rty. Když jsem se k němu sklonil, spatřil jsem v koutku úst kousek pergamenu přilepený k šedé kůži kapkou uschlé sliny. Přejel jsem mu rukou po tváři a přitom jsem kousek sebral nehtem na palci; pak už jsem svého přítele jen políbil a vyšel jsem z márnice a z kláštera zdobeného vyřezávanými lebkami a nástěnnými obrazy s roztančenými kostmi.

Ve Folignu jsem již dál neotálel – nezdržel jsem se dokonce ani na oběd, protože ten by můj žaludek stejně nesnesl – a místo toho jsem vyrazil rovnou na ravennskou cestu, vzhůru do hor. Na noc jsem se uložil v ohavném, krysami prolezlém hostinci v jakési bezejmenné osadě. Cítil jsem se osaměle a mrazilo mě na duši, neboť tuto část cesty jsem si již plánoval s Horstem, kterého už teď nikdy neuvidím. Teprve tady jsem se při svitu skomírající lojové svíce dokázal přimět k tomu, abych se podíval na onen kousek pergamenu, který jsem sebral ze rtů svého přítele. Ukázalo se, že to nebyl pergamen, nýbrž obyčejný papír, bílý papír, ne větší než nehet, ale i tak na něm zůstalo několik inkoustem vyvedených čar. Byly pochopitelně rozteklé, ale přesto jsem dokázal rozpoznat „c“ a „o“. Zmatenou hlavou mi proskočila myšlenka. Roztřesenými prsty jsem vytáhl kapitánův dopis. Popravdě řečeno, jistotu, že se pís
mena opravdu shodují, jsem neměl, neboť ta na Horstově kousku byla celá rozpitá, ale podoba tu rozhodně byla. A já jsem se celý rozklepal poznáním: Horst zemřel při pokusu zničit kapitánův dopis.

Znovu jsem si tedy přečetl ten, který poslal kapitán mně. Bylo v něm varování před Benátčany. Toho si byl Horst zcela jistě dobře vědom. A příkaz připojit se v Anconě ke Gillesovi. Zoufale jsem si třel oči. Už dva dny jsem se pořádně nevyspal a hlava mi třeštila bolestí. Co mám dělat? Zdálo se, že můj úkol pozbyl Horstovou smrtí smyslu a důležitosti. V tom případě bych měl co nejrychleji spěchat do Benátek, abych kapitána varoval. Jenže to by znamenalo porušení rozkazu, který mi dal. Zajímalo mě, zdali se Horstovi podařilo zabránit útočníkovi v tom, aby si dopis přečetl, a jaké další dokumenty si Benátčan z jeho pokoje odnesl. Přemýšlel jsem tak usilovně, jak jen to šlo, i když jsem měl pocit, že mi lebku drtí ve svých klepetech nějaký obrovský krab.

Ve svém dopise mi Horst napsal pouze to, že byl poslán do Ancony, kam také bezodkladně odjížděl. Měl tedy u sebe papíry, které přes něj kapitán posílal Gillesovi? Nejspíš ano. A nyní je tedy musí mít nepřítel, ať už je to kdokoli, protože Horst zcela jistě nestačil spolykat všechno. Takže znovu, Horstovo poslední jídlo: nepochybně v tísni, in extremis, co jiného by zničil než právě ten nejdůležitější dopis? Nezbývalo mi než doufat. Kriste pane. Kam jsem se pohnul, všude za mnou kráčela smrt a zlo, temné a hluboké jako dartmoorské močály. Dvě noci, dva mrtví a kvůli čemu? K obohacení toho směšného holobrádka, který si hraje na císaře? Anebo snad… vybavil jsem si seznam, který mi věnoval Michael Scot. Kapitán tvrdil, že věci na seznamu mají nevyčíslitelnou hodnotu. Jenže kolik lidí už zemřelo od okamžiku, kdy jsem o nich slyšel poprvé? Fulk a Gautier, Giovanni a nyní i Horst. Pro mě už rozhodně cenu m ěly.

Horstova vražda ale otevřela další ránu, protože jsem ještě nezapomněl na náš poslední rozhovor. Horst byl přesvědčený, že to byla vražda, že někdo využil kopyt těžkého bitevního koně jako smrtonosné zbraně. Někdo, kdo si přál Anninu smrt. Kdo to byl, jsem netušil, ale ten podivný dopis ukazoval na Řecko. Je možné, aby to byl její vlastní strýc? Ten k tomu přece neměl žádný důvod. Někdo z její minulosti? To už bylo nadějnější. Kapitán ji vysvobodil z vyhnanství v Grónsku, kam ji odeslali poté, co se proti ní obrátil jeden šílený norský princ, jemuž byla již v dětství přislíbena za ženu. Je její manžel stále naživu? Z toho, co mi Anna o svém životě v Trondheimu vyprávěla, mi bylo jasné, že je dostatečně šílený na to, aby byl něčeho takového schopen. K čemu to všechno je? Anna je mrtvá a já stále žiji, i když vězím až po krk v podivném marastu, jenž hrozí, že pozře jediný svět, kter ý jsem za poslední dva roky poznal.

Konečně jsem ulehl, když jsem ještě předtím zatarasil dveře židlí, na niž jsem postavil džbán s vodou tak, aby se převrhnul, kdyby dveře někdo otevřel. Čistě teoreticky bych se tak měl probudit. Ani jsem se neodvážil svléknout, ležel jsem na posteli jako rytíř v rakvi, ruce sepnuté na jílci meče. Musím do Ancony. Alespoň že jsem věděl, kudy se tam dostanu, protože ravennská cesta městem procházela – a právě tam bych musel odbočit, kdybych se přece jenom rozhodl pokračovat do Benátek. A v tom mě řešení uhodilo do tváře jako políček. O čem přemýšlím? Gilles je přece v Anconě. Ten už bude vědět, co dál. Stačí, když najdu hostinec U Tří delfínů.

Usnul jsem, neboť moje rozhodnutí, přesněji řečeno rozhodnutí ponechat všechna další rozhodnutí na někom jiném – což je, jen tak mimochodem, jeden z nejbáječnějších požitků, kterého se člověku může v životě dostat – způsobilo, že mi krab uvolnil hlavu ze svého sevření, a já jsem noc přežil bez úhony, pokud tedy nepočítám kousavé útoky štěnic. Rozbřesk mě zastihl již na cestě provoněné svěžím horským vzduchem. Byl jsem jediným poutníkem široko daleko. Hostinská, vdova kamenné tváře a zároveň moje nepříliš vlídná domácí, mi prozradila, že v noci na cestě nikoho neviděla ani neslyšela a její slova potvrdil i její vykulený podomek. Pomalu jsem začínal věřit, že mě opravdu nikdo nepronásleduje, protože jsem za sebou neviděl žádné další jezdce, i když mi serpentiny, po nichž se cesta klikatila horami, nabízely dlouhé výhledy. Koneckonců, od okamžiku, kdy jsem vyrazil ze Spoleta, jsem se ni
kde příliš nezdržoval. A tak jsem se vnořil do nitra Apenin a naplnil jsem svoji duši velebnou samotou hor v rozpuku léta, které sežehlo trávu v údolích, vysušilo koryta potoků a způsobilo, že se vzduch tetelil a chvěl horkem. A než jsem se dostal přes všechny hřebeny a spustil se dolů do zvlněné krajiny mezi horami a mořem, listy na stromech již začínaly žloutnout.

ČÁST TŘETÍ – KONSTANTINOPOL

14.

Vody Hellespontu byly bouřlivé a zmatené. Zdálo se, že se tříští a rozpadají před zobákem naší galéry. Do tváře nám vanul řezavý stálý vítr a veslaři marně nadávali a potili se pod tenkou lepkavou vrstvou soli, kterou nám pokrýval těla. Všude kolem panoval čilý ruch. Zátoky a pláže, které jako bílé kousance zářily na úpatí hor tyčících se po obou březích kanálu, byly plné rybářských bárek a člunů, zatímco zde, v hlavním proudu, se míjelo nekonečné procesí velkých lodí, ať tažených veslaři či uhánějících vpřed pod plnými plachtami. Plulo zde i mnoho galér stejných jako ta naše. Lodě připomínající nůž s ostrými bodci k prorážení trupů, jež pluly pod prapory Benátek, Janova, Pisy, Valencie a mnoha a mnoha dalších zemí a měst. Byly tu bachraté obchodní koráby ze severních zemí, ve srovnání s plavidly jižních sousedů ohavné a nemotorné jako nějací tlustí brouci, ale i maurské lod
ě s mohutným plachtovím a praporci se znamením půlměsíce. Ze všeho nejvíce tu však bylo malých řeckých člunů, které mi připomínaly spíše bačkoru než loď a které neúnavně křižovaly z jednoho břehu na druhý, pokaždé až po okraj naplněné nejrozmanitějším nákladem. Muži na palubách byli dohněda opálení a přátelští a nejednou nám směle podpluli přímo před přídí, což v nich pokaždé vyvolávalo bouřlivé nadšení, na které naše posádka reagovala stejně bouřlivým vztekem. Já jsem jim ale pokaždé zamával ze svého místa ve špici lodě, kde jsem jen nečinně postával a zíral do vln. Jednou po mně jakýsi hoch usazený na hromadě košů hodil za odměnu zlatý granát. Zachytil jsem jeho střelu a došlo mi, že držím veliký, poďobaný pomeranč. Oloupal jsem ho a vděčně jsem ho snědl, i když mě jeho sladká šťáva pálila a štípala do rtů rozpraskaných solí.

Plavili jsme se už téměř měsíc, a i když nám počasí přálo – byly jasné, horké dny a teplé noci – už od Ceriga, kde jsme vpluli do vod Egejského moře, jsme bojovali se silným protivětrem. Naším domovem byla teď středně velká galéra, kterou jsme si najali v Brindisi. Postavena byla v Benátkách, ale nyní patřila kartelu apulejských obchodníků a jako taková se tedy plavila pod císařským praporem. Snad i proto jsme měli snadnou, bezproblémovou cestu: žádný korzár se k nám neodvážil přiblížit a na pokoji nás ve vodách se svými řeckými državami nechávali i Benátčané, kteří si dosud nevybrali, na čí stranu se chtějí v blížící se válečné bouři přiklonit. Být najednou pouhým cestujícím mi zpočátku přišlo hodně divné a nezvyklé, proto jsem se neustále snažil nabízet posádce své služby – například drhnutí paluby či opravu plachet, ale moje nabídky byly pokaždé slušně, přesto však rozhodn, odmítnuty: za svoji přepravu jsme platili, snad by se dalo říct, přímo královsky, a pro bohaté cestující se přece nehodilo, aby šplhali v lanoví nebo se motali v horku a smradu veslařské paluby. Stejně na tom byl i můj společník, odsouzený tak jako já k bezcílnému putování po hlavní palubě a zírání do plachet či ke vzdáleným obzorům. I proto tedy vyhledával moji společnost a já zase tu jeho.

Do Ancony jsem dorazil notně ucouraný a s pořádně bolavým zadkem. Hnal jsem Iblise mnohem rychleji, než bych měl, a jen jsem doufal, že mi to nebohé zvíře odpustí. Byla to vcelku snadná cesta, i když při sestupu ze západních úbočí hor mě chytil trochu časný první sníh. Následovala příjemná pouť zvlněnou krajinou dubových lesů a vinohradů, zlatého obilí v údolích a orlů vznášejících se vysoko v oblacích nad vrcholky kopců. Asi po týdnu jsem překročil další hřeben, tentokrát již porostlý olivovníky, a dole pode mnou se modravě třpytilo moře. Ancona není žádné velké město, i když uvnitř hradeb se skrývá pěkně hustá spleť ulic, ale najít hostinec U Tří delfínů mi ani tak nedalo moc práce. Byla to taková lepší námořnická noclehárna poblíž majestátního římského oblouku, který se vypínal na skalnatém ostrohu přístavní hráze. Dnes však jeho oprýskaný mramor nehlídal víc než jednu osaměl
ou rybářskou bárku. Odvedl jsem svého unaveného, leč nestěžujícího si Iblise do stáje, kde jsem zanechal dostatek zlata a pokyny, aby mu vyplnili vše, co si jen bude přát – ten nejlepší oves, čerstvou, pramenitou vodu a klidně i klisnu, bude-li to nezbytné, a pak jsem se již ztuhlým krokem odebral do hostince. K mému překvapení i úlevě tam Gilles opravdu byl a skláněl se nad hromadou ohmataných pergamenů. Když mě spatřil, otevřel samým překvapením ústa. Pak se ale rychle zvedl, aby mě objal, byť jsem byl celý od prachu, který mi ulpěl na plášti, v obličeji i ve vlasech.

„Klapko! To je neuvěřitelné!“ zvolal a hned vzápětí se rozkašlal, podrážděn prachem, kterého se nadýchal. „To ses sem prokopal tunelem? Jsi strašlivě špinavý,“ dodal, když znovu popadl dech. „Ale co děláš v Anconě? Vždyť tady nemáme být ani my. Vlastně tu čekám na Horsta.“ Najednou se odmlčel a na tváři se mu objevil záblesk poznání. „Ty ses s ním potkal někde na cestě, jinak to být nemůže. Kde je?“

„Gillesi, Horst je mrtvý,“ řekl jsem. Měl jsem spoustu času, abych se na tento okamžik připravil, ale když nadešel, dokázal jsem ze sebe tu hroznou zvěst jen vypravit, a pak jsem se sesul na lavici a zabořil si hlavu do dlaní.

„Mrtvý? Tomu nerozumím. Stala se snad nehoda?“ dožadoval se Gilles odpovědi po nekonečně dlouhé odmlce.

„Horst je mrtvý? Klapko, co se stalo?“ ozval se další, rovněž známý hlas. Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem kapitána, který si mě ustaraně prohlížel.

„Pane? Co tady děláte?“ zalapal jsem po dechu. Byl jsem tak unavený a naplněný smutkem, že jsem si v daném okamžiku vůbec nebyl jistý, jestli je kapitán skutečný, nebo mi jej před očima stvořila moje trýzněná mysl.

„Pojedu do Konstantinopole místo Gillese,“ oznámil mi kapitán. „Nechal jsem Ludvíkovy dominikány v Benátkách a uhnal jsem tři koně, abych se sem dostal dřív, než Gilles odjede. Určitě to klubko zmijí, které jsme proti sobě popudili v Benátkách, zvládne a já se zase o něco lépe vyznám v Konstantinopoli, takže… ale Klapko, co se stalo Horstovi? Ihned mi to pověz.“

A tak jsem jim rovnou tam, kde jsme byli, odvyprávěl celý příběh, dokonce ještě dřív, než jsem si sundal plášť a než jsem stačil uhasit žízeň. A začal jsem ránem, kdy jsem opustil Řím poté, co jsem zjistil, že Balduin zmizel, a skončil jsem mrtvým Horstem vystaveným na stole v márnici. Svěřil jsem se jim i s tím, co podle mě ještě Horst stačil před Benátčanem ukrýt a co již nikoli. Když jsem skončil, byl jsem k smrti vyčerpán a jen kapitánovo rozčílené vzrušení mi drželo víčka otevřená, i když jsem na to musel vynaložit poslední zbytky sil, neboť jinak bych složil hlavu na stůl a upadl do toho nejhlubšího spánku. „Jestliže Balduina zajali Benátčané, nemá smysl, abychom pokračovali v našem plánu,“ usoudil kapitán. „Zároveň ale platí, že pokud bychom se dostali do Konstantinopole dřív, než tam dorazí zprávy z Benátek, nějaký obchod bychom tam snad uzavřít mohli a třeba by se nám podařilo pr věcí zachránit.“ Vysvětlil jsem mu, že si myslím, že tam zřejmě opravdu budeme dřív než případné zvěsti z Benátek, a pak mě něco napadlo. „Tohle musíte vidět,“ prohlásil jsem a vytáhl jsem z brašny Inventarium od Michaela Scota. Podal jsem ho kapitánovi a ten je zamračeně přijal, ale vzápětí vytřeštil oči, až jsem dostal strach, že mu vylezou z důlků. Lapal po dechu a vypadal jako rozčílená sova.

„Kde… kdes k tomu přišel, Klapko? Proboha živého odpověz!“ vykoktal ze sebe nakonec. A tak jsem mu řekl i to.

„Já… vůbec netuším, co si mám myslet,“ pronesl kapitán po dlouhé odmlce. Mezitím úplně zbledl. „Tohle je Inventarium relikvií uložených ve Faroské kapli, et cetera, et cetera. To už víš. Ale čí seznam to je?“

„Balduinův?“ odpověděl jsem nejistě. „Nebo těch seznamů existuje víc?“

„Všechno, co o relikviích v Konstantinopoli víme, pochází ze starých textů, ale ty jsou nyní zbytečné, protože křižáci město vyrabovali do samých základů,“ odpověděl kapitán. „O tom, co ještě zbylo v paláci Bukoleon víme od Roberta de Clariho. Takže je možné, že tohle je jeho seznam, ale na druhou stranu je v řečtině, takže…“

„Moment. Roberta koho?“

„De Clariho – rytíře z Amiensu. Jednoho z křižáků, kteří Byzanc vyplenili. Jen další z franckých loupežníků, ale tenhle měl aspoň oči otevřené a zapisoval si, co vidí. Jeho kniha se jmenuje Historie těch, kteří dobyli Konstantinopol. Mám ji u sebe v brašně. Je ale trochu divné, že jsem ji dostal darem od Balduinova bratrance Ludvíka Kapeta osobně. Přesto si ale nemyslím, že to je Balduinův seznam.“

„Čí tedy?“

„Pokud jde o mě, jsem si téměř jistý, že byl vyhotoven pro Nicholase Mesarita, kněze, který před vypleněním města sloužil ve funkci skladníka císařského paláce. Zůstal ve městě a vedl jednání mezi Řeky a dobyvateli, a pokud je mi známo, skončil jako biskup v Efezu.“

V hlavě mi horečně vířily myšlenky. Ani jedno ze jmen mi nic neříkalo. A ten seznam: čím se liší? Pokoušel jsem se vzpomenout si, jestli mi k němu Scot něco řekl, protože se mi zdálo divné, že by tak neučinil, ale ať jsem si paměť namáhal sebevíc, dokázal jsem si vybavit jen plameny a kyselou tvář papeže Řehoře.

„Vůbec nechápu,“ zamumlal jsem nakonec, „čím je ten seznam tak důležitý. Je hodně starý, a pokud vznikl již před vyrabováním města, většina z věcí na něm může být dávno pryč.“

„A právě proto, můj milý Klapko, doufám, že ho sestavil Mesarites, neboť byl v kapli dlouho poté, co rabování skončilo. A na jeho seznamu je více položek, než kolik jich ve své knize uvádí de Clari. Ergo…“

„Ergo? Ty tedy věříš, že tím je tvůj předpoklad prokázán, Micheli?“ zeptal se Gilles s opatrným úsměvem na tváři.

„Hm, nejspíš ano,“ pronesl kapitán nakonec. Všichni tři jsme se dali do nervózního smíchu.

„Ale co je to ten mandylion?“ naléhal jsem. „A keramion? To mi zní jako něco vyrobené z hlíny – třeba cihla. A mandylion: něco ve svatém obraze. Že by relikvie usazené v ikoně? V Řecku zcela běžná věc.“

„Ne, ne. A popravdě řečeno si ani já nejsem příliš jistý, o co jde,“ pronesl kapitán téměř žalostně. „Zcela jistě se jedná o relikvii neuvěřitelně starou, neboť byla známá již v Edesse – to je město v Outremeru,“ dodal, zatímco já jsem jen netrpělivě kýval hlavou. „Mandylion je kus látky, který byl údajně ještě za Kristova života dopraven ke králi z Edessy. Uzdravil ho z nemoci. Podle všeho na něm měl být otisk Ježíšovy mokré tváře.“

„Ale to je veronica!“ vykřikl jsem. „A ta je přece v Římě.“

„Ne, ne, veronica je něco jiného: nejspíš jiné pravé zobrazení, jak se těmto otiskům Kristovy tváře říká,“ vysvětloval Gilles. „My mluvíme o mandylionu, a to je obraz, aspoň si to myslím, i když ve všech záznamech – a je jich na tohle téma hodně – je popisován hodně podivně. Nabyl jsem dojmu, že se jedná o tvář zachycenou na vodě, jako by ta látka byla stále vlhká.“

„Zdá se, že toho o mandylionu nakonec víte poměrně hodně,“ poznamenal jsem.

„Ano… i když vlastně ne. Abys tomu rozuměl, ta věc, ať už je to cokoli, se v průběhu let objevovala a zase ztrácela. Přibližně před třemi sty roky se dostala do Konstantinopole, a když se tak stalo, několik lidí tuto událost popsalo, neboť to byla událost významná. Nepamatuji si už přesná slova, ale rozhodně nemluví o obrazu tváře. Popisují složené plátno s úplným otiskem ukřižovaného těla, zranění, krev, všechno.“

„Obraz celého Ježíšova těla?“

„V životní velikosti. A nejedná se o namalovaný obraz v pravém smyslu slova, na to nezapomínej: je to zázračné zobrazení. Otisk.“

„O ničem takovém jsem v životě neslyšel,“ vypravil jsem ze sebe užasle.

„Přesto se plátno předtím, než do ní dorazili křižáci nacházelo v Konstantinopoli,“ ujistil mě kapitán. „A ten stejný Mesarites, správce Faroské kaple, popisuje obřad, který se v městě každý týden pořádal – říká, že se jmenoval Zmrtvýchvstání našeho Pána – a vidělo jej i pár dalších křižáků, včetně Clariho. Problém je, že mandylion měl být přechováván v kostele Blachernae, jenže ten byl kompletně vyrabován.“

„A pak?“

„Pak už nic. Plátno zmizelo.“

„Někdo ho ukradl, na tom není nic divného. Anna mi vyprávěla, že křižáci ukradli, na co přišli.“

„To jsem si nejdřív myslel i já. Ale…“ Kapitán poklepal prstem na seznam. „Je tady mandylion a taky svatá dlaždice. Keramion.“

„Dlaždice?“ neubránil jsem se posměšnému výrazu a najednou, jako bych měl jasno. „Zase další kus zdi z Josefova a Mariina paláce, který, kdyby ho někdo ze všech těch kousků znovu postavil, by byl stokrát větší než londýnský Tower.“

„Nic takového,“ nesouhlasil Gilles a zavrtěl hlavou. Podíval jsem se na něj. Vypadal, že svá slova myslí vážně. „Nic takového. Je to opět jen legenda, ale podle ní byl mandylion zazděný někde v Edesse. A dlaždice, jíž se dotýkal, převzala otisk Kristovy tváře.“

„Ale…,“ cítil jsem, jak se mi pod nohama začíná třást země. Ta, která byla již celé dva roky pevná a nehybná.

„Jedná se o pravá zobrazení, Petroku…“

„Jo, to chápu,“ řekl jsem a opravdu jsem si dělal starosti. „Veronica znamená pravý obraz. Nejsvatější ze všech relikvií. Předpokládalo se, že všechny tyto předměty jsou nenávratně ztraceny, ale jistý člověk – a popravdě řečeno, člověk hodně podivný – nám dal vědět, že stále existují. A dokonce nám sdělil i to, kde je najdeme.“

„Ovšem ze všeho nejdůležitější je to, že jejich vlastník možná ani neví, že je vlastní,“ dodal kapitán. Sbalil pergamen a podal mi ho nazpět.

„Nech si ho,“ vyzval mě, ale já jen odmítavě zavrtěl hlavou.

„Opíšu si ho,“ vysvětloval kapitán, „ale nechat by sis ho měl ty. Protože tobě byl předán, a to má nejspíš svůj důvod. Pravděpodobně to nějak souvisí s papežem Řehořem, jak jinak, vždyť ti ho předal jeho osobní lékař, ale…“

„Bude v tom rozdíl, že?“ pronesl jsem zvučně.

„Rozdíl?“ zvolal kapitán, ale rychle se ovládl. „Ano, bude v tom rozdíl. Jistě. Vypadá to… vypadá to, že naše záležitost možná ještě není tak ztracená, jak to na první pohled vypadá.“ Neustále si mnul spánky a upřeně zíral na pergamen v mé ruce.

„Vyjedeme okamžitě,“ rozhodl. Loď již byla vybavená a připravená vyplout a bylo jen souhrou neuvěřitelných náhod, že jsem ho tu zastihl – jeden z námořníků totiž přišel při nakládce o ruku a bylo nutné za něj najít náhradu. Kdybych se vykoupal a převlékl, možná bychom mohli vyrazit ihned?

A tak jsme opustili italské břehy. Objal jsem se s Gillesem a rozloučil jsem se i s Iblisem, svým koněm, a k překvapení nás obou jsem mu zmáčel měkký nos několika horkými slzami. Za těch několik posledních týdnů jsem si to zvíře opravdu zamiloval. Nebohý kůň! Dost na tom, že mě musel celou cestu nést na svých zádech, takový už je jeho úděl, já mu ho ale ještě ztížil tím, že jsem ho nutil poslouchat moji nepřetržitou samomluvu, neboť už dlouhé dva roky jsem nebyl takto vyloučen z lidské společnosti a moje samota mě přiváděla k šílenství. Snad stokrát si musel vyslechnout celý můj život, nemluvě o dalších, hlubokomyslných úvahách o ptácích, zvířatech, jídle, teologii a především a neustále, o Annině smrti. Pokud může kůň cítit úlevu, jsem si jistý, že Iblis ji musel v okamžiku, kdy se dozvěděl, že se ve společnosti jiných koní vydá na poklidnou cestu zpět do Říma, zcela jistě pocítit. Už je
nom proto, že na svých trpělivých zádech nepoveze toho truchlícího šílence tak, jako při cestě sem. Sotva jsem si stačil vydechnout a už jsme byli na palubě Stelly Mare a její kapitán vydával rozkazy k uvolnění lan. A já si zvolna začínal zvykat na široké záběry vesel a burácení plachet. Galéry dokážou být za příznivého větru a proudu pěkně rychlé, a tak nám bílý maják římského oblouku již brzy zmizel z dohledu a my jsme se prodírali vysokými vlnami k Dalmácii. Za několik málo dní jsme již z jihu proplouvali kolem Zadaru a kapitán mi ukázal rukou na malý, bezejmenný ostrůvek, kde před několika měsíci došlo k podivné transformaci sira Hugha de Kervezeyho na svatého Exuperia blahé paměti, o několik týdnů později jsme míjeli kančí hřbet Hrinosu a přiblížili jsme se na dosah vrcholku ostrova Koskinoi a byli jsme mu tak blízko, až k nám doléhal zpěv cikád a v nose nás dráždila vůně šalvěje a tyminu, kterými byly porostlé ostrovní svahy. Viděl jsem podkovovitou zátoku chráněnou trojicí větrných mlýnů a na jejím konci miniaturní bílý shluk vesnice odpočívající ve stínu citronovníků. Připadal jsem si trochu divně a představoval jsem si, že mě jizvy na stehně v místě, kam se mi zavrtala šipka vystřelená z kuše oné noci, kdy mě Kervezey a jeho muži pronásledovali po holých svazích hory, bolí na znamení nějaké tajné sympatie k tomuto místu, ale nakonec jsem se rozhodl, že si to celé jen namlouvám. I tak jsem se ale cítil lépe, když se ostrov zanořil za horizontem a stal se znovu jen dávnou vzpomínkou.

„Mám strach ti o Konstantinopoli cokoli říkat,“ sdělil mi kapitán, když jsem na něj nepřestával naléhat. Jediné, co mi byl ochoten říct, bylo, že tam už byl. Víc ani slovo. „Názor na ni si musíš udělat sám. Když se ti nebude líbit, budeš si myslet, že jsem ji ve svém podání přikrášlil a budeš se za to na mě hněvat. Když se ti naopak líbit bude, obviníš mě, že jsem k ní byl až příliš příkrý a nespravedlivý a zase to bude moje chyba,“ smál se. „Rozhodně je to nesmírně velké město, stejně velké, ne-li větší než Řím, neboť obě města jsou jako dva sourozenci. Čas se k ní ale nezachoval pěkně a…,“ kapitán si povzdechl a pokýval hlavou. „Snad už je jí osud více nakloněn,“ pokračoval, „i když všechny zprávy, které přicházejí, tvrdí pravý opak. Nedělám si žádné iluze, nic neočekávám, a tak nebudu ničím ani zmaten, ani sveden z cesty při plnění našeho úkolu, pokud dorazíme a situace nebude taková, jakou jsem si představoval.“

Jeho slova mi připadala nesmírně tajuplná, ale více jsem z něho nedostal. Místo toho mi nastínil, co se od nás očekává. Měli jsme zajistit vlastní relikvii a ověřit její pravost. Dále jsme měli s regentem císaře Balduina vyjednat její převoz a vyčkat příjezdu emisarů francouzského krále. Naším klíčem k Faroské kapli byl Řehořův dekret a ten jsem kapitánovi s nesmírnou úlevou předal. A nikoli poprvé jsem zauvažoval nad našimi podivnými osudy. Jak je možné, že právě my, odpadlíci, pro které byl klam a podvod denním chlebem, jsme nalézali tak ochotné spoluviníky mezi těmi nejmocnějšími muži tohoto světa, a že nyní s námi kuje pikle i sám papež? Naším obchodním partnerem teď nebude nikdo menší než císař anebo přinejmenším jeho regent. Je úplně jedno, že jeho císařství je také jen takový klam, či spíše stará ovce, kterou do svých čelistí uchvátil hladový vlk. Jenže proč bych si s takovými dr
obnostmi dělal hlavu? Kdesi uvnitř jsem byl i nadále jen obyčejný syn pastevce a můj život se stočil směrem, jaký bych si nedokázal představit ani v tom nejbujnějším letním snu. Kapitán nicméně očekával problémy. To, co se zpočátku jevilo jako jednoduchý úkol, najednou již tak jednoduché nebylo, neboť nyní budeme muset přesvědčit císařovy barony o tom, že nabídka krále Ludvíka stojí za to, aby si na ni počkali a nepouštěli se do slídění na vlastní pěst.

A tak jsem tedy hořel napětím a naše loď se zatím metr za metrem sunula Egejským mořem proti kousavým řeckým větrům, které nás ani na okamžik nenechávaly na pokoji a pokrývaly nám kůži solí, plachty v ráhnoví díky větru syčely jako hejno hadů, ale moře bylo přitom klidné jako beránek a jeho hladinu čeřily jen drobné vlnky. Veslaři se potili a hekali, já se však každý den přimáčkl na příď a snil jsem o Konstantinopoli. Od Anny už jsem toho o městě slyšel tolik, že jsem se v duchu klidně mohl pustit do spleti jeho ulic, což bylo na jednu stranu lehce podivné, neboť Anna samotná tam v životě nevkročila, protože její rodina utekla do vyhnanství dlouho předtím, než se narodila. I pro ni, stejně jako pro všechny Řeky, však Konstantinopol představovala středobod a zároveň magnetickou horu jejich světa. Proti Konstantinopoli byl skutečný Řím, město, které jsem právě opustil, jen bledou, barbarskou a kacířskou
napodobeninou. A co víc, upínal jsem se i k naději, že ve velkém městě možná najdu nějaké odpovědi, které mi pomohou rozluštit tajemství její smrti, i když jsem ani v nejmenším netušil, jak by se něco takového mohlo stát. Spalovala mě tedy nedočkavost uvidět Konstantinopol již konečně na vlastní oči, a když jsme za sebou konečně nechali ostrov Samothráké a vpluli jsme do širokých vod Hellespontu a Marmarského moře na druhém konci velké úžiny, opanovala představa města i vše, co se mi zdálo v noci. Moje sny se hemžily obrazy obrovských budov: gigantické katedrály blýskající se zlatem a drahými kameny, sochy a památníky z čistého mramoru vyčnívající jako nějaká obrovská monstra mezi paláci se zlatými střechami. A obrovští byli v mých snech i lidé, kteří město obývali: Konstantinové a Justiniáni, hroziví a strašliví; císařovny v bílém rouše; válečníci připomínající spíše svatého Jiří č
i archanděla Michaela s ohnivými meči a ve zbroji ze zlatých šupin. A za každým rohem někdo s Anninou tváří. Někdy přede mnou její duch utekl, jindy mi kynula, abych ji následoval na nějaké temné, záhadné místo, ale probouzel jsem se pokaždé, když jsem k ní napřáhl ruku.

Když se tedy z vrcholku hlavního stěžně konečně ozvalo volání „Konstantinopol!“, byl jsem bez sebe vzrušením a očekáváním. Již včera jsme obepluli Marmarský ostrov a ocitli jsme se v poklidném vnitrozemském moři a já jsem věděl, že náš cíl se blíží. Podle posádky nám ale ještě stále zbývalo přes padesát námořních mil a po celý následující den jsme pluli pod plnými plachtami třpytivým, tetelícím se vzduchem, v němž nebylo vidět nic než prázdno. Teď jsem si namáhal oči a zíral jsem do zlatavého ranního oparu, ale stále jsem vůbec nic neviděl. Po chvíli jsem však na obzoru zahlédl linii nízkých kopců, které jako by spoustu mil před námi uzavíraly další cestu.

„Tohle je Dlouhá zeď,“ vysvětloval mi kapitán, jenž se objevil po mém boku. Sledoval jsem jeho nataženou paži a spatřil jsem obrovské opevnění, které se jako had plazilo podél pobřeží. Bylo vysoké, masivní a dotvářela ho robustní cimbuří a strážní věže. Při pozornějším pohledu jsem však zjistil, že je celé opuštěné a ze spár a prasklin ve zdech mu vyrůstá vinná réva a nejrůznější stromky. Opuštěná se zdála dokonce i země po obou stranách hradební zdi. Venku nikdo nebyl a nikoho, dokonce ani žádný dobytek, jsem nespatřil ani na polích. Ta ležela ladem a vinohrady se dusily pod náporem plevele. Jedinými živoucími dušemi byla smečka divokých psů, kteří se honili na dlouhé, bělostné pláži. Kdysi dávno to bývala bohatá země, jedna obrovská zahrada, neboť každičký svah byl protkán terasami, na kterých v hustých řadách rostly olivovníky. Veslaři se chopili vesel a díky větru, jenž se pro jedno
u stal naším přítelem a dodal plachtám život, jsme se rychle blížili ke břehu. K poledni jsem již dokázal rozpoznat černé skvrny, které se s trýznivou pomalostí zvolna proměnily v obrysy budov. Minuli jsme malé město. Zřejmě osídlené, i když jeho větší část ležela v troskách. Vítr teď foukal rovnoměrně a přinášel nám vůni shnilého ovoce, neboť byl konec léta a nebylo nikoho, kdo by tuto obrovskou zahradu sklízel. Představoval jsem si roje vos hodujících na záplavě sladkého bohatství, o které člověk nejevil zájem. Když jsem se zeptal kapitána, co je příčinou této pustiny a prázdnoty, poškrábal se unaveně na nose.

„Frankové,“ odpověděl stručně.

„Ale je to přece jejich království – jejich říše!“ vydechl jsem udiveně.

„Takoví jsou Frankové,“ zněla odpověď.

„Ale museli všechno zničit?“

„Nebyli to jen Frankové. Už desítky let tu nepřetržitě zuří válka. Ale Frankové ničitelům jejich dílo umožnili, protože nezasáhli a nepomohli. A teď jsou z nich špatní a neschopní vládci. Ti dobří lidé, kteří tuto zemi kdysi obdělávali a drželi, jsou buď mrtví, nebo z ní byli vyhnáni. Pár jich zůstalo, ale jejich noví frančtí pánové se k nim chovají tak, jak jsou zvyklí z domova: souží je a utlačují, protože jim nerozumí a pohrdají jimi. Úplně stejné to bylo i v mé vlasti.“ Kapitán se odmlčel.

„Ale i my jsme přece Frankové – přinejmenším pro Řeky,“ poznamenal jsem opatrně.

„To je pravda. Máme franckou kůži,“ odpověděl kapitán a ústa se mu zkřivila odporem. „Ale pod ní…,“ odplivl si stranou. Chápal jsem jeho gesto. Michel de Montalhac teď před sebou viděl svoji vlastní zemi. Křižáci ji zničili a přeměnili v pustinu stejně jako zemi, která nám teď ubíhala po boku, jejíž obyvatele buď pobili, nebo uvrhli do otroctví. Vzpomněl jsem si na Annu a na to, jak se jí tvář zkřivila hněvem pokaždé, když mluvila o křižácích, kteří obsadili Konstantinopol. Někdy, to když byla v dobrém rozmaru, jim říkala „Dandolovi vlci“ a většinou spustila proud těch nejdrsnějších a nejsprostších řeckých nadávek, které jsem nedokázal – anebo snad jsem se ani neodvážil – přeložit. V oněch okamžicích jsem cítil, že vůbec nevnímá, že pod mou franckou kůží je ukryt skutečný člověk, ale koneckonců, Řek jsem opravdu nebyl. Propast mezi východním a západním, barbarským a římským,
řeckým a latinským světem, která se mezi námi temně a hluboce rozpínala, jsme však pokaždé překonali něžnými slůvky a doteky milenců. Zvolna jsem si uvědomoval, že jsem onu propast překonal již natrvalo. Žil jsem v jejím světě a byl jsem v něm cizinec.

Teprve na samém sklonku dne se stíny na obzoru proměnily v tvary, které připomínaly dílo lidských rukou. Na severu se nad úroveň okolní krajiny zvedal nízký, kulatý pahrbek. Na první pohled vypadal jako ohnutá záda, ale když jsme připluli blíž, došlo mi, že se dívám na samotnou Hagiu Sofiu. Míjeli jsme další velké hradby, tentokrát už osazené vojáky, a i ty se začínaly bortit. I moře kolem nás ožilo: rybářské čluny mířily na svá noční loviště a viděl jsem i mnoho velkých obchodních lodí: galéry, jako byla ta naše, a rovněž bachraté lodě seveřanů. A tu a tam, nebezpečné jako šelmy na lovu, kotvily, nebo se zvolna přesouvaly válečné lodi. V malém, ale rychlém řeckém člunu k nám připlul lodivod a nyní se s kapitánem hlasitě dohadoval o problémech, které působil velitel přístavu. Veslaři kleli a nadávali, protože jim střídavě přikazoval veslovat naplno, načež museli zase zpomalit, a tak pořád do
kola. Užíval jsem si představení a na chvíli jsem přestal sledovat město na břehu, když mě hlasitý výkřik z úst lodivodova druha – jenž se usadil na přídi a nyní hlasitě spílal nešťastnému rybáři, který se nám připletl do cesty – přiměl k tomu, abych se otočil. Nic, ani Annino vyprávění, a už vůbec ne moje vlastní sny, mě nemohly připravit na to, co jsem spatřil.

Slunce nám zapadalo za zády a každičká cihla, každá taška na střeše byla zalita jeho medově zlatým světlem. Sluneční paprsky rozzářily věže a kopule kostelů, strážní věže, balkony, sloupy, prapory i praporce, pyšné standardy držitelů města. A všude, kam jsem se jen podíval, byly pohlceny černými děrami trosek. Jak jsem již řekl, město leží na kamenném výběžku pronikajícím do Marmarského moře. Podél tohoto výběžku jsme právě proplouvali a mířili jsme do užšího hrdla zátoky Zlatého rohu. Od Anny jsem věděl, že Konstantinopol byla stejně jako Řím vybudována na sedmi pahorcích, ale ty jsou nižší, a proto obrovská stavba chrámu Boží moudrosti čněla vysoko nade vše. Přístav, jak jsem nyní viděl, se táhl na míle daleko v obou směrech a byl protkán moly a doky, které byly do posledního místa zaplněny loděmi všech tvarů a velikostí. Za nimi však cosi strašlivě chybělo. Zmateně jsem přejel pohl
edem zleva doprava a zase zpět a díval jsem se na obrovskou hradební zeď zpevněnou věžemi a cimbuřím. Byl to však spíš jen přízrak skutečné hradby, protože v ní na několika místech zely díry jako po úderech obrovského kladiva. Za hradbami se terén začal zvedat a já jsem již dokázal rozpoznat rozlehlé budovy nebo spíš to, co z nich zbylo. Stály tam, některé se střechami, jiné bez, a vzpínaly se k obloze jako zříceniny Říma, ale bylo na první pohled zřejmé, že tyto stavby byly ještě před nedávnem obývané a ne opuštěné už v dávno minulých dobách. Poničené kostry domů od sebe oddělovaly široké otevřené prostory plné stínu, který pohlcoval veškeré světlo, jež na ně dopadalo, pobořená prázdnota spáleného dřeva a kamení. Dosud stojící budovy byly obrovské a monumentální a některé si dokonce ponechaly část svého mramorového obložení. Některé měly střechy jako staré římské chrámy, jiné nes
ly kupole dómů vystavěných v řeckém stylu. Nejblíže mi ale stála čistá a hrdá stavba vyčnívající z řady svých družek, od kterých se odlišovala jak svou neposkvrněnou novotou, tak podivným stylem své architektury.

Až tak podivná ale nebyla. Vlastně se jednalo o obyčejný velký kostel, jaký byste mohli najít v každém jen trochu bohatším italském městě. Byl nový a jeho zdi vystavěné z mohutných kvádrů pronikavě zářily tak, jako by chtěly celému městu potvrdit, že toto je opravdu stavba, která si pozornost paprsků zapadajícího slunce plně zaslouží. Zdálo se mi, že budova přede mnou však nemá nejmenší vztah k hromadám pobořeného kamení, které ji obklopovaly. Konstantinopol mi na první pohled připomínala především starou, zahnívající čelist odtrženou od zbytku lebky a práchnivějící v jakési nestvůrné márnici. A tento nový francký kostel – už jsem ani na okamžik nepochyboval o tom, co tato stavba skutečně představuje – byl jako nový zub, který jako by nějakým obscénním zázrakem vyrašil uprostřed zkázy a hniloby. Jak jsme se ale přibližovali, viděl jsem postupně další a další nové budovy: kostelní věž zd
e, bytelnou pevnost s cimbuřím, jakých jsem při své cestě po Itálii viděl spoustu, zase tam. A italské byly i všechny prapory a vlajky, které vlály snad všude. Rozpoznal jsem florentskou lilii, bílý a červený kříž Pisy a všude, jako by chtěly obsadit každé vyvýšené místo, benátské lvy a janovské svaté Jiří. Naše galéra plula pod praporem se zlatým křížem v červeném poli a s dalšími kříži v každém rohu a i tuto zástavu jsem tu a tam spatřil, na jedné velké budově severně od nás a další, vskutku obří a již hodně omšelou jen kousek jižně. Z celého srdce jsem si přál, aby tu Anna mohla být se mnou, ale zároveň mě zaplavila nesmírná úleva z toho, že se tohoto pohledu nedožila. Protože nad celým městem vlál z vrcholku gigantické kopule Hagie Sofie obrovský bílý prapor se zkříženými klíči svatého Petra, jako prostěradlo nějakého obra lidožrouta a symbol naprosté dominance nad městem.

Protože naše loď Stella Mare pocházela z Apulie a měla tudíž vlastníka i posádku z řad spojenců císaře, zakotvili jsem u pisanského doku, kterému kapitán říkal skala. Pisa patřila v daném okamžiku na císařskou stranu, na rozdíl od Janovanů a Benátčanů, i když mi neuniklo, že zde oba tábory žily v klidu a promíchány jeden s druhým. Přišlo mi až divné, že tento krvavý a otrávený rozkol mezi stoupenci papeže a císaře, ghibelliny a guelfy, jak si sami říkali, který byl v Itálii příčinou válek a vraždění, nemá zde v Řecku zřejmě pražádnou váhu. Nejspíš, napadlo mě, mají všichni plné ruce práce s vyděláváním peněz a na vzájemné vraždění nemají jednoduše čas. Stmívalo se a kapitán usoudil, že je příliš pozdě na to, abychom bloudili po městě a hledali vhodné ubytování, a místo toho se rozhodl přijmout pozvání velitele přístavu a přenocovat v pisanském obchodním středisku, jehož budova n
avazovala přímo na molo. Takových domů, vtěsnaných mezi hradby a moře, s vlastním molem, bylo v přístavu mnoho a byly nalepeny jeden na druhý. Teď, jak se blížil čas večeře, se všude na nábřeží postupně rozsvěcovaly pouliční lampy. Byl jsem celý netrpělivý vstoupit do města, ale kapitán mi zdůraznil, že nám mnohem víc prospěje dobrá večeře a nerušený spánek. Zítra si najdeme ubytování a požádáme o audienci v císařském paláci. Pisané byli navíc skutečně přátelští a jejich jídlo vonělo tak, že mu bylo jen těžké odolat. Nechali jsme se tedy zavést do pokoje, prosté, ale pohodlné místnosti, a potom jsme sešli na večeři, která nám po pěti týdnech lodní stravy připadala jako božská mana. Jednotlivé chody byly tak neuvěřitelně chutné a společnost u stolu natolik příjemná, že mi přišlo téměř nepatřičné a hulvátské přemýšlet o tom, že jsem za celý večer strávený v samém středu řeck
ého světa nezaslechl jediné řecké slovo. Odložil jsem však podobné myšlenky stranou a nechal jsem se hýčkat fantastickou krmí, bohatě okořeněnou pepřem a dalším kořením, která by zcela jistě obstála i na hostině pro prince. Vynikající bylo i toskánské víno, po kterém jsme, jak kapitán správně předpokládal, spali, jako by nás do vody hodil. Ještě předtím, než jsem ulehl do postele, vykoukl jsem z malého okna pokoje a zadíval jsem se na velké hradební zdi města. Po kvádrech opevnění poskakoval měsíční svit, který se místy ztrácel v ranách zanechaných zde časem a dobyvateli. Napadlo mě, že hradby nedokázaly uchránit město před nájezdníky, a tohle bylo jejich pokání. Stalo se z nich pouhé útočiště pro divoké holuby a popínavý břečťan. Už zítra se i já ocitnu uvnitř, další francký loupežník. Povzdychl jsem si a můj povzdech se jako ozvěna nesl večerním vánkem, který rozechvíval keře kaparovnku vyrůstajícího laxně a opuštěně z kamenů opevnění. Město, které již nikdo nebrání, nyní šeptalo svoji zprávu do tmy: bylo poraženo a sklonilo hlavu. Sklíčeně jsem se odebral do postele a ještě dřív, než jsem stačil usnout, se mě zmocnily rozbouřené vzpomínky na Annu.

15.

Následující ráno s sebou přineslo mlhu. Bylo chladno a my s kapitánem, oba navyklí horkému slunci, jsme se při loučení s našimi pisánskými hostiteli třásli zimou. Pak jsme se vydali k paláci. Kromě svých tašek jsme neměli jiná zavazadla a Pisánští nám přesto nabídli sluhu, který by nám je odnesl do hostince. Ze zdvořilosti jsme jejich nabídku přijali, ale průvodce, kterého nám rovněž nabídli, jsme již odmítli. Kapitán prohlásil, že cestu zná, a tak jsme vyrazili. Moje zasmušilá nálada z předchozího večera zmizela s ranní mlhou, kterou slunce brzy zahnalo na útěk, a já jsem statečně klopýtal za kapitánem podél hradební zdi v bludišti hostinců, kanceláří a kostelů, z nichž některé se teprve stavěly, a všechny hlaholily italskými hlasy a především zpěvnými přízvuky Janova a Benátek, Pisy, Florencie, Sieny a mnoha a mnoha dalších měst, která jsem nedokázal rozlišit. A právě zde jsem poprvé uslyšel
řečtinu, i když jen z úst dělníků na stavbě jednoho z franckých kostelů, jehož zvonice se začínala zvolna zvedat nad úroveň hradebních zdí. Krátce poté jsme dorazili k bráně, notně poničené a hlídané ospale vyhlížejícími zbrojnoši ve zlaté a červené císařské uniformě, kteří se ve stínu opírali o své halapartny a francouzsky spolu klábosili. Nám nevěnovali jediný pohled. A tak jsem vstoupil do Konstantinopole.

Ulice, v níž jsme se ocitli, byla téměř prázdná, až na pár starých čarodějnic v zaprášených černých hábitech, jež si nás prohlížely s mrazivou lhostejností. Jakmile jsme prošli branou, došlo mi, že jsme se ocitli uvnitř té staré zahnívající čelisti, přesně tak, jak jsem si to představoval z lodi. Domy kolem nás, kdysi vznosné a bohaté, připomínaly spíš zříceniny. Některé neměly ani střechu a sluneční paprsky pronikaly horními okny. Ty, jež přežily vcelku, působily poloprázdným dojmem. Některá z oken byla zatlučená deskami, v jiných visely rozedrané záclony či šňůry s potrhaným prádlem. Na každé zdi byly znát stopy požáru. Ulice byla, jak jsem již řekl, liduprázdná, všude kolem však pobíhali toulaví psi, vychrtlí, s prašivinou, a vzduch byl prosycen pachem jejich moči a výkalů. Rychle jsme pokračovali vpřed, stíháni pohledem stařen v černém. Zahnuli jsme za roh na širokou třídu, ale i ta
dy jsme narazili na stejné stopy zkázy a zmaru. Budovy byly většinou vysoké s mnoha řadami obloukových oken. Stály bok po boku, takže ulice tvořila nepřerušovanou řadu kamene. Výsledek byl dokonce i dnes impozantní, i když také hodně hrozivý. Tohle nebylo město, na jaké bych byl zvyklý z domova, poskládané z domů splácaných ze dřeva a hlíny podpírajících se vzájemně jako kongregace opilců. Dnes už vím, že Konstantinopol za svoji nadřazenost tvrdě zaplatila.

Kráčeli jsme mlčky vpřed, i když kapitán mi tu a tam ukázal na nějakou pamětihodnost či stavbu, která jí kdysi bývala, byť dnes už z ní zbylo, jak jinak, jen vypálené torzo. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak prázdné byly ulice města. Kdysi zde přece žil milion lidí a nyní… Spatřil jsem několik dalších starců a také dětí se slepenými vlasy a špinavými tvářemi, které si hrály v průjezdech a honily se za psy. Znechuceně jsem zakroutil hlavou, ale kapitán mě z ničeho nic popadl za rameno a přirazil mě k nejbližší zdi. Zaslechl jsem hlasitou a nelibozvučnou směsici nadávek a štěkotu a vtom už se kolem nás přeřítila smečka prašivých psů, kterou před sebou hnala jednotka ozbrojenců pochodujících směrem k nám. Meče a oštěpy jim cinkaly o železné košile a muži sprostě pokřikovali na těch několik málo nešťastníků v ulicích, nebo se jim vysmívali. Starci se stáhli do svých domů a křižovali se přitom po
řeckém způsobu, ale některé z odvážnějších dětí se k vojákům zezadu připojily a tahaly je za kabátce a vztahovaly k nim žebrající ruce. Některé z nich se dočkaly odměny v podobě drobných mincí. Ten nejsmělejší, malý drzoun s velkýma hnědýma očima předběhl jednotku a nyní kráčel pozpátku před mužem, který vypadal jako velitel. Chlapec doprovodil své natažené dlaně i opakovaným řeckým „prosím! prosím!“, ale v jednom okamžiku se dostal příliš blízko a muž prudce vyrazil rukou vpřed a poslal hocha v kotrmelcích na kamennou dlažbu. Ostatní se zasmáli a k mé hrůze pochodovali dál rovnou přes ležící dítě, po jehož malém těle nemilosrdně dupali botami. Už už jsem se chystal odtáhnout hocha z cesty, ale kapitán mě zadržel a chlapec se vzápětí postavil, oprášil a odkulhal za svými druhy, kteří jej obklopili a hihňali se na něj. Mezitím vojáci dopochodovali až k nám a muž, jenž před chvílí
srazil chlapce k zemi, se na nás podíval a kývl nám na pozdrav. Na opilecké tváři měl křivý úsměv. Byl jsem odhodlán říct mu, co si myslím, ale kapitán mě znovu zadržel a odpověděl vojákovi na pozdrav povýšeným zdvižením brady. Vojáci řinčivě odkráčeli směrem k moři a ponechali ulici psům, dětem a nám.

Pokračovali jsme v chůzi, ale děti, v touze po další zábavě, se vydaly za námi. Ušli jsme sotva pár kroků, když v tom jsem ucítil, jak mě kdosi tahá za okraj tuniky.

„Lordos! Lordos!“ Byl to hrubý, pištivý hlas. Otočil jsem se a díval jsem se do zaprášeného obličeje malého chlapce. Mohlo mu být asi tak devět, vlasy měl slepené prachem a z každé nosní dírky se mu řinul pramínek krve, který si hoch rozmazal po obličeji.

„Copak chceš, maličký?“ zeptal jsem se ho přátelsky řečtinou, kterou mě naučila Anna. Ohromeně ode mne odstoupil.

„Minci, lorde?“ požádal mě tentokrát benátsky. Vytáhl jsem stříbrný florin a podal jsem mu ho.

„Nejsem žádný lord,“ řekl jsem mu opět řecky. Nevěřícně si mě prohlédl od hlavy až k patě. Uvědomil jsem si, že mám na sobě své nejlepší benátské šaty: krátkou hedvábnou tuniku z černobílého hedvábí se špičatými rukávy; bronzový hedvábný kabátec s širokými modrými pruhy, zřasený u krku; rudé vlněné punčochy a šafránově žlutou čapku. U pasu jsem měl připnutý meč a hned vedle červeného koženého váčku se mi houpal ještě nůž. Chlapec popadl minci a rychle ustoupil o několik kroků vzad.

„Kdo tedy jste?“ zeptal se chlapec řecky.

„Kakenas,“ odpověděl jsem. Nikdo. Chlapec naklonil hlavu a chvíli si mě prohlížel přivřenýma očima. Sálal z něj zmatek a možná i hněv. Jako horečka: cítil jsem ji. Na okamžik jsem si myslel, že na mě plivne, ale místo toho kousl do mince a ještě jednou ke mně zvedl tvář s rozmazanou krví. Pak už se otočil a rozběhl se za kamarády.

Procházeli jsme jednou zničenou ulicí za druhou. Vzduch byl prosycen tísnivou melancholií, jako by ji svými začerněnými ústy vydechovaly pobořené budovy.

„Kde jsou všichni?“ zeptal jsem se tiše.

„Utekli. Aspoň někteří,“ zněla odpověď. „Jako Annina rodina. Do Anatolie, Epiru. Kamkoli to šlo. Mnozí ale zůstali.“ Ukázal na prázdný dům. Kdysi velký a výstavný, z červených cihel s mramorovým obložením oken a dveří vytesaným do tvaru tlustých vinných listů. Teď byly pokryty mastnou vrstvou sazí z požáru, kterému dům podlehl. „Zemřeli uvnitř svých domů, nebo venku v ulicích. Anebo byli nahnáni do kostelů a povražděni jako škodlivá havěť.“

„Ženy znásilněné na oltářích.“ Tohle mi často vyprávěla Anna a já si pokaždé myslel, že trochu přehání. Teď jsem pochopil, že se všechno muselo udát přesně tak, jak mi tvrdila.

„A pak rozsekané na kusy. Křižáci Řeky nenáviděli. Považovali je za změkčilé, zkažené, vyžilé slabochy. Připadají ti teď jako vyžilí?“

„Ne.“

„Tohle místo… před třiatřiceti lety, ještě za mého života, tahle Konstantinopol byla středem světa,“ pokračoval kapitán. Byl plný zloby, až po okraj naplněný hněvem, ale pochopil jsem, že jeho vztek není namířen proti mně. „Tohle bylo to největší město, jaké člověk kdy poznal, a podívej se, co z něj zbylo! Tahle ulice je úplně prázdná až na žebráka a děti. A ta žena tam? Je to prostitutka, nebo jen další nebohá žebračka? Kdysi tu žil milion lidí. Milion hemžících se, pospíchajících lidí. Hradby kolem nás by dokázaly polknout každičkou duši v Londýně, Římě, Paříži. Všechny najednou a beze stopy. Dóže Dandolo a jeho křižáci zde plenili a pálili tak dlouho, až tu vůbec nic nezbylo. Narodil jsem se v roce, kdy toto město obsadili křižáci, ale mluvil jsem se starci, kteří si město pamatují v jeho –“

„To Anna také,“ přerušil jsem ho. „Pro ni byla Konstantinopol městem ze zlata, zázrakem.“

„A teď je z něj kostra.“ Kapitán kopl do kusu spálené cihly. Odlétla do opuštěného průjezdu. Dolehlo k nám duté rachocení.

„Takhle jsem to viděl z lodi, když jsme včera přijížděli,“ svěřil jsem se mu. „Jako čelist, celá shnilá. A kostely kupců, které se jako vypasení červi krmí na rozkladu kolem.“

Ocitli jsme se na dalším otevřeném prostranství, veřejném, o tom nebylo pochyb, ale nebyl na něm nikdo, koho bychom mohli považovat za veřejnost. Byl zde však velký počet ozbrojených mužů, kteří se jen tak poflakovali, leštili zbraně a krmili koně. Na protilehlé straně se zvedala mohutná zeď z kamene a cihel. K nebi se vzpínala řadami oblouků, jeden na druhém, až k ohromnému zmatku kopulí, cimbuří a věžiček s řeckými kříži, dvouhlavými ptáky a dalšími tajuplnými ornamenty. Vlálo zde i mnoho praporů a zástav: císařské zlaté a rudé, to jsem poznal, ty další mi ale byly neznámé. Když jsme se přiblížili, pochopil jsem, že míříme k bráně ve vnější zdi, která byla sama o sobě stejně složitá jako palác – neboť přesně ten před námi ukrývala. Táhla se do dálky na obě strany a končila jakoby pohlcená další budovou nebo spíš hromadami sutin, které z ní na mnoha místech zbyly. Teprve teď jsme se oc
itli uprostřed většího davu a bylo zřejmé, že tito lidé nevyznávali praktiky vyžilých Řeků, které tak nesnášeli. Smrděli. Náměstí páchlo zatuchlým potem nemytých těl, hnojem a koňskou močí. Vzduch zde byl téměř tak zkažený jako na veslařské palubě Stelly Mare.

Kolem nás skřehotaly drsné a neomalené hlasy – francouzsky, vlámsky, katalánsky, piemontsky. Napadlo mě, že se zřejmě jedná o nějakou pravidelnou sešlost, možná výplatu – neboť vojáci byli sice znudění, ale také neklidní. Většinu z nich jsem považoval za žoldáky – protože co jiného by asi tak Katalánci dělali v Řecku? Ale příležitostně jsem zahlédl i kabátce s vyšitými symboly křižáků. Starý papež Řehoř tvrdil, že byla vyhlášena další křížová výprava a jak to tak vypadalo, našli se tací, kteří jeho výzvu vyslyšeli, ale jejich svěží, mladé tváře byly v ostrém kontrastu se zjizvenými, zamračenými obličeji jejich druhů. Ti se jen tak povalovali nebo posedávali na kamenných podstavcích, kterých tu byla všude spousta a na kterých, jak jsem předpokládal, kdysi stály sochy či památníky. Ukradené či zničené. Jako potvrzení své úvahy jsem zpozoroval bezhlavou mramorovou postavu, původně zře
jmě součást nějaké fontány nebo něčeho podobného. Teď jí chyběla nejenom hlava, ale také paže a větší kus horní části trupu. Jako kompenzaci jí zřejmě někdo kusem spáleného dřeva přimaloval obrovský penis. Koně byli upoutáni za nohu a ulice, po nichž jsme sem přišli, byly kromě sutin víceméně čisté, neboť zde nebyl nikdo, kdo by je znečistil. Tady na náměstí však výkaly a hnůj ležely v kopkách a kamenná dlažba byla zcela pokryta tlustou vrstvou koňských fekálií a další špíny. Bylo to jako na dvoře před stodolou. Frankové zde byli již třiatřicet let, ale ještě nedokázali vzít do ruky koště.

Brána byla v souladu s rozměry paláce stejně gigantická a široká, aby jí projelo šest jezdců vedle sebe. Ve spodní části byla notně poničená a jako všechno ve městě byla zčernalá a spálená požárem. Železné kování bylo na mnoha místech zohýbané a vyboulené, ale brána jako celek stále působila impozantně a v tuto časnou hodinu byla pevně zavřená.

Dvojice strážců v kožené zbroji se zlatými kříži na rudých kabátcích se tvářila pohotově a všehoschopně, a když jsme vystoupili z páchnoucího davu a stanuli před branou, hlasitě sklapla podpatky a postavila se do pozoru. Už podruhé jsem si dnes uvědomil, že jsme oblečení jako frančtí lordové, a zmocnil se mě lehce samolibý pocit z toho, že se strážci zbavili svého nevlídného, zarputilého výrazu. Nechal jsem kapitána, aby vedl jednání a držel jsem se za ním. Jeden ze strážců nakročil vpřed a zeptal se, co nás přivádí. Kapitán vytáhl dopis s obrovskou papežskou bulou a přistrčil ji muži pod nos. Brána se v mžiku otevřela, abychom mohli projít, ovládána zřejmě neviditelnýma rukama, a strážce nám naznačil, že můžeme pokračovat na obrovské nádvoří. Ukázal rukou ke druhé bráně na protilehlém konci a my jsme vyrazili vpřed. Nádvoří bylo svým způsobem opakem náměstí venku. Dlažba byla umetená a
sochy stále spočívaly na podstavcích, ačkoli i zde si jich jen velmi málo uchovalo hlavu. Bylo zde čisto a pořádek, přesto jsem se nedokázal zbavit pocitu, že tak obrovské nádvoří by za jiných okolností uklízely desítky sluhů, zatímco nyní se zde zvolna pohyboval jen jediný, unavený metař. Na několika místech rostly stromy – pomerančovníky, olivovníky, vavříny, ale ty již buď uschly, nebo umíraly a jejich spadané listí bylo shrabáno a odklizeno. Na suchých větvích posedávala celá hejna vrabců a holubů a naplňovala prostor svým štěbetavým křikem. Byl to veselý a svěží pohled, vlastně jediný takový pohled, jaký se mi zatím v Konstantinopoli naskytl, ale i palác byl pouhá zřícenina plná duchů a přízraků. Tak jako zbytek města.

„Buďte vítáni, pánové!“ pozdravil nás Narjot de Toucy a zvedl překvapeně hlavu od papežova dopisu. Ukázal na vysokého podsaditého muže, který se opíral o nejbližší sloup. „Toto je můj pán, Anseau de Cayeux, regent Konstantinopolského císařství. Anseau, tihle hoši mají dopis od papeže.“

Teď bylo na nás, abychom se zatvářili překvapeně, rychle jsme se otočili k muži u sloupu a vysekli jsme mu tu nejuctivější úklonu z našeho repertoáru.

„Jean de Sol, k vašim službám, Excelence,“ pronesl můj společník.

„Petrus Zennorius,“ napodobil jsem kapitánovu zdvořilou intonaci a muž se dobrosrdečně zasmál.

„Žádné zbytečné poklony, drazí pánové. Určitě už jste si všimli, že si tu na nějaké obřadnosti příliš nepotrpíme. Buďte vítáni.“ Vzal Narjota de Toucy přátelsky kolem ramen a oba baroni si nás přívětivě prohlíželi. Tvořili hodně rozdílnou dvojici: de Toucy měl vpadlé tváře a vypadal jako vrána. Na hlavě měl nepoddajné černé vlasy a na obličeji krátce zastřižený vojenský vous; de Cayeux se honosil mohutnou zlatou hřívou a jeho tváře byly kulaté a hezky růžové. Zdálo se, že nabírá na tloušťce, ale neuniklo mi, že je to jen zdání. Jeho bodré, dobrosrdečné vzezření bylo jen přetvářkou: na těle neměl tuk, ale svaly a jeho modré oči měly ostrý, pronikavý pohled.

Do jeho trůnního sálu jsme dorazili po dlouhém bloudění labyrintem upadajících chodeb Bukoleonu. Velkými vraty jsme nejprve vstoupili na další nádvoří. Stinné a páchnoucí kočičí močí a vlhkým mechem. Další brána nás uvedla do obrovské haly, která se ztrácela kdesi v dáli ve stínu, a ústilo sem několik sloupořadí. I zde se kočky činily, a přestože na stěnách byly zavěšeny velké vlámské tapiserie, jejich velikost byla zastíněna nesmírnou výškou stropu. Jednu z nich jsem si zkušeným okem prohlédl a rozpoznal jsem, že není ani nová, ani příliš cenná: tak na úrovni jídelny antverpského cechovního mistra středního významu. Tapiserie se pokoušely maskovat vybledlé nástěnné malby a poničené mozaiky, ale ve srovnání s nimi působily hrubě a ošklivě. Neboť i když ze zdí na mnoha místech oprýskávala omítka a z mozaik bylo nejspíš oškrábáno zlato, tam, kde se stále uchovaly, si i nadále podržely zdán
í důstojnosti jako poslední jiskra života, která se chvěje na tváři zemřelého, dokud nevychladne. Zamířili jsme na druhý konec haly a cestou jsme potkali skupinku mužů, kteří se po nás otočili a podezíravě si nás prohlíželi, zatímco jsme procházeli kolem. Podle jejich oděvu jsem usuzoval, že jsou to francouzští aristokraté a kněží. Došli jsme až na konec chodby a ocitli jsme se před zavřenými dveřmi a zároveň na další křižovatce: lidé před námi zamířili vlevo, a tak jsme se rozhodli je následovat. Než jsme se dostali do trůnního sálu kdesi v zastrčeném rohu paláce, museli jsme se ještě mnohokrát vyptávat na cestu četného služebnictva s protaženými obličeji. To už jsem ale dávno ztratil sebemenší přehled o tom, kudy jsme šli a kde se nacházíme, ale když se tak zamýšlím, mám pocit, že jsme prošli i starým trůnním sálem: prostornou jeskyní se stěnami obloženými růžovým mramorem a se zřícenm stropem. Teď už zde vládli jen pavouci a prach.

Začalo mě zajímat, jestli některé z těch tisíců uzamčených dveří, jež jsme míjeli, neukrývají Faroskou kapli a zdali její poklady již nespočívají pohřbeny pod tunami kamení zřícené střechy. Když jsme konečně nalezli střežené dveře, které jsme hledali, stráže nás uvedly dovnitř, ale hned za dveřmi jsme zjistili, že tu nikde žádný trůn není. Jen rozlehlá komnata kruhového půdorysu s mramorovými sloupy milosrdně podpírajícími zdánlivě pevný a masivní strop. Postával zde houfec mužů, kteří si hlasitě povídali a nabírali si ze stříbrných podnosů plných jídla na stole uprostřed. Muž, jehož jsme považovali za komorníka, nás ohlásil a v místnosti rázem zavládlo ticho. Hlavy všech se otočily k nám. Připadal jsem si, jako bych vstoupil do vesnické hospody, kde mě nikdo nezná. Nakonec k nám přistoupil muž s černými vlasy, gestem nás vyzval k předložení dopisu, a pak už jen zamrkal údivem. U stolu
se znovu rozproudil hlasitý hovor, komorník se vytratil a regent přistoupil, aby nás přivítal.

Anseau de Cayeux si tiše pročítal dopis. Jeho nehybné rysy nerušilo nic než jen lehké zachvění obočí. Pak něco pošeptal do Toucyho naslouchajícího ucha. Jejich pohledy se na okamžik střetly, hned potom se regent obrátil k nám.

„Jeane de Sol, Petrusi Zennorie. Vaše návštěva je sice nevyžádaná, ale přichází jako odpověď na naše modlitby,“ zvolal. „Jsme… říše je teď sužována drobnými nepokoji, samozřejmě pouze dočasnými, a nemůže tedy přivítat své vážené hosty tak, jak bychom si sami přáli. Tohle,“ pokračoval a ukázal rukou po místnosti s nízkým stropem, v níž jsme se nacházeli, „tohle jsou poněkud žalostně vyhlížející komnaty, ale v trůnním sále se zřítil strop – hrozní stavitelé, tihle Řekové! – a za měsíc nebo za dva bychom měli dvůr přestěhovat do paláce v Blachernae. Hrozné, opravdu. Ale už brzy to napravíme!“ Zvrátil hlavu se zlatou hřívou dozadu a dal se do smíchu, jako by všechno kolem – palác, Konstantinopol, říše samotná – bylo jen dobře míněným vtipem na jeho účet.

„Ale teď už pojďte a dejte si s námi něco k snědku,“ dokončil své uvítání a již známým gestem v podobě ruky kolem ramen nás nasměroval ke stolu. Převzal jsem od kapitána vedení a přijal jsem pohár vína a odtrhl jsem si nohu pečeného páva. Kapitán se tvářil zcela bezstarostně a zářila z něj pohoda. Místnost byla sice trochu omšelá, musel jsem v duchu potvrdit regentova slova, ale tabule probíhala ve vskutku velkolepém duchu: prastaré stříbrné a zlaté nádobí s tepanými obrazy dovádějících zvířat a lidí. Napadlo mě, jak dlouho to ještě bude trvat, než tyto vzácné kusy prodají. Regent a de Toucy o nás projevovali až úzkostlivou starostlivost, ostatní baroni se drželi stranou a buďto si nás nevšímali, nebo si nás pečlivě prohlíželi přivřenýma očima. Nervózně jsem se pokoušel jejich ignorování opětovat a věnoval jsem svoji pozornost břečťanu, který se pokoušel uškrtit jeden z mramorových sloupů .

„Kde jste se ubytovali, jestli se mohu zeptat?“ zajímal se regent.

„Přijeli jsme teprve včera večer a noc jsme strávili v domě pisanských kupců,“ vysvětloval kapitán. „Teď bychom si rádi našli pár pokojů v jednom hostinci poblíž. Naši včerejší hostitelé byli tak laskaví a poradili nám s výběrem.“

„Hostinec poblíž paláce? Pro Kristovy rány!“ Regent se zakuckal a ještě si říhl. „Ti vaši drazí Pisanští si asi musí myslet, že se chcete ubytovat v bordelu! Nic proti tomu, samozřejmě,“ dodal ještě. „Ale jste vyslanci Svatého otce a Jeho Výsosti francouzského krále. Nic víc, nic míň. A nedokážu si představit, který z místních hostinců by vám mohl nabídnout podmínky odpovídající vašemu postavení. Budete našimi hosty.“ Zvedl s předstíranou přísností prst a já jsem pochopil, že nemáme jinou možnost. Pokleslo mi srdce.

V přátelském duchu jsme pojedli a popili, navzdory tomu, že se na nás baroni tvářili poněkud chladně. Regent byl ale vynikající a veselý hostitel. Natolik veselý, že nás překvapilo, když zcela náhle odložil pohár, nechal si přinést misku s vodou a umyl si mastné ruce.

„Teď si musíme promluvit v soukromí,“ řekl a otřel si ruce do lněné osušky. Provedli nás nízkými dveřmi v zadní stěně místnosti a vstoupili jsme do menší komnaty, jejíž stěny byly kolem dokola obloženy sněhobílým mramorem. Ze stěn trčela spousta podivných úchytek a zařízení – předpokládal jsem, že místnost kdysi zřejmě sloužila jako lázeň. Teď byly u stěn pokrytých těžkými gobelíny truhlice a přímo uprostřed stál na elegantních železných nohách ve tvaru tlap šelem stůl s kamennou deskou. Byla nám nabídnuta skládací sedátka s polštářky z bronzově zbarveného hedvábí. De Cayeux, de Toucy a komoří, tichý muž s nakrátko ostříhanými šedými vlasy, velkým nosem a protáhlými ušními boltci se usadili naproti.

„Dovolte, abych vás ještě jednou přivítal, pánové,“ začal regent až přehnaně obřadně. „Doufám, že jste měli příjemnou a snadnou cestu. A jen tak mimochodem, odkud vlastně přijíždíte?“

„Z Říma,“ informoval ho kapitán.

„Ach Bože, jak zbytečná otázka!“ zvolal regent rychle. „A cesta?“

„Snadná, zcela jistě, že Petrusi?“ Obrátil se ke mně a jeho pohled mě vybízel k nejvyšší ostražitosti.

„To bezpochyby, i když jsme se museli potýkat s větrem, který si usmyslel foukat celou dobu proti nám,“ souhlasil jsem a rychle jsem polkl v naději, že si Frankové nevšimnou, jak mi náhle vyschlo v ústech.

„A jak se vám líbí naše město?“ otázal se de Toucy. Ke své hrůze jsem si uvědomil, že svoji otázku nasměroval na mě. Otevřel jsem ústa jako treska vytažená z moře a znovu jsem je zavřel. Co mu na to mám, u vyříznutého jazyka svatého Eusebia, proboha, odpovědět? Drazí pánové, váš program absolutního zmaru se mi jeví obdivuhodně efektivní?

„V ulicích je krásně čisto,“ vyhrkl jsem. Baroni vystřelili pohledem ke stropu. „A zdá se, že ve městě probíhá…,“ nadechl jsem se, „proces očisty od schizmatických kostelů a náprava kacířských řeckých duší.“ Tak a bylo to. Měl jsem pocit, že jsem řekl vše, co jsem měl.

Ale baroni se usmívali a komoří se ke mně naklonil a laskavě si mě prohlížel. Všiml jsem si, že jeho dlouhé boltce jsou pokryty stříbrným chmýřím.

„Klerik?“ zeptal se a mě se zmocnil pocit, že kdyby byl psem, začal by mě teď hodně pečlivě očichávat.

„Kéž bych byl,“ vydechl jsem rychle. „Ne, ne, já jsem…“

„Mistr Petrus je učenec,“ dokončil za mě kapitán plynule. „A musím dodat, že je až příliš skromný. Je stejně vzdělaný jako zbožný. Tento mladík by mohl matce církvi ihned věrně sloužit jako jeden z jejích kněží, ale prozatím se rozhodl, že pro ni bude pracovat venku ve světě.“

„Nejsem zdaleka tak skromný, jak mě Mistr Jean líčí – je ke mně až příliš laskavý. Jsem jen obyčejný knihomol, nic víc.“

„A přitom oba vypadáte jako vojáci,“ pronesl komoří. „De Sol – není to jméno z Toulouse?“

„Z Akvitánie,“ odvětil kapitán rázně. „Můj otec tam měl panství v Les Landes.“

„A já jsem z Cornwallu,“ vmísil jsem se do rozhovoru.

„Jistě. Ze Zennoru?“ De Toucy to jméno převaloval na jazyku tak, jako by mělo chuť, kterou nedokázal vyhodnotit.

„Na pobřeží, v ústí Falmouthu. Nejkrásnější místo na Zemi – s výjimkou Zlatého rohu, samozřejmě.“

„Správně. Ale stejně máte oba vojenské vzezření – v tom se Hughues nemýlí,“ konstatoval regent. Takže komoří se jmenuje Hughues.

„Církvi je možné sloužit jak mečem, tak slovem,“ poznamenal jsem.

„Amen, naprostý souhlas, mladý pane,“ řekl regent. „Kdyby tomu tak nebylo, ti zženštilí schizmatici by ještě stále pobíhali po městě a šířili tu svoji nákazu. Zbožnost udrží naše obránce na hradbách, ale nepřítele zažene jenom ocel.“

„Pokud jde o vojáky,“ pronesl kapitán obezřetně, „bylo nám naznačeno, že císař se v daném okamžiku pokouší postavit velkou armádu.“

„Což nás přivádí k pravému účelu vaší návštěvy,“ konstatoval regent a uhodil svojí masitou rukou o stůl. „Pokud je mi známo, přinášíte s sebou dopis Jeho Svatosti, ale kněží nejste. Sloužíte záměrům francouzského krále, ale nemáte u sebe jeho pověření. Promiňte, pokud vám moje slova znějí nezdvořile, ale komu přesně sloužíte?“ Jeho bodrá tvář byla náhle tvrdá a téměř neproniknutelná.

Kapitán mu nastínil náš úkol a naši hostitelé si nás prohlíželi se stále zřetelnějším zájmem. „A Ludvík Kapet vám bude neskonale vděčný,“ dokončil kapitán.

„Neskonale vděčný? A jakým způsobem?“ zeptal se regent jakoby proti své vůli. Tvář měl rudou a třel si strniště na bradě, jako by ho tam něco štíplo.

„Pouze takovým, jaký bude mít význam pro vaši říši.“

„Chce snad určit cenu za…,“ vypravil ze sebe regent nevěřícně.

„Prokristapána, Anseau,“ vyštěkl de Toucy netrpělivě. „Teď není na tu tvoji zbožnost čas. Ano, drazí pánové,“ pokračoval a obrátil se k nám. „Dar je váš, pokud nám opravdu zaručíte neskonalou vděčnost krále Ludvíka. Ale dost bylo řečí. Jsem si jistý, že naši hosté by se nyní rádi podívali na to, pro co sem přijeli z takové dálky… jak jste to říkal? Zajistit? Hughuesi, klíč od Faroské kaple, prosím.“

Komoří zmizel v přilehlé místnosti a ihned se zase vrátil s velkým železným kruhem, na němž byl zavěšený malý stříbrný klíč. Výsledek byl téměř komický, ale co, mávl jsem nad rozdílem v duchu rukou. V onom miniaturním klíči se ukrýval osud celého města: jemnost jedné rasy znásilněná tvrdou brutalitou rasy druhé. Následovali jsme Franky – tak jsem nyní všechny dobyvatele nazýval, i když jsem zároveň zapomínal i nezapomínal na to, že jsem jedním z nich, neboť i když jsem byl jejich bratr pokud jde o krev, která mi kolovala v žilách, v duši jsem se cítil jako někdo úplně jiný – ven z místnosti, přes improvizovaný trůnní sál do mrtvého břicha velkého paláce hluboko vzadu. Měl jsem dojem, že oba baroni jsou v útrobách velké stavby stejně ztracení a bezradní jako já a kapitán, ale Hughues mířil jistě a neochvějně za svým cílem. Prošli jsme poničenou komnatou se stěnami obloženými růžovým mram
orem a strženým širokým schodištěm a po ní dalšími a dalšími. Zdálo se, že palác byl vystavěn na několika úrovních, které spirálovitě klesaly dolů po úbočí svahu k moři. Čím níže jsme se ocitli, tím vlhčí a zchátralejší tato nesmírná stavba byla. Nakonec se Hughues opřel ramenem o jemně tepanou železnou bránu, která se s vrzáním otevřela a ušpinila mu roucho červenou rzí. Ucítil jsem oheň. Po několika krocích jsme zatočili za roh a ocitli jsme se v místnosti s vysokým, kupolovitým stropem. Byli tu čtyři ozbrojenci v císařských uniformách, kteří se krčili nad kostkami. Ke hře jim roztřeseným plamenem svítila lampa, která zde byla zároveň jediným zdrojem světla, i když venku panoval jasný, bílý den. Když nás spatřili, vyskočili a zdálo se, že se jim komoří chystá vyčinit, ale de Cayeux nad jejich prohřeškem jen velkoryse mávl rukou. Hughues se předklonil, aby zasunul klíč do zámku jednoduch
ých dveří usazených v úzkém, kulatém oblouku. Zámek tiše cvakl a dveře se neslyšně otevřely směrem dovnitř. Všichni tři Frankové se pokřižovali a tiše pomodlili, oči pevně zavřené. Já i kapitán jsme je rychle napodobili. Podíval jsem se dovnitř, ale neviděl jsem nic než sametovou temnotu.

16.

Vzduch byl hustý a zatuchlý, ale francký pach, který nás provázel, ho rychle obohatil o svoje aroma. Jeden ze strážců zažehl komořímu dlouhou svíci a ten ji držel před sebou a překročil práh kaple. Anseau de Cayeux šel hned za ním, hlavu uctivě skloněnou. Já i kapitán jsme se ze zdvořilosti drželi vzadu, ale Narjot de Toucy stál již netrpělivě za námi, a tak jsme neměli jinou možnost, než vstoupit do zatuchlého prostoru.

Hughues přiložil svůj plamen ke svícnům po obou stranách dveří. V místnosti se rozsvítilo, nejprve matně, ale zář svící se šířila jako nesmělý východ slunce, až se stěny, strop i podlaha samy rozzářily a odrážely bohaté světlo svící, k němuž přidávaly vlastní, oslnivě zlatý třpyt, protože zlato bylo všude s výjimkou podlahy, která se však leskla stejně jasným odleskem zářivého bílého mramoru. Nejprve mě napadlo, že stěny jsou pokryté zlatými plotnami, ale jak si moje oči postupně přivykaly na světlo, viděl jsem, že na stěnách jsou mozaiky. Každičký centimetr stěn i sloupů podpírajících kopuli střechy byl pokrytý titěrnými čtverečky, které, jak mi moje inteligence napovídala, byly ze skla, ale moje duše – protože pokud k ní dokázalo ještě něco proniknout, pak to byla právě tato kaple – je považovala za rubíny, smaragdy, drahé kovy a granáty. Stěny byly zdobeny vykládanými obrazy stojíc
ích postav, desítkami postav, jedna přísnější než druhá. Shlíželi na nás vousatí proroci a hned vedle nich i válečníci v prastarém brnění, andělé zabalení do svých křídel či obklopení plameny, královny s nebetyčnými korunami, svatí s bledými, vpadlými tvářemi. Zalapal jsem po dechu a ustoupil jsem o krok dozadu, až jsem přitom vrazil do kapitána. Přidržel mě rukou. Zvedl jsem hlavu a všiml jsem si, že malá kopule na stropě nese podobu našeho Pána, vousatého, s vyrovnaným výrazem, natahujícího před sebe ruce probodané hřeby. A buď mě natolik ovlivnil plesnivý vzduch kaple, anebo byl člověk, který tento obraz kdysi v dávné temnotě času stvořil, obdařen vzácným a neuvěřitelným géniem, neboť se mi zdálo, že Ježíš, zatímco jsem z něj nespouštěl pohled, roste, až je tak velký jako obloha sama, ruce rozpažené, jako by s nimi chtěl obejmout celý svět. Znovu jsem zalapal po dechu.

„Pozoruhodné, nemyslíte?“ pronesl de Toucy krotce. „Jen se na to podívejte. Řekové… rozmařilí, do jednoho.“

Přesně v tom okamžiku jsem si uvědomil, že tato malá kaple se všemi svými nánosy bohatství a propracované rafinovanosti, sahající dlouhá staletí nazpět až ke svému zrodu v rukou římského císaře, představuje poslední připomínku krásy dnes zmučené trosky paláce, v jehož podzemí ležela. Před příchodem Franků to všude muselo vypadat jako tady. Všechny ty sály a chodby musely být nádhernější, než by si obyčejný smrtelník dokázal představit. Trůnní sál… potřásl jsem hlavou. Obrali jej stejně dokonale, jako když vrány nebo lišky oberou mrtvou ovci. Velké šelmy orvaly z těla maso. Malí dravci, jako jsou mravenci a červi pak očistili kosti tak, že zářily bělostí. Vzpomněl jsem si na slova, která jsem četl v historii od Siera de Villehardouin: „Ušlechtilý palác Bukoleon, budova nádhernější než jakákoli jiná, na kterou lidské oko kdy pohlédlo.“ Pro Annu, jejíž zkazky o tomto paláci pocházely od lid, kteří jej dobře znali, to byl jeden z divů světa. A stačila polovina jednoho lidského věku, aby se z něj stala tato troska. Kdyby měl obyčejný kámen nějakou hodnotu, nezbylo by zde už vůbec nic. A napadlo mě, jestli ho ten veselý, růžolící regent již teď neslíbil výrobcům vápna. Přemýšlel jsem o městě venku za branami. O milionech divů a zázraků, které byly buďto prodány, nebo nemilosrdně a barbarsky zničeny. Kolik krásy opustilo tento svět, aby je již lidské oko nikdy nespatřilo? Vzduch ztěžkl pachem vosku a já jsem bloudil očima po postavách, které si nás jako prastarým oknem prohlížely z dlouhého zajetí svých mozaikových obrazů. Kaple samotná se chvěla tlumeným duněním, jako bychom se ocitli uvnitř zvonu, do kterého někdo hodně dávno uhodil, a jehož kovová paměť si uchovala rezonující vzpomínku na úder, ducha dávno mrtvého zvuku.

Komoří a baroni pokračovali v cestě mezi sloupy a mířili k zlatému obrysu na opačném konci místnosti. Podíval jsem se na kapitána. I on je pozoroval, oči přivřené a ostražité. Zaplašil jsem svoje představy. Jsme tu přece za obchodem. A nepochyboval jsem o tom, že kvůli obchodu tu byl i jeden každý člověk, který sem za posledních čtyřiatřicet let vstoupil. Přesně jako ti tři muži, kteří teď povinně a mechanicky poklekli před oltářem.

„A jsme tu,“ zamumlal jsem ke kapitánovi, abych prolomil ticho.

„A tam, jak to tak vypadá, je náš cíl,“ odpověděl kapitán. „Ohař vycítil zajíce. Vyrazíme na lov?“

„Zatrubte halali,“ vypravil jsem ze sebe chabě.

„Tomu říkám bojový duch,“ pochválil mě kapitán.

Postupovali jsme pomalu vpřed a naše boty klapaly na časem zaoblených dlaždicích podlahy. Přímo před oltářem se tyčila celistvá stěna, jakési lektorium v řeckém stylu, napadlo mě – i když jsem si byl jistý, že Anna by jistě rázně a bez okolků uvedla moje domněnky na pravou míru – s mezerami trojice dveří. Stěna byla osídlena skupinou, nebo spíš rovnou celým plukem svatých namalovaných v nekonečných řadách nad sebou. Místy bylo toto panoptikum postav ztmavlých prošlými věky přerušeno mezerou s prázdnou dřevěnou stěnou, odkud byla původní ikona nepříliš šetrně vypáčena. Frankové ale pokračovali dál prostředními dveřmi do tmy, která se ukrývala za nimi, a nevěnovali svatým ani tu nejmenší pozornost. Spatřil jsem světlo a první svíce zažehla další, hned celý svazek, a jejich blikavé světlo dopadalo na oltář. Prošli jsme s kapitánem úzkými dveřmi a ocitli jsme se v malém prostoru za stěnou. Mís
tnost měla půlkruhový půdorys a v zadní stěně byla dokonce tři okna, i když dvě z nich byla nahrubo zazděná a třetí bylo překryto břidličnou deskou za železnou mříží tak, že propouštělo jen nepatrný proužek denního světla. Zde už žádné mozaiky nebyly. Omítnuté zdi byly pomalovány černou, růžovou a sytě červenou barvou. Místy bylo vidět i zlatou linii či proužek. Hned za oltářem ale byla stěna celá pozlacená a od podlahy až ke stropu se zvedal kříž.

A na něm visel náš Pán. Na tváři výraz tak smutný a žalostný, jaký lidská ruka ani barvy snad ještě nikdy nenamalovaly. Hluboko do čela mu padala koruna plná hrozivých vražedných trnů, které mu potrhaly kůži a zarývaly se hluboko do masa. Umělec dobře věděl, že náš Pán by měl mít vlasy nasáklé krví a ztvárnil je zplihlé a vlhké, přilepené ke spánkům a tvářím. Tíha smrti již táhla tělo k zemi a kosti i šlachy se trhaly v místech, kde hřeby probodávaly ruce a lehce překřížené nohy. Kůži měl úplně bílou, téměř jako sníh, a zdálo se, že z ní vyzařuje vlastní, i když jen mírná a nepatrná záře, jako by z těla odtekla krev a světlo ještě dál přebývalo v uvolněném prostoru.

Ani roky strávené v klášteře a ve škole mě nedokázaly připravit na to, co jsem teď viděl před sebou. A stejně tak ani život strávený ve víře. Právě její naprostá ztráta, která mě postihla při útěku z Anglie, po sobě zanechala hlubokou ránu a ta se ještě stále, jak jsem právě teď zjistil, nestačila zacelit a zhojit. Mým prvním, bezmyšlenkovitým impulzem totiž bylo vrhnout se na kolena, což bylo něco, co jsem už dlouhé roky neučinil. Tím druhým pak bylo nutkání zvracet. Do krku mi vystoupal nával spalující žluči a já bych se opravdu pozvracel před samotným oltářem, nebýt jakési vnitřní disciplíny, síly, o níž jsem vůbec netušil, že ji v sobě mám, která mě přinutila sevřít co nejpevněji ústa a polknout. Ihned se mi ulevilo. Frankům se můj záchvat zbožnosti bezpochyby líbil a stejně tak nejspíš i kapitánovi, protože i on se vrhl na kolena a začal se křižovat. Postavil jsem se a zatřásl jsem hl
avou ve snaze si ji pročistit. Tíživá nehybnost a strnulý klid kaple byly v této místnosti ještě horší než v té předchozí a také vzduch byl těžší a mrtvolnější. Hučelo mi v hlavě a ještě jednou jsem s ní zatřásl. K vědomí mě víceméně přivedl až hlasitý řinčivý zvuk. Komoří přivlekl do kruhu světla svící velkou truhlici a nyní zápolil se zámkem. Zároveň jsem si všiml, že místnost byla podobnými truhlicemi zcela obložená. Některé byly velké, jiné naopak velmi malé. Některé představovaly bohatě zdobené relikviáře překypující drahými kameny, jiné byly jen jednoduché dřevěné bedny. Ta, s níž se nyní lopotil Hughues byla celá černá a obepínalo ji několik železných pásů přitlučených hřeby. Zdálo se, že pohlcuje veškeré světlo, které na ni dopadá, protože ji už před dávnými věky namořili dehtem.

„Nepotřebujeme k tomu kněze?“ zeptal se regent roztřeseným hlasem. De Toucy jen pokrčil rameny a Hughues zavrtěl hlavou.

„Ne, když se ničeho nedotkneme.“

„Tak proč už nepokračujete!“ rozkřikl se de Toucy netrpělivě. Komoří se vrátil k zámku, který se mu nakonec poddal a s tichým prasknutím, jako když zlomíte kost, se otevřel. Chvíli hledal úchop a nakonec, se zadržovaných vzdechem, se mu podařilo odklopit víko. Jako jeden muž jsme se naklonili dopředu a vypadali jsme při tom jako skupinka venkovanů, která si na letním trhu poprvé v životě prohlíží dvouhlavé sele.

Nejprve jsme neviděli vůbec nic než černý kus látky posázený zlatými hvězdami. Jako by truhlice ukrývala samotnou noc, blesklo mi hlavou, ale pak Hughues látku odhrnul a obnažil nažloutlý třpyt zašlého stříbra. Nadechl se a rozkročil se jako zápasník. Pak se sklonil k truhlici a vyzvedl z ní velkou bednu. Byla očividně velmi těžká, protože při jejím pokládání na podlahu supěl námahou. Kapitán padl uctivě na kolena a já jsem ho ihned napodobil. Frančtí baroni se nejprve rychle podívali jeden na druhého, ale i oni poklekli a de Cayeux se horečně pokřižoval. Prohlížel jsem si vyzvednutou bednu. Byla to stříbrná krychle, trochu potlučená stářím, se zaoblenými rohy a několika promáčklými místy. Zdobená byla jemně propracovaným zlatým reliéfem s postavami ztvárněnými ve stylu starých plastik, které jsem viděl v Římě. Výjevy představovaly umučení Krista. Ten byl znázorněn i na víku. Mladý, štíhlý, na te
nkém kříži, na tváři nezúčastněný pohled. Hughues se předklonil a políbil zlatý kov. Pak opatrně zvedl víko a předal je regentovi. Ten je téměř neochotně přijal, jako by bylo doběla rozpálené. Pomalu ustoupil o krok zpět a gestem nás vyzval, abychom přistoupili blíž. Vstali jsme, znovu jsme poklekli, pokřižovali jsme se a nakoukli dovnitř.

V záhybech zašpiněného plátna spočívalo cosi strašlivě starého a hrozivého. Ohavný spletenec ošklivě zakroucených tlustých trnů, černý jako smrt. Vypadal jako obrovský, zmrzačený pavouk, který se dere ke světlu. Trny byly vzájemně propleteny a tvořily široký prstenec. Jako poničená květina s chybějícím středem. Vzpomněl jsem si na mořské ježky a zároveň jsem bojoval s naléhavou touhou se trnové koruny dotknout, ale s vypětím všech sil jsem odolal. Podíval jsem se na kapitána. Úplně zbledl a na tváři měl podivný úsměv, který mohl stejně snadno odrážet bolest i pobavení. Baroni i komoří odstoupili a tiskli se zády ke zdi. Regent přešlapoval z místa na místo a jeho tělo se chvělo neklidem. Znovu na mě zaútočila touha zanořit ruku do změti trnů a představoval jsem si, jak se mi zakusují do kůže a masa a svírají mi zápěstí jako čelisti nestvůrné pasti. Zachvěl jsem se. Kapitán musel cítit to, co j, protože se rychle postavil a ustoupil o dva kroky dozadu.

„Moji pánové,“ vypravil ze sebe sevřeným hlasem, „nemám nejmenší důvod pochybovat o pravosti této svaté věci.“

I já jsem vstal. Nohy se pode mnou podlamovaly slabostí a opět jsem měl nutkání zvracet. Nad námi se v bolestné agonii vzpínal Ježíš na svém obrovském kříži a u nohou se nám ježila jeho děsivá koruna a sála do sebe světlo našich svící. Vtom jsem si vzpomněl na okamžik, kdy jsem před sebou ve Viterbu poprvé spatřil inventarium. Tehdy pro mě neznamenalo víc, než pouhý seznam: jak je to kapitán nazval? Seznam zásob? Teď jsem se tedy ocitl v samotném skladišti a věděl jsem, že bedny, které se povalují všude kolem, obsahují: svaté kopí, Ježíšův rubáš, plátna, do kterých byl zabalen, houbu nasáklou octem, řetěz. Tohle se tedy vznášelo a vibrovalo ve vzduchu: lidské utrpení, trýzeň a smrt.

„Přejete si vidět víc?“ De Toucy přešel do středu místnosti a vybíral si pohledem další z beden. „Hughuesi, co tady ještě máme?“

„Narjote! U blahoslaveného jména našeho Pána, prosím. Tohle přece není špajz!“ Byl to regent a jeho hlas byl plný zbožného rozhořčení.

De Toucy a komoří se na sebe podívali a klidně bych se vsadil, že přitom obrátili oči v sloup. Baron jen pokrčil rameny a Hughues se chopil stříbrného víka bedny. De Cayeux znechuceně vydechl a postavil se vedle nás. Korunu obešel velkým obloukem.

„Pánové si už nic dalšího vidět nepřejí, že?“ odpověděl za nás de Cayeux. A podle toho, jak se na nás přes rameno díval, jsem usoudil, že se nemůže dočkat, až odsud odejdeme. Kapitán se usmál a promnul si zamyšleně bradu.

„Není žádným tajemstvím, že div, jejž jsme právě spatřili, je jen jedním z mnoha, které tato kaple ukrývá,“ řekl a regentovi poklesla tvář. „Namátkou hlava Jana Křtitele, není to tak?“ pokračoval kapitán. „Roucho samotné Panny Marie?“

„Ano, ano, a mnoho a mnoho dalších,“ blekotal de Cayeux. „Ale jste jistě oba unavení. Určitě…“

„Předpokládám, že máte jejich seznam,“ pokračoval kapitán nesmlouvavě. „Zájem Jeho Výsosti krále Ludvíka nekončí nezbytně trnovou korunou.“

Regent, nyní již zcela nepřehlédnutelně polapen na háček chamtivosti, se kroutil jako napíchnutý červ. Byl to silný a zdatný muž, ale tady jako by byl zcela bezbranný. Místo, na němž jsme se společně ocitli, na něj mělo zcela jistě stejný vliv jako na mě, ale zatímco moje nepříjemné pocity pramenily z nedostatku víry, ty jeho byly nejspíš způsobeny bojem mezi upřímnou zbožností a provinilým svědomím – a obě tyto bestie mu teď rvaly vnitřnosti svými ostrými zuby. Na okamžik mi ho přišlo líto, ale rychle jsem svoji slabost potlačil.

„Ano, seznam… jsem přesvědčen, že taková věc skutečně existuje,“ řekl jsem a de Cayeux ze sebe vypravil podivný sten a rychle zmizel ve dveřích. Vyšli jsme za ním. Regent uháněl pryč středovou uličkou, pak se zastavil a obrátil se k nám. Už nad sebou opět získal kontrolu.

„Seznam existuje, tím si můžete být jisti. A bude mi potěšením vám ho ukázat a…,“ zajel si zpocenou rukou do vlasů. „A nechám udělat i jednu kopii pro Jeho Veličenstvo krále.“

„To by bylo vynikající,“ pokýval hlavou kapitán. Otočil se k oltáři a ještě jednou, naposledy před ním poklekl a pokřižoval se. Pak se postavil vedle regenta. „Takové divy,“ pronesl užasle a tvářil se, jako by něčemu takovému opravdu nedokázal uvěřit. „Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového spatřím na vlastní oči. Že tyto nehodné oči…“

„Přesně tak! Tahle… tahle odpovědnost za ochranu relikvií umučení našeho Pána mě pronásleduje i ve snech. Je to pocta, o níž jsem nikdy nepředpokládal, že by mi mohla spočinout na ramenou,“ pronesl de Cayeux. Opět se vrátil ke svému hřmotnému stylu, ale bylo mi jasné, že nám řekl i kus pravdy, ve kterou upřímně věřil. Proč by měl být obyčejný smrtelník pronásledován něčím tak děsivým? Oba muži, které jsme nechali za sebou, ještě stále šmejdili po zadní části kaple jako dvě lišky v kurníku, protože zcela očividně podobnými předsudky netrpěli, a takových jako oni bylo v tomto svatém městě až příliš mnoho. To oni ho připravili o všechny jeho zázraky. Úplně stejně jako když stáhnete králíka z kůže. Bylo nasnadě, že regent je člověk mnohem jemnějšího střihu, alespoň pokud jde o jeho nesmrtelnou duši. To přinejmenším. Ponechal oba muže jejich počínání a odváděl nás k východu z kaple , kde na nás čekaly stráže s čadícími lucernami.

„Moji drazí návštěvníci, musím se teď vrátit ke svým záležitostem, ale trvám na tom, že dnes budete mými hosty a pak i po zbytek svého pobytu v tomto městě.“ Otočil se dozadu a vyštěkl otevřenými dveřmi. „Hughuesi!“

Hlava komořího se vynořila za oltářem a v matném světle působila poněkud strašidelným dojmem. Jakmile uviděl, jak na něj regent netrpělivě mává, zmizel a za chvíli se znovu objevil, tentokrát i s de Toucym. Oba pospíchali k nám a cestou zhasínali svíce. Když nakonec vyšli z kaple, měli šaty celé černé od sazí. Hughues dostal rozkaz ukázat nám, kde budeme bydlet, a regent se nám ještě jednou uklonil, a pak už kamsi pospíchal poničenou chodbou, de Toucy v těsném závěsu za ním. Pokud byl můj odhad situace správný, ve vzduchu se vznášel nevyslovený hněv. Komoří vytáhl z kapsy klíč a prohlížel si nás zlým, jestřábím pohledem.

„A teď, kam vás mám uložit?“ promlouval nahlas sám k sobě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pokrčil jsem rameny. Věru kam?

Naše pokoje nebyly nakonec zdaleka špatné, což bylo štěstí, neboť se měly stát na dva měsíce naším domovem. Nacházely se o dvě poschodí výše a jejich okna směřovala k jihu, k bosporské úžině a asijskému pobřeží. Byli jsme tedy v úplně jiné části paláce než regentův trůnní sál a nalézt cestu do úředních prostor a zase zpět si vyžadovalo všechny naše navigační schopnosti. Kolem byli ubytováni další lidé. Někteří stejně dobře jako my, jiní o poznání hůře a skromněji. Předpokládal jsem, že jsme byli v jediné obyvatelné části tohoto obřího areálu. Vlastně na mě působil jako velká ubytovna, i když pochopitelně hodně noblesní. Netušil jsem, kde má svoje komnaty regent, ale poznal jsem několik z jeho baronů. I oni totiž bydleli na stejné chodbě a pokaždé, když jsem některého z nich potkal, někdy nadutého, jindy zase skleslého a zachmuřeného na cestě do trůnního paláce anebo z něj, musel j sem chtě nechtě přemýšlet o tom, jak slabé a neduživé je srdce tohoto impéria.

Pod námi se rozkládalo další nádvoří, čistě zametené, ale přesto poničené a v troskách. Několik kamenných soch si zde uspořádalo nekonečnou konferenci, na níž si zřejmě vzájemně předváděly, o kterou část svého těla ta či ona přišla, a lamentovaly nad bědným stavem svého domova. Byly to tiší a mlčenliví sousedé. Snad jen s výjimkou noci, když se na obloze objevil měsíc a zaplavil je svým světlem. Tehdy jako by získaly jakýsi náznak života, podivné přízračné chvění, které z nich činilo pokrevní bratry vybledlých a otlučených tváří na freskách a mozaikách uvnitř paláce. Protože i když byl palác Bukoleon ve většině svých rozlehlých prostor prakticky vylidněn, jeho zpola vydrancované dekorace držely nepřetržitou stráž. Oči byly doslova všude, a i když byly jen z barvy či lesklých sklíček, stále svým přísným zrakem pečlivě sledovaly a soudily všechny pohyby nás smrtelníků.

Naše pokoje byly, jak jsem již řekl, příjemné. Suché a s celistvými, zachovalými stropy. Stěny byly vymalovány veselými motivy rozkvetlých stromů a stonků vinné révy, skotačících zvířat a poletujících ptáků. Moje komnata měla tři vysoká oblouková okna a štíhlé kamenné sloupy zakončené hlavicí s vyřezávanými listy. Měl jsem obrovskou postel, jejíž povlečení bylo příjemně často převlékáno, z čehož jsem usoudil, že Řekové si svůj vliv uchovali přinejmenším v oblasti každodenní péče o chod paláce. V tomto jsem se rozhodně nemýlil: pokojské, jež nám stlaly postele, číšníci, kteří nám přinášeli jídlo, i sám majordomus, jenž sem čas od času zavítal, aby se přesvědčil, že všechno funguje tak, jak má – ti všichni byli Řekové. Bylo mi jasné, že žádný z Franků by se nepošpinil tak nedůstojnou a ponižující prací, i když většina z těch, kteří nebyli vojáci, neměli na chodu paláce
jakýkoli podíl a velice často mi připadalo, že dokonce hladoví. Řecké služebnictvo ale působilo vystrašeným dojmem, a pokud snad ti lidé nebyli rovnou otroky, zcela jistě nebyli svobodní.

Dny ubíhaly velmi pomalu. Regent byl zaneprázdněn hrozivou situací na hranicích a často i se svými barony na dlouhé dny mizel z paláce a my jsme neměli s kým jednat. Udělali jsme pár obchodů s italskými kupci na Zlatém rohu, a já jsem se vypravil na několik procházek do města, ale přišlo mi příliš zlověstné a smutné a především téměř bez Řeků, Annina lidu. Ti, kteří tu zůstali, byli vyčerpaní a hladoví, roztahovačných Franků se báli jako spráskaní psi a klidili se jim z cesty. Několikrát jsem se stal svědkem, kterak se regentovi ozbrojenci vrhli na nějakého nebožáka, aby ho odvlekli sebou, a všechny městské šibenice byly neustále obtíženy hnijícím ovocem mrtvých těl. Jednou jsem dokonce našel nahé tělo pokryté tak strašnými podlitinami, že jsem si ho spletl s Maurem. Leželo roztažené přede dveřmi prázdného domu a odcházeli od něj dva Frankové s nemilosrdným a krutým výrazem na tváři. Většinu ča
su jsem tedy trávil ve svém pokoji a četl jsem si staré řecké knihy, které jsem našel v sutinách opuštěných sálů a komnat. Do města se zvolna vkrádala zima a já jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že Konstantinopol dokáže být i mrazivě studená, jakmile do ní zavítají větry z ruských zemí. Když jsem se jednoho dne vrátil z toulek po paláci, kde jsem hledal nějaké dřevo do krbu, čekal na mě ve dveřích svého pokoje kapitán.

A konečně, i když zničehonic, jsme měli něco, čemu jsme se mohli plně věnovat. Kapitán si již balil brašnu. Jakmile se mu podaří najít loď, vrací se do Itálie. Přitom doufá, že nebude muset čekat déle než dva dny. Z Benátek mu totiž přišel rychlou galérou dopis od Gillese. Vešel jsem do kapitánova pokoje a on za mnou zamkl dveře. Pak mi dopis podal.

„Pozdravení Jeanu de Sol a Petrusi Zennoriovi od Gillese de Peyrolles,“ četl jsem.

Jsem v Benátkách, nazývaných též „Nejjasnější republikou“, ale jasnost není právě teď komoditou, které bych měl nazbyt. Přijel jsem akorát včas, abych zastihl vyslance Jeho Urozenosti et cetera, et cetera, Ludvíka Kapeta a ony dva dominikánské bratry. Začátkem příštího týdne mají nasednout na loď do Konstantinopole, a pokud tedy bude loď, kterou jsem si zvolil, dostatečně rychlá, měli byste můj dopis dostat o hodně dřív, než dorazí oni.

Z celého srdce doufám, že tomu tak bude. Protože Balduin tu nikde není. Navštívil jsem i úřad dóžete a prohledal jsem celé město, ale Balduin tu jednoduše není. Obávám se, můj příteli, že Petroc měl pravdu: Balduin je v držení Queriniho. A tento Querini má ve městě nesmírnou moc, takže se bojím, že tu pro nás teď není bezpečno. Odjíždím tedy zpět do Říma a cestou budu pokračovat v pátrání. Kormorána jsem odeslal pod záminkou obchodní plavby do Alexandrie, ale Queriniho špehové ho nejspíš budou sledovat i tam.

Dominikánští bratři Tě navštíví již brzy poté, co obdržíš tento dopis. Jsou to dobří muži a Ty jsi udělal dobře, když jsi je poctil svou důvěrou. Komu všemu ještě můžeš důvěřovat? Můj drahý příteli, mé podezíravé srdce mi napovídá, že v Konstantinopoli je tolik hniloby a špíny, že si to ani Ty neumíš představit. Doporučuji tedy, abys, jakmile obdržíš tento dopis, vyrazil co nejrychleji do Paříže, a to i s oběma dominikány. Mohl by Petroc zůstat ve městě a použít svůj pronikavý důvtip k tomu, aby odhalil skutečnou podstatu katastrofy, která nám hrozí?

Micheli, doufám, že se již brzy shledáme. Přeji Ti bezpečnou cestu, příteli.

A Tobě, Petroku, moje obvyklá rada: Dávej pozor!

Sbohem!

Gilles de Peyrolles

„To dává perfektní smysl, nemyslíte?“ zeptal jsem se kapitána.

„Bohužel: s konečnou platností to dokazuje, že Balduin již skutečně není svým vlastním pánem, přesně, jak jsi tvrdil, i když jsem o tvých slovech nikdy nepochyboval. Proč jinak by se vyhýbal těm, jejichž jediným úmyslem je zahrnout ho zlatem? Balduin je možná pošetilec, ale tak velký rozhodně ne. Za daných okolností už ale nemá nejmenší význam, abychom dál zůstávali v tomhle prokletém městě a v téhle trapné zřícenině, která si hraje na palác.“

„Ale královi vyslanci, ti dva dominikáni, jsou přece na cestě k nám,“ namítl jsem. „Jsou připraveni nabídnout zlato za relikvie Faroské kaple.“

„Obávám se, že nikdo v paláci není v postavení, aby o něčem takovém mohl vyjednávat,“ řekl kapitán.

„Ne, ale co když…“ začal jsem.

„Co?“

„Nic,“ pokrčil jsem odevzdaně rameny. „Jen mě napadlo, že pokud Querini drží Balduina jako zástavu, mohli bychom se pokusit převést jednání s Ludvíkem do… ne, to nedává smysl.“

„Ne, ne, pokračuj. Zatím jsem o Balduinovi nepřemýšlel jako o zástavě, pouze jako o rukojmí.“

„Takže. Ludvík má peníze na trnovou korunu a je připraven je utratit. Proč by si ji tedy neměl koupit? Baroni tím získají prostředky na výkupné… řekněme raději na vysvobození svého panovníka.“

„To ano, ale proč by to dělali?“ přemýšlel kapitán nahlas a tvářil se nedůvěřivě.

„Protože je to jejich vladař a protože tím, vím já, velice rozzlobí papeže. Tak moc, že třeba uvrhne Konstantinopol do klatby. I když, o kolik horší to tady ještě může být?“

„Možná máš pravdu,“ pokýval hlavou kapitán a jeho hlas zněl již mnohem přesvědčivěji. „Ne, ty ji máš zcela určitě, je to, jak říkáš.“

„A vybereme si naši provizi bez ohledu na to, co se bude dít dál,“ zdůraznil jsem. Kapitán přitom zvedl hlavu.

„Vynikající postřeh!“ poznamenal. „Pokud dojde k výměně peněz mezi Ludvíkem a říší, máme právo na provizi. Povaha či účel celé transakce se nás nijak netýká. Tys na to přišel, Klapko!“

„Ale sám to přece nezvládnu,“ bránil jsem se.

„Nesmysl. Bude to velmi snadné. Ti dominikáni budou mít peníze a regent se třese chtivostí. Přistoupí na cokoli. A ty přece máš papežský výnos, který tě opravňuje k tomu, abys tu transakci zprostředkoval. V daném případě budeš jen svědkem uzavření smlouvy a tím tvoje práce končí,“ dodal ještě. „Jsme tedy domluveni. Já hned zítra odjíždím – Gillesovy informace nemůžu brát na lehkou váhu. Loď už jsem si našel – rychlou benátskou galéru, jejíž kapitán se s radostí nechal uplatit. Ty zůstaneš tady a dokončíš tuhle směšnou záležitost. Je mi ale rozhodně líto, že tě tu musím nechat. Tohle město je odporné.“

„Budiž,“ souhlasil jsem, i když jsem se ještě nevzpamatoval z rychlého spádu, který na sebe události vzaly. Nedal jsem to na sobě znát, ale při představě, že tu zůstanu sám, jsem se v duchu celý rozklepal, a kdesi v zasutých záhybech mé mysli se probudili spící duchové. Krátce poté jsem se kapitánovi omluvil a vypravil jsem se hledat nápoj dostatečně silný na to, abych po něm usnul.

Domníval jsem se, že nebude těžké najít sluhu, ale opak byl pravdou. Moje bloudění plesnivějícími a rozpadajícími se chodbami plnými stínů mezi hořícími pochodněmi mě přivedlo až do blízkosti komnat, které si regent zabral pro potřeby svého úřadu. Teprve zde jsem úplně náhodou narazil na nějakou služebnou dívku, která kamsi pospíchala, nejspíš ve snaze splnit co nejrychleji přání některého z franckých obyvatel paláce. V rukou svírala prkénko přikryté plátěným ubrouskem. Zastavil jsem ji a dívka na mě upřela velké a vyděšené oči s černými kruhy. Pátrala mi v obličeji a pokoušela se odhadnout, co děsivého, jsem si na ni vymyslel. Zjistil jsem, že je to stejná dívka, která mi občas uklízela pokoj. Teď byla bez sebe strachem, neboť takováto nahodilá setkání s Franky byla pro dívky posluhující v tomto paláci zcela jistě neklamnou předzvěstí něčeho hodně ošklivého. Protože mě nepoznala, rychle js em ji oslovil řecky.

„Počkej, moje milá. Nepřeji si než džbán silného vína. Nevíš, jak bych se tu mohl k něčemu takovému dostat?“ A abych jí ukázal, že vůči ní nechovám zlé úmysly, ustoupil jsem o krok zpět a zvedl jsem obě dlaně vzhůru před sebe. Třásla se jako myš zahnaná kočkou do kouta.

„Nějaká nálevna, šenk?“ zkusil jsem znovu svoje štěstí.

Znovu zavrtěla hlavou. Stále se třásla, až jsem dostal strach, že upustí prkénko. Hrůza, která ji při pohledu na mě přepadla, mě ohromila natolik, že jsem ustoupil až úplně ke zdi za mými zády.

„Sto kalo, despoinaki,“ promlouval jsem k ní: Běž si spánembohem, princezničko. Vyvalila na mě užasle oči, a protože jsem jí uvolnil místo, protáhla se kolem a zmizela v přítmí v opačném směru. Připadal jsem si ještě nervóznější než před chvílí, ale pokračoval jsem v cestě, až jsem nakonec dorazil do zóny světla a čilého ruchu, kde sluhové pobíhali z místa na místo a kde jsem se konečně mohl spolehnout na svůj nos, který mě již bezpečně vedl do kuchyně. Zde jsem od německého sklepmistra obdržel velký hliněný džbán vína. Sklepmistr sám měl zřejmě příliš mnoho práce, aby se vážně zabýval kvalitou své nabídky, slíbil mi však to nejlepší, co má. Už po čichu mi bylo jasné, že jeho zásoby nestály za moc, ale alespoň to nebyl ocet, a tak jsem se s vděčností vydal na zpáteční cestu očistcem opuštěných chodeb.

Vystoupal jsem po schodech a byl jsem, jak jsem se domníval, již blízko našim pokojům, když vtom jsem za sebou zaslechl tlumený výkřik a úder. Stíny dlouhých chodeb byly plné imaginárních hrůz, a tak jsem se prudce otočil, ale neviděl jsem nic než prázdnou tmu. Nacházel jsem se v opuštěné části paláce s oprýskanými zdmi a s pochodněmi příliš daleko od sebe. Dveře se objevovaly v podivných intervalech a chodbu křižovaly nečekané odbočky a postranní větve. Někdy jsem v nich zahlédl schodiště vedoucí tu nahoru, tu zase dolů. Pokud jsem věděl, horní podlaží byla neobývaná a nebezpečná. Chloupky vzadu na krku se mi ježily a na těle mi naskákala husí kůže. Zachvěl jsem se, ale podařilo se mi husí kůži zaplašit. Tohle místo ve mně probouzelo děs, který byl mnohem silnější než strach, jaký vás může přepadnout v otevřeném prostoru. Tisíc let historie, jež tu dospěla k náhlému a krutému konci, zde po sob zanechalo nesmazatelný pocit přítomnosti. Jako by tady zůstali duchové uplynulých věků, kteří tu nyní bloudí a poletují po chodbách jako šedivé a zaprášené můry. A někdy jich bylo tolik, že jsem téměř cítil mrtvolný pach jejich křídel. Pozpátku jsem se blížil k nejbližší louči. Vtom se zvuk znovu ozval.

A nebyl to žádný zvuk z hrdla neviditelného ducha. Byl to hluboký, mužský hlas, temné mručení, cinknutí kovu o kámen a přiškrcený ženský sten. Zastavil jsem se a naslouchal jsem. Vlasy na krku se mi znovu naježily, ale tentokrát už to nebyl strach z nadpřirozena. Nevěděl jsem, zdali ta žena sténá hrůzou či rozkoší, a neviditelný hlas kdesi v koutku hlavy mi napovídal, že mi do toho nic není. Z celého srdce jsem s ním souhlasil, ale pak se mi zvuk znovu připomněl, zoufalejší než prve. Ne, to není žena, ale dítě, pochopil jsem. Odložil jsem džbán a postupoval jsem směrem k hlasům. V tlusté vrstvě prachu na zemi jsem našlapoval zcela neslyšně a ze zvuků, které ke mně doléhaly, bylo zřejmé, že o mé přítomnosti dosud nikdo neví. Zároveň jsem si uvědomil, že hlasy přicházejí z jedné z těch strašidelných bočních pasáží. Zády ke zdi jsem se sunul až k ohbí chodby tak, abych se mohl podívat za roh. Chvíli j
sem váhal, protože jsem si nebyl jistý, zdali všechny ty zvuky nemají původ v probíhajícím spokojeném, i když samozřejmě nezákonném, milostném aktu. Nebyl jsem nijak prudérní a zvuky lásky, ale i chtíče mi byly již dobře známy. Přicházející zvuky mi však nezněly ani jako jedno, ani jako druhé. Zatnul jsem tedy zuby a pomalu a tiše jsem se vyklonil do tmy postranní chodby.

Nejprve jsem neviděl nic než dvě bledé skvrny světla a srdce mi na okamžik poskočilo strachem z nadpřirozena, ale skvrny se již záhy zhmotnily v pár nahých nohou, bílých jako křída. Vypadalo to, jako by se nějaký muž plazil po kolenou a po rukou nahoru po schodech, pak jsem však v téměř černém stínu zmuchlané hromady jeho oblečení zahlédl další bledou skvrnu: vlastně to byly dvě černé díry v slabém odlesku matného světla. Jako bych se díval na zsinalou lebku ducha těchto chodeb. Vůbec nic jsem nechápal, ale když jsem konečně zaostřil, měl jsem před sebou dvě vyděšené oči mladičké řecké služebné, kterou jsem potkal na chodbě o podlaží níž. Naříkala jako zraněné kotě, určitě ne hlasitěji, protože měla přes ústa tlustou mužskou ruku. Její oči lemované černými kruhy byly prázdné jako oči mrtvoly, ale přesto sebou prudce škubla a muž, který na ní ležel, jí volnou rukou rázně uhodil hlavou o ká men.

Černé vlasy, bledá kůže, umírající oči. Ani na okamžik jsem neváhal, ani nepřemýšlel. Než jsem se vzpamatoval, držel jsem muže za oblečení a táhl jsem ho dozadu. Byl to mohutný muž, ale podařilo se mi ho překvapit. Vrhl jsem ho proti zdi, znovu jsem ho popadl a natočil jsem si ho k sobě. Na okamžik jsem zahlédl husté, pískově žluté vlasy a tupou, opilou franckou tvář. Pak jsem mu čelem přerazil nos, prasklo to jako ořech rozdrcený mezi dvěma kameny; krev, která se mu vyhrnula, mi stékala po krku, ale nedbal jsem na to a nabral jsem ho kolenem mezi nohy. Když se zhroutil, smýkl jsem s ním prudce k zemi. Dopadl těžce a tvrdě na kamennou podlahu chodby. Přiskočil jsem k němu a vší silou jsem ho kopl do břicha. Muž se ztěžka posbíral na nohy a vrávoravě zmizel ve tmě. Slyšel jsem, jak nabírá rychlost a prchá prázdnou temnotou chodby.

Když jsem se otočil, dívka se schouleně tiskla ke schodům. Dlouhou tuniku z hrubého, domácího plátna měla ještě stále staženou až ke kotníkům. Pokoušel jsem se představit si, co se tu odehrálo, myšlenky mi zběsile vířily hlavou a nakonec se zhmotnily v domněnce, že útočník nejspíš nedosáhl svého. Tichým a uklidňujícím hlasem jsem k ní promlouval jako k vyděšenému zvířeti, ale dívka ze sebe vydala děsivý, divoký výkřik, vytáhla si tuniku ke kolenům, vyskočila a mihla se kolem mě jako blesk. Sprintovala pryč a její bílé nohy se míhaly černou chodbou, až mi zcela zmizely z dohledu kdesi ve směru, kde byly i naše pokoje. Osaměl jsem, a kdyby mi ještě pořád nezvonilo v hlavě a po oblečení mi nestékala krev cizího muže, mohl bych mít pocit, že se mi to celé jen zdálo, neboť všechny ostatní důkazy byly pryč.

Džbán vína byl tam, kde jsem ho nechal, ale později, když jsem si lehl do postele a pomalu jsem z něj upíjel, jsem si byl jistý, že svůj díl si z něj upili i prohnaní duchové paláce, přesně tak, jak nám o nich vypráví Aristoteles – o stínech mrtvých hrdinů, slabých a utištěných, upíjejících teplou krev obětin. Jenže i zakleté víno mi bylo vítanou společností, neboť jestli jsem se pro ně vypravil jen proto, abych otupil bolest vzpomínek a žalu, našel jsem místo něj Annina ducha-dvojníka, protože kým jiným mohla ta dívka na chodbě být? Bylo mi samozřejmě jasné, že tomu tak není. Moje školená mysl se vzpínala pověrám a v hlavě mi třeštilo, protože jsem s ní vší silou vrazil do tvrdé hlavy jiného muže. A surovci jako on si pro svoje pobavení nevyhledávají nehmotné duchy zemřelých. Moje truchlící srdce však v těchto úvahách i přesto nalezlo náznak úlevy, trám, k němuž se mohlo přimknout v zuřící
bouři. Ležel jsem v posteli a vzpomínal, jak jsem poprvé potkal svoji lásku a zachránil ji z rukou muže, který ji chtěl zabít, a jak se její černé vlasy a bílá pleť ihned propálily až na samotné dno mé duše. A když už byl džbán dočista prázdný a já ochutnal i chuť hlíny v usazenině na dně, teprve potom jsem si všechny podobné myšlenky vyhnal z hlavy a připomněl jsem si, že jsem pouze zachránil dívčí čest jedné zcela bezvýznamné služebné a získal si tak nepřátelství někoho, koho zatím ani neznám. Konečně se mi podařilo usnout a i ve spánku mi nad hlavou kroužili zaprášení a otrhaní duchové paláce, přitahováni ke mně a ke všem ostatním, kteří tu nocovali, jako noční můry k plamenům ohně. Vábili jsme je k sobě, my živí, naše horká krev a tlukoucí srdce, ale mrtví se nemohou zahřát a ani my jim nemůžeme žádné teplo poskytnout; přesto se ale na nás v noci vrhají, zatímco si sníme naše mal é zoufalé sny o životě.

17.

O dva dny později odjel kapitán na benátské galéře, za kterou se mu její dychtivý lodivod zaručil jako za nejrychlejší loď v přístavu. Posádka se do přístavu vypravila s plnou pompou a já jsem se trochu neochotně loudal za nimi, protože jsem nebyl dvakrát nadšený – tak dobře, vymýšlím si: ve skutečnosti jsem byl k smrti vyděšený z představy, že v tomhle strašidelném, nešťastném městě zůstanu sám. Šel jsem za nimi až na molo a zamával jsem kapitánovi na rozloučenou. Připadal jsem si přitom, jako bych každým mávnutím přeřezával pupeční šňůru posledních let svého života. Díval jsem se za lodí a pozoroval jsem ji, jak se mi ztrácí v rozechvělém slunečním svitu mezi dalšími plavidly, kterými se zátoka jen hemžila. Pak jsem se vydal na zpáteční cestu do paláce. Před sebou jsem neměl nic než volný čas na zabití, než dorazí vyslanci francouzského krále, a jen Bůh ví, kdy to asi tak bude. Plahočil
jsem se prázdnými, bezútěšnými ulicemi a svoji pohřební náladu jsem vláčel za sebou jako špinavý plášť.

Palác byl bez kapitána ještě ponuřejší a bezútěšnější – pokud to vůbec bylo možné – a nebýt jediné věci, můj čas zde by ubíhal jako v opravdovém očistci nudy a osamění. Jednou, po dopoledni stráveném bezcílným blouděním prázdnými chodbami, jsem se vrátil do svého pokoje a našel jsem zde pokojskou, která mi převlékala postel. Když zaslechla dveře, prudce sebou trhla a otočila se ke mně, ramena sevřená předtuchou – výtky, nebo snad ještě něčeho horšího – a já jsem v ní poznal dívku, kterou jsem tehdy večer zachránil. Jakmile si uvědomila, že jsem to já, ihned se začervenala, byť to bylo spíš překvapením než rozpaky, nervózně se mi poklonila a protáhla se kolem mě na chodbu.

Po tomto nepříliš šťastném začátku jsem ji vídal často – nevím, jestli to bylo tím, že mi byla přidělena, nebo si službu u mě zvolila sama –, neboť přicházela a přinášela mi čisté prádlo a vodu, džbán vína na večer i jídlo, pokud jsem o ně požádal. Byla bledá a průsvitná jako duch a kdybych v takové věci opravdu věřil, považoval bych ji nejspíš za nějakou palácovou vílu. Už jenom proto, že nikdy nemluvila, bez ohledu na to, jak usilovně jsem se ji pokoušel vtáhnout do rozhovoru. Když jsem na ni promluvil poprvé, jednoduše přede mnou utekla. Po nějaké době se ale rozhodla, že si zasloužím úsměv a plaché kývnutí hlavou na pozdrav. Někdy se mi úsměvu či přikývnutí dostalo i jako odpověď na některou z otázek, kterou jsem jí položil. Nikdy jsem se ani nedozvěděl, jak se jmenuje. Doufal jsem jen, že si je alespoň vědoma, jak moc si její tiché péče vážím a jak mi na ní záleží.

Pár dalších dní jsem vyplnil toulkami po městě. Navštívil jsem všechny jeho slavné pamětihodnosti a pokaždé jsem byl v šoku, v jak strašlivém stavu jsem je našel, ať už to bylo v důsledku války či zanedbání. Po každé ze svých výprav jsem tak byl ještě sklíčenější než po té předchozí. Po jednom takovém návratu na mě v paláci čekalo pozvání na večeři u čestného stolu. Předpokládal jsem, že se nade mnou konečně někdo smiloval anebo se rozhodl udělat si dobré oko u papeže. Trochu váhavě jsem si oblékl svoje nejlepší římské šaty a zamířil jsem do vládní části paláce.

Popravdě řečeno, to vůbec nebyl špatný večer. Jako úplný cizinec jsem sice byl ponechán tak trochu sám sobě, ale to mi vyhovovalo a kromě toho, jídlo bylo opravdu vynikající. Nebo přesněji, přílohy a oblohy nejrůznějších masitých chodů byly vynikající, vlastní chod byl spíš horší kvality: ze starých, podvyživených kusů zabitých, aby si baroni mohli uspořádat hostinu. Frankové na nich přesto hodovali s nesmírnou radostí a chutí a cpali se, až se jim dělaly boule za ušima. Přitom zcela ignorovali všechny ty menší talířky se zeleninou a nejrůznějšími zelenými plody připravenými v řeckém stylu se spoustou olivového oleje, citronem a s olivami. Tím vším jsem se k velkému překvapení svých druhů cpal, jako bych čtrnáct dní neměl v ústech. Abych mezi ně zapadl, dovolil jsem jim, aby mi nabídli i půlku kohouta, který byl zřejmě nejstarším účastníkem naší hostiny, a pořádný kus skopového, který vypad
al i chutnal jako stará koudel. Nějak se mi ho podařilo rozkousat a spolykat, v čemž mi pomáhaly mocné doušky vcelku slušného vína, které mě pomalu naplňovalo hřejivým teplem a radostnou pohodou. Přesně v tom okamžiku jsem ucítil, jak mě kdosi dloubl do žeber.

„Jste kněz, pane?“ zeptal se můj soused, černovlasý muž jen o něco málo starší než já, se špičatým nosem a pronikavýma očima.

„Kdepak, nic takového, pane. Chci říct ne. Jen obyčejný laický bratr.“

„Hmm. Lovíte?“

„Nijak pravidelně.“ Nebyla to zvlášť oslnivá odpověď, ale doufal jsem, že lepší než pouhé „ne“.

„A přesto, jak vidím, jste muž činu. Voják, je to tak? Nechtěl byste si s námi zítra vyjet na lov kance?“ Viděl jsem, že svá slova doprovodil významným pozdvihnutím obočí, jako by to měla být výzva. Snaží se vyprovokovat rvačku, nebo si chce najít přítele? Vytáhl jsem si z mezery mezi zuby vlákno skopového masa a rychle jsem přemýšlel o odpovědi. Lov nikdy nepatřil k mým zálibám, ale pravda také byla, že jsem téměř umíral nudou. Co tak zlého by mě mohlo potkat? Maximálně další promarněný den.

„Bude mi potěšením!“ odpověděl jsem.

„Výborně, tedy: bylo mi jasné, že přijmete. Regent mě pověřil, abych se během vašeho pobytu v paláci staral o vaši kratochvíli, a tak jsem si dovolil připravit na vaši počest malou štvanici – byl jsem si jistý, že vás tím neurazím, a také jste se neurazil. Výborně. Sejdeme se za úsvitu u fontány na náměstí před bránou. Ale teď už se k sobě nechovejme jako dva cizinci. Jmenuji se Aimery de Lilie Charpigny. Mám panství na jih odsud, v Achaji, ale od loňského obléhání jsem tady u dvora. Bože, tady to ale páchne nudou…“

„Amen, pane,“ souhlasil jsem z celého srdce.

A tak tedy začalo několik příjemně strávených hodin. Aimery se jednoznačně jmenoval mým hostitelem – anebo jím snad byl jmenován, ale ať už to bylo jakkoli, byl jsem mu za jeho starostlivost vděčný. Svědomitě se staral, abych měl pohár vždy plný, a když jsem mu naznačil zájem, ochotně mi vyprávěl o životě u dvora, takovém, jaký skutečně byl; o žalostném stavu říše, i o tom, jak z celého srdce nesnáší Řeky. S postupem času byl ale stále bujařejší, zejména když přešel k popisu svého baronství na jižním okraji impéria, země plné skalnatých převisů, úžasného vína a nekonečných honů. Na oplátku jsem mu vyprávěl něco o vlastní zemi, i když jsem své vyprávění lehce přikrášlil a vymyslel jsem si i pár drobností o sobě samém. Vynechal jsem svůj skromný původ i kariéru mnicha-novice a místo toho jsem ho zahrnul historkami, které jsem si pamatoval ze života svých dávno ztracených přátel v Balec
esteru. Když oheň v krbu dohořel a lidé se začínali zvedat od stolu, měl jsem pocit, že se na první lov na divokého kance snad i těším, neboť mi najednou připadal jako veselý výlet do lesa. Kývl jsem Aimerymu na pozdrav a přislíbil jsem mu, že se zítra ráno dostavím na určený sraz. Musel jsem uznat, že se opravdu snažil, aby mi večer zpříjemnil a byl jsem mu za to upřímně vděčný. Tak jako ostatní Frankové zde, ani on nebyl přátelský v pravém smyslu slova, protože za jeho rozesmátým obličejem jsem pokaždé vytušil chlad a nedůvěru, ale byli jsme oba trochu opilí, a tak jsme si vřele podali ruce a já jsem zamířil do postele.

Druhý den se tedy konala štvanice na kance, kterou Aimery de Lilie Charpigny uspořádal na moji počest. Když jsem svoje společníky našel shromážděné před Hagií Sofií, bylo venku ještě přítmí. Koňům stoupala od nosů pára a muži si mezi sebou podávali polní láhve a hlasitě si povídali chraptivými ranními hlasy. Aimery se na lov oblékl do zeleného manšestru a přes rameno měl zavěšený velký roh. Se mnou se přivítal, jako bychom byli staří spolubojovníci a ne jen dva náhodní známí od stolu. Ukázal mi koně, kterého mi připravil, krásnou grošovanou kobylku. Všichni přítomní byli praví Frankové a honosili se poctivými francouzskými jmény, jako Eudes či Raymond. Z každého sálala uvolněná sebejistota vyplývající z jejich stavu a privilegií, které k němu náležely. Byl jsem si jistý, že se stejnou radostí, s níž se teď chystali na lov prasat, lovili i své nenáviděné Řeky. Jeden z nich, Rolant, kterého mi p
ředstavili jako Rolla, a Aimery byli nejspíš velmi dobří přátelé. Byl to mladík s kulatým obličejem, blond vlasy a ústy, která se téměř neustále smála. Plácl mě ztěžka po rameni a pronesl veselou poznámku o Angličanech, která měla být podle všeho zábavná. Z povinnosti jsem se zasmál a byl jsem rád, že se Aimery rozhodl jet po mém boku.

Z města jsme vyjeli Blachernaeskou branou. Cvalem jsme se přehnali kolem neoholených stráží, které se škrábaly na zadku, zatímco štěrbinami střílen ve strážním domku stoupal hustý dým ohně, na němž si uvnitř připravovali snídani. Toulaví psi pobíhali kolem a čichali linoucí se vůně, ale byli nekompromisně zahnáni křikem a kopanci.

„Že by měli ucpaný komín,“ prohodil jsem ke svému společníkovi. Ten se zasmál.

„Žádný komín tam nemají. Jsou to Katalánci z hor. Je jim smutno po těch jejich zasmrádlých drnových chatrčích, a tak si zakládají ohně rovnou na podlaze.“

„Takhle tam ale dlouho nevydrží, vykouří se jako lišky z nory.“

„Víš, kolikrát už se jim to stalo? Mají to na denním pořádku.“

Chvíli jsem pokračoval mlčky a přemýšlel jsem o kvalitě, čí spíše jejím nedostatku, obránců tohoto velkého města. Cesta začala téměř ihned stoupat. Projížděli jsme kolem nesourodé směsice domů, opuštěných a rychle chátrajících, polí, která se zvolna měnila v divočinu, a zarostlých svahů s duby a olivovníky. Jeli jsme po široké dlážděné cestě, kterou jsme měli jen sami pro sebe. Ve skupince se po výjezdu z města rozhostila veselá nálada. Protivný mladík v dlouhé kapuci vytáhl ze sedlové brašny rebec a uhodil do strun. Hru doprovázel zpěvem francouzských milostných písní. Měl vysoký, chraptivý hlas, ale popravdě řečeno nebyl vůbec špatný. Dokázal ze svého nástroje vyloudit vcelku příjemné zvuky, i když hlasivky zřejmě potřeboval trochu promazat. Když se tak stalo, zpěvák je mazal vínem, neměla tato skutečnost na kvalitu výstupu žádný podstatný vliv s výjimkou toho, že změnil repertoár a pí
sně milostné vystřídaly písně oplzlé. Ostatní se začali jeden po druhém přidávat, až nakonec zpívali z plna hrdla úplně všichni, kromě mě, protože jsem neznal slova. Co chvíli se k nám přidal i nějaký pes, nejspíš na protest, a k němu se pak z čiré radosti přidávali i další. Musel jsem připustit, že to zcela jistě nebyl ten nejhorší způsob, jak strávit den, a když jsme dorazili na rozcestí, z něhož jsme odbočili na užší cestu, měl jsem už i já veselou a optimistickou náladu. Neznamenalo to, že bych hodil za hlavu všechnu ostražitost, to určitě ne, ale cítil jsem se uvolněně, v žilách se mi vínem rozproudila horká krev a opravdu jsem se začal na štvanici těšit.

Ujeli jsme ještě asi dvě míle a po celou tu dobu mezi námi kolovaly čutory s vínem. Lesy kolem nás zhoustly. Platany se suchými a mrtvými listy nabízely svoji rozložitou korunu jako útočiště špačkům, v hlubokých zelených hájích se vysoko k obloze tyčily štíhlé cypřiše. Od okamžiku, kdy jsme opustili město, jsme téměř nikoho nepotkali, a projeli jsme jen několika málo obývanými místy – ohavnými shluky chatrčí uprostřed neobdělávaných, holých kusů země, na kterých se odevzdaně hrabala holohlavá kuřata plná roztočů. Nikde se nevznášel k nebi žádný kouř a nikdo, jak to tak vypadalo, nepoužíval tuto cestu, ačkoli i ona byla dlážděna dobrým římským kamenem. Teď byla ponechána blátu a kolonizující trávě. Pomalu jsem si všímal, že divoká zvěř tento nedostatek lidské přítomnosti nejspíše vítá a má z něj radost. Přes cestu nám běhali zajíci, ale naši psi byli tak dokonale vycvičení, že se po
nich ani nepodívali. Jednou před námi uskočila i liška a pak nás pozorovala z nedalekého skalního výběžku, kde seděla na zadních jako nějaký krotký pes. V hlasitých explozích zvířeného vzduchu a plácání křídel před námi vzlétali bažanti a koroptve. Tento kousek divoké přírody byl mnohem živější než město, které jsme ponechali za zády.

Konečně jsme narazili i na důkazy lidské přítomnosti. Před námi byla vysekaná a vypálená mýtina a za širokým, černým kruhem posetým hromádkami popele stála zeď s proraženým otvorem. Obloukový vstup, kterému ale chyběla brána, byl porostlý divokým vínem a z vrcholku spojeného oblouku vyrůstal chomáč kaparovníků jako nějaká nepovedená paruka.

„Tohle je Philopation,“ vysvětlil mi Aimery. „Něco jako lovecká obora římských císařů. Teď ale vypadá hrozně, co říkáš?“

„Imperiálním dojmem rozhodně nepůsobí,“ souhlasil jsem.

„Nic takového už tady není široko daleko,“ potvrdil má slova Aimery. „Příliš blízko města. A když jsme město obsadili, zničili jsme i tohle. Tam uvnitř jsou celé paláce, všechny v troskách. Strašná zkáza, zbytečné plýtvání, ale kdo by tam bydlel? Já ne.“

„A někdo jiný?“ zeptal jsem se

„Tuláci – ale to není to správné slovo…,“ ozval se další muž, vysoký, v zelených šatech, se starým elegantním rohem přes rameno. Jel vpředu a zdálo se, že má u svých druhů autoritu. Teď luskl prsty ve snaze najít ten správný výraz. „Rollo, jak se jim říká? Kouzelníci?“

„Athingani,“ odpověděl Rollo a uklidil si svůj hudební nástroj.

„Lori,“ přidal se James.

„Aigupti,“ přihodil muž s kuší.

„A máš to,“ pronesl muž. „Jsou vandráci a mají moc nad zvířaty, zejména hady. Jejich muži mají hada vytetovaného i na prsou, divoši! A ženy…“

„Šukají jako klubko zmizí,“ vyjádřil svůj názor Rollo.

„To bych toho svého ptáka raději strčil mezi ty hady než do některé z nich,“ konstatoval Aimery. „Jenže stejně je neuvidíme. Nejsou jako my a my nejsme jako oni. Vlastně nabízím florin za každého zabitého athinganiho! Co vy na to, chlapi?“ Podíval se na mě a mrkl, snad aby naznačil, že svá slova nemyslel vážně. Anebo také myslel. Víc už jsem o tom ale nepřemýšlel. Obora vypadala zcela prázdná a opuštěná, a pokud zde opravdu pobývali nějací kouzelníci, měli dostatek soudnosti na to, aby se před takovou smečkou kašparů jako my stáhli do bezpečí.

Krajina za zdí se lenivě vlnila nízkými brázdami, nevysokými skalami a mělkými, zarostlými stržemi s průrvami. Bylo poznat, že kdysi se o park někdo dobře staral. Vegetace byla přerostlá, ale nebyla divoká a planá. O kus dál před námi stál malý kamenný letohrádek poničený požárem. Před ním bylo několik mramorových fontán, popraskaných a porostlých mechem. Jako by se zkáza Konstantinopole nedokázala udržet uvnitř města, ale nezadržitelně šířila svá chapadla ven jako suchá hniloba, která zničí všechno, na co dosáhne. Cítil jsem ve vzduchu pach smrti, tak jako v poničených a pokálených ulicích města, jako by se mi někdo procházel po mém vlastním hrobě. Nechtěl jsem si kazit náladu melancholickými úvahami. Dnes jsem byl přece volný, v příjemné, veselé společnosti a těšil jsem se na vzrušující sportovní zážitek.

„Vzhůru na ně!“ vykřikl jsem. Aimery zaťal svému koni do boků ostruhy a vřítili jsme se branou do parku.

Neujeli jsme ani dvě délky dostřelu šípu a ocitli jsme se v uzavřeném terénu. Brána i letohrádek nám zmizely z dohledu, pohlceny hustým porostem cypřišů a mladé dubiny. Aimery rozhodl, že se rozdělíme do dvojic a že budeme lovit až do oběda, ale vysoký muž namítl, že bude větší zábava, když utvoříme dvě skupiny. Tak si užijeme jak sportu, tak vzájemné společnosti, a po obědě to pak můžeme zkusit ve dvojicích. Na palouku jsme seskočili z koní a sluha rozbalil navoskovaný balík ukrývající kopí se širokým ostřím ve tvaru šípu s masivními železnými rukojeťmi. Byli zde i luky, krátké, saracénské s toulci plnými šípů s červenými letkami. Naši psi – alaunti – čenichali kolem, zvedali nohy a trousili obrovské páchnoucí hromady všude, kde se jim namanulo, zatímco my jsme se posilňovali klobásami a vínem. K mé pramalé radosti si mě Rollo vybral za společníka a objal mě rukou kolem krku.

„Co kdybychom zkusili štěstí spolu, příteli Petrusi,“ obrátil se ke mně.

Souhlasil jsem s výrazem, který, jak jsem doufal, byl ušlechtilý a velkomyslný. Jeho štěněčí přítulnost mi lezla na nervy a stejně tak jeho zoufalá touha být milován – dle mého názoru zcela zbytečná, neboť jeho druhové ho milovali až k zbláznění – a představa, že se tady budu plížit podrostem a brodit koryty potoků, zatímco on mi bude neúnavně žvanit po boku a dělat ze sebe kašpara, mi notně pokazila jinak vynikající náladu. Rozhodl jsem se ale, nedat na sobě nic znát, neboť jsem tu jednak byl host a jednak jsem se chtěl chovat jako gentleman (když mě za něj považovali) urozeného původu a způsobů.

„Vyženeš ty bestie svým zpěvem z jejich nor?“ zeptal jsem se a vesele jsem se zašklebil.

„Vrhnou se nám přímo na hroty kopí!“ zaburácel nadšeně.

„A kdo by se jim také divil,“ poznamenal jsem. Střelil po mě pohledem, ale zareagoval dalším halasným výbuchem smíchu. Můj pokus o vtip zaslechl i Aimery a stejně jako Rollo se hlasitě rozesmál a za chvíli se mé poznámce smála už celá družina. Přidal jsem se k nim a ještě než jsme vyrazili, naplnil jsem si čutoru až po okraj vínem, protože jsem se obával, že do oběda máme ještě hodně daleko.

Naše skupinka zvolila úzkou kozí stezku klikatící se na jih k řece. Ostatní se rozhodli zkusit štěstí v kopcovitějším terénu na severu, kde se park zvedal a nabízel výhled na Zlatý roh. Nejeli jsme ani pět minut, když mi dal Rollo signál a zařadil se až na konec skupiny. Jakmile nás od ostatních oddělovala jedna koňská délka, odvolal hvízdnutím ze smečky čtyři psy, načež divokým výkřikem pobídl svého koně a vrhl se mezi stromy vlevo od stezky. Moje klisna, ať už ze strachu nebo vzrušením, skočila ihned za ním. Ocitli jsme se v divočině a já jsem v duchu poděkoval Horstovi za to, že mi byl tak nemilosrdným učitelem jízdy a že trval i na tom, abych dokázal nejen jezdit, ale používat přitom i zbraň. Konečně Rollo trochu zpomalil svůj úprk a umožnil mi, abych ho dohnal.

„Tohle je mnohem větší zábava, příteli!“ radoval se. „Nebo jsi snad, proboha živého, chtěl lovit s těmi slečinkami? To jsem si myslel. A proto se s tebou, můj milý, šťastný příteli podělím o své velké tajemství.“ Poškrábal se na nose. „My a jenom my budeme dnes ti, kdo si domů odnesou kořist, pro kterou jsme sem přijeli.“

Pokračovali jsme v jízdě mezi stromy a křovím. Nebylo to vůbec snadné. Největší potíže mi činilo dlouhé kopí, které jsem svíral v pravé ruce. Snažil jsem se, aby mi jeho špička neuvízla pod každou nízko posazenou větví, a přitom jsem se musel soustředit, abych udržel koně na stezce. Z tohoto dvojitého úsilí jsem byl již brzy úplně zpocený a nedostávalo se mi sil na konverzaci, ačkoli Rollo bez ustání brebentil a zahrnoval mě snůškou sebestředných nesmyslů, především o holkách, které už ošoustal, které se ošoustat chystal, nebo které se pro změnu chystaly ošoustat jeho.

Nebylo těžké ho ignorovat, protože za roky strávené na lodi jsem si na podobné otravné a prázdné mlácení slámy dokonale zvykl. A kromě toho byl přece nádherný den. Psi zvedali z trávy vypasené ptáky, kteří připomínali tetřevy. A i když jsme dávno měli za sebou první mráz, cikády opustily své skrýše a ozývaly se z větví olivovníků. Přerušil jsem Rollovy rozprávky a navrhl jsem mu, že bychom se mohli trochu rozcvičit na tetřevech, ale on jen mávl rukou.

„Ne, ne, můj dobrý Petrusi. Vím, kde se ukrývá naše hlavní kořist. Neplýtvejme časem na ptáky. Nechceš být tím, kdo zabije toho největšího kance?“

„Budu spíš rád, když nezabije on mě,“ zamumlal jsem si sám pro sebe. Rollo si však moje mručení vyložil jako souhlas a vyrazil vpřed.

Údolí řeky Lycus je poměrně hluboké a široké, i když řeka sama je spíš malá. Naše stezka začala klesat podél pobořených zdí a v místech, kde bylo klesání nejprudší, zely ve svahu podivné otvory.

„Vidíš ty jeskyně?“ zeptal se mě Rollo. „Když tenhle areál ještě sloužil jako královské loviště, nerostly tu žádné stromy jako teď. Zvířata se neměla kde schovat. A tak jim tady vykopali jeskyně, příkopy a bůhvíco ještě. Ti jejich líní císařové tak pokaždé věděli, kde mají hledat. Podělaní Řekové!“ Dal se do smíchu. „Ne, to bych lhal. Nic proti Řekům nemám – rozhodně ne proti jejich ženám. I když ten jejich knír je teda něco. Ale když přijde na věc…“ Spokojen s tím, že mi poskytl cennou informaci, pokračoval dál ve svém planém tlachání. Stezka vedla mezi kvetoucími křovisky hlodáše a janovce a dál do mladého dubového lesa. Bylo zřejmé, že prasata zde opravdu jsou: země mezi stromy byla rozrytá a zpřevracená. Teď už jsem zahlédl i řeku, která se temně třpytila mezi stromy.

„Tak tady bývají,“ pronesl Rollo šeptem. „Jednou jsem tu spatřil obrovského kance. Zabil mi nejlepšího psa. A rozpáral i sluhu,“ dodal ještě jakoby na okraj. „Psi! Ke mně, vy nádherné potvory!“ Zvedl k ústům roh a zatroubil tři vysoké, naléhavé tóny. Čtyři psi alauntského plemene ihned přestali pobíhat a čenichat, zastavili se a pozorovali svého pána. Rollo znovu foukl do rohu a psi se jako jedno tělo vrhli úprkem k řece. Rollo mi dal znamení, abych ho následoval, a pobídl svého koně ostruhami do cvalu.

Všechny ty řeči o obrovských bestiích způsobily, že mi trochu vyschlo v krku. Zvedl jsem oštěp a nikoli poprvé jsem se zamyslel nad tím, jak se taková věc asi používá. Mám s ním hodit? Anebo se předpokládá, že prase nabodnu, zatímco ono se bude snažit o totéž? Hodit a utéct, rozhodl jsem se nakonec. Rollo žádné takové zaječí úmysly neměl, spokojeně se proplétal mezi duby a přitom si ještě zpíval. Byla to docela hezká písnička o honu na divoké kance a milující dámy, a mě se dnes poprvé zmocnil pocit, že toho chlapíka mám snad opravdu rád. Uháněl jsem za ním a oštěp jsem svíral pevně v ruce. V duchu jsem se ale modlil, aby si kanec, přítel-nepřítel, jako cíl svého útoku vybral právě Rolla. Uprostřed těchto nepříliš vznešených myšlenek zarazil můj společník téměř na místě koně a přitiskl si prst ke rtům.

„Slyšíš? Psi. Tamhle: zachytili pach. Nebo… ne! Už na něco přímo narazili!“ pronesl vzrušeně a s výkřikem zabodl ostruhy do boku koně a vyrazil vpřed. Musel jsem obdivovat, s jakým uměním a lehkostí vedl svého koně mezi stromy, neboť já sám jsem se musel plně soustředit na otěže a oštěp. Když tedy z ničeho nic zastavil na pasece, málem jsem do něj vrazil. Nic neřekl, ale ukázal na druhý konec otevřeného prostoru.

Mezi stromy tam probíhala kamenná stěna a vedla až k řece. Za ní se až kamsi do dáli rozprostíral dubový háj. V uzavřeném trojúhelníku mezi zdí a řekou stál kanec obstoupený našimi čtyřmi psy, kteří štěkali jako zběsilí, ale udržovali si od něj uctivou vzdálenost. V tom se jistě projevoval jejich dobrý úsudek, protože kanec byl učiněný netvor. Větší než jakékoli doma chované a vykrmované prase připomínal spíš medvěda – měl tlustý, temně šedý kožich s naježeným štětinatým hřbetem. Uši měl obrovské a špičaté, oči naopak malé, podlité krví. Byly to však jeho kly, které způsobily, že mi po těle začaly stékat pramínky studeného potu. Vyrůstaly mu z černé, rozšklebené tlamy, dva zakroucené špinavé kly, velké jako turecké šavle. Třásly se zuřivostí, která lomcovala tělem jejich majitele. V dlouhých provazcích mu z tlamy stékaly sliny a zachytávaly se v zeleni jako pavučiny pokaždé, kdy ž bestie pohodila hlavou.

„U Mariiných cecků,“ vydechl Rollo, když jsem zastavil vedle něj. Zarazil svého koně snad jen deset metrů za psy a svíral oštěp tak pevně, až mu zbělely klouby na rukou. „To je ten parchant, kterého už jsem jednou pronásledoval. Bože všemohoucí – myslím, že ještě vyrostl.“

„A co teď?“ zeptal jsem se napjatě.

„Teď ho zabijeme,“ odpověděl stručně a s přátelským úsměvem na rtech se otočil ke mně. „A ty, můj milý Petrusi, máš čest první rány.“

Napadlo mě, že je to jen další z jeho šaškovských nápadů, ale došlo mi, že svá slova myslí upřímně. Odpověděl jsem mu beze slov, jen odmítavou grimasou, ale díval se na prase a neviděl mě. Co jsem měl dělat? Měl jsem jen velmi nejasné tušení, jak takové věci probíhají. Psi by měli udržet zvíře v šachu, zatímco já bych měl dojet až k němu a propíchnout ho kopím. Bylo mi ale nad slunce jasné, že pokud se netvor rozhodne prorazit ven z kruhu, psi ho dlouho neudrží. A stejně tak mi bylo jasné, že nemám ani ponětí, jak mám tu obrovskou, rozzuřenou bestii z koně probodnout. Váhal jsem a kůň moji nejistotu vycítil. Celý den se mnou měl trpělivost, ale teď začínal být nervózní. Začal ustupovat do boku, nohy pevně napnuté. Zaklel jsem a přitáhl jsem uzdu. Rollo si moje počínání mylně vysvětlil jako nedočkavost z mé strany, přitiskl si roh k ústům a odtroubil signál k útoku, nebo jak se té šílenosti pouívané v podobných okamžicích říká. Když to učinil, a zatímco já jsem se chystal spustit kopí, abych měl obě ruce volné k ovládání koně, zvuk rohu přehlušilo crescendo psího štěkotu a vytí. Zvedl jsem hlavu a stačil jsem ještě zahlédnout, jak se jeden z alauntů vrhá na kance. Netvor vypískl – byl to příšerný, téměř lidský zvuk – a jediným mávnutím rypákem psa otevřel od koulí až po hrudník. Z rozervaného břicha se vyvalila živoucí a horká spleť modré a rudé, a zatímco se pes pokoušel zvednout, omotala se mu kolem nohou a držela ho na místě, dokud z něj nevyprchal život. To už bylo pro ostatní psy příliš. Jako jeden se vrhli do útoku. Jeden popadl kance za naježený rypák a v příštím okamžiku již letěl vzduchem. Dva zbývající se vrhli netvorovi po slabinách a zakousli se do něj. Velcí psi však vypadali ve srovnání s mohutným, svalnatým kancem jako třísky. Kanec se prudce otočil a setřás
l jednoho ze svých trýznitelů. Druhého psa, který se mu zakousl do ramene a jehož zuby mu vyrvaly v kůži hlubokou, krvavou rýhu, vláčel za sebou, a nedbaje na bolest zaútočil na omráčeného psa na zemi a veden zběsilou zuřivostí se mu zakousl do krku, až jej zcela rozerval a všechno kolem potřísnila rudá, krvavá sprcha. Kanec si psa zakouslého do vlastního masa vůbec nevšímal a nyní, jak se zdálo, obrátil svoji zlobu proti nám. Můj kůň se vzepjal na zadní a hlasitě si odfrkl, protože vzduch kolem nás byl prosycen pachem krve a kance. Kobyla se pode mnou vzpínala a kroutila a v tom okamžiku mi v uších zazněla Horstova slova: „Veď ho,“ ječel na mě pořád dokola, zatímco jsem trýznil nebohého Iblise svou neobratností a hloupostí. Teď bylo zřejmé, že ještě chvíli, a kobylku zachvátí panika. Splaší se, nebo mě rovnou vyhodí ze sedla – ani jedna z vyhlídek se mi nelíbila. Vedle stál bez pohnutí Rollo, nyní bled jako stín, a s rohem ještě stále přitisknutým ke rtům zíral na masakr, který mu zahubil psy. Teď nemůžu utéct, přemítal jsem a hlavou mi v divokém roji vířily myšlenky, i když svět kolem mě, jako by se nějakým kouzlem úplně zastavil. Udělal jsem tedy to, co mě Horst naučil: zaútočil jsem. Všechna ta hrůza, která koně již téměř ochromila, se rázem uvolnila v okamžiku, kdy jsem kobylce zatnul ostruhy do slabin, a kůň vystřelil vpřed. Kanec, jenž si již zcela jistě sumíroval v hlavě, jakým způsobem nás rozseká na kusy, pronikavě vypískl překvapením.

Nedělily nás víc než čtyři koňské délky a měl jsem pocit, jako by se mi rozdvojil mozek. Jednou polovinou jsem vnímal jen to, jak v pevně sevřené pěsti svírám hladké dřevo kopí. Druhou jsem jako v mučivě zpomaleném, ale dokonale jasném záběru viděl, jak pod kopyty klisny ubíhá země, slunce schované za clonou zvířeného prachu, a pak i samotného kance. Teď jen nerozhodně přešlapoval na místě, jako by tančil gigu. Celý omámený jsem si vybral cíl: naježený hrbol mezi špičatýma ušima. Kopyta koně duněla na ztvrdlé zemi. Kanec potřásl hlavou a sklonil ji k zemi, kly namířené na břicho nebohé klisny.

Ta moje část, která toto všechno vnímala, si stačila uvědomit, že jsem se dopustil chyby: kanec mého koně rozpáře dřív, než ho stačím bodnout. A pak už šlo všechno ráz naráz. Kanec ještě jednou potřásl hlavou a pes, který mu dosud visel na hřbetě, snad se mu čelisti sevřely křečí a nedokázal se pustit, zapomenut vývojem událostí, se zřejmě prokousl tlustou kůží, protože kanec sebou náhle hodil stranou a psa celou vahou zalehl. To se stalo přesně v okamžiku, kdy jsem napřáhl k úderu. Klisna slepě vyskočila do vzduchu vyděšená obrovskou masou kančího těla, které válelo sudy směrem k ní. Kopí bodlo naprázdno do vzduchu a já jsem málem vypadl ze sedla. Jakmile kůň dopadl na všechny čtyři, zavřel jsem oči a pevně jsem ho oběma rukama objal kolem krku. Čelem jsem mu vrazil do hřívy. Oštěp narazil zprudka do země a vyletěl mi z ruky. Slyšel jsem ryk a zběsilý chaos zvířených pohybů. Když jsem oči zno
vu otevřel, byl kolem již klid, a já jsem zjistil, že s koněm stojím po kolena v řece. Ústa jsem měl plná koňských žíní. Kobyla byla celá zpěněná a ještě se třásla, ale bylo na ní poznat, že ten nejhorší strach už ji opustil. Na okamžik mě překonala nesmírná úleva z nečekané přízně osudu, která mě zachránila. Pohladil jsem koně po krku a úplně jsem zapomněl na rozzuřeného kance. Zpět do skutečnosti mě přivedl až děsivý řev.

Rollo zřejmě promeškal ten správný okamžik k útoku. Nepochyboval jsem o tom, že vyrazil vpřed, protože teď byla řada na něm, ale poskytl zřejmě praseti šanci postavit se zpátky na nohy, a tak se stalo, že osud, který byl původně určen mému koni, stihl nyní koně Rollova. Teď se ve smrtelné agonii válel na zemi a v hluboké ráně na břiše a boku byla vidět bílá žebra a vnitřnosti, které se z ní valily ven. Kance samotného jsem nikde neviděl, a pokud šlo o Rolla, předpokládal jsem, že je uvězněn pod tělem svého koně. Vtom se kanec jako blesk vyřítil zpoza stromu a ještě jednou zaútočil na koňské břicho, v němž otevřel další, strašlivou díru. Nebohé zvíře ještě naposledy zařvalo, svěsilo hlavu a zůstalo bez pohnutí ležet. Kanec mi znovu předvedl gigu a rozhlížel se kolem. Konečně jsem spatřil Rolla. Dobelhal se k nejbližšímu olivovníku a tiskl se zády ke kmeni. Oštěp měl napřažený před sebe a má val jím před kancem, který poté, co zabil koně, zpozoroval nyní i jeho jezdce.

Zatím zabil čtyři psy a jednoho koně a Rollo byl jednoduše bez šance. Zdálo se, že je jak vyděšený, tak zraněný. Buď ho budu muset zachránit, anebo se mohu dívat, jak ho kanec rozčtvrtí. A dokážu se pak ještě postavit před Aimeryho a jeho druhy s tím, že jsem mu nepomohl? Ale dokážu, a dokonce velmi snadno, honilo se mi hlavou. Nic lehčího. Hlasitě jsem zaklel a pak ještě o poznání hlasitěji, když jsem si uvědomil, že nemám oštěp. Na hledání už ale nebyl čas. S výsknutím jsem koně pobídl vpřed. Klisna zamířila ke břehu a voda jí pod kopyty stříkala na všechny strany. Ještě chvíli klouzala v blátě, ale to už jsme byli zase na pevné zemi. Zde ji opět zachvátil strach, protože pach koňských vnitřností byl velmi silný, ale nedal jsem jí šanci o tom příliš přemýšlet. Zamířil jsem do prostoru mezi mrtvými psy a koněm a prudce jsem ji popohnal ostruhami. Vyrazila tryskem přes mýtinu. Měl jsem v úmyslu Ro
lla nabrat a prchat, ale když jsem se k němu přiblížil, napřáhl ke mně svůj oštěp.

„Zabij ho,“ sípal. „Proboha živého, zabij ho!“

Tak tak se mi podařilo před nataženým kopím uhnout, zachytil jsem ho těsně pod chráničem. „Naskoč si na toho posranýho koně!“ křikl jsem na něj. Všiml jsem si, že jsem ho přitom celého poprskal, ale to mi v daném okamžiku bylo úplně jedno. „Vyskoč si za mě!“

Klisna se začínala strachem vzpínat. Natočil jsem ji stranou, aby neviděla kance, který si nás ledově prohlížel, kly ověšené krvavými girlandami koňských střev. Rollo se konečně pustil svého konce oštěpu. Kanec sjel pohledem z Rolla, který tasil dýku, na mě a zase zpět. Zamrkal, zachrochtal a od rypáku mu odlétla sprška krve a masa. Pak zvolna zamířil k nám. Bylo jasné, že se rozhodl to s námi v klidu skoncovat. Rollovi unikl z úst hluboký vzdech.

„Uděláme to tahle,“ ujal se iniciativy. „Zacouvej, aby šel po mně. Nalákám ho na sebe, a ty mu vpadneš do boku a propíchneš ho.“ Překvapeně jsem se na něj podíval. Jeho výraz, který jsem mylně považoval za zděšení a strach, byl ve skutečnosti výrazem ovládané bolesti a šoku. A jako by mi chtěl můj omyl ještě dokázat, mrkl na mě.

„Souhlasíš?“ zeptal se. Pokrčil jsem odevzdaně rameny.

„V pořádku,“ odpověděl jsem. Klisna se stočila stranou, ale podařilo se mi ji vyrovnat. Kanec si nás střídavě prohlížel.

„No tak pojď, ty jedna mizerná, tlustá svině!“ rozkřičel se na něj Rollo. „Pojď si pro mě!“

Prase spustilo gigu, jako by se dostalo do nějakého zlověstného, vražedného transu. Rollo mu před očima mával dýkou. Kanec vykvikl a zdálo se, že má jasno. Vybral si Rolla. Počkal jsem si, až se vrhne vpřed a v tom okamžiku jsem z plných plic vykřikl a vyrazil jsem proti němu z boku. Kanec spatřil koně, který se k němu řítil plnou rychlostí, a na chvíli se zastavil. Kůň si toho všiml a zarazil se doslova uprostřed skoku. Aniž jsem pustil otěže či kopí, přelétl jsem přes jeho hlavu, a než jsem se stačil vzpamatovat, přistál jsem s žuchnutím na zkrvaveném kančím hřbetě. Kanec zařval a převalil se na záda a přese mě. Byl jsem si dobře vědom jeho zrádné, zničující váhy, ale to už mi svět zmizel v ohňostroji jisker, které mi vířily uvnitř lebky.

Když jsem oči za hodně dlouho otevřel, měl jsem jen pár centimetrů před obličejem krví slepené štětiny a do nosu mě uhodil štiplavý puch krve a jatek. Byl jsem si jistý, že mi žebra popraskala jako kuřecí kostičky. Prase sebou škublo. Napadlo mě, že pokud si bude myslet, že jsem mrtvý, nechá mě být. Místo toho jsem ale ucítil, jak se praseti chvěje hrudní koš, pak se ozvalo mohutné popotažení – asi jako když najednou vysrknete celé vědro hrachové kaše – které přišlo odněkud z místa, kde jsem měl pravé rameno. V příštím okamžiku se prase bleskurychle odvalilo stranou a prudce vyskočilo na všechny čtyři. Viděl jsem před sebou nenávistné rudé oči a žluté kly a pevně jsem sevřel oči, připraven zemřít. Jenže kanec, místo aby mě rozpáral jako předtím koně i psy, si ještě jednou vzdorně a naposledy odfrkl, otočil se a vystřelil k lesu. Než jsem si stačil uvědomit, co se vlastně stalo, byl pryč.

Ležel jsem na zemi, tuhý jako kus dřeva, a skoro jsem se neodvažoval dýchat. Slunce již stálo téměř kolmo nad námi a jeho paprsky k nám jako zlaté šípy pronikaly oblaky prachu. Slyšel jsem smích a nad sebou jsem spatřil Rollovu tvář, bledou jako sníh, ale rozesmátou bujarým veselím. Ještě stále svíral v ruce tesák.

„Petrusi! Proboha živého, Petrusi, cos tomu praseti řekl? Pro Kristovy kosti a krev, ten kanec se musel strašně urazit, cos mu to pošeptal?“

Nedokázal jsem v sobě najít dost síly ani to, abych mu odpověděl. Místo toho jsem se podíval kamsi za něj do zvířeného prachu a přemýšlel jsem, jestli jsem si nenadělal do kalhot. Rollo se zlomil v pase smíchem. Neustále omílal to samé a každé další slovo v něm vyvolávalo nový záchvat smíchu.

„Něco ošklivého o jeho staré, že jo? Nebo o jeho dcerách, co? Jak –“

Proud řeči ustal, jako by mu někdo slova odsekl od úst. A když se mi podařilo zaostřit sluncem oslněné oči, viděl jsem, že mu z obličeje zmizelo veškeré veselí. Oči měl dokořán a rty mu úplně zbělely. Upustil tesák a ten s bouchnutím dopadl na zem jen pár centimetrů od mého boku.

„Co se…?“ Začal jsem, zatímco se napřímil a ohnal rukou po čemsi za svými zády. Pak jsem zaslechl syčivý zvuk a zpod podpaží mu jako groteskním kouzlem vyrazily šedé letky šípu. A další zvuk, tentokrát jako lusknutí prstů, a druhý šíp mu probodl tvář. A pak ještě dva, do boku. Šmátral po zářivých špičkách oceli, které mu trčely z břicha a naše pohledy se setkaly. Jeho oči byly plné usilovného soustředění, jako by u mě hledal odpověď na nějakou otázku, a tvář měl navzdory děsivé okrase, která ho nyní zdobila, vážnou a ušlechtilou. Pak mu z probodnutých úst vytryskl silný proud krve a pohled očí pohasl. Bezvládně se zapotácel a zřítil se na záda. Šípy se při dopadu s hlasitým prasknutím zlomily. Rollo zůstal nehybně ležet.

18.

Od okamžiku, kdy jsem se probral, jsem nepohnul ani svalem, i když mým prvotním impulzem bylo vyskočit a utíkat, neudělal jsem to. Pomalu, ochromený hrůzou z Rollova nečekaného odchodu z tohoto světa, na mne spolu se zvířeným prachem dosedalo poznání, že střelec, ať už to byl kdokoli, se ani jednou nepokusil zasáhnout mě. Pravděpodobně, přemítal jsem, se musel domnívat, nebo spíš museli, protože jistě byli nejméně dva, že jsem mrtvý. Existuje teď aspoň malá naděje, že mě nechají na pokoji a spokojí se s tím, že zabili Rolla? V hlavě mi zběsile vířily myšlenky. Určitě jsou to lupiči. Jenže v tom případě teď bude následovat prohlídka a oloupení mrtvol. Kdybych se pohnul, zastřelili by mě rovnou ze svého úkrytu. Mou jedinou šancí je, nechat je přijít až ke mně. Pořád mám ještě nůž. Pokud budou dva, a pokud vylezou oba, pořád mám šanci, byť velmi malou. Pokud jsou tři nebo více, jsem mrtvý muž. Bože,
kde mám koně a dokážu vůbec tasit? Svatá Matko sedmibolestná, co je tohle? No jistě, vždyť ještě pořád držím Rollovo kopí. V pravé ruce mi strašlivě cukalo a modlil jsem se, aby nebyla zlomená.

A zatímco mi v mozku myšlenky narážely zmateně jedna do druhé jako spolek opilců, pokoušel jsem se ze všech sil zůstat bez pohnutí ležet. Ani ty nejpřesvědčivější argumenty, se kterými jsem dokázal přijít, mě však nedokázaly zbavit strachu z toho, že do mě střelci jen tak pro jistotu pošlou jeden dva šípy. Když jsem za sebou konečně zaslechl kroky, málem se mi ulevilo. Blížily se ke mně, ale já se spíš než na muže soustředil na nesnesitelné lechtání na krku: odporná tlustá masařka se tam máchala v mém vystrašeném potu. Nesmím se ani pohnout. Teď ne. Kroky byly blíž a blíž. Určitě patřily více než jednomu páru nohou. Slyšel jsem tichý, syčivý šepot, ale nedokázal jsem rozpoznat slova. Teď už mi kamínky pod nohama praskaly těsně u hlavy. Přivřenýma očima jsem vpravo od sebe spatřil siluetu mužské postavy. Proti rozpálenému slunci jsem však vnímal jen temnou skvrnu. Muž přešel k Rollovi a kopl do
něj. Pak se rychle sklonil a podřízl mu hrdlo – byl jsem si tím jistý, i když jsem nic neviděl, protože je to zvuk, který mi už nikdy nevymizí z paměti a který dnes poznám až příliš snadno. Hned vzápětí mě někdo druhý pořádně nakopl do levé ledviny. Věděl jsem už, co bude následovat, a otevřel jsem oči. Pozorovala mě snědá mužská tvář se zahnutým nosem, hustým, naježeným obočím a mastnými, černými, kudrnatými vlasy. I on se rozhodl vše ukončit a začal se ke mně sklánět. V tom okamžiku jsem se posadil a ve stejnou chvíli jsem mu zarazil do krku tupý konec kopí. Zasáhl jsem ho do ohryzku a oštěp mi poskočil v ruce: nebyl to nijak strašlivý úder, ale muž byl tak překvapen, že ztratil rovnováhu a dopadl ztěžka na zadek. Pokoušel jsem se posbírat na nohy, ale v tom mě zezadu chytila pod krkem čísi paže. Ihned jsem se plnou vahou vzepřel proti útočníkovi. Odhodil jsem kopí a pokusil jsem se vstát; kdyb
ych v daném okamžiku dokázal vnímat směšnost situace, asi bych se musel hlasitě rozesmát, protože muž za mnou stál tak pevně, že jsem po celé délce jeho těla vyjel rovnou vzhůru. Sáhl jsem po noži. Nekonečně dlouhou vteřinu jsem necítil pod prsty nic než látku šatů, ale pak jsem konečně nahmatal chladivou ocel hrušky. Cítil jsem, jak se mu svírají svaly na paži, a představil jsem si, že v ruce drží nůž, i když jsem ho neviděl. Vší silou jsem mu tedy dupl na nohu a ihned jsem se otočil, protože jeho sevření na okamžik polevilo a já se instinktivně krčil a připravoval na průnik oceli do mého těla. Obličej jsem teď měl těsně pod jeho bradou, vousatou a páchnoucí česnekem, a oběma rukama jsem ho od sebe odstrčil. Ustoupil a napřáhl ruku. Držel v ní krátký meč, nikoli dýku, jak jsem se domníval, a to mě zachránilo, protože mu dlouhá čepel neumožnila mě z takto bezprostřední blízkosti bodnout. Tvář měl
příšerně zkřivenou a já si nejasně uvědomil, že jsem ho při svém pokusu odstrčit ho od sebe nechtěně bodl. Meč mu klesl dolů, já jsem rychle nakročil a zabořil jsem mu ostří svého nože do břicha a pak znovu a znovu, aspoň pětkrát, možná ještě víckrát. Zavyl mi do ucha a zhroutil se mi k nohám.

Otočil jsem se. Druhý muž se postavil, hrbil se a tvářil se dostatečně nasupeně na to, abych pochopil, že jsem ho zranil, byť jen velmi lehce. Teď se se zlověstným úsměvem pomalu blížil ke mně. Nůž držel napřažený před sebou a jeho špička mi nepohnutě mířila do obličeje. Viděl jsem, že má na sobě nějaký podivný úbor, jako by to byl nějaký saracénský hadrář: maurské kalhoty, košili se širokými rukávy, vestu ze špinavé, barvené kůže. Košili měl zeširoka rozhalenou tak, že odhalovala velkého černého hada, kterého měl vytetovaného na snědé hrudi. Usmál se a obnažil své zkažené, žlutočerné zuby. Teď se podíval doleva a zvedl levou ruku. Chystal jsem se vzít nohy na ramena a utíkat odsud tak rychle, jak jen to moje nohy zvládnou, ale veškerý výcvik, jehož se mi za poslední dva roky na Kormoránovi dostalo, se ve mně vzpříčil a převzal nade mnou kontrolu. Dost možná, že někde vzadu je ještě třet
í muž, střelec. Pokud budu v tak těsné blízkosti jeho druha, nebude moci střílet. Anebo ten hadí muž blafuje a je natolik hloupý, že mi nabídl šanci zaútočit. To byla mnohem zajímavější myšlenka a já se rozhodl podle ní jednat. Pustil jsem nůž a vrhl jsem se po kopí ležícím dosud v širokém tratolišti Rollovy krve. Podařilo se mi ho zvednout přesně v okamžiku, kdy se muž otočil ke mně. Úsměv mu zmizel z tváře.

I když jste mimořádně dobrý bojovník, anebo máte jen prachsprosté, neuvěřitelné štěstí, i tak se jen málokdy ocitnete v situaci, kdy byste měl tak neuvěřitelně navrch, že si můžete s naprostou jistotou a jasností zvolit svůj další krok. Já rozhodně v boji nijak nevynikal, ale přelétavé štěstí mi přišlo na pomoc a já jsem z ničeho nic opanoval bojiště, na němž se nyní odehrával hodně nerovný zápas. Kopí, které jsem svíral v ruce, bylo téměř dva metry dlouhé a končilo dlouhým hrotem s čepelí ostrou jako břitva. Můj protivník měl jen dlouhý tesák. Nespouštěl jsem oči z jeho tváře a opatrně jsem překročil Rollovo ležící tělo. Pohyboval jsem se v kruhu a přinutil jsem muže, aby se postavil mezi mě a případného střelce, pokud nějaký vůbec existoval. Už jsem řekl, že jsem vše viděl s naprostou jasností, ale tu mi zatemňoval vztek jako nějaký hořící asfalt. Tento muž mě chtěl před chvílí p
odříznout jako podsvinče, ale mně ho najednou začalo být líto. Instinkt mi radil, abych ho nechal běžet, pokud by si tuto možnost zvolil, ale byl jsem tak naplněn zuřivostí, že jsem po něm začal bodat, místo toho, abych sám předvedl nějaký klamný manévr. Za chvíli jsem mu byl už tak blízko, že musel ostří kopí odrážet nožem. Nevypadal, že by měl strach, vlastně se znovu začal usmívat a předváděl mi svoje shnilé zuby. To mě rozzuřilo ještě víc, a protože vztek je docela slušnou náhražkou odvahy, zapomněl jsem na všechno, co mi můj neohrožený učitel opakoval pořád dokola a dokola – hlavně si zachovej čistou hlavu – a provedl jsem výpad vpřed.

Muž ukročil do boku a sekl po mně. Ostří jeho meče se svezlo po těle kopí a odrazilo ho stranou. Provedl jsem další výpad. A další. Muž se stále nebál a pořád se na mě smál tím svým zkaženým úsměvem, ale tlačil jsem ho pozpátku stále dál, udržoval jsem se mimo dosah jeho meče a přitom tak blízko, aby po mně jeho přítel – jestli tam někde byl – nemohl vystřelit. Znovu jsem zaútočil a muž znovu ustoupil. Teď jsme se pohybovali mezi rozcupovanými mrtvolami Rollových psů, z nichž jeden sebou ještě stále slabě cukal. Muž o něco zaškobrtl. Oba jsme se podívali dolů. Byl to oštěp, který mi vypadl z ruky při útoku na kance. Zoufale jsem po muži sekl, ale opět mi uhnul, odrazil oštěp stranou a mávl tesákem proti mému obličeji. Mířil perfektně, ale byl jsem příliš blízko, a tak mě jen z boku zasáhl jílcem do nosní kosti. Slyšel jsem, jak praskla, a z nosu se mi ihned proudem spustila krev. Potácivě jsem usto
upil a přes slzy, které se mi nahrnuly do očí, jsem pozoroval, jak se hadí muž shýbl pro oštěp a podařilo se mu ho uchopit.

„Ty hajzle!“ zařval jsem. Ještě stále jsem byl bez sebe vztekem, ale teď už jsem dostal i strach a sotva jsem dokázal dýchat. V tomto zmatku vzteku a strachu jsem se skokem vrhl dopředu, a předtím, než se muž stačil narovnat, zabodl jsem mu kopí do ramene. Proniklo hluboko, až po chránič ruky a já jsem ho vší silou vyškubl a znovu jsem bodl, ale tentokrát muž uhnul a obrátil proti mně můj vlastní oštěp. Podnikl jsem další výpad a opět jsem minul, ale aspoň jsem do něj vrazil. Na okamžik jsme stáli přilepeni k sobě a pak jsem ho, přemožen slepou panikou, od sebe prudce odstrčil a muž se zapotácel dozadu a řval bolestí. Znovu jsem do něj vrazil a pak ještě jednou a znovu. Byli jsme jako dva opilci před hospodou: oba nemotorní a na pokraji sil. Ale já jsem byl mladší a on byl zraněný. A tak jsem ho zpocený, lapaje po dechu, dostrkal přes celou mýtinu až do řeky. Tam mu v kluzkém blátě nejprve uvízly a potom uklouzly n ohy. Přetočil se, a když padal, na bledé tváři se mu zračila hrůza poznání.

Ozvalo se hlasité šplouchnutí a muž zmizel celou svojí délkou pod hladinou. I mně uvízly nohy v blátě, ale setrvačnost sunula tělo stále dopředu. Dopadl jsem ztěžka na zadek a sklouzl jsem po nízkém břehu. Když se muž s cákáním vynořil nad hladinu, postavil jsem se a napřáhl jsem kopí. Pocítil jsem okamžik klidu, záblesk vítězství, protože můj nepřítel byl na zemi a beze zbraně, a tahle věc už se snad konečně blížila ke konci. Jenže vtom vytáhl ruku z vody a stále v ní svíral oštěp. Plácal se ve vodě a pokoušel se postavit a dlouhé, špičaté ostří oštěpu přitom odrazilo několik oslňujících odlesků slunce. Polkl jsem krev, která se mi řinula z nosu, a vstoupil jsem hlouběji do řeky. Vší silou jsem ho bodl do prsou. Vyškubl jsem kopí a znovu jsem ho bodl a bodal jsem do něj tak dlouho, dokud z něj nezbyla jen zkrvavená hromada masa a hadrů.

Probral jsem se až na břehu. Seděl jsem na zemi s hlavou v dlaních. Ty se plnily mou krví a hleny jako nějaký odporný pohár. V uších mi dunělo a připadal jsem si zcela průhledný, jako by skrze mne svítilo slunce. Nohy jsem měl ve vodě a kolem lýtek se mi jako obrovské pijavice kroutily temné provazce krve. Začal jsem zvracet, nic ze mě však nevyšlo, ale aspoň jsem si nepřipadal tak nehmotný. Konečně jsem zvedl hlavu a spatřil jsem řeku a uprostřed ní důstojně stála moje světlá kobylka. Teď sklonila hlavu a pomalu upíjela z křišťálově čisté vody, která jí ubíhala pod koleny. Muže s tetováním nebylo nikde vidět.

Jestli byl někde mezi stromy schován ještě jeden střelec, se už nikdy nedozvím, protože přesně v tu chvíli se ke mně donesl zvuk rohu a po něm další, mnohem bližší, který mu odpovídal. A pak se na mýtinu za mými zády s dupotem vřítila celá smečka alauntů.

Pomalu jsem sestoupil do řeky a uchopil jsem koně za uzdu. Cítil jsem se přitom, jako bych byl vytesán z kusu ledu. Stejně pomalu jsme se vraceli na mýtinu. Rollo byl stále mrtvý a s přelámanými šípy zabodanými v těle vypadal jako mršina nějakého obrovského racka, kterou řeka vyplavila na břeh. Muž, kterého jsem zabil, ležel na zádech, tváří k obloze, oči dokořán potažené prachem. Jeho tunika – měl na sobě stejné hadry jako jeho druh – byla roztržená a jeden ze psů hltavě chlemtal krev, která z něj vytekla a vytvořila na prsou zaschlou louži. Znechuceně jsem psa nakopl, ale pak jsem si čehosi všiml, a to mě přimělo, abych poklekl vedle mrtvoly.

Pes totiž při svém chlemtání olízal i zkrouceného hada, jehož měl mrtvý muž vytetovaného na hrudi. Až na to, že to nebylo tetování, protože obraz byl nyní celý rozmazaný. Sklonil jsem se nad mrtvolu a navzdory hnusu, který mě jímal, jsem uchopil kousek plátna košile a několikrát jsem obrázek přejel tam a zpět. Had zmizel a zanechal za sebou rozmazanou skvrnu mnohem světlejší barvy. Saze, napadlo mě, nebo něco takového. Usilovně jsem přemýšlel, namočil jsem si prst do krve a přejel jsem s ním po mužově tváři pokryté strništěm vousů. Na snědé tváři se objevil světlý pruh. Jak jim to jen říkali, těmto hadím mužům? Athingani? Jenže tenhle člověk přede mnou byl asi tak stejný Athingani jako já, a na to bych klidně vsadil celou trnovou korunu. Zaslechl jsem dusot kopyt a veden impulzem, jehož pohnutky mi nebyly vůbec jasné, jsem rozhalenou košili rychle upravil tak, aby nebyla vidět mužova hruď. Vrávoravě jsem s
e postavil. Aimery a jeho druhové již stáli v kruhu kolem mě. Všichni bledí a zadýchaní.

„Proboha živého, Petrusi! Tohle je hotová márnice. Ježíšikriste, to je Rollo?“ zachraptěl nakonec.

„Jo,“ přikývl jsem.

„Kdo…,“ začal jiný člen družiny, ale zvedl jsem ruku, abych ho umlčel.

„Nevím,“ odpověděl jsem. „Ale zřejmě to byli ti, o kterých jste mluvili. Egypťané. S hady na prsou.“

„Aigupti? Chceš říct, že vás napadli Athingani? Ale ti přece ne…,“ pronesl muž s kuší.

„Zavři zobák, Eudesi,“ vyštěkl Aimery. „Jsou to divoké bestie a zloději. Nenávidí nás a teď tedy prolili poctivou francouzskou krev.“ Seskočil a poklekl vedle Rolla. „Bože, Rollo! Můj drahý Rollo!“

„Netrpěl,“ oznámil jsem mu. „Věř mi, když ti říkám, že umřel s úsměvem na rtech.“

Aimery se na mě podíval studeným pohledem. „Ale tady toho zabil?“ ukázal na mrtvolu vedle.

Zavrtěl jsem hlavou. „To jsem byl já. A jestli to byl zrovna on, kdo Rolla zastřelil, to nevím. Měl ještě komplice.“

„Byli dva? A kde je?“

„Mrtvý v řece.“

„Ten Angličan zabil dva chlapy?“ pronesl jeden z lovců obdivně. Aimery na mě tiše zíral a jeho pohled byl ještě ledovější než předtím.

„Ale Rolla jsi zachránit nedokázal,“ pronesl hořce. „Jak to, že nestříleli i po tobě?“

„Ležel jsem na zemi. Byl tady obrovský kanec…“ Najednou jsem pocítil strašlivou slabost a klesl jsem se na kolena. „To on zabil ty psy i Rollova koně. Jenže měl zřejmě tolik rozumu, že hned potom zmizel v lese. Nejprve jsme lovili kance, pak kanec lovil nás a nakonec nás lovili ještě tihle muži…“ Pak už jsem všechno viděl rozmazaně, šedě a černě, a když jsem znovu otevřel oči, ležel jsem na složených pláštích pod olivovníkem. Muž s kuší mi přidržoval u rtů čutoru a já jsem z ní vděčně hltal víno.

„Pašák,“ pronesl spokojeně. „Už jsme mysleli, že je po tobě. Ale je to jen nos, co? Schytal jsi ránu do hlavy, je to tak?“

„Jednu nebo dvě,“ souhlasil jsem a pokusil jsem se postavit. Položil mi ruku na prsa a jemně, ale důrazně mi v tom zabránil.

„Zůstaň ještě chvíli ležet,“ řekl. „Chlapci teď přivazují Rolla na koně. Chudák Rollo. Takhle to odnést. Byli s Aimerym jako bratři.“

„Aimery mě teď asi nebude mít rád,“ vypravil jsem ze sebe.

Zavrtěl hlavou. „Aimery dokáže být pěkný parchant, ale před chvílí jsme vytáhli z vody tu tvoji druhou mrtvolu. Buď si jistý, že tě bude mít v náležité úctě. Proč jsi nám neřekl, že jsi takový bojovník?“

„Protože nejsem,“ vyhrkl jsem, ale muž mě nevnímal a na tváři měl ten přihlouplý úsměv, který muži mívají, když je ohromí nějaký akt krutosti či bláznovství, jehož se stali svědky. Už teď mi začínalo být jasné, že se dnešní masakr dočká povýšení a že se z něj stane jakási legenda o hrdinství. A nemýlil jsem se. Když našli můj nůž, předali mi ho stejně obřadně, jako by to byl Excalibur a já král Artuš nebo nějaký jiný ješitný blázen ze stránek Chrétiena de Troyes a jeho příběhů o rytířích kulatého stolu; a když jsme pak ujížděli zpět k domovu a Rollovo přivázané tělo hlasitě naráželo do boku koně, zdálo se, že muže zajímá spíš bitva, která se na břehu řeky odehrála, než smutný osud jejich kamaráda. Na společnost mužů bojovníků jsem si již dávno zvykl, ale na Kormoránovi jsme spíš než hrdinství cenili umění přežít. Jenže tito muži byli rytíři nebo synové rytířů
a lidský život pro ně zřejmě neměl velkou cenu. Rollo jim bude určitě chybět, ale nikdo ho neoplakával. Alespoň ne teď.

Snad až na Aimeryho, protože ten se jako jediný z celé vzrušeně debatující skupiny držel stranou a jel mlčky s téměř zavřenýma očima. To jsem chápal. Byli to nejlepší kamarádi.

V čele průvodu jel se skloněnou hlavou vysoký muž, na tváři vážný, důstojný výraz, stejný jako všichni ostatní. Neuniklo mi ale překvapení, s nímž předtím přivítal skutečnost, že žiji. Pokusil se je maskovat, ale bylo mi jasné, že očekával, že tím mrtvým budu já a ne Rollo. Na Kormoránovi se mi dostalo důkladného školení v umění lži a přetvářky, a pokud bych nedokázal rozpoznat lež, jako byla ta, která se mu zrcadlila na tváři v okamžiku, kdy zjistil, že nejsem po smrti, nezasloužím si ani svoji kajutu na Kormoránovi a měl bych být s potupou vyhnán. Bylo mi špatně. Po těle i v srdci, v nose mi děsivě pulzovalo a před očima se mi míhaly rozmazané šmouhy hvězd. Nebyl jsem tedy ve stavu, abych celou situaci vyhodnotil tak, jak si zasloužila. Předpokládal jsem ale, že pokud skutečně existuje nějaký komplot, který mi usiluje o život, ví o něm jen několik málo mužů ze skupiny, protože jinak by mě zabili
hned za branami města. Nebylo těžké podezírat vysokého muže, ale teď mě napadlo, zdali nebyl do spiknutí zatažen i Rollo. Proč jinak by nás dávali do jedné dvojice? A pokud byl Rollo Aimerymu tak drahý – a pokud spiknutí proti mně skutečně existovalo, určitě se na něm podíleli oba –, vystavil by Aimery svého přítele tak lehkovážně případnému nebezpečí? A proč mě vůbec Rollo nezabil sám? Proč ta šaráda s kancem a potom ti přestrojení Athingani, kteří do toho byli rovněž vtaženi? Nic z toho jsem nechápal až na to, že tři muži zemřeli a že jsem se teď mohl místo Rolla houpat přehozený přes sedlo já sám. Stačilo málo a byla by to moje hlava, která by teď jako tuřín tloukla do boku poklidně kráčejícího koně. Stíny se zvolna prodlužovaly a vzduch byl stále chladnější. Blížili jsme se k pobořeným hradbám města a jediným zvukem, který jsem byl schopen vnímat – neslyšel jsem dokonce ani nekoneč
né brebentění ostatních lovců – byly tlumené nárazy Rollovy hlavy o prázdný postroj.

19.

Branou Bukoleonu projel náš truchlivý průvod těsně před západem slunce. Jeden ze strážců byl vyslán, aby ohlásil náš příjezd, a tak se stalo, že nás na vnitřním nádvoří přivítala skupinka vojáků a dva urození pánové. Ještě pořád jsem byl tak rozbolavělý, že jsem ani nedokázal slézt z koně a museli mě z něj sundat jako nějakého nemohoucího starce. Přikvačil i lékař, maurský učenec, a podal mi bylinné kapky rozpuštěné v silném víně. Pak si mě odvedl ke kamenné lavičce, aby si mohl lépe prohlédnout má zranění. Byl jsem mu vděčný, protože skupina lovců teď ostatním vyprávěla příběh dnešního dne a k nám doléhaly vzrušené hlasy plné údivu, nedůvěry a nakonec hněvu. Měl jsem dojem, že se oba šlechtici dívají mým směrem, ale lékař mi právě čistil rány tinkturou, která pálila víc než satanovy vidle, a tak jsem si nebyl jistý, jestli si to jen nenamlouvám. Aimery zavrtěl hlavou a ukáz
al na mě rukou. To už nebyla fantazie. Jeden z urozených mužů si založil ruce v bok, dlaně pevně sevřené v pěsti. Bojovně si Aimeryho prohlížel, hlavu nakloněnou na stranu. Lovci zpozorněli, ale Aimery řekl něco, čemu jsem nerozuměl, a dál už se nezdržoval a bez pozdravu zamířil rázným krokem pryč tak razantně, že do urozeného muže málem vrazil ramenem. Hádka byla zažehnána. Rollovo tělo bylo odneseno a tím to celé skončilo. Lovci se loudali pryč a doktor mě dál trýznil svými ďábelskými tinkturami. Uprostřed mučení jsem zvedl hlavu a zjistil jsem, že na mě ten druhý šlechtic upřeně zírá, na růžolící tváři soustředěný úsměv.

Nepamatuji si už zdvořilosti ani vyjádření starostlivosti, které jsme si vyměnili, protože jsem trpěl příliš velkou bolestí a bylo mi do hloubi duše zle, abych jim věnoval pozornost. Přikývl jsem a usmál jsem se. Pak jsem mu v hrubých obrysech nastínil vše, co se u řeky odehrálo. Měl jsem dostatek rozumu, abych vynechal informace o tom, jak jsem na mrtvém těle objevil falešné tetování. Neviděl jsem důvod k tomu, abych se jim svěřoval se svým podezřením, a navíc jsem byl příliš slabý na to, abych si byl čímkoli jistý. Ctihodný Maur mi podal další ze svých lektvarů a přivolal nosítka, na kterých mě odnesli do mého pokoje, kde jsem byl uložen do postele – alespoň jsem to předpokládal, protože si nepamatuji téměř nic až do okamžiku, kdy jsem se druhý den ráno probudil a cítil se jako něco, co jsem kdysi dávno na Kormoránovi viděl zvracet racka.

Ležel jsem jako kus masa na řeznickém stole a jen nejasně jsem předpokládal, že pro mě moji hostitelé pošlou, neboť čím usilovněji jsem o událostech včerejšího dne přemýšlel, tím podivnější mi připadaly. Rozhodně jsem nepodezíral regenta, neboť ten se až příliš klepal na to, aby obchod, na který jsem tu měl dohlížet, co nejrychleji dospěl ke zdárnému konci, neboť na něm nejspíš záležel osud celé říše. Napadlo mě, že třeba přišli na to, kdo za spiknutím stojí, a že mi budou chtít všechno vysvětlit. Měl jsem ještě pár podrobností, které jsem jim dychtil sdělit, a zcela jistě budou muset vyšetřit Rollovu vraždu. Jenže nikdo nepřišel, a když jsem konečně vstal a postavil se na roztřesené nohy, zjistil jsem, že se cítím mnohem lépe, než jsem předpokládal, a tak jsem se rozhodl jít se trochu projít, už jenom proto, abych se dostal z paláce, který mi připadal tísnivější a tísnivější.

Bylo už docela pozdě, když jsem se konečně vydal ven do deště: muselo to být až někdy po poledni. Kráčel jsem kalužemi a ledovými provazci vody, která se na město řítila z oblohy, a tak jsem se celý zmáčený dostal až do jedné z ulic mezi palácem a nábřežím, kde jsem si mohl, jak už jsem ze svých toulek věděl, koupit něco k jídlu. Rozhlížel jsem se kolem, když vtom jsem zaslechl, jak někdo volá moje jméno. A pak ještě jednou.

„Petrusi!“

Prudce jsem se otočil, protože hlas, který na mě volal, patřil některému z Franků a vůbec nezněl přátelsky. Jak jsem hned vzápětí zjistil, nebyl to nikdo jiný než Aimery de Lilie Charpigny, který ke mně mířil rázným krokem přes náměstí. Mračil se a já jsem se přes bolavé údy napřímil, připraven na nepříjemnosti, které mi zřejmě bude souzeno vyslechnout.

„Petrusi Zennorie! Kampak jdeš?“ V Aimeryho hlase nebyl ani náznak přátelství či srdečnosti.

„Nikam konkrétně,“ odvětil jsem.

„V tom případě se můžeme na chvíli projít,“ oznámil mi a připojil se ke mně. Všiml jsem si, že má u boku krátký lovecký mečík. Kráčeli jsme pohrouženi v hluboké ticho. Nakonec jsem to už nevydržel.

„Můj milý Aimery, dlužím ti poděkování,“ začal jsem. Odpovědí mi byl jen chladný úšklebek.

„O tom pochybuji,“ odpověděl. „A proč to vlastně říkáš?“

„Včera, když jsme se vrátili z… z lovu, zastal ses mě proti jednomu z baronů. A když teď dovolíš, mám i já jedno svoje proč.“

Zastavil se a bedlivě si mě prohlížel. Neuniklo mi, že je bílý jako sníh.

„Včera, když jsem tě našel vedle mrtvého Rolla, jsem byl ve velkém pokušení tě zabít. Myslel jsem si, a ze začátku se všechno zdálo tak jasné, že jsi nechal mého přítele zmasakrovat těmi… těmi nekromantickými zrůdami. Ale jsem voják a viděl jsem mnoho bitevních polí; a i mým nevstřícným očím bylo nad slunce jasnější, že jsi bojoval jako pravý hrdina a že ses pokusil mého přítele zachránit a co víc, zabil jsi jeho vrahy. Když jsme se pak vrátili do paláce, onen muž se chtěl raději věnovat tomu, aby tě obvinil, než aby se postaral o tělo našeho spolubojovníka. Jako by ho Rollova smrt jen rozčílila, ale ne proto, že jsme ztratili druha, nýbrž proto, že ty žiješ. Postavil jsem se tedy na tvoji stranu, neboť to pro mne byla otázka cti. A zároveň jsem se rozhodl, můj milý příteli, zjistit, kdo vlastně jsi.“

Pozorně jsem zkoumal jeho tvář a viděl jsem v ní neskrývaný hněv a hluboký žal, ale nic víc.

„Můj milý Aimery, opravdu chceš slyšet pravdu tak, jak ji vidím já?“

„Jak ji vidíš ty? Chacha! Vy klerici a ten váš jazyk… ale budiž, i ta mi bude prozatím stačit.“

„A nemohli bychom si někam sednout?“

„Palác…“

„Ne, palác ne, raději ne.“

K mému překvapení se pousmál a byl to opravdový, upřímný úsměv.

„Tak to bude asi lepší, kousek odsud je jedno místo… kupecká taverna.“

„Benátská?“ zeptal jsem se rychle.

„Myslím, že pisánská, ale proč se ptáš?“

„Ani nevím, ale pisánská určitě nevadí.“

Aimery mě vedl dolů ke Zlatému rohu. Opuštěné, vylidněné ulice byly kolonizovány životem a ruchem z italských přístavišť, který se sem šířil jako šlahouny popínavého břečťanu. Jedna z pobořených budov byla podepřena a dostala novou střechu a k ní ještě domovní štít se zlatým hroznem, na kterém hodoval kos. A v rozích, jak jinak, bílé pisánské kříže. Uvnitř bylo prázdno, museli jsme si sami zavolat hostinského. Přinesl nám chléb a víno a ponechal nás o samotě.

„A teď,“ řekl jsem, když jsme se oba napili. „Zřejmě mi příliš nedůvěřuješ, že? Jak jinak. Ale zkus mě poslouchat: oba máme svá podezření. Chceš slyšet ta moje?“ Aniž jsem čekal na jeho souhlas, rozhodl jsem se skočit do vody po hlavě. „Ti muži nebyli Athingani, ani Aigupti, ani nikdo z těch, za které jste je považovali.“

To ho zaujalo. Naklonil se dopředu jako sokol, který pozoruje hraboše v trávě hluboko pod svým stanovištěm.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se pomalu.

„Prohlédl sis ta mrtvá těla?“ Zavrtěl hlavou. „Já ano,“ pokračoval jsem. „Jeden z nich uplaval po řece, ale ten druhý… všiml sis toho hada, co měl na prsou?“ Souhlasné kývnutí. „Saze. A jejich kůže? Ano, byla snědá, ale přibarvená – nejspíš slupkami ořechů. Nebyli o nic víc Athingani než ty, nebo já.“

„Kam míříš?“ vyštěkl Aimery netrpělivě. „O co jde?“

„Myslím, vlastně jsem si jistý, že to byli katalánští žoldnéři. Už jen proto, že jako žoldáci i bojovali. Ne jako nějací zaklínači hadů. To je můj názor.“

„Nevěřím ti,“ řekl Aimery, ale z jeho hlasu jsem vycítil, že nevěří především sám sobě.

„A potom, když jsem na tohle všechno přišel, začal jsem se ptát, proč chtěli zabít právě Rolla? A proč se obtěžovali s tak komplikovaným krytím, když byli předem rozhodnutí nezanechat za sebou žádné svědky. Ptám se tě tedy: byl to tvůj plán – teď mluvím o rozhodnutí rozdělit skupinu na dvě poloviny a lovit nezávisle a daleko od sebe?“

„Ne, nebyl. Popravdě řečeno, dávám přednost společné štvanici. A stejně na tom byl i Rollo. Ale Gervais – tedy Gervais du Perchoi, ten vysoký chlapík – trval na tom, abychom se rozdělili na polovic. A pokud si vzpomínám, byl to právě on, kdo se o zaklínačích hadů zmínil jako první.“

„Co je zač, tenhle Gervais?“ zeptal jsem se.

„Syn Guillauma de Perchoi, jednoho z baronů,“ odpověděl Aimery. „Už jsi ho možná viděl u regenta. Stařec se zchromlou rukou.“

„Ale Gervais je tvůj přítel.“

„Ne tak docela. Gervais je smetánka, vlivný muž. Já jsem jen obyčejný rytíř povýšený do svého stavu na bitevním poli. Z Gervaise bude brzy baron a regent na něj již teď shlíží laskavým okem.“ Přemýšlel jsem, zdali jsem v jeho hlase nezaslechl náznak závisti. Pokud ano, byl jen hodně nepatrný. Pokračoval jsem v otázkách.

„Ti falešní Athingani museli mít příkazy zaútočit na hlavní skupinu, ukázat se, ale zabít jen jediného člověka. A jsem si jistý, že tím člověkem jsem měl být já sám.“

Aimery si tlačil zápěstím do oka. Pak si odevzdaně povzdychl. Vypadal unaveně.

„A proč myslíš, že by to mělo být opravdu tak, jak říkáš?“ zeptal se.

„Nejprve mi prozraď, jestli jsou teď u dvora nějací Benátčané. A nejen to, těší se někteří z nich důvěře regenta a jeho baronů? Jsou spolu v úzkém kontaktu?“

„Ne… vlastně až teď,“ odpověděl. „Ale Italů je tady spousta, pořád někdo přichází a odchází a škemrá o přízeň, nebo nějakou výhodu… Benátčané, Pisánští, Janovští.“ Vypadal znechuceně.

„Ty asi nemáš Benátky příliš v lásce.“

„Ach, u regentova stolu teď vysedává tolik darmožroutů!“ vybuchl. „A tolik zbytečných jazyků tam rozdává rady. Potřebujeme muže a zbraně, nic víc.“

„A peníze,“ podotkl jsem.

„Ty také. Ale promiň, jsou tu Benátčané a jejich požadavky, a Pisánští, kteří se neustále handrkují s Janovany a všichni bez rozdílu si z nás chtějí pro sebe něco urvat; a pak ti podivní, tajuplní vyslanci jako jsi ty, kteří nám lichotí a zahrnují nás sliby, jež nebudou nikdy dodrženy – a jako by toho ještě nebylo málo, Řekové i ti posraní Bulhaři se rozlézají po zemi jako nákaza. Pověz, co asi máme dělat? Utlouct je štůčky benátského hedvábí? Udusit je pepřem, nebo snad postřílet verši katechismu? Nesmysl, naprostý nesmysl.“

„Já…“

„Omlouvám se,“ pronesl rychle, „nechtěl jsem tě urazit. I tebe jsem nejprve považoval za jednoho z těch nedokrevných kleriků, co nemají nic jiného na práci, než nám stále dokola opakovat, jak svatý je náš boj a že vítězství je už na dosah. Jenže teď už mi je jasné, že žádný fráter nejsi. A hodlám přijít na to, co jsi vlastně zač.“

„V tom případě ti rád odpovím, ale nejprve bych chtěl vědět, kdo jsi ty,“ řekl jsem a rychle jsem mu dolil pohár, aby pochopil, že svoje slova nemyslím jako urážku. „Předpokládám, že jsi Francouz, je to tak?“

„Burgunďan,“ odvětil Aimery s hrdým výrazem v obličeji.

„A kde ses tady vzal?“ zajímal jsem se dále.

„Copak to není nad slunce jasné, můj milý Angličane?“ Otázal se s neveselým úsměvem. „Jsem druhorozený syn a musel jsem se vypravit hledat svoje štěstí do světa. Mám strýce, jenž drží dvě léna vévody z Athén a otec mě poslal, abych mu sloužil. To jsem byl ještě kluk. Když pak náš poslední král, chci říct regent Jan, volal o pomoc, neboť ho napadly síly bulharského cara a řeckého krále Lascarise, velel jsem zde po dobu obléhání jednotce, kterou strýc králi poslal. To bylo před dvěma lety. Sám starý pán Jan z Brienne mě pouhý týden před smrtí pasoval na rytíře. Mor a neštovice na všechny ty, kteří nám vládnou po něm, milý Petrusi. Jan z Brienne byl větší chlap než oni všichni dohromady.“

Když domluvil, jako by se zhroutil sám do sebe a chvíli jen mlčky zíral na ubývající obsah svého poháru. A já jsem k němu, poprvé od okamžiku, kdy jsme sem přišli, pocítil sympatii a náklonnost.

„Teď chvíli poslouchej ty mě,“ ujal jsem se slova. „Mám otázku, kterou budeš možná považovat za impertinentní a možná ještě za něco horšího, obzvlášť z mých úst. Pokud mi na ni ale odpovíš, ať už odpověď zní ano, nebo ne, budu ti moci vysvětlit, co za tím vším, co se tu teď děje, vězí. Nebo alespoň to, co je mi známo.“

Přivřel oči a odstrčil si židli dál od stolu. „Ptej se,“ odpověděl posléze.

„Moje otázka zní,“ pronesl jsem tlumeným hlasem a naklonil jsem se nad stůl. „Máš rád svého císaře Balduina?“

Na okamžik jsem si myslel, že jsem se dopustil strašlivé chyby, neboť Aimery vyskočil a rty mu úplně zbělely. Vypadalo to, že mě uhodí, ale pak mu ramena znovu poklesla a on jen zavrtěl hlavou.

„Mám ho rád, ale ještě nikdy jsem ho neviděl,“ řekl po chvíli. „Když jsem přijel do země, už byl v cizině a od té doby se tady ještě neukázal. Všichni na něj čekáme, ale dostáváme jen zprávy, že je v Londýně, v Paříži nebo třeba v Římě – všude, jen ne ve své vlastní zemi. Pokud se tedy ptáš, zdali jsem ochoten položit život za to, aby mu toto město zůstalo zachováno byť jen o jediný, mizerný a bezcenný den déle, pak ano, mám ho rád a udělám vše, čeho si moje čest žádá. Splním svoji povinnost a budu za něj bojovat do poslední kapky krve.“

„Viděl jsem ho,“ řekl jsem tiše. Překvapeně se na mě podíval.

„Ty? A kde?“ vyhrkl.

„V Římě. A tady jsem z jeho rozkazu, nebo spíš z rozkazu mého pána.“

„Papeže,“ pronesl Aimery.

„Ne. Mým pánem je Jean de Sol – byl tu až do minulého týdne se mnou – Jeho Svatost ho pověřila zajištěním peněz pro vašeho císaře. Myslím tím opravdových peněz, strašlivé spousty peněz. A já jsem tu proto, abych provedl jistou transakci…“

„Transakci?“ zeptal se Aimery ostře.

A tak jsem mu popsal ten hořký, spletitý příběh všeho, co se odehrálo od našeho prvního setkání s Balduinem v taverně Marcha Antonia Marsa. Když jsem se dostal až k Horstově smrti, odmlčel jsem se. Aimery mi doplnil pohár.

„Takže i ty jsi kvůli tomu ztratil přítele.“ Přikývl jsem. Chystal jsem se pronést nějakou sentimentální poznámku na téma zesnulých přátel, neboť jsme na něco takového vypili již sdostatek vína, ale v tom Aimery luskl prsty.

„Vlastně tu teď někdo z Benátek opravdu je. Šlechtic – pokud tam nějaké vůbec mají. Ale tenhle tak rozhodně působí. Vyzná se. A to jeho směšné oblečení, pro muže až hanba: podělané hedvábí od hlavy až k patě, a zřejmě si myslí, že je někdo zvědavý na jeho kolena, neuvěřitelné! Jednají s ním, jako by to byl starý Kněz Jan osobně, anebo nějaký velmož.“ Opět ztlumil hlas. „Už sis asi všiml, že regenta a všechny ty kolem něj příliš nemusím. Je v nich něco slabošského – nebo ne, to není úplně přesné, ale chci jen říct, že plánují a mluví, když by měli bojovat. V těchto dnech se přitom otřásají samotné základy našeho impéria. Jako se třese shnilá loď, když do ní uhodí vlna.“

„Můj milý příteli, nechci se dotknout tvého impéria, ale když dovolíš, nebudu s tebou nesouhlasit. Ale tenhle Benátčan: jak dlouho tu už je, víš to?“

„Řekl bych, že přijel krátce předtím, než tvůj kolega odjel – den, ne, asi víc. Počkej, počkej – vzpomněl jsem si, jak se jmenuje. Nicholas. Nicholas Querchetti… Quirinale. Ne, jistě, Querini. Jak jsem mohl zapomenout tak slavné jméno: Queriniové jsou jedním z nejbohatších rodů v Benátkách. Jen Dandolové a Morosiniové – určitě jsi o nich už slyšel – jsou mocnější.“

„Querini?“ vykoktal jsem. „Nepříliš vysoký, ale podsaditý? Ranař s přeraženým nosem?“ Aimery zvědavě přikývl. „Můj drahý Aimery. Tvůj…“ Rychle jsem zavřel ústa.

„Ty toho chlapa znáš?“ Aimery zvedl překvapeně obočí.

„Vím o něm. Znám jeho pověst… jeho vliv, vím, jak daleko až sahá.“

„U krve všech svatých, ale díky Bohu, že jsem jen obyčejný voják. V bludišti tvého světa bych se ihned ztratil,“ pronesl Aimery. Poděkoval jsem Bohu, že na mě dál netlačil s Nicholasem Querinim, protože by jistě chtěl slyšet odpovědi na otázky, které jsem si právě začal klást. Víno bylo dopito a Aimery vstal.

„Musím už jít. Mám povinnosti v paláci. Ale jsem rád, že jsem tě našel, Mistře Petrusi. Už tě nechci zabít.“

„Panna Marie budiž pochválena!“ vydechl jsem hlasitě.

„Ale už si přede mnou na nic nehraj, příteli,“ odpověděl zprudka. „Nejsem hlupák a vím, že nejsi ani kněz, ani muž církve. Co přesně jsi, to mi zatím není známo, ale pomstil jsi smrt mého přítele a vycítil jsi, že na dvoře mého pána je cosi shnilého. Za to ti náleží můj vděk. Jsi daleko od domova, tak jako já, ale i když tvému světu intrik ani společnosti, v níž se pohybuješ, vůbec nerozumím, vím, jak to chodí tady u nás, a to pro změnu nevíš ty. Buď proto opatrný. Věř mi, nemáš tu žádné přátele.“

Na to nebylo co odpovědět, a tak jsem jen vstal a potřásl jsem mu rukou.

„Měl bys odsud odjet,“ řekl ještě, když jsme vycházeli z taverny.

„To nemohu. Musím tu počkat na francouzské vyslance,“ připomněl jsem mu.

„V tom případě tady zemřeš,“ pronesl Aimery bez obalu. Ještě jednou mi potřásl rukou, podíval se na mě pohledem, který byl víc než jen obyčejný pozdrav vojáka na rozloučenou, a zmizel v prodlužujících se stínech ulice.

20.

Vrátil jsem se do Bukoleonu, protože kam jinam bych šel. Aimery měl pravdu. V celém městě jsem neměl jediného přítele. Můj návrat nikdo nekomentoval, což jsem bral jako příznivé znamení. Querini podle všeho nebyl ubytován v paláci. To se někdo má. Promáčený a zmrzlý na kost jsem se vypravil do jídelny, neboť tam po celý den hořel oheň v krbu, i když v místnosti nikdo nebyl. I teď doutnalo na rozžhavených uhlících velké poleno z olivovníku. Posadil jsem se na rozpálený kámen spodní římsy a vděčně jsem do sebe sál teplo ohně. Mokrý plášť jsem rozložil vedle sebe a takto jsem ještě notnou chvíli zůstal. Zíral jsem na kazetový strop a pokoušel jsem se odhalit smysl všeho toho dění kolem mě. Když se mi to nepovedlo, oddal jsem se planému snění, což se mi v tomto smutném paláci stávalo často, a přemýšlel jsem, čemu asi tato bohatě zdobená místnost sloužila v dobách dávné slávy. Do svého příjemného,
ale zcela zbytečného snění, jsem se ponořil tak hluboko, že mě z něj vytrhl až příchod skupinky číšníků, kteří s nemalým rámusem začali prostírat k večeři. V duchu jsem zaklel, protože jsem si všiml, že venku je již úplná tma, popadl jsem plášť – stále vlhký – a vyplížil jsem se z místnosti, neboť jsem neměl na nikoho náladu a nechtěl jsem strávit zbytek dne s franckými rabiáty.

Pustil jsem se do bludiště chodeb mezi jídelnou a vládními místnostmi, za nimiž se ve tmě ukrývala cesta k mému pokoji. V jednom okamžiku jsem kdesi v dáli před sebou zaslechl hlasy. Neměl jsem chuť se s kýmkoli setkat, a tak jsem skočil do nejbližších dveří. Ocitl jsem se ve starém trůnním sále, kdysi jistě honosné místnosti, dnes však plné suti a popadaných trámů. Vlastně jsem měl už dlouho v úmyslu si sál blíže prohlédnout, ale teď tu byla tma jako v pekle. Opřel jsem se o sloup a čekal jsem, až mě Frankové na chodbě minou. Jejich kroky se blížily. Poznal jsem regentův hlas. Mluvil naléhavě a vzrušeně. Odpověděl mu Narjot de Toucy a z jeho hlasu jsem vycítil, že má z něčeho strach. Přemožen náhlou zvědavostí jsem vykoukl zpoza rohu právě včas, abych zahlédl procházejícího regenta. Po jeho boku, pyšně jako sám císař, kráčela postava v benátské tunice z temně žlutého hedvábí. Nicholas Querini.

Touha po samotě i zima prýštící mi do těla z mokrých šatů mě rázem opustily. Vystrčil jsem hlavu na chodbu. Až na regenta a jeho dva společníky zde nikdo jiný nebyl, a tak jsem se vyplížil z místnosti a tiše jsem se pustil za nimi. Tiskl jsem se ke stěně, kde, jak jsem věděl, tlusté nánosy prachu a rozdrcené omítky utlumí moje kroky. Muži přede mnou zmizeli za rohem, pak za dalším, ale ke svému překvapení jsem ještě stále věděl, kde se nacházím. Nebyl jsem tu totiž poprvé. Stejnou chodbou jsem procházel již před několika týdny, a když jsem zahlédl poničenou mozaiku císaře bez tváře žehnajícího pavučinám na stropě, pochopil jsem s konečnou platností, že míříme k Faroské kapli.

Lampy byly v této pusté a zapomenuté části paláce rozmístěny hodně daleko od sebe. Většina jen skomírala a některé už nesvítily vůbec, takže jsem se často musel prodírat neproniknutelnou tmou. S tím, že by mě muži vpředu objevili, jsem si nedělal hlavu. Sledování mě učil sám Gilles, a to byl mistr nad mistry. Kromě toho, chodba nabízela nadbytek možností, kde bych se mohl rychle ukrýt. Když tedy přišel poslední roh, bez problémů jsem se přikrčil ve stínu opuštěného vchodu do jedné z bočních místností, a pozoroval jsem vyplašené strážce, kteří očividně nečekali, že by je na jejich zapadlé výspě mohl někdo navštívit, a byli zabráni do své oblíbené hry v kostky. Když spatřili regenta, vyskočili a chodbou se rozlehlo kovové chrastění jejich zrezlého brnění. Regent na ně netrpělivě vyštěkl a vytáhl z kapsy klíč. Slyšel jsem, jak vrže v zámku, a dveře se otevřely. Regent v poněkud předstírané
zdvořilosti naznačil, že Benátčan může vejít jako první a ustoupil stranou do černé tmy. Toucy si vzal od strážců pochodeň a vešel hned za Querinim. Regent pak celou trojici uzavíral a přibouchl za sebou dveře.

Krčil jsem se v nedalekém stínu a vdechoval jsem vlhký pach vápence a mrtvých much. V hlavě mi zuřil požár. Co můžou ti tři v tuto pozdní hodinu pohledávat v kapli? Přemítal jsem o tom ze všech stran. Regent má nejspíš právo být kdekoli si zamane, uvažoval jsem. Je to koneckonců jeho palác, alespoň za daných okolností. Bylo rovněž zřejmé, že de Toucy nebyl dvakrát nadšen, že ho musí doprovázet. A Querini? Ten působil náramně spokojeně. Začínal jsem dostávat křeč do lýtek, a tak jsem se rozhodl, že se odplížím zpět do svého pokoje, vtom však dveře od kaple znovu zaskřípěly, cvakly a vzápětí se ozval táhlý nářek suchých pantů.

Jako první vyšel de Toucy. Kývl na jednoho ze strážců a ten rychle přistoupil, aby si v úklonu vyslechl tichý rozkaz. Pak štěkl na své druhy, ti vyskočili a zmateně se dívali jeden na druhého. Srazili se těsně k sobě tak, že se vzájemně dotýkali rameny. První muž, nejspíš jejich velitel, vyštěkl další rozkaz a všichni se otočili čelem ke zdi a zády ke kapli. De Toucy se vrátil dovnitř, ale vzápětí se znovu vynořil, následován v těsném sledu regentem. Společně z kaple vynášeli velkou černou truhlici a z regentovy napjaté tváře bylo zřejmé, že je pěkně těžká. Jako poslední vyšel Benátčan a byl to on, kdo nyní vytáhl klíč z kapsy, aby dveře znovu zamkl. Jako u vytržení jsem zíral na obraz, který se mi naskytl. Regent a de Toucy, oba celí rudí námahou, vláčeli svoje břemeno chodbou. Benátčan kráčel za nimi, na tváři pobavený a spokojený výraz, jako by si vyšel na příjemnou nedělní procházku. Ml jsem tak akorát čas, abych se protáhl podél zdi a zmizel v jedné z postraních krypt. Když mě míjeli, otevřel se mi ničím nezastřený pohled na odnášenou truhlici. Břímě, které s sebou oba Frankové vláčeli, vypadalo, jako by z kaple vynesli samotnou noc, neboť bylo pobité hřeby a železem a pomazáno dehtem. Pochopil jsem, že se dívám na relikviář trnové koruny.

Je jisté, přemítal jsem, že jsem se stal svědkem nějaké oficiální transakce. Že by ji Ludvíkovi odváželi ještě dřív, než dorazí jeho zmocněnci? To musí být ono. Odvezou ji do Benátek, kde si ji převezmou královi dominikáni. Všechny tyto myšlenky mi kroužily hlavou jako vrabci ve stodole, ale ani jednu z nich jsem nedokázal uchopit a ani jedna mi nezněla jako pravdivá, snad jen s výjimkou té, která mi napovídala, že jsem se ocitl ve strašlivém průšvihu.

Vybavil jsem si výrazy na tvářích mužů v okamžiku, kdy vstupovali do kaple. To opravdu nebyla žádná oficiální, státní záležitost. Už jsem ani v nejmenším nepochyboval, že se jedná o prachsprostou loupež, pokud tedy člověk může ukrást něco sám sobě: jenže, je tím zlodějem skutečně regent? Ne, i v tomto jsem měl jasno. Výraz na tváři Benátčana byl lehce čitelný a viděl jsem ho v životě snad už stokrát. Querini byl obyčejný, mizerný zloděj.

Sledoval jsem je chodbami mrtvého paláce a srdce mi v hrudi bušilo zběsilým rytmem, neboť jsem tu byl svědkem naprostého krachu nejen mých nadějí, ale též nadějí všech mužů na Kormoránovi. Co ale mohu dělat? A přitom jsem tu byl ponechán, abych na vše dohlédl, vše zařídil. Byl to můj úkol! Najednou jsem si už vůbec nepřidal jako člověk, jenž rozmlouval s císařem a s papežem, ale spíš jako obyčejný dartmoorský pasáček ovcí. Kráčel jsem za muži pavučinou temných chodeb, kolem zničené, zašlé slávy dávných věků, a ze všech sil jsem se pokoušel přijít na to, jak tohle napravit a, pokud to půjde, přitom zároveň pomstít mého pána.

Bratrství společné zlodějny očividně uvolnilo mužům jazyk, protože regent začal nervózně brebentit. Neslyšel jsem, co říká, neboť zvuk jeho slov buďto utlumily tlusté zdi anebo se ztratil v tisícinásobné ozvěně. Přesto jsem měl uši nastražené a nakonec se mi podařilo rozpoznat alespoň „de Montalhac“ a „papežský výnos“. Pronesl je regent a Querini místo odpovědi jen pohodil hlavou a dal se do smíchu. Rychle jsem přeběhl tak blízko, jak mi to odvaha dovolila, a schoval jsem se za poničenou tapiserii. Právě včas, abych si vyslechl, jak Querinni říká: „… doufám, že touhle dobou už bude mrtvý… však jsem kapitánovi lodi zaplatil tučný bakšiš…“

Polila mě horkost i mráz zároveň a jako bezduchý jsem se zhroutil proti zdi pokryté plesnivými freskami a mrtvým hmyzem. Kapitán je mrtvý. Ne! To nemůže být pravda: milosrdný Ježíši, to přece nemůže být pravda. Jenže odjel na benátské lodi ve stejný den, kdy, jak tvrdil Aimery, dorazil Querini. Zavřel jsem oči a viděl jsem ho před sebou, za zády špinavou oblohu, jak mi mává z paluby na rozloučenou, zatímco loď tiše klouže po černé hladině. Vybavil jsem si jeho slova: „Kapitán se nechal s radostí uplatit,“ a pochopil jsem, se stejnou jasností jako tehdy ve Folignu, jak dokonalá to byla past. Teď… teď už jsem byl opravdu sám.

Kroky na chodbě byly stále tišší. Moje kořist se nezastavila v žádné z vládních místností, ale mířila dál směrem k pokojům pro služebnictvo. Skučel jsem v duchu žalem jako opuštěný pes, ale přinutil jsem se pokračovat ve sledování. Pochodovali – nebo bych spíš měl říct, ploužili se, neboť oba frančtí baroni již rozhodně nebyli na vrcholu svých sil, a několikrát se dokonce zastavili a položili truhlici na zem, a pak si jen mnuli ruce a pokoušeli se popadnout dech. Kdykoli zaslechli kroky, chovali se stejně jako já – vrhli se do nejbližší prázdné místnosti. Byl ale čas k večeři a většina franckých obyvatel paláce seděla v jídelně. Neuniklo mi, že regentovi a jeho přátelům bylo jedno, zdali je spatří někdo z řeckého služebnictva. Nakonec zastavili přede dveřmi, které jsem dosud nikdy neviděl, ale které, jak jsem předpokládal, vedly nejspíš do jedné z vnějších budov paláce. Benátčan zaklepal a dve
ře se ihned otevřely. Uvnitř jsem spatřil skupinku vojáků. Byli oblečeni a vystrojeni mnohem lépe a honosněji než císařští zbrojnoši – měli nové kožené kabátce pošité ocelovými pláty a cvočky, byli hladce oholení a vypadali jako dobře živení. Přesně takové muže jsem viděl i na palubě Queriniho galéry. Baroni postavili truhlici na zem a tu na Queriniho znamení ihned obklopila čtveřice mužů, kteří ji odnesli z mého dohledu. Benátčan, to bylo zřejmé i z mé vzdálené pozorovatelny, se doslova nadýmal pýchou – teď se regentovi uctivě poklonil a podal mu ruku. Regent ji přijal a cuknul sebou, když mu ji Querini stiskl. A pak, jako duch obklopený žlutým mrakem, zmizel za svými muži.

Nečekal jsem, co budou oba frančtí baroni dělat dál, ale jako omámený bolestí, žalem i hrůzou jsem pospíchal do svého pokoje. Potřeboval jsem plán, to bylo zřejmé, ale můj Bože všemohoucí, k čemu? Ne! Takhle nesmím myslet. Nesmím zklamat ani kapitána, ani své druhy. S vypětím sil jsem se plahočil vzhůru po schodech a přemýšlel jsem, že bych mohl o situaci napsat Gillesovi. Dopis bych mohl třeba hned zítra odeslat spěšnou lodí. Ale ne – dopis? Jaká to pošetilá myšlenka, jaký nesmysl. Na dopis už je beznadějně pozdě, to mi bylo stále jasnější, neboť události posledních dní přede mnou najednou vytanuly stejně zřetelně, průzračně a hrozivě, jako když si vezmete lupu a přiložíte ji nad slova knihy napsaná písmem, které jste až dosud nedokázali rozluštit. Benátčan Querini, anebo kdokoli, kým ve skutečnosti je, zabil kapitána de Montalhaca a koupil trnovou korunu. Nejspíš za okamžitou hotovost a pohled na pen
íze stačil k tomu, aby mu regent a jeho baroni naslouchali. Kapitán jim najednou stál v cestě, stal se nepohodlným. Jak krásně mi to do sebe zapadalo! Querini se rozhodl, že tím, kdo povede jednání s Ludvíkem Kapetem, bude on sám. A proměnil císařský dvůr ve svatokupeckou peleš. Protože… protože si myslel, že kapitán u sebe ještě stále má papežský výnos, který ho tohoto hříchu zprošťoval. Kolik lidí je do celého komplotu zapleteno? Je to celý dvůr? Asi ne. Ti tři se ve vlastním domě chovali jako skuteční zloději a dávali si setsakramentský pozor, aby je nikdo neviděl, takže to podle všeho vypadá, že těmi spiklenci jsou jen oni. Tím hůř pro mě: Querini nebo sám regent se mě pokusili odstranit z cesty společně s kapitánem. Nemohu tu zůstat už ani o hodinu déle: Aimery měl pravdu. Pokud okamžitě nezmizím, jsem mrtvý muž.

Pak jsem si však uvědomil, nebo spíš na mě dosedlo poznání, že to není cesta, po které bych se chtěl vypravit. Podivné neshody v Inventariu: Ježíšovy sandály, roucho panny Marie, a to, co Gillese s kapitánem vzrušilo snad nejvíc ze všeho: mandylion z Edessy. Koření, jak kapitán všem těmto vzácným relikviím říkal, ještě krásný bonus navíc, předměty nezměrné hodnoty jako přídavek k již beztak neuvěřitelnému bohatství, které jsme měli jisté. Tyto předměty se měly v průběhu zdlouhavých jednání nenápadně přemístit do mých tašek tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. Byl to plán až brutálně jednoduchý, jen ho budu muset hodně urychlit. Uvědomil jsem si totiž, že mám jedinečnou možnost kompenzovat onen strašlivý zmar, který zhatil všechny naše naděje. Vždyť u sebe ještě stále mám papežský výnos, který je za daných okolností nejspíš důležitější než všechno ostatní dohromady. Situace si však v
yžaduje bleskovou akci. Dostat se do kaple by neměl být problém. Je jisté, že strážci se neodváží zpochybnit papežskou pečeť. A vyptávat se nebudou ani v tom případě, alespoň jsem v to doufal, když z kaple něco odnesu. Koneckonců, proces vynášení předmětů z kaple již započal a probíhal s jednoznačným souhlasem samotného regenta a pod jeho dohledem. Bude to snadné, i když nervy drásající. A udělám to hned, než si celou věc stačím díky strachu rozmyslet. Pak svůj lup propašuji z paláce, přemístím se do janovské skaly a zakoupím si místo na příští lodi do Itálie a na Kormorána.

Došel jsem až ke své chodbě a rychle jsem seběhl několik posledních schodů ke svému pokoji. V daném okamžiku jsem toužil po jediném, zamknout za sebou dveře a schoulit se někam do rohu. Jenže sotva jsem vstoupil dovnitř, kdosi mě popadl zleva i zprava, zvedl mě ze země a téměř poklusem mě táhl k posteli. Neměl jsem ani čas vykřiknout, načež mě čísi ruka uchopila za vlasy a zatlačila mi obličej do matrace. Cítil jsem, jak mi vytáhli z pouzdra u pasu nůž a pak mi zkroutili ruce za zády tak, že se dostaly mnohem dál, než jak to kdy příroda zamýšlela. Něco jsem vykřikl – protest, kletbu, ale umlčela mě tvrdá rána pěstí do ucha. Opět mě zvedli – ruce za zády mi přitom již téměř vykloubili z ramenních kloubů, až se mi do očí nahrnuly slzy bolesti – a přinutili mě pokleknout na podlaze. Všiml jsem si, že malá, železem pobitá truhlička s papežským výnosem byla otevřená, zámek vypáčený a rozlomený. Tak
že Querini se zmocnil i posledního pokladu. Tohle je konec, pomyslel jsem si. Než jsem stačil pokračovat v beznadějných úvahách, někdo mě zezadu opět chytil za vlasy – zůstaly mi vůbec ještě nějaké? Připadal jsem si, jako by se někdo rozhodl udělat mi znovu tonzuru. Neznámý mi prudce škubl hlavou vzhůru, takže jsem se díval do tváře muži, který přede mne předstoupil. Byl to komoří Hughues.

„To se podívejme. Vrah si ještě stále užívá pohostinnosti Jeho císařské Výsosti. Naštěstí se nám to hodí. Ale k věci, chlapče.“ Luskl mi prsty pod nosem. Když viděl, jak jsem ucukl, ještě jednou své gesto zopakoval a zatímco se ostatní chechtali, uhodil mě dlaní do tváře. Prsty měl ověšené těžkými prsteny a jeho ránu jsem cítil asi tak, jako by mi dal někdo pěstí navlečenou v železné rukavici. Začal jsem polykat krev a rozkašlal jsem se.

„Tak už ho zvedněte a do skriptoria s ním.“ Pokoušel jsem se pít krev, která mi stékala z nosu: měl jsem utkvělou představu, že tím ochráním tuniku před tím, abych ji měl celou od krve.

„Proboha živého, Hughuesi, nemůžeme mu hned tady proříznout krk a hodit ho do moře? To, že zabil Rolanta přece víme, je to tak Aimery?“

Pokusil jsem se otočit, ale ten, jenž mě držel za vlasy, jimi teď pořádně zakroutil a já jsem se musel kousnout do rtu, abych nevykřikl.

„To rozhodně víme. Sám mi to řekl. Tihle duchovní, chápete, jsou tak pyšní na ten svůj jazyk. Sám se prozradil. Jak hrozné, jak hrozné.“

Aimeryho hlas zněl ledově a jednotvárně jako mlha, která se snesla nad Zlatý roh. V hrudi mi plál bezmocný vztek, překvapen jsem ale nebyl, protože jsem si hořce pomyslel, že mě už žádná zrada nemůže překvapit. Jediné, co jsem ale mohl dělat, bylo se bezmocně kroutit, zatímco mi ruce i kůže na hlavě hořely bolestí. Teď mě vytáhli na nohy a na okamžik mi uvolnili ruce. Z náhlé nepřítomnosti bolesti jsem málem omdlel. Spoutali mi zápěstí tak, abych měl ruce před sebou, a vystrčili mě z pokoje.

Až dosud jsem neměl příležitost se kolem sebe rozhlédnout. Teď jsem tak učinil a viděl jsem, že místnost je plná mužů. Byli tady: komoří Hughues, baron, s nímž se včera hádal Aimery, a další baron, jehož jsem vídával v regentově společnosti; Gervais a ještě jeden z členů naší lovecké výpravy, a houfec dalších, které jsem sice neznal, ale kteří měli všichni do jednoho v obličeji vepsánu franckou krutost a brutalitu. A o zárubně se opíral a nespouštěl ze mne pohled svých přivřených očí sám Aimery.

Když se připravujete na boj – pokud tedy máte tolik štěstí, abyste se mohli připravit –, můžete alespoň věřit, nebo si namlouvat, že vyváznete živý. A když pak dojde k boji, nemyslíte už vůbec. Jenže mě teď, svázaného a obklopeného nepřátelskými cizinci, navštívila neochvějná jistota, že nadešel čas zemřít. Možná ne hned, ale stejně dobře, jako jsem věděl, jak se jmenuju, jsem si byl jistý tím, že to, co právě zažívám, již není součástí mého života: byl to počátek mé smrti.

Viděl jsem lidi umírat. Pokaždé je to hrozné. Skučí, pomočí se a někdy si dokonce nadělají do kalhot jako bezmocná batolata. Volají svého boha a prosí, aby jim přivedli jejich matky. A něco takého se mělo již brzy přihodit i mně. Podivné bylo jen to, že jsem neměl strach. Ano, trpěl jsem bolestí, protože mi potrhali ramenní šlachy, a tvář jsem měl jako rozdrcenou kladivem; ale snad mi všechna ta bolest pomohla nemyslet na strach. A také jsem všechny muže kolem sebe z celého srdce nenáviděl – a nejen ze svého, nejspíš i z Annina – a byl jsem vzteky bez sebe, že smrt musí přijít právě z jejich rukou. Vzpomněl jsem si na kapitána de Montalhaca a na to, jak se mu ulevilo, když se opět ocitl na palubě lodi, i na to, co asi následovalo potom. A tak jsem se tedy narovnal, vystrčil jsem bradu před sebe a co nejrázněji jsem zamířil na chodbu. Lovec a nějaký další dvořan mě vzali každý z jedné strany za loket a zbytek p
řihlížejících kolem nás vytvořil hlučící eskortu. Pochodovali rychle a já jsem pořád zakopával, a když jsme scházeli po schodech třikrát nebo čtyřikrát jsem málem upadl. Kdyby mě tak pevně nedrželi, možná bych se dokonce vrhl po hlavě dolů v naději, že si zlámu vaz. Jenže jsem došel až na spodní chodbu a oba muži mě vláčeli dál tak, že jsem mezi nimi k pobavení ostatní společnosti neustále zakopával a tancoval. Určitě jsme byli nesmírně zábavný průvod, nebýt toho, že to byl průvod, který mě vyprovázel na šibenici. Jenže ocenit to mohli jen Řekové a ti raději klopili oči k zemi.

Skriptorium, jak se ukázalo, byla místnost, která navazovala na sál, v němž nás regent prvního dne po našem příchodu do paláce přijal. Byla to nevelká místnost s lavicemi a stoly a já z ní měl tak trochu pocit, jako bych se ocitl ve staré studovně svého opatství v Devonu. Jenže tu nebyli žádní mniši, jen regent na židli s vysokým opěradlem. Můj doprovod zaujal místa na zbývajících židlích. Mě nechali stát uprostřed. Trvalo poměrně dlouho, než mi došlo, že jsem se ocitl před soudem. A v tom okamžiku mě opustil všechen hněv vystřídán ledovou beznadějí, která se nade mnou vznášela jako chuchvalce mlhy.

„Mladý muži,“ oslovil mě regent. Zajímalo mě, jak se asi cítí po té námaze s relikvií: vypadalo to ale, že se již vzpamatoval, bezpochyby díky vydatné pomoci stříbrného džbánu s vínem a poháru, který mu stál vedle pravého lokte. „Mladý muži, tím nejstrašlivějším možným způsobem jste pošpinil přátelství, které vám Jeho Výsost císař Balduin nabídl prostřednictvím svého regenta.“ Odmlčel se, aby si odkašlal, a já jsem si přitom stihl uvědomit, že se během těch několika málo minut, co jsem ho viděl naposledy, stačil docela slušně opít.

Napřímil jsem se, jak jen mi to pohmožděná žebra vysílající do hrudi ostré šípy bolesti dovolila, a pronesl jsem nahlas: „Nejsem vrah. Kde je kapitán… kapitán de Sol? Předvolávám Nicolase Qu –“ Dostal jsem děsivou ránu pěstí do břicha a zhroutil jsem se do předklonu, ústa plná kyselé žluči. Pak mnou škubli vzhůru a já zalapal po dechu, protože mi do úst nacpali zmačkaný kus mastného hadru. Bezmocně jsem do něj křičel. I přes oči zalité slzami jsem ale viděl, že moje přání bylo vyslyšeno, neboť jsem spatřil, že o protější stěnu se opírá podsaditý, svalnatý muž v benátském hedvábí. Regent se k němu otočil a Nicholas Querini mu odpověděl zdvořilým úklonem hlavy.

„Mladý muž – všemi milovaný mladý muž teď leží mrtev v tomto paláci, oběť nelidské a zbabělé vraždy,“ pokračoval regent, jako bych nic neřekl. „Rolant de la Rouche byl synovcem našeho ctihodného vazala vévody athénského. Jeho smrt vrhá stín na celou naši zemi a zneuctila náš dvůr. Pevně ale věřím, že vykonání spravedlnosti z nás tuto pohanu smyje. Chce někdo pronést něco na jeho obhajobu?“

Následovalo naprosté ticho, jak jinak, pokud nepočítám tlumené úsměšky. Ty mě vyděsily víc než cokoli jiného a já jsem cítil, jak se mi obsah střev mění ve vodu.

„Tento soud bere na vědomí, že si obžalovaný nezvolil obhájce a že neřekl nic na svoji obhajobu,“ pronesl regent. Chtěl jsem něco namítnout, ale ozvěna posměšků pronášených na moji adresu mě přesvědčila, že bych jen marně plýtval dechem. „Svědky!“ zvolal regent a obrátil se na Hughuese. „Máme přece svědky, Hughuesi?“

„Jistě. Předvolávám Gervaise de Perchoi,“ pronesl Hughues lenivě. Vysoký muž z naší lovecké výpravy předstoupil před ostatní.

„Gervaisi de Perchoi. Byl jste členem slupiny, která se včera vypravila do Philopationské obory?“ Gervais přikývl. „A jaký účel tato vaše vyjížďka měla?“

„Lov na divokého kance,“ odpověděl Gervais.

„A byl to jediný účel?“

„Ne. Chtěli jsme pobavit vzácného hosta našeho císaře, pane.“

„A kdo byl tímto hostem?“

„Obviněný, pane.“

A to bylo vše. Gervais obdržel ještě tři nebo čtyři otázky a pak již předstupovali další lovci, aby potvrdili jeho výpověď. Jako poslední byl na řadě Aimery. Stál před regentem a bylo na něm vidět, že se celý třese vztekem, s nímž popisoval, co po svém příjezdu nalezl na místě činu: jen ve stručnosti, vylíčil mě, kterak se pokouším naaranžovat mrtvé tělo jednoho z Athinganiů tak, aby to vypadalo, že se s Rollem zabili navzájem; moje provinilé chování a zřejmou nemožnost toho, aby mladý klerik dokázal to, čím jsem se přede všemi chvástal. Bylo jasné, že oba útočníky zabil Rollo, načež byl obviněným sám zavražděn.

„A proč?“ regentův hlas nezněl ani trochu zvědavě. Bylo zřejmé, že odpověď zná již předem.

„Obviněný – zrůda bez morálních skrupulí – se sám, a řekl bych i hrdě, přiznal, že Rolanta zabil na objednávku Janovských.“

„A tak tomu opravdu je.“ Hlas Nicholase Queriniho přetékal hedvábnou, leč jedovatou zlobou. Líně se odstrčil od stěny, o niž se až dosud opíral, a pomalým krokem přešel až k regentovu stolu. „My, to jest síly Nejjasnější republiky benátské, nejupřímnějšího a největšího přítele Konstantinopole a jejího Latinského císařství, jsme zadrželi pána této zrůdy, jistého Michela de Montalhac, jenž vystupuje pod jménem Jean de Sol a jemuž se podařilo vlichotit do přízně Jeho Svatosti. Byl na cestě do Janova, spěchal – alespoň si to myslel! – jako jedovatý plaz s tučnou kořistí v břiše, plný těch nejdůležitějších zpráv o obranných opatřeních říše, o jejím finančním stavu, o všem, co je zapotřebí, aby si Janované uzurpovali trůn Jeho Výsosti Balduina de Courtenay.“

V místnosti to zašumělo, ze všech stran se ozývaly vzrušené a mnohdy též opilé hlasy volající po krvi. Sténal jsem do svého roubíku a musel jsem vynakládat všechny síly, abych se udržel na nohou.

„Nemáte se čeho bát, stateční mužové!“ hřímal Querini na celou místnost, ruce rozpažené jako kazatel na náměstí. „Had je mrtev, a tento červ ho bude již brzy následovat!“ Přejel očima po soudní síni a na jeho neuvěřitelně jemných rtech mu pohrával lehký úsměv. Nakonec spočinul pohledem na mně. Jeho oči se do mě nepohnutě vpíjely, tvrdé, nemilosrdné, jako dva železné hřeby, které mi probodávaly oči, jež jim nedokázaly čelit a na okamžik před nimi uhnuly. Když jsem se podíval zpět, úsměv na jeho tváři byl mnohem širší a ještě nemilosrdnější a krutější. Spokojeně naklonil hlavu do strany. Byl jsem jen červ, kterého již brzy zašlápne do země.

„Neuvěřitelné!“ zvolal regent rozčíleně. „Hughuesi, okamžitě zařiď prohlídku všech janovských skalai. Pane de Lilie Charpigny, tento soud vám děkuje za vaše odpovědi a za vaši vytrvalost, s níž jste úkladnou vraždu svého přítele pohnal před naši spravedlnost. A to je vše,“ regent hlasitě tlesk a dolil si víno. „Tento soud shledává obviněného Petruse Zennoria vinným z vraždy Rolanta de la Rouche, ze spiknutí s Janovskou republikou proti Latinskému císařství a z vydávání se za vyslance Jeho Svatosti papeže Řehoře. Trest za jeden každý z těchto činů je smrt.“

Querini položil svoji boxerskou pěst, těžkou a plnou prstenů, regentovi na rameno. Sklonil se a pošeptal staršímu muži něco do ucha. Pak odešel a zanechal po sobě připomínku své moci a vadnoucí lesk zlatého hedvábí. Zbytek mužů na mě ještě několik minut zíral a něco si pro sebe drmolil. Byl slyšet i uštěpačný smích. Regent vstal a také odešel. Nezapomněl si ovšem odnést své víno. Když procházel kolem mě, pokusil jsem se zachytit jeho pohled, ale nasadil si masku, v níž jsem rozpoznal jen jakési provinilé potěšení. Pokud šlo o mě, neodvážil jsem se ani pohnout, abych tím jen neuspíšil svůj konec, neboť moje myšlenky se zvolna přestávaly zaobírat skutečností mé smrti jako takové, a přesouvaly se spíš k představě formy, kterou na sebe měla vzít. Obával jsem se, že přesně o tom se teď zbylí mužové v místnosti radí. Nakonec Gervais vstal a protáhl se.

„Pojďme pánové, čekají nás povinnosti.“

Teď již vstali i ostatní a obklopili mě jako roj sršňů. „Tak jdeme,“ oslovil mě jeden z nich téměř laskavě. Ucítil jsem šťouchanec do zad a vydal jsem se za Gervaisem z místnosti. Do zad mě pálily jejich pohledy. Prohlíželi si mě dlouze a se zájmem, jako bych už pro ně nebyl lidská bytost, ale pouhá kuriozita. Dosud živý duch.

„Vytáhněte mu roubík,“ přikázal Gervais. „Třeba začne škemrat o život.“ Prudce mi vyškubli hadr z úst a já jsem se rozkašlal a vyplivl jsem krvavou slinu.

„Kam ho vezmeme?“ zajímal se Aimery a jako jediný se ještě stále třásl vztekem, zatímco jeho druhové se vynesením rozsudku uklidnili.

„Na dvůr, kam jinam,“ odpověděl Gervais. „Na šibenici pro kmány. Pošlu pro koželuha: stáhneme z něj zaživa kůži a přibijeme ji na bránu janovské čtvrti. Docela příhodné, nemyslíš?“

Kráčeli jsme prostou, bíle omítnutou chodbou. Byla zde cítit vůně jídla a vyvařovaného prádla. Všude byly nějaké dveře a v nich jsem zahlédl lidi skloněné nad prací: vařili, opravovali, uklízeli, dělali všechny ty věci, které jsem v životě přijímal jako samozřejmost. A teď se mě tedy chystají stáhnout zaživa z kůže. Kousl jsem se do rtu, aby se mi neroztřásly zuby, ale rozklepala se mi celá čelist, takže jsem si prokousl ret. V ústech jsem měl úplně sucho a v krku vyprahlo, připadal jsem si, jako by mě někdo škrtil. Bílé stěny zářily jako měsíční světlo. Cítil jsem se lehčí a měl jsem dojem, že se moje nohy přestaly dotýkat země. Když pak Aimery po chvíli prudce zastavil, málem jsem si toho ani nevšiml.

„Ne, Gervaisi. Nedovolím ti… tohle je práce pro mě! Rollo byl můj nejlepší přítel a až do smrti budu muset žít se vzpomínkou, jak tahle odporná veš zhanobila jeho tělo. Dovol mi, ať to s ním skončím sám.“

Gervais se chápavě zasmál. „To vím, můj milý Aimery. Ale nesmíme ztrácet ze zřetele, že neprovádíme žádnou mstu, jen tu jménem Jeho Výsosti konáme spravedlnost. Jen se neboj: bude umírat pomalu.“ S těmi slovy se ke mně otočil a kývl hlavou, jako by mě chtěl ujistit, že jsem se ocitl ve velice schopných rukou.

„Ne, u svatého Jakuba… ne.“ Napadlo mě, jak je vůbec možné, že mi uniklo, jaký je Aimery šílenec. Kýval hlavou a celý se kroutil běsnícím vztekem. Nakonec sevřel obě ruce v pěst tak, až jsem myslel, že si vylomí kosti z kloubů. S nuceným úsměvem na rtech přistoupil ke Gervaisovi. „A co kdybys mě s ním nechal aspoň na chvíli o samotě? Pěkně bych mu…,“ zbytek již šeptal tak tiše, že jsem mu nerozuměl. Gervaise však očividně neshledával na jeho návrhu nic zlého, protože ho jen poplácal po zádech. „V tom případě si posluž, milý rytíři. Počkáme, až budeš hotov.“

Aimery se postavil těsně přede mě. Položil mi ruku na rameno a podíval se mi do očí. Ve stejném okamžiku mě zasáhl kolenem přímo do rozkroku. Šedivý poklid okolního světa vystřídala bouře nesnesitelné bolesti, z níž se mi chtělo zvracet. Zlomil jsem se v pase a on mě chytil za krk a táhl mě stranou. Slyšel jsem zvuky našich kroků na dřevěné podlaze, ale jen velmi matně, protože mi v uších duněla krev a je dost možné, že jsem si právě nachcal do kalhot. Cítil jsem, že letím vzduchem a zrovna, když jsem si říkal, že se ten krásný klid opět vrátil, jsem přistál bradou na kamenné zemi. Čísi ruka mě popadla za vlasy a zvedla mi hlavu. Díval jsem se do plápolajícího ohně.

„Vstaň! Vstaň!“ Aimery křičel tak, až mu hlas přeskakoval jako ženě. Nebo to snad byla žena? Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co se se mnou děje. Ale zvedl jsem se alespoň natolik, že jsem klečel na všech čtyřech.

„A teď, ty jeden cornwallský červe, teď ti uříznu koule a přinutím tě je sežrat.“ Zaslechl jsem tichý svist čepele vytahované z dobře promazané pochvy. Pak mě ruka, která mi pevně svírala vlasy, pustila.

„Pro Kristovy rány!“ vypískl Aimery znovu. „To tady, kurva, nemůže být člověk ani chvíli o samotě? Nechte mě, ať si s ním chvíli pohraju!“ Dveře za mými zády se s bouchnutím zavřely. Zamrkal jsem, ale jediné, co jsem vnímal, byly poskakující plameny. A v nich jakousi temnou, rozmazanou skvrnu. Plameny a černá chapadla vlasů se kroutily a proplétaly a pak, uprostřed jejich víru, bílá tvář, lebka: propadlé oční důlky, ústa, nos. Klid se vrátil. Tak o tomhle tedy mluvil Michael Scot: až přijde čas, spatřím svoji vlastní smrt. Tiše jsem vzdychl úlevou. Na roztržené tváři mě pálily stékající slzy. Aimery mě vzal pod pažemi a vytáhl mě vzhůru.

„Promiň, Petrusi,“ zašeptal.

„Už je to v pořádku. Jsem připraven,“ pronesl jsem.

„Ale já ne,“ odpověděl a vtom jsem ucítil, jak se mi o zápěstí otřela chladná ocel a najednou jsem měl obě ruce volné. Bolestivě mi v nich znovu začala proudit krev.

„Zoe! Rychle odsud našeho přítele odveď,“ pronesl Aimery. Zpoza ohně – hořel na nějakém soklu a teprve teď jsem si uvědomil, že jsme vlastně v pivovaru, protože všude kolem nás stály měděné varny – vystoupila moje známá řecká služebná.

„Do toho, jinak to nejde,“ pokračoval Aimery. „Budeš mě muset praštit. Moment…,“ zarazil mě ještě a stáhl si tuniku. Několikrát s ní mávl nad ohněm, až se spodní okraj a jeden z rukávů vzňaly. Rychle je uhasil a znovu si spálenou košili oblékl. „A teď už můžeš,“ oznámil a postavil se netrpělivě přede mě, ruce dlaněmi vzhůru.

„Proč to…?“ zeptal jsem se.

„Protože vzít nevinný život je hřích. A protože tvoje vražda by pošpinila Rollovu památku. A teď už mě konečně prašti, na co sakra čekáš?“

V dané chvíli bych ho ale dokázal praštit asi stejně, jako bych dokázal snést zlaté vejce, ale naštěstí mě zastoupila Zoe. Rychle mě obešla a než jsem jí v tom mohl zabránit, zvedla nad hlavu velkou dřevěnou palici hmoždíře a vší silou ji spustila Aimerymu na hlavu.

21.

Zoe mě vzala za ruku a škubla s ní. „Pojď,“ vyzvala mě. Podíval jsem se dolů na Aimeryho. Ležel bez pohnutí na zemi s ústy dokořán, ale zdálo se, že dýchá.

„Myslím, žes mu prorazila lebku,“ pronesl jsem hloupě.

„Nesmysl. Kdybych mu prorazila lebku, byl by mrtvý, nebo by tady chropěl jako prase a umíral by.“ Odporně potáhla nosem. „Jen spí. Pojďme. Frankové už netrpělivě čekají za dveřmi.“

A tak jsem šel za ní. Vzadu byly úzké dveře opatřené těžkou petlicí. Zoe se těžké, zarezlé železo pokoušela vyháknout, a tak jsem petlici rázným kopnutím vyrazil. Otevřel jsem dveře a rozhlédl jsem se kolem. Před námi byla další chodba, ještě zanedbanější než ta přední. Na podlaze rostl lišejník a všude se povalovaly hromady suti a špíny. Zoe se sklonila k zemi a zvedla malý ranec hned za dveřmi. A pak, aniž na mě čekala, se dala do běhu a já za ní pajdal nejrychleji, jak to jen šlo, neboť jsem měl koule v jednom ohni, k tomu nejspíš přeražené žebro, protože jsem se nemohl ani nadechnout a ostrá bolest v boku byla téměř nesnesitelná. Kromě toho jsem neměl nejmenší tušení o tom, co se to vlastně stalo. Jak to, že se Aimery a ta dívka znají? Moje štíhlá snědá zachránkyně teď jako šíp oběhla popadané sloupy a zahnula za roh a potom za další. Se zuby zaťatými bolestí jsem ji doběhl. Stála před dv eřmi, které přede mnou otevřela.

„Běž dál,“ poručila mi. Vešla za mnou a přirazila dveře.

Ocitli jsme se v malé místnosti s vysokými stěnami a bez stropu. Na obloze rozzářené hvězdami se proháněly potrhané mraky. Místnost byla ze dvou stran lemována kamennými lavicemi, do nichž byly proraženy kulaté otvory.

„Latrína?“ zeptal jsem se nejistě.

Zoe přikývla. „Na rozdíl od vás nesereme v koutě na chodbě,“ pronesla povýšeně. „Počkej.“ Přistoupila k nejbližší lavici a uchopila okraj jedné z děr a začala ho zdvihat. Kámen tupě zaskřípěl a pak se celý kamenný vrch odsunul a mezi ním a zadní stěnou se rozevřela mezera.

„Vlez dolů,“ vyzvala mě Zoe a složila si ruce na prsou. Přitom si mě prohlížela svýma temnýma očima.

„Cože? Do…?“

„Nic tam není,“ sykla podrážděně. „Tuhle věc už dobrých čtyřicet let nikdo nepoužíval – Frankové ani nevědí, že tady je. A za rok nebo za dva už tu ani nebude,“ dodala a rozhlédla se po zchátralých stěnách. „Teď už to tu slouží jen jako nouzový únik či vstup pro řecké osazenstvo paláce. Slez dolů a najdeš tunel. Jde stále rovně a nikde se nerozděluje. Ústí do staré cisterny vně paláce. Ta je pod kaplí, do které už nikdo nechodí. Do krypty nad cisternou vedou vyklápěcí dveře. A vem si tohle.“

Vrazila mi do náruče svůj uzlík. Rozbalil jsem ho a našel jsem svůj starý cestovní plášť a dýku – ne, spíš jen kuchyňský nůž. S jednoduchým ostřím z poďobané šedé oceli s notně ohmatanou dřevěnou střenkou. Byl však dobře nabroušený a dokonce měl i jakýsi hrot. V tomto ohledu byl stejně dobrý jako můj šaúk či jakákoli jiná dýka. A uvnitř ranečku, těžké a majestátní, se ukrývaly i olověné disky papežské buly. Otevřel jsem ústa, abych vykřičel svoji radostnou úlevu, ale Zoe mě svou drobnou nožkou kopla do holeně a královským gestem ukázala k latríně. Pod jejím upřeným pohledem jsem neměl jinou možnost, než se vyšplhat na rozkymácený okraj, posadit se na místo, na němž již přede mnou seděl bezpočet prastarých zadnic, a spustit nohy dolů do nepřívětivého otvoru. Připjal jsem si nůž k opasku tak, aby se mi rukojeť opírala zezadu o kříž. Zoe ke mně zezadu přistoupila a položila mi ruce na ramena. Zachvěl jsem se, ale ani se nepohnula.

„Můj dluh je splacen, Mistře Franku. Zítra večer přijď do Hagie Sofie a čekej na jižní galerii, před mozaikou Deesis – ach Bože, ty mi nerozumíš, myslím Ježíše Krista, který má Theotokos a Jana Křtitele po boku. Někdo si tam pro tebe přijde.“

Otočil jsem se, již zformovanou otázku na rtech, ale Zoe si jen přiložila prst na ústa. Najednou mě zajímalo, kolik jí asi je, protože jsem měl dojem, že je zároveň dítětem, ale klidně i prastarým duchem tohoto prokletého města. Pak se na mě usmála a natlačila mě dovnitř.

Byl to jen lehký pád, na jednu délku těla, možná o trochu víc, takže jsem ani neměl čas něco namítat. Dopadl jsem na cosi, co vypadalo jako kupka staré trávy, ale věděl jsem svoje. Nad hlavou jsem zaslechl skřípání, a když jsem se podíval nahoru, stačil jsem ještě zahlédnout ženskou ruku orámovanou otvorem latríny na pozadí hvězdné oblohy. Krátce mi zamávala a byla pryč. Zaslechl jsem bouchnutí dveří. Na okamžik jsem zvažoval možnost, že bych se vysvobodil z tohoto nevábného místa a pokusil se najít nějaký jiný únik z paláce, ale přesvědčil jsem sám sebe, že bude lepší, když zemřu za podmínek, které si sám určím, byť by to bylo ve staré latríně, než abych se nechal stáhnout zaživa z kůže před partičkou rozesmátých Franků. A tak jsem se spustil na všechny čtyři a začal jsem kolem sebe šmátrat. Netrvalo dlouho a našel jsem ústí tunelu. Dokonce z něj vanul i lehký vánek. Zachvěl jsem se odporem, ale vlezl jsem dovnitř.

Rázem jsem se ocitl v naprosté tmě, uvězněn v prostoru, který byl snad jen o dlaň širší než moje tělo, a to jak po straně, tak na výšku. Dno tunelu bylo suché a houbovité a na omak působilo jako rašelina. Raději jsem na jeho skutečnou povahu nemyslel, ale po pravdě řečeno, bylo cítit spíš jako rašeliniště: syrové a štiplavé, nikoli však v pravém smyslu slova smrduté a páchnoucí. Plazil jsem se kupředu, ruku nataženou před sebe, a odíral jsem si lokty o stěny tunelu, kdykoli jsem před sebou nahmatal hustý spletenec pavučin, a otloukal jsem si hlavu o strop, kdykoli jsem ji zvedl, vyděšen z toho, co jsem před chvílí nahmatal. Hrabal jsem se v tunelu jako jezevec, nebo nějaký jiný, upachtěný podzemní živočich, a ztratil jsem veškerý pojem o čase či vzdálenosti. Najednou jsem před sebou ucítil otevřený prostor. Potlačil jsem nutkání se do něj ihned vrhnout a zůstal jsem na místě. Věděl jsem, že jsem se doplazil až do cisterny, o níž mi vyprávěla Zoe.

I tady panovala úplná tma a já jsem rozhodně netoužil po tom objevovat vlastníma rukama to, co se mohlo ukrývat kolem, a tak jsem se rozhodl neopouštět tunel. Doufal jsem, že mi světlo nového dne alespoň slabým paprskem naznačí, kde by se mohly schovávat výklopné dveře. V daném okamžiku, vyhodnotil jsem situaci, mi prastará vrstva uschlých hoven nabízí tu nejpohodlnější postel, v jakou mohu pro dnešní noc doufat. Schoulil jsem se do klubíčka, objal jsem se rukama, abych se zahřál, a rázem jsem upadl do hlubokého, omámeného spánku.

Když jsem se probudil, kolem ještě stále panovala neproniknutelná, hedvábně černá tma. Zůstal jsem tedy ležet a střídavě jsem se sžíral strachem i děkoval Bohu – neboť to vypadalo, že jsem neutrpěl žádná vážná zranění a že moje bolavé žebro zřejmě nebylo zlomené, snad jen naprasklé – dokud se mi nad hlavou nezjevil téměř neznatelný světelný obrys, jako čtyři zlaté vlasy zavěšené v jinak naprosté tmě. Vyklápěcí dveře, navíc, jak jsem zjistil, odemknuté, a tak jsem již za několik okamžiků stál v kryptě, na niž mě Zoe upozornila. Krypta a denní světlo nejdou dohromady, ale polovina střechy nade mnou se zřítila na náhrobní desky a řady židlí z trouchnivějícího dřeva. Opatrně jsem se vyšplhal do kaple nad kryptou: byla prázdná, studená a páchla močí. Stěna lektoria byla znesvěcena, ale přesto tu někdo před nedávnem byl, neboť v miskách s čistým pískem ještě dohořívaly pahýly svíček z
apálených před mozaikou jakéhosi světce v brnění. Otevřel jsem dveře a vykoukl jsem do jasného, časného slunce.

Kaple se nacházela přímo uprostřed ulice. Všechny domy kolem měly zavřené okenice. Vpravo ode mě se rozkládala zahrada obehnaná kamennou zdí, přes kterou se nakláněly neprořezané větve fíkovníků a vinné révy. Na konci ulice vlevo jsem spatřil průzračně modré moře. Takže jsem se díval na západ. Ještě ve stoce jsem trochu přemýšlel o tom, co dál. Najdi Hagiu Sofiu, poradila mi Zoe. Někdo si tam pro tebe přijde. Ale kdo? Pomalu ve mně začalo klíčit přesvědčení, že nejlepší by pro mne asi bylo vyhledat některé z janovských nebo pisánských obchodních středisek a pokusit se vyprosit si místo na jedné z lodí do Itálie, případně kamkoli, hlavně pryč odtud. Dost možná, že by si na mě vzpomněli tam, kde jsme s kapitánem nocovali naši první noc ve městě. Jistě mi dají něco k jídlu. A možná budou vědět i o vyslancích francouzského krále: ti už přece nemohou být daleko, a když jim povím o kapitánovi a o
papeži, zaručí se za mě… byl to vynikající plán, plný naděje z dalšího krásného dne. Jenže ne, Querini si na vyslance počká již v přístavu a nasměruje je do Benátek. Nu což, budu svým hostitelům muset slíbit peníze z fondů Kormorána a také bych si mohl cestu odpracovat. Co jiného mi zbývá? Nemá cenu zůstat zalezlý ve stoce jen proto, že se neodvážím činu. A tak jsem se vypravil ke Zlatému rohu.

Na konci ulice jsem zahnul za roh a zjistil jsem, že stojím přímo proti vnější zdi Bukoleonu. Samozřejmě: nemohl jsem se odplazit nikam daleko, i když mi to v té tmě připadalo, jako bych se snad plazil až na druhý konec světa. Vrátil jsem se zpět a našel jsem uličku, která podle mého odhadu vedla k Hagii Sofii, a tak tomu také bylo, protože už brzy se mi v proluce mezi pobořenými domy naskytl výhled na monumentální kopuli dómu. V ulicích nebylo příliš živo, jen pár Řeků mířících do paláce a několik dětí, které si přivstaly, aby si připravily nějaké nové nezbednosti. Pro jistotu jsem se držel ve stínu, ale cítil jsem, jak se mi pomalu vrací sebedůvěra, dokonce i v okamžiku, kdy jsem za sebou zaslechl dusot kopyt. Stačil jsem uskočit do zahrady, odkud jsem pak pozoroval, jak se ulicí přehnal katalánský žoldák na koni. Svým zběsilým úprkem rozehnal všechny kočky a vysloužil si řadu peprných nadávek, které na
něj pokřikovali lidé z těch několika málo obydlených oken. Byla to jen taková kratochvíle dobyvatelů, kterou zabíjeli pomalu ubíhající čas, a tak jsem v klidu pokračoval v cestě. Ušel jsem ale jen několik metrů, když přes ulici prolétl kus přede mnou další jezdec. A za chvíli již byla kopyta slyšet snad všude. Opatrně jsem se plížil kupředu a na každém rohu jsem nejprve vykoukl, abych se přesvědčil o situaci. Jedna z postranních ulic vedla na náměstí před Hagii Sofii, ale dokonce i ze svého místa jsem viděl, že se na něm rojí vojáci. Šel jsem si dál po svých, ale pak mi cestu zatarasila skupinka vyděšených Řeků, které dva Katalánci na koních nahnali dohromady. Řekové protestovali, ale jeden z jezdců se vyklonil ze sedla a uhodil protestující Řekyni násadou biče do obličeje. Pak oba odcválali pryč a Řekové osaměli, v marném hněvu mávali rukama. Odbočil jsem do postranní uličky, která tentokrát vedla k
moři, a zvažoval jsem možnost, že bych se oklikou vrátil zpět do kaple, kde bych se mohl do večera ukrýt, protože bylo nad slunce jasné, že ve městě se něco děje.

Zaslechl jsem za sebou výkřik. Otočil jsem se a na horním konci ulice jsem spatřil katalánského jezdce. Kývnutím si mě přivolal k sobě. Na místě jsem se obrátil a dal jsem se na útěk, ale místo toho jsem jen plnou vahou vrazil do boku koně vyjíždějícího krokem z křižující ulice. Kůň sebou cukl, a když jsem zvedl hlavu, díval jsem se do zarostlé tváře snědého žoldáka ze severu či východu. Zašklebil se na mě, a než jsem se stačil pohnout, popadl mě za vlasy. Zoufale jsem ho objal za nohu a plnou vahou jsem se na ni pověsil. Na okamžik jsem zůstal viset ve vzduchu jen za vlasy, ale podařilo se mi připravit muže o rovnováhu tak, že se neudržel v sedle a s hlasitým klením se na mě zřítil. Vyskočil jsem jako první a kopl jsem ho do tváře, ale minul jsem cíl a zasáhl jsem ho do ucha. Kůň se neklidně vzpínal, a tak jsem ho rychle uchopil za uzdu, a pokusil jsem se zastrčit nohu do třmenů. Vyděšené zvíře sebou háze
lo a zahnalo žoldáka z dosahu svých kopyt. Na poslední chvíli jsem si stačil uvědomit, že skončím přimáčknutý mezi zdí sousedního domu a tělem zvířete a rychle jsem se sklonil a protáhl se pod koňským břichem. Pak už jsem na nic nečekal a vzal jsem nohy na ramena prázdnou boční ulicí. Na cestě mě pronásledoval zuřivý křik a co hůř, i temný hlas loveckého rohu. Hned vzápětí na něj navázal další, který přicházel odněkud z hodně nebezpečné blízkosti a potom se přidávaly další a další. Na dlažbě se rozezněl dupot vojenských podrážek. Ještě jednou jsem se ohlédl a spatřil jsem skupinu vojáků vbíhajících do ulice, po níž jsem se pokoušel uprchnout. Zpozorovali mě. Zakopl jsem, získal jsem zpět ztracenou rovnováhu a přitom jsem si všiml úzkých schodů vybíhajících ze strany příkře vzhůru.

Vrhl jsem se na nízké schůdky a nohy mi klouzaly po nánosu kamenné suti pokryté vlhkým mechem. Ze strany mě lhostejnýma, zalepenýma očima pozorovala umírající kočka. Vyběhl jsem až na vrchol a rázem jsem se ocitl na otevřeném prostranství na žhnoucím slunci: přede mnou se rozprostíralo náměstíčko s prastarým kostelem utopeným pod úrovní okolního terénu. Kostel byl ze všech stran obklopen domy bez oken. Uprostřed náměstí vyrůstal zkroucený olivovník v dusivém sevření břečťanu, jako němý strážce pobořené mramorové studny. A přímo před ní ležel na zemi roztažený nahý muž bez hlavy. Kůži měl smetanově nažloutlou jako stažené kuře a žlutý nádech ještě umocňoval šarlatově rudý výron zaschlé krve z bezhlavého krku. Zůstal jsem stát jako přimražený. Směrem ke kostelu se pomalým krabím pohybem blížila dvojice žen, kráčely jakoby bokem, hlavy vytočené v neblahé předtuše. Mnuly si ruce a škub
aly šaty způsobem, který působil až nelidským dojmem, jako by je konflikt žalu a strachu proměnil v loutky. Přikrčil jsem se ve stínu a podíval jsem se na tělo. Patřilo černovlasému muži a bylo na první pohled jasné, že ten, kdo ho připravil o hlavu, ho ještě před smrtí podrobil dlouhému utrpení, neboť bylo pokryté modřinami a řeznými ranami všude na hrudi i na nohou. Poznávací znamení mužů, kteří mi byli v patách. Poznání mě přimělo vyskočit z úkrytu a vrhnout se pryč přes náměstí. Když mě ženy spatřily, vyděšeně zapištěly. Zavadil jsem pohledem o mrtvého muže, kolem něhož jsem právě probíhal, a ihned jsem svého rozhodnutí litoval, protože jsem si mohl ušetřit pohled na rudé, kašovité prázdno, kde kdysi míval genitálie. Zvedl se mi žaludek a horečně jsem se rozhlížel kolem sebe a hledal jsem možnost úniku. Zahlédl jsem průchod za kostelem a přesprintoval jsem kolem žen, které ode mne prudce
odskočily. Znovu jsem se ocitl ve stínu páchnoucím kočičí močí a běžel jsem úzkou ulicí po vrstevnici svahu. Kousek přede mnou ji křižovala mnohem širší cesta, a když jsem se vynořil ze stínu, zaslechl jsem cinkání podkov. Přímo proti mně pochodoval oddíl vojáků doprovázený třemi muži na koních. Jakmile jsem se stačil rozkoukat, uvědomil jsem si, že jeden z jezdců na sobě má palácovou uniformu. Druhým pak byl muž s nosem připomínajícím zobák, jehož jsem často vídával v regentově společnosti. Poznal jsem ho stejně jistě jako on mě, a když mě opět pohltil stín, slyšel jsem, jak za mnou dupou koně, které jejich jezdci ostře pobídli ostruhami. Od zdí okolních domů se odrážely výkřiky rozkazů.

Vše kolem bylo v troskách. Obrovský požár, který tu před třiceti lety zuřil, vypálil všechny domy a ponechal jen kostry zdí se zejícími otvory dveří a oken. A z prázdných očí se jako slzy táhly černé šmouhy sazí, zatímco z rozpadlých zdí pučely plevelné stromy a keře. Ulice byla rovná jako podle pravítka a já jsem v duchu proklel staré Římany, kteří město tak dokonale naplánovali. Vzduchem se nesl dupot mých kroků.

„Tam! Tam je!“ křičely za mnou vzrušené hlasy. Přitiskl jsem si bradu k tělu a ještě jsem zrychlil. Budovy po obou stranách se táhly až kamsi do nekonečna jako v nějakém hrůzostrašném snu. Běžel jsem, běžel a můj dech byl stále kratší a chutnal po krvi. Proboha, kam až ta ulice vede? Sípal jsem v duchu – kéž by to bylo ke Zlatému rohu, modlil jsem se, ale stejně tak bylo možné, že pokračuje dál a dál až někam do Novgorodu nebo k tatarským pláním. Zakopl jsem, ale podařilo se mi udržet rovnováhu. Spálený vzduch byl kyselý a vlhký. Zoufale jsem lapal po dechu. Mrknutím oka jsem zaregistroval průnik slunečních paprsků mezerou někde vpravo. Pokusil jsem se zastavit, ale znovu jsem zakopl, vrazil jsem do zdi a odřel jsem si ruce. Navíc jsem je teď měl celé od sazí. Důležitější ale bylo, že mezi domy se táhla uzounká ulička a já jsem se do ní ihned vmáčkl.

Slunce dopadalo na spálené trámy, povalující se mramor a chvějící se a usychající žluté listy bezových keřů. Ty byly obtíženy bohatou úrodou přezrálých plodů, nad nimiž spokojeně hodovala hejna vrabců. Můj vpád je vyrušil a celé hejno se vzneslo vzhůru a obklopilo mě. Polekaně jsem kolem sebe mlátil rukama a cítil jsem, jak do mě narážejí jejich křehká křídla, zatímco mně do tváře padají zralé bobule jako kapky nějakého černého deště. Málem jsem uvízl, protože z křoví vyčnívaly dlouhé a pichlavé šlahouny. Konečně jsem došlápl na něco pevného a v příštím okamžiku jsem již šplhal po hromadě popadaného kamení. Oči jsem měl ze strachu před trním zavřené, ale ruce mě vedly spolehlivě vzhůru. Najednou jsem prsty nahmatal propadající se shnilou vlhkost a potom už jen pouhý vzduch – zřítil jsem se kamsi do prázdna.

Padal jsem příšerně dlouho, žaludek sevřený strachem, až jsem nakonec přistál na hromadě shnilého dřeva – nic jiného to být nemohlo, protože do nosu mě ihned uhodil ostrý pach spálené hniloby – a po ní jsem sklouzl dolů, kde jsem se zarazil o něco tvrdého a hranatého. Schody ukryté v hluboké temnotě. Přetočil jsem se a kutálel jsem se schod po schodu níž a níž a můj pád zastavila až studená, mechem porostlá kamenná zem. Zůstal jsem ležet na zádech, udýchaný a potlučený, a pozoroval jsem rej barev, které mi vířily za zavřenými víčky. Když jsem se konečně odvážil otevřít oči, díval jsem se na schodiště, po němž jsem se před chvílí skutálel a které sahalo vysoko nahoru k malé, měňavé šmouze denního světla zastřeného větvemi a listím. S úlevou jsem konstatoval, že krk i záda mám vcelku, a tak jsem se posadil a rozhlížel se kolem.

Byl jsem ve velkém sklepě, přesněji řečeno, v největším sklepě, jaký jsem kdy viděl. Strop tvořily cihlové oblouky, a i když jsem ve tmě viděl jen jednu stěnu, rozpoznal jsem, že je vystavěna z mohutných, pečlivě opracovaných kvádrů. Jen tak tak jsem se vyhnul tomu, abych se praštil do hlavy o kamenný pilíř zdobený hlavicí s vytesanými stvoly vinné révy a velkookými ptáky. Podobných tu bylo mnohem víc, hotový les, zkamenělý, utopený les.

„Hej! Tady! Utíkal tudy!“ Křik přicházel z místa vysoko nade mnou a snášel se dolů, prázdný a dutý. Rozpoznal jsem tvrdý a vzteklý katalánský přízvuk a ještě jeden, měkčí, nejspíš odněkud ze severu. Oba dva pak umlčel břeskný francký hlas.

„Spustil se dolů! Za ním hoši – jako teriéři za krysou. Na co čekáte!“

Vyskočil jsem a moje potlučené údy tiše zaúpěly. Opřel jsem se zády o sloup a vytáhl jsem řeznický nůž, který jsem měl u pasu. Nastal čas, aby mi prokázal první a poslední službu. Polkl jsem a zíral jsem na malý obdélníček světla, kterým se již za chvíli protáhnou moji vrazi. Vybavil jsem si bezhlavého muže na náměstí před kostelem a sevřel se mi žaludek. Bude však lepší, když zemřu tady a teď, než abych těm bestiím dopřál zábavu, po níž tolik dychtí. Vzlykl jsem si a přejel jsem rukou po ostří čepele: ostrá. Ach, Bože. Jak to nejlépe provést? Vrazit si hrot do srdce nebo si proříznout hrdlo? Ne, krk ne! Neutopím se ve vlastní krvi. Tak tedy do srdce, to bude rychlé. Klesl jsem na kolena a uchopil jsem starou, mastnou a ohlazenou dřevěnou střenku nože do studených, zvlhlých dlaní. Ostří se chvělo. Podařilo se mi nůž ustálit, špičku pevně opřenou o hruď. Teď. Teď! Jasná obloha v průhledu zbořenho stropu byla tak krásná, modrá jako sojčí pírka, jako letní nebe nad dartmoorským vřesovištěm. Hrot dýky mě tlačil do prsou. Ucukl jsem. Takto neodejdu. Volání modrého nebe bylo příliš silné. Nedám svůj život jen tak zadarmo: kéž ta poslední krev, již je mi souzeno prolít, patří jednomu z těch barbarských lovců. Spustil jsem nůž k boku a zacouval jsem do stínu. Oči jsem přitom bez ustání upíral k vrcholku schodiště. Další sloup. Vklouzl jsem za něj, do tmy a přikrčil jsem se.

Seshora, z bezových keřů, se ke mně neslo praskání lámaných větví a šťavnaté klení. Dolů do sklepa napadalo několik suchých listů. Těžké okované boty skřípěly o kámen. A všechno přehlušil ostrý, panovačný hlas jednoho z Franků: „Tady, vy dobytci. Kam to lezete? Tady!“

„Já bych ho nechal ošukat vlastní matku,“ pronesl někdo hlasitě katalánsky. Musel být už přímo nad otvorem. Je až s podivem, čím vším se dokáže mozek zabývat v době nejvyššího nebezpečí či strachu. Mě v daném okamžiku napadlo, zdali francký baron svým katalánským žoldákům vůbec rozumí. Přišlo mi to nepravděpodobné. Ještě víc jsem se přikrčil: přicházeli.

Ale v tom jsem se mýlil. Frankův hlas teď přicházel z větší vzdálenosti než před chvílí. A když znovu promluvili Katalánci, jen stěží jsem rozpoznal, co říkají: sodomie, sestry. Nenašli schodiště. Jistě: utíkal jsem vzhůru uličkou, ale křoví mě muselo zmást a vychýlit z přímého směru, takže jsem nejspíš uhnul do jednoho z pobořených domů. Moji pronásledovatelé objevili, kudy stezka pokračuje a nejspíš se logicky domnívali, že jsem po ní pokračoval v útěku a že před nimi mám už pořádný náskok. Ani jsem se neodvážil doufat, že by tomu tak mohlo být. Opřel jsem si čelo o chladivý kámen a pozoroval jsem oblohu. Jeden po druhém, potom ve dvou, ve třech a nakonec v celém hejnu se z nebe snášeli vrabci, aby pokračovali v přerušené hostině. Zvuk jejich štěbetavého hodování mi napověděl, že zbořeniště je opět prázdné. Hlasitě jsem si vydechl a odkašlal. A také jsem si zastrčil nůž zpět za opas
ek. Pod levou bradavkou, kam jsem si ještě před několika okamžiky tiskl hrot dýky, mě ostře zabolelo. Opravdu bych se dokázal zabít? Trochu jsem o tom pochyboval, alespoň z toho, jak se mi třásly nohy. Drobné zranění po vpichu se opět přihlásilo, jako by mi chtělo připomenout, jak tenká je hranice mezi bytím a nebytím. Ruka vede nůž, ten se zanoří do těla, ze kterého unikne duše. Promnul jsem si ránu a naslouchal jsem hlasitému vřískotu hodujících vrabců.

Bylo mi jasné, že opouštět úkryt ještě za denního světla, by byla čirá bláhovost. To, že jsem se ztratil, neznamenalo, že se ztratili i moji lovci, a muž v dokonalém benátském šatu byl v téměř liduprázdných ulicích nápadný jako morový sloup. Posadil jsem se na poslední schod. Zároveň mě napadlo, že bych se mohl podívat, zdali mi ve váčku u pasu nezůstalo něco k snědku. Rychle jsem ho prohledal, ale moje lačné prsty nenalezly již ani zbytek suchého chleba, který jsem dojedl před několika hodinami, ale zato narazily na troudník. Vytáhl jsem ho a z několika suchých větví povalujících se na schodech jsem si vytvořil malou pochodeň. Uhodil jsem o sebe kameny a vyskočila jiskra. Přeschlé bezové třísky se vzňaly mihotavým plamínkem a z jejich hutného dřeva se začalo kouřit. Plamen nabýval na síle a s ním i světlo, které se z něj šířilo. Zvedl jsem pochodeň nad hlavu a rozhlížel jsem se kolem sebe.

Sloupy byly úplně všude, alespoň tedy v rozsahu světla pochodně, a mizely kdesi v černé temnotě. Dlažba na zemi byla místy čistá, místy pokálená od netopýrů – teprve teď jsem začal vnímat, jak mi odkudsi z výšky nadávají, a tu a tam se povalovaly hromádky větviček a smetí, které sem natahaly krysy. Z jedné takové kupky vyčuhoval kus rudé látky a já, protože jsem neměl nic lepšího na práci, jsem k ní přešel a strčil do ní špičkou boty. Ozvalo se suché šelestění a hromádka se zřítila do sebe. A vykutálelo se z ní cosi světlého a velkého. „Věc“ se mi s ťuknutím zastavila o nohu. Zhnuseně jsem zaklel, protože jsem se domníval; že je to nějaká vypasená sklepní krysa nebo snad nějaký obrovský bledý pavouk, jako bych se opravdu stal součástí děsivé noční můry, a nakonec tomu tak vlastně i bylo, a zaklonil jsem se, abych tu ohavnost odkopnul, ale když jsem se snažil zamířit, uvědomil jsem si, že s
e dívám na velké, černé oči. Přesněji řečeno, dva velké, temné stíny, neboť onou věcí, která se skutálela ze zhroucené hromady, byla lidská lebka a hromada sama, již jsem považoval za krysí hnízdo, byla zkroucenou lidskou kostrou.

Vykřikl jsem, ale rychle jsem svůj výkřik potlačil. Přes stále silnější hrůzu, která se ve mně zmáhala, jsem se přemohl a začal jsem jednotlivé hromádky zkoumat. A zjistil jsem, že každá z nich ukrývá jedno lidské tělo. Odvaha mě každým dalším krokem opouštěla, ale zvědavost, jež často nutí muže k tomu, aby jako omámení zírali na něco, co je jim z celého srdce odporné, mě přiměla, abych se nořil stále hlouběji do temného stínu sklepa. Dvě kostry, tři, sedm, tucet… prokristapána! Desítky mrtvol. A pak jsem spatřil i zbytek.

Protější stěna již nebyla tak daleko, protože sklep byl sice dlouhý, ale úzký. Zde byly uloženy zásoby všeho, čeho si velký dům, nyní v troskách, nad touto sklepní dírou požadoval: sudy, balíky, otepi, dlouhé řady velkých amfor, které Řekové používají k uskladnění vína a oleje, vše pokryté pavučinami, sazemi, netopýří močí a krysím trusem. A mezi tím vším a kolem v několika vrstvách kosti. Stovky kostí jako nějaká hluboká zmrzlá řeka.

Zatuchlý vzduch sklepa, v němž již třicet let kralovala jen havěť a hniloba, mi náhle přišel ještě zatuchlejší. Nevím, jestli tomu tak skutečně bylo, nebo se mi to jen zdálo, ale v nose mě štípal puch smrti. Otočil jsem se s pochodní zvednutou nad hlavou doleva a potom i doprava: všude jen kostry, jejich řada mizela v obou směrech ve stínu mimo dosah světla louče. Teprve teď na mě dolehla skutečná hrůza tohoto místa, jako závaží, které kat zavěsí na tělo vyslýchaného zločince. Klesl jsem k zemi a přikrčil jsem se na patách. To, co mě tak zdrtilo, však nebyl jen obyčejný děs: každá z těch prázdných lebek vyzařovala neskutečný smutek a sklíčenost. Světlo hořícího plamene dopadlo na jejich zažloutlá temena, na nichž dosud lpěly chomáče vlasů a černým mazem pokryté kůže. Jen kousek ode mě přidržoval jeden hrudní koš tři malé hlavičky a raneček drobných kostí. Byly tu lebky všech velikostí: pochopi
l jsem, že tu zemřely celé rodiny, matky, které ještě v posledním marném pokusu zakrývaly své děti vlastními těly. Kosti nebyly ani polámané, ani ohořelé: nenašel jsem jedinou proraženou lebku. Ale z toho, jak se tu všechny krčily a hroutily do sebe, bylo zřejmé, že všichni zemřeli v jediném, strašlivém okamžiku. Odpotácel jsem se zpět ke schodišti a zíral jsem na spálené trámy stropu. A pochopil jsem, co se zde přihodilo. Jeden z mužů posádky Kormorána, tuším, že to byl Dimitri, mi jednou vyprávěl o obléhání, jehož se zúčastnil. Opevněné město se drželo tak dlouho, až jeho obléhatelům došla trpělivost a nastříleli přes hradby sudy s hořící smůlou. Město pak den a půl hořelo jako zapálená hranice, a když do něj útočníci vítězně napochodovali, zjistili, že se zmocnili jen hromady popela obehnané hradbami. V celém městě nezůstal jediný člověk. Obyvatele našli teprve tehdy, když v honu za koři
stí vykopali sklepy. Lidé se do nich uchýlili před požáry, ale zuřivá výheň plamenů do sebe nasála všechen kyslík a všichni do jednoho, muži, ženy i děti se udusili. Leželi na zemi, zkroucení a jeden přes druhého. Nikdo nebyl zraněn, ale na tvářích všech – alespoň tak si to vypravěč příběhu zapamatoval – byla patrná agonie a hrůza, kterou si vytrpěli. Zemřít takto ve tmě… všichni jsme si tenkrát odplivli a děkovali Bohu, že je nám souzen život ve větru a slané mořské tříšti.

Teď tu přede mnou leželi moji Řekové. Annini lidé. Kolik takových tajných márnic se ještě v tomto obrovském, prázdném městě ukrývá? Konstantinopol byla jedna velká hrobka. Chatrná pochodeň dohořela a její plameny mi již téměř olizovaly prsty. Odhodil jsem ji na zem a tam ještě chvíli doutnala vedle jedné z lebek a vrhala na zeď své rozevláté, zvětšené stíny. Musím odsud utéct, jenže kam? Do tmy mě něco takového nesmí ani napadnout, ale potom… Přejel jsem si po ráně na paži. Vylézt nahoru nebude problém, jenže pak budu muset zmizet i z města. Snad se mi i podaří protáhnout se nepozorovaně kolem stráží. Ale co dál? Jsem tisíce mil od všeho, co znám. Město samé je v obležení nepřátel. Fajn, z města se buď probojuji, nebo vylžu, jenže pak na mě čeká celé Řecko, které budu muset přejít pěšky a úplně bez peněz. A potom moře. Na severu barbarští Kumáni. Na východě Turci. Na jihu Řekové: miniatu
rní říše Annina strýce. Jak daleko je to na hranici? Jenže v tom okamžiku mi hlavou bleskla nepatrná jiskra rodícího se plánu, jako lehký dotek mouchy, která zkouší, jste-li ještě naživu, nebo zda se již může pustit do hodování.

Čekání na konec dne bylo tím nejrafinovanějším mučením. Seděl jsem na spodním schodku, příliš zoufalý na to, abych si udělal a zapálil další pochodeň, jež by zahnala tmu a udržovala stíny v bezpečné vzdálenosti. Neměl jsem náladu dívat se dál na tu strašlivou sklizeň smrti, kterou jsem ve sklepě objevil. Mrtvé je lepší ponechat ve tmě a já jsem z celého srdce litoval, že jsem je vyrušil z jejich klidu. Obklopovala mě ponurá, černá beznaděj. A tak, jakmile se obloha v otvoru nade mnou změnila z modré na zlatou a potom růžovou a fialovou, aby ji nakonec pohltila šeď mlhy stoupající se západem slunce ze Zlatého rohu, otočil jsem se k ukrytým a mrtvým obyvatelům města zády a vyběhl jsem nahoru po schodech. Chlupy na krku mi přitom stály až bolestnou hrůzou z představy, že se všichni ti mrtví náhle zvednou ze svého temného lože a pustí se za mnou. Přeskočil jsem přes shnilý práh a ocitl jsem se na čerstvém,
studeném vzduchu a mocnými doušky jsem do plic nabíral vůni bezových keřů. Rázným krokem jsem se prodíral křovisky a dával jsem si pozor na šlahouny s trny a každým trnem, který se mi zakousl do kamaší a do kůže, mi v hlavě ožívala děsivá, černá představa: v ní jsem viděl sám sebe, uvízlého v trní a obklopeného mrtvými, kteří se vyrojili z černých úst smrti za mými zády.

Konečně – jenže kolik hodin se vtěsnalo do těchto několika vteřin vyprávění – jsem byl zase volný a prudce jsem lapal po dechu úlevou v úzké, postranní uličce. Ulice přede mnou i za mnou byla zcela prázdná tak, jak jsem očekával. Prázdné skořápky domů po obou stranách na mě působily tíživým, skličujícím dojmem, protože jsem až příliš dobře věděl, co se stalo s lidmi, kteří je kdysi obývali a plnili nejen tuto, ale i tisíce dalších ulic hlasitými zvuky svého života. Již za chvíli jsem dorazil na náměstí se studnou a kostelíkem. Tělo bez hlavy zmizelo, i když tu po něm zbyla temná, rozmazaná stopa: ony dvě ženy, na které jsem tu narazil, zřejmě vzaly mrtvolu za nohy a odtáhly ji pryč. Zastavil jsem, abych se zorientoval: na západě bylo stále trochu světlo, navzdory mlze, jejíž chapadla již zvolna prozkoumávala okraj náměstí. Vracel jsem se stejnou cestou, po níž jsem dopoledne přišel, seběhl jsem
po schodech, zahnul za roh a můj pohled opět spočinul na kopulích Hagie Sofie, které se rýsovaly proti temné obloze přibližně půl kilometru přede mnou.

Jednou jsem zaslechl i řinčení hlídky v některé z vedlejších ulic, ale nikoho jsem nezahlédl. Jen kočky, když jsem je tiše míjel, se ke mně obracely lampičkami svých očí. Netrvalo dlouho a přikrčil jsem se ve stínu obrovského kostela. Zíral jsem do tmy a pokoušel jsem se ujistit, že je náměstí před kostelem prázdné. Chrám se tyčil přede mnou, vyšší a větší než cokoli, co jsem v životě kdy viděl. Jeho oblouky ubíhaly v řadách do dáli a někdy nesly další, menší kopule. Průčelí, před nímž jsem nyní stanul, připomínalo bránu se dvěma mohutnými opěrnými pilíři, mezi nimiž se klenul oblouk tak veliký, že se v něm ukrývala celá katedrála oken, sloupů a oblouků. A celá tato konstrukce byla jen nevolníkem obrovského dómu, jehož kopuli na svých bedrech podpírala. Ta čněla tak vysoko, že jsem si málem zlomil krk, když jsem zakláněl hlavu, abych ji celou pojal pohledem. Tyčila se nade mnou jako nějaké
nesmírné nebeské těleso, které se uvolnilo ze svého kotviště na obloze a nyní se vznášelo nad horizontem našeho světa.

22.

Kostely jsou mi lhostejné a katedrály ještě více. Již navždy mi budou připomínat onu krvavou událost, která vyrvala můj poklidný a bezúhonně nudný život z jeho příjemné, šedivé klece a vyslala jej do bouří zmítajících naším světem. Stal se ze mě holub, který přišel o domov. Na vlastní oči jsem viděl, jak v jedné anglické katedrále v městečku, v němž jsem studoval, podřízli člověka jako nějakého vepře. Viděl jsem, jak mu z hrdla vytryskl proud horké krve, ze které se ještě kouřilo. Její pach mi pronikl do nosu a zadusil všechny ty příjemné, uklidňující vůně kostela: starý kámen, včelí vosk, kadidlo, prach a zbožnost (i ta má svoji vůni, kterou každý klerik dobře zná: jemnou směsici pachu prádla ukládaného až příliš dlouho v truhlicích, vařeného jídla, dětských vlásků a ušpiněných spoďárů starců a stařen; kněží postižení kongregací až přehnaně zbožných farníků tak budou vdy zanícenými spalovači kadidla). Předpokládal jsem, že katedrála bude něco jako zázrak, před kterým padnu na kolena, protože Anna o ní vždy mluvila jako o pupku světa, ale ve skutečnosti tu jen dřepěla nad zničeným městem jako hromada gigantických lebek. I proto jsem se jí až doteď vyhýbal, neboť jsem měl strach, že právě zde dostoupí melancholie zániku a zkázy města svého nesnesitelného vrcholu. Jakmile jsem se ale protáhl jejími velkými vraty, zůstal jsem jen v údivu stát.

Anglické katedrály jsou všeobecně spíš střízlivé. Ohromují nás svými ulicemi kamenných sloupů, které se vzpínají a košatí jako obří kmeny – tak jemné, přesto však zrádné –, ale jejich klenby jsou temné a plné stínů, a i když venku panuje den plný slunce, uvnitř je neustále přítmí plné poletujících prachových částic tetelících se v pronikajících paprscích slunečního svitu. A tak jsem tedy prošel velkolepými vraty Hagie Sofie a očekával jsem, že se rázem ocitnu v šeru, které není ani nocí, ani dnem, ale místo toho mě přivítalo jasné světlo: svící a olejových lamp odrážející se od naleštěných kamenných ploch, zlata a třpytících se mozaik na stěnách. A pokud mi nedozírná velikost chrámu nahnala strach již venku, tady uvnitř mě obklopilo tolik rozzářeného prostoru, že jsem si připadal bez tíže, jako bych se měl každým okamžikem vznést jako nějaká osvobozená duše vzhůru do objetí v
ysoké kaple, kde na mě s rozpaženýma rukama čekal Ježíš, shovívavý mladý otec usazený na pestrobarevném oblouku duhy.

Přešel jsem až na jižní galerii a rozhlížel jsem se po mozaice, kterou mi Zoe popsala. Našel jsem ji snadno, protože byla ještě nová a zářila oslnivě jasně i v pouhém světle svící. Posadil jsem se do lavic kousek stranou, ve stínu, a pozoroval jsem třepotavé plamínky svící. Každou chvíli se kolem přešourala nějaká stařena v černém, aby zapálila další svíci, ale jinak jsem byl úplně sám. Po chvíli mi poklesla víčka a já jsem upadl do jakéhosi denního snu, v němž jsem se ocitl zpět v Dartmooru, nad jehož kamenitými mohylami kroužili havrani. Viděl jsem i mladého pstruha, kterak se mihl jantarově zbarvenou vodou řeky, na jejímž břehu se ve větru ohýbala stébla ostřice a mávala na pozdrav prázdné obloze.

Odkudsi z velké blízkosti se ke mně doneslo hlasité, dlouhé popotažení nosem. Napřímil jsem se a rozhlédl jsem se kolem. Nikoho jsem ale neviděl, a tak jsem se chystal znovu upadnout do svého snění, neboť jsem se domníval, že mi to jen moje fantazie vykouzlila narušitele klidu, ale vtom se popotažení ozvalo znovu, kousek nalevo ode mě. Prudce jsem otočil hlavu a zjistil jsem, že se dívám na něčí šedivou hlavu. Podél stěn chrámu probíhala nízká mramorová římsa, na níž nepříliš pohodlně seděl muž v černém rouchu klerika. Roucho měl celé od prachu a plné zašitých děr a záplat. Špinavými a řídnoucími vlasy mu tu a tam prosvítala kůže lebky hněvivě zbarvená narudlým lišejem, lupy mu pocukrovaly krk i ramena. Vycítil, že se na něj dívám, otočil se a podíval se mi do tváře. Měl popelavě bledou pleť, hrudkovitý nos pijáka a oči podlité červenými kruhy. Na prsa mu padal zanedbaný, stříbrný plnovous. Krk
mu zdobily zduřelé uzliny krtice a bylo zřejmé, že je nachlazený, protože znovu popotáhl, načež si otřel nos rukávem, který se již leskl mokrým hlenem. Bezděky jsem se zachvěl, pak jsem se ale vzpamatoval a vstal jsem. Muž si mě prohlížel, zatahal se za nos a s pomocí hladké mramorové stěny za zády se také postavil. Zíral na mě upřeným pohledem vycpané sovy.

„Jmenuji se Walter,“ pronesl do ticha.

„Salve, pane Waltře,“ odpověděl jsem opatrně. Muž ke mně promlouval anglicky. Jeho vodnaté, rudé oči pečlivě studovaly mou tvář.

„Co tady děláš?“ zeptal se zostra po nepříjemně dlouhé, tíživé odmlce.

„Těším se z klidu vaší překrásné Hagie Sofie,“ odvětil jsem co nejzdvořileji.

„Naší Hagie Sofie? Mojí Hagie Sofie?“ divil se a já jsem nedokázal rozpoznat, zdali se baví či hněvá. A také jsem si stačil všimnout, že jeho roucho není rouchem ani řeckých, ani římských kněží, spíš jakousi nepříliš uctivou kombinací obou. Normální šílenec, blesklo mi hlavou. Ani zde mi tedy nebyl souzen klid, a ještě navíc může vyplašit toho, jenž si měl pro mě přijít. Čas k odchodu. Zrovna jsem se otáčel, když vtom po mně z jeho černého hábitu vystřelila zkroucená ruka a chytila mě za rukáv.

„Počkej, mládenče z Devonu,“ vyzval mě Walter. Otočil jsem se a zíral jsem na něj jako treska vytažená z vody.

„Z Devonu?“ vydechl jsem.

„Jistě. Devonu. Devonshiru. Nebo ses snad narodil v Dorsetu? Jsi snad podělaný Cornwallec, před nimiž nechť nás ochraňuje milosrdný Bůh?“

„Ne, ne – máte pravdu, opravdu jsem z Devonu,“ řekl jsem a přikývl jsem hlavou. „Ale co… co o něm víte, pane Waltře?“

„Nech si toho pána. Walter úplně postačí. A o Devonu toho vím poměrně hodně. Díky za optání. Sám z něj totiž pocházím.“

„Ach, a odkud, smím-li se ptát?“ zajímal jsem se, i když jsem si byl dobře vědom, že pouštět se do rozpravy s bláznem může mít nejrůznější následky, z nichž tím nejčastějším zpravidla bývá smrtelná nuda, ale jméno mé vlasti mělo natolik silné kouzlo, že mi i za těchto prazvláštních okolností rozvázalo jazyk. Walter se však místo odpovědi začal pokradmu rozhlížet po obrovské jeskyni chrámu. Pak se otočil ke mně a v očích mu svítily ohníčky.

Položil si prst na stranu nosu.

„Nic není takové, jakým se jeví, milý chlapče,“ vydechl chraptivě. Načež luskl tiše prsty a ukázal k protilehlému konci kostela. Podíval jsem se tam, ale nespatřil jsem nic než franckého kněze zaujatého Ježíšem zavěšeným v duze vysoko v kopuli. Byl tak daleko, že jsem ani v nazlátlém světle, které nás obklopovalo, nerozlišil víc, než jen to, že je zcela klidný a plně soustředěný na obraz, který si tak upřeně prohlížel. Všiml jsem si také, že je velmi dobře oblečen. V černém rouchu učence nebo snad muže zákona.

„Jen další zvědavec,“ pokrčil jsem rameny. „Třeba by si s vámi rád popovídal. Protože já tu mám jisté…“

„Jisté co,“ otázal se Walter mírně. Znovu jsem jen pokrčil rameny. „Obchodní jednání.“

„Ach tak, obchod.“ Potáhl nosem. „Ten muž o obchodu ví všechno. Nechceš si s ním promluvit?“ Podíval jsem se ještě jednou ke vzdálenému konci, ale muž tam již nebyl. Jen obyčejný kněz nebo mnich, konstatoval jsem v duchu.

„Chceš si ještě povídat?“ zeptal se Walter. A aniž čekal na odpověď, dodal: „Musím se vrátit pro čepici, počkej tady na mě.“ A překvapivou rychlostí zmizel v jedněch z mnoha dveří kamenného chrámu. Pro čepici? Pro živého Boha! To se mám připravit o možnost útěku jen kvůli klobouku nějakého šílence? Zanadával jsem polohlasně na svoje štěstí, či spíše jeho zřejmý nedostatek, postavil jsem se a tiše jsem zamířil ke schodišti. Kráčel jsem mihotavým šerem a přitom jsem se rozhlížel kolem sebe a pátral po známkách hrozícího nebezpečí, ale kostel byl s výjimkou několika pomalých stařen, které se plně věnovaly svým svíčkám, úplně prázdný. Napadlo mě, že jsem asi udělal pěknou hloupost, protože jsem si zjistil pouze jediný vchod i východ, ale jinou možnost jsem v daném okamžiku neměl, a tak jsem se podél zdí a sloupů doplížil až ke dveřím hlavního průčelí. Čistě ze zvyku jsem se ješt naposledy ohlédl a všiml jsem si řeckého kněze, jenž mě s rukama složenýma na prsou pozoroval ze vzdálenosti několika kroků. Rychle a uctivě jsem se mu uklonil, to byl další zvyk, a když jsem znovu zvedl hlavu, došlo mi, že je to Walter. S vysokým kuželovitým kloboukem na hlavě. Takže je to opravdu blázen. Už jsem se dál nezdržoval, otočil jsem se a vyběhl jsem ven z kostela a do tmy, protože jsem na sebe nechtěl dál upozorňovat.

Náměstí před chrámem Boží moudrosti je skličující a opuštěné místo plné trosek a zřícenin. Místy mu chybí celé velké kusy dlažby, které ihned opanovaly hlodáše a další plané stromy a keře. V noci bylo náměstí ještě osamělejší, i když mlha se zvolna rozplývala a na obloze se táhly cáry mračen, které svěží vítr odkudsi z Asie hnal dále na západ. Kolem nebylo ani živáčka a já, zabalený ve starém, potrhaném plášti, jsem si připadal jako ty cáry plující na obloze nade mnou. I já jsem kamsi prchal, potrhaný a ztracený. Chvíli mi ten pocit byl útěchou, ale zároveň ve mně probudil pomalou, plíživou hrůzu, jako bych vykročil pryč z tohoto světa a vstoupil do království věčné tmy a stínů.

Rozhodl jsem se, že se vrátím do zbořené kaple. Třeba mě tam bude Zoe hledat. Jenže stejně je možné, napadlo mě, že ji Frankové chytili a zabili, nebo ještě něco horšího. Zachvěl jsem se a ucítil jsem, jak mě naplňuje mrazivý pocit viny. Vlevo ode mne se ve svitu měsíce třpytila zátoka Zlatého rohu, a tak jsem se otočil doprava. V cestě mi stálo houští několika černých bezů, které vyrostly kolem zlomeného kamenného sloupu, a já jsem vstoupil do jeho stínu. Vzpomněl jsem si, že z náměstí vedla ulička směrem k moři a po ní – znal jsem podrobně všechny ulice i uličky v okolí, neboť jsem v nich dlouhými procházkami zaháněl bezútěšnou nudu posledních týdnů – bych se mohl mezi zbořeništi a opuštěnými domy dostat k paláci a dále do kaple.

Za sebou jsem zaslechl zvuk kroků. Z kostela vycházel kněz. Předpokládal jsem, že je to zase Walter, a ustoupil jsem hlouběji mezi keře, až se jejich tenké husté větve a kmínky pod mou vahou ohýbaly. Kdesi za mnou vypískl a zašuměl křídly pták. „Teď nezpívej,“ prosil jsem ho tiše. Nezpíval, jen zatřepetal křídly a vznesl se do noci. „Díky,“ zašeptal jsem vděčně. Kněz mezitím ušel asi dvacet kroků a zdálo se, že pozoruje hvězdy. Zanořil jsem se ještě hlouběji do křoví, a jak jsem tak couval, cítil jsem, jak se mi do zad zabodává větev. A po ní ještě jedna než jsem si stačil uvědomit, co se děje, čísi ruka uchopila rukojeť nože, který jsem měl zezadu za pasem. Ve stejném okamžiku mi jiná ruka pevně sevřela zezadu ústa. Uvědomil jsem si, že mi neznámá ruka vytahuje nůž a vykřikl jsem do dlaně, jež mě držela tak pevně, až jsem se začínal dusit. Byl jsem si jistý, že se mi můj vlastní nůž již brzy zabodne do zad. Místo toho mi suchý mužský hlas sykl do ucha.

„Jen klid, chlapče. Otoč se!“ rozkázal mi anglicky. Poslechl jsem. A když jsem se otáčel, zaslechl jsem praskot větví a ruka, která mi svírala ústa, uvolnila své sevření. Již vzápětí mi ale přistála na rameni a její palec se mi zabodával do masa pod klíční kostí. A já… já jsem se nezmohl vůbec na nic. Snad jsem byl příliš unavený nebo příliš hladový na to, abych kladl odpor. Nedokážu si ani vybavit, na co jsem v oněch okamžicích myslel. Možná jsem si říkal, ať to již neprotahují. Hlavně mě nedávejte těm uječeným Frankům, kteří by si z mé smrti udělali podívanou. A tak jsem se ani nepohnul, ani jsem nezvedl ruce, jen jsem se otočil, jako se dítě obrací k otci. A zjistil jsem, že na mě upřeně zírají šedé oči Michaela Scota.

„Pořezal jsem se o ten tvůj pitomý nůž,“ mumlal polohlasně a zvedl nůž střenkou vzhůru. Jako v transu jsem si jej od něj vzal. Michael si hned potom přiložil palec ke rtům a začal si jej sát.

„Neřekl ti snad Walter, že máš čekat?“ zeptal se, když skončil. Byla příliš tma, abych si mohl být jistý, ale měl jsem dojem, že má na rtech krev. „To jste byl vy? Měl jsem čekat na vás?“ podařilo se mi ze sebe dostat. Přesto jsem ale byl v takovém šoku, že jsem se na žádná další slova nezmohl.

„Jo.“ Scot si ještě jednou prohlížel svůj palec. „A já čekal na tebe. Už několik dní. Teď už ale pojď, musíme spěchat. Walter nás povede.“

Zmínka o Walterovi mě přivedla zpět k životu a probudila ve mně jiskru odporu. „S Waltrem nikdy!“ vypravil jsem ze sebe a můj hlas zněl jako přidušené zamečení.

„A myslíš, že máš nějakou jinou možnost?“ zeptal se Michael zvědavě. „Možná máš pocit, že tohle všechno je jen nějaký strašný sen či snad děsivá souhra náhod, ale není. A teď už opravdu musíme jít. Všechno ti vysvětlím.“

Dvakrát tleskl a ozvěna tlesknutí lítala po náměstí tam a zpět, až jsem si myslel, že ve vzduchu krouží tisíc dřevěných ptáků třepetajících zuřivě křídly. Málem jsem se vyděsil. Ale náměstí bylo stejně prázdné jako před chvílí. A od kostela se k nám ztuhlým, přesto však rychlým krokem blížil Walter.

„Řekl jsem ti, že máš čekat,“ zavrčel nedůtklivě.

„To nevadí, můj milý příteli,“ uklidňoval ho Scot. „Teď už nás ale veď: když si pospíšíme, tahle noc nepřijde nazmar.“ Ke svému nezměrnému údivu jsem se vzápětí ocitl mezi oběma muži, z nichž jeden byl šílený řecký kněz z Devonu a druhý osobní lékař samotného papeže a nejspíš i nejvyšší mág římského císaře, který tu v Konstantinopoli rozhodně nemohl být, a kráčel jsem s nimi dolů příkrou, úzkou ulicí směrem k moři, které se před námi třpytilo odleskem měsíčního svitu a světly rybářských bárek vyplouvajících na noční lov. Když jsme se ocitli téměř na dosah zřícenin, které zbyly z městského opevnění, Walter odbočil prudce doleva a my s Michaelem jsme ho bez odmlouvání následovali. V předklonu jsme prošli pod nízkým, trochu nestabilním obloukem a pokračovali jsme úzkou mezerou jen o něco širší než na jedno lidské tělo. Ulička silně páchla nasládlou vůní tlejícího fí
kového listí. Jako když ponecháte zplesnivět sladké cukroví. Na konci byla jen hluboká černota – anebo, jak se ukázalo, dveře, neboť Walter zastavil, dvakrát zaklepal a po chvíli ještě dvakrát a nakonec ještě do třetice. Dřevo prolezlé červy tiše zaskřípalo a já jsem vstoupil dovnitř, protože jinou možnost jsem jednoduše neměl. Uvnitř panovala vlhká tma a ticho. Pak se mi těsně vedle obličeje mihl nepatrný záblesk světla a zase zmizel, jako by mi kolem hlavy prolétla světluška.

„Ela,“ pronesl stařecký hlas. „Pojďte dál.“

Walter a Michael se tlačili hned za mnou a plamen se přesunul dopředu a vdechl život první svíci a pak další a další, až jsme stáli uprostřed plápolající záře. Kolem nás se až kamsi vysoko tyčily kamenné stěny s klenutým stropem připomínajícím zpola sevřenou dlaň. „Jsme uvnitř hradební zdi,“ napadlo mě, a teprve potom jsem spatřil muže, který nás vpustil dovnitř.

Byl velmi starý a tělo měl zkroucené jako strom, který stál po mnoho lidských životů vystaven nemilosrdnému větru. Tvář mu zakrýval dlouhý zažloutlý vous a na hlavě měl černou kápi. Oči měl ponořené tak hluboko, že mu seschlou kůží víček prosvítaly šlachy, které je držely v důlcích. Díval se na mě, hlavu nakloněnou na stranu jako pták, ale po chvíli mi došlo, že ji nedokáže narovnat. I tak se na mě ale usmál a byl to hřejivý a přátelský úsměv. Ukázal na truhlici u stěny.

„Katsi,“ vyzval mě. Posaď se. Poslechl jsem, neboť jsem byl unavený jako tažný kůň a mužův laskavý úsměv zaplašil moje obavy. Michael byl zaneprázdněn čímsi u dveří a Walter, poté, co se se starcem objali na přivítanou, po mně ještě hodil vyčítavým pohledem a pak také vklouzl dovnitř a přibouchl za sebou dveře.

„Najíme se,“ pronesl Michael řecky. „Petroku, ty jazyk tohoto města ovládáš, je to tak?“ Přikývl jsem a myslel jsem již na jídlo, o němž se zmínil. Scot přinesl zakrytý hliněný kastrol a košík. Našel i nějakou rozviklanou židli pro starého muže a stoličku pro sebe. Kastrol obsahoval vařené fazole se špekem, ještě vlažné, byly nevýrazné, mdlé chuti, přesto však neskonale dobré. V košíku byl i chléb, několik vajec natvrdo a jablko. Dali jsme se – či spíše já jsem se dal – do jídla, zatímco starší muži mě mlčky pozorovali. Když ve mně zmizely fazole, a po nich i chléb a vejce, zakousl jsem se do šťavnatého jablka. Hned po prvním kousnutí se Michael naklonil ke starému Řekovi a něco mu pošeptal. Pak se obrátil ke mně.

„Teď budu mluvit a ty budeš poslouchat,“ oznámil mi. „Vím, že netušíš, kde jsem se tu vzal, ale to mě nepřekvapuje. Co ale v Konstantinopoli dělám? Na to je jednoduchá odpověď. Jedu s poselstvím císaře Fridricha k Janu Vatatzésovi do Nikaji. A moje cesta vede i přes tohle město. Nebo jsem si to tak spíš naplánoval, neboť jsem se s tebou chtěl setkat. Co na mě tak zíráš, mladíku, nejsme už přece žádní cizinci?“

Zavrtěl jsem hlavou. A vzápětí jsem s ní pokýval. „Vlastně vás vůbec neznám,“ řekl jsem mu. „Jste… jste ve službách papeže – starého Řehoře. Ale rozhodně vám děkuji za jídlo.“ Trochu vyveden z rovnováhy tímto nekontrolovaným proudem slov jsem se zeširoka zakousl do jablka a přitom jsem z Michaela nespouštěl oči. Zabít mě asi nechtěl, na to nevypadal, a stařec – ten působil vysloveně přátelsky.

„Takže vás posílá papež?“ vyhrkl jsem osvícen náhlou myšlenkou. „Nebo snad Balduin?“

„Ne,“ odpověděl Michael a pobaveně se usmál. „A pokud jde o tvoji další teorii, odpověď je také ne. Nejsem v ničích službách, abych použil tvých vlastních slov: ani papežských, ani císařských, a teď mám na mysli císaře Svaté říše římské Fridricha, ne toho nanicovatého králíčka Balduina. Dostalo se mi té výsady nacházet se v poněkud komplikované pozici někoho, kdo je přítelem obou těchto mužů, v jejichž prospěch čas od času jednám. Jako třeba nyní, když zastupuji zájmy Jeho Výsosti císaře Fridricha. To, že jsem zde, neví ani tvůj dobrý kapitán. Vše se ale týká obchodu,“ vysvětloval mi. „Potřebuji zde získat nějaké informace o janovských zájmech uvnitř císařského paláce, neboť Janovští jsou císařovi spojenci a Benátčany z celého srdce nenávidí. Přihodilo se, že projanovskou frakci na císařském dvoře – ano, v paláci je více frakcí než krys – tvoří především muži, kteř pocházejí z Aténského vévodství a výsadní postavení mezi nimi zaujímal právě synovec samotného vévody, náš trochu nešťastný Rolant de la Rouche.“

„Takže Rollo byl zabit úmyslně? Myslel jsem si, že chtěli zabít mě…“

„Potřebovali vás mrtvé oba,“ vysvětloval Michael. „Nebo spíš takhle, tvoje smrt byla požadována a Rolantova… možná si ji naplánovali zároveň s tvou, možná jim jen přálo štěstí.“ Michael se zatvářil znechuceně. „Tihle chudí tyrani jsou horší než děti. Když jsem se dozvěděl o Rolantově smrti, hledal jsem někoho jiného, kdo by mi mohl pomoci, a narazil jsem na Aimeryho de Lilie Charpigny. A od něj jsem se dozvěděl o tvém… tvém vratkém postavení a vlastně i hrozícím zatčení a popravě.

Aimery – žije, nemusíš se bát, i když má bolavou hlavu – tě šel varovat před regentovými úmysly. A našel u tebe v pokoji Zoe, která tam právě uklízela.“

„Zoe? Tu malou pokojskou?“

„Je to dcera dobrého přítele. Asi jsi teď trochu bez sebe. Příliš mnoho podivných náhod, že? Ale můžeš být klidný: tou jedinou skutečnou náhodou bylo to, kterak jsi ji zachránil před ošklivým… ohavným osudem. Ale i tehdy se držela blízko tvého pokoje, protože jsem ji požádal, aby na tebe dávala pozor. A Zoe, to možná nevíš, je bystřejší a inteligentnější než většina mužů i žen, které jsem kdy potkal, se dostala do smrtelného nebezpečí, když na ni Aimery v tvém pokoji narazil, protože se odvážila otázat se nepřátelského Franka na to, co ti vlastně chce. Jenže tvůj přítel v sobě zřejmě má opravdové dobro, nebo je jen nadán dokonalou intuicí, případně obojím, neboť jí vysvětlil, co se stalo, a pak už společně připravili plán na tvoji záchranu, k níž měl každý z nich vlastní důvod.“

„Takže Zoe…,“ tahal jsem si zmateně za vlasy. „A Walter…“

„Jistě, Walter. To býval kdysi veselý křižák, jeden z těch, kteří toto město před třiceti lety vyplenili. A od té doby se pokouší napravit, co zde napáchal. Je jako duch, neviditelný svým souvěrcům, ale Řekové ho přijali mezi sebe a nyní je téměř jedním z nich. Téměř. Někdy přebývá u Zoe, kde jen tak mimochodem teď bydlím i já. Ale trochu jsem odbočil z odpovědi na tvou první otázku. Ano. Přijel jsem do Konstantinopole, abych tě vyhledal. Abys mi rozuměl, dobře vím, proč tady jsi, a tak mě napadlo, že bys… že bys mi mohl prokázat laskavost.“

„O jakou laskavost se jedná? Chci říct, ano, samozřejmě, cokoli,“ blekotal jsem. Jablko jsem již dojedl a nyní jsem neměl, za co bych se skryl.

„Vloupal by ses do Faroské kaple?“ zeptal se Michael stejně nenuceně, jako by mě požádal, abych doběhl na trh pro pár vajec.

„Hmm,“ začal jsem a pak jsem ztratil řeč.

„Protože přesně to jsi měl přece v plánu, ne? Nebo jsem si to vyložil špatně? Benátčan Querini ukradl trnovou korunu a zcela jistě si odnese i zbytek…“

„Querini zabil kapitána de Montalhaca!“ vybuchl jsem. „Slyšel jsem ho, jak se tím sám chlubí! Můj pán odcestoval na benátské galéře den před oním lovem. Posádka ho musela podříznout hned, jak vyjeli z přístavu!“

Michael Scot se na mě podíval soustředěným pohledem. „I to je mi známo. De Montalhac mrtev? Nejspíš ano. Velmi pravděpodobné. A mně je to nesmírně líto, můj chlapče, i kvůli tobě. Teď mi ale odpusť, že ti nedovolím, aby ses oddal svému žalu, protože potřebuji, abys mě poslouchal.“ Uvědomil jsem si, že přesně to by teď řekl i kapitán, a tak jsem mlčel.

„Tvrdíš tedy,“ pokračoval Scot, „že Querini má trnovou korunu. Jenže ty máš Inventarium Faroské kaple – to vím, a sám jsem jedno takové viděl, neboť Balduin je nabízí snad na každém dvoře křesťanského světa. Jedno má Řehoř, další Fridrich a bůhví, kdo ještě. Teď to tedy vypadá, že nejsvatější král Ludvík nemá co by… už jsem málem řekl koupil, ale to není ten správný výraz, to víš lépe než já. Od Balduina se mu ale ničeho nedostane a tudíž mu neprojeví žádnou vděčnost. Ty a tvoji druhové přijdete o provizi a odměnu. A tak, pokud bych byl na tvém místě, kapli bych jednoduše vyloupil.“

„Ale jak víte…,“ začal jsem. „Chci říct, ne, nic takového jsem neplánoval, ale všechno ostatní je tak, jak jste to popsal,“ vyhrkl jsem spěšně.

„Vyjádřil ses nesmírně diplomaticky, chlapče,“ usmál se Michael. „Výborně. Řekněme jen, že jsem usoudil, že někdo, kdo by se ocitl v tvé kůži, by mohl považovat za příhodný nápad uloupit z kaple jisté relikvie, které jsou v ní uloženy, o nichž však regent neví a jejichž přítomnost není známa ani samotnému císaři.“

„Vůbec netuším, o čem to mluvíte,“ zamumlal jsem.

„Ach tak. A nemáš snad ve svém držení Inventarium Nicholase Mesarita?“ zeptal se Michael a dotkl se prstem šedé skvrny na tváři. „Myslel jsem, že jsem ti ho dával, ale zřejmě to byl někdo jiný.“

„Já…,“ mozek mi nepracoval tak rychle, jak by měl. Vlastně nepracoval skoro vůbec. Zíral jsem kamsi za Michaela a zoufale jsem se snažil přijít na něco, co bych mohl říct. Místo toho jsem jako omámený civěl na zeď, na kterou kdosi křídou namaloval postavu muže šoustajícího ženu vyvedenou stejně jako on jen několika pospojovanými čarami. O kus dál se honosil obrovský úd pronikající mezi roztažená stehna. Zatřepal jsem hlavou a pokusil jsem se pročistit si ji. „Už je pozdě,“ vypravil jsem ze sebe nakonec. „Omlouvám se, pane doktore. A prosím, nevydávejte mě Frankům.“

„Je tam okno, hodně vysoko.“ Hlas patřil starci. Nakláněl se dopředu a pokroucenýma rukama si svíral kolena tak pevně, až mu na sevřených kloubech vyskakovaly bílé skvrny. „Hodně vysoko. Ale protáhnout by se jím člověk mohl. Někdo mladý.“

Vybavil jsem si okno, zamřížovaný čtverec nad hlavou ukřižovaného Krista.

„Je zazděné,“ odpověděl jsem bez přemýšlení.

„Není,“ nesouhlasil stařec. „Bývala na něm achátová deska, ale ta se rozbila a místo ní tam dali jen kus břidlice. Mysleli si, že někde najdu pravý achát, ale to už se nikdy nestalo.“

„Kdo jste, kyrios?“ zeptal jsem se opatrně a prohlížel jsem si jeho vrásčitou tvář. Zanořené oči můj pohled opětovaly.

„Dědeček Zoe,“ odpověděl tiše.

„Jeho Eminence Nicholas Mesarites, poslední biskup efezký,“ pronesl Michael a vstal. Přešel ke starému muži a zlehka mu položil ruku na rameno. „A dědeček Zoe Argyriny Mesaritisy.“

„Ale já jsem si myslel…“

„Že už je dávno mrtvý. A to stejné sis myslel i o mně a nezapírej, neboť i zbytek světa je přesvědčený, že se již rozkládám kdesi v černé díře hrobu, zatímco já si dál vesele chodím po světě a připadám si svěží jako mladé jehně,“ řekl Michael. „Takový už je osud nás starců: svět nás pohřbí dlouho předtím, než ze sebe vydáme svůj poslední dech.“

„Ale já tomu vůbec nerozumím, Vaše Excelence, a hluboce se stydím, neboť ano, doktor má pravdu, chtěl jsem z kaple uloupit… všechny ty relikvie, o nichž jste hovořil, ale o nichž Balduin nic neví. Asi jsem se domníval, že by je král Ludvík mohl koupit – ještě jednou se omlouvám, vím, že je to svatokupectví, ale v naší profesi si nemůžeme dovolit, aby nám církevní právo poutalo ruce. Chtěl jsem jen z trosek své mise a vlastně i života zachránit alespoň něco, a chtěl jsem také pomstít smrt svého milovaného pána. Ale zdá se, že jsem hořce zklamal.“

„Ne tak docela,“ pronesl Nicholas Mesarites. „Ne, pokud se ti povede ukrást mandylion z Edessy.“

„Takže vy nejste papežův osobní lékař?“ zeptal jsem se Michaela Scota, když jsme si prohlíželi hrubý náčrtek mapy bukoleonského paláce, který před námi rozložil Nicholas Mesarites. Ten mi zároveň vysvětlil, jak bych se do kaple mohl dostat. Nezdálo se to snadné, spíš nemožné, ale mně už jako skutečné a možné nepřipadalo nic z toho, co se kolem mě dělo, a dokonce jsem začal přemýšlet, jestli nejsem mrtvý a neskončil jsem v nějakém zvláštním očistci navrženém speciálně jen pro mě. I proto jsem neprotestoval a podřídil jsem se plánu.

„Ne, i když jsem ho léčil. Žiji mezi dvěma světy, víš.“ Podíval jsem se na něj. Věděl jsem, co jeho slova znamenají, ale, s ohledem na okolnosti, mohla také znamenat něco zcela jiného. Vzduch před jeho tváří se lehce chvěl, jako bych se na něj díval z nějaké velké vzdálenosti. Pak jsem mrkl a opět to byl jen stařec sedící po mém boku.

„Ale já jsem si opravdu myslel, že jste lékař Jeho Svatosti,“ zopakoval jsem zmateně. „Je dobře známo, že jste býval císařův…,“ už už jsem se chystal vyslovit kouzelník, ale prozíravě jsem svá slova spolkl. „Astrolog,“ pokračoval jsem po chvíli. „A ví se také, že vás Jeho Svatost doporučila na místo biskupa v Canterbury. Takže…“

Po tváři Michala Scota přeběhl stín, pak se unaveně usmál. „Obojí je pravda. V posledních letech jsem byl skutečně u papeže, ale když letos přijel do Itálie císař Fridrich, povolal si mě k sobě. A já jdu tam, kde mohu sloužit,“ dodal ctnostně.

„Opravdu?“ zeptal jsem se překvapeně a Michael se dal do smíchu.

„Ne, nesmíš si to vykládat tak doslovně. Už dlouho necítím potřebu plnit nějaké povinnosti. Mým motivem je láska, neboť s oběma muži mě pojí přátelství, i když oni sami se příliš v lásce nemají.“

„Slyšel jsem, že Fridrich usiluje o spojení s Janem Vatatzésem z Nikaji,“ poznamenal jsem. „Je mu jasné, že děravá bárka tohoto císařství se již dlouho neudrží.“

„Tak, teď jsi uhodil hřebíček na hlavičku. Vlastně by mě to nemělo s ohledem na společnost, v níž se pohybuješ, příliš překvapovat.“

„A Řehoř by rád dosáhl přesného opaku. Přeje si, aby se Benátky staly na severu Itálie jeho pevným spojencem proto císaři.“

„Opět správně. A proč tedy jedná jako prostředník v převodu benátských relikvií?“

„Aby si koupil přátelství nejzbožnějšího krále Ludvíka,“ vyjádřil jsem svůj názor. „A aby pomohl nebohému Balduinovi.“

„Trefa do černého, můj synu. A proč by se měl někdo projíždět jednoho zimního rána ulicemi Londýna na divokém bojovém koni?“

Ticho, které následovalo, bylo absolutní. Díval jsem se na Michaela Scota, ale jako bych ho neviděl. Viděl jsem Annu. Mrtvou v Londýně. Viděl jsem tanec plamenů a ty se proměnily v ledové kry na rozbouřeném Moři temnot. Mé tělo zůstalo v místnosti, ale moje duše se vznášela kdesi v prostoru. Byl jsem jako socha, kterou však dosud nikdo nevytesal, myriády atomů uvnitř kamenného bloku.

Jako v transu jsem se podíval na ruku, na jejímž prstě jsem nosil Annin prsten.

„Ale to přece byla nehoda,“ bránil jsem se. „Kopl ji kůň, můj dobrý Mistře Michaeli. Neříkejte takové věci. Prosím.“

„Vždyť tomu sám nevěříš, chlapče.“

„Já… Ne!“ Třásl jsem se strachem z toho, co se již za chvíli dozvím, ale přesto jsem se Michaelovi podíval zpříma do očí. „Nevěřím tomu, ale přesto… stát se to mohlo.“

„Poslouchej. Když něco vzbudí Řehořův zájem, dějí se zázračné i strašlivé věci. A Řehoř se dozvěděl, že kdesi po světě běhá neprovdaná – a vy jste se nevzali, je to tak – příbuzná Jana Vatatzése z Nikaji, a napadlo ho, že by to byla vynikající partie pro našeho nešťastného Balduina. Učinil by z Jana Balduinova spojence, když doteď byli nepřátelé na život a na smrt. Vím, že je to strašné, ti to takto říkat, můj milý příteli, ale…“

„Balduin je přece ženatý,“ vyhrkl jsem zoufale a v hlavě se mi zběsile točily myšlenky.

„Kdo jiný než papež může prohlásit manželství za neplatné?“ zeptal se Michael.

„Ne, to není možné! Je to šílenství!“

„Querini se o Řehořově plánu dozvěděl, protože na papežském dvoře má svoje oči i uši. Nemohl připustit, aby se Balduinovo štěstí takto obrátilo. A tak…“

Muž u Modrého sokola, voják s jizvou na tváři. Zavřel jsem oči a představil jsem si Fulka de Grez, jak v polední hodinu čeká na Annu se zprávou z místa, které je drahé jejímu srdci. Mysleli jsme si, že Fulkův dopis zmiňuje Nikaju, ale tak tomu nebylo: mluvil o městě, které bylo středem řeckého světa, o Konstantinopoli. A pak se mi v představách objevil obrovský válečný kůň a já jsem si sevřel hlavu do dlaní a pokoušel jsem se z ní ze všech sil dostat obraz Anniných černých vlasů v šedivém blátě ulice.

„Už ze mě mohla být mrtvola,“ povzdechl jsem si nakonec. „Jen cár kůže přibitý kdesi na dveřích. Z celého srdce si přeji, aby tomu tak bylo, abych nemusel vyslechnout to, co jste mi právě řekl.“

„Jenže sis to vyslechl a stále žiješ. A to je dobře. Protože tě potřebuji.“

„Nemám touhu nikomu sloužit… přeji si jen zemřít.“

„To ti prozatím není souzeno,“ pronesl Michael smutně. „Strašně jsi v posledních dnech trpěl. Nejprve ta bitva u řeky, zatčení. Je z tebe další neviditelný duch tohoto města. A stal ses svědkem toho, jak byly do prachu zašlapány všechny tvé naděje. Querini ti rovnou před nosem ukradl trnovou korunu. A já ti teď nabízím náhradu.“

„Nic takového neexistuje.“

„A co třeba pomsta?“

„O jaké pomstě to mluvíte? Mám pro tohohle Mesarita, pokud je opravdu tím, za koho se vydává, ukrást zpět jeho relikvii? To by bylo Anně úplně jedno. Pohrdala tmářstvím a pověrami a zbožňováním model a vším podobným.“

„Já tu ale mluvím o penězích,“ opravil mě Michael Scot a zamračeně se na mě podíval. „O takovém množství peněz, jaké ještě nikdy žádný člověk nespatřil na vlastní oči. A to všechno jen pro tebe a tvého kapitána de Montalhaca. A s nimi i zkázu Nicholase Queriniho.“

„Zkázu? K čemu mi bude jeho zkáza? Měl by cítit všechno, co cítila Anna. Musí…“

„Když přijde o své bohatství a moc, bude to pro něj mnohem strašlivější konec než smrt, a ty ho teď můžeš připravit o obojí. Nabízí se ti také možnost lusknout prsty před nosem samotného Řehoře. Teď si ale moje slova nevykládej mylně: jsem muž církve, ale o jedné věci si nečiním iluze: Řehoř je nebezpečná bestie s ocelovými drápy a planoucími rty a jeho nezměrnou žízeň utiší jen zlato.“

„Řehoř ví, co způsobil,“ zašeptal jsem. „Dokonce to i naznačil tenkrát ve Viterbu, ale nepřikládal jsem tomu žádný význam. Myslel jsem si…“

„Ani papež nedokáže zavinit smrt princezny, aniž by nepocítil alespoň osten viny,“ pronesl Michael jemně. „Byl to on, kdo ti poslal tvé Inventarium. Z mého popudu. Malé gesto k nápravě toho, co způsobil. Jsem si ale jistý, že teď už na ně dávno zapomněl. Jenže ty, můj milý chlapče, můžeš tento malý dárek použít proti němu i proti Querinimu, a když budeš chtít, i proti celému křesťanství, pokud bude tvůj hněv dostatečně velký.“ Položil si bradu na konečky vztyčených prstů a pozorně si mě prohlížel.

Pokoušel jsem se najít ve všem tom, co jsem si právě vyslechl, nějaký smysl. Záleželo mi snad na penězích, které mi sliboval? Jediné, po čem jsem toužil, bylo zabít Queriniho, nic víc. Můj vztek, podněcován spíš zoufalstvím než skutečným hněvem, byl stejně jednoduchý, jako moje přání dojíst poslední jablko v košíku. Použít papežův dar? Bože, stalo se ze mě spíš zvíře než člověk! Čas darů byl jednou provždy minulostí. A… a přesto, v Michaelově soustředěném klidu bylo cosi, co dokázalo zklidnit zmatek, který mi panoval v hlavě.

„Pokud jde o mandylion, proč po něm vlastně toužíte?“ zeptal jsem se váhavě, neboť moje mizérie se zvolna měnila v hněv a s ním přicházel i neznatelný paprsek naděje. „Tvrdil jste přece, že starý Řehoř je váš přítel.“

„A také jsem svá slova myslel vážně. Ale schyluje se k válce: guelfové proti ghibellinům, duchovno proti světskému, bratr proti bratrovi. Bude to válka, která pohltí celý svět. Spolkne ho a zničí. Apokalypsa. A já nemám v úmyslu se do ní zapojit. Na žádné straně.“

„Ale mandylion?“ naléhal jsem.

„Ještě stále existuje šance, že jí lze zabránit, protože bestie dosud nezaťala drápy. A mandylion je věc nevyčíslitelné hodnoty: nejsvatější ze svatých relikvií. Mám v úmyslu dát ji Fridrichovi, jenž by ji mohl následně nabídnout Řehořovi s nabídkou smíru. Protože platí, i když v Římě nic takového neuslyšíš, že Fridrich si válku v Itálii nepřeje. Chce vládnout, ne ničit.“

„Ale vy, Vaše Eminence,“ namítl jsem a otočil jsem se k Mesaritovi. „Vždyť vy tím přece oloupíte sám sebe? Proč byste měl Frankům pomáhat v tom, aby dokončili zkázu vašeho města?“

„Známe se s Mikailim déle než polovinu života,“ odpověděl pomalu. „Seznámili jsme se zde, v tomto městě, kam jsem byl poslán, abych vedl jednání s papežskými vyslanci… už si nepamatuji, který papež to tenkrát byl. Myslel jsem si tehdy, že obě církve, řecká i latinská, k sobě dokážou najít cestu, a bylo to mým nejvroucnějším přáním. Ani Konstantin, ani Justinián si nikdy nepřáli, aby jejich říše zůstala již navždy rozdělená, nebo aby se křesťané vzájemně očerňovali pro věci, které jsou pouhou zvyklostí. Mikaili přijel s papežskou delegací a spřátelili jsme se nad…“

„Nad Aristotelem,“ napověděl Michael.

„Přesně tak. A tak je mi známo, že Řehoř si z celého srdce přeje, aby se obě církve sjednotily, i když za podmínek, které si stanoví on sám. Fridrich si přeje to samé, ale miluje Řeky a zasadil by se o naše práva. Pokud by mezi nimi tedy došlo ke smíru, byť by mu napomohl náš nejcennější poklad, je mou nadějí, že schizma bude nakonec překonáno, snad dokonce ještě za mého života – i když něco takového se ani neodvážím očekávat.“

„Ale co to ten mandylion vlastně je? Slyšel jsem, že je to něco jako veronica, s namalovaným obrazem Kristovy tváře. Takových obrazů je přece spousta.“

„Jenže mandylion je něco úplně jiného!“ odfrkl si Mesarites. Zdálo se mi, že se trochu napřímil. „Říkáš namalovaný obraz. Nic takového. Je to… acheiropoietos. Věc nepocházející z rukou obyčejného smrtelníka. A také to není pouhá tvář…,“ odmlčel se a pokřižoval. „Je to náš nejsvětější Pán uložený k věčnému odpočinku.“

„Nebo životu,“ poznamenal Michael.

„Ach, tady spolu nesouhlasíme. Ten obraz – to je zázračný otisk mrtvého těla, můj mladý Franku, nikoli malba. Jsou na něm i skvrny od krve, kolem hlavy a v boku, a na rukou a na nohou.“

„A vy jste ho viděl?“

„Mnohokrát,“ vykřikl téměř. „Náš Pán byl odhalován každý pátek v Blachernaeském kostele, jako při zmrtvýchvstání. Pokaždé znovu vzkříšen ve své slávě.“

„Ale je to jen tvář,“ trval jsem se na svém. „Na obraze. Tak to tvrdí všechna inventaria.“

„Můj drahý Petroku,“ povzdychl si Michael a podrážděně zavrtěl hlavou jako rozhněvaný učitel. „Mandylion je přece složený tak, že je vidět pouze tvář. Aby se vešel do rámu ikony. To bylo jeho tajemství, o němž ještě pár let před dobytím a vypleněním města věděli jen arcibiskupové z Blachernae. A protože se mandylion po obsazení města ztratil, zůstalo toto tajemství před Franky uchráněno. Jen si představ to odhalení… ten všeobecný údiv, až bude zveřejněno. Papež vyhlásí svátek! Všichni křesťané budou slavit.“

Díval jsem se na oba muže, oba zcela unesené zázrakem, který mi tu předestřeli. U Řeka mě jeho nadšení tolik nepřekvapovalo, byl koneckonců kněz, ale Michael Scot… byl jsem překvapen, jak se tato temná postava uvyklá životu ve stínu, úplně zalykala pověrčivou radostí. Najednou jsem si připadal, jako by mě od obou mužů oddělovala propast. Jako bych byl kozou mezi ovcemi, opicí mezi lidmi. Co mi záleželo na těch jejich oslavách? Jestliže lidé dokázali jen tak z rozmaru zabít nevinnou ženu, to vše ve jménu svaté matky církve, proč bych měl věřit, že jim tento kus starého, ušpiněného hadru zabrání v tom, aby se nadále pokoušeli jeden druhého zničit? Bylo mi to jedno. Ale zatímco jsem pozoroval zapálené oči svých společníků, uvědomil jsem si, že pokud z pokladu dokážu něco zachránit, pro kapitána, pro Gillese a zbytek mužů z Kormorána, kteří jsme žili mimo svět papeže i císaře, pak s radostí zahynu při pokusu toho dosáhnout.

V místnosti byly ještě jedny dveře, starý postranní vchod na pláž za hradbami. Michael mě provedl ven do noci. Moře burácelo, šplouchalo a šumělo jen pár metrů od nás a vzduch pronikavě páchl shnilými řasami a naplaveninami. Klopýtal jsem za Michaelem k místu, kde z hradební zdi vyrůstal starý, zpola uschlý platan, jehož větve sahaly až daleko nad vodní hladinu.

„Pomoz mi,“ řekl a kývl na mě. Tahal větve z hromady naplaveného dříví. Když jsem došel až k němu, viděl jsem, že hromada ve skutečnosti maskuje malý rybářský člun. Krátkou loďku se špičatou přídí i zádí, s mohutným vahadlem a dvěma vidlicemi na vesla. Převrátili jsme ji. V měsíčním svitu se mi zdálo, že je schopná plavby, neboť dřevo vypadalo zachovale a barva působila dosud čerstvým dojmem. Měla stěžeň, nyní položený na dně a pečlivě složenou plachtu. Pak mě Michael odvedl zpět k postrannímu vchodu. Hned za dveřmi byly dva žebříky opřené na délku o hradební zeď.

„Šplhací žebříky z obléhání,“ vysvětloval Mesarites, který se k nám přištrachal se světlem. „Byly jich tu spousty, celý les. Po boji je ti, kteří zůstali naživu, posbírali a uschovali, protože si mysleli, že se budou hodit, až nastane čas jarního prořezávání stromů. Ten už ale nikdy nepřišel. Tyhle tady jsou krátké, ale můžeš si je svázat.“

K mému překvapení vytáhl smotaný kotouč lana, tenkého jako struna, a podával mi ho. Bylo černé a mastné.

„Úhoří kůže,“ pronesl. „Unese tě, ničeho se neboj.“ A zatímco jsem hloubal nad lanem, Michael Scot mi předal ještě sak se dvěma ramenními popruhy ušitý nahrubo z čehosi, co na první pohled vypadalo jako lodní plachta. Otočil jsem ho a podíval jsem se dovnitř. Ukrýval dláto a otloukací kladivo.

„Pojďme. Připozdívá se,“ zamumlal doktor.

Se stále silnějším pocitem, že jsem pánem svého osudu přibližně stejně jako koule vržená dolů z kopce, jsem se přehoupl přes okraj lodi a zatímco jsem upevňoval vesla do vidlic, Michael mě postrčil na vodu.

„Zbytečně se nezdržuj, chlapče,“ poradil mi šeptem. A pak ještě dodal: „A dávej na sebe pozor, Petroku. Buď opatrný. Buď strašně opatrný.“

Zvedl jsem ruku v mdlém pozdravu a pustil jsem se do veslování. Nejprve jen velmi neobratně – vesla se mi nořila buď příliš hluboko, nebo se svezla po hladině, ale již za chvíli jsem našel rytmus a loďka vyrazila hbitě kupředu a spokojeně uháněla po klidné vodní ploše. Netrvalo dlouho a Michaela pohltily stíny stromů a já jsem zůstal sám. Vesloval jsem ze všech sil a cítil jsem, jak se mi v pažích rozlévá únava a jak ve mně s každým dalším záběrem roste naděje. Moje rázné záběry mě totiž dostávaly stále dál od těch, kteří mě stíhali i od těch, kteří se nazývali mými přáteli, ale kterým, a tím jsem si byl jistý, by bylo čiré šílenství věřit. Od západu, z Řecka, foukal téměř neznatelný vánek a o bok lodi mi tiše ševelily drobné vlnky. Vpravo za mými zády se krčil pobořený pahorek bukoleonského paláce. Směrem od moře nebylo vidět jediné světlo. Domov římských císařů se na pobřeží hr
bil jako obrovská, vyvržená mršina. Zapřel jsem si nohy o lavičku před sebou a vesloval jsem a vesloval, zanechávaje za sebou v moři bledou rozplývající se brázdu jako cestu, po níž jsem dorazil až sem, a která už neměla pokračování. Ani na moři, ani na souši. Jako by se celý můj život zhroutil jen do dalšího záběru vesel. Jak marnivé bylo pokušení je vtáhnout do lodi a nechat se jen tak unášet mořem, sám a ve tmě. Ale to by znamenalo smrt. Kromě toho jsem už viděl bílé hřebeny pěny, kde se vlny lámaly na břehu před palácem. Nebylo úniku. Moře by mě stejně dříve či později vrhlo na břeh. Takže, veslovat umím, budu se tedy držet vesel, pomyslel jsem si, zatímco mi město zvolna ubíhalo po boku.

23.

Uvázal jsem člun ke zlomenému mramorovému sloupu vyčnívajícímu z kluzkých balvanů na břehu. Všude kolem byly jen trosky a vyplavené, páchnoucí řasy. Slyšel jsem klapot krabích klepet a řasy mi praskaly a šustily pod nohama. Oblou stěnu kaple jsem měl přímo před sebou. Čněla do výše a působila hrozivým a odstrašujícím dojmem. Stála na rozpadající se opěrné zdi z balvanů a suti, do které se moře zakusovalo tak úspěšně, až se mu celou budovu podařilo téměř podemlít. Ještě možná deset let a z Faroské kaple nezbude víc než další hromada slizkého kamení, nový domov krabů a mořských úhořů. Vytáhl jsem ze člunu žebříky a opřel jsem je o opěrnou zeď. Pak jsem loďku obrátil dnem vzhůru a pokryl jsem ji dlouhými a hustými chapadly řas. Vyšplhal jsem zpět ke kapli a na chvíli jsem si těsně pod zdí odpočinul na jakési hrubé plošině či římse asi půl metru široké. V nose mi cukalo pulzující bolest
í a na hrudi mě pálilo, jako bych ležel na hromadě žhavého uhlí. Střecha kaple se mi odsud zdála mnohem blíže než přímo ze břehu a viděl jsem dokonce i mech vyrůstající zespodu na přesahujících taškách. Kousal jsem se do rtů, abych nemyslel na bolest, kterou mi působila moje zranění, vytáhl jsem si žebříky nahoru k sobě a svázal jsem je dohromady šňůrou z úhoří kůže. Ještě jednou jsem se ohlédl k moři, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje, navlékl jsem si na záda batoh a položil jsem nohu na první příčku.

Žebřík se zachvěl a prohnul a já jsem si připadal jako luční koník šplhající vzhůru po stéble trávy. Žebřík s každým dalším krokem víc a víc tancoval na volné zemi, zatímco jeho horní konec škrábal a dotíral na střešní tašky. Čím výše jsem stoupal, tím nejistější jsem si připadal, a když jsem se konečně dostal až na dosah střechy, vrhl jsem se na ni téměř střemhlav. Trochu roztřesený bolestí i úlevou jsem žebřík vytáhl nahoru za sebou a začal jsem se rozhlížet kolem, abych se pokusil najít místo, k němuž bych mohl přivázat svoje lano. Pod vrcholem střechy byl jakýsi kamenný ornament ve tvaru koruny, ale když jsem s ním lehce zakýval, uvolnil se ze základny a pod rukama se mi začala drolit zvětralá malta. Dole pode mnou se táhly do dálky rozpadající se řady vrstevnaté stavby paláce a ve zdi, z níž vyčnívala Faroská kaple, se matně lesklo malé kamenné okénko. Bledá skvrna obklopená temnými
cihlami. Přešel jsem až k němu a zkusil jsem s ním pohnout: vlastně to byla jen mramorová deska se čtyřmi vyvrtanými otvory. Byla pevně ukotvená, a tak jsem se s nemalým úsilím a za cenu odřené kůže na kloubech ruky, pokusil provléci úhoří šňůru jednou dírou dovnitř a druhou potom ven. Když se mi to povedlo, zopakoval jsem své úsilí ještě dvakrát a vše jsem zakončil spolehlivým uzlem. Konečně jsem měl něco, čemu jsem mohl svěřit celou váhu svého těla.

Uvázal jsem si šňůru kolem pasu a posadil jsem se na okraj střechy. Nohy se mi houpaly přes okraj, kladivo a dláto jsem měl zastrčené za opaskem, prázdný batoh zplihlý na zádech. Kdesi v dáli se téměř neznatelně třpytily lampy rybářských lodí, ale dole pode mnou bylo moře prázdné a pusté a já jsem neslyšel nic než šumění vln narážejících na pobřežní skály. Ještě jednou, pro jistotu, jsem zatahal za provaz, a pak už jsem se přehoupl přes okraj. Trochu jsem se zhoupl a přetočil a musel jsem se odrazit nohama od zdi. Ta byla místy pokryta starými, železnými bodci, bezpochyby proto, aby kapli bránily před návštěvníky, jako jsem byl já, ale nebyly umístěny zrovna nejlépe, a tak jsem si s nimi nemusel dělat starosti. Pomalu jsem ručkoval dolů, dokud jsem oběma nohama nespočinul na okně. Opatrně jsem se spustil ještě o jednu délku paže a pak ještě o jednu, takže jsem se nyní díval doprostřed čtvercové břidliné desky. Kdysi byla nejspíš zabetonována, ale teď už jen trčela z otvoru, který zakrývala. Vytáhl jsem ji ven a nacpal jsem si ji do vaku na zádech. Zevnitř mě ovanula jemná vůně kadidla. Jednou rukou jsem vzal za zrezavělou železnou mříž a zatáhl jsem za ni.

Můj odhad byl správný. Staletí, po něž tu byla vystavena rozmarům počasí a slané mořské tříšti, nahlodala železo v místech, kde byla mříž ukotvena do říms, a zvětrala i kámen tak, že z něj zbyla jen hrubá, téměř nesoudržná drť. Zavěsil jsem se plnou vahou na lano a vytáhl jsem si kladivo a dláto. Opatrně jsem poklepal na jeden z úchytů. Zezdola se ozvala tichá ozvěna a kousek uvolněného betonu se po stěně zřítil dovnitř. Zkusil jsem to znovu a znovu a snažil jsem se do úchytu klepat co nejmírněji, abych na sebe neupozornil stráže. Po několika minutách se mi podařilo uvolnit jednu tyč mříže a dal jsem se do práce na druhé. Uvolnit celou mříž z kamenného rámu mi nezabralo déle než půl hodiny. Když jsem usoudil, že dílo je hotovo, uvázal jsem mříž k volnému konci provazu a vytáhl jsem ji ze závěsu. S notným skřípěním, při kterém z ní odpadávaly šupinky rzi, se nakonec poddala. Neztrácel jsem ča
s, vyšplhal jsem zpět na střechu a zbavil jsem se jak mříže, tak břidličné desky v batohu. Pak jsem se znovu spustil dolů. Ještě stále byla tma: stráže nic neslyšely – a popravdě řečeno nejspíš ani nemohly, tak silné byly zdi a následně i staré, těžké dveře do kaple.

Ze vzpomínek na svoji jedinou návštěvu kaple, kdy jsem ani náhodou nepomýšlel na to, co zde budu jednou dělat, jsem si spočítal – pokud ovšem můj matematický pokus, složený ze tří rovných dílů zoufalství, naděje a pošetilé víry, že když v něco věřím, opravdu to tak bude, je vůbec možné nazývat výpočtem a nikoli pouhým nesmyslem na úrovni hádání z rozhozených kostí –, že bych měl být schopen se oknem protáhnout. A tak tomu také bylo, dokonce jsem měl kolem sebe i nepatrně volného prostoru. Jenže jsem byl zraněný a potlučený a zjistil jsem, že mám problém přimět svoje údy, aby konaly to, co od nich požaduji. Každý pohyb představoval muka. Soukal jsem se dovnitř a cítil jsem, jak se mi šaty zachytávají do děr, které jsem vyhloubil v římse. Dole pode mnou se černala země a smyčka mého lana. Vrtěl jsem se jako červ v sýru a byl jsem si až žalostně vědom temné prázdnoty, nad níž se nyní zmítala
polovina mého těla. To místo mi nahánělo hrůzu, i když jsem tu tehdy nebyl sám a nebyli jsme tu potmě. Moje odíraná a drcená žebra úpěla tichou agonií.

S povzdechem jsem se zasunul ještě o kousek dozadu a spustil jsem se do tmy. V posledním okamžiku jsem si uvědomil, že se musím chytit provazu nade mnou a nikoli té části, která visela dolů. Omotal jsem si kolem těla smyčku a pomalu jsem se spouštěl a zoufale jsem přitom pátral po něčem, na čem by moje nohy nalezly pevnou oporu. Vtom mi to došlo. Zmítal jsem tady jako moucha uvízlá v pavučině přímo před obrovským obrazem Ježíše. Onoho živoucího spodobnění jeho utrpení a pomalé smrti, které pokrývalo celou zadní stěnu za oltářem. Neviděl jsem ho, ale cítil: tu jeho sinalou pleť zalitou bledým svitem, krví slepené vlasy. Ze rtů mi vyšel přidušený výkřik a já jsem se na okamžik pustil provazu. Byl to jen zlomek vteřiny, ale i to stačilo, abych sjel prudce dolů, ruce spálené o kůži provazu. S tupým žuchnutím jsem se zarazil až o podlahu. Mnul jsem si spálené dlaně a přitom jsem zavrávoral dopředu a vrazil jsem
do oltáře. Studený kámen ihned utišil bolest hořících dlaní a já jsem se o něj opřel ještě čelem, neboť mě, i když jsem ho neviděl, uklidnil natolik, že jsem si dokázal odvázat provaz a shodit batoh ze zad. Okamžitě jsem se na něj vrhl a začal jsem šmátrat uvnitř ve snaze najít co nejrychleji troudník. Konečně jsem ho držel v ruce a s ním i kus svíčky. Po několika nepovedených, nervózních pokusech se mi podařilo zažehnout jiskru a ta dala vzniknout plameni, který zažehl svíci a ozářil kamenný oltář. Přesto se zdálo světlo až příliš slabé na to, aby proniklo i do tmy v útrobách kaple. Zapálil jsem i svíce na oltáři, několikrát jsem se nadechl, a teprve potom jsem se dokázal otočit.

Uviděl jsem pozlacenou zeď a ten obrovský kříž s trpícím Kristem. Cítil jsem, jak se dusím a jak se mi zvedá žaludek, přesně tak, jako když jsem tu byl poprvé, ale rychle jsem se oklepal, protože na mě čekala práce. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Bylo na první pohled jasné, kde ještě před několika dny ležela truhlice s trnovou korunou, neboť po ní na zemi zbyl zřetelný obrys čistého kamene uprostřed tenké vrstvy prachu z omítky a uschlých těl mrtvého hmyzu a zhmotněného jasu těch nejsvětějších pokladů, které se zde ukrývaly. Cítil jsem na sobě jejich nesmírnou tíži. Byly všude kolem. Jenže jsem je sem nepřišel obdivovat, ale krást. Bylo načase pustit se do práce. Co by asi teď na mém místě řekl kapitán? „Všechny ty věci jsou peníze. Nic jiného. Na to nikdy nezapomínej. Peníze a jenom peníze.“ Žádná velká útěcha to nebyla, ale přesto jsem si to drmolil pod vousy stále dokola. Kde ale začít?

Relikviáře byly naštěstí – alespoň jejich většina – zdobeny panely tepaného zlata či stříbra, na nichž byly vyraženy symboly toho, co se nejspíš ukrývalo uvnitř. První, který jsem se rozhodl prozkoumat, představoval nádherný reliéf omývání nohou Krista. Tady byla Panna Marie s batoletem u prsu: uvnitř se tedy skrývá mléko svaté bohorodičky. Téhle hrudkovité, tvaroh připomínající hmoty jsem v nejrůznějších flakonech a lahvičkách viděl až dost na Kormoránovi, a neměl jsem tedy nutkání prohlížet si ještě další. Dlouhá, úzká kazeta – předpokládal jsem tedy Mojžíšovu hůl, a pak, malá dřevěná klenotnice osázená drahokamy s obrázkem setníka Longina s kopím v ruce. Zvědavě jsem zvedl víko a našel jsem starou čepel kopí. I ona byla, stejně jako pouzdro, posázená diamanty. Byly v ní proříznuty čtyři klíny, které vytvářely hrubé obrysy kříže. Zachvěl jsem se a rychle jsem víko zase přibouch
l. Přitom jsem si všiml, že klenotnice leží na jakémsi pouzdře na ikonu, jejíž panel rovněž nesl symbol Longinova kopí. Ikona uvnitř byla prastará a pokrývala ji vrstva černé patiny. Tvořil ji rám bohatě zdobený diamanty, ve kterém byl vsazen malý, kovový trojúhelník. Trochu jsem se zamračil a ještě jednou jsem otevřel předchozí krabici. Teprve teď jsem si všiml, že ostří čepele chybí špička. A právě ta byla zasazena do rámečku ikony. Inventarium ovšem zmiňovalo pouze jediné Longinovo kopí. Přemýšlel jsem. Ikona byla lehčí, čepel však mnohem působivější a kromě toho, i samotná klenotnice, v níž je uložena, má jistě svoji hodnotu. Zastrčil jsem ji do vaku.

Netrvalo dlouho a našel jsem i další relikvie: houbu, rákos, povijan. Objevil jsem i kámen z hrobky, to byl nejspíš balvan usazený na pozlacené kamenné desce. Řetěz, kterým byl náš Pán připoután, byl ve skutečnosti jen obyčejný, velký rezavý řetěz. O stěnu lektoria se opíraly, vyskládané jedna na druhé, tři hlavy světců. Nejrůznější lahvičky a ampule s krví – neexistuje relikvie, která by byla již z principu méně věrohodná, přesto je po dřevě z pravého kříže tím nejvyhledávanějším artiklem našeho obchodu. Pokud jde o kříž, našel jsem tu z něj hned dva pěkné kousky, ale ty jsem přešel bez povšimnutí, neboť jsem již prošel všechny menší relikviáře, a stále jsem nenašel to, co jsem hledal. Nyní jsem tedy obrátil svoji pozornost k větším truhlám, které byly rozestaveny podél stěn.

Zvedl jsem svíci, abych si posvítil na jejich kovové pláty vykládané granáty. Obrazy na relikviářích se mi míhaly a plavaly před očima, a tak jsem jeden z nich naslepo otevřel. Uvnitř byla další truhlice a v ní dlouhý předmět zabalený v hedvábí. Nebylo nutné jej rozbalovat – přes tenkou tkaninu jsem lehce rozpoznával vyschlé, tvrdé prsty na jednom konci a přelomenou, rozštěpenou kost na druhém: ruka Jana Křtitele. Opravdu tyto prsty, seschlé jako křehké větvičky ponořovaly našeho Pána do vod Jordánu? Projel mnou další záchvěv hrůzy, jako by se jedna z hlav za mými zády chystala promluvit. Rychle jsem v sobě všechny podobné představy potlačil a soustředil jsem se jen na své zaklínadlo: peníze, všechno jsou to jen peníze.

Další truhlice mi nabídla něco, po čem jsem opravdu toužil: až podezřele zachovalé kožené sandály, trochu seschlé a zmáčklé, s podrážkami, které se již začínaly kroutit, nicméně, uvažoval jsem o nich, stále byly ve stavu, v němž by se daly nosit. Kristovy sandály – to znělo opravdu posvátně, ale věc se měla tak, že byly na papežově, nikoli Balduinově seznamu. Půjdou tedy se mnou. Když jsem je držel v ruce, vůbec nic jsem necítil, snad jen plíživou úctu k lidem, kteří věci jako tyto předkládali století za stoletím důvěřivým věřícím. Ke své radosti jsem našel i nějaké řecky a aramejsky psané dokumenty, které dosvědčovaly pravost a původ sandálů. Zabalil jsem dokumenty i sandály do hedvábí, na němž spočívaly, a otevřel jsem další truhlici. A protože jsem až dosud nezaslechl zpoza dveří kaple jediný šramot či zakašlání, přesvědčil jsem sám sebe, že stráže buďto spí, nebo jsou namol opi
lé, nebo tam vůbec nejsou, protože kdo by se v tuto hodinu plahočil zakletým a strašidelným palácem, aby je střídal? I proto jsem tedy táhl bednu na světlo s menší opatrností než tu předchozí a nechal jsem odklopené víko dopadnout na jednu z další beden tak, až to v kapli zadunělo. Atmosféra zvuk samozřejmě pohltila a utlumila, ale náraz se přesto ozvěnou nesl k protější stěně, až za lektorium, do hlavní lodi kaple.

Na okamžik jsem propadl panice a vrhl jsem se zpět k oltáři, kde jsem se přikrčil za kámen, kolena přitisknutá pevně k hrudi. Ještě že jsem stačil popadnout vak. Ach, ne, zapomněl jsem na světlo! Vyskočil jsem a jako šílený jsem rychle pozhasínal všechny svíce, ale další jsem nechal za lektoriem. Chvíli jsem tam jen nehnutě stál, mučen bolestnou nerozhodností. Jako bych se nedokázal přimět k tomu, abych se vrhl buď dopředu, nebo na provaz, který mi visel za zády. A zatímco jsem tam tak stál, obklopen kouřem z uhašených svící, napadlo mě slovo, které mě kdysi dávno naučila Anna: stěna přede mnou se v řečtině nejmenovala lektorium, nýbrž iconostasis. A pak se otevřely dveře.

Znovu jsem se skrčil za oltář a moje myšlenky byly asi stejně uspořádané jako rozkopané mraveniště. Ani jsem u sebe neměl žádnou zbraň. Sakra! Kladivo i dláto jsem nechal na střeše. Rozhlížel jsem se kolem a pokoušel jsem se najít cokoli, co bych mohl použít, ale našel jsem namalované hřeby, kterými byly probodnuty jeho nohy a ztuhlé kapky krve stékající z rány v jeho boku. Ach Bože, můj dobrý Longine, ukonči moje trápení, tady a hned, protože jestli mě tu najdou, stáhnou ze mě zaživa kůži, modlil jsem se v duchu. Dveře se skřípavě otevřely a dovnitř pronikly dva hlasy. Nejprve zcela tiché, vzápětí, když spatřily světlo, mnohem hlasitější a ráznější. Mluvili benátsky. V uličce lodi bylo slyšet běžící kroky, které se zastavily až přede dveřmi do sanktuária. Vstal jsem, připraven zemřít v boji, v ruce pevně sevřenou čepel Longinova kopí.

„No, do prdele!“ Nosový londýnský přízvuk proťal vzduch jako tupý meč. A přímo přede mnou stála Leticie ze Smoothfieldu, ústa překvapením dokořán. Po jejím boku si již Dardi vytahoval z pochvy dýku, široký tesák s jednoduchým ostřím.

„Myslela jsem, že tě stáhli z kůže,“ pronesla Leticie a složila si ruce na bocích. Přitom si mě pobaveně prohlížela.

„Zatím ještě ne,“ odpověděl jsem a nespouštěl jsem oči z Dardiho dýky. Na dlouhé přemýšlení ale nebyl čas. Vystoupil jsem rychle zpoza oltáře a zvedl jsem svoji zbraň. Je i Leticie ozbrojená? Určitě. Ale pořád…

„Tak si pro ni pojď, ty jeden šoustači prasat,“ zavrčel jsem na Dardiho. Ten jen vystřelil pohledem ke stropu.

„Neumí anglicky, miláčku, nebo jsi na to už zapomněl?“ upozornila mě Leticie. „Nemám ti překládat?“

Dardi se k ní otočil s tázavým pohledem na tváři. Ukázala na mě a cosi směrem k němu zamumlala. Velký, podsaditý muž se dal do smíchu a odplivl si na podlahu. Slyšel jsem, jak jeho mokrý chrchel dopadl na zem. V duchu jsem jen doufal, že to není poslední zvuk, který v životě slyším. Všiml jsem si ale, že si rychle otřel ústa a tak trochu provinile a neklidně se podíval na namalovanou postavu za mými zády.

„Tak do toho!“ řekl jsem mu tentokrát již italsky. „Pojď, ty jedno tlustý prase!“ Pokud jsem si myslel, že ho vyprovokuji, mýlil jsem se.

„Copak to tam máš?“ zajímal se. „Nějakou špachtličku? To mě chceš zazdít nebo tak něco? Bylo mi jasný, že nemáš koule, už když jsme se setkali poprvé.“ Odmlčel se a dokonce se pokřižoval. „No tak, nedělej problémy. Odhoď tu hračku a vyřídíme to venku. Slibuji ti, že to bude rychlé.“

Leticie mu znovu něco řekla benátsky a podívala se ke dveřím. Dardi pokrčil rameny a znovu se pokřižoval. Pak se na mě podíval pohledem, jakým se asi řezníci dívají na prase před porážkou. Nebál se mě. Ani trochu. Cítil jsem, jak se mi kov čepele kopí zahřívá v ruce a je stále vlhčí potem.

„Zajímá tě, co to mám v ruce, ty jeden rouhači?“ zeptal jsem se a vzpomněl jsem si, jak jsem se kdysi dávno málem stal knězem.

„Drž hubu,“ poradil mi Dardi.

„Tohle je nejsvětější pokladnice všeho křesťanství,“ nedal jsem se odradit. „Vidíš, jak náš Pán trpí na kříži za mnou? Jeho pohřební roucho je v těch truhlách za tvými zády. A vidíš tu ránu, kterou má v boku? A krev, která z ní prýští jako pramen? Tohle mu probodlo bok,“ pokračoval jsem a zvedl jsem čepel kopí nad hlavu. „Svaté kopí. A teď probodne i tvoje játra, ty jeden pse.“

Dardi zamrkal a nůž se mu zachvěl v ruce. Potřetí se pokřižoval, téměř horečně, ale když ke mně znovu napřáhl nůž, jeho ruka už nepůsobila tak jistě. Zabloudil pohledem k mrtvé tváři Krista a zvedl obě ruce, jako by tím dalším na řadě měl být on. Nakročil jsem k němu a on se téměř prosebně podíval na Leticii. Ustoupila, hodila po mně letmým pohledem – všiml jsem si, že má na tváři zcela prázdný, nečitelný výraz – a pak, jediným, rychlým pohybem, jako když se pstruh mihne v prudkém proudu řeky, vytáhla nůž a vrazila ho jednou, a hned zase znovu Dardimu mezi žebra a držela jej tam tak dlouho, dokud neupustil dýku a neklesl na kolena, aby se pak, ruce stále roztažené jako při ukřižování, skácel na záda na zem, kde již zůstal ležet s nohama zkroucenýma pod sebou jako zobrazení padlé piety. Leticie mu nůž s hlasitým heknutím vytáhla z těla, přidřepla si k ležícímu tělu a otřela čepel o vystoupl é břicho. Zvedla ke mně hlavu, spodní ret mezi zuby.

„Doufala jsem, že to uděláš sám,“ pronesla po nekonečně dlouhé chvíli, kdy jsme si jeden druhého mlčky a upřeně prohlíželi.

Jen velmi zvolna jsem spustil ruku s čepelí kopí. „Co… co se to kurva děje?“ dostal jsem ze sebe chraplavě, ústa najednou vyschlá na troud.

„Počkej!“ vykřikla a zvedla varovně prst. Rychle vyskočila a rozběhla se ke dveřím. Před očima se mi míhala její zvlněná sukně. Doběhla ke dveřím, přibouchla je a ihned je za sebou zamkla. Ukázala mi klíč a rychlým krokem se vrátila ke mně do sanktuária.

„A teď k věci. Co tady děláš?“ otázala se. „A proboha živého, zlato, odlož už konečně tu věc. Opravdu je to… Svaté kopí, nebo jak se tomu říká?“

„Nevím. Těžko říct, ale… mohla bys pro změnu odložit svoji dýku?“

Podívala se na svoji ruku, kterou měla až po zápěstí od krve, a zatvářila se překvapeně.

„Ach, vlastně je tvoje,“ řekla a podávala mi nůž jílcem napřed. I přes tmavou, zasychající krev jsem viděl, že jílec je ze zeleného kamene. Vzal jsem si jej, neschopen dalšího slova. Leticie mi podala i pochvu.

„To bychom měli. A k tvé otázce? Přišla jsem ho zabít a něco tady šlohnout. Co tady má největší cenu?“

Podíval jsem se na ni, čelist pokleslou údivem.

„Ptala jsem se tě, Devonshire, co je tady ten nejcennější krám? Ty to přece víš, je to tak? Jinak bys tu nebyl.“

„Hm.“ Ještě jednou jsem otřel tak nečekaně navrácený šaúk a zastrčil jsem jej do pochvy za opasek. „Nejde o to, co má největší cenu.“ V duchu jsem z plných plic křičel: Má klíč! Ten podělanej klíč od kaple!

„Poslouchej. Právě jsem ti zachránila život – už podruhé, jen tak mimochodem, takže bys na mě mohl být hodný, jasný?“

„Leticie…“

„A proboha živého, neříkej mi Leticie. Mám toho jména už plný zuby. Jsem Letice Londýňanka, ale říkali mi taky Letice Toulavá noha. Co kdyby ses mi teď představil i ty?“

„Petrus – Petroc z Aunefordu.“

Dívali jsme se jeden na druhého a dýchali jsme tak, jako bychom spolu zápasili. Odvrátil jsem od ní pohled a rozhlédl jsem se po místnosti. Dardiho roztažené tělo zabíralo větší část podlahy sanktuaria. Všude kolem se povalovaly truhlice s relikviemi. Napadlo mě, že snad přece jenom existuje možnost, jak se odsud dostat a navíc vcelku a víceméně živý.

„Kdy jsi…,“ začal jsem a ukázal jsem rukou na mrtvé tělo.

„Messer Nicholas Querini… poslouchej, Mistře Petroku, měl bys vědět, že jsem děvka. Neboli kurtizána, jak říkají v Benátkách. A Querini se mě už nabažil. Chystal se, že mě předá tomuhle tlustému praseti, tomu smradlavému, uslintanému dobytku s tím, že mě nechá dožít zbytek mých dní na některém z ostrovů, které mu patří: na nějakém kusu skály uprostřed moře. To jsem rozhodně neměla v úmyslu připustit. Dardi má rád – měl rád –, když mohl ženě způsobit bolest: před aktem, při něm i potom. Nepřežila bych s ním ani rok, a Nicholas to, jen tak mimochodem, dobře věděl.“

Pozorně jsem si ji prohlížel. Zdálo se, že nemá problém s tím, co právě udělala, i když nevypadala na to, že by se ze svého činu nějak zvlášť radovala: rozhodně nepřekypovala onou nepřehlédnutelnou úlevou, která, jak jsem již mnohokrát zažil, se zmocňovala těch, kteří někoho zabili nebo zmrzačili. Působila unaveně, ale věcně. Teď lehce nakrčila horní ret a opětovala můj pohled.

„Tak fajn,“ spustil jsem. „Jsem tady kvůli třem věcem. Kristovým sandálům, ty už mám. Maphoriu Theotokos – rouchu Panny Marie a pak hledám ještě něco, čemu se říká Mandylion z Edessy. Jsou to věci ze starého seznamu, který mám, ale nejsou již na seznamu, který má císař – a není na něm ani tahle čepel. Tu si vezmu taky. A protože se císař chystá střelit všechno, jak to tu leží, tomu tvému Querinimu, napadlo mě, že bych si pár věcí vzal…“ Chtěl jsem ještě dodat pro svého pána, ale nepřišlo mi to vhodné. „Pomož mi hledat, buď tak laskavá. Na bednách jsou obrázky, aby to mladí a nezkušení zloději jako my měli snazší.“

Popravdě řečeno jsem si připadal téměř povzneseně, jako v transu. A proč také ne: byl jsem víceméně lapen v pasti na druhém nejsvětějším místě celého křesťanství a společnost mi kromě relikvií dělala ještě mrtvola a žena s dosud teplou krví na rukou. Na okamžik jsem si připadal jako alchymistická transmutace, látka v destilačním přístroji, jež se již brzy změní v… co? Doufal jsem, že to nebude mrtvola.

„Tady je krásný obrázek Panny Marie. Mám to otevřít,“ zeptala se Letice.

„Ne! Máš ruce celé od krve. Chci říct, udělám to sám, nechceme tu po sobě zanechat stopy.“

„Stopy? A co on?“ trhla hlavou k ležícímu tělu.

Ukázal jsem na okno ve stěně. „Neptej se, ale nějak to uděláme.“ Otevřel jsem truhlici a potom ještě další dvě, které se ukrývaly uvnitř, a našel jsem malé, ploché pouzdro z ryzího zlata zdobené lazuritem. Uvnitř se ukrýval čtverec plátna nebo nějaké podobné tkaniny; obyčejné látky vybledlé kaštanové barvy s lehce zlatým leskem. Byla několikrát složená, ale neodvážil jsem se ji rozmotat pro případ, že by se mi rozpadla v rukou.

„Tady je spousta nějakých ručníků,“ zavolala na mě Letice.

„Řekl jsem ti, abys na nic nesahala,“ zasyčel jsem na ni. Zastrčil jsem zlaté pouzdro do vaku a přešel jsem k ní, abych se podíval.

Letice hlasitě protestovala. „Ta krev už je dávno suchá, a kromě toho, dotkla jsem se jen truhlice.“

„Tohle, jestli se nepletu,“ pronesl jsem, když jsem se podíval pod zvednuté víko, „je posmrtné roucho našeho Pána.“

„Do prdele!“ vypískla a uskočila dozadu, až uklouzla a dopadla ztěžka na zadek.

„Trochu přecitlivělá, ne?“ zeptal jsem se hořce. Ani já jsem se ale nechtěl plátna dotknout, ale připomněl jsem si, kolik metrů Ježíšova rubáše už někde bloudí po světě plném důvěřivých věřících. Určitě tolik, že by se z nich daly ušít plachty pro celou anglickou flotilu, tím jsem si byl jistý. I tak jsem se ale zachvěl, když jsem zabořil ruce do záhybů plátna, ale látka byla čistá a suchá a stoupala z ní jemná vůně myrhy. Nic víc.

„Bože, ty se v tom přehrabuješ, jako by to byla hromada povlečení,“ poznamenala Letice. „A hele – tady na tomhle je nějaký obraz.“

Podíval jsem se na ni. Držela v ruce ikonu, velký stříbrný čtverec s vystříhaným otvorem uprostřed. Z něj se na nás dívaly dvě matné, prastaré oči. Mě si teď kromě nich prohlížely i Leticiny zvědavé modré oči, které na mě zíraly z boku.

„To by mohlo být ono,“ přemýšlel jsem nahlas a téměř s úlevou jsem přibouchl víko truhlice s plátny. „Mandylion.“

„Co to ten mandylion vlastně je?“ zeptala se.

„Má to být svatý obraz Ježíše Krista. Na plátně, ze kterého pak udělali ikonu. Můžu se podívat?“

Věc, kterou držela v ruce, byla jistě velmi stará. Vypadala starší než ostatní mrtvé věci, které jsme převáželi v útrobách Kormorána. Přesto působila živějším dojmem, neboť její obličej, s propadlými tvářemi a úzkými rty, jako by si mě s temnou lhostejností prohlížel.

„Mohl by to být on,“ prohlásil jsem nakonec. „Musí.“ Velmi lehce jsem se dotkl vyobrazené tváře. Cítil jsem hladký nános barvy a ta nejjemnější vlákna, z nichž byla tkanina upředena.

„A tahle je poslední. Zřejmě nic moc,“ dodala ještě. Slyšel jsem cvaknutí zavíraného víka.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se přes rameno.

„Říkal jsi přece, že nemám na nic sahat,“ odpověděla chladně. „A stejně to byla jen další bedna. Z obyčejného dřeva, žádné zlato, nic takového.“

Byl jsem připravený odejít s věcí, kterou jsem držel v ruce, protože jsem konečně našel něco, co jsem v tomto skladišti padělků považoval za hodné uctívání. Přinejmenším stejně pravé jako byla trnová koruna, jen méně hrozivé. Jenže minuta navíc už nám neublíží, přemýšlel jsem. Do svítání je ještě daleko, odhadoval jsem, že dobré dvě, tři hodiny. Klekl jsem si na zem, otevřel jsem truhlici a vytáhl jsem bedničku, která se v ní ukrývala. Byla úplně obyčejná, přesně tak, jak Letice říkala, z nějakého aromatického dřeva, které na dotek působilo lehce mastným dojmem. Otevřel jsem ji. Uvnitř byl další složený kus plátna s tváří.

S tím rozdílem, že tato tvář nebyla namalovaná jako ta předchozí. Vypadala, jako by někdo plátno ve spěchu pomaloval obyčejnou vodou, protože ten obraz je spíš jen skvrna, usoudil jsem. Anebo obraz namalovaný krví – ne, ne krví. Co… co by asi tak použil Gilles, kdyby chtěl, aby jeho dílo vypadalo opravdu věrohodně? Jenže obraz skutečně vzbuzoval dojem, že se voda právě teď čerstvě vpíjí do tkaniny s tím, že kolem nosu a čela vystupují tmavé skvrny od krve. Tvář samotná byla stejná jako na ikoně, ale živější, i když ji tvořily jen skvrny a jejich tušení. Mladík s vousy a dlouhým obličejem a očima posazenýma daleko od sebe. Jenže to nebyly oči, ale jen dvě rozmazané šmouhy, které si mě přesto upřeně prohlížely. Přibouchl jsem víko.

„Je to tenhle,“ vypravil jsem ze sebe přes vyschlé hrdlo. Tvář mi visela před očima jako nějaký duch a mě napadlo, že umělec, nebo kdokoli, kdo ji vytvořil – musel jsem se hodně snažit, abych potlačil myšlenku, že to mohlo být i cokoli – uvěznil v tkanině látky opravdový přízrak. Představil jsem si, jak tam visí, složený v záhybech sebe sama, jako hejno ryb stojících nehybně v proudu průzračné vody. Odložil jsem věc, kterou jsem zřejmě mylně považoval za mandylion. Najednou mi připadl jako něco, co bych dokázal namalovat i sám, jen tak z nudy někdy odpoledne na palubě Kormorána. „Pojďme odsud.“

Uklidili jsme po sobě, jak nejlépe to bylo možné. Všechny truhlice jsme odtáhli na původní místo a obrátili jsem svoji pozornost k mrtvému tělu. Dardi skoro vůbec nekrvácel a většinu vyteklé krve teď měla na sobě Letice. Přitáhli jsme ho za oltář – Letice ho vláčela za ruku, aniž promluvila nebo jen pohnula brvou. Řekl jsem jí, ať vyleze nahoru k oknu a na střechu a díval jsem se na její holý zadek pod šaty, jak sebou škube před tváří našeho Pána, bílý a tak živý, oproti zlověstně lesklé, namalované kůži týraného těla. Napadlo mě, možná až příliš pozdě, že až bude nahoře, jednoduše za sebou vytáhne šňůru a nechá mě tu, aby mě Frankové stáhli z kůže, ale když se protáhla oknem, přičemž jí z úst vyletěla sprška hlasitých kleteb, které se jako netopýři vznesly ke střeše, a zmizela mi z dohledu, provaz zůstal tam, kde byl, a když jsem za něj na zkoušku zatáhl, držel pevně na svém míst.

Uvázal jsem jeho konec Dardimu kolem hrudi tak, že se mu uzel opíral o hrdlo. Pak jsem uhasil i poslední svíci a pomalu jsem začal ručkovat vzhůru. Dostat se oknem ven bylo snazší než se protáhnout dovnitř, neboť jsem nejprve protáhl svůj vak, který jsem zavěsil na jeden z železných bodců, jenž se tak stal alespoň jednou užitečným. Trochu ztuha jsem se vyšplhal až na střechu a odložil jsem batoh vedle Letice. Ta ležela na břiše, bradu položenou na rukou, jimiž se přidržovala okraje střechy.

„A teď Dardiho,“ vydechl jsem.

Neměl jsem žádný konkrétní plán, ale ukázalo se, že vyzdvihnout velkého mrtvého muže vzhůru po zdi a provléknout ho těsným oknem nebylo pro pouhé dva lidi lehkým úkolem, obzvláště, když jeden z nich byl téměř vyhládlý a notně potlučený a tím druhým byla slabá dívka. Jenže jsme ho nakonec vytáhli, protože jsem se na Kormoránovi něco navytahoval plachet i kotvy, takže to nakonec nebylo až tak těžké s výjimkou okamžiku, kdy se nám Dardi vzpříčil v okně. Musel jsem na provaze udělat smyčku, slézt k němu dolů a ručně ho vyprostit. Tahal jsem ho za šaty a za ramena jsem ho natočil tak, že se v okně stěsnal našikmo s hlavou, z níž mu mezi krví zčernalými zuby trčel jazyk, vystrčenou nad propastí. Pak jsem se rozkročenýma nohama zapřel o zeď a škubl jsem tělem dopředu, a takto jsem ho tahal jako tele při porodu, až vyklouzl celý ven a zřítil se dolů, ale lano ho rychle zachytilo, a když se napjalo, vyslalo
ho se škubnutím vzhůru. Pak už se Dardi jen klidně houpal. Pevně jsem se jednou rukou chytil, druhou jsem vytáhl z opasku šaúk a visící tělo jsem odřízl. Dardi přistál s krátkým, ale pronikavým žuchnutím, a skutálel se dolů po kamení.

Umístit mříž zpět do okna a zatlačit do mezery břidlicovou desku již bylo snadné. Když jsem skončil, pomohl jsem Letici ze střechy a na žebřík a tiše jsem ji následoval dolů. Nechala mě, abych Dardiho hodil do moře a spustil loďku na vodu. Žebříky jsem roztloukl kamenem a jejich trosky jsem roztrousil kolem. Nakonec jsem umístil batoh s relikviemi do bezpečí na přídi a otočil jsem se, abych jí pomohl dovnitř.

Klečela na plochém kameni, jehož vodou omletý kraj byl porostlý mořskými sasankami jako by byl obložený vrstvou barevných diamantů. Před obličejem si držela sevřené dlaně a její prohnuté palce se dotýkaly špičky nosu. Ponechal jsem jí její modlitbě a odrazil jsem s lodí. Pak jsem se posadil a čekal. Moje nálada přitom stoupala a zase klesala jako vlny, na kterých jsem se pohupoval. Přesto jsem ale cítil úlevu. Byl jsem unavený, k smrti unavený, ale moje zranění už tak hrozně nebolela, takže zřejmě nebyla až tak vážná. Anebo jsem prostě umíral.

Letice konečně spustila ruce, zatímco daleko na východě se přes mraky zaleskl první jasný záblesk světla. Trochu ztuha se postavila, ale zapotácela se, jako by ji nechtěly poslouchat nohy. Pak se znovu sklonila k vodě a umyla si ruce.

„Bude to stačit?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl jsem bez přemýšlení.

„To jsem si myslela. Tam dole jsem cítila nesmírnou radost, i když jsem udělala něco, za co budu zatracena. Co ty? Nemáš strach?“

„Relikvie jsou moje živobytí,“ zamumlal jsem.

„Poslouchej, Petroku. Půjdu teď s tebou. A chci, abychom byli oba v bezpečí. Existují tu přece věci, před kterými bychom se měli chránit, je to tak? Já… stal ses svědkem toho, co jsem tam dole udělala. A bylo to něco hrozného. Máš mě teď ve své moci.“

Zavrtěl jsem hlavou. „O nic takového neusiluji.“

„Ne, nechci, abychom si na něco hráli. Jsi přesně ten typ člověka, který dokáže lhát, ublížit a přitom z toho všeho vyjde voňavý jako rozkvetlá louka. Prozraď mi na sebe něco. Dej mi nad sebou takovou moc, jako máš teď nade mnou ty. Abychom si byli rovni.“

Podíval jsem se jí do tváře. Světlo noci bylo mdlé a řídké, ale zářilo jí na hraně nosu a na horním rtu, který najednou vypadal jako poupě jabloně připravené rozkvést.

„Jmenuji se Petroc z Aunefordu, ale říkají mi Klapka. Jsem také tím, jehož nazývají Pekelný pes z Balecesteru. Zpívají o mně písničky až v Londýně. Možná dokonce i ve Smoothfieldu.“ Podíval jsem se na ni. Nakrabatila své světlé obočí. A pak se usmála a její smích se z ní řinul jako nezadržitelná kaskáda, nevěřícný a ohromený.

„To si děláš prdel!“ řekla.

ČÁST ČTVRTÁ – NA MOŘI

24.

V ramenou už mi nezbývalo příliš síly, a tak jsem přestal veslovat, jakmile jsme se ocitli v bezpečné vzdálenosti od pobřežních skal. Zvedl jsem stěžeň, zajistil jsem ho závlačkami a klínkem a vytáhl jsem plachtu. Visela jako černý trojúhelník, který se rýsoval proti stále jasnější černi oblohy poseté hvězdami, jako bych ji vlastnoručně vyrval z nebeské klenby. Ale vítr vál od pobřeží, přesně tak, jak Michael slíbil, a začal ji nejprve lehce olizovat, po chvíli ji však naplnil svým dechem, ovládací lano skřípalo a velká otěž, kterou jsem držel v rukou, se napjala.

Urazit čtvrt míle zpět na místo, kde na nás již čekal Michael, po jehož boku stála i pokroucená postava starého Řeka, nám nezabralo příliš času. Když spatřil, že mám společnost, ustoupil dozadu, ale dal jsem mu máváním signál, že je vše v pořádku. Dívku jsem pak nechal skrčenou na přídi a vyskočil jsem na břeh.

„Nedělejte si starosti, doktore,“ ujistil jsem ho. „Nemáme teď čas, abych vám něco vysvětloval. Nemyslím si ale, že by nám dělala problémy.“

Michael Scot se netvářil přesvědčeně, ale v dané situaci neměl na výběr, a tak jsme společnými silami pomohli Mesaritovi na palubu. Byl ještě křehčí, než jsem si myslel, lehký jako malé dítě. Vzal jsem ho do náručí a posadil jsem ho doprostřed člunu. Vypadalo to, že doktor Scot to s loděmi umí asi tak, jako to uměl se vším, a tak jsme byli opět na cestě.

„Co mám dělat?“ zeptal jsem se ho, protože vítr sílil a plachta se začínala nadouvat. Sáhl do svého vaku a vytáhl malou, tmavou kostku.

„Mám kompas,“ vysvětlil mi. „Přímo z Dardanel k nám teď míří francouzská loď, a pokud jí chceme protnout dráhu, měli bychom plout směrem…“

„Ale můj dobrý doktore, Marmarské moře je široké dobrých patnáct mil!“ protestoval jsem. „Jak si asi tak představujete, že na té obrovské vodní ploše najdu jednu jedinou loď?“

„Pokud dodržíš tento kurz –“ a vyhrkl na mě sérii čísel, která mi vůbec nic neříkala – „měli bychom se podle mých výpočtů dostat přímo na spojnici mořských cest z Hellespontu do Konstantinopole. Jsou velmi úzké a v tuto roční dobu málo frekventované. Vsadím se, že ta francouzská loď bude jediná, kterou široko daleko spatříme. Najdeme ji, jen musíš držet kurz, který jsem ti dal.“ A znovu mi zopakoval onu podivnou směsici cifer. Přiznal jsem se, že netuším, co se mi snaží říct.

„Drž tuhle věc tak, aby střelka ukazovala sem. To by měl být tvůj kurz. Správný kurz,“ dodal netrpělivě.

„Myslíš, že to zvládneš?“ zeptal jsem se Letice.

„Snad jo,“ zamumlala. Předal jsem jí kompas a pošeptal jsem jí Michaelovy pokyny: drž se přesně na jihojihovýchod. Vydala ze sebe tichý povzdech neporozumění, a tak jsem jí ukázal, jak držet střelku rovně a jak srovnat šipku na větrné růžici se špicí lodi. Tvářila se vděčně, jako by měla radost, že může být užitečná, schoulila se na přídi a přehodila si přes sebe deku, kterou jsem jí hodil. Zadusila tak zlatavou záři, která stoupala z jejích blond vlasů. Upravil jsem plachtu, zatímco Michael a Mesarites se usadili na zádi. Zavolal jsem tiše na stín dívky pod dekou a dívka zvedla ruku.

„Kormidlo doleva,“ zasyčela. Usmál jsem se a pustil jsem plachtu, dokud se mi příď nestočila potřebným směrem a dívčina ruka neklesla dolů. Voda začala šplouchat o boky lodi a ta nás zvolna unášela temným mořem. Doufal jsem jen, že Letice Londýňanka – anebo Toulavá noha, ať už si říkala jakkoli, nesleduje jen kompas, ale i moře před námi, protože jakýkoli plovoucí kmen či ztracený stěžeň by naši bárku zlomil jako třísku. Východní vítr nám nadouval plachtu, až se úzký trup vzpínal a poskakoval ve svém úchytu, a já jsem si najednou připadal svobodnější než kdykoli od okamžiku, kdy jsem před sebou poprvé spatřil Konstantinopol. Nad hlavou mi visel Orion a jeho třpytivý, světélkující pás ukazoval jihovýchodním směrem k Síriu. Letice Londýňanka ať si zíráním na neviditelnou střelku kompasu klidně vykouká oči, já se budu držet svého Siria. Psí hvězdy. Znamení, kterému mohu věřit.

Ve městě za námi dosud nezněly žádné zvony, ale předpokládal jsem, že mohlo být kolem druhé hodiny ranní. Vítr opravdu zesílil a loď nyní klouzala vlnami bílé pěny. Před námi nebylo nic než noc. A tak jsme pluli a pluli a hodina střídala hodinu. Na severním obzoru se mezi zemí a oblohou objevila bledá růžová čára a pak jsme již spatřili i zemi, nízké, zvlněné kopečky, zatím stále jen pouhou hru stínů. S přibývajícím světlem se vítr utišil a nad mořem se začínal zvedat lehký závoj, který se za chvíli změnil v chuchvalce husté, studené mlhy. Opět jsme se ocitli ve tmě a já jsem jen slyšel – vidět ji nebylo –, jak Letice hlasitě kleje a volá na mě, abych stočil loď doprava. Mlha se do mě zakusovala a také jsem cítil, jak mě začínají bolet ruce – jednou jsem svíral kormidlo, druhou otěž plachty. Pouze skřípění stěžně a tah otěže v rukou mi napovídaly, že se ještě stále pohybujeme. Zajíma lo mě, jak daleko je to na břeh.

A pak se vrátil rozbřesk. Nejprve jako zlatá záře, slabounká jako paprsky měsíčního svitu, ale každým okamžikem jasnější a teplejší, až byla opravdu zlatá, jako když nalijete med do mléka, a nakonec jsme pluli jen v hřejivém a oslnivém třpytu. Hluboce jsem si povzdychl a dívka na přídi zvedla obě ruce nad hlavu a začala se smát, veselým a bouřlivým smíchem plným radosti a úlevy. Kormidlo mi škublo v dlani, plachta se nadmula a loďka poskočila kupředu, neboť se do nás zezadu opřel silný vítr, a mlha se zvedala výš a výš. Jako bělostný závoj se ještě chvíli vznášela nad vrcholkem stěžně, pak ji ale do svého náručí polapil vítr a odfoukl ji pryč, kde ji roztrhal na kousky, až nám úplně zmizela z dohledu kdesi daleko jižním směrem. Moře se rozprostíralo všude kolem nás, klidné, jen občas, tu a tam pocuchané krátkými poryvy větru. Pobřeží bylo asi půle míle na pravoboku. Plochá krajina, která se zv
olna zvedala v mírné, vyprahlé kopce v dáli, byla již tak blízko, že jsem dokázal rozpoznat místo, kde se zpěněné vlny tříští o pobřežní skály. A viděl jsem i budovy, nejprve jako nepatrné tečky, lupy v srsti starého hnědého psa, později již mnohem větší nabývající tvary domků, domů, kostela. A to vše prázdné a opuštěné, pomyslel jsem si.

„Lodi, ahoj!“ vykřikla dívka a vystřelila rukou vzhůru. Deka jí spadla z ramen a přepadla přes zábradlí do moře, ale zdálo se, že si ničeho nevšimla. Protože přímo před námi se z posledních cárů mlhy, která se dosud držela kolem hlavního stěžně, vynořila velká loď s vysokou přídí, a rychle se blížila k nám.

„Jsou to oni?“ zeptal jsem se nahlas, abych překřičel vlny a vítr.

„Jak to mám kurva vědět,“ odpověděla Letice rychleji než blesk.

Byla to obchodní loď, pravděpodobně janovská, a svým bachratým tvarem tak trochu připomínala Kormorána, jen byla menší, a vypadala tak trochu jako překrmený poník. Na palubě bylo vidět námořníky vykonávající nejrůznější ranní úkony. Blížili jsme se k sobě, každý z jiné strany, a pokud bychom si zachovali současný kurz, minuli by nás zprava, ve vzdálenosti dostřelu luku. Letice se ohlédla přes rameno, na tváři měla dychtivý, vzrušený výraz. Znovu mi ukázala na loď pro případ, že bych si jí ještě nestačil všimnout. Přikývl jsem a napnul jsem plachtu. Teď už jsem rozpoznával i tváře jednotlivých postav na palubě, i když zatím jsme byli příliš daleko na to, abych viděl i jejich konkrétní rysy. Na okamžik mi blesklo hlavou, jestli je to opravdu ta správná loď: mohla to být past. Ale ne, buďto to byla loď francouzského vyslance, nebo jen nějaká obyčejná obchodní loď, přemítal jsem, a když jsem sám
sebe ujistil, že to tak opravdu je, natočil jsem loď pevně po větru. Plachta se prudce nafoukla a hlasitě se vzdouvala, zatímco člun se pustil našikmo napříč vlnami. Naše příď teď směřovala přímo na kormidlo blížící se lodi. U zábradlí můstku se objevila vysoká mužská postava a po ní ještě dvě další. Zhluboka jsem se nadechl, nastavil jsem čelo lodi po větru a vyskočil jsem, abych spustil plachtu, aby nás nezatáhla příliš daleko po větru, ale ten nás stále unášel příliš rychle. Letice po mě hodila dalším pohledem a tentokrát na ní byly znát obavy, a začala se plazit za mnou na záď. Začal jsem loď stáčet bokem, ale neznámá loď byla ještě stále na dostřel praku daleko. V tom se ozvalo hlasité plesknutí. Letice sebou trhla a já jsem zvedl hlavu právě včas, abych viděl, jak se z lanoví na zádi naplno rozvinul velký prapor, jako prostěradlo té nejhlubší modré barvy zdobené zlatými liliemi, prostěr adlo samotného krále Francie.

Zavolal jsem hlasitě „Ahoj!“ a dívka se nakrčila, jako by si snad myslela, že mě zasáhl šíp. Zopakoval jsem svůj pozdrav a mával jsem zběsile rukou. Mesarites se na mě podíval, jako bych se právě zbláznil, ale Michael Scot mě vzal přátelsky kolem ramen.

„Vyhráli jsme!“ křičel jsem na ně. „Vyhráli jsme! Jsme zachráněni.“ V návalu radosti, za který bych se za jiných okolností styděl, jsem vytáhl kormidlo a nechal jsem člun, aby se dokolébal až k boku francouzské lodi. Okamžik extáze, který jsem cítil, když jsme se vydali na moře, byl nyní desetinásobně, stonásobně překonán a já jsem rázem zapomněl na všechny hrůzy uplynulých dní. Za chvíli naše loďka přirazila bezpečně k prosoleným prknům boku velké lodi. Podíval jsem se do opálené tváře muže na palubě. Ve člunu přistál konec lana. Dívka ho popadla, zarazila se a pak mi ho podala. Zatáhl jsem za lano, až bylo pevně napnuté.

„A teď nahoru,“ vyzval jsem ji. Dívala se na mě a byla vyděšenější než kdykoli předtím, horní ret pevně sevřený v zubech, oči vytřeštěné a černé. Vzal jsem ji něžně za ruku a položil jsem ji na lano.

„Ničeho se neboj,“ uklidňoval jsem ji. „Vylez nahoru. Tady jsi v bezpečí, přísahám na život a na smrt.“ Upřeně se mi dívala do očí a ústa se jí sevřela v tenkou linku. Zdvořile kývla hlavou. A pak už sevřela lano, vyskočila a jako ten nejzkušenější mořský vlk se přehoupla přes okraj lodě. Hodil jsem za ní tažné lano a vzal jsem si na záda batoh, protože další na řadě jsem byl já. Jakmile jsem se ocitl v úrovni paluby, popadly mě silné ruce a já jsem se na okamžik vyděsil, ale hned v příštím okamžiku mě tytéž ruce postavily na palubu a dokonce mě i přidržely, abych neztratil rovnováhu, zatímco jsem šmátral ve vaku po dopisu od papeže a pokoušel jsem se před větrem ošlehanými muži kolem sebe zastřít slzy radosti, úlevy a zmrtvýchvstání.

Toho, v jak strašlivě ubohém stavu se nacházím, jsem si všiml teprve v okamžiku, kdy mě usadili pod plátěnou stříšku, pod níž byly po maurském způsobu rozloženy koberce a polštářky. Letice postávala opodál zabalená do huňaté kožešiny, ačkoli se již hodně oteplilo, i když ve stínu byla ještě zima. Po Michaeli Scotovi či Mesaritovi nebylo nikde ani vidu ani slechu. Moje tělo, které se teď konečně dostalo z tíživé stresující nutnosti přežít, plížit se, krást, kormidlovat pitomou bárku na širém moři neznámo kam, již nemělo důvod předstírat, že je na tom jinak než naprosto bídně. Tvář mi stále hořela palčivou bolestí po úderu, který mi v paláci zasadil komoří Hughues, v hrudním koši jsem měl minimálně jedno žebro zlomené, a byl jsem téměř polomrtvý hladem a opravdu jsem si nedokázal vzpomenout, kdy jsem naposledy spal. Kapitán lodi, dle mého odhadu Janovan, přivolal holiče, jenž trval na tom, že
mi musí okamžitě vyčistit mokvající rány na tváři a blahopřál mi k oběma modřinám pod očima; a teprve tehdy mi došlo, že už nejsem zdaleka ten pohledný mladík, za něhož jsem se stále považoval – myslím, že podobnou marnivost si všichni rádi dopřejeme, nemáme-li po ruce zrcadlo. Místo toho se ze mě stal zjizvený démon s tváří pokrytou mokvajícími vředy. Došlo mi také, proč Letice Londýňanka tak rychle uvěřila, že jsem skutečně ten strašlivý Pekelný pes z Balecesteru, a byl opravdu zázrak, že do mě hned při první příležitosti nezabodla nůž tak, jako to udělala s Dardim. Teď se krmila křepelkou a pohlížela na mě zpod svých těžkých víček pohledem, který mohl být stejně tak pobavený, jako znechucený. Protože jsem se na jídlo před sebou vrhl jako hladový šakal a omastek i víno mi lítaly od úst jako krev. A pozoroval mě i janovský kapitán, na tváři zvědavý, ale zdvořilý úsměv. Skončil jse
m až v okamžiku, kdy se do mého modřinami pokrytého břicha nevešlo již ani sousto a kdy jsem si připadal spíš jako vyvržená, sluncem nafouklá mršina tuleně než jako člověk. Kapitán se postavil a kývl uctivě na někoho na palubě. Do přístřešku za námi přišly dvě postavy a rozvážně se poskládaly na koberec. Zastínil jsem si oči mastnou dlaní a zaostřil jsem na dva muže v černobílém řeholním oděvu dominikánského řádu. Oba měli na hlavě vyholenou tonzuru. Jeden z nich byl středně vysoký, dobře vykrmený a hladce oholený: téměř dětská vizáž, až na nos, jehož popraskané žilky svědčily o nadměrné náklonnosti k vínu. Jeho kolega byl vysoký a hubený. Měl propadlé tváře a prázdný pohled askety. Tenhle vínu rozhodně neholduje, napadlo mě. A nejspíš ani kotletám.

„Jsem Jakub Pařížský,“ představil se mi muž s hladce oholenými tvářemi. „A můj kolega se jmenuje Ondřej z Longjumeau…“

Trochu ztuha jsem se zvedl, a když jsem se chtěl na důkaz úcty uklonit, musel jsem se pod stříškou nakrčit.

„Vítám nejctihodnější vyslance Jeho Výsosti, nejzbožnějšího krále Francie,“ zaskřehotal jsem svou nejlepší francouzštinou. Muž s hladkou tváří mi pokynul, abych se posadil. Ještě jsem se podíval na jeho vyzáblého přítele a ke svému údivu jsem viděl, že se i on usmívá, a byl to upřímný úsměv, který odhaloval jeho žluté, tak trochu koňské zuby.

„Prosím, posaďte se, pane.“ Měl sytý hlas, jako zpěvák, což kontrastovalo s jeho asketickým vzezřením. „Osud si s vámi nehezky pohrál, přicházíte k nám z hlubin noci, z mlhy moře – a co víc, máte u sebe dopis Jeho Svatosti, který má přímý vztah k naší misi zde v Latinském císařství. To je, dle mého názoru, víc než pozoruhodné.“

„Jmenuji se Petrus, vlastně Petroc z Aunefordu,“ opravil jsem se. „A sloužím panu Jeanu de Sol, o kterém, jak jsem si jistý, jste již slyšeli.“

„De Sol? Jistě,“ zvolal Jakub Pařížský. „Náš společník na cestě do Itálie. Rozloučili jsme se v Benátkách, protože jeho další cesta vedla sem do Konstantinopole. Je stále… ve městě?“ Ponechal svá slova, aby se třepetala ve vzduchu mezi námi, jako otázka, která nebyla vyslovena.

„Obávám se, že nikoli,“ odpověděl jsem a sklonil jsem hlavu. Vyšší z mužů, Ondřej, se prudce předklonil, jako volavka, která zpozorovala žábu.

„Není zde?“ zeptal se opatrně. „A váš žalostný stav i úsilí, které jste musel vynaložit, mě vede k tomu nejhoršímu závěru. Prosím, povězte nám vše, co se stalo.“

„Monsieur de Sol, můj milovaný pán a dobrodinec, je mrtvý – nebo se toho alespoň obávám,“ vydechl jsem chraptivě, protože mi najednou vyschlo v krku. „Nemohu si tím být jistý, ale nechovám v sobě velkou naději.“

„Musíte nám všechno vypovědět,“ požádal mě Jakub a zdálo se, že trochu zbledl.

„Vypovím, ale nejprve vás musím varovat, ve městě na vás nečeká nic dobrého,“ řekl jsem a ukázal jsem k přídi, kde se z mizejícího oparu nořila Konstantinopol. „Kapitáne,“ pokračoval jsem, „rád bych vám doporučil podkasat trochu plachtu a zvolnit rychlost, protože můj příběh je dlouhý, a opravdu bych si nepřál, abychom ještě předtím, než jej dokončím, přirazili k přístavnímu molu.“

Muž se zatvářil překvapeně a otočil se k oběma dominikánům. „Už jsem celou situaci prohovořil s doktorem Scotem,“ pronesl ten, který si říkal Ondřej. „Jen tak mimochodem, byl jsem přesvědčen, že už nežije, a ten nám potvrdil všechno, co jste nám sdělil, až na tu strašlivou zvěst o monsieur de Solovi. Ano, kapitáne, udělejte, co vám pan z Aunefordu říká.“ Jakub doprovodil svá slova naléhavým pohledem a kapitán nás kvapně opustil, aby vydal příkazy svým mužům. Letice – málem jsem na ni zapomněl – se ztrácela ve svém zábalu a vypadala, že každým okamžikem usne, ale teď rychle mrkla a já jsem si uvědomil, že dění bedlivě sleduje a že její bystrá mysl pracuje naplno.

„Dobří bratři,“ začal jsem své vyprávění a pověděl jsem jim svůj příběh od začátku – tedy ne úplně, neboť jsem vynechal popis našeho prvního, trochu nervózního, setkání s Balduinem v restauraci, a přidal jsem mu nádech jemnosti, jenž mu v daném okamžiku tak hořce chyběl. Byl jsem poctivý, alespoň do jisté míry, ale víc už to dle mého názoru opravdu nešlo, neboť jsem ze svého příběhu vypustil Letici a svůj útěk z Říma jsem popsal jako příjemnou pouť italskou krajinou. Nezmínil jsem se o Inventariích od papeže a Mesarita, a vzbudil jsem ve svých posluchačích dojem, že existuje pouze jeden seznam relikvií Faroské kaple, ten Balduinův. A jen tak pro jistotu jsem se nezmínil o své poslední návštěvě v kapli ani o tom, co se tam odehrálo. Předpokládal jsem, že stejně se ve svém popisu událostí zachoval i Michael Scot. Vysvětlil jsem jim, že Querini zajal Jeana de Sol, spolčil se s regentem a společně u
silovali o moji smrt. Pak se vrátil pro trnovou korunu. Letice… pokud šlo o ni, neměl jsem ponětí, co s ní dál, ani o tom, kým vlastně byla, ale abych celou záležitost zjednodušil, učinil jsem z ní sestru Queriniho sekretářky, která se chtěla v Řecku provdat, ale nad níž visela ze strany Queriniho hrozba strašlivého zneuctění – v tomto bodě jsem se snažil mluvit tak obecně a nejasně, jak jen to šlo. Pomohla mi uprchnout a já potom na oplátku pomohl uprchnout jí. Když jsem vyprávěl tento poslední kousek svého příběhu, ucítil jsem na sobě dívčin pohled. Stočil jsem k ní na okamžik oči a odpovědí mi bylo spokojené, malátné přivření víček ospalé kočky.

Skončil jsem a oba dominikáni, kteří mi po celou dobu pozorně naslouchali, k sobě na chvíli naklonili hlavy. Pak Jakub povstal ze svého místa na koberci a se zdvořilou úklonou vyšel ven na slunce. Ondřej se obrátil ke mně.

„Můj synu,“ začal, „čelil jsi neuvěřitelným nástrahám osudu a přesto, jak se nám jeví, jsi památce svého pána rozhodně neudělal ostudu. Zachránil jsi život a zachránil jsi i dopis Jeho Svatosti. Zachránil jsi i toho nejúžasnějšího člověka, tím myslím slavného Scota, a jeho ctihodného přítele. A z víru katastrofy ses vynořil s nadějí, že poslání, kterým jsem byl s bratrem Jakubem pověřen, může být ještě stále naplněno. Protože, pokud se věci mají opravdu tak, jak se domníváš, totiž, že se Querini zmocnil trnové koruny, aby ji použil jako zástavu,“ při té rouhavé představě znechuceně ohrnul rty, „pak jde čistě o to, že musíme vděk našeho královského pána převést z Balduina na zmiňovaného Queriniho.“

„Přesně tak,“ souhlasil jsem, „nic jiného mě nenapadá.“

„Je to ovšem nepříjemná, otravná záležitost,“ pokračoval Ondřej a zapraskal klouby spojených rukou, aby svá slova doprovodil i patřičným gestem. „Jeho Výsost si opravdu přála, aby výnos celé transakce směřoval ku prospěchu říše jeho císařského bratrance, ale regentova neprozřetelnost učinila tento plán nemožným. Ale jak říká moudrý Šalomoun: ‚Nezačínej unáhleně spor; co si nakonec počneš, až tě tvůj bližní zahanbí?‘“

„Šalomoun ale také řekl: ‚Kdo se žene za bohatstvím, nezůstane bez trestu,‘“ připojil jsem.

„Pokud máš na mysli Nicholase Queriniho, ten svému trestu neunikne, na to bych si vsadil,“ pronesl Ondřej pobaveně. „Ale nezapomínej, že Šalomounovo přísloví je delší než tvoje citace. A jeho první část se může týkat i tebe: ‚Věrný muž má mnoho požehnání.‘“

„Požehnaný možná, věrný těžko,“ namítl jsem zbožně.

„Ale to vůbec ne, můj synu. Prokázal jsi nesmírnou věrnost svému pánovi a víru ve spravedlivost jeho – a naší – mise,“ opravil mě Ondřej. „A rád bych tu nahlas pronesl, že společnost pana de Sol byla nanejvýše příjemná a že mě jímá žal, když si představím, že už ho nikdy nespatřím. Jsem si také jistý, že stejně smutná bude i Jeho královská Výsost, neboť o panu de Sol mluvila vždy jen v tom nejlepším. Přede mnou, i před ostatními.“

„Můj pán měl mnoho přátel,“ poznamenal jsem. „A myslím, že si ho vážila i Jeho Svatost. Když jsme s ní hovořili, řekl…“

„Bože všemohoucí, ty jsi mluvil se Svatým otcem?“ vydechl Ondřej ohromeně a zdálo se, že si mě prohlíží s ještě větší úctou, což, jak přiznám, bylo i mým úmyslem. A pak jsem mu ještě vyprávěl o cestě do Viterba, o níž jsem se sice již jednou zmínil leč bez toho, že bych přitom hovořil o své maličkosti, neboť jsem si uvědomil, že pokud mi teď pravda vynese jistý zisk, nebude mi to zcela jistě ke škodě, bez ohledu na to, co by o celé záležitosti soudil Šalomoun.

A zatímco jsme hovořili, loď se zvolna blížila k městu. Obkroužili jsme cíp poloostrova a nyní jsme vplouvali do ústí Zlatého rohu. Kapitán strčil hlavu pod přístřešek a zeptal se Ondřeje, co si ráčí přát. Již před nějakou chvílí se k nám připojil lodivodský člun a zpráva o našem příjezdu (nikoli však o mé přítomnosti na palubě) se již jistě donesla i do paláce. Předpokládal jsem tedy, že kapitán obdrží rozkaz k pomalému ústupu, ale mnich Ondřej se postavil a pokynul mi, abych se k němu připojil. Ponechal jsem Letici tam, kde byla – zdálo se, že již podlehla únavě a poklidně klimbá –, a vyklopýtal jsem na studené slunce. Před námi se tyčily rozpadající se zubaté hradby města a vysoko nad nimi shluk kopulí Hagie Sofie ozářené bledým sluncem. Viděl jsem i italská přístavní mola. Byli jsme již tak blízko, že jsme na jednom z nich rozpoznali uvítací delegaci: rytíře v nablýskané zbroji, vlajíc
í praporce, zahlédl jsem dokonce i fialové biskupské roucho. Věděl jsem, že jedním z rytířů bude i regent, červenolící Anseau de Cayeux a po jeho boku zcela jistě i komoří Hughues.

Janovský kapitán byl vynikající námořník. Napnul správný počet plachet, abychom se pomalu a lehce sunuli kupředu a naše tlustá loď se houpala na vlnách jako labuť a křižovala proti větru. Za lodí vlály její vlastní zástavy, protože královský praporec nechal kapitán na Ondřejův příkaz srolovat. Blížili jsme se k molu a byli jsme mu již tak blízko, že jsem dokázal rozpoznat červené skvrny na tvářích regenta. Teď před něj předstoupil muž v bílém rouchu a zvedl ruku k majestátnímu, velebnému pozdravu. Vtom se z lodi ozvalo hlasité prásknutí a za našimi zády se naplno rozvinul velký královský prapor. Z mola se ozvalo hlasité jásání. Přesně v tom okamžiku se Ondřej podíval na kapitána a kývl hlavou. Janovan vyštěkl krátký povel. A paluba zničehonic ožila činorodým ruchem. Muži se chopili lan a šplhali po ráhnoví. Bylo slyšet hlasité plácání a hlomození plachet a vzduchu a loď se začala obracet. Nač
asováním tak přesným a dokonalým, že mi nezbylo, než abych kapitánovi a jeho mužům složil v duchu hold, vykroužila ve špinavých vodách Zlatého rohu kruh z bílé pěny, až se najednou ocitla zádí přesně proti regentovi a jeho vítací delegaci. Následoval další rozkaz, posádka zatáhla za lana, plachty se naplnily větrem a loď začala nabírat rychlost. A velký, modrožlutý prapor krále Ludvíka za námi vlál jako výsměšný pozdrav městu a mužům na molu, kteří se nyní nechápavě obraceli jeden na druhého. Ale to už se nám ztráceli v dáli, neboť jsme minuli naváděcí zařízení a dál nás již poháněly proudy Bosporu s vyhlídkou na příjemnou plavbu Marmarským mořem, pryč od zničeného města, které se krčilo na jeho konci jako mrtvý pavouk v prázdné síti.

25.

„Nicholas Querini má vlastní ostrov,“ řekla Letice. A byla to vůbec první slova, která pronesla od příchodu na palubu – pokud nepočítám těch několik podrážděných, ospalých vět, které jí vyklouzly ve spánku –, neboť opravdu prospala celou cestu Marmarským mořem i přes Hellespont. Když se konečně objevila na palubě, aby s námi poobědvala, pluli jsme již Egejským mořem, v dáli za námi mizel Tenedos a na pravoboku se z oparu nořil Lemnos.

„Promiň?“ otázal se překvapeně Jakub a podíval se na ni s jistým překvapením v očích. Anebo to snad byl jen jistý ostych, neboť právě on byl přes svůj smyslný zjev tím plašším a stydlivějším z obou bratří.

„Jmenuje se Stampalia,“ pokračovala Letice a já jsem si uvědomil, že mluví pařížskou francouzštinou a navíc velmi dobře. „Bohatí Benátčané si rádi pořizují ostrovy,“ vysvětlovala a uřízla si plátek nasolené šunky. „A Querini má Stampalii, ostrov na jih od nás, blízko Naxu.“

„Jak zajímavé,“ konstatoval Ondřej roztržitě. Pokoušel se sníst kousek suchého drolivého chleba s kouskem tuhé, nepoddajné šunky a přitom si pročítal nějaký úředně vypadající dokument. Na pergamen padaly drobky.

„A tak mě napadlo, jestli tam třeba není,“ pokračovala Letice a otřela si rukávem ústa. „I s naší trnovou korunou.“

Dominikáni se teď tvářili jako jeden muž.

„A kde se ta jeho Stampalia nachází?“ zeptal se Ondřej.

„Tři čtyři dny plavby,“ zněla odpověď.

„A proč si myslíš, že svoji cennou trofej nedovezl raději do Benátek?“ zeptal jsem se a Jakub souhlasně přikývl.

„Nevím, jen jsem tak přemýšlela… tahle moře nejsou v tuto roční dobu dvakrát bezpečná a v Konstantinopoli se stále dokola mluvilo o tom, že námořnictvo řeckého císaře útočí na lodě Latinců. Třeba se rozhodl držet tam až do jara svůj dvůr, nebo tam jen ponechal relikvii hezky pod zámkem. V každém případě…“

„Moje milá dcero, navrhuješ nám snad…,“ začal Jakub a na jeho růžovém čele se objevila vráska.

„Ne, ne. Jsem si jistý, že paní Letice v žádném případě nenaznačuje, že bychom měli relikvii ukrást,“ vysvětloval jsem rychle. „Ale…,“ s těmito slovy jsem se na Letici podíval přísným pohledem, „pokud je pan Nicholas doma, možná bychom s ním mohli o celé záležitosti vyjednávat a ušetřit si tak dlouhou a nejistou cestu do Benátek.“

„Nemyslím, že mu byla svěřena pravomoc s námi vyjednávat,“ pronesl Ondřej laskavě, jako by mluvil k dítěti anebo snad ke koni. Čekal jsem, kdy se Letice po jeho poznámce naježí, ale ona se jen nezúčastněně usmála. „Z toho, co nám pan Petroc vyprávěl, jsem usoudil, že Querini jedná z pověření Nejjasnější benátské republiky a že právě tam uzavřeme náš obchod.“

„Pravda ovšem je, že si něčím takovým nejsem stoprocentně jistý,“ vmísil jsem se do rozpravy. „Původně jsem si to myslel, ale teď… pokud by Querini opravdu jednal jménem benátského dóžete, nezabíjel by přece pana de Sol a nepokoušel by se zabít i mě. De Sol je občanem republiky a udržuje s dóžecím palácem přátelské vztahy.“

„Zajímavé. V tom případě… jak daleko je to na Stampalii? Mohl bych se o ní alespoň zmínit našemu dobrému kapitánovi,“ pronesl Ondřej a vrátil se ke svému boji se šunkou a chlebem.

„Můj milý bratře Ondřeji, nenastal ten čas, abyste mi vyjevil, za jakých podmínek hodláte celou záležitost urovnat?“ zeptal jsem se. Tato otázka mi vrtala hlavou po celou dobu od prvního okamžiku, kdy jsem stanul na palubě janovské lodi, a nyní mi přišlo nanejvýš příhodné se o ní zmínit. Bylo mi totiž jasné, že pokud má společnost kapitána de Montalhaca z této šlamastyky sklidit alespoň nějaké ovoce, budu tím, kdo bude sklízet, právě já. A skutečně, jako bych v uších slyšel kapitánův hlas. „Dávej pozor, Klapko, dávej velký pozor.“

Mnich zvedl hlavu a od úst mu odpadlo několik drobků, zatímco jeho zuby usilovně zápolily s kusem prasečí chrupavky. „Jedná se o velmi jednoduchou transakci,“ pronesl po chvíli, když se mu konečně podařilo polknout. „Vlastnictví trnové koruny bude převedeno na Jeho Výsost Ludvíka výměnou za dar, důkaz vděčnosti krále císaři nebo císařství.“

„Přesně. A mohu tedy předpokládat, že velikost tohoto údajného daru byla mému pánovi známa?“

„Ne,“ odpověděl Ondřej a otřel si hřbetem dlaně mastná ústa.

„Jakže?“ zvolal jsem překvapeně. Tohle asi nebude snadné.

„O výši daru ještě nebylo rozhodnuto,“ vysvětloval Ondřej. „A stále není. Měli jsme jeho výši přizpůsobit potřebám a požadavkům Balduina de Courtenay. Doufali jsme, že tyto potřeby dokážeme odhadnout, aniž bychom Jeho císařské Výsosti museli klást nějaké zahanbující otázky. A protože teď je trnová koruna držena jako záruka za půjčku, bude výše daru dle mého názoru odpovídat výši této půjčky – neboť jak lépe Balduinovi poděkovat než tím, že ho zbavíme obtížné a ostudné pohledávky?“

„Přesně. Takže…,“ odmlčel jsem se a v hlavě se mi rojila procenta a provize. „Částka, kterou Querini požaduje, činí…“ Nestačil jsem dokončit větu, protože jsem ucítil ostrou bolest v holeni. Zvedl jsem hlavu a spatřil Letici, jejíž oči mě propichovaly ohnivým pohledem, i když na rtech měla stále stejný, poslušný úsměv. Pořádně mě pod stolem kopla.

„Queriniho úvěr je samozřejmě klíčem k celé naší záležitosti,“ souhlasil Ondřej, jenž si ničeho nevšiml. „A hned, jak se nám podaří zjistit, o jakou částku se jedná, můžeme poslat do Paříže zprávu a vše zařídit. Lze se ovšem domnívat, že tu máme čest s velice podstatnou částkou – řekl bych až velmi podstatnou, neboť se jedná o zajištění té nejsvětější zástavy, jejíž hodnotu snad ani nelze vyčíslit. Já osobně bych cenu koruny postavil výše než kolik je hodnota celého císařství, alespoň podle toho, co jsem o císařství slyšel a co jsem z něj viděl.“

„Přesně tak, přesně tak,“ pronesl jsem rozvážně a položil jsem si bradu na prsty spojených dlaní, což bylo gesto, které jsem vídal u Gillese. Připadal jsem si jako ten největší hochštapler, ale k mému nezměrnému údivu jsme se zvolna blížili k jádru věci. „A jakou sumu jste oprávněn… vyplatit?“ zeptal jsem se nenuceně.

„Proboha živého!“ vykřikl Ondřej a jediným stiskem ruky rozdrtil zbytek chleba na kousky, které se rozlétly všude kolem. Jeden drobek mi uvízl v obočí, další jsem zahlédl na bělostné kůži Leticina krku. Zoufale jsem se kousl do rtu: zašel jsem příliš daleko. Ale ne: Ondřej si jen oprašoval drobky a zíral do mraků na obloze, jako by se oddával jakési tělocvičné modlitbě. Viděl jsem mu zuby. Smál se.

„Můj milý synu,“ řekl konečně a mimovolně si tahal za ušní lalůček. „Já sám tomu nedokážu uvěřit, ale jsem zmocněn – a říkám ti to jen proto, že tě nyní považuji za nástupce pana de Sol…,“ zarazil se a podíval se na Letici. Ta se ihned postavila a smetla si z tuniky drobky. „Myslím, že potřebujeme ještě trochu vína,“ pronesla pohotově a sklonila se pro džbán, s nímž odkráčela kamsi na záď.

„Nesmírně dobře vychovaná mladá dáma,“ zamumlal jsem licoměrně. Mnich souhlasně přikývl.

„Také si myslím,“ konstatoval. „Neuvěřitelně diskrétní. Neuvěřitelně diskrétní. A teď…,“ naklonil se ke mně tak blízko, až se svými ústy málem dotýkal mého ucha. „Král Ludvík si přeje, abychom k zajištění koruny vyplatili cokoli, co bude k jejímu získání nutné.“

„A tím cokoli nezbytným k jejímu zajištění se míní…?“ Málem jsem ze sebe tato slova nedokázal vypravit.

„Když jsem řekl, že koruna má větší cenu než celé císařství, nebyla to jen nějaká prázdná rétorika,“ pronesl Ondřej měkce. „Ludvík je ochoten obdarovat Balduina… polovinou své královské pokladny!“ dokončil rychle a zadýchaně si mě prohlížel, jako by se právě zbavil nějakého těžkého břemene. Což byla nejspíš pravda, usuzoval jsem. Jakou má polovina Francie asi tak cenu? Přemítal jsem v duchu a vzpomněl jsem si na holiče krále Midase a na to, jak vyběhl na louku, aby své tajemství svěřil rákosí na břehu řeky. Budu muset pokračovat.

„Milostivý Bože!“ vykřikl jsem přiškrceným hlasem v nepředstíraném šoku. „To jistě není méně než… než…“

„Sto padesát tisíc zlatých livrů,“ zasyčel Ondřej polohlasně a bylo vidět, jak se mu ulevilo. „A je to venku. Ale řekl bych to i panu de Sol a nyní to tedy říkám tobě.“

„Nikomu to neprozradím,“ ujistil jsem ho.

Ondřej vstal a rázně si mnul tváře, jako by si do nich chtěl znovu nahnat krev. „Chápeš už, v jak složitém dilematu jsme se s bratrem Jakubem ocitli?“ zeptal se. Přikývl jsem.

„Můj milý bratře Ondřeji,“ pronesl jsem a naklonil jsem se blíž ke stolu plnému rozházených kousků jídla. „Vidím, jak těžké břímě spočívá na vašich ramenou, ale zvažte má slova. Myslím, že by pro nás mohlo být výhodou, pokud by se nám podařilo zastihnout Queriniho mimo Benátky. Pokud se tam totiž dostane, není možné – s ohledem na jednání benátských dóžat, a myslím, že o něm víme dosti –, že se republika nebude chtít koruny vzdát? Dokonce ani ve prospěch francouzského krále?“

„To je… to je možné,“ připustil Ondřej. Odvrátil se ode mě a zadíval se k východu, k zlatým obrysům ostrovů, které se třpytily v dáli. „Říkáš, čtyři dny plavby? To není tak daleko. Promluvím si o tom s bratrem.“ A pak již bez jediného slova odkráčel a ponechal mě zde jako jediného vlastníka prostřené tabule a šunky, na kterou jsem se vrhl jako hladový pes, poháněn nenasytnou lačností, kterou ještě umocnilo to nádherné tajemství, které mi bylo právě svěřeno.

O Letici jsem neměl od okamžiku, kdy jsme společně opustili Faroskou kapli, příliš času přemýšlet. Mohl jsem ji nechat na břehu, ale moje mysl i tělo byly tehdy v tak bolestném zmatku, že bylo jednodušší vzít ji s sebou. A ačkoli je to divné, to jak se tehdy vkleče na kameni modlila, na mě zapůsobilo nějakou podivnou silou, kterou jsem si nedokázal vysvětlit tenkrát a kterou si nedokážu vysvětlit ani teď. Jakmile jsme se potom dostali na palubu Svatého Viktora, jak se tato janovská loď jmenovala, neměli jsme prakticky možnost si promluvit ani se vidět. Když se ale později vmísila do mého rozhovoru s Ondřejem a pak mě kopla pod stolem do holeně… vrátil se mi všechen můj osamělý a bezmocný vztek, který jsem pocítil ve chvíli, kdy mi Michael vyjevil okolnosti Anniny smrti. Byl jsem ale v pasti, protože bych nikdy nedokázal ublížit ženě, jakkoli zkažené; a stejně tak jsem ji nemohl vysadit na břeh, protože jsem na lodi by
l jen pouhý cestující. Ani jeden z nás neměl nad tím druhým žádnou moc, a to byla představa, která se mi zarývala do srdce jako rozpálená dýka.

„Díky,“ řekl jsem, když jsem ji našel na přídi, odkud pozorovala zemi na horizontu. „Mockrát děkuji. Nepřerušuj…,“ zvedl jsem ruku, protože se ke mně překvapeně obrátila. „Byl bych nerad, aby sis něco namlouvala, mladá dámo. Nevím, co přesně sleduješ, ale vím, kdo jsi a co jsi udělala. To, že teď spolu žijeme na jedné lodi, je jen pouhá shoda okolností, nic jiného. V žádném případě se ale nebudeš plést do mých záležitostí, nebo, přísahám při Bohu Všemohoucím…,“ nedokončil jsem větu, jenom jsem vztekle praštil pěstí o pažení.

„Mistře Petroku, je tu něco, co ti musím oznámit.“ Ošklivě jsem se na ni zamračil, jakým právem mě takto oslovuje? Ale oči měla sklopené kamsi k palubě, objímala se rukama pevně kolem prsou a mně se při pohledu na ni vynořila vzpomínka na onen den v Římě, kdy jsem se stal svědkem toho, jak ji Querini na ulici ztloukl.

„Byla jsem tehdy v Londýně, když jste tam byli i vy,“ mumlala téměř nesrozumitelně. „Spolu s ostatními. Hledali…“

„Vím dobře, koho jste hledali,“ odvětil jsem stejně tiše a klidně, protože jsem měl strach, že když jen nepatrně zvednu hlas, ztratím nad sebou kontrolu a uhodím ji nebo udělám ještě něco horšího.

„Na tom koni jel Facio,“ pronesla, oči stále sklopené k zemi. „To byl ten vysoký muž tehdy v Římě, u řeky, ten který…“ Podívala se na mě smutným pohledem a já jsem jen přivřel oči. „Řekla jsem mu, ať tě nezabíjí, i když to měl v úmyslu. Býval kdysi žoldákem, ještě než se potkal s Nicholasem, a na válečném koni umí jezdit jako kterýkoli rytíř,“ pokračovala. „Nevěděla jsem, že chtějí tvoji ženu zavraždit. Myslela jsem, že ji chtějí jen odvést do Benátek. Kdybych… kdybych to věděla, nikdy bych se na té hanebnosti nepodílela, přísahám.“

„Nevěřím ti ani slovo,“ vybuchl jsem rozhořčeně. „A proč bych taky měl? Jsi vražedkyně a nástroj zla. Na vlastní oči jsem viděl, jak jsi zabila svého přítele. A Fulka de Grez v Římě, a zcela jistě i jeho druha: proč bys nezabila i…,“ nedokázal jsem před ní vyslovit Annino jméno. „Zabít bezbrannou ženu by bylo tak snadné, jistě mnohem snadnější než muže.“

„Ale tys tam přece byl!“ prosila. „Viděl jsi!“

„Jen to, že na tom koni jsi neseděla ty,“ zasyčel jsem, „ale nepochybuji, že jsi svoje přátele navedla do Cheapside. Proto si tě s sebou do Londýna vzali, nemám pravdu?“

„Máš,“ odpověděla a konečně se mi podívala do očí. Měla je celé rudé a bledá pleť pod nimi byla modrá únavou a vyčerpáním. „Věděli jsme, co máte v plánu – Nicholas si vydržuje celou armádu špiclů, aby mu donášeli na přátele i nepřátele bez rozdílu, a neunikne mu jediná příležitost, na které by se dalo vydělat; i na papežském dvoře měl tehdy jistého Petra z Verony. Dnes je z něj čerstvě jmenovaný vrchní inkvizitor pro severní Itálii, za což vděčí Queriniho zlatu…“ Zavřel jsem oči. Past, do níž jsme byli polapeni, byla nestvůrná. Spatřil jsem před sebou Petrovu veselou tvář a studené oči, viděl jsem, jak mu od úst létají sliny, když s námi hovořil o kacířích a o tom, jak s nimi nakládá. „Čekali jsme na vaši loď,“ slyšel jsem Letici pokračovat. „Byli jsme ve městě už od listopadu…“

„Nic z toho mě nezajímá,“ obořil jsem se na ni. „Co na tom záleží? Všechno už vím: znám všechny vaše plány, vím, kolik životů už kvůli nim přišlo nazmar.“ V šoku otevřela ústa. „Nehraj si tady na ctnostnou,“ varoval jsem ji. „Vím, o co tvému pánovi jde, i když jsem na to přišel až příliš pozdě, jenže důvěřivci jako já přijdou ke všemu až jako poslední, co říkáš?“

„Měli jsme tu dámu jen unést,“ trvala na svém Letice. „Myslela jsem, že za ni bude Nicholas chtít od jejího strýce výkupné. A pak jsem vyslechla… spatřila jsem ji na ulici a šla jsem za ní. Byla to ušlechtilá dáma…“

„Byla to princezna!“ vykřikl jsem zmučeně. „Ale kvůli tomu jsem ji – ach, Bože, já už to nevydržím!“

„Ale kvůli tomu jsi ji nemiloval?“ dokončila za mě Letice tiše. Zděšeně jsem na ni vytřeštil oči. „A Querini není můj pán, ať už si myslíš cokoli – a já ti nic z toho nevyčítám. Ne, ale vyslechni mě,“ pronesla spěšně, když viděla, že se od ní odvracím. „Byla jsem jeho žena, to je pravda. Staral se o mě a je snad zřejmé, čím jsem mu za jeho péči platila. A nejen tím: byla jsem mu užitečná, protože jsem chytrá a muži pro krásnou tvářičku rádi zradí i sebe sama. Nicholas na těchto zradách zbohatl. Nedělám si iluze, že bych byla první žena, kterou tímto způsobem využíval, a nebudu ani poslední. Ale poskytoval mi pohodlný a příjemný život a já jsem s radostí plnila jeho přání. Až do onoho dne. Ne, opravdu, poslouchej. Uviděla jsem vás v Římě toho dne, kdy mi Nicholas udělal tu modřinu pod okem, vzpomínáš? Vzal mě ven, aby mi, jak tvrdil, něco koupil, ale ve skutečnosti jsme tě sledovali. Kd
yž mi to došlo, řekla jsem mu, že s tím nechci mít již nic společného a že nemá právo…“

„Prosím, ušetři mě té své falešné morality,“ odfrkl jsem si, ale ona jen zuřivě zavrtěla hlavou.

„Při všem tom, co nejsem, ještě pořád jsem žena,“ pronesla a oči jí hořely. „A nehodlám se dívat, jak moje sestry trpí. Jsem děvka, Mistře Petroku,“ pokračovala vzdorovitě, „nejsem princezna, ale moc dobře vím, jak muži ženy zneužívají, jak nám ubližují, ponižují nás a zabíjejí, jako bychom byly jen divoká zvěř. Chceš vědět, proč nechal Nicholas tu tvoji ženu zabít? Protože to bylo jednodušší, než ji vláčet s sebou. Kdyby byla muž, pochybuji, že by riskoval něco takového. A přesně to jsem mu tenkrát na tom tržišti vmetla do tváře a on mě za to srazil k zemi.“

„Jaké to utrpení,“ politoval jsem ji výsměšně.

„Ó ano, trpěla jsem, tím si můžeš být jistý,“ ozvala se a v jejím hlase byl najednou slyšet hněv. „My všichni jsme, kurva, trpěli, nemám pravdu? Nezkoušej to na mě s tím svým povýšeným opovržením, urozený pane Pekelný pse z Balecesteru, ty jeden ctnostný vrahu kněží! Z toho, co jsem slyšela, bys se zabitím obyčejné holky určitě neváhal. A teď tady moralizuješ, jako bys byl pořád kněz!“

„Já jsem ale, do prdele, nikdy žádný kněz nebyl!“ zasyčel jsem na ni. „Byl jsem jen pouhý novic mnišského řádu a je jedno, co se o mně povídá nebo zpívá… všechny ty legendy a písničky, ty nejsou o mně, i když si to v Londýně myslí, všechno jsou to jen lži a…“

„Takže jsi nevinný. Nic jsi neudělal, co?“ otázala se dívka s rozzlobeným úsměvem na rtech. „Něco jsi ale udělat musel.“

„Nejsem kněz a žádného kněze jsem nikdy nezabil. A také –“

„A také co? Kdepak, můj milý, vím, co máš za sebou. Zabil jsi víc lidí než já.“

„Opravdu si to myslíš?“ zeptal jsem se hořce. „Vypadala jsi jako někdo, kdo to s nožem náramně umí. A když už o tom mluvíme, kdopak tě naučil zabíjet?“ Podívala se na mě úkosem a nevlídně se ušklíbla.

„Kdo mě to naučil? Nikdo. Všechno jsem se naučila sama. Vlastně to ani není příliš těžké, co myslíš? A kdo učil tebe?“

Odmlčel jsem se a hlavou se mi honily vzpomínky na sira Hugha de Kervezeyho a slova, která pronesl, když jsme se seznámili: „Tohle je ten nejlepší způsob, jak někoho rychle a efektivně zabít. Nůž dopředu, palec na ostří. Bodneš zespodu pod žebra a tlačíš nůž vzhůru.“ A vzpomněl jsem si také, jak mu pohaslo světlo v očích v okamžiku, kdy jsem ho zabil. Nakonec se ukázal jako vynikající učitel. A ze mě se stal přičinlivý student. Zjistil jsem, že zatínám pěsti tak pevně, že jsem v nich téměř ztratil cit, i když jsem nedokázal říct, co se to vlastně děje a proč.

„Není to těžké?“ ozval jsem se konečně. „Vlastně máš pravdu. Jenže tím všechno jednou pro vždy končí.“

Opět se na mě podívala tím svým postranním pohledem. „Záleží přece na tom, o koho se jedná, ne?“

„Ti, kteří věří v nesmrtelnost duše, s tebou asi nebudou souhlasit.“

„Do prdele s nimi. Jistě, bývals přece kněz. Dvakrát přecitlivělý ale nejsi, Pekelný pse z…“

„Copak mě neposloucháš? Nikdy jsem žádný kněz nebyl,“ zavrčel jsem na ni. „A pokud jde o moji duši, ta už je bezesporu ztracená, ale stejně jsem přestal věřit ve spásu či našeho milovaného Spasitele. Nehodlám si dopřávat té útěchy, že budu vraždit a krást a přitom si namlouvat, že jsem ještě stále pod Jeho ochranou. Ten luxus ponechám vojenským řádům a křižákům.“

„Já jsem tvého přítele nezabila,“ pronesla náhle. „Toho Němce, ve Folignu. To udělal Facio. Chceš vědět, jestli opravdu mám ruce krví rudé až po lokty? Povím ti to. Jednou jsem v Benátkách zabila muže. To jsem byla ještě hodně mladá dívka se vším, co k tomu patří. Zbil mě a pak mě v postranní uličce ošukal. Když si užil, usnul, protože byl ožralý jako prase. Vzala jsem ho po hlavě cihlou.“ Slyšel jsem, jak se pokouší polknout, jako by jí náhle vyschla ústa.

„Vyslechneš si moji zpověď, Mistře Nikdy jsem nebyl kněz? Tady ji máš, ať chceš, nebo nechceš: Byla jsem u smrti mnoha mužů a jednou jsem zabila i sama. V Smoothfieldu neměl život velkou cenu a v Benátkách tě zabijí i kvůli střihu oblečení. Ale Dardi byl teprve druhým mužem, kterého jsem zabila, a že si to, kurva, zasloužil,“ dodala sevřenými rty. „Kurva! Kurva! Kurva! Ach…,“ vzlykla a mě konečně došlo, že pláče. Téměř neochotně jsem zvedl ruku, abych ji utěšil, ale ucukla přede mnou. Ihned se mi vrátil můj vztek.

„Takže si to zasloužil, jo? Anna si to nezasloužila, ale on jo: to jsi nějaký nový Šalomoun? Zabila jsi svého přítele a zradila pána stejně snadno, jako by to…,“ mávl jsem pěstí do vzduchu, jako bych z něj chtěl vytlouci potřebná slova.

„Já nikoho nezradila, Nicholas odkopl mě.“

„Věnoval tě Dardimu,“ poznamenal jsem a náhle se mi vybavila slova, která mi stačila sdělit tehdy v kapli. Tenkrát jsem ji ovšem neposlouchal, protože jsem byl polomrtvý hrůzou, zmatkem i úlevou, ale nyní jsem si začal vzpomínat, že se mi pokoušela cosi vysvětlovat a že mi to tenkrát vlastně stačilo. „Ale co na tom záleží. Stejně jsi děvka: sama jsi mi to řekla.“

„Ano, na mě opravdu nezáleží, proč by taky mělo. A stejně tak bych se neměla divit, že si mě Nicholas koupil jako meč nebo koně. Něco, na čem může jezdit. Ale on mě ještě ke všemu nakonec odevzdal Dardimu. Dardimu! Moc dobře věděl, že to pro mě znamená jistou smrt. Udělal z Dardiho správce svého ostrova a já jsem byla prémie navíc. Stampalia je vyschlé, ohyzdné místo a zámek, to je jen –“

„Plácáš nesmysly! Byla bys paní svého vlastního království,“ nenechal jsem ji domluvit.

„S Dardim rozhodně ne. Dřív nebo později by mě zabil – spíš dřív. Ze všeho nejraději měl mučení. Nicholas, dokonce ani Facio, ti nejsou krutí – ne v tom smyslu jako on. Neubližují pro vlastní potěchu, ale jen tehdy, pokud jim to přinese prospěch. Když něco chtějí, udělají cokoli, aby to získali. Ale v hlavách mají plány a záměry, na jejichž uskutečnění pracují. Dardiho hlava byla prázdná, a proto si ji musel plnit hrůzami, které páchal na jiných.“

Navzdory opovržení, které jsem v sobě stále živil, jsem se při jejích slovech zachvěl a vybavil jsem si až příliš jasně pach jeho dechu tenkrát v noci na břehu Tibery. „Na něco takového vypadal příliš hloupý,“ řekl jsem.

„Kdepak. To jste celí vy, muži: tak pyšní na svoji krutost. Na to, abys byl krutý, nepotřebuješ být chytrý, děláš jen to, co ti napovídá zkažené tělo. Dardi jednou, a snad ti to bude jako příklad stačit, ušukal holku k smrti, a to byla jeho známá. Já jsem ji pak musela odklidit. Chtěl, abych ji viděla.“

„A věděl Querini, co je zač, když tě…“

„To si piš, že věděl. Jenže už se mě nabažil. A myslím, že Facio mezitím zmoudřel a získal potřebnou kuráž, takže se na něj Nicholas může ve všem spolehnout. A mě už k ničemu nepotřebuje. Kromě toho, v Benátkách je mnoho kurev, které jsou chytřejší než já.“

„Ale… to mu na tobě ani trochu nezáleželo? Po tolika letech?“

„V okamžiku, kdy mě opustil, mě jednou provždy hodil za hlavu,“ povzdechla si. „Jsem si jistá, že dnes už ani neví, že jsem kdy existovala.“

Bylo hezky a ze severu vál příznivý vítr, takže jsme se rychle prokousávali mezi řeckými ostrovy, kolem Scia a Scopella, mezi Icariou a Miconem a dále k Egejskému vévodství, kolem benátských pevností střežících benátské panství nad vyprahlými skalisky s bíle natřenými vesničkami, které se krčily v jejich stínu. Ke konci třetího dne plavby jsme spatřili Stampalii, a protože jsme nechtěli dorazit k cíli cesty v noci za tmy, kapitán zavedl loď do závětří zátoky Amorgo. Prožil jsem neklidnou noc, protože ať měli oba dominikáni stran Queriniho, pokud bychom ho tu pochopitelně našli, jakékoli úmysly, já měl v hlavě jen jediné. A právě proto jsem oba bratry k cestě na ostrov nasměroval. Jestli tu Nicholas Querini bude, musím pomstít Jeana de Sol i svého kamaráda Horsta. Querini musí zemřít. Tato myšlenka mi vzklíčila v hlavě již v konstantinopolském císařském paláci a od té doby, pomalu a v přítmí rostla a sí
lila. Zde, v jasném a oslnivém třpytu řeckých ostrovů se mladá sazenička hrdě přihlásila k životu. A protože jsem s Leticí uzavřel jakési podivné, krkolomné příměří, všechny moje síly se nyní soustředily jen na smrt jejího bývalého pána a vládce. Jinak jsem ale neměl nejmenší tušení, kterak svoji pomstu skloubit s jedinečnou, nepředstavitelnou příležitostí, kterou přede mnou tak velkoryse nastínil Ondřej z Longjumeau. Ještě nikdy předtím jsem neplánoval, jak někomu ublížím, a neměl jsem do toho chuť ani teď, ale jak to tak vypadalo, neměl jsem jinou možnost, pokud jsem se ještě kdy chtěl vrátit do společenství posádky Kormorána. A zatímco se naše loď zvolna pohupovala pod rozzářenými hvězdami, trpce jsem v duchu litoval svého rozhodnutí vypravit se na východ a do Konstantinopole.

Letice se, na rozdíl ode mě, doslova třásla vzrušením. Po celou plavbu se stylizovala do role dámy a držela si od všech nepřekonatelný odstup. Dokonce dovolila kapitánovi, aby sám sebe jmenoval jejím ochráncem a rytířem, kteréžto úlohy se chopil s absurdní vážností, za niž bezpochyby vděčil přísnému dohledu obou dominikánských bratří. Od naší poslední vády jsem téměř neměl možnost se s ní setkat a zjistil jsem, že usilovně toužím po tom, abych dokázal uhádnout, co se jí právě honí hlavou. Věděl jsem o ní míň, než když jsem ji poprvé spatřil v Římě. Fascinovala i odpuzovala mě zároveň a rozhodně jsem jí nevěřil ani nos mezi očima. I proto mě hodně překvapilo, když se zničehonic ocitla po mém boku, zatímco jsem se v zamyšlení opíral o pažení a pozoroval temnou siluetu ostrova v dáli.

„Ahoj, Pekelný pse,“ pozdravila mě tiše. Ohlédl jsem se a zahlédl jsem její ostře řezaný, přesto ale smyslný profil, ozářený slabým odleskem hvězd na hladině.

„Dobrý večer,“ opětoval jsem její pozdrav. Můj ty Bože, to se opravdu nezmůžu na nic lepšího? V duchu jsem ale toužil po tom, aby mě ponechala mým temným a krvavým myšlenkám.

„Ty jsi ale dobře vychovaný pejsek,“ provokovala mě. „Na kacířského vraha kněží určitě.“

„Paní Letice,“ respektoval jsem její novou roli. „Myslím, že byste tu neměla být,“ varoval jsem ji naléhavě. „Kapitán, bratři…“

„Ser na bratry,“ odbyla mě. „Co vlastně dělají? Nešukají někde jeden druhého? Takhle to s vámi kněžími končí, co?“

„Už jsem ti řekl, že jsem nikdy žádný kněz nebyl!“ vybuchl jsem, ale pak jsem si všiml, jak se uculuje.

„A já jsem zase říkala, že něco jsi provést musel,“ nedala se jen tak.

Neviděl jsem jinou možnost, než jí všechno vypovědět. Snad, myslel jsem si, mi potom dá pokoj. A tak jsem jí chvatně a ve spěchu odvyprávěl celý svůj smutný příběh, počínaje nocí, kdy jsem se v hostinci U Biskupské berly poprvé setkal se sirem Hughem de Kervezeym, až po krvavé ráno na pláži na ostrově Koskinoi.

„Tohle všechno ti povídám jen proto, abys mě už konečně nechala na pokoji,“ upozornil jsem ji nevlídně, když jsem skončil. „Nenech se mýlit, my dva nejsme žádní přátelé.“

Pokrčila rameny. „Ale osud nás každopádně svedl dohromady, ať už jsme, nebo nejsme přátelé. A děkuji za ten tvůj příběh, i když byl daleko míň zajímavý než ty písničky, které se o tobě zpívají. Teď mě ale poslouchej: vůbec nic o mně nevíš, ale spoustu toho předpokládáš. Takže teď buď chvíli zticha a já ti povím příběh svého života. A pak si mě klidně suď, jak bude libo – ale až potom. Narodila jsem se nejspíš někdy před dvaadvaceti roky v Londýně, ve Smoothfieldu,“ začala rychle, jako by se snad bála, že jí v jejím vyprávění zabráním.

„Máma byla trubadúr – opravdu si tak říkala,“ dodala zcela vážně, když zpozorovala můj skeptický výraz. „Uměla zpívat jako slavík, krásně tančila a s loutnou si také rozuměla. Měla krásné tělo, a jak ráda říkávala, s křivkami na těch správných místech, a to s takovými, že na ně chlapi zírali tak dlouho, až jim jejich manželky rozbíjely o hlavu džbány. Vydělávala nám na živobytí tím, že zpívala na nejrůznějších slavnostech, a někdy to bylo živobytí bohaté, jindy zase chudé, ale o všechno se starala jen ona, protože táta s námi nikdy nebyl a já neměla tušení, kdo by to mohl být. Když mi začaly růst na pipině chlupy, začala mě brát s sebou, protože lidé rádi házejí mince roztomilé holčičce, a když jsem obcházela s pohárem, mohli se přetrhat, aby mi ho zaplnili.“

„Smoothfield znám – je to ohavné, neutěšené místo,“ poznamenal jsem zdráhavě.

„A co jiného můžeš také říct?“ odpověděla rázně. „Když jediné, co znáš, je ten tvůj Balecester, musí ti neutěšený připadat celý Londýn.“

„Balecester? Nikdy jsem přece netvrdil, že pocházím z té ubohé díry,“ opravil jsem ji a dal jsem se do smíchu. „Jsem kluk z Devonu – a Balecester, to pro mě mohl být klidně samotný Babylon, když jsem ho poprvé spatřil. Jen se uklidni, Smoothfield je ohavný a neutěšený ve srovnání s čímkoli, a věř mi, pár míst jsem už procestoval.“

„Pán je světaznalý,“ ušklíbla se. „Ale máš pravdu, jsou hezčí a přívětivější místa k žití. A stejně tak je pravda, že jsem vyrůstala prakticky na hnojišti, obklopená lidmi, kteří byli ochotni platit za to, aby se mohli podívat, jak spolu šukají dva psi. A jistě, kradla jsem lidem váčky s penězi a dívala jsem se, jak máma dělá věci, které urození lidé rozhodně nedělají. No a co? Tak chceš slyšet můj příběh, nebo nechceš?“

„Jen pokračuj, pokračuj,“ ujistil jsem ji a předstíral jsem lhostejný nezájem, i když ve skutečnosti mi její společnost byla stále milejší, protože jsem si připadal tak sám, neboť mým jediným druhem byl můj hněv a hněv je špatným společníkem.

„Když mi bylo šestnáct – aspoň si myslím, že mi bylo šestnáct, ale… jasně, byl to ten rok, kdy král zavřel vévodu z Kentu…“

„Takže před pěti lety,“ doplnil jsem její informace. „Což znamená, že ti je jednadvacet.“

„Výborně, Pythagore,“ poděkovala mi. „To jsou ale věci: nakonec jsem mladší, než jsem myslela. No nic. Toho roku se máma dala dohromady s kupcem z Aldgate. Bohatý chlap. Pracháč. Jednou večer měl společnost a máma na ní zpívala a tancovala. Zamiloval se do ní a než jsem se stačila vzpamatovat, bydlely jsme v jeho domě. Můj ty Bože, ten ale byl. Jistě, byly jsme jen v podkroví, ale přesto… A tak to pokračovalo tři měsíce, krásné šaty, spousta jídla, žádné otravování od těch starých smradlavých pobudů s šedivými kníry a dechem mrtvoly. Naparovala jsem se v Cheapside jako nějaká honorace, to ti povídám. A pokud se ptáš, jestli jsem se celá vyšňořená zašla podívat i do Smoothfieldu, to si piš, že šla. Všechno šlo tak báječně, dokud se ten starý blázen nerozhodl, že musí ten svůj podělaný zbožný život korunovat poutí do Jeruzaléma. Začal tedy dávat dohromady veselou partičku podobně naladěných kum
pánů – všichni byli zazobaní jako on – a sluhů, mezků i mezkařů a, pochopitelně, že výprava jako ta jejich potřebovala i něco pro pobavení. Mámu si koupil pořádným pytlíkem zlaťáků a příslibem spásy její duše.

Uprosila jsem ji, aby mě vzala s sebou. Mohla jsem jí přece být užitečná a navíc, ten její starý kozel našel zalíbení i ve mně. Vyrazili jsme na jaře a na moři každý jen blil přes palubu, i když moře bylo klidné jako nějaký rybník. Já si ale cestu náramně užívala, až do Francie: kde mi dali vlastního osla. Byl to nádherný život, protože jsme bydleli v těch nejlepších hostincích, starý nelitoval peněz. Máma večer tancovala a pila. Já jsem se přes den držela stranou, ale rozhodně nehrozilo, že by mě někdo ošmatával, protože všichni mysleli na vyšší věci. Dokonce i přes hory, kterých se všichni strašně báli, to byl příjemný, rozkošný výlet. Prošli jsme do Itálie a ten krásný sen stále neměl konce. Směřovali jsme do Benátek, kde jsme chtěli nasednout na loď do Jaffy. Bylo to ještě předtím, než se vrátil Fridrich a v celé zemi, od Milána až k moři, panoval mír a všude zářilo horké slunce a doz
rávalo sladké ovoce… a máma a její přítel si byli blíž a blíž, až nakonec dělali narážky, že bych mohla dostat nového tatínka…“ Tady se odmlčela a zavrtěla hlavou. Na rtech se jí přitom na okamžik objevil nepatrný, znechucený úsměv.

„Přijeli jsme do Benátek a druhý den ráno se máma probudila s horečkou. A další den už se neprobudila vůbec. Prostě jen tak: horečka, krvavý průjem a byla mrtvá v posteli plné sraček. A hned potom zmizel i její váček se zlatem. Starý kozel si ho vzal zpátky a najednou už mi nechtěl dělat tatínka. Chtěla jsem pro ně aspoň tancovat, ale vysmáli se mi. A ve svém spěchu za spásou svých duší se postarali o to, abych se nedostala na loď, na které odpluli.

Zůstala jsem ve městě jen se šaty, které jsem měla na sobě, bez halíře a neuměla jsem ani slovo benátsky. A jestli jsem si v Londýně náhodou namlouvala, že mě chlapi ošmatávají – Matko milosrdná! Benátčani jsou jako štěnice: vlezou ti úplně všude. Byla jsem… kdyby ses teď viděl. Díváš se na mě tím výrazem, který chlapi tak rádi používají: Jak strašné! Ale pokračuj!“

„Nesmyl!“ ohradil jsem se s uraženou důstojností. Ale samozřejmě měla pravdu.

„Chtěla jsem říct, že jsem nebyla žádná běhna, ale panna jsem už taky nebyla, jestli mi rozumíš. Měla jsem hlad, jak jinak, ale uměla jsem krást, a to mě udrželo při životě celý týden až do okamžiku, kdy jsem narazila na partičku rabiátů, kteří se rozhodli mě znásilnit. Utekla jsem před nimi a utíkala jsem tak dlouho, až jsem se ocitla v té části města, kde jsem ještě nikdy předtím nebyla… na náměstí plném kurev. Byly všude. V každém okně, v každém patře. Přišlo mi, jako by se chtěly vyšplhat až do nebe a všechny si natřásaly kozy a všechny skřehotaly dolů na muže na ulici jako nějaké nadržené vrány. Došlo mi, že v jednom z těch hanbinců budu před svými pronásledovateli v bezpečí, a tak jsem vběhla dovnitř a prosila jsem madam, aby mě ukryla. Pomohla mi a než jsem se stačila pořádně rozhlédnout, stala se ze mě benátská kurva. Uměla jsem zpívat a tančit, takže jsem se vyplatila, a madam s
i také myslela, že vypadám exoticky – haha, ze Smoothfieldu a exotická! – a držela si mě jen pro ty nejvzácnější hosty…“

„Jako například Nicholas Querini?“ dokázal jsem již předpovědět další děj.

„Jako messer Nicholas. Našel ve mně zalíbení – vlastně o trochu víc, protože si mě od madam rovnou koupil. Ano, koupil, protože jsem se v jistém okamžiku stala jejím majetkem.“ To slovo jen usykla a skousla si ret. „Koupená a prodaná, to je můj život. Nicholas měl ženu a hezkou rodinu, mě si tedy vydržoval ve starém paláci kousek od náměstí Svatého Marka. A musím přiznat, že jsem u něj byla šťastná. Byla tam střešní terasa s květinami a dokonce i stromem a víš co? Měla jsem i opici! Benátští muži svým kurtizánám rádi kupují opice a papoušky. Je to takové riziko našeho povolání, protože, co si budeme namlouvat, koušou, žerou měkké ovoce, ze kterého je hrozný binec a všude jen serou, ale co, hlavně že jsou exotičtí. Tralala. Nicholas přicházel, aby se se mnou vyspal, a potom jsme si povídali a potom to povídání přišlo ještě před souložením i po něm a mně se to líbilo. A abys věděl, naučil mě i
číst: koupil mi mého vlastního učitele, starého mnicha – ten mě strašně nenáviděl.“ Pohodila hlavou a dala se do hrubého smíchu. „Myslel si, že ženy by neměly umět číst, a tak mě učil psát jen bezduchým opakováním, ale pohrozila jsem mu opicí – tu ze srdce nesnášel – a nakonec jsem se všemu naučila. Je sranda, že ho vlastně zabil ten papoušek. Ty bestie totiž roznášejí nějakou nemoc, špinavci. Netuším, jak to, že jsem ji také nedostala, ale nedostala.“

„Mně se opice líbí,“ poznamenal jsem. „Jsou…“

„Vůbec s tím nezačínej!“ umlčela mě.

„Dobrá, dobrá,“ souhlasil jsem. „Takže ses naučila číst a psát. Co bylo potom?“

„Nicholas mi nosil věci na čtení a přitom si všiml, že je dokážu rozebrat a najít jejich skutečný smysl. Že dokážu odlišit zrno od plev, číst mezi řádky, jak je libo. Nejprve to dělal jen tak pro zábavu – vzrušovalo ho, že si může povídat s chytrou kurvou. Pak mi ale začal nosit i jiné věci, dokumenty, které se týkaly skutečných událostí. Vůbec jsem netušila, že je to tak významný člověk, ale je… je opravdu mocný, nesmírně. Bohatý jako sám dóže, vlastně ještě bohatší, a neustále, neustále něco osnuje a kuje pikle. Vždycky jsem si říkala, že má hlavu plnou mravenců, kteří se ani na okamžik nezastaví a neustále ho zásobují čerstvými nápady, neustále spřádají nové a nové plány. Úplně mě strhal. Nakonec strhá každého.“

„Ale na první pohled vypadá jako typický obchodník,“ namítl jsem. „Velký a spokojený sám se sebou. Spousta jídla a pití a poplácávání po zádech.“

„Jistě, to všechno taky je,“ odfrkla si Letice. „Jenže tím jen odvádí pozornost, zatímco lidem vybírá kapsy.“ Když viděla můj nechápavý výraz, dodala rychle na vysvětlenou. „Ne tak, jak myslíš, Petroku. Nekrade, ani se lidem nepřehrabuje v tašce. Svoji práci dělá perem a slovy a čísly. Tak si můžeš nakrást neuvěřitelné bohatství. Třeba celou říši. Jednou by samozřejmě chtěl být dóžetem,“ pokračovala zamyšleně. „To mi došlo hodně brzy. Začínal mě posílat ven z domu, abych mu donášela na jeho protivníky. Nikdo netušil, kdo jsem, a co jsem zač. Jazyk jsem se naučila opravdu rychle, takže jsem mohla prakticky kamkoli. V Benátkách jsem byla dívkou bez minulosti. A přitom jsem se seznámila s Dardim a Faciem.“

„Na to už jsem se chtěl také zeptat.“

„Dardi byl obyčejný zabiják, jednoduchý a prostý. Kdykoli potřeboval Nicholas odstranit někoho z cesty, Dardi se o to postaral. A měl pořád co dělat. Nicholas platil dobře, a Dardi pěkně zbohatl. Ale nezmoudřel, spíš naopak. Byl to jen takový opičák. To Facio… Facio byl úplně jiný. Rychlý a pohotový. Kdyby se narodil těm správným rodičům, byl by jako Nicholas, ale byl synem obyčejných rybářů a svoji cestu vzhůru si musel setsakramentsky probojovat. Teď se od Nicholase nehne ani na krok. Jsou si neuvěřitelně blízcí. Facio věří, že ho Nicholas jednou povýší do šlechtického stavu – a možná má pravdu. A pro něco takového by klidně zabil i papeže. Kdyby tam v kapli byl se mnou Facio, už bychom spolu tenhle hovor nevedli.“

Na chvíli se odmlčela a ani já jsem nic neříkal. Zvedal se vítr a začínala být zima. Letice se o mě na okamžik opřela ramenem a zase se stáhla. A já jsem v duchu konstatoval, že si přeji, aby to udělala znovu.

„Nejsme zase tak odlišní, ty a já,“ pronesl jsem nakonec. „Náš osud nám byl vnucen a nikdo se nás na nic neptal. Mně bylo zřejmě souzeno najít kapitána de Montalhaca, který je pro mě dobrým člověkem, i když pro jiné nikoli. A tobě bylo souzeno najít Nicholase Queriniho, kterého celý svět považuje za dobrého a ušlechtilého muže. Ale oba jsme byli vtaženi do… do…“

„Do pěkně smradlavýho, posranýho hajzlu,“ dokončila za mě. „Ale teď už ti přeji dobrou noc, můj milý, laskavý Pekelný pse. Na shledanou ráno.“

ČÁST PÁTÁ – STAMPALIA

26.

Queriniho hrad byl, navzdory tomu, že se nám Letice pokoušela namluvit, že je to ponuré a k zániku a zmaru předurčené místo, ve skutečnosti nádhernou stavbou vystavěnou ze zbrusu nových, bělostných kvádrů, která se téměř vesele a radostně tyčila nad stejně bělostnou vesnicí, s výhledem na dvě malé zátoky průzračné hluboké vody. Ihned nám bylo zřejmé, že Querini tu není: v přístavu nekotvila žádná loď a na cimbuří nevlál žádný prapor.

Jakmile jsme se ocitli ostrovu na dohled, oba dominikánští bratři začali rázovat tam a zpět po palubě a pořád si něco vzrušeně šeptali a přitom se úspěšně motali do cesty námořníkům a překáželi jim v práci.

Bylo rozhodnuto, že na břeh vystoupí pouze Letice a já tak, abychom nevzbudili zbytečné podezření. Mistr Lambertus mi našel meč, ohavnou věc, kterou snad používali k pobíjení prasat, ale měl svoji pochvu i pás a já jsem byl šťastný, že ho mám po boku, i když se nezdálo, že by nám mělo hrozit nějaké nebezpečí. Oblékl jsem si i svůj plášť a stejně se ustrojila i Letice. Společně jsme pak sešplhali do malého člunu. A zatímco s námi námořníci veslovali napříč zátokou, na jejímž břehu byla vytažená řada rybářských loděk, pozoroval jsem vesničany, kteří se shromáždili pod stromy. Nezdálo se, že by je náš příjezd něčím vyděsil, a to jsem bral jako dobré znamení. Když jsme vyskočili na břeh, pár z nich se k nám přišouralo, aby se zeptali, co jsme zač a co tady hledáme. Pozdravil jsem je jejich mateřštinou a vysvětlil jsem jim, že máme jednání na hradě. Pán je ale pryč, oznámili nám. Právě js
me ho minuli. Odplul před pouhými dvěma dny. Kdy se vrátí? Svorně pokrčili rameny a byla na nich znát zřejmá úleva, že nejsme ani Benátčané, ani zástupci žádné z okolních velmocí. Takto uklidněni se pak vrátili ke svým sítím.

„Nepoznali tě,“ řekl jsem Letici.

„Nejspíš proto, že mi Nicholas nikdy nedovolil, abych se z hradu dostala až sem,“ odpověděla. „Byla jsem tu měsíc, před třemi lety, ale myslím, že cestu najdu. Tady.“

Vydali jsme se úzkou cestou, tu dlážděnou, tu jen s původním, kamenným podložím, která se vinula vzhůru vesnicí a mezi domky, na jejichž zápražích posedávaly staré ženy, hrály si děti, které před námi s křikem prchaly, a odkud na nás z větví olivovníků zvědavě shlížely slepice. K bráně hradu vedlo krátké, ale příkré stoupání, a když jsme k ní udýchaní dorazili, ve strážnici vůbec nikdo nebyl. Zavolal jsem dovnitř úzkou mřížkou v tlustých vratech a ihned jsme zaslechli zvuk kroků pospíchajících k bráně. V otvoru se objevila tvář velmi mladého zbrojnoše a hned po ní tlustý zarudlý pijácký nos.

„Paní Letice!“ zaskřehotal hrdelní benátský hlas a pak se již ozvalo šramocení a skřípání a zbrojnoš před námi otevřel malá vrátka uvnitř brány.

„Jacopo,“ pozdravila Letice. „Obávám se, že jsme přišli pozdě a že teď za signorem Nicholasem musíme znovu až do Benátek!“

„Tak, tak,“ pokýval hlavou Jacopo. Byl to dobře živený chlapík středního věku, který jistě dbal na dostatečný přísun tekutin. Měl nateklé ruce a vodnaté, krvavé oči. Předpokládal jsem, že se s velkou péčí věnuje správě vinných sklepů svého pána. „Ale jste očekáváni,“ pokračoval. „A kdepak je signor Dardi?“ zajímal se a zároveň si mě zvědavým pohledem prohlížel od hlavy až k patě. Mezitím jsme prošli na malé nádvoří, prostor ohraničený vysokými zdmi, zdobený pomerančovníky v hliněných květináčích s kamennými deskami, na kterých byl zřejmě vytesán rodový erb Queriniů. Prostor byl lehce cítit čerstvou maltou.

„Dardi mě poslal napřed. Sám ještě zůstal v Konstantinopoli,“ oznámila mu Letice, když za námi bouchly dveře. „Mám tu mezitím všechno připravit.“

„V pořádku, v pořádku,“ blekotal Jacopo se zřejmou úlevou. „Všichni už se tu na signora Dardiho nesmírně těšíme, až se konečně ujme své nové funkce,“ dodal a jeho slova přímo přetékala falešnou srdečností.

„Tím jsem si jistá,“ odpověděla Letice a přísně si ho prohlížela. Muž se pod jejím pohledem lehce zachvěl, ale možná se mi to jen zdálo. „Ale k věci. Pan Nicholas mi předal pokyny. Nenechal zde něco velmi důležitého, něco, co si přivezl z Konstantinopole?“

„Nic takového, paní. O ničem takovém…“

„Truhlici. Nesmírně drahocennou truhlici,“ napovídala mu Letice. „Mám se ujistit, že je uzamčena v té nejnedobytnější místnosti, kterou tu máte.“

„Truhlici?“ zopakoval Jacopo a tvářil se stále zmateněji a nechápavěji. „Ne, ne. Nic takového.“

„Třeba to nebyla truhlice,“ pokračovala Letice. „Bedna… balíček, asi takto velký?“ Podívala se na mě a roztáhla ruce asi na šířku hlavy.

„Absolutně vyloučeno, tím jsem si jistý,“ pronesl Jacopo prázdně. „Přivezl koření do kuchyně a štůček hedvábí k zavěšení do velkého sálu, ale… ne, kromě našeho hosta, už tu nic jiného nenechal.“

„Hosta?“ otázala se ihned příkrým hlasem.

„Promiňte mi to zlehčení,“ omlouval se Jacopo. „Myslel jsem toho muže, kterého náš pán přivezl z Konstantinopole – a kterého tu máme držet až do…“

„Držet koho?“ zeptal jsem se a najednou se mě zmocnil pocit, jako bych se měl každým okamžikem zřítit na kamennou dlažbu nádvoří, tak silný byl nával krve, který se mi nahrnul do hlavy. „Toho Francouze?“

„Jacopo, ještě jsem ti nepředstavila signora Petruse, který do služeb našeho pána vstoupil teprve nedávno,“ pronesla Letice lehce a nenuceně, zatímco Jacopo překvapeně poulil svoje krví podlité oči.

„Ano, je to Francouz, opravdu,“ souhlasil. „Takže víte, o kom mluvím, to je dobře. Už jsem se začínal bát, že mi tady umře dřív, než… než mu signor Dardi stačí položit pár otázek. To měla být jeho práce.“

„To skutečně měla,“ potvrdil jsem mu temně. „Ale signor Dardi mě požádal, abych dotazování provedl za něj.“

Muž si hlasitě a úlevně vydechl. „To mi spadl kámen ze srdce,“ vypravil ze sebe. „Já totiž… a signor Querini to dobře ví, na takovou práci nejsem. Jsem si jistý, že bych ho zbytečně zklamal. Přejete si… přejete si ho hned vidět? Ne, ne, promiňte, nejdřív vás samozřejmě musím ubytovat. Jistě jste unavení a vyhládlí – a čekáte, až vám z lodi přivezou věci. Signoro, neměl bych na břeh poslat své muže, aby je přinesli?“

„To nebude nutné, kapitán lodi se o všechno postará. Teď se raději podívejme na toho vašeho Francouze – nechceme přece, aby nám umřel dřív, než si s ním stačí signor Petrus promluvit, že?“

Přikývl jsem a snažil jsem se tvářit co nejnepřístupněji a nejlhostejněji. Jacopo již neplýtval naším časem. Otočil se na místě a vedl nás do hradu. Bojoval jsem s pokušením vytáhnout meč a rozseknout toho tlustého červa napůl, ale včas jsem se uklidnil.

„Kolik mužů posádky zde máte?“ zeptal jsem se s předstíranou nudou v hlase. Nedovolil jsem si ani ten nejmenší záblesk naděje, neboť klamná naděje je v konečném důsledku ještě horší než vůbec žádná.

„Pět,“ odpověděl Jacopo přes rameno. „A pak ještě deset řeckých kluků – ale ti jsou dnes všichni dole ve vesnici, zítra slaví nějaký ten svůj šeredný kacířský svátek.“

Prošli jsme halou s velkým krbem opět zdobeným rodinným erbem. Čekal na to, až ho vymetou. Pak jsme začali stoupat. Nejprve přímým schodištěm, pak točitým. V duchu jsem přitom očekával, že sestoupíme někam dolů, vězňové přece bývají drženi v podzemí, ale možná se novodobé hrady stavějí bez podzemních kobek, kdo ví? Podíval jsem se na Letici, ale ta jen upřeně zírala na Jacopova roztřesená záda, na tváři nebezpečné prázdno. Vrátila se mi vzpomínka na Dardiho v okamžiku, kdy mu bodla pod žebra dýku, a jen jsem se tiše modlil, aby si podobnou pomstu naplánovala i zde, neboť tohle byl její svět a já o něm nevěděl vůbec nic, stejně jako jsem netušil, čeho všeho je schopná.

„A jsme tady!“ vydechl Jacopo ztěžka. Museli jsme vystoupat až na samotný vrchol hradu, protože schody už dál nevedly a my jsme stáli na plošině, do níž ústily dvoje dveře. V držáku hořela zastrčená pochodeň. Jacopo otočil klíčem a otevřel dveře blíže k nám. Místnost za nimi byla malá, ale čerstvě vybílená a úzkým oknem do ní pronikalo nízké zimní slunce. K podzemní kobce měla daleko, ale přesto působila studeným, zoufalým dojmem: byla v ní cítit smrt. Nebyl zde žádný nábytek, až na slamník na kamenné podlaze pod oknem. A na něm ležel na břiše nahý muž. Jedna ruka mu visela dolů a spočívala dlaní vzhůru bezvládně na podlaze. Letice zadržela Jacopa na místě a s pánovitě vztyčeným prstem přešla rychle k muži na slamníku. Dřepla si k němu a uchopila ho za hustou kštici ocelově šedých vlasů. Zvedla mu hlavu, ale neviděl jsem mu do tváře, protože mi ve výhledu bránilo její stehno.

Letice upustila bezvládnou hlavu na slamník a obrátila se k Jacopovi.

„Je to on,“ oznámila mu. „Teď nás s ním nech o samotě. Položíme mu několik otázek a podle odpovědí, pokud se nám nějakých dostane, ho signor Petrus vezme s sebou do Benátek.“

Jacopo se rozzářil a téměř radostně zmizel z místnosti. Jakmile za ním zacvakly dveře, rozběhl jsem se ke slamníku a klekl jsem si vedle Letice na zem. Muž měl tvář zabořenou do slamníku. Natáhl jsem k němu ruku, ale zadržel jsem ji uprostřed pohybu. Záda měl jednu zjizvenou, zduřelou hmotu plnou strupů, z nichž některé byly zaschlé, zatímco jiné popraskané, růžové a plné hnisu, který se táhl z živého masa jako klubko žížal. Všude byl cítit strašlivý puch moči a hnijícího masa. Ale ramena se mu slabě zvedala a zase klesala, a tak jsem polknul, trochu jsem se zachvěl a pak jsem mu již jemně a opatrně obrátil hlavu.

Kapitán de Montalhac si olízl rozpraskané rty a víčka se mu nepatrně pohnula. Obě oči měl orámované černými podlitinami a nateklé tak, až se mu zcela zavřely. Nosní dírky mu ucpala zaschlá krev, ale dýchal a žil. Držel jsem v rukou předměty, které byly svědky zmrtvýchvstání našeho Pána, a necítil jsem přitom vůbec nic. Mrtví jsou mrtví a nemohou se vrátit. Kosti mrtvých konstantinopolských Řeků; seschlá tkáň relikvií, které jsem nakradl a prodal; Anna… nikdo z nich se již nevrátí. Mrtví nejsou těmi, které opouštíme, jen ty živé. A já jsem si připadal stejně opuštěný, ale teď se mi kapitán vrátil a ještě žil. Sklonil jsem se k němu a políbil jsem ho na čelo.

„Klapko?“ zašeptal, i když to byl jen slabý povzdech a já jsem se musel naklonit až těsně k němu, abych jeho dech vůbec slyšel. „Klapko? Tak už tě taky dostali.“ Zdálo se, že omdlel, a proto jsem ho uchopil za ramena a jemně, ale naléhavě jsem s ním zatřásl.

„Ne, pane,“ šeptal jsem mu a upravil jsem mu dlaní slepené vlasy na rozpáleném čele. „Přišel jsem si pro vás. Jste zachráněn.“

„Mají dopis,“ pronesl náhle zřetelně a srozumitelně a podařilo se mu rozevřít jedno oko.

„Ne, ne!“ zvolal jsem. „Ten mám já. A ještě pár věcí navíc. Teď už ale pryč odsud. Dokážete se zvednout?“

Pokusil se otočit, ale bylo to nad jeho síly. Svlékl jsem si plášť a opatrně jsem mu ho přehodil přes rozdrásaná záda. Pak jsem mu zasunul ruku pod paži a pokusil jsem se ho zvednout, ale byl příliš těžký.

„Letice,“ zavolal jsem na dívku tiše. „Zvládneš přesvědčit svého přítele Jacopa, aby přivolal stráže? Musíme mého pána přenést na loď.“ Asi vteřinu si mě prohlížela přivřenýma očima, ale přikývla a přemístila se ke dveřím. Vyšla ven a odtud k nám pak doléhal její hlas, zvýšený a panovačný. Hned po něm se ozval Jacopův nejprve ustrašený a hned potom plný úlevy; následoval klapot kroků pospíchajících dolů po schodech. Letice nakoukla do dveří.

„Přivede je a přinesou i nosítka,“ oznamovala mi. „Je bez sebe blahem, že se tvého pána zbaví, a jestli to sehrajeme dostatečně věrohodně, jsem si jistá, že se nám podaří odsud bez problémů zmizet.“ Přišla ke mně a klekla si vedle. „Jacopo je sice magor, ale ne zase takový. Tenhle ostrov z celého srdce nenávidí a stýská se mu po Benátkách a kamarádech z mokré čtvrti. Jsem si jistá, že s tímhle nemá nic společného,“ řekla a jemně položila ruku na kapitánovu hlavu se slepenými vlasy. Působila nezvykle dlouhým a bílým dojmem – ve srovnání s krví slepenými provazci černé a šedé barvy vlasů. „Je sice chamtivý, ale ne krutý. Ze všeho nejvíc se bojí Dardiho a teď si myslí, že tvůj pán zemře a Dardi bude chtít, aby za to někdo zaplatil stejnou měrou – a bojí se, že to bude on. Když na něj nebudeme příliš tlačit, řekla bych, že uvěří tomu, čemu uvěřit chce.“ Podívala se na kapitána a po
malu se pokřižovala. „Tohle zřejmě udělaly stráže, aspoň myslím. Nicholas by si určitě nešpinil ruce. Ale nemá problém přinutit ke krutosti jiné,“ zamumlala a na okamžik jí ztuhla ramena. Na schodech se znovu ozvaly kroky.

Strážci – mladík z brány a tři další, zarostlí pořízci s kocovinou, původně nejspíš přístavní dělníci z Benátek – zvedli kapitána na nosítka a s hlasitým klením ho snášeli dolů po schodech. Přišlo mi, že to trvá celé hodiny, a celou tu dobu jsem se třásl, že ho upustí, ale nakonec jsme v pořádku došli až do haly, kde muži složili své břímě na jídelní stůl.

„Přišel sem s nějakými osobními věcmi – oblečením, dokumenty, něco takového?“ otázal jsem se Jacopa. Chvíli přemýšlel, pak kamsi zmizel, a když se vrátil, držel v ruce tmavý chumel látky. I když byla celá špinavá, poznal jsem černý damašek šatů, které měl kapitán na sobě v den, kdy opouštěl Konstantinopol.

„A zbytek?“ vyštěkl jsem. Jacopo, jenž očividně očekával pochvalu, se vystrašeně nahrbil a zavrtěl hlavou.

„Nic jiného nebylo, signore. Vystoupil na břeh jen v těchto šatech…“

Nevěřil jsem mu, ale ozbrojenci mezitím přestali dýchat jako závodní koně a bylo načase pokračovat v cestě. Luskl jsem prsty, přesně tak, jak by to asi na mém místě udělal Facio, a kapitán byl znovu zdvižen na nosítka a čtyři vojáci ho s dalším klením vynášeli z haly a ven z hradu. Dolů úzkými a křivolakými uličkami, mezi olivovníky, kolem postávajících rybářů, kteří od nás tentokrát odvrátili zrak. Nosítka pak opatrně uložili na dno člunu a já jsem začal Letici pomáhat na palubu.

„Signora Letice, kam to jedete?“ divil se Jacopo hlasitě. Poskakoval z nohy na nohu, jako by se mu strašně chtělo na záchod.

„Musím dát panu Petrusovi pokyny a také musím zaplatit kapitánovi lodi,“ odsekla. „Dnes už jsem potkala tolik bláznů,“ dodala nebezpečně, „že si nedělám iluze, že by instrukce messera Nicholase byly vyplněny jen proto, že si to já sama přeji. Odešlu Petruse na cestu a pak se vrátím sem, abych se postarala o záležitosti tady na ostrově. Ty na mě počkej na hradě.“ S těmi slovy luskla prsty na veslaře a já jsem odstrčil loďku od břehu a přehoupl jsem se přes okraj. Veslaři spustili vesla a loď vyrazila kupředu. Jacopo nás ještě chvíli sledoval a pokračoval ve svém nerozhodném tanci, ale jeho vojáci se již otočili a vydali se přes pláž na zpáteční cestu. Uložili jsme s Leticí kapitána na dně, a když se loďky chopily vlny a veslařům začala od vesel stříkat pěna, otočil ke mně hlavu a otevřel oko. Chvíli jsme se jeden na druhého dívali, aniž kdokoli z nás promluvil, a pak se dlouze nadechl chladného a sl
aného mořského vzduchu. Koutky úst se mu neznatelně pohnuly vzhůru, jen o kousíček, ale potom zvedl ruku a položil si ji na moji. Podíval jsem se na Letici. Pozorovala kapitána a na tváři měla upřený výraz hořké a trpké sympatie.

„Budeš se za něj modlit?“ zeptal jsem se jí. „Já nemůžu a on by si to ani nepřál. Ale když to uděláš ty…“

„Udělám to,“ řekla a zavřela oči.

27.

V podpalubí byl nevelký prostor stranou od místa, kde spala posádka, i když ne až úplně na dně, jakési zákoutí obklopené sudy a svazky lan, a právě tam jsme kapitánovi připravili lůžko. Proležel na něm celý den a noc, ošetřován nepřetržitě Michaelem Scotem a oběma dominikány, kteří se poté, co překonali počáteční zděšení z jeho stavu, rozzářili neskrývanou radostí. Poklekli po jeho boku a ponořili se do hluboké modlitby, zatímco já vše sledoval zpovzdálí, ze stínu. Doufal jsem jen, že se kapitán neprobudí a nenajde je tam, protože pohled na dva černě oděné agenty inkvizice, kteří se nad ním skláněli jako dva havrani, by mohl dokončit to, co Nicholas Querini začal. Michael ale našel v holičově truhlici na léky výtažek z máku, takže se neprobudil, ani když mu vymýval rány mořskou vodou – což bylo opatření, na němž Michael trval, neboť balzám, jejž chtěl k tomuto účelu použít holič, páchl ja
ko chcíplá krysa naložená v pryskyřici zředěné chcankami – a obvázal mu je čistým plátnem. Podle zranění bylo možné usoudit, že kapitána bičovali, zmlátili a pověsili za zápěstí, neboť na nich měl spáleniny po provaze a měl rovněž nateklé lokty.

„Mám o něj strach,“ pronesl Michael stručně, když rány obvázal tak, že byl se svým dílem konečně spokojen. „Už není nejmladší.“

O něčem takovém jsem dosud nikdy nepřemýšlel, ale když na to přišlo, odhadoval jsem, že kapitánovi by se již mohla blížit padesátka. Není starý, přesvědčoval jsem sám sebe, ale mladý už zřejmě také ne. Držel jsem dál svou hlídku ve stínu za lampou, ponořen do vlastních myšlenek. Celý den a noc a ještě jeden den. V jedné chvíli sem za mnou přišla Letice, přitiskla se ke mně a pokoušela se mě utěšit laskavými slovy, ale nebyl jsem příliš družný, a tak zase odešla. Kapitán dostal horečku a Michael se přehraboval v holičově truhlici a za zděšeného přihlížení jejího majitele odměřoval a míchal prášky a esence, které pak podával svému pacientovi. Jednou tu, podruhé onu směsici, a když ani jedna nezabírala, připojil se k bratrům a začal se s nimi modlit. Jakmile jsem pochopil, že se i Michael vzdal naděje a smířil se s kapitánovou smrtí a že můj pán zemře v jakési temné, vydýchané díře mezi nák
ladem, v díře plné zkažené vody, která prosakovala spodkem trupu, zavolal jsem si Michaela stranou a požádal jsem ho, zdali bych nemohl kapitána přenést na palubu, protože jsem věděl, že by si kapitán přál zemřít pod modrou oblohou, na slaném vzduchu, a ne v téhle díře. Myslel jsem, že bude protestovat, ale souhlasil, a tak jsme s pomocí dvou námořníků přenesli bezvládné tělo ven na slunce. Připravil jsem mu slamník kousek od přídě, kde o něj nebudou zakopávat námořníci, a když jsem ho uložil, otřel jsem mu z čela pot a požádal jsem bratry, aby ho ponechali o samotě, protože jsem chtěl, aby ho neobtěžovali svým zbožným mumláním, alespoň do okamžiku, kdy již bude jednou provždy mimo jejich dosah.

Vítr odvál pach nemoci a zanícených ran a já jsem si na slunci všiml, že kapitánovy modřiny lehce zbledly. Sklonil jsem se k němu a pošeptal jsem mu do ucha.

„Dýchejte, můj pane, dýchejte ten slaný mořský vzduch. Nad hlavou nám piští racci, vlny se vzdouvají a my se plavíme za západ. Dýchejte.“

Nechal jsem si poslat víno, a když mi je přinesli, namočil jsem do něj prst a navlhčil jsem kapitánovi rty. Slunce se plížilo oblohou a jeho paprsky mu nyní dopadaly přímo na tělo a zahřívaly černý plášť, kterým jsem ho přikryl. Nedokázal jsem od něj odvrátit oči, protože jsem očekával, že jeho hruď se již každým okamžikem přestane zvedat. Jenže místo toho jeho dech nabíral na pravidelnosti a síle, až jsem nakonec zaslechl i to, jak mu mezi rty prochází vzduch. Ani jsem se neodvažoval doufat a kývl jsem na Michaela. Ten si klekl na palubu a zkoumal kapitánův obličej.

„Horečka ustoupila,“ pronesl nakonec. „A to je velmi dobré znamení. Hlídej ho, a jestli to zvládne, dej mu trochu vína.“

Zvedl jsem mu hlavu a nalil jsem mu mezi zuby tenký pramínek vína, ale zřejmě ho bylo příliš, protože ho vyprskl a začal se dusit. A pak otevřel oči.

„Petroku,“ zamumlal. „Nesmíš prozradit…“

„Už jste v bezpečí, pane,“ uklidňoval jsem ho a do očí se mi vedraly slzy. „Jste na lodi a plujeme do Itálie. Našli jsme vás na Stampalii.“

„Ten Benátčan…“

„Já vím. Přišel jsem na to, i když pochopitelně moc pozdě. Nedělejte si ale starosti. Dopis mám stále u sebe… a kromě něj ještě pár dalších věcí.“

„Věcí?“ otázal se kapitán a naklonil hlavu lehce na stranu. Přidržel jsem mu u rtů pohár s vínem a on se napil a tentokrát už to byl poctivý doušek. Pak se na mě slabě usmál. „Říkáš věcí?“

„Říkám, teď ale spěte, protože se musíte co nejrychleji uzdravit. Nemůžete ode mne přece očekávat, že za vás budu jednat s králi a císaři, to snad chápete.“

Znovu se usmál, položil hlavu na slamník a pozoroval mraky na obloze, ale již za chvíli upadl do zdravého spánku. A já také, jako pes, hlavu složenou na jeho hrudi. Když jsem se probudil, byl již večer a Letice přese mne právě přehazovala kožešinovou přikrývku.

„Jak mu je?“ zalapal jsem po dechu, protože jsem měl nějaké nedobré, temné sny.

„Je v pořádku. Snědl nějakou kaši a zase spí,“ oznamovala mi a zatlačila mě nekompromisně dolů. „Řekla bych, že ty a Mistr Scot jste ho vyléčili.“

„Vyléčil se sám,“ odpověděl jsem a zavřel jsem úlevou oči. Vycítil jsem, jak si lehá vedle mě. Natáhla se tak, aby se naše těla nedotýkala, ale stejně jsem věděl, že tam je.

„Tak dobře, Mistře Pekelný pse, teď už vím, že jste i lékař,“ pronesla něžně.

„A co ještě?“

„Staré známé věci: vrah, zloděj, kněz – chci říct mnich – papežský vyslanec…“

„Jak ses dozvěděla o papeži?“ dožadoval jsem se a ihned jsem se posadil. Ani se nepohnula, jen se na mě usmívala.

„Ukládala jsem tě ke spánku a na prsou ti něco chrastilo a šustilo,“ vysvětlovala. „Dostala jsem strach a podívala jsem se. A našla jsem dopis s kurevsky obrovskou olověnou pečetí.“ Ta poslední slova jen šeptala a její úsměv byl stále širší a širší a pak mi plácla rukou o prsa a já jsem s úlevou ucítil uklidňující tíhu papežské buly.

„Poslouchej, Petroku,“ řekla a úsměv jí zvolna mizel z tváře. „Až se ten tvůj kapitán probudí, myslím doopravdy, budu mu toho muset hodně vysvětlit, mám takový pocit, že je docela možné, že jedna obyčejná holka z Londýna bude již brzy hozena přes palubu žralokům; a rozhodně bych to nemohla nikomu vyčítat. Jenže bych mnohem raději doplula živá a zdravá na pevninu. Co kdybychom si pár věcí nejprve vysvětlili sami? Ten tvůj kapitán se mi líbí, když spí, ale až se vzbudí?“ Pátravě si mě prohlížela.

„Co tím chceš říct?“ zeptal jsem se a opětoval jsem její pohled.

„Jen to, že víš polovinu toho, co se děje a proč. A já možná znám ten zbytek. Co kdybychom to dali dohromady a uvidíme, jestli tvůj pán prokáže bývalé děvce svého nepřítele, nyní však kajícné holce, milost.“

„Pokračuj,“ vybídl jsem ji.

„Takže, Querini a císař. Co si myslíš?“

„Fajn. Mám za to, že Querini – je to koneckonců bankéř, ne? – drží císařské úpisy a přesně to je jeho plán: vysát Konstantinopol až do morku kostí a slupku pak nechat Benátské republice. Za to ho zcela jistě zvolí dóžetem.“

„Ale, ale. Querini je stokrát chytřejší,“ nesouhlasila Letice a zamávala mi před očima vztyčeným prstem. „Pomohl regentovi, aby celé císařství zadlužil, ale vůči jiným bankéřům, přesněji řečeno, vůči republice samé. On sám žádné riziko nenese.“

„Co ale potom zamýšlí s trnovou korunou?“ zeptal jsem se. „Chceš mi snad tvrdit, že jen prokazuje republice laskavost? Že je takový vlastenec?“

„Haha. To je úžasné. Přesně tak si to představoval,“ skřehotala smíchem. „Querini, mučedník, jenž myslí jen na blaho republiky? Tak sis to představoval?“

„Pak mi ale vysvětli,“ řekl jsem a zmocňoval se mě pocit, že se mi vysmívá, „jaký smysl měli všichni ti mrtví? Můj přítel Horst? A Rollo, nemluvě o Fulkovi de Grez a o tom dalším nešťastníkovi ve Spoletu – to všichni umřeli jen proto, aby se Querini mohl předvádět jako nezištný obránce republiky?“

„Nebuď labuť,“ doporučila mi již opět laskavým hlasem. „Jde tady o Konstantinopol – o celé Řecko a jeho obchodní cesty. Podělaný obchodní cesty. Querini vloží do věčně hladových prstů republiky tepny, po kterých proudí všechno hedvábí, pepř, zázvor…“

„A za to ho udělají dóžetem, to už jsme říkali,“ konstatoval jsem nevrle. Znovu jsem si lehl a díval jsem se na šedivou oblohu ozářenou oranžovou barvou zapadajícího slunce. „Ten regentův dluh je vlastně jen kapka v moři, ne? Drobné, které hodíš chudým přes rameno. Třináct tisíc livrů to opravdu není mnoho a jakou z toho asi může čekat provizi? A jakou má vlastně cenu ta zatracená trnová koruna?“ zeptal jsem se a odpověď mi byla jasná dřív, než mi slova vylétla z úst, ale zpátky už jsem je vzít nemohl. Zavřel jsem oči a tiše jsem zaklel.

„Jak pro koho,“ odpověděla Letice a otočila se ke mně. Cítil jsem na uchu její dech.

„Pro… pro Queriniho má jednoduše cenu třinácti tisíc livrů a pro regenta tu stejnou. Chudák Balduin by byl rád, kdyby dostal pět, ale klidně i míň. Už teď loupe zlato ze střech, takže… Ludvík asi nebude mít radost.“

„Opravdu?“ pronesla Letice zamyšleně.

Najednou mě přepadla, a přepadla je opravdu to správné slovo, vzpomínka. Seděli jsme s kapitánem před papežem a ten nám předával naše voskem poprskané buly. Tvářil se přitom jako prasklý měch.

„Jsem si jistý, že se o vás náš Pán postará,“ řekl tehdy. A pak jsem si vzpomněl na Balduina v jeho chudobném hotelu v Římě a na jeho hladový pohled, který se mu usadil na tváři, když hovořil o svém bratranci francouzském králi.

„Ví Nicholas o Ludvíkovi?“ zeptal jsem se s neskrývanou dychtivostí.

„Jistě. Regent mu o něm řekl. Přijeli jsme hned po vás, nebo jsi už zapomněl?“

„A co přesně mu řekl?“

„Že Ludvík hodlá Balduinovi výměnou za trnovou korunu poskytnout dar ve zlatě.“

„A o jakém množství zlata regent mluvil, nevzpomínáš si?“

„To nevím. Ale třináct tisíc liber zlata je už pořádný balík, co říkáš?“

„Třináct tisíc?“ zopakoval jsem po ní.

„Přesně tolik Querini císařství půjčil. Předpokládám, že Nicholas bude požadovat přesně tuto sumu a ještě jednou tolik jako odměnu za svoji námahu. Dvacet šest tisíc liber – liber! – francouzského zlata! Dokážeš si tu hromadu vůbec představit?“ Povzdychla si. „I bratr Ondřej se zdál úplně v šoku, když jsem mu to řekla.“

„Tys to řekla i bratru Ondřejovi,“ pronesl jsem tak klidně, jak jsem jen dokázal.

„Jistě. Protože se mě na to sám ptal. Proč by se jinak trmácel až sem na ostrov, nebo snad ne? Potřeboval to vědět. Nakonec ani nemrkl okem, a když jsem mu nadhodila případnou provizi, měl nějaké zbožné kecy, ale jinak nic.“

„Měla jsi pravdu Letice,“ řekl jsem po dlouhé odmlce. „Tohle pomůže. Nemyslím, že by tě chtěl kdokoli házet přes palubu. A kapitána de Montalhaca budeš mít určitě ráda. A vlastně jsem si jistý, že i on bude mít rád tebe.“

I přes kožešinu jsem ucítil dotek jejího ramene a najednou jsem si připadal plný světla a dokonce, i když bych se to nikdy neodvážil pojmenovat, i naděje. Mám vytáhnout ruce a obejmout ji? Ptal jsem se v duchu sám sebe. Určitě, určitě bych měl. A pak už jsem zavřel oči, abych si rozmyslel, jak začít, a znovu jsem se propadl do hlubokého spánku.

28.

Zimní plavba po moři není nic příjemného, i když jste na lodi pouze jako cestující. Přestože nám až dosud přálo štěstí, čtvrtý den po odjezdu ze Stampalie se vítr prudce ochladil a zesílil. Moře křižovaly galéry řeckého císaře a pátraly po franckých lodích. Toto nebezpečí s námi bylo až do okamžiku, kdy jsme propluli Kykladskými ostrovy. Ledové severní větry nám nejprve foukaly do zad, v Jaderském moři jsme se ale ocitli přímo proti nim. Čas mi ubíhal neskutečně pomalu a přinášel s sebou nesnesitelnou nudu, neboť ani zde jsem se nemohl připojit k posádce. Letice by mi bývala mohla být příjemnou společnicí, ale po většinu času jí bylo špatně, protože ji, navzdory všemu jejímu chvástání, přepadla mořská nemoc, která spolu s ní zachvátila i bratra Jakuba. Držela se tedy stranou a zabalená v kožichu se oddávala vlastní mizérii. Nebyl jsem takový necita, abych nechápal, jak jí je: tedy alespoň čás
tečně: vzešla z ničeho a nyní se tam – a tak jí to nutně muselo připadat – zase vrátila. Nedokázala se přimět k tomu, aby kapitánovi plně důvěřovala, navzdory mému neustálému ujišťování a kapitánovu přátelskému a vstřícnému chování. Zřejmě pro ni byl jen dalším mocným pánem ponořeným do tajných plánů, které s ní nepočítaly – anebo, ještě hůře, naopak s ní počítaly.

Ke mně se velice často chovala s povinnou zdvořilostí. Když se necítila příliš mizerně, vycházeli jsme spolu jako dva dobří známí, když zrovna bojovala s dalším náporem nemoci, vyhýbal jsem se jí tím nejširším obloukem. Což ovšem nebylo příliš těžké, protože byla stále chladnější a uzavřenější, ale přesto jsem nedokázal zapomenout, jak mě tehdy v Římě vzrušil pohled na její mléčnou pokožku a její měkce našpulený horní ret mi pokaždé, když jsem se na ni podíval, přivodil sucho v ústech.

Letice Londýňanka mě k ničemu nepotřebovala. To bylo zřejmé. Vystačila si sama. A byla tu pochopitelně i skutečnost, nepřehlédnutelná a pochmurná jako mrtvola na kuchyňském stole, že měla podíl na smrti přítele a tří dalších mužů. To vše v kratičkém čase, který uplynul od našeho prvního setkání. I když jsem byl nucen připustit, že to nebyla její ruka, jež držela nůž, který zabil Horsta, věděl jsem, že oné noci ve Folignu byla, stejně jako předtím ve Spoletu. Na vlastní oči jsem viděl, jak zabila Dardiho, nepochyboval jsem o tom, čeho je schopná. Když jsem o tom ale přemýšlel, mohl jsem konstatovat jen to, že stejné věci jsem už učinil i já: taky jsem zabil muže, kteří měli jistě přátele… ale takové myšlenky neměly smysl a já už jsem dávno pochopil, že podobné lpění na minulosti je cesta k bolestné melancholii.

Kapitán se začal velice rychle uzdravovat, i když trvalo ještě týden, než mu Ondřej z Longjumeau dovolil vstát. Říkám Ondřej, neboť to bylo on, kdo se o kapitána nyní staral. Krátce poté, co jsme propluli kolem Thiry, se totiž roznemohl Mesarites. Po celou plavbu prakticky nevycházel z kajuty, kterou sdílel společně s kapitánem a Michaelem Scotem, jenž se zpočátku domníval, že se jedná o pouhou mořskou nemoc, která tou dobou zachvátila i mnoho dalších. Když jsem se ho ale na druhý den vypravil navštívit, abych ho trochu povzbudil, shledal jsem, že se stařec strašlivě změnil. Zhubl o spoustu kilogramů a měl propadlé tváře i oči. Těmi zmateně těkal kolem sebe a na rtech měl podivný, zkroucený úšklebek. Z dlouhých stříbrných vousů mu stékal tenký pramínek slin.

„Co mu je?“ zeptal jsem se šeptem Michaela, i když k šepotu zřejmě nebyl žádný důvod, protože starý Řek už nejspíš ani neslyšel.

„Měl mozkovou mrtvici,“ odpověděl stroze. „Ve spánku. Přesně toho jsem se bál. Že mu všechny ty strasti, které jsme na cestě zažili, podlomí zdraví, a tak se také stalo.“ Sklonil hlavu a já jsem poprvé v životě viděl, jak Michael Scot, muž, jenž tak mazaně obracel naruby emoce druhých, teď nedokázal skrýt ty svoje.

„Nesmíte si to vyčítat, doktore,“ promlouval jsem k němu. „Bylo to přece jeho velkým přáním, aby se s námi mohl vydat na tuto cestu. Aby dosáhl završení svého velkého díla – tak tomu přece bylo?“

Michael přikývl. „Tak tomu opravdu bylo. Ale byl jsem to já, kdo ho vytrhl z jeho prostředí, od rodiny. Mohl alespoň umřít v řecké posteli. Takto…“

„Takže umře?“

„Není mu pomoci. Mrtvice mu zničila všechny důležité funkce. Nedokáže ani jíst, ani pít. Staří Řekové nazývali mrtvici dotykem Boží ruky, ale já si myslím, že na Boha je to příliš kruté.“

„Amen,“ zamumlal jsem tiše a vybavil jsem si Anninu smrt a její muka. Proč by neměl být Boží dotek krutý? Zatím jsem neviděl nic, co by mě přesvědčilo o opaku.

Prohlížel jsem si starcovu tvář a pokoušel jsem se v jejích vráskách, nyní opuštěných a nehybných, najít stopy – čeho vlastně? Starého Řecka, padlého impéria, jehož duch tak divoce koloval v Anniných žilách? Nic takového jsem nenašel. Viděl jsem jen poničenou prázdnotu Konstantinopole, její zmar a smrt, protože z ní zbyla již jen lebka prosvítající pod tenkou stařeckou kůží. Přitiskl jsem mu ke rtům Annin prsten a políbil jsem ho na čelo. Ještě té noci zemřel, zatímco Michael podřimoval po jeho boku.

Následujícího dne na nás od pobřeží Morei zaútočila divoká bouře a roztrhala nám plachtu na kousky. Přistáli jsme v Cerigu, abychom Nicholase pohřbili, a muž, jenž býval exarchou celé Asie, byl ke svému poslednímu odpočinku uložen v kryptě polorozbořeného pravoslavného kostela a na jeho poslední cestě mu zpíval k smrti vyděšený venkovský kněz. Chvíli jsme se zdrželi, abychom opravili škody, které bouře napáchala, ale pak přišla další, a ta nás uvěznila na celý následující týden. Cerigo jsme tak opouštěli až v polovině února a byla to nepříjemná, pomalá plavba proti ledovým větrům. Jednou jsme museli vyhledat útočiště v Zante a jednou nás hrozba útočných lodí Jana Vatatzése zahnala až k Patře. A teprve druhý březnový týden jsme se odvážili vyplout na úzký pruh Jaderského moře a do Itálie.

Během dlouhých týdnů, které následovaly, se Michael Scot stáhl do sebe a ponořil se ještě hlouběji do svých myšlenek. Myslím, že držel smutek za svého přítele, jehož smrt si zřejmě vyčítal. Stařec zemřel a už nikdy nespatří, jak se naplní jeho velký sen, totiž urovnání vražedného rozkolu mezi řeckým a latinským křesťanstvím. V Cerigu Scot navíc obdržel zprávy od kapitána lodi plující z Brindisi, a i když jsem se ho neodvážil zeptat, co se přihodilo, bylo zřejmé, že ho velmi silně zneklidnily. Jak jsem řekl, Jakub Pařížský a Letice již díky mořské nemoci málem ztratili lidskou podobu a Ondřej z Longjumeau věnoval všechen svůj čas péči o nemocného přítele. Jen kapitán de Montalhac sílil tam, kde ostatní slábli a již brzy, navzdory všem nesnázím a obtížím, které naši loď provázely, vstal z lůžka a začal chodit, a i když byl stále slabý, život se mu pomalu vracel a většinu času jsme nyní trávili spolu na palubě.

Vyprávěl mi, co se mu přihodilo po odjezdu z Konstantinopole.

„Vrhli se na mě,“ oznámil mi, „a zmlátili mě do bezvědomí. Když jsem se probral, měl jsem na rukou i na nohou pouta a krátce poté mě předali na loď Nicholase Queriniho. Toho jsem přitom v Benátkách považoval za svého souseda a známého. Teď si ze mě škodolibě utahoval a zasypával mě urážkami a hrozbami, a to trvalo do té doby, než jsme dorazili do jeho pevnosti na ostrově.“

Na Stampalii ho muž, jehož popis odpovídal Faciovi, trýznil hladem a navíc ho podrobil mučení. Zavěsili ho za zápěstí ke stropu a bičovali. Také ho potápěli do ledové vody.

„Chtěli ten dopis,“ vysvětloval. „Papežův dopis. Řekl jsem jim, že ho nemám, protože jsem ho skutečně neměl. Odvaha s tím neměla co dělat: říkal jsem jim pravdu. Nechali si mě na hradě s tím, že mě má přijet vyslýchat někdo jiný, odborník, který, jak slibovali, bude mnohem tvrdší a krutější než oni.“

„Dardi,“ vysvětlil jsem mu. A pak jsem mu popsal, co se odehrálo ve Faroské kapli, jak Letice Dardiho zabila a jak jsme se nadřeli, abychom jeho tlustou mrtvolu vyhodili z okna. Kapitánovi se na rtech objevil lehký úsměv. Viděl jsem, že se doslova tetelí zvědavostí stran toho, co jsem z kaple nakonec odnesl, ale o tom jsem zatím nemohl mluvit. Svůj nepromokavý vak jsem uložil v truhlici v kapitánově soukromém úschovném prostoru a koupil jsem od něj jediný klíč. A zatímco jsme čekali, až přijde noc a všichni na lodi se uloží ke spánku, vyprávěl jsem mu o Letici a o tom, jak jsem se rozhodl ji navzdory svému přesvědčení věřit.

„Má hlad,“ poznamenal kapitán. „A někdo nebo něco bude pozřeno, než se znovu nasytí – dávej si pozor, abys to nebyl ty.“

„Svoji šanci už měla,“ bránil jsem se. „Nemyslím, že bych to měl být já.“

Oné noci – byla to poslední noc před příjezdem do Ceriga, moře bylo neklidné a vlny vysoké – jsme se vplížili do kapitánova soukromého nákladního prostoru. Loď sebou prudce zmítala, ale na to jsme byli oba zvyklí, a když jsem u stropu zavěsil lampu, vytáhl jsem klíč od truhlice, kterou jsem si koupil, a vyjmul jsem z ní svůj vak. Kapitán pozorně a napjatě sledoval, jak rozvazuji popruhy a jeden po druhém vytahuji předměty uložené uvnitř. Jako první přišlo na řadu zlomené ostří Longinova kopí.

„Kopí setníka Longina,“ pronesl jsem polohlasně a zvedl jsem ocelový hrot. „Byly tam dva kusy, ale Balduinův seznam se zmiňuje pouze o jednom – špička ostří zasazená do ikony. A tak jsem vzal tento.“

„A udělal jsi dobře,“ poznamenal kapitán měkce a obracel plochou čepel v rukou.

„Málem jsem s ním musel i bojovat,“ dodal jsem ještě a sáhl jsem do vaku pro další relikvii. „Co by to asi znamenalo? Prolít krev svatým kopím?“

Kapitán zavrtěl hlavou a začal čepel balit zpět do hedvábí. „Ocitli jsme se v království relikvií, které jsem si ani já nedokázal představit. Pokud jde o jejich údajnou moc – myslím v metafyzickém smyslu –, nemají žádnou. Ale jako fyzické předměty, hrubá hmota, mohou změnit celý svět. Co tam máš dál?“

Další byly na řadě sandály, které si kapitán prohlížel s notně pobaveným úsměvem na své strupovité a modřinami pokryté tváři. „Bože, bože,“ mumlal si sám pro sebe. „To se příliš nevyznamenali.“ Ale pak spokojeně pokýval hlavou, když jsem mu ukázal dokumenty dosvědčující jejich pravost. „Takže jsou oficiální, báječné. Tyhle dokumenty pochopitelně zkopírujeme a pak se vrhneme na výrobu bot. Řekl bych, že z Gillese by mohl být docela dobrý švec, co říkáš?“

Zasmál jsem se, protože to byla velice příjemná představa a takových nám bylo už hodně zapotřebí. „A s tímhle,“ řekl jsem, „musíme být hodně opatrní.“ Otevřel jsem ploché zlaté pouzdro, v němž se ukrývalo roucho Panny Marie. „Maphorion Theotokos,“ dodal jsem na vysvětlenou.

Kapitán ke mně vztáhl ruce a já jsem mu do nich pouzdro vložil a otevřel. Sklonil se k vybledlé látce uvnitř.

„Tohle přesně odpovídá všemu, co jsem četl,“ zašeptal a pečlivě si složené záhyby prohlížel. „Je… je asi divné, že to říkám právě já, ale věděl jsi, že to býval talisman města? Závoj Panny Marie město chránil a císař ho vždycky bral jako zástavu do bitvy. Co teď s městem bude?“

Nedokázal jsem určit, zdali svá slova myslí vážně, a tak jsem jen váhavě připojil. „Jenže talisman město zklamal a nepomohl mu, pane. Chtěl jste snad naznačit, že jsem ho tam měl raději nechat?“

„Ne, ne,“ ujistil mě. „Jen mi přijde trochu divné, že se tady v tom páchnoucím podpalubí kocháme věcí, která kdysi dávno chránila svým… svým kouzlem celou římskou říši.“

„Teď už skoro váhám, jestli vám mám ukázat i to další, protože jestli tu hovoříme o kouzlech a kouzelné moci, je tu ještě něco, čemu nerozumím. Možná bychom měli ještě počkat.“

„Promiň, Klapko. Ještě zřejmě nejsem ve své kůži. Víš přece dobře, že v kouzla ani zázraky nevěřím. Hrozná a podivná je jen moc, kterou mají nad mozky a srdci lidí, a tahle věc…,“ podal mi roucho zpět, „držela ve svém zajetí celou říši. A teď už mi ukaž, co tam ještě máš?“

Nic jsem neřekl, ale vytáhl jsem z vaku obyčejnou dřevěnou bedničku a položil jsem ji na truhlici. Otevřel jsem ji a se zadrženým dechem jsem sáhl dovnitř a za dva horní rohy jsem vytáhl látku složenou uvnitř. A zatímco jsem ji zvedal, z přítmí temného lože vystoupila měňavá, mihotající se tvář Ježíše Krista tak, jak jsem ji poprvé spatřil ve Faroské kapli. Kapitán zalapal po dechu.

„Myslím, že je to mandylion z Edessy,“ řekl jsem a měl jsem pocit, že moje slova jsou úplně prázdná a bez života. Kapitán se sklonil k plátnu a jako omámený zíral na tvář, ústa dokořán. Na okamžik jsem se polekal, že i on byl zasažen dotekem Boží ruky, ale pak se pohnul a podíval se na mě.

„Jak jsi to našel?“ vypravil ze sebe. A tak jsem mu to pověděl. A protože jsem neviděl žádný důvod, abych mu cokoli tajil, řekl jsem mu i o Mesaritovi a jeho úžasném plánu na zhojení rozkolu mezi křesťany.

„Postav se,“ poručil mi najednou. Byl jsem překvapen a chtěl jsem uložit látku zpět do jejího lože, ale kapitán mě zarazil. „Ne, ne, drž ho a zvedni.“ Poslušně jsem se postavil a zvedl jsem látku vzhůru tak, až se její tvář ocitla ve stejné úrovni s mojí. Ale ne, to nebyla tvář. Díval jsem se na otisk nebo spíš skvrnu vlasů a teprve tehdy mi došlo, že látka, kterou držím, je přeložená a že její přehyb právě držím v rukou. Díval jsem se na silně vybledlý obraz mužských zad. Látka byla i v matném světle lampy průsvitná a za ní jsem viděl, jak si kapitán pozorně prohlíží každičký její kousek.

„Co to je? Vidíte něco?“ dotázal jsem se, když už jsem to napětí nedokázal vydržet. Temný, naznačující pohled jeho očí začínal být nesnesitelný.

„Máš pravdu. Tohle je opravdu mandylion“ pronesl nakonec. „Škoda, že jsem si o něm nemohl promluvit s Mesaritem, protože si myslím, že bychom si rozuměli navzdory…,“ ponechal větu bez dokončení a ani to nebylo nutné. Kacíř a schizmatik v rozhovoru nad věcí, pro kterou jsem ani nedokázal najít jméno: jak podivná debata by z takového setkání mohla asi vzejít?

„Dokázal jsi to,“ pokračoval kapitán, „a je možné, že se ti už nikdy v životě nic tak velkého nepodaří. Tady,“ dodal ještě a vzal si ode mě rozvinuté plátno. „Podívej se sám.“

Obešel jsem ho a postavil jsem se tam, kde ještě před chvílí stál kapitán, čelem k látce. Naslinil jsem si rty a přinutil jsem se k upřenému pohledu. Díval jsem se na zažloutlý kus lněného plátna necelý metr široký, na kterém byl namalován – musím říct namalován, protože jsem nedokázal najít jiné vysvětlení, které bych mohl popsat slovy – obraz nahého muže s vlasy, které mu ve zvlněných kadeřích padaly na ramena, s plnovousem a s rukama zkříženýma cudně přes intimní partie. Na plátně byly temné skvrny, tmavší než samotný obraz, kolem hlavy, v boku a na levém zápěstí. Instinktivně jsem se podíval dolů, ale nohy byly stále složeny.

„De Clari měl pravdu,“ zamumlal kapitán. „A Mesarites, ten samozřejmě také. Kéž by… ale na tom už nezáleží. Plátno, do kterého bylo zabaleno tělo našeho Pána a které bylo každý pátek rozbalováno, aby všichni viděli tělo Ježíše Krista, které je na něm otisknuto – přesně to údajně roku 1204 našel de Clari a také to popsal ve své knize.“

„To musí být ono,“ vykoktal jsem. „Znamená to, že…“

„Že je pravé? Jak by mohlo? V každém případě nedokážu říct, jak bylo vyrobeno. Rozhodně to není obyčejná barva.“

„Není nějak označen?“ napadlo mě a nepřestával jsem váhavě zírat na tvář s prázdným výrazem. „Jde z toho hrůza,“ přiznal jsem a zachvěl jsem se odporem. Jako bych tím vyslal nějaký signál, kapitán složil plátno zpět do krabice a rychle přibouchl víko.

„Je to obraz umučeného muže,“ konstatoval, když jsme se oba posadili na štočky hedvábí, které jsme tu příhodně objevili. Byl jsem v šoku z toho, že měl oči úplně dokořán a na rtech téměř nepřítomný úsměv. Ten výraz jsem dobře znal, jenom by mě nikdy nenapadlo, že ho někdy spatřím právě na kapitánově tváři: extázi víry. „Symbol té největší lásky, co? I mně je z něho nanic, nenávidím ho,“ vybuchl. „Moji lidé na kříž i ukřižování zlořečí, protože –“

„Ale pro vás je přece Ježíš jen duch,“ namítl jsem. „Neměl žádnou formu, tělo, jak tedy mohl být ukřižován?“

„Přesně tak! Nemohl, ale naši lidé dlouho věřili, že ukřižování je ohavná šaškárna zinscenovaná Ďáblem, která měla Ježíše zostudit a ponížit tím, že zvěstovala lež o tom, že zemřel. Bylo pak již jedno, že vstal z mrtvých, protože to, co nikdy nemělo život, alespoň takový, jaký si ho my nedokonalí lidé představujeme, nemohlo být přece nikdy ani znovu zrozeno, nemáš pocit?“

„Asi ne,“ zamumlal jsem. A pak jsem pochopil. „A protože tohle plátno se zdá tak skutečné a pravé…,“ nedokázal jsem uvěřit, že to doopravdy říkám, ale pokračoval jsem. „Protože tohle je podle všeho pohřební rubáš skutečného člověka, myslíte si, že tím byla vaše víra prokázána? Ale – promiňte, pane, býval jsem kdysi student církevní školy, i když jistě děsivě nedbalý, takže si nemohu odpustit poznámku. Není to zároveň důkazem přítomnosti zázraku?“

„Žádné zázraky neexistují,“ trval na svém kapitán. „Ne – mohou ale existovat triky, iluze, s jejichž pomocí nás chce Ďábel svést z jediné správné cesty. Pokud by tato látka měla být důkazem zázraku, pak…,“ k mému zděšení si složil hlavu do dlaní a ze rtů mu unikl děsivý, dusivý smích. Objal jsem ho kolem ramen.

„Jste unavený, pane,“ utěšoval jsem ho. „Neměl jsem vám všechny ty věci ukazovat, ještě nenastal ten správný čas.“

Hluboce se nadechl, a když se na mě podíval, byl již opět sám sebou.

„Promiň, Klapko,“ omlouval se. „Příliš dlouho jsem žil tragédií svého lidu. A důvod, proč jsem se nechal na okamžik unést, není těžké vysvětlit. Dobří křesťané mají bratrské sekty i na východě, dokonce i v Konstantinopoli – tam jim ale říkají manichejští a bogomilové –, a když jsem byl ještě malý, perfecti v mé vlasti od kupců přicházejících z Řecka a ze země Srbů slyšeli vyprávět o obrazu Ježíše Krista ukřižovaného třemi hřeby, což dokazovalo, že kříž uctívaný církví je falešný. Dobří křesťané tento obraz používali k tomu, aby se vysmívali svým nepřátelům a dokonce si vytvářeli své vlastní, s nimiž pak dráždili římské kněžstvo. Napadlo mě, jestli všechny ty příběhy neměly svůj původ v něčem, co viděli v Konstantinopoli, a když si připomenu, co napsal Robert de Clari… Teď už mi snad rozumíš. A důkaz máme přímo před sebou. Tohle, ať už je to zázrak či nikoli
, je otisk skutečného těla z masa a kostí. To nemůžeme popřít, že?“ Opět se hluboce nadechl a polkl, jako by ho dusil vlastní ohryzek. „A pokud se skutečně jedná o otisk těla ukřižovaného Ježíše Krista…“

Stáhl se zpět a natáhl roztřesené, nejisté ruce k lampě u stropu.

„Takže máte v rukou důkaz, že vaše víra… Co chcete dělat?“

„Co asi tak můžu? Doktor Scot splní přání svého přítele a odevzdá plátno Fridrichu Štaufskému, který je na oplátku věnuje papeži – takový je plán, ne? Něco takového nesmím připustit, ale co mi zbývá? Nemůžeme – nemůžu přece doktora zabít, to by byl smrtelný hřích, je to přece náš přítel a má jen ty nejčistší úmysly. Nevím. Musím si to všechno promyslet.“ Vstal z balíku hedvábí a poplácal mě po zádech. „A teď už si půjdu lehnout. Mistře Petroku, odvedl jsi vynikající dílo. Jsi roven všem lidem, které znám, a lepší než většina z nich. Děkuji ti, že jsi mi zachránil život a…,“ podíval se na můj vak spočívající stále na víku truhlice, plný šťavnatých tajemství, černý a samolibý.

„Obávám se, že jsem na svět přinesl jen další potíže a zlo,“ zamumlal jsem si sám pro sebe a zamkl jsem náš poklad zpět do truhlice. Pak jsem pomohl kapitánovi na lože. Já sám jsem ale příliš dobře nespal a tak tomu bylo ještě po mnoho dalších nocí, které následovaly.

ČÁST ŠESTÁ – BENÁTKY

29.

Dlouhé pobřeží Itálie jsme poprvé zahlédli jednoho jasného rána brzy na jaře, po krátké bouři, která nás provázela v noci při plavbě z Korfu. Kapitán přistál poblíž Otranta a stočil příď k severu. Počasí se zlepšilo, moře zklidnilo a všichni samotáři se vynořili ze svých skrýší a nastavili tváře slunci. V kajutě zůstal již jen Michael Scot, který neúnavně psal do velké černé knihy. Od smrti přítele Mesarita se z něj stal úplně jiný člověk a já, jenž jsem k němu vždy choval až posvátnou úctu či spíš, popravdě řečeno, jsem se ho tak trochu bál, jsem ho ponechal jeho samotě. Každým dnem vypadal a choval se více jako čaroděj a já jsem nechtěl pokoušet osud.

Nastal čas připravit plán. Kapitán by se nejraději vypravil rovnou do Benátek a postavil se Querinimu, ale jeho zdravotní stav ještě zdaleka nebyl takový, aby si něco takového mohl dovolit, což byla představa, kterou jsem si přiznával hrozně nerad. Byl zoufale hubený, vždyť jídlo na lodi i v těch nejlepších případech stačí tak akorát na to, abyste nezemřeli hladem. A pokud se jen trochu déle namáhal, roztřásly se mu ruce a začala mu cukat víčka. Vypadal také starší: téměř mu zbělely vousy a proužky šedin ve vlasech byly stále širší. Postavil jsem se tedy proti jeho přání a navrhl jsem, abychom ještě chvíli vyčkali, třeba v Římě, a vzali naše dva dobré dominikány na návštěvu k papeži. Jenže jak Ondřej, tak Jakub byli k mému překvapení spíš pro rychlý postup. Plnili úkol, kterým je pověřil jejich milovaný král, a nyní vycítili, že jej mohou splnit, aniž by dál plýtvali časem. V tomto směru se tedy
den dva nejprve dobrosrdečně, později již o něco méně spokojeně, přeli s kapitánem, až jsem to již déle nevydržel a zavolal jsem si je všechny k sobě na příď, a když jsme proplouvali kolem Monte Gargana, jehož vrchol byl zahalený v mracích, jsem jim oznámil, že do Benátek pojedu sám.

„Vyslechněte mě,“ promlouval jsem k jejich skeptickým obličejům. „Querini si myslí, že jsem mrtvý, a nikdo jiný mě v Benátkách nezná. Vyhledám Balduina, protože je zcela jistě hostem…“

„Dóžete,“ doplnila za mě Letice, která se nikým nepozvaná objevila po kapitánově boku. Všichni jsme se otočili a zírali jsme na ni.

„Půjdu s tebou, Petroku. Já Benátky znám, ty, a to nemůžeš popřít, nikoli. A je mi moc líto, že tě musím opravit v tom smyslu, že Balduin je mnohem pravděpodobněji hostem Nicholase Queriniho, který, i když po tom tolik touží, se dóžetem dosud nestal.“

„Ale vy jste přece byla Queriniho družka,“ namítl kapitán a já jsem obdivoval jeho takt. „A snad mi prominete, když si nejsem jistý, jestli bychom měli dát právě na vaši radu.“

„Prominu a přiznávám, že máte plné právo dívat se na mě skrz prsty. Ani se kvůli mně nemusíte červenat. Jsem vyvrhel, Querini mě odkopl a usoudil, že nemám právo žít. Měli byste vědět, že chci, aby za to zaplatil. Vsadím se, že váš plán počítá s tím, že od něj jeho trnovou korunu odkoupíte. To bude zřejmě dost obtížné, pokud ji už nepředal Benátské republice. Pokud je dobrým synem svého města, udělá to. Ale Querini je stvoření, které neustále osnuje nějaké pikle, a tak jsem si jistá, že korunu neodevzdá. Můžete mi říct, kolik dní má před námi náskok?“

„Moc jich nebude,“ usoudil Ondřej. „Týden?“

„V tom případě musíme jednat rychle. Petroc požádá o audienci u dóžete Tiepola a prokáže se mu svými pověřovacími listinami od papeže. Teď, dobří bratři, bylo by možné, abyste mu poskytli dopisy, které by z něj učinili i vyslance francouzského krále?“

Bratři nepříliš nadšeně prohlásili, že tuto možnost zváží. Ondřej hněvivě zavrtěl hlavou, „kéž bychom tak mohli ukrást zloději jeho vlastní lup!“ zvolal. Vyměnili jsme si s kapitánem významné pohledy.

„A pak co?“ otázal se kapitán. „Chci říct, pokud by se něco takového ukázalo možné.“ Teď bylo na Letici, aby povytáhla obočí, ale Ondřej se ozval první.

„Querini je usvědčený zloděj. Jsem si jistý, že právní situace je jasná: dluh konstantinopolského regenta bude převeden na Benátskou republiku; náš král trnovou korunu následně vykoupí prostřednictvím daru poskytnutého městu. Úhrada dluhu se mi jeví jako mimořádně zdařilé řešení, neboť se tím vyhneme otázce svatokupectví.“

„Jenže někdo tu korunu musí ještě ukrást,“ podotkl Jakub.

„Hmm. Nemohl bych si na okamžik promluvit někde v soukromí s těmito dvěma mladými lidmi,“ pronesl kapitán Montalhac.

O hodně později, namačkáni v kapitánově soukromém nákladním prostoru, jsme si s kapitánem a Leticí ještě jednou prošli plány, které jsme vymysleli. Já a Letice jsme se měli tajně dostat do Benátek a tam ihned zamířit do Ca’Kanziru, což byl palác, v němž kapitán a muži z Kormorána žili, pokud byli v Benátkách, jediné místo na celém světě, které snad mohli nazývat domovem.

„Nemám ovšem klíče,“ konstatoval kapitán stručně. „Podařilo se mi je i s váčkem hodit přes palubu dřív, než mě přemohli. S trochou štěstí můžeme doufat, že Querini nenechal dům prohledat a vyrabovat. Budeš si muset udělat několik paklíčů, příteli, víš, jak se to dělá?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ukážu ti to,“ pronesl s úsměvem a vysloužil si za to od Letice obdivný pohled.

Ondřej z Longjumeau se stále opájel marnou nadějí, že celou záležitost půjde vyřídit oficiální cestou, a vydal mi přísné rozkazy, které zakazovaly zaplést jméno krále Ludvíka do jakékoli lumpárny a nečisté hry. Napsal oficiální pověřovací dopis a zapečetil ho královskou pečetí. To by mělo stačit, abych získal audienci u rady města. Kapitán mi zároveň doporučil, abych se vyvaroval použití papežské buly, leda bych se ocitl v té nejkrajnější nouzi.

„Popravdě řečeno bych byl nejraději, kdybys ten dopis vůbec nebral s sebou, Klapko,“ vysvětloval. „Má pro nás mnohem větší cenu, než si vůbec dokážeš představit – ne, jsem si jistý, že si to dokážeš představit. Zapřísahám tě ale, abys jej chránil vlastním životem. Ale –“ odmlčel se na chvíli a položil mi ruku jemně na hlavu, „– nezapomínej, že tvůj život má ještě větší cenu. Možná. A teď k vám, paní Letice. Jaké jsou vaše úmysly s Nicholasem Querinim?“

„Chci, aby zemřel, jak jinak,“ odpověděla bez váhání. „Ale nejsem blázen. Byla bych radši, kdyby byl ponížen tak, až by se jeho duch úplně zhroutil. Zemřel by zevnitř. Rozežralo by ho to jako sněť.“

„A jak by se nám mohlo něco takového podařit?“ zajímal se kapitán.

„Kdybychom ho mohli pokořit a ztrapnit, kdyby ztratil tvář, kdybychom ho zruinovali – ale to se nepovede, protože je to téměř nejbohatší člověk v celých Benátkách.“

„Benátky mám rád,“ poznamenal kapitán. „Je to místo, které je nám nanejvýš užitečné a prospěšné. Nehodlám učinit nic, co by je pro naši společnost učinilo nebezpečným.“

„Rozumím,“ odpověděla Letice.

„Opravdu?“ Přikývla, na tváři smrtelně vážný výraz. „A co vlastně chcete, mladá dámo?“ zeptal se kapitán měkce.

„Respekt. Chci, aby mě svět bral jako rovnou s muži,“ vyhrkla překotně. „Nechci skončit v očistci jako děvka a nechci, abych pořád jen tahala nitky za nějaké mužské idioty jen proto, že si všichni myslí, že kunda znemožňuje ženě získat vše, co jí její mozek a kuráž dokážou přinést!“

„Nádherně řečeno,“ ohodnotil její výkon kapitán, a když se Letice ještě třásla vztekem, uctivě se jí uklonil. „Mozek a kuráž jsou přesně to, čeho si od členů své společnosti žádám. Klapka se za vás již zaručil, a to mi téměř stačí. Téměř. Víte toho o našich záležitostech hodně, dokonce nade mnou máte určitou moc. Nezneužijte ji. Nedělejte to: protože až tato záležitost skončí, s radostí vás přijmu mezi nás. Rozumíte?“

Letice ztuhla a přikývla. „Děkuji,“ špitla.

Patnáctého března 1239 jsme zakotvili v Ravenně, neboť bylo rozhodnuto, že se jedná o bezpečné útočiště v dostatečné vzdálenosti od Benátek, ale zase ne příliš daleko. Našli jsme si hostinec a oba dominikáni, Michael Scot a kapitán se rozloučili s kapitánem lodi. Já šel s nimi. Dominikáni byli bez sebe radostí, že jsou konečně na pevné zemi, i když jsem si už dávno všiml, že Ondřej z Longjumeau není zdaleka taková změkčilá padavka, za kterou se vydával. Dokonce i Michael Scot se tvářil téměř šťastně, a i když kráčel mlčky, vypadal jako svoje staré já.

Čtyři muži si našli lůžka, a když jim vynesli nahoru zavazadla a když se dohodli na ceně ubytování, odebrali jsme se do jídelny a objednali si víno. Všichni, dominikánské bratry nevyjímaje, jsme se chopili poháru a pustili jsme se do pití a vzpomínání na zážitky z cesty, i když plavba sotva skončila. Uprostřed zábavy nás z venku vyrušil dusot koňských kopyt a křik hlasů, který byl stále silnější, jako by se před hostincem shromáždil celý dav. Hostinský vyšel na ulici, aby se podíval, co se děje, a když se o několik minut později vrátil, tvářil se ustaraně. Zeptali jsme se ho, co se přihodilo.

„Jeho Svatost exkomunikovala císaře Fridricha,“ vysvětloval a dolil nám poháry. „Zřejmě se to stalo před třemi dny. Ten chlapík právě dorazil z Říma. Válka asi jen tak neskončí.“

„Válka?“ otázal se zvědavě kapitán. „Vím, že na severu se již rok bojuje. Cožpak boje stále pokračují?“

„Fridrich prohlásil, že začlení Papežské státy do své říše,“ pronesl Michael Scot prázdně. „Vím to již z Ceriga. A teď ještě tohle. Vlastně jsem to čekal. Co jiného také mohl Řehoř dělat? Vzdát se dědictví po svatém Petru? A tak to tedy začíná.“ Promnul si spánky a vstal od stolu.

„Moje věci neodnášejte,“ pronesl k hostinskému. „Musím okamžitě odjet.“ A pak nám pokynul na rozloučenou, ačkoli my jsme se samým překvapením zmohli jen na kývnutí hlavou a nezřetelné zabručení. Když ale odcházel ke dveřím, přivolal si mě rukou k sobě, a než mu hostinský přivedl koně, podíval se na oblohu, která se potáhla nízkými mraky.

„Bude sněžit,“ poznamenal.

„Kam jedete?“ zeptal jsem se.

„Můj milý Petroku,“ odpověděl. „Všechny moje plány jsou v troskách. Dva největší obři tohoto světa si jdou po krku a nic už jim v tom nemůže zabránit. Svou pýchou a hamižností strhnou křesťanství do záhuby. Jsem rád, že se toho Nicholas nedožil.“

„Mám vám přinést mandylion?“ zašeptal jsem a v duchu jsem se děsil jeho odpovědi, ale Michael jen zavrtěl hlavou.

„Teď už by mi nebyl k ničemu,“ povzdechl si. „Nastává období chaosu a temna. Bestie již rozevírají drápy. Pohlídej mi ho. Tvoji přátelé jsou přece v těchto záležitostech mistři. Když si budu někdy myslet, že s ním mohu ještě způsobit nějaké dobro, vím kde ho hledat. Bude v dobrých rukou.“

Ze stáje vyvedli koně a Michael si vzal svůj vak.

„Doktore Scote,“ řekl jsem, když se vyšvihl do sedla a zastrčil si nohy do třemenů. „Děkuji vám.“

„A za co?“ zeptal se a zadíval se na mě z výšky. Opět jsem ucítil to podivné chvění, jako by se mu před obličejem tetelil vzduch.

„Za Annu – za to, že jste mě vyléčil.“

„Rádo se stalo,“ zašeptal.

„Kam pojedete?“ zeptal jsem se znovu. Srovnal se v sedle a přehodil si přes hlavu kapuci.

„Pojedu směrem k horám,“ pronesl. „Dřív nebo později se ocitnu na křižovatce. Fridrich je na severu, Řehoř na jihu. Pak se rozhodnu, co dál, tak jako jsem to dělal až dosud. Anebo si najdu jinou cestu. Sbohem, Klapko. Třeba se ještě někdy setkáme.“

„V to doufám, drahý doktore,“ vypravil jsem ze sebe.

Druhý den jsme s Leticí vypluli k severu. K večeru jsme přistáli v Chioggii, za což jsem byl kapitánovi vděčný, neboť z okolních močálů vál ledový vítr a vzduch byl plný únavného pachu hnijící trávy, který vám otrávil náladu. Chioggia sama byla malé městečko, které se spokojeně krčilo na velké písčině, jež se rozkládala mezi mořem a břehy benátské laguny dále na severovýchodě. Z plochého terénu se ježilo houští kostelních věží a stěžňů na břehu. Vjeli jsme do přístavu. Kapitán nám předal kontakt na obchodníka s hedvábím, jehož bratranec měl bratra, diskrétního muže, kterému bylo možné důvěřovat a jenž byl zároveň majitelem rybářské bárky. Takto to bylo zařízeno.

Benátskou lagunou jsme propluli natažení na studené, slané palubě, ukrytí pod hromadou starých pytlů a sítí, které páchly po shnilých rybách. Bratranec a jeho druh nás přiměli se schovat hned, jak nám světla Chioggie vybledla za zády. Přimáčkl jsem se těsně k boku lodi a pokoušel jsem se pozorovat hustou síťovinou hvězdy. Jediným zvukem bylo šplouchání vody pod námi a skřípání plachty. Letice se přitiskla pevně k mému boku a její prsty se propletly s mými. Nic jsem neřekl, neboť jsem byl příliš zmrzlý a nervózní – z Benátek a nyní, po pravdě řečeno, i z její teplé dlaně. Čas od času některý z rybářů cosi zamumlal nebo zaklel a čas od času se ve vzduchu ozvalo ostré písknutí některého z nočních ptáků. Vlastně to byl vcelku příjemný způsob trávení času, i přes ten děsivý puch, který nám stoupal do nosu, a netrvalo dlouho a podařilo se mi usnout, což jsem poznal v okamžiku, kdy mě Letice dlo
ubnutím probudila. Otevřel jsem oči a nade mnou jasně zářila Mléčná dráha. Sněžné mraky a vítr byly pryč. Zhluboka jsem se nadechl vzduchu plného vůně rákosí a posadil jsem se.

Několikrát jsem zamrkal, abych setřásl ospalost z víček, když v tom jsem ucítil její ruku, studenou a silnou, která se mi zvolna sunula po zádech, až se nakonec zastavila zezadu na krku. Naskákala mi husí kůže a vyšla jí v ústrety, a když jsem se otočil, oči pevně zavřené, abych ji políbil, věděl jsem, že opouštím známý svět a nořím se do míst, která jsou na mapě uvedená jako bílá místa opatřená nápisem: zde žijí lvi. Její rty byly chladné a já jsem se málem odvrátil, neboť jsem vycítil, že i ona se chystá učinit totéž, ale v tom se přede mnou rozevřely a já jsem se lehce otřel o její zuby. Oba jsme se zachvěli a v několika dlouhých okamžicích, které následovaly, to bylo jen horečné pátrání a hledání a vzdechy a zoufalé, bloudící a bolestné doteky. Kousl jsem ji do rtu a ochutnal jsem její krev a sladkou slinu a cítil jsem ostrý ženský pot. A pak, jako kdyby nad námi nějaký loutkař luskl prsty
, jsme se od sebe odtrhli. Ale ještě stále ze mě nespouštěla oči, jako by nechtěla, aby ten okamžik skončil. Nakonec zvedla svoji bílou ruku a ukázala ven z lodi. Zpočátku jsem neviděl nic než sametový odlesk hvězd na hladině obklopený všude kolem hlubokým stínem. Sledoval jsem směr, kterým ukazovala, a spatřil jsem daleko na východě první záblesky ranního svítání, které měnily noc z černé na modrost stračích křídel. A tam, jako další odstín modré na modrém podkladu, se z hvězdného brokátu na hladině zvedaly kopule a věže velkého města.

30.

Víc už jsem toho z Benátek neviděl až do okamžiku, kdy do mě jeden z lodníků dloubl špičkou boty a já jsem vykoukl ven a uviděl jsem před sebou kamennou zeď porostlou mechem a obživlou bezpočtem malých šedých krabů a tlustý pruhovaný stožár natřený kdysi dávno žlutou a černou barvou. Letice vystrčila hlavu hned vedle mě a zhluboka se nadechla. Vlasy měla připláclé k hlavě a teklo jí z nosu.

„Běžte,“ zasyčel lodník. Hodil jsem svůj vak na okraj nábřežní hráze a vyšplhal jsem za ním. Hned potom jsem za sebou vytáhl i Letici. Lodník se po nás již ani nepodíval a chopil se vesel. Za necelou minutu jsme byli sami. Ale kde? Rozhlédl jsem se kolem. Kanál, u kterého jsme přistáli, byl pouhou uzounkou spojnicí uzavřenou mezi vysokými cihlovými stěnami, v nichž se tu a tam rýsovalo mramorem orámované okno. Nalevo od nás kanál poněkud neslavně končil další cihlovou stěnou. Vpravo se však rýsoval úzký obdélník denního světla, za ním byl vidět i proužek modré oblohy, bílé budovy a lodě plující po zvlněné hladině. To musí být Velký kanál, pomyslel jsem si rozhodně. Před námi se tyčily další pruhované sloupy, vlastně tu vytvářely jakési houští, každý nakloněný jiným směrem. Na jejich ozdobných hlavicích poskakovali vrabci a mezi nimi se proháněly drobné stříbrné rybky, které se společně s
nimi ztrácely v temné vodě kanálu. Odkopl jsem kousek uvolněné malty mezi dvěma mechem pokrytými schody a vzhlédl jsem vzhůru, kde se nad námi tyčil prastarý palác, jehož kameny byly pokryty pruhy usazené špíny a porostlé lišejníkem tak, že připomínaly vrásčité ruce starého muže. Schody vedly k řadě hladkých a nezdobených sloupů, které podpíraly lehké, jednoduché oblouky. Za nimi jsem uviděl dvojici pevně zabedněných oken a těžká vrata. Nad první řadou oblouků se rozprostírala řada obloukových oken čelní stěny budovy. Mezi okny a kolem nich byly zasazeny kamenné desky zdobené motivy dlouhonohých ptáků a hvězd. Nad nimi se rozkládalo ještě jedno podlaží, již ne tak ozdobné, nepravidelně narušované dalšími okny, tentokrát lomenými.

Vylezl jsem po schodech a prošel jsem opatrně mezi sloupy do vlhkého stínu podloubí. Přistoupil jsem až k vratům a položil jsem ruku na bronzové klepadlo, zubatou rybu s vytřeštěnýma očima zakousnutou do vlastního ocasu. Slyšel jsem, jak Letice stoupá po schodech za mnou.

„Nezapomněl jsi doufám klíč?“ zeptala se a přejela palác, který se tyčil před námi, poněkud nevraživým pohledem. Rozhlédl jsem se kolem, abych se ujistil, že nás nikdo nesleduje, ale okna do ulice byla zazděná nebo zabedněná a zdálo se, že tuto část kanálu již nikdo nějakou dobu nenavštívil. Vytáhl jsem sadu paklíčů, které jsem si vyrobil na lodi, a pustil jsem se do zámku. Po několika minutách tísnivé nejistoty plné skřípání a klení západka zámku konečně povolila, panty vrzly, zasténaly a my jsme vstoupili do nitra Ca‘ Kanziru.

Ca‘ Kanzir ovšem nebylo původní jméno tohoto paláce na Rio Mortu. Pro Benátčany – alespoň pro ty, kteří si ještě pamatovali, že vůbec existoval –, to bylo Palazzo Centranico. Jedna z nejstarších budov ve městě, která přežila záplavy i požár, neboť byla vystavěna z kamene v době, kdy většina okolních staveb byla pouze ze dřeva, což bylo někdy před dvěma sty lety. Kdysi dávno býval dokonce domovem dóžete a kapitán jej koupil od posledního člena tohoto šlechtického rodu. Od té doby ho celý přestavěl, tedy alespoň uvnitř, na své jediné pozemské sídlo na tomto světě. Tohle všechno jsem se dozvěděl během plavby podél východního pobřeží Itálie, když se kapitán uzdravil a znovu našel svůj hlas. A zatímco jsem se namáhal s kleštěmi a pilníky a vyráběl jsem si z hřebů lodního tesaře paklíče, kapitán přede mnou vykreslil svůj palác i do těch nejmenších podrobností a každé slovo, které mu splynul
o ze rtů, bylo vysloveno s láskou a něhou. Provedl mě všemi chodbami, sály i schodišti a s nesmírným a milujícím zaujetím mi popisoval způsob, kterým staří Benátčané stavěli své domy, až jsem se začal divit, že muž, který mi vždy připadal tak osamělý a vykořeněný, je tak pevným poutem vázán k hromadě starého kamení a cihel.

Za dveřmi se táhla široká, vlhká chodba ponořená do plesnivého přítmí. Věděl jsem, že tam bude, protože i tu mi kapitán přesně popsal ve svém vyprávění. Stěny byly obloženy dřevěnými panely natřenými jednoduchou malbou. Po obou stranách ji lemovaly četné dveře. Byla zde tma, ale i v ní jsem dokázal rozpoznat masivní a toporné židle a lavice rozmístěné mezi dveřmi. Podlahu, po níž naše boty tiše klapaly, tvořily dlaždice z bílého a červeného mramoru položené v šachovnicovém vzoru. Na konci chodby byly další dveře, které již nebyly zamčené. Jimi jsme prošli zpět na sluncem zalité malé nádvoří obehnané kolem dokola vysokými stěnami. V jeho středu stála mramorová studna zdobená vytesanými listy a ptáky. Podél zdí byly rozestaveny hliněné květináče, ze kterých vyrůstaly stromy. Některé z nich jsem poznával – pomerančovníky a citronovníky, fíkovník a mladý olivovník, na větvích jim dosud v
isela část hnijící a přezrálé úrody, zbytek se válel v plesnivých kupkách na zemi – jiné nikoli, podivné rostliny s pokroucenými chlupatými kmeny a lesklými listy, které připomínaly přerostlé kapradí. Vše bylo suché, zanedbané a na pokraji smrti. Po vnějším zdivu se plazila vinná réva a k nebi se tu pnul i vysoký kmen šípku. Z cihlových zdí vyčnívaly nejrůznější kamenné plastiky, jejichž rozmístění i výběr působily náhodným, neuspořádaným dojmem tak, že z listů pnoucích se rostlin vykukovaly hlavy zvířat i ptáků, štíty s jemnými vzory, a propletené svazky vytesané kamenné zeleně. Z boku paláce stoupalo kamenné schodiště se zdobeným, leč zašlým mramorovým zábradlím. Mělo to tu být nádherné a povznášející, protože kapitán mi nádvoří popsal jako svůj malý ráj, místo, kam se utíkal před okolním světem. Ale staré pavučiny pokryly listí i větve šedým povlakem plným mrtvých a vysá
tých těl hmyzu a všude panovalo tíživé ticho, které narušoval jen křik střízlíka ukrytého kdesi ve větvích. Teď se rozkřičel ještě o poznání hlasitěji a týral nás svým vysokým hláskem. Zachvěl jsem se a kývl jsem na Letici, která se skláněla nad studní.

„Nikdo tam není,“ pronesla s úsměškem, ale bylo jasné, že si nedělá legraci. Tiše jsme vystoupali po schodišti, které nás přivedlo k další dlouhé chodbě, pokryté pro změnu hladkou a ochozenou cihlovou podlahou a lemované dlouhými lavicemi s načechranými hedvábnými polštáři pokrytými jako všechno kolem šedým prachem. Na její konec navazovala dlouhá pavlač, která tu společně s okny vytvářela jakousi lodžii, kterou jsem viděl již zespodu z kanálu. Na stěnách visely tapiserie, staré štíty a halapartny. Bylo divné, že okna na obou koncích chodby nemají žádná skla, a tak nás přivítal závan studeného vzduchu. Stejně jako o patro níže, i zde chodbu po obou stranách lemovaly dveře, jedny z nich jsem nyní otevřel. Za nimi se prostírala rozlehlá místnost s bíle natřenými stěnami, na kterých visely gobelíny a podivné, barbarsky vyhlížející tkané obrazy. Ve vysokých pozlacených svícnech stály svíce připra vené k zažehnutí.

„Nikdo tu nebyl,“ vyjádřil jsem své přesvědčení, že dům od Gillesova odchodu před více než dvěma měsíci nikdo nenavštívil. To znamenalo, že Querini ještě nestačil palác prohledat, nebo jsem se mohl na chvíli opájet sladkou nadějí, že ještě nedorazil a že jsme ho někde na moři předstihli. Jenže to byla představa, byť jakkoli příjemná, k níž bylo lepší se neupínat.

„Můžeme zůstat zde, ale nemyslím, že by to bylo bezpečné,“ zašeptal jsem, aby se mi na slova nenalepil prach. „Querini sem dříve či později jistě dorazí. Kdyby to tu již prohledal, bylo by tu pro nás bezpečněji. Kam půjdeme?“

Letice ale neodpovídala, a když jsem se k ní otočil, zjistil jsem, že zírá do obrovského zrcadla. Už jsem takové věci viděl, ale pokaždé to byly jen malé placičky vyleštěného stříbra, které poskytovaly odraz jen o málo lepší než ten, který vám nabízela i klidná vodní hladina. Tohle ale bylo velké téměř jako moje hlava a všiml jsem si, že je vypouklé jako mýdlová bublina. Zvědavě jsem přešel až k ní. V zrcadle jsem viděl kopii místnosti, jako bych se na ni díval oknem. Stála zde ještě jedna Letice, potrhlá a rozcuchaná a zírala na mě rozesmátýma očima. A vedle ní nejistě přešlapoval muž. Opálený s hustými hnědými vlasy, které už opravdu potřebovaly ostříhat a které také dlouho neviděly hřeben. Na tváři měl čerstvě zhojené jizvy, ještě růžové a živé, a jeho oděv byl drsný s velkými slanými skvrnami. Nos měl lehce nakřivo a oči zároveň podezíravé i odevzdané. Jedinou jasnou a živě vy
padající věcí na něm byl jeho nůž s jílcem ze zeleného kamene, který měl zastrčený v pochvě na opasku. Tiše jsem zaklel a rychle jsem odstoupil stranou. Leticin pohled v zrcadle mě ale nepřestával sledovat. Pak jen potřásla hlavou a zrcadlo se na okamžik zaplnilo záplavou jejích zlatých kadeří. A pak už bylo opět prázdné, jen s odrazem místnosti, v níž jsme se my i zrcadlo nacházeli.

„Znám jedno místo hned kousek odsud,“ pronesla po dlouhé odmlce.

Obětoval jsem čas i námahu, abych dveře do paláce za námi znovu zamkl, a zatímco jsem chrastil svými improvizovanými nástroji, Letice dávala pozor. K odchodu jsme použili dveře do ulice a ocitli jsme se na malém náměstí. Ze tří stran nás obklopovaly neomítnuté cihlové zdi s okny zabedněnými již hodně starými prkny. Palác Ca‘ Kanzir tvořil čtvrtou stěnu. Uprostřed náměstí stála mramorová studna, tak jako před chvílí na nádvoří paláce, a její vytesané ozdoby byly ohlazeny mnoha lety dešťů. Přímo před námi vedl pod jednou z opuštěných a propadajících se budov nízký tunel. Kapitán mu říkal Calle Morto: Ulička smrti. Uvnitř tunelu to nesnesitelně páchlo kočičinou. Ze stropu visely bílé krápníky jako obživlé prašivky s odkapávajícími konečky. Tunel byl tak úzký, že jsem se rozpaženýma rukama mohl za chůze dotýkat obou jeho stěn. Panovala zde tma temná jako saze a Letice – zdálo se, že je ponurý
m tunelem deprimována stejně jako já – pospíchala co nejrychleji kupředu. Zastavila se až na konci, kde tunel ústil do širší ulice, a rozhlédla se na obě strany.

„Myslela jsem si to!“ zašeptala vítězoslavně. „Calle dei Morti. Ještě za roh a jsme tam.“

„Ale kde?“ zeptal jsem se také šeptem.

„Uvidíš,“ odpověděla a vstoupila do ulice. Zde už jsme narazili na několik chodců, ale nikdo nám nevěnoval ani pohled. Kráčel jsem za Leticí, která teď odbočila doleva a přidala do kroku. Přešli jsme přes malý most a ocitli jsme se na dalším malém náměstí.

Na jedné straně stál kostel. Zbývající tři strany byly tvořeny vysokými cihlovými zdmi s mnoha lomenými okny. A v oknech, v každém z nich, stála žena, někdy dvě, jindy ještě více; ženy s nalíčenými tvářemi, s nakadeřenými vlasy těch nejnemožnějších odstínů a já – já jsem zůstal jako opařený, když jsem spatřil, co všechno se v oknech děje – všechny měly šaty buď vyhrnuté, nebo shrnuté anebo vůbec žádné a všechny potřásaly ňadry, jako by je nabízely, hladily si břicha a některé dokonce zvedaly košili, aby odhalily husté chomáče chlupů. A dole na ulici stáli muži. Celé davy mužů, někteří plaší a nenápadní, jiní již rozparádění probuzeným chtíčem. A jeden každý, s hlavou hluboko zakloněnou a s hubou nakřivo, hltal holky předvádějící se v oknech.

„Proboha živého,“ zalomila Letice rukama a křikla mi do ucha. „Na tohle budeš mít ještě dost času.“ Popadla mě za ruku a vláčela mě za sebou davem a najednou jsem měl nos plný palčivého pachu mužů v říji a připadal jsem si jako v nějakém prasečinci. Zároveň jsem se ze všech sil snažil, abych se vyvaroval pohledu na růžové maso, které se natřásalo v oknech nad námi. A pak jsem pochopil: Letice mě vedla do jednoho z těchto domů. Pokusil jsem se protestovat, ale bylo již pozdě, neboť Letice již na dveře vyklepala jakýsi signál a v příštím okamžiku jsme se ocitli uvnitř a muž s tváří vážnou jako mnich za námi zavíral dveře.

Musím přiznat, že to nebyla moje první návštěva v bordelu, ale pokud jsem snad chtěl alespoň navenek vzbuzovat zdání nějaké ctnosti, nebylo nutné se snažit, protože mi nikdo nevěnoval ani tu nejmenší pozornost. Všechny ženy v místnosti vyskočily a jako se včely srocují kolem své královny, vrhly se i ony k Letici, ponechávaje za sebou hordu mužů v nejrůznějším stadiu vzrušení a nevole. Poplácávaly a hladily Letici a smály se a švitořily a nade všemi se vznášel Leticin hlas, s nímž se plná štěstí a radosti pokoušela bránit okázalým projevům přízně. Vše ukončil až příchod starší ženy, jejíž šedivé vlasy byly staženy v jakési naškrobené plachetce, oblečené ve střízlivém rouchu z temně šedého hedvábí, která se zjevila odkudsi ze stínu a jala se své svěřenkyně tlouci, nikoli jemně, holí ukončenou stříbrnou špičkou. Dívky vypískly, ale nezdálo se, že by jim to vadilo, ale když jim pak hůl
začala již mnohem důrazněji tančit po zádech, vracely se za neustálého a veselého brebentění a klení ke svým netrpělivým zákazníkům.

„Straka!“ pronesla madam, protože nikdo jiný to být nemohl. Ani se neusmála a držela ruce natažené podél těla. Letice ji objala kolem krku a zůstala na něm viset, jako by snad objímala krucifix. Žena ji poplácala zezadu po hlavě a jemně ji od sebe odsunula hlavičkou hole.

„Moje malá londýnská straka,“ pronesla žena. „Nebo bych spíš měla říct paní Queriniová, ehm? Co tady děláš, Letice?“ V jejím hlase bylo znát pohnutí, ale také zřejmá nervozita. Letice sklopila hlavu.

„Messer Nicholas mě pustil k vodě,“ přiznala. „Daroval mě Dardimu Boldů.“ Ve tváři madam se na okamžik něco změnilo, ale zmizelo to stejně rychle, jako se objevilo. Byla to žena studeného výrazu, pečlivě udržovaného a pěstovaného, štíhlé postavy jako vytesané z mramoru. Rty měla stářím již tenčí, ale ještě stále plné, víčka pokleslá, ale za nimi zářily dvě neuvěřitelně zelené oči. Pravděpodobně nikdy nebyla opravdu krásná, ale byl jsem si jistý, že z ní vždy šel strach a že dokázala okouzlit.

„Ach, moje drahá,“ pronesla bez známky citu. „Ale vidím, že sis už stačila najít jiného dobrodince. Božínku, vypadá opravdu jako někdo. Vítejte v Il Bisato Beccato, signore.“ Věnovala mi pohrdlivý, přezíravý úsměv. Napadlo mě, že bych se jí uklonil, ale rozmyslel jsem si to.

„Ne, matko, tohle je Petroc, přítel a my…“

„Nešukáte,“ dokončila za ní madam bez okolků. „To je mi zřejmé na první pohled. Proč jsi za mnou přišla, maličká?“

„Potřebujeme… postel,“ odpověděla Letice. A bylo to vůbec poprvé, kdy jsem ji viděl vyvedenou z míry. „Ne na to! Potřebujeme jen místo na přespání, ne na dlouho, jen na pár dní.“

„A proč bych vás tu podle tebe měla nechat, obzvlášť když vidím, že jste až po uši v problémech?“ zeptala se žena. Ve tváři se jí ani teď neukázal sebemenší náznak jakékoli emoce. Letice na mě kývla a já jsem vytáhl váček.

„Zaplatíme vám tolik, kolik se platí v tom nejlepším hotelu ve městě,“ nabídl jsem jí a vytáhl jsem z váčku zlatou minci. Při pohledu na minci pozvedla lehce obočí. Poklepala Letici na prsa hůlkou a věnovala nám oběma ledový úsměv.

„Ach Bože, proč jen jsem tak sentimentální, to je moje strašná slabost,“ povzdechla si, ale její hlas nenaznačoval ani náznak jakékoli slabosti. „Máte pět dní, drahoušci. Ani o minutu déle, jinak pomažete do práce – oba dva.“ Ucítil jsem v rozkroku špičku její hole a hlasitě jsem si odkašlal. „Můžeš si vzít svůj starý pokoj, Strako. Dívka, která ho měla po tobě, minulý týden zemřela.“

„Děkuji vám, matko Zaneto,“ pronesla Letice vřele a uctivě se jí uklonila. Teď jsem se uklonil i já, ale hůl matky Zanety mě zachytila pod bradou.

„Ještě ten váček neukládejte, mladý muži,“ upozornila mě. „V mém domě platí jasná pravidla. Platí se předem a to za…,“ její hůl si našla zlatou minci a ozvalo se cinknutí stříbra o zlato, „… všechny služby.“

Náš pokoj byl až v posledním patře budovy. Byla to stísněná čtvercová krabice s výhledem nikoli na náměstí, ale na příjemně vyhlížející kanál.

„Žádný luxus,“ pronesla Letice lhostejně. „Pro umírající holku to ale nejspíš stačilo, co naděláme.“

V pokoji byla jen postel a truhlice s povlečením, nic víc: žádná další dekorace ani nábytek. Pomyslel jsem na poslední obyvatelku pokoje a zachvěl jsem se. Musela ta nebožačka i ve svém stavu pracovat? Představil jsem si dívku a její hrubé, neurvalé a lhostejné zákazníky a ucítil jsem, jak vzduch kolem mě zčeřil závan zoufalství a samoty.

„Pověz mi něco o madam Zanetě,“ vyzval jsem Letici, abych ducha zaplašil.

„Zlomila jsem jí srdce,“ odpověděla a podrobila povlečení nedůvěřivé kontrole. „Aspoň že ho vyměnili. Madam Zaneta, říkáš? Už jsem ti o ní přece vyprávěla. Zalíbila jsem se jí – nechala mě, abych se naučila – přinutila mě se naučit, jak to chodí. Zřejmě doufala, že po ní jednou podnik převezmu, kdo ví – to už se asi nikdy nedozvím, že?“

„Ale Dardiho příliš v lásce neměla, alespoň to tak vypadá?“

„Jak jsi bystrý. Ale nemít rád možná nebude to správné slovo. Pamatuješ si, jak jsem ti říkala o té dívce, kterou Dardi zabil? Tak to se stalo tady. Ne v tomhle pokoji, neboj,“ dodala, když viděla můj vyděšený výraz. „Jmenovala se Amélie a nemyslím, že by ji madam považovala za nějak výjimečnou, ale žádná madam prostě nemá ráda, když zákazníci ušukají holky k smrti, to je jasné, ne?“ Mluvila lehkým hlasem, který byl v kontrastu s krutostí jejích slov. Sfoukla z polštáře peří.

„Co znamená II Bisato Beccato?“ zeptal jsem se.

„U Chyceného úhoře,“ odpověděla krátce a přešla k oknu, kde se ztěžka a s hlubokým povzdechem opřela lokty o parapet.

„A co teď?“ zajímala se.

„Teď musíme najít Queriniho,“ odpověděl jsem.

„To nebude těžké, pojď sem.“ Ukázala přes střechy směrem na jihozápad. Spatřil jsem les vysokých komínů, každý zakončený podivným obráceným kuželem a tu a tam ještě vyšší věž kostela. Všude kolem se ozývalo pleskání holubích křídel. Směrem na východ nebylo nic než jen rozmazaná skvrna země, moře a oblohy.

„Palác Queriniů je hned támhle,“ ukázala rukou. „Vidíš ty komíny, ty úplně světlé, vedle té korouhvičky s drakem?“ Viděl jsem: a místo, na které ukazovala, bylo jen, co by kamenem dohodil. „Jsme tam rychleji, než bys okousal jabko.“

„Tak jednoduché to asi nebude,“ řekl jsem rychle. „Nemůžeme tam jen tak napochodovat a dožadovat se setkání s Balduinem. A jen tak mimochodem, messer Querini, nevrátil byste nám laskavě trnovou korunu? Ty tu budovu dobře znáš, je to tak? Není tam někde postranní vchod, něco jako…?“

„Myslíš vchod pro zloděje?“ dokončila za mě. „Ne: je tam jen přední a zadní vchod, jako ve všech domech v Benátkách. Jeden na náměstí a druhý ke kanálu. A oba jsou to hlavní vchody, pokud rozumíš, co tím chci říct. Mohl bys přeplavat kanál, přelézt zeď a protáhnout se dovnitř oknem špižírny, ale ve vodě bys nejspíš zmrzl a zeď je úplně hladká a kolmá.“ Opřela se o římsu a prohlížela si město pod sebou, ale její oči zřejmě neviděly nic pozoruhodného, anebo snad jen přehlížela to, na co se z tohoto okna kdysi dívávalo její mladší já. Otočil jsem se zpět do místnosti. Už jsem pochopil, co mě trápí: byla to opět Anna. První noc, kdy jsme spolu byli opravdu jako milenci, jsme strávili v bordelu. Najednou jsem to před sebou viděl jasně a zřetelně, ve všech těch podivných, ale děsivě nádherných podrobnostech, jako by to byl obraz, který tu někdo namaloval na zeď: letní noc v Bordeaux, svíčky, zv
uky milostného aktu z vedlejšího pokoje, i ta ohavná nástěnná malba s malými tlusťochy, kteří na nás vyvalovali oči, zatímco jsme se milovali.

„Stejně se tam podívám,“ pronesl jsem, abych přerušil ticho. „Vezmeš mě tam?“

„To by nebyl dobrý nápad,“ odpověděla. „Ulice kolem budou plné Queriniho lidí. Mohla bych klidně narazit na Facia, nebo třeba na kuchařku Agnetu na cestě na rybí trh, což by bylo ještě horší.“

Místo toho mi tedy do prachu za postelí načrtla mapu – hrubý obrys města a jeho ostrovů s vyznačenou cestou k paláci Queriniů. Převlékl jsem se do svých již notně poničených, ale zalátaných a čistých benátských šatů a ponechal jsem Letici jejímu zírání z okna, při němž její zlaté vlasy zářily proti modré obloze a šedým křídlům holubů.

Ven z bordelu jsem vyšel sám a pokoušel jsem se nevnímat zvědavé pohledy nevěstek. Náměstí – Campo San Cassiano – teď už jsem věděl, jak se jmenuje – bylo stejně rušné jako před chvílí a já jsem si bez problémů a nikým nepovšimnut prorazil cestu davem nadržených bláznů a pokoušel jsem se vybavit si všechny zákruty a odbočky tohoto obrovského bludiště jménem Benátky, které mi Letice popsala. Nohy jsem měl slabé a nejisté, jako vždy po měsíci stráveném na moři, ale kráčel jsem dál přesně tak, jak mi přikazovaly Leticiny pokyny – doleva, znovu doleva, druhá ulice vpravo, přes most, za roh, prudce doleva, znovu doleva – a než jsem se nadál, ocitl jsem se na malém, ale rušném náměstí s palácem Queriniů, který tu stál zády k širokému kanálu. Ukryl jsem se ve stínu v místech, kde ulice ústila do náměstí a obhlížel jsem situaci.

Palác byl mnohem větší než Ca‘ Kanzir a také mnohem novější, monumentální stavba z kaštanově hnědých cihel, do nichž byla vsazena exotická sbírka lomených oken s kamenným síťováním, vytesanými deskami a výčnělky a dokonce i fragmenty mozaik a antických soch. Náhle mi bylo jasné, kam zmizela krása Konstantinopole: sem, do Benátek, neboť občané města ozdobili své domy a kostely vším, co dokázali svému velkému a starobylému rivalovi ukrást a uloupit, a brali vše, co jim přišlo pod ruku, jako ježek, který se na podzim válí v sadu, aby si na bodliny nabral co nejvíce zásob na zimu. Národ zlodějů, blesklo mi hlavou, jak jinak Benátčany nazvat – obzvlášť, když se svůj lup ani nepokoušeli skrývat. Ukázalo se, že Letice měla pravdu. Neexistoval způsob, pokud ovšem nepočítám dveře s jemným lomeným obloukem, jak bych se mohl do paláce dostat, a to jsem si dal dokonce tu práci a obhlédl jsem stavbu i zezadu od ka nálu. Ani tam tudy to nepřipadalo v úvahu.

Notně schlíplý jsem se vydal zpět do nevěstince, ale nedokázal jsem se smířit s představou, že bych se měl tak brzy vrátit do té stísněné a zdrcující místnosti, a tak jsem se ještě chvíli jen tak potuloval ulicemi, až jsem narazil na tržiště, které se rozkládalo podél kanálu. Bylo hlučné a překypovalo ruchem. Prodíral jsem se mezi stánky a nestačil jsem žasnout nad pestrostí nabídky: ryby a snad všechny druhy, které laguna nabízela. Nevím, jak dlouho bych se vydržel kochat pohledem na růžové kraby i košíky plné zmítajících se mořských úhořů či živočichů, kteří snad neměli nic jiného než jen oči a ostny, ale netrvalo dlouho a ocitl jsem se v Rivě Alta a u mostu z loděk, který vedl přes kanál. Letice jej nazývala mostem Quartarolo. Přešel jsem na druhý břeh a dělalo mi dobře, jak se pode mnou čluny houpavě zvedaly a zase klesaly. Vmísil jsem se do davu na druhé straně, jenž, jak se zdálo, směřoval
buďto na most anebo, jak jsem odhadoval, do samého středu města: katedrály svatého Marka a Dóžecího paláce.

Tam jsem měl namířeno zítra, ale měl jsem u sebe oba dopisy, od papeže i Ondřeje a všechny ty davy kolem a podivně povznášející a jasný vzduch města ve mně probudily nezvyklý pocit sebejistoty. Rozhodl jsem se, že nebudu čekat a zkusím své štěstí rovnou a nechal jsem se tedy unášet davem.

Ocitl jsem se v řece plné Benátčanů. Ukřičených a uječených jako hejno špačků. V Benátkách nenajdete místo, snad jen hodně pozdě v noci, které by nebylo plné lidí. Zdá se, že všechna prázdná místa se ihned zaplní lidmi tak, jako se šlápota v písku na pláži zaplní vodou. Bledé paprsky ranního slunce dopadaly na zázraky všude kolem a já jsem cítil, jak mě naplňuje povznášející pocit radosti, z něhož mi po celém těle vyskákala husí kůže. Jako omámený jsem se toulal, či spíše vznášel, nekonečnou spletí uliček a náměstí plných lidí v těch nejkrásnějších a nejdražších šatech, jaké jsem kdy viděl, až jsem se klenutým průchodem dostal na rozlehlé náměstí, na jehož konci stála ta nejpozoruhodnější stavba.

„San Marco,“ vydechl jsem nahlas, jako bych tím snad vystihl vše, co jsem viděl, ale to zdaleka nebyla pravda.

Bazilika – nic jiného to přece být nemohlo – se přede mnou zvedala jako v nějakém horečném snu. Popsalo ji už tolik cestovatelů a já se nechci pouštět do souboje s pery mnohem hbitějšími než to moje, a tak se jen omezím na konstatování, že jsem potřeboval ještě několik kroků po širokém náměstí přede mnou, abych se ujistil, že to, co vidím, je skutečně budova a ne jen paleta brnění bájných obrů či kouzelný háj plný stromů se zlatými listy a drahokamy místo ovoce. Byl jsem zázrakem, na který jsem upíral oči, tak ohromený, že jsem si nejspíš ani nevšiml vysoké štíhlé věže zvonice kousek opodál. Klopýtal jsem po cihlové, diagonálně položené dlažbě ke kostelu a nohy oslabené pobytem na moři mě už jen taktak nesly kupředu. Před očima se mi míhaly okřídlené postavy – lidské a, nejspíš ještě lví – které se střemhlav snášely z výšky na průčelí chrámu. A byli tam i skuteční lidé – na lešení obepínajícím průčelí a čtyři velké kopule baziliky.

Pochopil jsem, že takto nějak musela vypadat Konstantinopol předtím, než ji Frankové zničili – zničili a pak podle jejího vzoru vystavěli svoje vlastní město, neboť bazilika svatého Marka, tak jak jsem se na ni nyní díval, to byl především řecký kostel a všude kolem – na kostele samotném, na budovách lemujících toto obrovské náměstí, na sloupoví na břehu kanálu – tam všude se skvěly poklady, které mohly pocházet pouze z východu. Byl to strašný pohled, obzvlášť když vzpomínky na originál byly v mé paměti dosud tak čerstvé, ale Benátky jsou město, které je strašné i pozoruhodné zároveň. A také krásné, neboť když svítí slunce, kameny a cihly, ze kterých je město vystavěno, nadpozemský um řemeslníků a stavebníků, jemná hudba světla a vody vytvářejí mocnou kombinaci, která tu útočí na vašeho ducha i smysly. A tak jsem tedy městu nespílal, ale místo toho jsem se nechal okouzlit jeho šarmem.

Jenže bez ohledu na okouzlení, jemuž jsem podlehl, mi i tak bylo jasné, jak je bláhové očekávat, že by se mi již dnes dostalo audience. I přesto jsem v sobě posbíral odvahu a prošel jsem otevřenými dveřmi Dóžecího paláce. V chodbě za nimi bylo hlučno a rušno, všude proudili lidé a klevetili, rozmlouvali, dojednávali, všichni oblečení v jasně rudých, hedvábných šatech nejpozoruhodnějších střihů, s tunikami ještě kratšími než jsem měl já. Marně jsem se rozhlížel kolem a marně jsem se pokoušel najít někoho, kdo by to zde řídil, až jsem se nakonec zeptal strážce, zdali by mě nasměroval někam, kde bych si mohl domluvit audienci u rady města. Podíval se na mě pohledem, který naznačoval, že mě nejspíš považuje za blázna, který spadl z višně, ale ukázal mi starého muže v černém rouchu městského úředníka stojícího před velkým schodištěm, kde se zdvořile a mimořádně otráveně a znuděně ukláněl všem, kteří na něj ze všech stran doráželi.

Musel jsem si počkat, až na mě dojde řada, neboť se zdálo, že tu po slyšení před radou touží snad celé Benátky, a jeden každý z uchazečů musel projít kolem znuděného starce v černém. Když jsem se konečně ocitl před ním, krátce jsem se mu uklonil.

„Dobrý muži, rád bych požádal o audienci před radou republiky. Mám k vyřízení několik velice naléhavých obchodních a dokonce i státních záležitostí…“

Muž si mě pomalu prohlédl odshora až dolů. Měl vodnaté modré oči a zahnutý nos, z něhož mu trčelo několik naježených šedých chlupů, ale přesto se mu dařilo vzbuzovat dojem, že je mužem nezpochybnitelné důležitosti.

„Vaše jméno?“ přerušil mě.

„Petrus Zennorius z…“

„A přicházíte kvůli…“

„Přicházím v záležitosti Balduina, císaře latinského a konstantinopolského,“ upravil jsem lehce vznešený titul. Mužovy lesklé, vodnaté oči zamrkaly a jedno z jeho zarostlých obočí se přizvedlo. „Domnívám se, že se nachází v Benátkách a rád bych si s ním a s radou promluvil ve velice naléhavé záležitosti týkající se…“

„O tom nepochybuji.“ Na okamžik jsem si pomyslel, že ho můj příběh zaujal, ale mýlil jsem se a muž si již pohledem vybíral další z davu uchazečů za mými zády. Co jsem udělal špatně?

„Mám doklady,“ vykoktal jsem zoufale a šmátral jsem v tunice po dopisech. Muž jen znechuceně protočil oči a obrátil se k dalšímu žadateli, který se vrhl kupředu a začal před ním rozvíjet svoji vlastní, neméně naléhavou záležitost.

„Ale pane!“ zvolal jsem, jenže to už jsem cítil, jak jsem odstrkován a tlačen dozadu a pochopil jsem, že nemám šanci. Stráže se již dívaly mým směrem, a tak jsem se narovnal a vypochodoval jsem z paláce a přitom jsem doufal, že vypadám jako někdo, komu se právě dostalo splnění všech jeho přání, s nimiž sem přišel.

Ocitl jsem se znovu venku na dosud chladném slunci a na nábřeží, kterému Benátčané říkají Molo a byl to tak nádherný pohled, že jsem se ještě chvíli zdržel a obdivoval jsem lodě, jež tu kotvily stejně hustě jako v londýnském přístavišti, neboť Molo bylo hlavním přístavem města. Kolem byl hotový les stěžňů a já jsem se pomalým krokem procházel po nábřeží a četl jsem si jména lodí na přídi a v duchu jsem hádal, odkud se právě vrátily a kam poplují příště. Měl jsem ale dojem, že jsem tu vystaven až příliš velkému množství pohledů a vrátil jsem se zpět ke svatému Markovi. Hned vedle Dóžecího paláce jsem přešel na druhý břeh kanálu, trochu jsem ale přitom lehce zakopl a rychle, mimoděk, jsem se rozhlédl kolem, jako někdo, kdo se cítí zahanbeně a chce se ujistit, že jeho prohřešek nikdo nezaznamenal. Samozřejmě že nikdo: na náměstí Svatého Marka by se člověk mohl klidně sám rozčtvrtit a d
avy Benátčanů by jen dál proudily kolem a jediné, na co by si pochopitelně dávaly pozor, by bylo, aby si nepotřísnily šaty krví. Když jsem se ale narovnal, zahlédl jsem muže oblečeného v žluté tunice, jasnější než bylo i v Benátkách zvykem, jenž právě vstupoval do jedné z bočních uliček. A byla to nádherná žlutá, jako rozkvetlý petrklíč, ale přesto bych jí nevěnoval pozornost snad jen, to nepopírám, mě napadlo, že by nejspíš slušela Letici.

Pokračoval jsem v chůzi, ale nenutil jsem se do spěchu. Nad hlavou mi pluly kulaté bílé mraky, jako by bloudily mezi hustým lesem stěžňů. Přemýšlel jsem, jestli bych si vůbec dokázal zvyknout na život ve městě vtěsnaném mezi moře, zemi a oblohu, vytvořeném zdánlivě ze všech těchto prvků, ale přesto nepatřící plně ani jednomu z nich. Mramor na fasádách domů se zdál spíš upředený než vytesaný; sloupy připomínající vysoké stěžně lodí a okna, v nichž tančilo světlo odrážející se od vodní hladiny, obrovská bazilika, barbarská a třpytivá, bezedná truhlice naloupených pokladů, které někdo vysypal na náměstí.

Procházel jsem kolem prodavačů úhořů a pokřikujících rybářů nabízejících své zboží, kolem kurev i jejich kunčoftů, směnárníků a kapesních zlodějíčků. Jakýsi chlapík tu prodával malé ptáčky upečené na dřevěných špejlích – nejspíš vodouchy nebo něco podobného soudě podle dlouhých, opálených zobáků – a protože voněli tak lákavě a protože jsem od včerejší večeře ještě nic nejedl, koupil jsem si hned dvě špejle. Když jsem ale prodavači předával požadovaný peníz, zahlédl jsem zprava opět záblesk pronikavě žluté barvy: stejná tunika jako před chvílí. Zakousl jsem se do prvního z ptáků – rozkousl jsem mu hlavičku a do úst mi vytekl horký, mastný mozek a já jsem si jen povzdychl slastí a pustil jsem žlutou tuniku z hlavy. Kráčel jsem dál pomalým krokem a zanechával jsem za sebou stopu v podobě tenkých, okousaných kostiček. Za chvíli jsem dorazil až ke dvojici sloupů, které stály u
vstupu na zelené prostranství nazývané Piazzetta, jediné místo v celých Benátkách, kde je možné provozovat hazardní hry a kde se konají popravy. Hráči si rozestavěli své stolky mezi bronzovým lvem a sochou světce usazeného na krokodýlovi a jejich kostky rachotily do rytmu marloty či trigy a riffy, které doprovázelo klení mužů a cinkání mincí. Včera se tu konala poprava a tráva byla celá zdupaná a slepená zaschlou krví a zvratky, ale toho si hráči buď nevšímali, nebo jim to bylo jedno, i když střevíce měli již celé urousané krví, jak jimi šoupali v trávě, tu radostí, tu zmařenou nadějí a zoufalstvím.

Mířil jsem k samostatně stojící věži se zvonicí. Za zády se mi ozval nějaký křik a rachocení, a když jsem se ohlédl, viděl jsem, že jeden z hracích stolů je převrácený, a že na jednoho z hráčů se vrhli rváči majitele stolku, ukrytí v davu, dokud je nebude zapotřebí. Tak už to prostě chodí. A tam, kousek stranou od zmítající se skupiny – muž ve žluté tunice. Sotva jsem ho zahlédl, ihned se schoval za nejbližší sloup se lvem, jako by si opravdu nepřál, abych ho spatřil. Teprve teď mi došlo, že se skutečně schovává. Došlo mu, že jsem si ho všiml, a tak se mi trochu neobratně pokusil zmizet z dohledu. Někdo mě sleduje.

To mě překvapilo natolik, že jsem zůstal chvíli stát a ukousl jsem si další kousek vodoucha. To je absurdní, honilo se mi hlavou. Vsadím se, že za chvíli zpoza toho sloupu zase vykoukne. A také vykoukl, jako malý kluk, jenž si hraje na schovávanou s mladším bráškou, který ještě zcela nechápe smysl a pravidla hry. Jenže co když tu nejde o utajení? Co když by stačilo, aby se ke mně dostal natolik blízko, že by mi mohl vrazit do jater kus studené oceli? Odhodil jsem posledního ptáčka a přimíchal jsem se do davu na náměstí Svatého Marka.

Pokoušel jsem se vypadat klidně a nenápadně a s tímto výrazem na tváři jsem si razil cestu uličkami za náměstím směrem k mostu v Rivě Alta a dál, pořád schován v hustém proudu Benátčanů, přes Calle del Fabbri a na náměstí před kostelem svatého Salvadora. Na mostě se dohadovala skupinka nájemných holek, a když jsem procházel kolem, počastovaly mě svým jadrným slangem. Hned vzápětí jsem se ocitl uprostřed rušného tržiště s látkami, které zcela ucpalo ulici za ním. Zabočil jsem za roh a na vzdálenějším konci malého náměstí jsem spatřil obě poloviny mostu Quartarolo, jež sebou mlely jako hadi polapení do pasti. Kanálem právě proplouvala velká, zámořská galéra a její veslaři zčeřili vodu a zanechali za sebou mohutnou vlnu, jejíž okraje šplouchaly o kamenné stěny kanálu. A každý další náraz vln o stěnu vracel do středu kanálu odražené vlnky, které se utkávaly s těmi, jež přicházely z protilehlé
strany a společně zcela zmáčely nebožáky, kteří most nevšímavě tahali zpět dohromady. Pontony z jednotlivých loděk se vzdouvaly a kroutily, lana se napínala a zase povolovala a obě části dřevěného lodního mostu se centimetr po centimetru sunuly k sobě a poskakovaly přitom na vlnách jako dvě rozjívená hříbata.

Muži s lany si dávali na čas. Bude trvat ještě minuty, než bude možné po mostě bezpečně projít. A ulice za mými zády se již plnila Benátčany, pokřikujícími a štěbetajícími jako hejno vyplašených špačků. Ohlédl jsem se za sebe a viděl jsem, že náměstí je již plné lidí netrpělivě vyčkávajících, až budou moci přejít na druhou stranu, protože byli příliš chudí nebo líní, aby si zavolali přívoz, který se pohupoval na druhém břehu, jehož majitel však nejevil nejmenší snahu vyrazit se svým plavidlem do vln. A pak jsem spatřil svého pronásledovatele: byl to pouhý záblesk žlutého hedvábí, jenž se mihl na rohu starého kostela.

Téměř horečně jsem se prodral až do samého čela davu, kolem dalších rozhašteřených holek a několika mladých hejsků v křiklavě pruhovaných punčochách. Znovu jsem se ohlédl: pronásledovatel byl u posledního rohu předtím, než se ulice otevřela na nábřeží, a teď už se sunul kupředu a zdálo se, že mu je úplně jedno, jestli si ho všimnu. Obsluha mostu přede mnou dostala neposedné pontony jakž takž pod kontrolu a nyní už přímočaře táhli obě poloviny k sobě. Teď už je od sebe oddělovaly jen dva metry neklidné zelené vody. Náhle mi bylo zcela jasné, co udělám a vlastně mě překvapilo, že se moje hlava s plánem ihned smířila a nepokoušela se ho bojkotovat. Což bylo moje štěstí, protože již vzápětí jsem se plnou rychlostí rozběhl vpřed nejprve po kamenné dlažbě nábřeží a hned potom i po kluzkých a mokrých fošnách mostu, které se pode mnou prudce propadly a ihned zase zvedly. Připadal jsem si jako v bez
tížném stavu, prkna se pod mými kroky houpala tak, jako bych běžel přímo po vlnách, a s každým zhoupnutím o sebe hlasitě narážela. Muži s lany na mě jen zírali s pusou dokořán.

„Tahejte za ty posraný lana,“ křičel jsem na ně anglicky. Loďky mostu se vzdouvaly tak, že jsem měl při svém běhu kolena téměř u brady a bylo mi jasné, že když jen trochu zpomalím, ztratím rovnováhu a spadnu do vody. Jenže teď bylo ještě ke všemu nutné si rozměřit krok ke skoku. Lana v rukou nejbližšího tahače teď byla volná a prověšená a muž sám se musel snažit, aby neztratil rovnováhu. Když viděl, jak se k němu řítím, upustil je a chňapl po mně. Spatřil jsem před očima jeho obrovské ruce a najednou, bylo to tak neuvěřitelné, jsem se ocitl ve vzduchu. Druhý tahač mu uhnul z cesty a já jsem byl na druhé straně a jako vržený oblázek jsem poskakoval po kroutící se polovině mostu, která začala znovu ujíždět dozadu. Když jsem se konečně zastavil, měl jsem pod nohama pevný břeh. Otočil jsem se a viděl jsem, že jeden z mostařů skončil v kanále a jeho druh se ho pokoušel vytáhnout na most, jehož obě
poloviny se od sebe zvolna vzdalovaly. A o kus dál, s rukama v bok, na samém břehu, stál štíhlý mladík v pozoruhodně žlutém benátském hedvábí.

31.

Na okamžik jsem se cítil blaženě a uvolněně jako dítě, které porazí svého kamaráda v nějaké dětské hře. Toužil jsem jen po tom, abych svého pronásledovatele zesměšnil, ale potlačil jsem svoje touhy a místo toho jsem vklouzl do stínu nejbližší uličky. Začínal jsem mít pocit, že se ve městě již docela vyznám, a tak jsem přestal sledovat, kudy přesně kráčím a udržoval jsem pouze přibližný směr k severu a na každém rohu jsem se otáčel, zdali mě někdo nepronásleduje. Nikoho jsem ale neviděl, a tak jsem se soustředil na to, abych našel Campo San Cassiano, což nebylo těžké, neboť stačilo následovat muže, kteří se pokradmu plížili vpřed a neustále se ohlíželi. Netrvalo dlouho a byl jsem zpět na náměstí plném nevěstinců, kde dívky nadále vystavovaly své zboží v oknech a muži dole pod nimi slintali a civěli s pusou dokořán vzhůru, jako by se k nim z nebes snášeli sami andělé.

Hrbáč ve dveřích v Chyceném úhoři mě pustil dovnitř a já jsem se ihned vrhl vzhůru po schodech k Letici.

„Někdo mě sledoval,“ vyrazil jsem ze sebe téměř bez dechu.

„Tady?“ zeptala se ostrým hlasem.

„Ne, tady ne,“ zavrtěl jsem hlavou a pak jsem jí vypověděl vše, co se stalo, i to, jak legračně a napáleně můj pronásledovatel vypadal v okamžiku, kdy uvízl na špatné straně kanálu.

„Popiš mi ho,“ dožadovala se Letice. Pokusil jsem se její přání vyplnit co nejlépe: blond vlasy, svěží tvář, vyfintěný hejsek.

„To vypadá na Righiho,“ přemýšlela nahlas a zamračila se. „Jeden z Queriniho rváčů. Je jasné, že jsi byl zpozorován, ale až sem za tebou už nikdo nešel. Jseš si tím jistý?“

Byl jsem si jistý, protože umění špehovat a dalším podobně zlotřilým řemeslům jsem se za posledních několik let naučil velmi svědomitě. „Ani se přede mnou nesnažil schovávat.“

„Protože nepatří k těm nejbystřejším tvorům na světě,“ vysvětlila mi Letice. „Ale přesto…“

Z dalšího výkladu ji vyrušil hlomoz přicházející k nám zespodu, rozčílené mužské hlasy, jekot žen. Letice si otráveně sevřela tváře v dlaních.

„Tohle místo mě jednou zabije,“ zamumlala si sama pro sebe.

„Co je to?“

„Ožralové, co se už nemůžou dočkat, až ty svoje úhoře dostanou do pasti,“ odpověděla dívka s úsměškem. „Tak je to tady pořád. Nedělej si s tím hlavu. Hrbáč Luchas se o ně postará – nejspíš jim vymlátí mozek z hlavy. Bože, doufám, že tady nebudeme muset zůstat dlouho.“

Jenže hluk se ne a ne utišit. Naopak, byl stále bouřlivější, až mě přinutil k tomu, abych otevřel dveře a vykoukl na chodbu. Byli jsme až ve čtvrtém mezipatře, ale slyšel jsem, jak pode mnou práskají dveře a po chodbách se nesou rozhořčené hlasy vyrušených mužů i žen.

„Něco se stalo,“ odhadl jsem situaci. „Musíme odsud zmizet – je tu nějaký jiný východ?“ Letice zavrtěla hlavou. Strašlivě zbledla a na spánku jí vyskočila modrá žilka.

„Jediné schodiště. A střecha je příliš daleko od druhého domu, abychom mohli přeskočit.“

Podíval jsem se z okna. Podél domu vedl kanál, ale byl to pěkně vysoký seskok a bůhví, jak je kanál vlastně hluboký? Ne, tudy cesta nevede.

„Musíme sejít dolů,“ oznámil jsem Letici. „Třeba nás nepoznají. Určitě to ale jsou Queriniho muži, nikdo jiný to být nemůže. Pospěš si – stáhni si vlasy a obleč si… tohle.“ Zvedl jsem ze země své cestovní šaty a hodil jsem je na postel. Letice si mě okamžik prohlížela, jako by se chystala něco říct, ale pak se ke mně v jediném okamžiku otočila zády a přetáhla si vlastní šaty přes ramena. Nezahlédl jsem víc než jen záblesk jejích dlouhých zad, bílých a jemných jako smetana ze džbánu, protože jsem se ihned odvrátil, a když jsem se k ní opět otočil, byla již oblečená do ohavných, prosolených hadrů z černého aksamitu a měla plné ruce práce se svými zlatými vlasy, které se pokoušela nacpat pod tmavou čapku. Nedokážu ale popsat myšlenky, které mě jako roj zdivočelých včel přepadly mezi těmito dvěma okamžiky, bylo to, jako by se na mě vrhly tisíce miniaturních duchů, které byly kdysi dávno součástí jedné zničené duše. Začal jsem náš pokoj nenávidět.

„Vem si ještě tohle,“ řekl jsem a odepjal jsem si od pasu šaúk a podával jsem jí ho jílcem napřed. Sáhla po něm, ale pak se zastavila.

„Radši si ho nechej,“ pronesla.

„Ne, vezmeš si ho ty. Jsem… jsem silnější a nůž naše síly vyrovná.“ Kousla se do rtu a sevřela v dlani zelený kámen jílce. Naše pohledy se setkaly a já, jako by to byly první příznaky nemoci nebo snad skryté bodnutí radosti v okamžiku, kdy se před vámi odhalí skutečná podstata věcí, jsem se najednou cítil jako tehdy před mnoha měsíci, kdy ke mně zvedla oči z podlahy Balduinovy komnaty v Římě. Křivka jejího dlouhého rtu, dokonalý tvar nosu… a všichni duchové, kteří mě trýznili, byli rázem pryč, a já byl s Letici v pokoji znovu sám. Sám v prázdném pokoji, kde i před námi žili, souložili a umírali lidé, tak jako v každém jiném pokoji po celém světě.

„Jsem připravený,“ oznámil jsem jí. „Co ty?“

Krátce přikývla a zastrčila si nůž, který držela za pouzdro do levého rukávu, a prsty pak omotala kolem jílce tak, aby nebyl vidět. Ještě jednou jsem se rozhlédl po místnosti, zpozoroval jsem velký, těžký nočník a popadl jsem ho do ruky.

„Můžeme jít,“ řekl jsem a otevřel jsem dveře.

Dole pod námi zuřila hotová bouře a já jsem se do ní řítil rovnou po hlavě, po dvou schodech současně. První mezipatro bylo prázdné a já jsem se ani nezastavil, jen jsem se chytil zábradlí a skočil jsem rovnou na další mezipatro. Po schodech tu naším směrem rázným krokem kráčel brunátný muž s dubovým kyjem. Než se stačil vzpamatovat z překvapení, zasáhl jsem ho nohou přímo pod bradu tak, že se s rozhozenýma rukama zřítil do volného prostoru za svými zády a zastavil se až o zeď v ohybu schodiště. Tam zůstal bez hnutí ležet, hlavu podivně zkroucenou do strany. Zvedl jsem kyj, který upustil, protože muž byl buď mrtvý, nebo v bezvědomí, a pokračoval jsem v běhu. Slyšel jsem Letici za sebou, šustění šatů, klapot podpatků, ale žádné slovo, nic jen mlčení. Hned za rohem ohybu stoupal další brunátný muž, ale tentokrát bez palice a úplně nahý, takže jsem ho jen odstrčil stranou a řítil jsem se dolů.

Zespodu k nám dolehl ženský hlas. Vysoký a pronikavý, ale pevně pod kontrolou, na rozdíl od vyděšeného řevu všech ostatních dívek. „Jakým právem?“ dotazoval se. „Z jaké moci?“ Bylo jasné, že madam Zaneta rozhodně nehodlá celou záležitost trpět. Ze strany se ozval pronikavý ženský výkřik. Otevřenými dveřmi jsem zahlédl velkého chlapa s poškrábanou tváří, který tu za krk tiskl ke stěně mladičkou dívku. Rukou šmátral kdesi v prostoru mezi jejich těly – buďto tedy hledal nůž nebo ptáka. Stačily mi dva skoky a byl jsem u něj a zasadil jsem mu kyjem prudkou ránu zezadu do hlavy. Zhroutil se a z rozbité hlavy se mu na tvář vyhrnul proud krve dopadající na prsa dívky, po jejímž těle sklouzl na zem.

„Neztrácej s ním čas!“ sykla na mě Letice. Zašklebil jsem se na ni. Ale měla pravdu. Ponechali jsme dívku, která již muži kradla váček, jejímu osudu a tryskem jsme seběhli další řadu schodů. O patro níž nikdo nebyl – jen zavřené nebo zcela otevřené dveře a za nimi prázdné pokoje. Z přízemí, nyní již přímo pod námi, bylo slyšet klení a potom štěkání rozkazů. Okamžik pravdy. Na vteřinu jsem se zastavil a podíval jsem se na Letici. Pokrčila rameny a vycenila zuby v zoufalém pokusu o úsměv. Tvář měla celou rudou – a byla to červeň, kterou naleznete v samotném středu růžových růží. Zatřásla rukávem a vytáhla šaúk z pochvy. Z prsou mi jako bublina unikl smích, který však nepoháněla žádná radost. Přendal jsem si nočník do pravé ruky a bezmocně, mimoděk jsem se zachvěl, na tváři pokřivený úsměšek, první paprsek šílenství, které se mě zmocnilo. S Leticí v patách jsem se vrhl dolů. Vyrazi
li jsme z posledního ohybu schodiště a narazili jsme rovnou na mladíka ve žlutém. Ruce měl prázdné a jediný pohled na obnažený šaúk, mu stačil k tomu, aby se na místě otočil a dal se na úprk. Byl jsem mu v patách a do haly v přízemí jsme dorazili oba současně. Tam jsem si ještě stačil všimnout Facia s mečem přehozeným ležérně přes rameno a dalšího muže a pochopitelně madam Zanety, která stála před nimi a zírala na ně jako starověký mučedník na rozžhavené kleště a pilu.

Chlapec ve žlutém vrazil v panice do muže vedle Facia, který ho znechuceně odstrčil tak, že vrazil do madam Zanety. Oba dva se do sebe zamotali a upadli na zem. Následoval srdceryvný řev a teprve nyní jsem si všiml, že za Faciem se k sobě tiskne ještě skupinka vyděšených děvčat. Facio se prudce otočil a já jsem se ocitl tváří v tvář lehce se pohupující špičce meče. Neměl jsem již čas zastavit, ale čistě reflexivně jsem zvedl pravou ruku, abych si nočníkem kryl hruď, a pak již dychtivě rozevřená ústa noční nádoby pohltila hrot meče. Meč byl pevný, nočník ještě pevnější a nerozbil se; náraz mi jej však přesto vrazil svým těžkým dnem prudce do prsou a na místě mě zastavil. Facio stáhl meč nazpět, aby mi zasadil další úder, a já jsem po něm bez přemýšlení nočník vrhl. Zvedl ruku a nočník se mu svezl po kloubech sevřené pěsti a uhodil ho z boku do tváře. Facio se zapotácel a já jsem po něm zběsi
le a vší silou máchl palicí, kterou jsem držel v levé ruce. Rána ho zasáhla do ucha a on se skácel k zemi. Odrazil jsem se od země a plnou vahou jsem mu dupl do rozkroku. Druhý muž mezitím rovněž tasil, byl to takový zrádný krátký meč, spíš sekáček, a chystal se mě rozetnout vejpůl, ale v tom se vzduchem prudce mihlo naleštěné ostří a otevřelo mu napřaženou ruku až na kost – viděl jsem její žlutou, modrými žilkami protkanou tkáň – a muž s bolestným výkřikem upustil zbraň.

V tom okamžiku ho Letice znovu bodla, tentokrát seshora do ramene. Máchl po ní zdravou rukou a podařilo se mu ji chytit za zápěstí a teď se je pokoušel zkroutit. Vězel jsem nohou Faciovi mezi nohama, ale rychle jsem se vyprostil a napřáhl jsem palici k ráně. Než jsem ji ale stačil spustit, muž poklesl na kolena a skácel se jako podťatý k zemi. Za ním stála jedna z dívek, v ruce měděnou konvici na dlouhé násadě. Neváhala a znovu ji zvedla nad hlavu a ještě jednou ho vší silou praštila do hlavy a pak, jako by svým útokem spustila nějaký strašlivý mechanismus vražedného šílenství, se na tělo, které se v křeči cukalo na podlaze, sesypaly ze všech stran další dívky, každá v ruce kus těžkého železa – pánev, pekáč, jedna dokonce dřevěnou stoličku. Chlapec ve žlutém se zvedl na kolena, ale madam Zaneta ho chytila za límec. Napřáhl jsem palici, ale došlo mi, že opravdu nemá žádnou zbraň a že je to ještě chlapec, mladší než já, a že se celý chvěje strachem.

„Svaž ho!“ křikl jsem na Letici. Teď už křičeli všichni, až na oba muže na podlaze. Facio se svíjel v bolestné agonii a jeho druh, ten už ze sebe nikdy nevydá hlásku. Letice nepřítomně přikývla, jako by byla v transu, bělmo očí nepřirozeně vytřeštěné. Rozkročil jsem se nad Faciem, abych ho uchránil před rozzuřenými dívkami, zatímco Letice spoutala muži ve žlutém ruce jeho vlastním opaskem a přitiskla mu hlavu tváří k podlaze, přičemž chlapec jen úpěnlivě vzlykal a třásl se nekontrolovatelným strachem. Nabídl jsem madam Zanetě ruku a pomohl jsem jí na nohy. Pak jsem se sklonil k Faciovi a zvedl jsem ho za límec jeho tuniky. Přinutil jsem ho do sedu, i když mě stále nevnímal a tvář měl popelavě šedou, dech trhaný a přerývaný bolestí z rozdrcených varlat, oči křečovitě sevřené. Chytil jsem ho za vlasy a třásl jsem s ním tak dlouho, až je otevřel. Nezdálo se, že by mě poznal. Znovu jsem s ním něko likrát škubl.

„Vzpomínáš si na mě? Na břehu Tibery? To tě poslal Querini, abys mě našel? Mluv!“ Byl jsem nejspíš pološílený běsem, protože jsem ho celého poprskal slinami. Zavrtěl hlavou, pak přikývl.

„A byl jsi to ty, kdo zabil Annu…“ Znovu se pokusil zavrtět hlavou. „Nezkoušej to na mě, ty jedna odporná kryso,“ doporučil jsem mu naléhavě. „Zabil jsi ji: v Londýně, najel jsi na ni koněm a rozdrtils jí hlavu. Zašlapals jí hlavu do bláta…“ Tahal jsem ho za vlasy tak silně, až mi zbělaly klouby na rukou. Facio se kroutil bolestí, ale stále se mi jen vzdorovitě díval do očí. „A Horst – nekruť na mě tou hlavou, ty jedna štěnice! – muž, kterého jsi podřízl ve Folignu. A co ten kluk ve Spoletu? To moje hlava se měla tenkrát kutálet po schodech, co mi na to řekneš?“

„Petroku,“ upozornila mě Letice tiše.

„Ne! Chci, aby mi řekl, proč to všechno udělal!“ Zatřásl jsem mu před obličejem palicí, pak jsem ji znechuceně odhodil.

„Leticie?“ zalapal po dechu Facio, který si jí teprve teď všiml.

„Zdravím tě, Facio. Pročpak jsi přišel?“

„Abych tebe a tady toho přivedl k panu Nicholasovi. Viděli vás přijet do Chioggie. A to jsem si myslel, že se tentokrát honí jen za mrtvými přeludy…“

„Přeludy? Kdepak,“ odpověděla Letice. „Na něco takového by Nicholas nikdy neplýtval časem.“

„Proč?“ naléhal jsem. Několikrát se ztěžka nadechl a zavrtěl hlavou.

„Co třeba ten dopis,“ mrkl na mě. „Balduinův dopis. Prokristovy rány, víš to přece stejně dobře jako já.“

„Ne, nevím,“ odpověděl jsem a náhle jako by mě opustila všechna zlost. „Proč? Chci vědět proč?“

„Zlato, co jiného,“ pronesl a podíval se na mě přivřenýma očima. Zdálo se, že se již téměř vzpamatoval a získal nad sebou kontrolu. „Moře zlata. Už chápeš? To přece víš od samého začátku, ty jeden blázne.“

V místnosti teď panovalo nehybné ticho, jako by všichni přestali i dýchat. Dívky se svými pekáči pokrytými krví a slepenými vlasy, hrbáč, který se tu odkudsi vynořil se zkrvaveným hadrem přitisknutým k temeni hlavy, zákazník, jenž se krčil u krbu, chlapec ve žlutém, jehož ramena se zvedala, aniž přitom vydal jediný zvuk, Facio, který se lehce kolébal v mém sevření, Letice, opět popelavě šedá až na cákance krve na tváři a madam Zaneta. Někdo jí podal její hůlčičku a tu teď pevně svírala v ruce. Stála vzpřímená a rovná jako vzrostlý topol, na tváři temný, zasmušilý výraz. Upřený na mě. Tak jako pohledy všech ostatních. Jako bych se stal středem všeho dění. Madam si stáhla vlasy dozadu, protože si v motanici na zemi rozbila drdol a její těžké kadeře barvy naleštěného cínu se neposlušně uvolnily. Pak napřáhla ruku k Letici.

„Dej mi ho,“ řekla měkce a vzala si od ní můj šaúk. Učinila to tak jemně, jako když berete chrastítko z rukou usínajícího dítěte. Ruku s nožem natáhla ke mně.

Ještě stále jsem držel Facia za vlasy. Bez přemýšlení jsem nůž uchopil a celou místností se rozběhly vlnky neklidu. Neviditelný záchvěv, prozření, rychlé jako hbité nožky myši pospíchající do svého úkrytu. Letice mě chtěla vzít za ruku, ale madam Zaneta ji zadržela špičkou hole. Zelený kámen jílce se ani nepohnul. Oči madam Zanety byly stejně ledové a zelené. Vzal jsem si od ní nůž.

Faciovy rysy ztvrdly. Zvedl hlavu a šlehl po mně pohledem. Podíval jsem se za něj, po všech těch tvářích kolem: byly mladé, staré, hladké i vrásčité, bystré i prostoduché. Luchas měl rty ohrnuté jako vzteklá liška. Righi vzdychal a posmrkával, v očích měkký, nepřítomný výraz, jako by se pokoušel sám sebe ze všech sil a s pomocí všech marných představ, kterých byla jeho ztrápená mysl schopná, přesvědčit, že je někde úplně jinde. Madam Zaneta se ještě víc napřímila a třásla se vypětím. Do obličeje jí spadl pramen vlasů a vypadala spíš jako jedna z dívek anebo také jako děsivě stará, vyšňořená, deštěm zmáčená a vyhlazená figurína připravená k nějakému pohanskému rituálu. Odstrčila si jej stranou, zavřela oči a sklopila hlavu.

Podíval jsem se na Facia. V hlavě jsem měl úplně prázdno, jediné, na co jsem dokázal myslet, byla Anna v okamžiku, kdy ji zachvátila mrtvice. Viděl jsem před sebou její prsty, které se sevřely v mé dlani a pak najednou znehybněly. A viděl jsem také Horsta, jak mě učí jezdit na koni mezi křovisky na Janiculském pahorku a dutý zvuk po dopadu hlavy nebohého Giovanniho na kamennou dlažbu Spoleta. A teď se ke mně obrátil kapitán a já jsem viděl i jeho nateklé, zalepené oči a obklopil mě pach jeho hnijícího těla. Potřásl jsem hlavou a všechny představy zmizely. Ještě stále jsem ale držel v ruce nůž a svíral jsem v hrsti Faciovy vlasy. Opravdu jsem to nechtěl udělat.

Seděl tu přede mnou Annin vrah, muž, kterého jsem nikdy pořádně neviděl, vzdálený přízrak na vzpínajícím se koni, jehož tvář jsem se tolikrát pokoušel představit ve snech a bolestných a hořkých vzpomínkách. Byl to bledý, vysoký a hubený muž s obličejem zkřiveným úzkostí. Již ne mladík, ale ani příliš starý. Měl strach – pach strachu z něj vycházel jako ze staré liščí kůže –, ale nebyl překvapený. Věděl mnohem lépe než já, co se tady děje. A byl připraven zemřít.

Opravdu jsem to nechtěl udělat, ale, jak jsem zjistil, neměl jsem jinou možnost. Podíval jsem se na Letici, ale ta jako uhranutá zírala na Facia, tvář sevřenou, bez výrazu, bez pohnutí. A na Facia se nyní upíraly oči všech s výjimkou madam Zanety. Ta si pátravě, pozorně a netrpělivě prohlížela mě. Pochopil jsem, že v sobě už nemám žádnou touhu po pomstě a že kdyby bylo po mém, nechal bych Facia jít. Jenže Facio byl již mrtvý bez ohledu na to, zdali ho zabiji či nikoli. Jeho život ho přivedl až sem, do místnosti v nevěstinci, s těmi diváky, kteří se shromáždili kolem. A odtud mu již nebylo souzeno odejít. A stejně tak jsem se zde ve stejnou dobu ocitl já. Když ho nezabiji, neodejdu odsud živý ani já. Pomsta i spravedlnost, to všechno byl jen sen. Zbývala jediná možnost. Zachránit sám sebe.

Zavřel jsem oči a pokusil jsem se utopit v bolesti vzpomínek. Ale viděl jsem jen Annu, jak ode mne běží a skáče na kámen uprostřed strouhy v Cheapside. Vlasy jí poletovaly kolem hlavy. Teď se ke mně otočila a usmála se na mě.

„Sbohem, Anno,“ zašeptal jsem. Zvrátil jsem Faciovi hlavu dozadu a prořízl jsem mu krk. Nestačil ze sebe vydat jediný zvuk.

32.

Když zemřel a jeho nohy se přestaly cukat a svíjet na zemi, ustoupil jsem dozadu. Tváře diváků našeho divadla – nebo spíš mého divadla, protože Facio nás již opustil a ponechal na jevišti jediného herce – se zvolna vrátily k životu a každý měl najednou plné ruce práce. Všichni si narovnávali a uhlazovali šaty, překvapeně zírali na cákance krve na rukou. Otočil jsem se k Letici, a ta jen sklopila oči k podlaze. Tam ještě stále ležel Righi, a i když se již netřásl, pomočil se. V očích měl výraz předstírané chrabrosti smíšený s ochromujícím strachem.

„Ty ne, chlapče,“ uklidňoval jsem ho hlasem, který mi připadal cizí a neznámý. Zvedl jsem ze země pouzdro své dýky, otřel jsem o košili krev a položil ji stranou. Ruce se mi třásly tak, že jsem si je musel zkřížit na prsou, ale vzápětí jsem se roztřásl celý. Faciova krev mě zmáčela od břicha až k botám. Napadlo mě, že bych si je měl nechat vyčistit. Zatím jsem se posadil na spodní schod, zíral jsem na podrážky mrtvého muže a pokoušel jsem se potlačit nutkání zvracet, které mi zvedalo žaludek. Madam Zaneta přistoupila k Faciovi a hlasitě si odplivla na jeho hruď. Pak několikrát tleskla.

„Posbírejte to svinstvo a odneste ho do skladiště. A tohle děcko tam zamkněte s ním. A teď, jak se mají moji milí zákazníci? Nestalo se nikomu nic?“

Odvedli mě do lázně, tu zde samozřejmě měli, poněkud vlhkou, ale prostornou místnost v zadním traktu domu, která páchla plísní, potem a růžovým olejem, a tři dívky mě svlékly a pomohly mi vlézt do kádě s horkou vodou, kde ze mě odrhli Faciovu krev, a pak mě ponechali o samotě. Seděl jsem ve vodě, obklopen horkou párou, ale zuby mi drkotaly zimou. Mám úplně ledovou krev, přemýšlel jsem. V tomhle mají tedy doktoři pravdu, i když je to hodně divné. Všechno mi přišlo tak neskutečné. Vstoupil jsem do jiného života a už jsem nebyl tím kým předtím. Zřejmě pocit někoho, kdo přežil, napadlo mě.

Když do místnosti vstoupila Letice, vůbec ničeho jsem si nevšiml. Zaregistroval jsem ji až v okamžiku, kdy přehoupla nohu přes okraj kádě a vlezla si ke mně. Vklouzla pod vodu a vynořila se s vlasy připlácnutými k hlavě. Bledé vlasy, bledá, nahá kůže, lesknoucí se voda: Letice se v ní třpytila jako ryba, jako rtuť. Nepodíval jsem se na ni, protože jsem si nebyl jistý, jestli tam vůbec je: snad to byla jen představa, kterou mi před očima vykouzlila moje zmrzlá krev. Jenže si ke mně sedla, roztáhla nohy, sevřela mě stehny a rukama si mě pevně přitiskla k sobě. Její dotek způsobil, že si moje tělo znovu vzpomnělo, jaké to je, když je mu teplo a já jsem se znovu stal tím starým Petrokem. Vzal jsem její hlavu do dlaní a cítil jsem v rukou její klenutou lebku a všechny myšlenky, všechen život uvnitř. Nic jsme neříkali, jen jsme se vzájemně drželi a kolébali, až se k nám opět vrátil život, a teplo a pot a mně bylo úp lně jedno, že vidí slzy, které mi tekly z očí.

Moje oblečení bylo prohlášeno za zničené – ale dopisy skryté uvnitř vyvázly šťastným řízením osudu jen s několika skvrnami –, dívky mi našly nové, které načerpaly z hojných zásob šatů všeho druhu, jež tu zanechali tu neopatrní, tu zcela opilí či jinak duchem nepřítomní zákazníci. Mně osobně na výběru vůbec nezáleželo, takže se ujaly úkolu mě vystrojit: nakonec jsem obdržel krátkou tuniku s dlouhými, rozevlátými rukávy z pruhovaného hnědého damašku, temně modré punčochy a černý cycladibus jehož otvory pro paže, spodní lem a límeček byly zdobeny temně rudou páskou. Nechal jsem je, aby si mne oblékly jako nějakého manekýna, zatímco jsem jen civěl na zčernalou hromádku svých starých šatů, které mi kdysi darovala Anna. Dívky-prostitutky s hlasitým švitořením rozebíraly přednosti mého nového oděvu a debatovaly o společenském postavení, které mi přinese – jak dobře, ale zase ne příliš, p
rý splynu s okolím, jak bohatě budu působit, jak mužně. Nakonec se ve dveřích objevila i madam Zaneta.

„Musím si s tebou promluvit,“ kývla na mě.

Byl to rozkaz a já jsem poslechl. Provedla mě mezi dívkami a služebnými hochy, kteří dřeli podlahu louhem. Těla mrtvých již zmizela. Vystoupali jsme po schodech do luxusně zařízené komnaty a madam poslala pro víno, které jsem nejprve jen usrkl a nakonec jsem ho do sebe obrátil téměř na jedno polknutí. Když byl pohár prázdný, vzala si jej ode mě a postavila ho mimo můj dosah.

„Zabil jsi důležitého muže,“ pronesla. Otevřel jsem ústa, abych něco řekl, i když, co jsem chtěl na svoji obhajobu či spíš sebezatracení říct, jsem nevěděl ani tehdy a nevím to ani teď.

„Provedl jsi to dobře,“ pokračovala dřív, než jsem se zmohl na slovo. „Bylo to nutné a ty sis vedl dobře. Vpadl do mého domu s těmi rváči a něco takového nemohu tolerovat. Víš, kdo to byl?“ Zachmuřeně jsem přikývl.

„Vůdce bandy Nicholase Queriniho,“ pokračovala přesto. „Budoucího vládce města. Mnoho přátel, ještě více nepřátel, tak už to s těmito muži bývá. Co vlastně víš o Benátkách, mladý muži?“

„Slyšel jsem, že ani voda ze všech benátských kanálů nedokáže uhasit oheň v srdcích jejich obyvatel,“ odpověděl jsem slovy přítele Zianniho, která jsem si nepříliš dobře pamatoval. Několikrát zamrkala očima a zdálo se, že přemýšlí.

„Vím, na co myslíš,“ řekla nakonec. „Máš strach, bojíš se, co se ti teď v důsledku tvého činu stane. A také se bojíš o tohle.“ Rychle se naklonila dopředu a položila mi svoji otevřenou dlaň na prsa, na srdce.

„Jsi ještě mladý, ale mnoho jsi toho již viděl a zažil,“ promlouvala ke mně, „všechno se ti zračí v obličeji. A vedeš si dobře, za což mám důvod ti být vděčná. A proto ti řeknu jedno. Pokud jde o tvoji největší starost, tak nemáš důvod se čehokoli bát. Copak si myslíš, že jsi prolil první krev, která mi zde vytekla na podlahu? Chápeš, o jaké místo se tady jedná? A v jakém městě ses to ocitl? My Benátčané dokážeme zabít jen proto, že někdo přechází po nesprávné straně mostu. Ano, lidé u nás občas umírají. Muži i moje dívky, a pokud si někdo žádá vysvětlení, poskytnu mu ho, ale příliš často požadováno není, věř mi. Signor Facio byl muž významného postavení, ale takový člověk vždycky vyčnívá z davu a dříve či později ho někdo srazí k zemi.“

„Ale Querini…“

„Najde si jiného Facia. Je to obchod, jak pro něj, tak pro mě. Ale i tak ti musím říct, Angličane, že ty jsi dnes odvedl poctivý kus práce, prospěl jsi nejen sobě, ale mnoha dalším. Pokud se o tom Querini někdy dozví, určitě ti nepoděkuje, ale rozhodně si to nebude brát osobně, tím jsem si jistá. Je to velký muž, ale když se začnou holky ze San Cassiana vztekat, i velkým mužům se strachem smrsknou koule.

A pokud jde o tohle…,“ poklepala si na vlastní srdce, „kdybys Facia nepodřízl ty, udělala bych to já a pak bych nechala podříznout i tebe, protože jsi mi do domu přinesl problémy. Pokud sis myslel, že jsi měl na výběr, zvolil jsi dobře a pokud jsi pochopil, že jsi žádný výběr neměl, jsi moudrý. Děkuji ti za to, co jsi udělal a za to, že jsi mi přivedl Letici zpět. Teď už ale musíš jít. Letice tu zůstane, protože tu tady schovat můžu, tebe ne. Jeď na pevninu. Letice mi řekla, že tvůj pán je teď v Ravenně – běž a najdi ho. Sám už toho víc nezmůžeš.“

„A chlapec?“ zeptal jsem se a bál jsem se odpovědi.

„Righi?“ zeptala se a v koutcích jí zacukalo. „Znám jeho matku. Je to hodný kluk, ale hlupák. Trochu ho postrašíme, dáme mu víno a dívku a pak ho pošleme zpátky. Napovídá Querinimu takové zkazky o krvavém Angličanovi, že si messer Nicholas a celé San Polo budou přát, aby tě nikdy nepotkali.“

„Opravdu?“ zeptal jsem s hořkostí v hlase.

„Snad,“ pokrčila rameny. „Každopádně tu máme vyděšeného muže, kterého pošleme i s Faciem a dvěma mrtvými přáteli domů – ten muž na schodech je také mrtvý, zlomil jsi mu vaz.“ A s tím vstala a zamířila ke dveřím. Šel jsem za ní, ale ve dveřích se ještě zastavila a zvedla špičku své stříbrné hole tak, že visela ve vzduchu mezi námi.

„Letice je u mě v bezpečí,“ ujistila mě. „Ani netušíš, ó obchodníku s poklady, jaký drahokam jsi mi přivedl zpět. Takový nenajdeš ani v pokladnici v Palazzu Centranico.“

„Ale jak…,“ začal jsem.

„A můžeš vyřídit moji úctu panu de Montalhacovi,“ řekla. „San Polo je čtvrť malá, ale plná tajemství a každé z nich, jako konec pavučiny, končí tady u nás. Dál se nedostane.“ Hůlka poklepala na podlahu mezi mýma nohama. „To ti říkám na důkaz vděku a poděkování. A teď už jdi.“

Na celém širém světě jsem měl všehovšudy čtyři věci, které mi patřily: dopisy od papeže a bratra Ondřeje, váček zlatých a stříbrných mincí a šaúk. Podivné a mocné břímě, o tom nebylo pochyb, ale v daném okamžiku, i to mi bylo jasné, poměrně zbytečné, když nepočítám zlato a vlastně i dýku. Dopisy jsem ukryl do tuniky a připjal jsem si k pasu nůž i váček. Zároveň jsem přemýšlel, kam se poděla Letice – a zdali madam Zaneta myslela svoji pobídku k odchodu tak, že musím zmizet okamžitě a bez rozloučení. Nejspíš tomu tak bylo, protože jedna z mladších dívek přispěchala nahoru a přinášela mi cestovní plášť s velkou kapuci. Opravdu se mi uklonila, ale hned potom se rozběhla zpět za svými družkami, které si vesele štěbetaly, jako by se vůbec nic nestalo.

A pravda byla taková, že nic kolem nenasvědčovalo, že by tomu mělo být jinak. Oblékl jsem si plášť a rozhlížel jsem se po hlavní místnosti. Všechno bylo zpět na svém místě. Podlaha byla mokrá, ale čistá. Přicházeli noví zákazníci a chovali se klidně a nenuceně. Vtom jsem zezadu pocítil dotek na rameni. Byla to Letice. Vlasy měla schovány pod síťkou a složeny na temeni hlavy. Oblečena byla v jednoduchém šatu z bílého batistu. Překvapeně jsem zamrkal. Najednou působila tak čistě a nevinně.

„Jeď k severnímu břehu Castella a odtud pokračuj lodí na ostrov zvaný Cavana de Muran. Každé ráno a večer se tam shromažďuje rybářská flotila. Najdi si rybáře, který tě převeze na pevninu. Jakákoli jiná cesta by byla příliš nebezpečná,“ vysvětlovala mi.

Vzala moji tvář do dlaní a podívala se mi zpříma do očí. Její dlouhé prsty se mi zarývaly do spánku. Lehce se chvěly. O horní ret se mi otřela špička jejího jazyka. A pak už jí nebylo, rozplynula se v bílé prázdno na schodech. Ještě dlouhou chvíli jsem tam stál, ale pak jsem zvedl petlici na dveřích a vyšel jsem na ulici.

Náměstí bylo jako vždy rušné a já jsem si s hlavou skloněnou k zemi a s kápí staženou do očí razil cestu hemžícími se davy Benátčanů posedlých chtíčem a cítil jsem na sobě jejich pátravé pohledy. Aniž jsem se jedinkrát ohlédl zpět, zamířil jsem ihned do Calle dei Morti a rychle jsem prošel vchodem do Calle Morto, až jsem se ocitl na opačném konci ulice. Zde jsem se mohl vydat buď doleva, nebo doprava: vpravo ode mne končila ulice zavřenými dveřmi. Otočil jsem se tedy doleva a kráčel jsem dál uličkou, která mě nakonec vyplivla na úzkém náměstí. Na jednom konci stál hodně starý, řecky vyhlížející kostel, na druhém obytné domy. Zepředu byl slyšet klapot kroků na kamenné dlažbě, a když jsem odbočil za roh, čekala na mě další rušná třída. Vmísil jsem se do davu a zpomalil jsem krok.

Potřeboval jsem se dostat na druhý břeh Velkého kanálu, ale přes vodu vedl jediný most a ten, jak mi Letice několikrát zdůraznila, bylo velmi jednoduché uhlídat. Pokud bych se ale dostal až ke kanálu, mohl bych si snad zaplatit některého z majitelů loděk, aby mě vzal na druhou stranu a kdoví, třeba jsou tam i normální převozníci. Tušil jsem, že Velký kanál je někde vpravo a nedočkavě jsem se díval do každé křižující ulice v naději, že mi nabídne možnost, jak se dostat na druhý břeh, ale každá z nich končila jen zdí. Nakonec se ale dav, v němž jsem se pohyboval, smísil s ještě větším davem křižujícím zleva, a když jsem se podíval ve směru jeho pohybu, spatřil jsem konečně vodní hladinu a shluk lidí na nábřeží. Přívoz, napadlo mě.

A také že ano. Přes kanál se k nám na vlnách houpavě blížila dlouhá, špičatá loďka naložená navzdory neklidné vodě vzpřímeně stojícími postavami cestujících. Přistála u mola a já jsem se nestačil divit, jak je možné, že se všichni dostali na břeh, aniž by loď převrátili. Sunul jsem se společně s davem kupředu a doufal jsem, že na mě vyjde místo, protože se mi zdálo, že je nás tu na úzkou lodičku příliš, ale oba lodníci vydávali svým nářečím štěkavé pokyny, které každému z cestujících určili přesně místo, kam se má postavit, a nakonec přišla řada i na mě, abych jednomu z nich předal minci a postavil se na poslední volný kousek paluby. Loďka pod mýma nohama byla živá, ale pevná a moji kolegové cestující stáli napěchováni kolem, neteční a lhostejní, někteří mlčky, někteří uprostřed živého švitoření. Připadal jsem si nahý a celý mokrý ještě kouřící krví. Lodníci se opřel i do svých dlouhých vesel a natočili loďku do proudu. Plavba začala.

Velký kanál v Benátkách je široký – širší než Tibera v Římě, ale zase užší než londýnská Temže – a přeplněný. Jeho břehy lemují paláce z červených cihel a bílého mramoru a kostely, velké i malé. Na mě působil dojmem, jako by Benátčané vzali celé moře a vměstnali ho mezi budovy. Všude kolem nás byly černé loďky obyvatel města, gondoly, a míhaly se tam i zpět jako vodoměrky. Po proudu i proti proudu se zvolna sunuly nákladní lodě obtěžkané bednami s ovocem, živými husami, hromadami cihel, dřeva i malty, a mezi nimi se proplétaly rybářské čluny, za jejichž vesly seděli znavení a ztrhaní rybáři. Připadal jsem si strašlivě na očích a nervózně jsem se kousal do rtu, zatímco naše loď klouzala k několika pruhovaným kotevním sloupům, které označovaly přístaviště na pravém břehu.

V tom okamžiku lodník na přídi zaklel a začal zběsile zabírat jen jedním veslem, přičemž se mu z úst linul nepřetržitý proud nadávek. Přívoz se nebezpečně rozhoupal a cestující na palubě začali ztrácet rovnováhu, rovněž za hlasitého klení. Rozhlédl jsem se kolem a očekával jsem, že se na nás řítí nějaká velká loď, ale žádnou takovou jsem neviděl. Místo toho to vypadalo, že jsme se ocitli uprostřed malé flotily gondol. Napočítal jsem jich sedm a každá nesla podivnou nástavbu, jakýsi kotec z rozpůleného sudu pokrytého černou látkou. Gondoliéři měli na sobě červenobílé uniformy. Náš lodník na nejbližšího z nich zakřičel cosi benátsky.

Gondoliéři neodpověděli, jen se opatrně opřeli do vesel tak, že nás svými plavidly sevřely vždy tři lodě z jedné strany a jedna zezadu. Jejich rychlost byla naprosto stejná jako ta naše. Začínalo mi docházet, že tohle zřejmě nebude běžná událost, jakých se na kanálu odehrají každodenně tucty. Ke všemu se na nejbližší přístavbě rozevřela jedna ze stěn a já jsem zjistil, že se dívám na naleštěný hrot šípu.

„Co to sakra…,“ vydechl jsem a cítil jsem, jak cestující vedle mne ztuhli. Lodník konečně zmlkl. Pomalu, hodně pomalu jsem otáčel hlavou. Šípy na nás mířily ze tří stran, teď už bylo vidět i to, že v každé kukani byl přikrčený lučištník s malým, zakřiveným saracénským lukem. Tětivy luků nebyly napnuté, ale už jsem podobné luky v rukou saracénským žoldáků viděl, když jsme přistávali v Messině. Stříleli od boku a já jsem tehdy obdivoval, s jakou lehkostí dokáží brnknout o tětivu a vyslat šíp hluboko do cíle. V dané chvíli mi tedy bylo jasné, že pokud by si to muži s luky přáli, byl bych mrtvý dřív, než bych stačil mrknout. Vyděšen pohledem na střelce jsem si málem nevšiml, že nám k přídi přirazila sedmá gondola, větší než ostatní, poháněná dvěma veslaři a s větší kabinou.

„Co to je?“ zašeptal jsem, ale věděl jsem to až příliš dobře. Jen mi nebylo jasné, jak mě dokázali tak rychle najít. Muž vedle mě porozuměl mé chatrné italštině a pošeptal mi odpověď: „To jsou lidé od dóžete. Někdo zřejmě nezaplatil daně.“ Ukázal hlavou na lodníka na přídi, ale pak se odhrnul černý závěs kabiny velké gondoly. Nejprve se objevila ruka zdobená prsteny a její majitel následoval hned vzápětí. Udržoval rovnováhu stejně snadno jako gondoliér, a loď se na hladině téměř nepohnula. Byl středně vysoký, hubený a strohé černé roucho mu pevně obepínalo postavu. Možná to byl kněz, ale držením těla připomínal spíš vojáka. Ve tváři měl vetkány hluboké, ostře ohraničené vrásky, oči bez pohnutí upřené k naší lodi. Dokázal jsem si představit, jak strašně by asi působily, kdyby si mě prohlížely škvírami helmy, ale i tak jsem si v duchu přál, abych se mohl jednoduše vrhnout do tem
ných vln kanálu a zmizet, jak před nimi, tak před hrozbou, kterou jsem z nich vyčetl. Muž zvedl ruku s prsteny a ukázal přímo na mě.

„Pane, jménem Nejjasnější republiky benátské, půjdete s námi.“ Tleskl rukama a luky zmizely zpět v nástavbách. Pak ukázal svým zakřiveným prstem na naše lodníky a již beze slov zmizel v kabině a gondoliéři začali pohánět jeho loď dál po proudu ve směru k mostu Quartarolo. Naši veslaři, bledí jako padlý sníh, zastavili a k našemu boku přirazila jedna z doprovodných gondol. Muž na přídi chytil bok naší lodi a natáhl ke mně ruku. Chvíli jsem zvažoval možnost skoku do vody, ale včas jsem si představil, jak se do mě zavrtávají šípy střelců. Raději jsem tedy přijal nabízenou ruku a překročil jsem do gondoly. Můj hostitel zaujal své místo na přídi a ukázal mi, abych se posadil na zádi vedle kabiny. Jakmile jsem se usadil, vyrazili jsme do proudu a loď v čele udávala vpravdě závodní tempo, takže jsem si připadal jako zraněný vrabec obklopený hejnem hladových vran.

Most z lodí v Rialtu se před námi rozevřel a jeho obsluha tahala ze všech sil za lana, zatímco jim na hlavu pršely nadávky rozhořčených občanů vyčkávajících na přechod na druhou stranu. Když jsme projížděli kolem, v jejich tvářích se objevil strach.

Následovala nekonečná plavba bledým benátských světlem, až jsme nakonec vyjeli z posledního, jemného ohybu kanálu a před námi se vynořilo sloupoví Piazzety a honosné kopule San Marka na pozadí a ještě za nimi zdi Dóžecího paláce či spíše pevnosti. Kolem nich jsme nyní projížděli. Byly mohutné a vyhlížely zlověstně. Odbočili jsme do užšího kanálu, který protékal podél západní stěny paláce. Zůstali jsme sami, jen s vedoucí gondolou, která zpomalila, stočila se doleva a jakoby před námi náhle zmizela ve zdi. Veslař na přídi si cosi zamumlal a jeho kolega na zádi otočil gondolu do pravého úhlu a loď s námi proplula vysokou a robustní bránou.

Ocitli jsme se v jakési místnosti bez střechy, ohraničené ze tří stran podloubím s mramorovým schodištěm k vodě. Velká gondola zastavila u kotvícího sloupu a muž v černém vystoupil ze své kabiny a lehce přeskočil na nejbližší schod. Strohým gestem ukázal k nám a náš zadák přirazil s lodí za vedoucí gondolu a udržoval loď v rovnováze. Přední veslař mi ukázal, abych vystoupil. Poslechl jsem a loď se pod mými neobratnými kroky rozhoupala. Cítil jsem na sobě pohledy všech mužů kolem. Jakmile jsem stanul oběma nohama na pevné zemi, zpoza sloupů podloubí se vynořila skupina ozbrojenců ve stejných červenobílých uniformách jako můj doprovod a postavila se do pozoru. Šel jsem za mužem v černém, protože co jiného mi také zbývalo, prošli jsme obrovskými vraty zlověstně pobitými železem a vstoupili jsme do dlouhé chodby osvětlené pochodněmi, která mi připomínala chodbu v paláci Ca‘ Kanzir, jen byla nesrovnatelně
větší, velkolepější a ponuřejší. Stěny chodby byly zdobeny válečnými trofejemi: štíty, z nichž některé byly prastarých, archaických tvarů, některé mi byly povědomé, ostatní působily podivným, barbarským dojmem. Byly zde meče, kopí, kroužkové brnění, zaznamenal jsem i několik starých praporců a korouhví, některé z nich potrhané a zkrvavené. Byla to výstavka, jejímž záměrem bylo ohromit a zdrtit každého, kdo se na ni podíval, a já jsem cítil, jak ve mně jako jarní sníh tají poslední zbytky odvahy. Za námi pochodovala skupina ozbrojenců a bylo dobře slyšet, jak jim v hustém, teplém vzduchu měkce vrže kůže výstroje.

Mlčenlivý muž v černém rouchu nás dovedl až na konec chodby a dále vzhůru jednou řadou schodů a na další chodbu, osvětlenou nyní již denním svitem, který sem pronikal dlouhou řadou oken, a vzhůru po dalších schodech ke zdobenému kamennému vchodu s vytesanou postavou okřídleného benátského lva. Dveře se otevřely dovnitř a muž vklouzl. Opět jsem ho následoval, i když ještě předtím jsem si neodpustil pohled do nehybných tváří ozbrojenců za zády. Vstoupili jsme do vcelku malé místnosti osvětlené řadou oken směřujících na západ. Nabízely dlouhý pohled na Molo a přístavní doky, špičku ostrova a lagunu za ní, která se ztrácela v oparu, s mnoha ostrůvky roztroušenými na hladině. Z výšky, z níž jsem nyní dění pod sebou pozoroval, vytvářely stěžně lodí upoutaných u Mola neprostupný les, hustý jako štětiny na hřbetě kance. To je můj svět, tam dole, napadlo mě a v duchu jsem pochyboval o tom, zdali ješt ě někdy ucítím pod nohama pohupující se palubu lodi.

33.

Zjistil jsem, že civím na dlouhý stůl z tmavého dřeva. Na každé straně stolu seděli tři muži a v jeho čele, na trůně zlaté barvy sám benátský dóže Giacomo Tiepolo. Na sobě měl dlouhé červené roucho a na hlavě mu seděl podivný, zlatostříbrný klobouk, zčásti koruna, zčásti biskupská mitra. Nebyl již mladý a jeho tvář nesla jak znaky těžkostí a útrap, tak privilegovaného postavení. A drsné tváře vojáků a námořníků měli i všichni zbývající muži u stolu. A v nich mazané a vypočítavé oči obchodníků. Muž v černém mi ukázal, abych se postavil na konec stolu.

„Signor Petroc z Aunefordu, Vaše Excelence,“ oznámil a ustoupil stranou. Vším tím, co se kolem mě dělo, jsem byl tak vyděšený, že už mě ani nepřekvapilo, když mě ohlásil mým skutečným jménem. Špehové, všude samí špehové, pomyslel jsem si.

„Jste si vědom, pane, že stojíte před Radou Benátské republiky?“ otázal se mě jeden z mužů u stolu. Vystřelil svá slova jako z hmoždíře a pak se znovu zabořil do opěradla. Probodávalo mě sedm párů očí. Necítil jsem z nich ale nepřátelství, jen úporné odhodlání, pohled ostrý jako břitva, před kterým není úniku, jako bych byl strofa z Catulla podrobená neúprosné analýze gramatiků ze Sorbonny.

„No, já…,“ netušil jsem, jak dál.

„Proč jste sem přišel? O čem chcete s Nejjasnější republikou jednat?“ zeptal se druhý a bylo jasné, že ví zcela přesně, co mě přivádí i o čem chci jednat.

Zhluboka, ztěžka jsem se nadechl. „Já… včera jsem požádal o slyšení před vaší radou,“ vykoktal jsem ze sebe a pokoušel jsem se, aby můj hlas zněl klidně. „Ale nejsem si vědom, že bych komukoli oznámil své jméno… jestli jsem se prohřešil proti protokolu, jestli jsem porušil stanovená pravidla, hluboce se radě omlouvám a prosím o odpuštění.“

„Vaše jméno nám sdělil důvěryhodný zdroj,“ přerušil mě muž a rychlým, elegantním gestem pokynul strážím. Napjal jsem se, protože jsem si myslel, že mě popadnou a odvedou, ale místo toho jen otevřely dveře – velice chytře ukryté v kazetovém obložení místnosti, do níž teď vstoupil podsaditý muž v ohnivě rudém hedvábném šatu.

„Pane Nicholasi Querini, je tohle muž, kterého znáte jako Petroka z Aunefordu?“ otázal se jeden z radních.

Querini si mě ledabyle prohlédl. „Ne, Vaše Ctihodnosti, znám ho jako Petruse Zennoria,“ odpověděl hlasem, kterým dával jasně najevo, jak jsme mu já i moje jméno lhostejní.

„Takže nepravé jméno? Jak únavné. Ale posaďte se, pane Nicholasi. Jsem si jistý, že máte na práci věci mnohem důležitější, ale pokud byste byl ochoten republice věnovat několik minut svého času…“

„Už jsem jí věnoval celý svůj život,“ odpověděl Querini sametově, „a milerád jí věnuji i těchto několik požadovaných minut.“ Posadil se na nabídnuté místo v rohu stolu po pravici dóžete a zaklonil se dozadu jako ztělesnění naprostého klidu a vyrovnanosti.

„Pan Nicholas Querini se právě vrátil z Konstantinopole,“ vysvětloval radní, jenž před chvíli promluvil jako první. „A přivezl s sebou informace o jistých aktivitách, které se zde zřejmě daly do pohybu s úmyslem poškodit záměr Nejjasnější republiky poskytnout pomoc nejkřesťanštějšímu Latinskému císařství v jeho boji s Řeky.“

„A právě v souvislosti s těmito aktivitami bylo zmíněno vaše jméno,“ pronesl druhý z radních. „Vaše a pak zejména jistého Michela de Montalhac, známého též jako Jean de Sol, jehož jste spolupracovník.“

„To jsem,“ potvrdil jsem a napřímil jsem se, co jen to šlo.

„Můžeme se domnívat, že zmiňovaný de Montalhac pro nás již nepředstavuje nebezpečí? Je tomu opravdu tak Querini?“

Querini přikývl a složil si ruce na prsou, prsty opřené o sebe. „Přesně tak,“ souhlasil. „De Montalhac, nebo de Sol, jak chcete, už nebude republice působit žádné další těžkosti.“

Otevřel jsem ústa, abych promluvil, ale v hlavě mi zřetelně naskočila kapitánova slova. „Dávej pozor a poslouchej!“ Zavřel jsem tedy pusu a zhluboka jsem se nadechl.

„Pokoušel se připravit císařství o jeho nejcennější poklady,“ pokračoval Querini. „Tvrdil, že jedná z pověření Jeho Svatosti papeže a francouzského krále Ludvíka. Byl to odvážný plán, ale věřte mi, že kdyby císařství nebylo v tak zoufalé situaci, neměl by nejmenší šanci. Za daného stavu věcí ale…“

„Situace je nicméně opět pod kontrolou,“ dokončil za něj dóže. „A vy jste se vrátil bezpečně domů, za což budiž Bůh pochválen. A teď k věci. Když tento Petrus či Petroc přišel včera do našeho paláce a vyptával se na císaře Balduina, rada to zcela pochopitelně považovala za víc než pouhou shodu okolností. A vy sám jste doporučil jeho zatčení, je to tak Querini?“

„Jak říkáte, Vaše Ctihodnosti. Dobře jsem si ho všiml již v Konstantinopoli a vím, že je to nebezpečný muž – i když ne tolik jako jeho ochránce, ale přesto…“

„Čelíte zde nesmírně závažným obviněním, mladý muži. Tento muž, Nicholas Querini, člověk, který v republice zastává jedno z nejvyšších postavení, vás obvinil z krádeže, pobuřování a podvodu. A co je ještě mnohem horší, podezřívá vás i ze svatokupectví, vlastizrádného útoku na Svatou Stolici a z kacířství. Co nám k tomu můžete říct?“

Podíval jsem se na každého z mužů, ale jejich tváře byly nečitelné a neproniknutelné. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou rozběhnout se k oknu a vyskočit, ale vybavil jsem si, co zde Querini povídal o kapitánovi i to, jak si byl svými slovy jistý, a v mém ztrápeném mozku probleskla nepatrná jiskřička naděje.

„Nejsem žádný podvodník,“ ohradil jsem se. „S Jeho Svatostí jsem hovořil osobně, a mohu tedy dosvědčit, že kapitána de Montalhaca pověřil jeho úkolem sám papež Řehoř a že mu na cestu dal své požehnání. Pokud jde o vznesené obvinění z krádeže, žádného takového skutku jsem se nedopustil. A pobuřování? Obvinit někoho z podkopávání či oslabování Latinského císařství je jako svádět pád celého domu na jediného červotoče – a kromě toho, naším posláním, naším záměrem bylo císařství naopak posílit, nikoli ho zničit. Jednali jsme na základě pověření samotného císaře Balduina a císař má slova potvrdí. A nyní k mému údajnému kacířství…“

„De Montalhac je katar.“ Dóže se přehraboval hromádkou dokumentů na stole před sebou. „On a jeho pobočník, jistý Gilles de Peyrolles a mnoho dalších z jeho družiny. Popíráte to snad?“

Moje kosti se proměnily ve vodu a zdálo se mi, že ze srdce mám pouhé bláto. Co mám, prokrista, dělat? Přinutí mě, abych tu zavrhl svého pána a svoje přátele a pak zcela jistě sám sebe. Bylo to beznadějné, ale pozor, vždyť moje setkání s papežem bylo přece skutečné – a to má svoji váhu. A když mi neuvěří? Není snad takový problém vyslat posla do Viterba? A pak jsem si vzpomněl na veselého Petra z Verony, papežského inkvizitora, a na jeho výpad proti Benátkám.

„Stojím tu snad před inkvizičním tribunálem, Vaše Ctihodnosti?“ otázal jsem se. „Myslel jsem, že hovoříme o světských záležitostech. Nenechám se vtáhnout do nactiutrhačných obvinění z kacířství, když vznesené urážky směřují k duším, jež tu nejsou ani přítomny. Ne, pokud tu nebude osobně přítomen zástupce samotného papeže.“ Svá slova jsem pronesl rázně a dokonce jsem při nich cítil, jak se ve mně probouzí vztek. Zaměřil jsem svůj hněvivý pohled na Nicholase Queriniho.

„A z čeho přesně jsem vlastně obviňován?“ zeptal jsem se. Téměř jsem toužil po tom, abych si z jeho úst vyslechl slovo, které jsem v duchu očekával. Pokud mám viset za Facia, alespoň jsem se na něm dočkal své pomsty. „Při vší úctě k této stolici, zatím jsem tu slyšel jen urážky a pomluvy. Pokud byste si chtěli promluvit přímo s Balduinem de Courtenay, získáte od něj odpovědi na všechny vaše otázky. Naštěstí je v Benátkách.“

„Jeho Výsost je v Římě,“ zavrtěl dóže nesouhlasně hlavou.

„Ehm – já osobně jsem přesvědčen o tom, že se právě teď nachází ve Francii,“ prohlásil jeden z radních.

„V Anglii, myslím,“ řekl druhý.

„Rozhodně ale není v Benátkách,“ ukončil spor dóže netrpělivě. „A slovo Nicholase Queriniho nám plně postačuje.“

„Chcete znát, z čeho přesně jste obviňován?“ otázal se další z radních. „Budiž vám vyhověno. Obviňujeme vás z pokusu ukrást z Konstantinopole svatou relikvii nevyčíslitelné hodnoty, jmenovitě trnovou korunu umučení našeho Pána.“

„A jak je to asi možné, Vaše Ctihodnosti?“ otázal jsem se a předstíral jsem dotčenou nevinnost. Z nějakého důvodu ještě stále nepadlo slovo vražda, ale jistě už to nebude dlouho trvat. „Svatá trnová koruna opustila město dřív než já. A vzal ji tento muž,“ řekl jsem a ukázal jsem na Queriniho, který se jen mrazivě usmál.

„Opravdu? Jsem si jistý, že pan Querini, jeden z nejctihodnějších pánů republiky by něco takového naší radě jistě neopomněl oznámit,“ uvedl dóže a pozorně si mě prohlížel. „Vaše urážky jsou únavné, ale naštěstí už jim nebudeme nuceni déle naslouchat.“ Pokusil jsem se zachovat si klidný, nevzrušený výraz, ale ve skutečnosti mi jeho slova zasadila další těžký úder. Bylo mi jasné, že jsem ztracen, neboť moje slovo bylo ničím ve srovnání se slovem Nicholase Queriniho. Budu mrtev dřív, než bude možné prokázat cokoli z toho, co jsem tu řekl. Ale moje jiskřička naděje ještě stále doutnala a dokonce rostla a dodávala mi sebevědomí. „Pan Querini jednal zcela správně. Půjčil regentovi Latinského císařství významný finanční obnos a ten, neboť se jedná o čestného muže, dal svému věřiteli do zástavy výjimečně cennou zástavu. A stejně čestně se zachoval i pan Querini, když dovolil, aby zástava zůstala v Konstantinopoli.“

„Ale my jsem jednali z pověření francouzského krále Ludvíka…,“ začal jsem, ale dóže zvedl varovný prst.

„Ludvík bude muset zaplatit panu Querinimu,“ pronesl. „Zatímco vy, jak jinak, jste předpokládal, že bude muset zaplatit vám.“

Moje naděje se náhle proměnila v osvícení. Položil jsem si ruku na prsa a ucítil jsem složený pergamen. Neprohledali mě – dokonce mi nevzali ani šaúk, což mě téměř vyděsilo, neboť to znamenalo, že se neobávali nejmenšího odporu, něco takového zřejmě považovali za nemyslitelné. Jenže teď jsem měl něco mnohem nebezpečnějšího a nebyl to nůž.

„Vaše Ctihodnosti, ctěná rado,“ oslovil jsem všechny. „Vaše obavy o bezpečnost benátských zájmů v Latinském císařství jsou neopodstatněné. O slyšení před vaší radou jsem žádal v mimořádně naléhavé a závažné státní záležitosti, i když to vypadá, že k vám se donesla pouze skutečnost, že jsem se poptával po přítomnosti císaře Balduina, což možná působilo poněkud nesrozumitelným dojmem.“ Krátce jsem se podíval na Queriniho, ale ten jen znuděně zíral do stropu. „A ačkoli jsem byl přímo za denního světla zatčen ozbrojenými muži jako obyčejný zločinec, jsem ještě pořád pověřený agent Jeho Svatosti papeže a Jeho Výsosti Ludvíka Kapeta, nejzbožnějšího panovníka Francie.“ Míchal jsem lžičkou svého diplomatického pověření možná až příliš silně, ale podle ticha, které se v místnosti rozhostilo, ne až tak úplně marně. Sáhl jsem tedy do tuniky a vytáhl jsem nejprve dopis Ondřeje z Longjumeau a potom i papežskou bulu.

„Toto,“ vysvětloval jsem a ukázal jsem všem Ondřejův dopis, „je mé jmenování vyslancem krále Francie.“ Podal jsem dopis nejbližšímu z radních, který ho začal se zájmem studovat, i když trochu opatrně, jako by se domníval, že má před sebou nějaký hanebný podvrh. „A toto,“ pokračoval jsem a zvedl jsem Řehořovu bulu s obří pečetí, „je výnos vydaný a podepsaný v mé přítomnosti Jeho Svatostí ve Viterbu v září loňského roku.“ Teď už mi doslova viseli na rtech a všichni, Queriniho nevyjímaje, zírali na obrovskou, hrozivou pečeť. Využil jsem okamžiku a lehce a krátce jsem se jim poklonil.

„Dovoluji si předpokládat, že toto naše setkání není běžným přivítáním, jehož se dostává unaveným vyslancům v Benátské republice?“ pronesl jsem chladně. „Ale jsem možná příliš mladý a můj současný vzhled, připouštím, neodráží závažnost mého poslání. Nicméně…“ Když jsem vyslovil toto nicméně, napjal jsem doslova každou šlachu a každý sval svého těla, „nicméně bych si rád promluvil s dóžetem mezi čtyřma očima, neboť přináším zprávy v nejvyšším státním zájmu, o nichž bych nerad hovořil veřejně.“

Querini se vytáhl ze židle. „Jak se opovažuješ urážet Nejjasnější republiku, ty jeden špinavý –“ vyštěkl, ale dóže, jenž si rychle pročítal Ondřejův dopis, ho uchopil za paži.

„Nicholasi,“ pronesl příjemným hlasem, z něhož ovšem zavanul ledový chlad. Querini ztichl a znovu se posadil, tvář zkřivenou vztekem. Radní kolem stolu dali mezitím hlavy dohromady a něco si tiše šeptali. Dóže se zadíval přímo na mě. Cítil jsem, jak blednu, ale dopřál jsem mu pouze jediné mrknutí. Konečně se jeden z radních, ten, který mě oslovil jako první, obrátil k dóžeti a krátce, odměřeně kývl hlavou.

„V pořádku tedy,“ pronesl dóže a rozhlédl se kolem stolu. „S vaším svolením, pánové, se teď s tímto pánem uchýlím do své kanceláře.“

Mužové v červeném jeden po druhém kývli hlavou na souhlas. Muž, jenž mi kladl otázky, se zvedl ze svého místa a prošel kolem mě k vnitřním dveřím. Otevřel je a vyčkával, až dóže vstoupí. Pak jsme za ním vešli i my a ocitli jsme se v malé, překvapivě skromně zařízené místnosti osvětlené jen dvěma úzkými okny. Tiepolo se posadil na menší verzi svého trůnu z jednací síně rady a my dva jsme se na jeho pokyn usadili na dvou menších židlích. Pokradmu jsem se rozhlédl kolem sebe. Stěny byly vymalovány, ale malovalo se tu zřejmě před mnoha a mnoha lety – možná dokonce staletími –, neboť barva již téměř splynula s místy popraskanou omítkou. Byly zde hvězdy, vlny, okřídlení lvi a všechny postavy byly vyvedeny zejména zlatou barvou na rudém pozadí. Kdysi dávno to musela být honosná a nádherná freska, ale teď na mě kancelář působila spíš domáckým dojmem a já jsem se v ní, navzdory svému strachu začal cítit lehce a uvolněně.

„Děkuji, Giustiniano,“ řekl Tiepolo muži v černém rouchu, který přikývl a opustil místnost.

„Giustiniano Zeno je jedním z našich nejspolehlivějších velitelů,“ vysvětlil mi dóže, když se za mužem zavřely dveře. „Muž stejně schopný jako diskrétní. Jsem si jistý, že vás svým zásahem nikterak neobtěžoval.“

„Vůbec ne,“ odpověděl jsem rychle, protože mi bylo jasné, že dóže Tiepolo a Giustiniano Zeno jednoduše nepovažují únos lučištníky za bílého dne na Velkém kanálu za obtěžování.

Dóže se ke mně naklonil. „Je mi opravdu líto, že vám nebyla prokázána větší politesse, pane Auneforde,“ omlouval se. Mluvil tiše ale důrazně, a když zasyčel svoje francouzské slovo, naskočila mi vzadu na krku husí kůže.

V daném okamžiku vstoupila do kanceláře dvojice sluhů s podnosy s jídlem a pitím. Tiepolo trval na tom, že se musím najíst, což vzhledem k mým rozbouřeným nervům bylo přání, které hraničilo s rafinovanou krutostí. Nechtěl jsem se ale dotknout jeho pohostinnosti, a tak jsem si vzal malou, nevábně vyhlížející rybu dušenou v octě s rozinkami. Víno, na druhou stranu, bylo naprosto vynikající a já jsem si dopřál poctivé dva poháry. Po chvíli si dóže utřel z brady zbytky mletého masa a znovu se ke mně obrátil.

„Mladý muži, zpráva, že se pan de Montalhac již nikdy nevrátí do našeho města, ve mně probudila zármutek. Vašeho pána, navzdory všemu, co jste si tu dnes vyslechl, jsme dobře znali, stejně jako povahu jeho obchodů. Ale nemusíte se bát, vůbec nic nám do toho není.“ Zaklonil se do opěradla trůnu a pomalu si složil ruce na prsou. „Pochybuji, že vás překvapí, když vám sdělím, že vás máme již od vašeho příjezdu dnes ráno pod dohledem, neboť jsme nechali sledovat rezidenci vašeho pána, Palazzo Centranico na Riu Morto. Snad vám pomůže, když vám také prozradím, že nás váš pán fascinuje – fascinoval – a že si naši pozornost mohl považovat za čest, stejně jako jsme si považovali za čest, že si naši republiku zvolil za svůj nový domov. Ujišťuji vás,“ pokračoval dóže, „že pokud se jeho družina rozhodne k návratu do města, nebudeme na ni pohlížet, pokud jde o tuto záležitost…,“ zvedl prst zdobený p rsteny ke tváři a lehce, roztržitě, si po ní přejel, „… ve zlém.“

„Družina a posádka lodi Kormorán se do Benátek vrátí,“ ujistil jsem ho. „V čele se svým kapitánem, neboť pan Michel de Montalhac není mrtvý a v daném okamžiku se nachází v Ravenně, byť toto řešení ani on sám nepovažuje za optimální.“

„Ale Querini nás ujistil…,“ vypravil ze sebe dóže a tvářil se upřímně překvapený.

„Je možné, že se vám Querini, ve své lásce k Nejjasnější republice, opomněl zmínit o jisté skutečnosti,“ poznamenal jsem. „Můj pán byl z Konstantinopole unesen a odvezen na Queriniho ostrov Stampalii, kde s ním zacházeli velmi nehezky. Podařilo se mi ho vysvobodit a momentálně se léčí ze všech zranění, která v Queriniho rukou utržil. Jenže už není nejmladší a bude ještě chvíli trvat, než bude opět v pořádku. Querini vám řekl, že ho nechal odstranit?“ Dóže jen kývl hlavou, víčka přivřena. „A přesně tak se pokusil naložit i se mnou.“

„To je nesmysl,“ vyštěkl Tiepolo a začal se zvedat ze židle. „Vidím, že se pokoušíte odkládat vynesení verdiktu dalšími urážkami a…“

„Vysvětlím vám, proč Querini neřekl republice celou pravdu,“ vykřikl jsem zoufale, „a proč za jejími zády osnoval a vraždil. Co, já vám to rovnou ukážu!“ Vztáhl jsem k němu ruku s dopisem od papeže Řehoře. Dóže mi ho vyškubl z ruky, ale vzápětí se zhroutil zpět do křesla. Jeho jestřábí zrak klouzal po řádcích textu a pak mu náhle poklesla ramena a na čele se mu vytvořila hluboká vráska.

„Tohle je zproštění ze svatokupectví,“ zamumlal a podíval se na mě. Přikývl jsem.

„Určené kapitánu de Montalhacovi, aby s jeho pomocí uskutečnil Řehořův vysněný plán: převedení části nesmírného bohatství krále Ludvíka na císaře Balduina coby vyjádření vděčnosti za jistý dar, který měl být v jeho prospěch učiněn – a tím darem je pochopitelně svatá trnová koruna.“

„Ale sám jste přece tvrdil, že korunu má teď Querini,“ pronesl Tiepolo a zmateně naklonil hlavu. „A pokud tomu tak skutečně je, bylo naprosto v pořádku, že tak učinil, a navíc, jejím přenesením do Benátek prokázal městu nesmírnou čest, stejně jako zprostředkováním půjčky…“

„Querini ale regentovi nepůjčil svoje vlastní peníze, je to tak?“ zeptal jsem se rychle.

„Ne, byly to peníze konsorcia, i když Querini nejspíš přispěl největší částkou.“

„Třináct tisíc liber zlata,“ poznamenal jsem. „Kolosální suma. Neuvěřitelné, že tak obyčejná, prostá věc jako spletený věnec trnů může mít takovou cenu. Ale copak je možné stanovit hodnotu něčeho tak posvátného? To by bylo svatokupectví.“

„Mladý muži,“ varoval mě Tiepolo důrazně.

„Kolik myslíte, že by za korunu nabídl někdo v dražbě. Kolik by činila nejvyšší nabídka?“ zeptal jsem se ho.

„Taková otázka je rouhání!“ rozčílil se.

„Jenže přesně to se teď Querini pokouší zjistit,“ objasnil jsem mu. Dóže opět ztuhl, ale já jsem pokračoval: „Má ji. Querini má korunu. Tady v Benátkách. Viděl jsem na vlastní oči, jak ji bere z Faroské kaple. A unesl také kapitána de Montalhaca a nechal ho mučit, protože si myslel, že má u sebe tento papežův dopis. Querini totiž potřebuje zproštění, které dopis obsahuje, neboť hodlá s Ludvíkem vyjednávat sám.“

„No a co?“ nechápal dóže. „Získá tak pro konsorcium zpět zapůjčených třináct tisíc liber. Queriniové jsou v obchodních otázkách nesmírně prozíraví.“

„Ach tak. Věc se má ovšem tak, že Querini netuší, kolik je vítěz dražby ochoten zaplatit,“ řekl jsem a vzal jsem si ze stolu dopis. „Král Ludvík se ovšem již rozhodl, kolik si za korunu přeje zaplatit a rozhodně to není pouhých třináct tisíc liber zlata.“ Naklonil jsem se přes nízký stůl a Tiepolo mě váhavě následoval. Ocitl jsem se velice blízko jeho temných očí tvrdých jako diamanty.

„Takže?“ zeptal se tiše.

„Ludvík je ochoten zaplatit jedno sto třicet pět tisíc liber zlata,“ vydechl jsem.

V místnosti se rozhostilo naprosté ticho, které narušovalo snad jen bušení mé krve v žilách. Na sladké rybě přistála malátná zimní moucha a já jsem slyšel, jak si o sebe tře přední nohy.

„Vyloučeno,“ vypravil ze sebe Tiepolo nakonec.

„Ne. V Ravenně teď čekají společně s kapitánem de Montalhacem dva dominikánští bratři – a jedním z nich je i Ondřej z Longjumeau, který napsal tento dopis. Jsou zmocněni jednat s držitelem relikvie a mohou zaručit proplacení výše uvedené částky. Přísahám. A já, i když jsem dosud tak mladý a nepředstavuji než chabou náhražku za kapitána de Montalhaca, jsem pravomocí svěřenou mi Jeho Svatostí, oprávněn tuto transakci schválit a legalizovat.“

„Co… co přesně se mi to snažíte říct?“ zeptal se Tiepolo a nejistou rukou se natáhl po poháru s vínem.

„Že trnová koruna se nachází zde v Benátkách v protiprávním držení případně, i když ne zcela jistě, vlastizrádného občana. Nepochybuji ale o tom, že král Ludvík by v takto důležité záležitosti jistě raději jednal s Nejjasnější benátskou republikou a ne jen pokradmu s panem Nicholasem Querinim – nemyslíte?“

„Bezpochyby. Ale Querini měl plné právo korunu zadržet. A pokud jde o vlastizradu, k takovému tvrzení nemáme žádné důkazy, vůbec žádné důkazy.“

„Vaše Ctihodnosti, důkaz vám mohu ještě dnes dodat.“

„Tak o tom pochybuji,“ odrazil mě Tiepolo nadutě.

„Kde je Balduin de Courtenay?“ zeptal jsem se.

„V Římě,“ odpověděl.

„Nebo snad ve Francii?“

„Benátská republika se v žádném případě nehodlá podílet na plánech či úmyslech Balduina Konstantinopolského,“ odsekl Tiepolo. „Máme dost starostí s jiným císařem, mnohem nebezpečnějším.“

„Ale kdyby byl Balduin v Benátkách?“

„Pak by samozřejmě byl naším váženým hostem,“ odpověděl dóže.

„Pak vězte, že tu skutečně je. Querini ho drží v zajetí. Loni v létě jej násilím unesl z Říma. Jeden z jeho průvodců, Fulk de Grez, byl zabit – tím jsem si jistý, ale je nanejvýš pravděpodobné, že zahynul i jeho další společník.“

„To by si nikdy nedovolil…“

„Za polovinu francouzského státního pokladu? Na světě není člověk, který by pro takové bohatství nebyl ochoten riskovat. A papežův výnos neplatí jen pro jednu transakci. Je bez omezení. A víte, Vaše Ctihodnosti, co všechno se ještě ukrývá ve Faroské